Sexuální chování k jedincům stejného pohlaví má u primátů svůj evoluční význam
Nová studie ukazuje, že sexuální interakce mezi jedinci stejného pohlaví nejsou u primátů jen okrajovou záležitostí, ale hrají klíčovou roli v budování sociálních vazeb a udržování složitých skupinových struktur.
Sexuální chování mezi jedinci stejného pohlaví není v živočišné říši žádnou výjimkou. Bylo zaznamenáno u více než 1 500 druhů, od bezobratlých až po savce včetně našich nejbližších příbuzných – primátů. Přesto zůstává tento typ chování dlouhodobě přehlížený a nedostatečně prozkoumaný.
Nová studie vědců z Imperial College London, publikovaná v prestižním časopise Nature Ecology & Evolution, se snaží tuto mezeru zaplnit a ukazuje, že u primátů může mít stejnopohlavní chování hluboký evoluční význam.
Sexuální strategie v pralese
Autoři studie se zaměřili na „nečlověčí“ primáty a zkoumali, jak se stejnopohlavní sexuální interakce mohly vyvinout v souvislosti s jejich složitými sociálními systémy. Podle hlavního autora práce Vincenta Savolainena nejde o okrajový nebo „abnormální“ jev, ale o plnohodnotnou součást behaviorálního repertoáru těchto zvířat – stejně důležitou jako rozmnožování, péče o mláďata, boj o postavení nebo shánění potravy.
Výzkumný tým analyzoval více než 1 700 dřívějších odborných studií a identifikoval 59 druhů primátů, u nichž bylo zdokumentováno stejnopohlavní sexuální chování. To zahrnovalo například naskakování, ejakulaci, stimulaci genitálií či jiné formy sexuální interakce mezi jedinci stejného pohlaví. Takto rozsáhlý přehled umožnil vědcům hledat širší souvislosti mezi chováním, prostředím a sociální strukturou.
Výsledky naznačují, že stejnopohlavní chování se častěji vyskytuje u druhů žijících v náročných podmínkách – například v oblastech s drsnějším klimatem nebo s vyšším rizikem predace. Častější bylo také u dlouhověkých druhů a u těch, kde se samci a samice výrazně liší vzhledem, tedy u druhů s výrazným pohlavním dimorfismem.
Právě pohlavní dimorfismus se ukázal jako důležitý nepřímý faktor. Druhy s výraznými rozdíly mezi pohlavími totiž často žijí ve větších skupinách s komplikovanějšími sociálními vztahy. V takových společnostech může stejnopohlavní chování sloužit k posilování vazeb, snižování napětí, upevňování aliancí nebo k vyjednávání sociální hierarchie – a tím přinášet jasnou evoluční výhodu.
Podle nezávislého odborníka José Maríi Gómeze z Univerzity v Granadě je studie výjimečná především svým analytickým přístupem, který se snaží oddělit přímé a nepřímé vlivy jednotlivých faktorů. Výsledky tak podporují myšlenku, že stejnopohlavní chování není náhodné ani bezúčelné, ale úzce propojené se vznikem složitých sociálních struktur u primátů.
Autoři studie zároveň důrazně upozorňují, že jejich výsledky se týkají výhradně „nečlověčích“ primátů a neměly by být používány k interpretaci lidské sexuality ani zkušeností LGBTQ+ lidí. Cílem výzkumu není hledat paralely s lidskou společností, ale lépe porozumět evoluci chování u zvířat.
Savolainen doufá, že práce přispěje ke změně pohledu na toto téma a podnítí další výzkum. Připomíná, že ještě donedávna bylo stejnopohlavní chování u zvířat často považováno za umělý produkt zajetí nebo za důsledek „nepřirozených“ podmínek v zoologických zahradách. Nová data však jasně ukazují, že jde o přirozený a evolučně významný jev, který hraje důležitou roli v sociálním životě mnoha primátů – a pravděpodobně i dalších živočišných druhů.
