Záhadní předchůdci Inků: Kdo postavil bránu Pumy?

25.01.2023 - Barbora Jelínková

Uprostřed náhorní plošiny na západě Bolívie leží jedno z nejzáhadnějších archeologických nalezišť planety: ruiny chrámového komplexu Pumapunku, který zažil vrchol své slávy staletí před tím, než v oblasti vzkvétala civilizace Inků. Kdo a jak ho postavil, zůstává tajemstvím…

<p>Jak starý je chrámový komplex Pumapunku? A proč civilizace jeho stavitelů zmizela?<em> (foto: Shutterstock)</em></p>

Jak starý je chrámový komplex Pumapunku? A proč civilizace jeho stavitelů zmizela? (foto: Shutterstock)


Reklama

Od roku 1549, kdy místo poprvé spatřil Evropan, fascinuje historiky i laickou veřejnost především jeden typický znak: mimořádná přesnost, s jakou dokázali pradávní stavitelé zarovnat jednotlivé kameny tvořící chrámový komplex. Skalní bloky přiléhají jeden na druhý natolik těsně, že mezi ně nelze vsunout ani čepel nože. I po dlouhých staletích navíc zůstává jejich povrch takřka dokonale hladký a hrany ostré, jako by je někdo vyřezal diamantovou bruskou. Pro zastánce konspiračních teorií jde o důkaz, že Pumapunku – doslova brána Pumy – nepředstavuje dílo člověka, nýbrž mimozemšťanů, kteří kdysi dávno naši planetu navštívili.

Nejstarší město světa?

Pokud jde o vědecký pohled na věc, někteří odborníci se stále přiklánějí k teorii Arthura Posnanského. Rakouský badatel v polovině 20. století formuloval poněkud senzační hypotézu vycházející z orientace chrámových objektů: Podle něj totiž jejich poloha odráží pozici vesmírných těles na nebi zhruba před patnácti tisíci lety. Pumapunku by pak bylo patrně nejstarším městem světa, a dokonce by o devět tisíc roků překonalo pradávná sídla v Mezopotámii. 

Otazníky vznášející se kolem monumentálních ruin v nadmořské výšce bezmála čtyř tisíc metrů nicméně přibývají jako houby po dešti. S každou další vrstvou, kterou archeologové odkryjí, se vynořují nové objevy a opět míchají kartami dosavadních poznatků. K zatím neobjasněným záhadám patří právě stáří objektů. Americký specialista na předkolumbovské civilizace Alexei Vranich přišel v roce 2002 díky využití uhlíkové metody datování se závěrem, že komplex vznikl zhruba v polovině 1. tisíciletí, tedy celé milénium před založením Incké říše.

Inspirace pro Inky

Většina vědců každopádně zastává domněnku, že Pumapunku vyrostlo v souvislosti s rozkvětem civilizace Tiwanaku, jež prosperovala v okolí stejnojmenného města nedaleko jezera Titicaca u hranic s dnešním Peru. O její minulosti mnoho nevíme, neboť podle všeho nepoužívala psaný jazyk – přinejmenším se nedochovaly žádné písemné záznamy. Veškeré informace tudíž archeologové čerpají z nálezů. Nabízí se ovšem otázka, jak by dávní inženýři dokázali vybudovat natolik dokonalé stavební dílo bez nákresů a technických plánů. Z dnešního pohledu je něco takového zhola nemožné.

Kultura Tiwanaku zřejmě vznikla kolem 4. století, což by přibližně odpovídalo i domnělému založení Pumapunku. V následujících staletích se pak v nehostinných podmínkách andské náhorní plošiny Altiplano rozvinula vzkvétající říše se 400 tisíci obyvateli. Inkové, jejichž civilizace na stejném místě prosperovala zhruba o tisíc let později, si starobylých ruin nemohli nevšimnout. Považovali je za unikátní a inspirovali se jimi u vlastních staveb, jak dokládají některé architektonické prvky ze starého Cuzca a Machu Picchu. Ve svých legendách dokonce zasadili do oblasti Tiwanaku mýtus o stvoření světa.

Jako v nákupním centru

Pumapunku patří mezi čtyři klíčové části naleziště, tvořeného ještě dalšími dvěma chrámy a pyramidou. Než ho čas proměnil ve zchátralou vzpomínku na někdejší slávu, šlo patrně o impozantní ukázku starověkého inženýrství. Terasovitá mohyla obložená tesanými pískovcovými bloky se rozkládala na ploše dvou hektarů, tedy bezmála tří fotbalových hřišť. Vyrostla na hliněném podkladu ve tvaru písmene T: Základna měří zhruba 167 metrů podél severojižní osy a 117 metrů podél té východozápadní. 

V okolní krajině nerostou žádné stromy k případné výrobě klád a lešení. Jak tedy stavitelé dopravovali mnohatunové bloky ze vzdáleného lomu? (foto: Shutterstock)

Radarová analýza navíc v roce 2016 v bezprostředním okolí odhalila pod nánosy hlíny dalších asi sedmnáct hektarů původně zastavěné plochy. Skrz se vinula centrální promenáda dlážděná obřími deskami, po níž patrně běžně proudily davy lidí, podobně jako v moderních nákupních centrech. Od zbylých objektů v areálu se pak brána Pumy odlišuje řadou unikátních vlastností: Kromě zmíněného přesného opracování kamenů jde například o jejich komplikovanou geometrii. Mnohé nesou známky prefabrikace v podobě pravidelných rýh a otvorů rozmístěných v identických vzdálenostech. Monolity o hmotnosti několika tun mají nezřídka zvláštní formy, zahrnující desítky precizně obroušených ploch, jež do sebe zapadající v pravých úhlech. Našlo se také hned několik kamenů opracovaných z neznámých důvodů do tvaru písmene H. 

Obří kostky lega

Něco podobného by přitom znamenalo výzvu i pro současné kameníky, kteří mají k dispozici ocelové nástroje. Víme však jistě, že tamní řemeslníci až do příchodu Evropanů neznali ani železo a museli si vystačit s relativně měkkou mědí. Podivné ovšem je, že se při vykopávkách nenašly žádné nástroje ani jejich zbytky. 

Některé kameny držely pohromadě pomocí měděných spojovníků, z nichž se část zatloukala za studena a část se lila roztavená do vydlabaných děr a rýh. Použitá slitina mědi, arzenu a niklu je přitom historicky zcela ojedinělá. Zároveň zůstává nejasná příčina zdánlivě náhodného rozmístění objektů v areálu, jako by je rozházela ruka obřího dítěte. Ostatně vědci tamní stavební bloky opakovaně přirovnali ke kostkám lega, a rekonstrukce pak takové hraní skutečně připomínala. 

Dokonalé opracování kamenů vedlo dřív některé badatele k myšlence, že ke stavbě Pumapunku neposloužil kámen, nýbrž beton, který dokázali dávní stavitelé odlévat do forem. Ačkoliv se jeho první použití datuje již do antického Říma, v Bolívii se ve skutečnosti neuplatnil. Pozdější analýza prokázala, že se jedná o červený pískovec, s největší pravděpodobností z lomu vzdáleného asi deset kilometrů. Menší objekty potom tvoří vyvřelý andezit, jehož zdroj se nejspíš nacházel na opačném břehu Titicacy. Obě horniny jsou relativně měkké, a řemeslníci je tak možná řezali nějakou formou bronzové pily. 

Ikea z dob před Kolumbem

Archeologové se výzkumem Pumapunku zabývají posledních 150 let, ovšem až donedávna neměli tušení, jak celý komplex vypadal. V 16. století, kdy na místo zavítal španělský conquistador Pedro Cieza de León, už žádný z kamenů neležel na původním místě, a bylo tak nesmírně obtížné odhadnout jejich někdejší uspořádání. Pomohly teprve moderní technologie: V roce 2018 již zmíněný antropolog Vranich se svým týmem vytvořil pomocí 3D tiskárny a speciálního softwaru zmenšené makety všech 140 objektů nalezených v Pumapunku. Z nich pak vědci sestavili hypotetický model chrámu, tak jak podle nich před staletími vypadal

Při rekonstrukci původní podoby komplexu použili archeologové modely kamenných objektů, vyrobené na 3D tiskárně. (foto: Heritage Science, Alexei Vranich, CC BY 4.0)

Jejich práce se tehdy podobala hraní se stavebnicí. „Bylo to mnohem jednodušší než vytvářet virtuální počítačové schéma, protože jsme mohli s jednotlivými díly intuitivně manipulovat a zkoušet jednu pozici za druhou,“ popsal Vranich pro internetový magazín Gizmodo. Výsledný model potom nechali odborníci zhotovit i v digitální podobě, a při práci navíc dospěli k několika novým poznatkům. „Zdá se, že stavitelé Pumapunku nejprve vytvořili pro každý pískovcový blok jakýsi prototyp, načež je kopírovali jeden podle druhého. Bylo to něco jako předkolumbovská Ikea,“ vysvětlil autor výzkumu.

Zapomenutá technologie

Menší balvany zřejmě nebylo příliš obtížné přepravovat pomocí primitivních nástrojů, případně plavit po jezeře. Přesto zůstává záhadou, jak se na místo dostaly gigantické kusy vážící desítky tun. Stavitelé z Tiwanaku si poradili dokonce i s rekordmanem o hmotnosti 131 tun, jenž náleží k největším opracovaným monolitům na území Jižní Ameriky. Nelze proto vyloučit, že k jeho zhotovení a přepravě posloužila technologie, která poté upadla v zapomnění a jíž archeologové dodnes nedokázali přijít na kloub.

TIP: Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole

Nejstřízlivější hypotéza zmiňuje jednoduchý systém ramp a šikmých plošin svázaných lany z lamí kůže, po nichž se podařilo dostrkat ohromný kámen z lomu až k cíli. Teorie má ovšem řadu trhlin, například že v nadmořské výšce bolivijského Altiplana nerostou stromy, z nichž by se daly vyrobit klády. Místní legendy nicméně znají řešení: Pradávní obyvatelé Pumapunku prý dokázali přenést i ten největší náklad díky magii a s využitím zvuků. Za popsaným vysvětlením však zřejmě stojí užívání halucinogenních látek, objevených i v tělech dochovaných mumií, jež patřilo k rituálům řady mezoamerických kultur. 

Záhadný konec

Stejně jako ostatní mimořádně vyspělé starověké civilizace, i tu z bolivijských And zastihl poměrně nenadálý konec. V úvahu připadá dlouhotrvající sucho či zemětřesení, roli však mohl sehrát také sociální rozvrat, možná právě v důsledku přírodní katastrofy. Pro uvedenou teorii hovoří mimo jiné fakt, že mnohé ze staveb v Pumapunku jeví známky záměrného poškození – jako by je obyvatelé chtěli z nějakého důvodu sami strhnout a zničit. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Raketoplán Challenger během startu 28. ledna 1986. Jen o pár sekund později došlo k fatálnímu selhání, které vedlo ke zkáze a rozpadu celého stroje. (foto: Wikimedia Commons, NASA, CC0)

Vesmír

Naši předkové kočky využívali skutečně všestranně. (foto: PexelsCC0)

Historie

Polar Bear 81 

autor: Bob Chiu | čestná zmínka v kategorii: Cesty a dobrodružství

Každý rok mezi říjnem a listopadem se lední medvědi vydávají k zamrzlému Hudsonovu zálivu v Kanadě za potravou. Ve stejné době tam proto turistické agentury vozí zájemce v otevřených nákladních vozech, aby se mohli k šelmám přiblížit doslova na dosah. (foto: SIPA, Bob Chiu)

Revue

Sovětská obrana byla velmi propracovaná a zahrnovala i mnoho linií zákopů a protitankové opěrné punkty. Zde vidíme sovětské vojáky s kulometem Maxim. (foto: Wikimedia CommonsCC0)

Válka

Světlé šmouhy (v pravé části) jsou dobře patrné na snímku pořízeném satelitem Landsat 8 ze 4. dubna 2015. (foto: NASA Earth Observatory, CC0)

Věda

Fosilie ptakoještěra Balaenognathus maeuseri byla nalezena v německém lomu a byla popsána paleontology z Anglie, Německa a Mexika. (ilustrace: University of Portsmouth, Megan JacobsCC BY-SA 4.0)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907