10. 11. 2020Strašidelná planetární mlhovina NGC 246 s přiléhavým jménem „Lebka“ je na tomto novém záběru zachycena v působivých barvách a neobyčejných detailech prostřednictvím dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope). Jedná o první objekt tohoto typu, u něhož je známo, že souvisí s párem těsně vázaných hvězd, kolem kterého obíhá třetí stálice.
02. 10. 2019Emisní mlhovinu Kalifornie tvoří převážně vodíkové atomy, nechybějí však ani atomy kyslíku či síry. Prostřednictvím intenzivního záření blízkých hvězd (zejména Menkhibu z Persea) se dostávají do ionizovaného stavu a při zpětné rekombinaci s volnými elektrony produkují světlo, díky němuž můžeme mlhovinu pozorovat na pozemské obloze. Její skutečný průměr dosahuje asi 100 světelných let a hledíme na ni ze vzdálenosti cca 1 300 světelných roků. Menkhib neboli Ksí Persei je nejjasnější hvězda na fotografii
07. 07. 2019Betelgeuze by na místě Slunce zasahovala obálkou až k Jupiteru. Podle přímých i nepřímých pozorování je fotosféra hvězdy značně neklidná a probublává v obřích konvektivních buňkách. Současně stálice vyvrhuje do prostoru velké množství materiálu, jak se v jejím nitru výbušně zapalují reakce těžších prvků
13. 01. 2019Orlí mlhovina
Tato podivná oblaka zhmotňují útvary označované jako „sloupy stvoření“. Snímek, jenž v roce 2014 pořídil Hubbleův kosmický dalekohled, zachycuje část Orlí mlhoviny M16 v souhvězdí Hada. Oblaka, která svým tvarem připomínají letícího orla, jsou od Země vzdálena 7 000 světelných roků. Jedná se o emisní mlhovinu zářící díky hvězdám, jež se zde zrodily, a svým žárem nutí mezihvězdná oblaka svítit. Chladný plyn v mlhovině vytváří z molekulárního vodíku útvary podobné chobotu. Tyto sloupy jsou dlouhé několik světelných let a jejich vysoká vnitřní hustota způsobuje kolaps plynu vlastní vahou. Na koncích podlouhlých útvarů tak vznikají mladé hvězdy nabalující další hmotu.
26. 12. 2018Zimní krajina zázraků
Obraz evokující zimní krajinu je ve skutečnosti komplex několika emisních mlhovin a domov nejhmotnějších hvězd, jaké jsou v naší Galaxii k vidění. Některé z nich jsou až 100× hmotnější než Slunce. V oficiálních katalozích tuto vesmírnou oblast, ležící zhruba 5500 světelných let od Země, najdeme pod označením NGC 6357. Spletité tvary této nádherné části vesmíru opracovávají mezihvězdné větry a energetické záře mladých a nově vznikajících hmotných hvězd.