Příroda

Hejna různých druhů ptáků společně shánějí potravu a brání teritorium přičemž taková aliance může trvat několik let. Nyní se ukazuje, že kooperace může probíhat také výhradně mezi dvěma konkrétními jedinci modropláštníka proměnlivého (na snímku vpravo) a modropláštníka modrofialového (vlevo).

Anhinga africká (Anhinga rufa) žije v subsaharské Africe. Přezdívá se jí „hadí pták“, což neodráží potravní specializaci, ale dojem, který budí při lovu. Loví totiž tak, že má tělo zcela ponořené pod vodou a nad vodní hladinu ční pouze hlava a krk. Dlouhý krk, navíc zrcadlený ve vodní hladině, budí dojem hada. Anhingy mají na jídelníčku i vodní hady, ale jejich potravu tvoří převážně ryby, obojživelníci, vodní hmyz, korýši a měkkýši. 

V okamžiku, kdy se z podvrženého vejce vylíhne malá kukačka, má hnízdní parazit vyhráno. Ještě slepá kukačka vytlačí hostitelova vajíčka nebo už vylíhlá mláďata z hnízda a uzurpuje si péči hostitele. Ve výřezu vajíčka ťuhýka obecného s „kódem“, který má odhalit podvrh.

Setkání s fosou tváří v tvář je velmi vzácná událost. Sledování tohoto zvláštního výtvoru evoluce zblízka je pro zoologa vrcholným zážitkem.

Duby patří k dlouhověkým stromům, které od nepaměti podněcovaly lidskou fantazii. Při jejich košaté mohutnosti se není čemu divit (Foto: Shutterstock)

Úchvatné barvy kolibříka žlutohrdlého (Chrysolampis mosquitus) vyniknou zejména při čelním pohledu.

Badlands znamená v překladu „špatná zem“. Šedivá krajina novomexické oblasti Bisti Badlands působí na první pohled jako pustina bez jediné známky života.

Jak dosvědčuje i tento snímek, vylézt na nízké větve stromů není pro gepardy až takový problém.

Rak může překvapit nebojácným a zdárným překonáváním překážek.

Populace v lesích žijících slonů mají zcela zásadní vliv na to, jaké dřeviny v této oblasti rostou.

Článkované tělo tasemnic zvané strobila bývá uvnitř střeva definitivních hostitelů přichyceno pomocí hlavičky (skolexu), která je u různých skupin tasemnic k tomuto účelu specificky přizpůsobena svým tvarem, případně je ještě navíc vybavena různou kombinací přísavek, štěrbin nebo vychlípitelných chobůtků s háčky. Tyto skolexy jsou obrovsky rozmanité, a to včetně zástupců, s nimiž se můžeme setkat i v naší přírodě. Skenovací elektronový mikroskop, kolorováno.

Některé druhy kosatců jsou stálezelené, jiné zatahují buď v létě, v období sucha, nebo na podzim, aby se chránily před mrazem. Najdeme mezi nimi drobné cibuloviny, trsnatě rostoucí byliny i rostliny se ztloustlými oddenky.

Svébytnou skupinou kosatců, jak pro botaniky tak i zahradníky, jsou cibulové kosatce. O jejich taxonomii se zasloužili sovětští botanici, především G. I. Rodioněnko. Vyčlenil je do samostatných rodů: Hermodactyloides – kosatečky, Xiphium – kosatčíky a Juno – juna. Dnes se ovšem jednotlivé rody cibulových kosatců opět považují pouze za podrody původního širokého rodu kosatec – Iris.

Největší a nejrůznorodější skupinou cibulových kosatců jsou juna. Jedná se o drobnější i poměrně mohutné rostliny vysoké i přes 50 cm. Cibule mají obvykle hladkou papírovou slupku, někdy v několika vrstvách. Nápadné jsou dlouhé, ztloustlé kořeny. Raší obvykle na jaře, pouze středomořský Iris planifolia vyráží koncem podzimu nebo v zimě. Na snímku Iris cycloglossa.

Tygr ussurijský (Panthera tigris altaica) je nejmohutnější kočkovitá šelma vůbec. Hmotnost samců se může vyhoupnout nad 300 kilogramů. Od hlavy ke konci ocasu měří největší kusy 330 cm, přičemž na ocas připadá zhruba metr. Typická je pro něj dlouhá a hustá srst s méně výrazným pruhováním. Dříve se vyskytoval v prostoru mezi Bajkalem a Tichým oceánem, dnes žije asi pět stovek těchto tygrů na ruském Dálném východě a malá populace snad přežila v severní Číně při ruských hranicích.

I v naprostém klidu padne na provoz střev, srdce, játra a ledvin plná čtvrtina energie, kterou had spotřebuje. Na snímku je krajta zelená (Morelia viridis).

Při pozorném pohledu uvidíte na horní části červeného kvítku drobného mravence, který je překvapivě důležitým společníkem většího a silnějšího nosiče.