Šťastná náhoda: Čtvrtstoletí staré Hubbleho snímky potvrdily objev potulné planety
Díky efektu gravitační čočky a archivním datům se vědcům možná podařilo objevit doposud neznámou potulnou planetu.
Astronomové v květnu 2023 detekovali gravitační mikročočku, která dostala označení OGLE-2023-BLG-0524. Šlo o velmi krátký jev, který trval jen asi osm hodin. K těmto událostem dochází v případě, když se nějaký velmi hmotný objekt ocitne přesně mezi námi a nějakým vzdáleným objektem, jehož obraz v tu chvíli zkreslí gravitační čočka.
Krátké trvání události OGLE-2023-BLG-0524 naznačovalo, že by jeho původcem mohla být potulná planeta, tedy planeta, která neobíhá hvězdu, ale sama putuje pustým vesmírem. Vědci předpokládají, že potulných planet je Mléčná dráha plná. Přesto je ale nesmírně obtížné nějakou takovou planetu pozorovat a gravitační mikročočky představují jednu z mála známých možností, jak je nalézt.
Objev v archivu
Mateusz Kapusta z Astronomické observatoře Varšavské univerzity a jeho kolegové měli velké štěstí. Analyzovali staré snímky Hubbleova vesmírného dalekohledu, které shodou okolností zachycují přesně stejnou oblast vesmíru, ve které byla pozorována zmíněná gravitační mikročočka OGLE-2023-BLG-0524. Analýzu těchto snímků shrnuje studie, která je k dispozici na preprintovém serveru arXiv.
Ukázalo se, že se v prostoru gravitační čočky nevyskytuje žádná hvězda. Velmi pravděpodobně tak jde o skutečně potulnou planetu. Podle odhadů má tento objekt hmotnost mezi Zemí a Saturnem – přesná hodnota závisí na tom, zda se nachází v galaktickém disku nebo v hustším jádru Mléčné dráhy.
To, co dělá tento objev výjimečným, je fakt, že Hubbleův teleskop vyfotil stejné místo na obloze už v roce 1997 – a to zcela náhodou během sledování jiného mikročočkového jevu. Tato šťastná shoda okolností vytvořila 25letý časový odstup mezi dvěma pozorováními – rekordně dlouhý pro tento typ výzkumu.
I když Hubbleův dalekohled vědcům nabídl mimořádně cenné informace, jeho pozorování mají svá omezení. Snímky z roku 1997 byly pořízeny s krátkou expozicí, takže velmi slabé hvězdy – například červení trpaslíci – mohly zůstat neviditelné. Nelze tedy zcela vyloučit, že se v oblasti nějaký velmi slabý průvodce přece jen ukrývá.
