mlhovina

Strašidelná planetární mlhovina NGC 246 s přiléhavým jménem „Lebka“ je na tomto novém záběru zachycena v působivých barvách a neobyčejných detailech prostřednictvím dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope). Jedná o první objekt tohoto typu, u něhož je známo, že souvisí s párem těsně vázaných hvězd, kolem kterého obíhá třetí stálice.

Nový snímek Mlhoviny Carina. Vpravo s adaptivní optikou, vlevo bez jejího použití.

Kosmický prach je také „spolupachatelem“ zvláštního nebeského úkazu – zodiakálního světla, jež vzniká rozptylem slunečního záření na miniaturních částečkách prachu.

Takovou nádheru neuvidíte ani v sebelepším dalekohledu 

Širokoúhlý pohled na Mlhovinu v Orionu jak ji zachytil infradalekohled VISTA observatoře ESO.

Krabí mlhovina v nepravých barvách. Tato mlhovina, která je zdrojem rentgenového a gama záření, je pozůstatkem po supernově

Emisní mlhovinu Kalifornie tvoří převážně vodíkové atomy, nechybějí však ani atomy kyslíku či síry. Prostřednictvím intenzivního záření blízkých hvězd (zejména Menkhibu z Persea) se dostávají do ionizovaného stavu a při zpětné rekombinaci s volnými elektrony produkují světlo, díky němuž můžeme mlhovinu pozorovat na pozemské obloze. Její skutečný průměr dosahuje asi 100 světelných let a hledíme na ni ze vzdálenosti cca 1 300 světelných roků. Menkhib neboli Ksí Persei je nejjasnější hvězda na fotografii

Oblak plynu NGC 604 v galaxii M33 je tak velký, že by v něm mohlo vzniknout dost stálic i na kulovou hvězdokupu.

Betelgeuze by na místě Slunce zasahovala obálkou až k Jupiteru. Podle přímých i nepřímých pozorování je fotosféra hvězdy značně neklidná a probublává v obřích konvektivních buňkách. Současně stálice vyvrhuje do prostoru velké množství materiálu, jak se v jejím nitru výbušně zapalují reakce těžších prvků

 

Krabí mlhovina je vhodným objektem i pro amatérské dalekohledy. Jde o pozůstatek supernovy, která vybuchla v roce 1054, přičemž ji pozorovali astronomové v Číně, Japonsku i v arabském světě

Planeta Kepler-78b se velikostí i složením podobá Zemi, na jejím povrchu však tečou řeky lávy. Svou hvězdu oběhne za osm hodin

Mlhovina W40 je na snímku infrateleskopu Spitzer jako motýl plachtící vesmírem

Orlí mlhovina

Tato podivná oblaka zhmotňují útvary označované jako „sloupy stvoření“. Snímek, jenž v roce 2014 pořídil Hubbleův kosmický dalekohled, zachycuje část Orlí mlhoviny M16 v souhvězdí Hada. Oblaka, která svým tvarem připomínají letícího orla, jsou od Země vzdálena 7 000 světelných roků. Jedná se o emisní mlhovinu zářící díky hvězdám, jež se zde zrodily, a svým žárem nutí mezihvězdná oblaka svítit. Chladný plyn v mlhovině vytváří z molekulárního vodíku útvary podobné chobotu. Tyto sloupy jsou dlouhé několik světelných let a jejich vysoká vnitřní hustota způsobuje kolaps plynu vlastní vahou. Na koncích podlouhlých útvarů tak vznikají mladé hvězdy nabalující další hmotu. 

Zimní krajina zázraků

Obraz evokující zimní krajinu je ve skutečnosti komplex několika emisních mlhovin a domov nejhmotnějších hvězd, jaké jsou v naší Galaxii k vidění. Některé z nich jsou až 100× hmotnější než Slunce. V oficiálních katalozích tuto vesmírnou oblast, ležící zhruba 5500 světelných let od Země, najdeme pod označením NGC 6357. Spletité tvary této nádherné části vesmíru opracovávají mezihvězdné větry a energetické záře mladých a nově vznikajících hmotných hvězd.

Řasové mlhoviny v Labuti vznikly v místech, kudy prošla rázová vlna ze supernovy. Stlačený, velmi horký, a tudíž i ionizovaný mezihvězdný plyn září na mnoha vlnových délkách elektromagnetického spektra.