Výjev jako ze skotské ságy: Sobi v pohoří Cairngorms

Na zelené lístky vřesu se snáší studený déšť. Přes úzký mostek v mělké roklince mezi kopci Skotské vysočiny přesto do pustiny sveřepě šlape patnáctka odhodlaných. Míří za soby.

Pamlsky z palíren

Za drátěným plotem se tlačí asi padesátka sobů. Už nás netrpělivě vyhlížejí. Dobře vědí proč: Náš průvodce Jeff nese dva papírové pytle s peletami z ječmene, respektive jeho zbytků z palíren whisky v okolí. „Pohybujte se pomalu, nesnažte se dělat nic, co by se sobům nemuselo líbit. Třeba sahat jim na parohy. Ty jsou teď, když je ještě kryje líčí, hodně citlivé,“ varuje Jeff, když vidí, že se většina lidí sápe přes plot právě na paroží. „Kontakt s lidmi nevyhledávají a teď nás tolerují jen proto, že máme krmení. Jakmile dojde, půjdou si po svém,“ prorokuje. 

Pak rychle otvírá bránu a vyráží po chodníčku nad blaty. Následuje jej pár lidí, které ale rychle předbíhají ti nejpohotovější sobi. Ze zvlněných svahů prostě vyskočí na lávku širokou asi půl metru a štrádují si to za Jeffem do kopce. Ten míří svižně vpřed a křičí na poslední, aby za sebou pořádně zavřeli. Útěky z ohrady tu nemůžou potřebovat, chov zhruba 150 sobů polárních (Rangifer tarandus) je přísně koordinovaný. Množí se jen zvířata, která určí management Cairngorm Reindeer Centre, jemuž všichni sobi patří. „Musíme bránit příbuzenskému křížení,“ doplňuje bioložka Fiona Smith, která v centru působí. Poměr pohlaví udržují na poměru 1:1. 

Klapající šlachy a sobí strkanice

Pokračujeme dál, sobi s námi drží krok. V řadě za sebou jde člověk, sob, dva lidi, tři sobi, člověk… Další paroháči klopýtají vřesem okolo chodníčku. Při chůzi jejich nohy hlasitě klapou, ale nejsou to údery kopyt o podklad. „Ten zvuk vydává šlacha v jejich zadních nohách. Při každém pohybu klouže a lupe,“ vysvětluje Jeff. „Podle řady vědců je to také chytrý způsob udržování kontaktu. Na rozdíl třeba od hlasitého bučení nestojí žádnou energii navíc. Když jsou sobi v nepřehledném terénu, nemusí se vzájemně na pár metrů vůbec vidět, většinou se ale slyší právě díky klapání šlach,“ doplňuje náš průvodce.

Náhle seskakuje z lávky a vybíhá od ní dál do vřesu. „Pojďte za mnou,“ volá, když se desítky sobů srocují kolem něj, strkají se vzájemně, strkají do něj a dožadují se krmení. Několik plných hrstí rozhodí Jeff kolem sebe na větší kupky, k nimž se zvířata hned vrhnou. Někteří lidé zaječí vzrušením a ihned seskakují z lávky. Většina z nich se ve vycházkových teniskách boří po kotníky do blátivé vody, z nebe nás skrápí provázky deště. 

Zdá se ale, že voda nikomu nevadí. Jeff rozdává jednomu účastníkovi za druhým hrstky krmení. Než odstoupí, většinou už je poblíž některý ze sobů a chutě se vrhá k zaskočenému návštěvníkovi. Rychle sežere drť z dlaní a očichává, jestli přece jen mezi prsty nezůstal kousíček něčeho dobrého.

Historie přesahující půl století

Hned je jasné, že kdo zaváhá, nežere. Silnější kusy odhánějí ty méně důrazné. Strkají i do lidí, leckdo padá na zadek do bláta. Všichni se smějí. Když krmení dojde, sobi s námi ještě chvíli zůstávají. Očichávají prázdné pytle, hledají v dlaních. Pak pomalu odcházejí do kopců. „Proč je nenecháte se samicemi?“ ptá se Japonka Akiko. „Nemáme neomezeně prostoru a nechceme, aby se bez kontroly množili,“ odvětí Jeff. Každý sob, který se v Cairngorm narodí, tady podle něj také zemře. Zvířata ve stádě jsou často vzájemně příbuzná, dovozy nové krve jsou výjimečné.

Bez striktního managementu by se proto chov neobešel, musí se plánovat. „Soby sem vysadili manželé Mikel Utsi a Ethel Lindgren, oblast navštívili během svých líbánek a zcela jí propadli,“ popisuje romantické počátky pokusu Fiona Smith, která má na starosti komunikaci cairngormského parku. „Když jsem se jednoho chladného rána v dubnu 1947 zadíval na Cairngorms od železničního mostu v Aviemoru, hned mi to připomnělo pastviny v Laponsku. Právě taková v podstatě nehostinná krajina je pro soby ideální,“ napsal o svých prvních dojmech Utsi. Nedlouho potom začal pracovat na tom, aby se sen stal skutečností. Velký den přišel 12. dubna 1952, kdy Utsi a jeho tým dovezli soby z Utsiových chovů ve Švédsku.

Dlouhověkost bez predátorů

Úplně na začátku tady bylo jen sedm zvířat a později je ze Švédska doplnila necelá dvacítka dalších sobů. Postupně se zvířata rozmnožovala až do současného 150hlavého stáda, které žije na asi čtyřech tisících hektarů pastvin. K projektu patří ještě návštěvnické centrum nedaleko turistických kempů. Nechybí ani domek Santa Clause a odkazy na rozsáhlé „působení“ sobů v anglosaské vánoční kultuře. V centru jsou i ohrady, kde se vždy několik sobů zdržuje, aby se na ně lidé mohli podívat. Ročně sem zavítá asi 25 000 lidí, za soby se vyráží dvakrát denně.

„Mláďata začneme v pěti měsících trénovat na ohlávku. Tak je později snadno odvedeme k transportéru a můžeme je z hor odvézt právě sem do centra. Po dvou třech týdnech se zase vrátí k zbytku stáda a nahradí je další,“ přibližuje Fiona. Zdá se, že život v péči Cairngorm Reindeer Centre sobům svědčí. Prý se tu dožívají asi 12 až 14 let, což je oproti životu v divočině zhruba dvojnásobek.

„Necháme je žít vlastním životem. Nevíme třeba přesně, kolik krmení ročně spotřebují, protože si vystačí s tím, co roste na svazích,“ objasňuje Fiona. Volně rostoucí stravu doplňují pracovníci centra mixem, který připravují z cukrové řepy, ovčího krmiva, senné sekaniny a právě třeba ječmene z okolních palíren. Podobné dobroty i fakt, že v současnosti na Skotské vysočině nežijí predátoři, kteří by mohli soby ohrozit, jsou zřejmě receptem na dlouhověkost. 

Zasněžená Skotská vysočina 

V pohoří Cairngorms ročně napadne nejvíc sněhu v rámci celých Britských ostrovů a najdete tu pět ze šesti nejvyšších britských hor. Žijí tu bělokuři, sněhule, orli skalní, sovice sněžní nebo endemická křivka skotská. Mezi savci zaujme kočka divoká. Zkrátka Skotsko jako dřív. Proto vysazení sobů bylo a stále je pro některé lidi kontroverzní. 

Odpůrci projektu namítají, že nejde o druh, který by byl ve skotské přírodě původní. To ale pracovníci sobího centra vyvracejí. „Písemné prameny dokládají, že zhruba před osmi stoletími sobi na území Velké Británie žili,“ uvádí Fiona. A skutečně, Sága o orknejských jarlech z období kolem roku 1200, soby zmiňuje. Ve 106. kapitole uvádí, že dávní šlechticové vyjížděli na lovy jelenů a právě sobů do jednoho z nejsevernějších hrabství Caithness.

Národní park Cairngorms

S rozlohou 4 528 kilometrů čtverečních jde o největší národní park Spojeného království. V oblasti neplatí nijak přísná omezení, na řadě míst dochází k zemědělské činnosti, jsou tu města a vesnice a dál se tu rozvíjí turismus. Můžete zde využít několik sjezdovek, nejvýše položenou železnici v Británii a různé kempy.

TIP: Ultrafialové vidění: Takhle vypadá polární svět sobíma očima

Navzdory tomu v parku žije největší populace koček divokých v celé zemi, ve Spojeném království vážně ohrožené veverky obecné, 80 procent britských tetřevů hlušců, tetřívci obecní, orli skalní či orlovci říční. Doplňuje je škála nejohroženějších bezobratlých Skotska, například strakáč březový.