Rakouské zásnuby s Evropou: Jak se stal z Habsburků nejmocnější rod Evropy?

04.08.2020 - Redakce Kauzy (extra Historie)

Z rodiny, která se předcházející století zabývala spíše „provinční“ politikou a do vysokých pater evropské diplomacie mohla nahlížet jen sporadicky, učinila dovedně dohodnutá manželství vůdčí evropskou sílu

<p>Sňatková politika vyšvihla Habsburky mezi přední evropské rody.</p>

Sňatková politika vyšvihla Habsburky mezi přední evropské rody.


Reklama

Kdo vlastně byli velmoži z Habichtsburgu? Odkud do střední Evropy přišli a jaké dílo zde zanechali? Otázka původu Habsburků není složitá. Jedná se o rod, jenž se objevil bezmála před tisícem let na pomezí dnešních států Švýcarska a Rakouska. Ještě v první polovině 12. století náleželi Habsburkové k nepříliš významným rodinám tehdejšího Švábského vévodství, ale blýskalo se jim na lepší časy. Díky vydařené sňatkové politice a získávání vysokých pozic v církevní hierarchii rod zesílil a slovo jeho členů postupně získávalo v říšské politice váhu.

Osobností, která rod katapultovala k mocenským výšinám tehdejší střední Evropy, se stal hrabě Rudolf Habsburský. Ten roku 1273 získal titul římského krále a z této pozice dokázal rodinné državy rozšířit jako žádný Habsburk před ním. Byl to právě onen postarší muž, který dokázal zastavil radikální expanzi českého „krále železného a zlatého“, Přemysla Otakara II., a odňal mu rakouské země a Štýrsko. Šťastná hvězda navíc provázela rod z „Jestřábího hradu“ i nadále, neboť právě Habsburkové se po vymření Přemyslovců roku 1306 stali prvním cizím vladařským rodem na českém trůně – byť zatím jen nakrátko.

Soumrak Lucemburků

Přesuňme se nyní v čase o více než století kupředu, do období panování posledního lucemburského vladaře Svaté říše římské Zikmunda (římským králem a posléze císařem 1411–1437), v českých zemích od mládí přezdívaného „liška ryšavá“. Střední Evropa se tehdy již (nevědomky) připravovala na pomyslnou výměnu unavených lucemburských ořů za čerstvé habsburské. Politický kredit rodu odvozujícího svůj původ od bájné víly Meluzíny začal pomalu a nezadržitelně klesat a draví Habsburkové pomýšleli na jeho místo středoevropských hegemonů.

Na římském trůně tak vystřídal posledního Lucemburka jeho zeť, rakouský vévoda Albrecht. Ten však po roční vládě vydechl naposledy již 27. října roku 1439 nedaleko uherské Ostřihomi a ani jeho jediný a tehdy ještě nenarozený syn Ladislav Pohrobek si vlády do své dlouho záhadné smrti (dnes již víme, že za ní stála leukémie) příliš neužil. Habsburkové však již římskou korunu ze svých rukou nepustili, neboť novým králem byl roku 1440 zvolen Albrechtův vzdálený příbuzný Fridrich.

Habsburský „král chuďas“

Je téměř neuvěřitelné, že Fridrich III. držel římský trůn po dobu překračující půl století, až do roku 1493. Právě s obdobím jeho vlády je ale spojeno dosti nelichotivé konstatování hlubokého úpadku pozice vládce Svaté říše římské. Panovník postrádal peníze i politickou autoritu, navíc jeho slabost většině říšských knížat zcela vyhovovala. Ve střední Evropě se tedy Habsburkům příliš nedařilo. Mocenské neúspěchy však vyvážila sňatková politika.

Rod při ní soustředil síly na západní okraj svého teritoria, kde se na rozhraní románského a germánského kulturního prostředí v druhé polovině 15. století stal pokračovatelem mocenského vlivu vyhaslých Lucemburků vladařský dvůr Karla Burgundského. Karel byl nadmíru úspěšný vladař, neboť se mu za krátký čas podařilo vybudovat silný a bohatý stát. Tvořilo jej historické Burgundsko na východním okraji dnešní Francie a rozsáhlé území v prostoru nynějšího Lucemburska, Belgie a Nizozemí. 

Po Karlově smrti roku 1477 se s jeho dcerou Marií oženil syn císaře Fridricha III., rakouský arcikníže Maxmilián. Sňatek představoval klíčový moment mocenského vzestupu ambiciózního Habsburka, právě tak jako důležitý mezník pro proniknutí rodu do politických kruhů západní Evropy. Když pak císař Fridrich III. roku 1493 zemřel, samostatné vlády se ujal v Říši Maxmilián a jeho syn Filip Sličný opanoval Burgundské vévodství

Španělské sňatkové terno

Filip Sličný se narodil roku 1478 v Bruggách a v Nizozemí byl také vychován. Mladého prince poznamenala brzká smrt jeho matky, která v pokročilém stupni těhotenství zemřela po pádu z koně. S příchodem dospělosti jej čekal, jak to tehdy bylo obvyklé, dopředu sjednaný sňatek. Spolu s vládci sjednoceného Španělska, Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou, totiž novopečený římský král Maxmilián naplánoval dvojité dynastické spojení mezi potomky obou rodů, ne nepodobné budoucí úmluvě mezi Habsburky a Jagellonci. Roku 1496 se tak Filip oženil s princeznou Janou, zatímco jeho sestra Markéta si téhož roku vzala dědice španělského trůnu Jana.

Právě tyto sňatky nakonec vynesly Habsburky do nejvyšších pater evropské politiky. Jan totiž krátce po svatbě zemřel na tuberkulózu a jediné dítě, které se Markétě po jeho smrti narodilo, jej na onen svět následovalo již tři roky poté. Filipovi tak sňatkem spadla do klína velká část dnešního Španělska, čímž se pomalu začaly formovat obrysy říše, nad níž o padesát let později „slunce nezapadalo“.

Manželství Filipa a Jany se navíc ukázalo jako velmi plodné. Roku 1500 se dvojici narodil syn Karel, pozdější císař Karel V., o tři roky později Ferdinand I. a v roce 1505 dcera Marie, později provdaná za Ludvíka Jagellonského. Filip však roku 1506 nečekaně zemřel a u Jany Kastilské se záhy začala projevovat duševní choroba, podle níž vstoupila do dějin jako Johana Šílená. Kolbiště evropských dějin tak zůstalo uchystáno pro tři potomky této poněkud nešťastné dvojice.

Podunajské spojenectví

Jak jsme si ukázali výše, nebylo ničím výjimečným, že ve středověku docházelo mezi evropskými dynastiemi k uzavírání smluv o vzájemném nástupnictví. Jiným takovým ujednáním se stala například již lucembursko-habsburská dohoda, kterou spolu roku 1364 uzavřeli císař Karel IV. a rakouský vévoda Rudolf. Zásadní význam pro naše vyprávění měla ovšem až řada jednání mezi Jagellonci a Habsburky o půldruhého století později.

V roce 1506 se podařilo Maxmiliánovi I. uzavřít tajnou dohodu o tom, že by se jeden z jeho dvou vnuků měl oženit s dcerou Vladislava Jagellonského Annou, a byla vyslovena i myšlenka, že narodí-li se Vladislavovi syn, měla by se jeho manželkou stát sestra obou bratrů Marie. Takové byly výchozí úvahy k vytvoření dynastické aliance mezi vnoučaty Maxmiliána I. a dětmi Vladislava Jagellonského. Dlouholeté přípravy vyvrcholily v roce 1515 jednáním tří vladařů ve Vídni. Zúčastnili se jej český a uherský král Vladislav Jagellonský, římský císař Maxmilián I. a polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Starý, jinak Vladislavův bratr. 

Sňatek s otazníkem

Následná svatba Anny Jagellonské představovala krajně neobvyklý právní akt. Odehrávala se 22. července v nádherném chrámu svatého Štěpána ve Vídni, ale nevěsta při něm stále nevěděla, který z Maxmiliánových vnuků se doopravdy stane jejím manželem – zda Ferdinand či Karel. Choulostivou záležitost habsburská strana vyřešila tak, že žádný konkrétní ženich u oltáře nestál a pro svatební akt byl delegován pouze zástupce. Situace se vyjasnila až poté, co se roku 1516 stal Karel španělským králem a oženil se s Isabelou Portugalskou.

TIP: Svatba bez ženicha: Jak se vdávala Anna Jagellonská

Ve stejný den se ve vídeňské katedrále odehrál ještě jeden sňatek, tentokrát už byli ale oba aktéři, devítiletý Ludvík Jagellonský a o rok starší nevěsta Marie Habsburská přítomni. Uvedená jednání se pak stala roku 1526 základním argumentem v zápase Ferdinanda I. o uprázdněný český trůn.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vražda knížete Václava, kterou v představách Matyáše Hutského spáchal o půlnoci sám Boleslav, iluminace z 2. poloviny 16. století.

Historie

Opečený ultrahorký neptun LTT 9779b je zřejmě zbytkem mnohem většího plynného obra.

Vesmír

Krmící se antilopa žirafí bývá častým terčem útoků lvů, gepardů, levhartů a šakalů.

Příroda
Zajímavosti

Spinosaurus aegyptiacus (přezdívaný Trnitý ještěr) žil na území dnešní severní Afriky v křídových obdobích před asi 112 až 94 miliony let.

Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907