Sudetská mise lorda Runcimana: Proč britský diplomat naslouchal nacistům?

20.01.2023 - Tomáš Syrovátka

Pár týdnů před osudnou konferencí v Mnichově se Britové snažili hrát roli prostředníka mezi československou a německou stranou. Komu však skutečně naslouchal jejich hlavní vyjednavač? A kde a za jakých okolností rozhovory za zavřenými dveřmi probíhaly?

<p><strong>Lord Walter Runciman</strong> (vlevo), vedoucí britské mise, u prezidenta <strong>Edvarda Beneše</strong> na Pražském hradě 4. srpna 1938. <em>(foto: Profimedia/ČTK)</em></p>

Lord Walter Runciman (vlevo), vedoucí britské mise, u prezidenta Edvarda Beneše na Pražském hradě 4. srpna 1938. (foto: Profimedia/ČTK)


Reklama

Sudety se měly podle Hitlera vrátit zpět do Říše. Separatistická taktika nacistického vůdce a jeho sudetoněmeckých obdivovatelů počítala s vyvoláním co největších nepokojů v pohraničí. Lidově řečeno: čím víc obětí, tím lépe pro jejich politiku. Tímto bezohledným způsobem chtěli ukázat, že soužití obou národů není v rámci Československa možné. Pro úspěch Hitlerových ambicí bylo nezbytné, aby zmatky, které sudetští Němci vyvolají, získaly mezinárodní pozornost. Celý svět měl litovat ubohou národností menšinu a přijmout výklad, že trpí pod diktátem Čechů.

Promyšlený tah

V praxi se tato strategie projevovala různě. Stupňováním požadavků na autonomii na domácí československé scéně. Provokacemi a nakonec i ozbrojenými bojůvkami přímo v pohraničních městech a obcích. Velkou roli ale musela sehrát také diplomacie. Této práce se ujal osobně i sudetoněmecký vůdce Konrad Henlein. Tento sportovní funkcionář a ambiciózní politik začal od poloviny třicátých let pravidelně navštěvovat Londýn a získávat sympatizanty.

Poprvé přijel do města nad Temží v roce 1935 a snažil se působit jako uvědomělý občan a vlastně i Evropan. Chtěl vyvolat dojem, že brání mír, a proto se snaží předejít radikalizaci svých krajanů. Vzbuzoval zdání, že patří k těm umírněným a že budoucnost by mohla být mnohem horší, pokud mu Západ nebude naslouchat. Tímto způsobem hodlal získat podporu pro požadavky německé národnostní menšiny v Československu. A dařilo se mu to. Henlein si v zahraničí vydobyl sympatie i v protinacistických kruzích.

Tvrdá kampaň

Během londýnského pobytu v roce 1938 se Henlein setkal i s československým velvyslancem Janem Masarykem a choval se, jako by dosud nebyly vykopány nepřekročitelné příkopy. Od Henleina však spíš šlo jen o hru na obě strany. Tou dobou už totiž naplno běžela propagandistická kampaň. Britští politici dostávali tiskoviny, které měly vychýlit jejich mínění směrem k názorům a požadavkům sudetských Němců. Přívrženci Říše využívali všech možných osobních kontaktů k tomu, aby se tisk stavěl na stranu těch, kteří kritizovali poměry v Československu. 

Některé listy se tématu věnovaly dokonce soustavně. Náhoda to v žádném případě nebyla. Kdo tahal za nitky, o tom taky není pochyb. Vždyť například i sjezd Sudetoněmecké strany, který se měl konat na konci března, se odkládal, protože funkcionáři museli nejprve na poradu do Berlína. Zdánlivě autentické požadavky obyčejných lidí ze Sudet byly ve skutečnosti pečlivě promyšlenou politikou Adolfa Hitlera a jeho okolí. Soužití Čechů a Němců podél hranic bylo záměrně torpédováno.

Autonomie

Co sudetští Němci žádali? K takzvaným karlovarským požadavkům prezentovaným na sjezdu Sudetoněmecké strany přibylo vzápětí memorandum, které mělo jediný cíl: narušit jednotu Československa. Ústřední vládě mělo zůstat jen ministerstvo zahraničních věcí, obrany a financí. Ostatní ministerstva měla přejít přímo do rukou národnostních skupin – německé, české, slovenské, maďarské a polské. Na tuto notu samozřejmě mnozí slyšeli, takže když se objevila zpráva, že do Československa zamíří mise vedená lordem Runcimanem, vzbuzovalo to naděje i mezi slovenskými politiky a novináři. 

Zkrátka – změnit uspořádání ve státě si nepřáli jenom Němci. Asi nikdo v Evropě nepochyboval, že mnohonárodnostní Československo je rozbuška, která může zažehnout novou světovou válku. Evropské špičky se tomu snažily zabránit. Amerika se ústy prezidenta Roosevelta vyjadřovala šalamounsky alibisticky: USA budou podporovat politiku britského premiéra Chamberlaina.

Šance na mír

V roce 1938 už za delší konec pomyslného provazu tahal Berlín, nikoli Praha. Výběr lorda Runcimana jakožto vyjednavače jistě neovlivnilo jen to, že šlo o blízkého přítele britského ministerského předsedy a o vlivného byznysmena. Musel být přijatelný pro Hitlera. Kdo vlastně byl muž, do jehož rukou Evropa vložila jednání, které mohlo rozhodnout o míru, nebo válce? O Československo se lord Runciman do té doby nijak nezajímal. Po otci zdědil loďařství a rodinné impérium značně rozšířil. Kromě toho stál on a jeho nejbližší v čele předních bankovních domů. Na žebříčku britských boháčů by se umístili hodně vysoko.

Měl ale i politické cíle. Z poslance se vypracoval až do ministerského křesla, a to nejen jednoho. Resorty střídal. V roce 1934 figurovalo jeho jméno v politickém skandálu – řešilo se, že Británie prodávala do Německa letadla, což znamenalo porušení Versailleské mírové smlouvy. Němci každopádně neměli důvod protestovat, že o německé otázce přijel do Prahy vyjednávat právě on. 

V Praze zavládlo menší nadšení. Původně se uvažovalo o tom, že i Francie by v ČSR zaangažovala svého diplomata, nakonec však vyjádřila souhlas s Runcimanem. Britové to navlékli tak, aby to vypadlo, že Čechoslováci spolu s Němci o jeho vyslání sami požádali.

Ukázali zuby

Na Československo se v diplomatických kruzích nahlíželo jako na slabší z obou stran a tiše se očekávalo, že Praha nebude dělat potíže. Prezident Beneš neměl příliš na výběr. Přesto se u nás do mise vkládaly přinejmenším opatrné naděje. Na druhou stranu byl Hrad při samotných jednáních s Runcimanem zahnán do kouta. Z Británie totiž přišly jasné zprávy, že náš ostrovní spojenec dosud není na válku připraven. Jinak řečeno: nebude si kvůli jednotě Československa pálit prsty a bude nutné vyjít sudetoněmeckým požadavkům vstříc.

Dobová propagandistická pohlednice oslavuje Hitlerovo uchvácení Sudet.

Britský lord přijížděl do poměrně rozjitřené situace. Němci zrežírovali patřičný prolog celého divadla. Toto slovo přitom není nijak nadnesené, protože nacisti si jak známo v teatralitě a okázalosti libovali. Už koncem července se ve Vratislavi konal takzvaný turnfest – velké sportovní setkání, kterého se účastnily desítky tisíc cvičenců ze Sudet. Neuvěřitelné číslo! Jejich šiky se na zájezdu činily. Při pochodu před tribunou skandovali směrem k Hitlerovi hesla žádající návrat „domů“, do Říše.

O sport šlo samozřejmě až v poslední řadě. Součástí festivalu se staly i výkonostní zkoušky členů henleinovské ozbrojené organizace včetně střelby z kulometů konané pod vedením příslušníků německých ozbrojených sil. Mezi českým obyvatelstvem žijícím v pohraničí to jen znásobilo obavy z budoucnosti.

Ultimátum

Hrozba války jasně visela ve vzduchu. Henleinovci se zatím snažili zacházet s britským hostem Runcimanem s co největší pohostinností. Na parádě rozhodně nešetřili. Chtěli udělat dojem a získat ho na svou stranu – i kdyby jen podvědomě. Provázeli ho vyzdobenými pohraničními městy. Jeden ze stoupenců sudetoněmeckého hnutí, Max Hohenlohe-Langenburg poskytl pro setkání Henleina s Runcimanem svůj zámek Červený Hrádek. I panští zaměstnanci je tam prý vítali se zdviženou pravicí. A v jednacím sále? Tam ležela na stole mapa Československa, nad níž se mohli účastníci sklánět a užít si roli těch, kteří rozhodují o geopolitických osudech celého kontinentu.

Během jednání se na zámku objevil další z členů rodiny – Stefanie von Hohenlohe, která již dřívě aktivně působila v Londýně, kde pomáhala s publikováním protičeskoslovenských článků v britském tisku. Její političtí odpůrci měli pro její roli nechvalné označení – zaznívalo i asi přehnané slovo špionka.

Během Runcimanova pobytu v Československu situace eskalovala. Britský politik se dokonce bál, že Hitler využije nepokoje v Sudetech jako záminku k rychlému vojenskému přepadení republiky. Bylo nutné něco udělat. Anglický ministerský předseda navrhl osobní setkání s Hitlerem. Následovalo napjaté čekání na reakci z Berlína. Dne 14. září přišel z Německa souhlas a Runciman hned dostal informaci. Nevěděl s určitostí, zda bude jeho služeb zapotřebí, nebo zůstane jen pasivním divákem. Nervozita stoupala, zvlášť když Runciman musel být připraven přiletět do Berchtesgadenu a jednání s Vůdcem se osobně zúčastnit, pokud o to bude narychlo požádán.

Krach

Rozhodovalo se o budoucnosti nejen našeho pohraničí, ale ve hře byl celosvětový mír a hrozba krvavého konfliktu. Hitler přijal Chamberlaina 15. září odpoledne. Předpokládalo se, že dojde na vícedenní jednání, ale Hitler se roz­hodl riskovat a chtěl okamžitý výsledek: odtržení a zabrání pohraničí. Buď se na tom dohodnou, nebo není o čem rokovat! Tohle Chamberlain nečekal. Jeho návrh, že se k tomu budou vyjadřovat až příští den, nebral nacistický vůdce vážně.

Schůzka s Hitlerem skončila oproti předpokladům ještě tentýž den a měla jen jednoho vítěze. Ultimátum slavilo vítězství nad diplomacií a jasně se ukázalo, že Hitler není gentleman. Když prý Hitler jednání s Chamberlainem líčil svým spolupracovníkům, neubránil se projevovat svou radost a triumf tím, že tleskal. Ani on asi nečekal, že to půjde tak snadno.

TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?

Napjatý a snad i vyčerpaný Runciman uslyšel z telefonního sluchátka nový pokyn: sejdou se s premiérem příští den v Londýně. Takže konec? Všechno to bylo zbytečné? Namísto cesty do Německa za dalším jednáním se tedy Runciman rozloučil na Pražském hradě. Věděl, že jeho mise skončila neúspěšně. Nechtěl se ale vzdát tak snadno. Alespoň po formální stránce udělal vše, co mohl. Dne 21. září odeslal Benešovi a Chamberlainovi dopis, ve kterém navrhoval možná řešení situace. Tou dobou už však diplomatické kroky směřovaly k mnichovské dohodě a Runcimanova mise představovala jen slepou uličku historie.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Z nových střel středního doletu Pershing II měli Sověti velké obavy. Na snímku Pershing II odpalovaný z vojenské základny White Sands Missile Range v Novém Mexiku, listopad 1982. (foto: U.S. National Archives, CC0)

Válka
Revue

Ve dvacátých letech bylo auto považováno za velký luxus. Stálo totiž zhruba 20 000 korun a tedy  zhruba stonásobek měsíční mzdy. (foto: Škoda Auto, CC0)

Historie

Následky virových infekcí jsou zřejmě zdrojem mnoha obtíží ve vyšším věku, včetně vyššího rizika vzniku Parkinsonovy nebo Alzheimerovy choroby. (foto: Shutterstock)

Věda

Cena za litr nejkvalitnějšího ručně vyráběného arganového oleje se může vyšplhat až k šesti tisícům korun. (foto: Unsplash, Chelsea shapouriCC0)

Zajímavosti

Vizualizace erupce na magnetaru. (ilustrace: NASA's Goddard Space Flight CenterCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907