mlhovina

Uprostřed záběru se nachází hustější shluk hvězd zanořený ve fialovém oblaku. Skupinu obklopuje Hadí mlhovina, která na této fotografii vypadá jen jako slabě zářící temně oranžový pás. (foto: ESO/VVVX, CC BY 4.0)

Mlhovina CG 4 v souhvězdí Lodní záď je někdy přezdívána „Ruka boží“. Vědci podobné mlhoviny nazývají „kometární globule“, protože tvar jejich plynného oblaku připomíná kometu. (foto: National Optical Astronomy Observatory, CC0)

Mlhovina Konus je součástí oblasti s probíhající tvorbou hvězd NGC 2264, která leží asi 2500 světelných let od nás. Pilíř připomínající kužel je dokonalým příkladem útvarů, které mohou vznikat v obřích oblacích chladného molekulárního plynu a prachu známých díky tvorbě nových hvězd. (foto: ESO, CC BY-SA 4.0)

Mlhovina Tarantule okem dalekohledu Jamese Webba. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI, CC BY 4.0)

Složený záběr oblasti 30 Doradus v infračerveném a rádiovém záření. (foto: ESO, Tony Wong, CC BY 4.0)

Sugestivně tvarovaná reflexní mlhovina IC 2118 ze souhvězdí Oriona, zcela pochopitelně známější pod názvem Hlava čarodějnice, září především odraženým světlem hvězdy Rigel, kterou upřeně „sleduje“.

Ve středu hvězdné porodnice Sh 2-106 v souhvězdí Labutě sídlí mladá obří stálice, z jejíchž pólů vyzařují paprsky horkého plynu, a vzniká tak bipolární struktura.

Díra do nebe

To, co jejich předchůdci kdysi považovali za díru v obloze, znají dnešní astronomové jako molekulární mrak: Vysoká koncentrace plynu a prachu absorbuje prakticky veškeré viditelné světlo vydávané hvězdami v pozadí. Temné okolí činí vnitřek molekulárních mračen jedním z nejchladnějších a nej­izolovanějších míst ve vesmíru. K nejpozoruhodnějším tmavým absorpčním mlhovinám patří mračno v souhvězdí Hadonoše, nesoucí označení Barnard 68. Od Země jej dělí asi jen 500 světelných let a měří 1,5 světelného roku. Odborníci dosud přesně nevědí, jak podobná molekulární mračna vznikají, zřejmě se v nich však rodí nové hvězdy. A také mlhovina Barnard 68 nejspíš kolabuje za vzniku hvězdného systému. Mračno si můžeme prohlédnout prostřednictvím infračerveného světla. 

Barnard 22 - temná mlhovina ze souhvězdí Býka. (foto: Jarrett Trezzo)

Rádiový snímek mlhoviny Plamínek, získaný díky systémům APEX a VISTA Evropské jižní observatoře

Orlí mlhovina

Tato podivná oblaka zhmotňují útvary označované jako „sloupy stvoření“. Snímek, jenž v roce 2014 pořídil Hubbleův kosmický dalekohled, zachycuje část Orlí mlhoviny M16 v souhvězdí Hada. Oblaka, která svým tvarem připomínají letícího orla, jsou od Země vzdálena 7 000 světelných roků. Jedná se o emisní mlhovinu zářící díky hvězdám, jež se zde zrodily, a svým žárem nutí mezihvězdná oblaka svítit. Chladný plyn v mlhovině vytváří z molekulárního vodíku útvary podobné chobotu. Tyto sloupy jsou dlouhé několik světelných let a jejich vysoká vnitřní hustota způsobuje kolaps plynu vlastní vahou. Na koncích podlouhlých útvarů tak vznikají mladé hvězdy nabalující další hmotu. (foto: NASA, ESA/Hubble, CC BY 4.0)

Zimní krajina zázraků

Obraz evokující zimní krajinu je ve skutečnosti komplex několika emisních mlhovin a domov nejhmotnějších hvězd, jaké jsou v naší Galaxii k vidění. Některé z nich jsou až 100× hmotnější než Slunce. V oficiálních katalozích tuto vesmírnou oblast, ležící zhruba 5500 světelných let od Země, najdeme pod označením NGC 6357. Spletité tvary této nádherné části vesmíru opracovávají mezihvězdné větry a energetické záře mladých a nově vznikajících hmotných hvězd.

Tento mimořádný záběr objektu Herbig-Haro (HH 46/47) vznikl kombinací pozorování získaných v rádiové oblasti pomocí teleskopu ALMA a dalekohledu NTT ve viditelné oblasti spektra. Záběry mladé hvězdy získané pomocí ALMA (oranžové a zelené odstíny vpravo dole) odhalují mohutný jet hmoty pohybující se směrem od nás, která je na snímcích ve viditelné oblasti skryta za oblaky prachu a plynu. V levé části (v růžových a fialových odstínech) je zachycena část jetu mířícího směrem k nám, pozorovatelná ve viditelné oblasti spektra.

Sčítání novorozenců

Mlhovinu Trifid, známou také jako M20, najdete snadno i malým dalekohledem. Měří asi 30 světelných let, dělí ji od nás 5 500 světelných roků a představuje oblíbený cíl kosmických turistů v souhvězdí Střelce. Jak naznačuje její jméno, ve viditelném světle ji rozdělují tmavé neprůhledné pásy prachu na tři části. Ovšem pronikavý infračervený snímek, pořízený Spitzerovým teleskopem, odhaluje filamenty zářících prachových mračen a nově vzniklých hvězd. Astronomové fotografii použili ke sčítání čerstvě zrozených a embryonických stálic, jež se jinak skrývají v oblacích zárodečného prachu a plynu této fascinující hvězdné porodnice. Spitzerův dalekohled byl vypuštěn v roce 2003, aby zkoumal infračervený vesmír. Na počátku loňského roku svou vědeckou činnost ukončil. (foto: NASA, JPL-Caltech, J. Rho, CC BY-SA 4.0)