Mýtus zeleného ostrova: Grónsko bylo i v teplejších dobách drsným místem, kde přežití nebylo samozřejmostí

Vzhledem ke klimatu je ostrov, grónsky označovaný Kalaallit Nunaat, i v současnosti mimo masové turistické trasy, ale najednou – jakoby z ničeho nic – se na přelomu let 2025 a 2026 dostal do popředí zpráv v souvislosti s geopolitickou situací. Nebyl na světě snad nikdo, kdo by se nepodíval na mapu a nezačal uvažovat o tom, proč a pro koho by tento ledem pokrytý ostrov mohl být důležitý. Začaly se objevovat různé informace, často vytržené z kontextu, objasňující, co a kdy se v Grónsku a kolem něj dělo. Nešlo přitom o první období v historii, kdy zvýšený zájem o tento ostrov zanechal svou kapitolu v dějinách (viz Dlouhotrvající zájem USA).

Nomádi a lovci z Beringie

První osídlení Grónska bylo archeologicky prokázáno v období před zhruba 4,5 tisíci lety. Jednalo se o nomádské lovce, kteří putovali z oblasti Beringie přes Aljašku, do Kanady a dále do Grónska. Se svou rozsáhlou ledovou pokrývkou je ostrov velmi citlivý na výkyvy globálních teplot a rychlé změny podmínek se odrážely i v substrátu lidského osídlení, kdy bylo Grónsko střídavě obydlováno a opouštěno.

Nejstarší osídlení je archeology označováno jako kultura Saqqaq (2500–800 př. n. l.) v jižních částech ostrova a jako kultura Independence I (2400–1300 př. n. l.) v severní části, pojmenovaná po zálivu na severovýchodě Grónska. Stejnojmenná lokalita Saqqaq byla nejdéle obydleným místem na ostrově. Lidé zde žili ve velkých jurtách pro několik desítek osob s topeništěm uprostřed. Šlo o příbuzné současného obyvatelstva severní Sibiře a Beringie. Jedinými materiály, ze kterých mohli vyrábět své nástroje, byly dřevo, kosti a kámen.

Kultura Independence I byla velmi podobná. Nositelé obou kultur lovili tuleně i arktické ptáky a žili ve stanech z pižmoních kůží. Nejednalo se o usedlé obyvatelstvo, ale o lovce a nomády. V severních částech se na ostrov vraceli pouze během letních měsíců.

Lov tuleňů i velryb

Kulturu Saqqaq vystřídala kultura dorsetská a kulturu Independence I kultura Independence II. Dorsetské skupiny obývaly Grónsko přibližně do roku 1000 n. l. Lovily mořské savce a jejich ekonomika byla dobře přizpůsobena polárnímu klimatu. Tuleně chytaly u dýchacích otvorů v ledu, ale nepohrdly ani mroži nebo narvaly. Vyráběly nástroje z pazourku a dalších dobře štípatelných kamenných surovin, používaly jednoduché harpuny. Typické jsou jejich lampy a topítka vyráběná z kamene a plněná tukem lovených zvířat.

Pro dorsetské skupiny bylo problémem postupné oteplování, související úbytek ledu a změny migračních tras zvířat i lidí. Postupně je nahradila kultura Thule. Šlo o takzvané proto-Inuity, kteří neměli žádnou genetickou příbuznost s dorsetskými ani saqqaqskými populacemi. 

Jejich ekonomika byla orientována především na lov velryb. Z počátku nepoužívali luky a šípy. Využívali kajaky – osobní plavidla umně propojená se svrchním oděvem – i větší velrybářské čluny umiaky. Thulští Inuité uměli zpracovávat kovy (meteorické železo a ryzí měď) a vyřezávali figurky ze zuboviny a kostí. Postupem času si osvojili lukostřelbu a využívali psí spřežení. Na trvalejších stanovištích budovali polozahloubené domy nebo upotřebili stany z kůží. Jejich poměrně rozsáhlé osady tvořilo 15–20 rodin fungujících komunitním způsobem.

Vikinské Grónsko

Grónsko poprvé vstoupilo do Evropany psané historie na konci 10. století. Roku 980 přirazily k jeho břehům lodě Erika Rudého, vyhnance z Norska a Islandu. Erik strávil tři roky hledáním ostrova, o kterém se dozvěděl již dříve. Následně se mu podařilo iniciovat osídlení jeho jihozápadní části, která v letních měsících výrazně připomínala islandskou krajinu. I v době takzvaného středověkého klimatického optima mezi lety 800–1300 n. l., kdy nastalo výrazné oteplení podnebí, se však místní letní teploty jen výjimečně blížily 7 °C; ojediněle mohly vystoupat až k 20 °C. Život na ostrově byl drsný a cesty z Evropy nebezpečné a nejisté. Například z 25 lodí osadníků, kteří se vypravili z Islandu kolem roku 983, jich dorazilo ke grónským břehům pouze 14.

Norové založili na ostrově dvě hlavní osady, konvenčně označované jako Východní a Západní osídlení. Obě se přitom nacházely na jihozápadním pobřeží: Východní osídlení na samotném jihu ostrova, Západní přibližně o 400 km severněji. Osady sestávaly z rodinných statků, z nichž některé měly na svém území kostely vybírající desátky. Obytné domy byly stavěny v lepším případě na kamenné podezdívce z travních drnů. Obyvatelstvo se věnovalo zemědělství a drobné domácí výrobě. Nejbohatší rodiny se angažovaly v zahraničním obchodě.

Pod norskou nadvládou

Vývozním artiklem byly tulení kůže a zubovina, kožešiny ledních medvědů a narvalí rohy. Tuto činnost zajišťovaly skupiny mužů, které každé léto vyrážely na lodích do takzvaných Severních lovišť. Zisky ze zámořského obchodu však nebyly rozdělovány plošně. Norští vikingové nefungovali jako rovnostářská komunita. Majitelé velkých kostelů a rozsáhlých pozemků si přisvojovali lví podíl. Z těchto prostředků byly následně pořizovány církevní předměty, vitráže, drahé ornáty i evropská móda. Jen okrajově se dováželo dřevo, železo nebo nářadí, které bylo na ostrově akutně nedostatkové.

Grónští Norové získávali železo z bažin obsahujících pouhé 1 % kovu, na rozdíl od bohatších rud s obsahem 35 až 90 %. To vyžadovalo obrovské množství suroviny a dřeva na výrobu uhlí. Rychlá likvidace už tak velmi chudého lesního porostu a eroze půdy se staly závažným a dlouhodobě neřešitelným problémem.

Norové si do svých nových domovů přivezli hovězí dobytek, prasata, ovce a kozy. Od chovu prasat však museli velmi rychle upustit a chov hovězího dobytka zůstával výzvou po celou dobu jejich působení na ostrově. Prameny popisují, že v období, kdy se klima začalo zhoršovat, bylo stále obtížnější krávy uživit. Přes zimu stály v chlévech ve vlastních výkalech, které sloužily jako zdroj tepla, a z důvodu nedostatku píce byly dokrmovány chaluhami. Na jaře docházelo k jejich vynášení na louky, aby se posílily pastvou. 

Zajímavé je, že Norové zahrnovali do svého jídelníčku pouze velmi malý podíl ryb a mořských savců, na rozdíl od Inuitů, což jednoznačně dokládají izotopové analýzy nalezených kosterních pozůstatků.

Na počátku 12. století bylo na ostrově založeno biskupství a ustanoven první biskup. V průběhu dalších let se zde vystřídalo ještě devět biskupů. Budovaly se další kostely, a fungovaly dokonce dva kláštery: jeden mužský a jeden ženský.

Roku 1261 přijalo Grónsko nadvládu norské koruny. Král získal monopol na obchod s ostrovem, vybíral daně a na oplátku vysílal dvě lodě ročně, které měly zemi zásobovat potřebnými surovinami a nářadím. To už však nastalo období, kdy obyvatelé ostrova pociťovali výrazný tlak nedostatku. Na přelomu 13. a 14. století byla krize zcela zřejmá.

Zápas Evropanů o přežití

Archeologické výzkumy poskytují jasná svědectví o tom, že kolem roku 1300 přibývalo opuštěných statků, zejména v Západním osídlení. Do roku 1350 bylo již zcela prázdné. Poslední obydlené stavení představoval takzvaný Dům pod písky, který přinesl mimořádně cenné, ale velmi smutné informace. Jeho obyvatelé během poslední zimy snědli veškeré domácí zvířectvo. Z ustájených krav zůstala pouze kopýtka.

Stravu lidé doplňovali drobnými zvířaty, která by za normálních okolností nekonzumovali. Došlo jim topivo a přítomnost mikroorganismů i larev hmyzu dokládá, že teploty uvnitř domu byly prakticky shodné s teplotami venkovními. Na podlaze domu byla nalezena lebka muže, jenž byl patrně jeho posledním obyvatelem. Následně dům překryl písek erodující z nedalekého svahu.

Tyto poznatky odpovídají i informacím královského vyslance, kněze Ívara Bárðarsona, který se roku 1362 vrátil z Grónska do Norska a sepsal zprávu, v níž označuje Západní osídlení za zcela opuštěné. Jeho lidé zde prý viděli už jen skrælingy (ve starogermánštině barbaři, chudáci, zoufalci), tedy domorodé Inuity.

Poslední loď oficiálně vyslaná z Norska vyplula roku 1368 a potopila se. Na konci 14. století se sice do Grónska vydalo ještě několik plavidel, jejich osud však zůstává neznámý, neboť není doloženo, zda se někomu z posádek podařilo dosáhnout grónských břehů. Poslední písemnou zprávu představuje záznam o svatbě v kostele Hvalsey z roku 1408 a posledním datovaným archeologickým nálezem je hrob ženy, jejíž zbytky oděvu poskytly radiokarbonové datum kolem roku 1435.

Zatímco norští vikingové zápasili o holé přežití, inuitské skupiny žily relativně stabilním způsobem. Byly výborně adaptované na klima, dostupnou potravu i náročné zimní podmínky a fungovaly na komunitním principu. Norové o Inuitech samozřejmě věděli, jejich vzájemné vztahy však nebyly přátelské. Křesťanští vikingové je nepovažovali za lidi a označovali je zmiňovaným souhrnným pojmem skrælingové.

Písemné prameny dokládají, že je zabíjeli bez zjevné příčiny, aby ověřili, zda krvácejí a jakou má jejich krev barvu. Genetické analýzy nicméně naznačují, že norští muži patrně občas unášeli inuitské ženy. Grónští křesťané považovali svoji kulturu za nadřazenou a urputně trvali na způsobu hospodaření, který si jejich předci přivezli z Norska a Islandu.

Byl kolaps nutný?

Nabízí se otázka, zda evropští farmáři mohli na ostrově přežít delší dobu. Rozhodně neučinili mnoho kroků, které by jejich šance zvýšily, byť jejich více než čtyřsetleté úsilí je samo o sobě pozoruhodné. Jedním z hlavních problémů byla snaha setrvat v identitě křesťanského farmáře, usilujícího o produkci potravin způsoby nevhodnými pro místní krajinu. Náboženská a kulturní identita bránila grónským Norům přebírat inuitské lovecké techniky či oděvy, které byly místním podmínkám přizpůsobeny mnohem lépe než evropské tkaniny.

Dalším problémem byla závislost vikingů na vnějších faktorech, především na lodních spojeních s Islandem a Norskem. V době klimatické krize nevytvářeli fungující komunitní záchranné sítě, ale snažili se udržet ekonomické toky, které byly výhodné v minulosti, nikoli v měnících se podmínkách. 

Zásadní roli sehrály také investice do reprezentativní, avšak neúčelné architektury, jako byly kostely a zvonice, a negativní zásahy do krajiny v podobě odlesňování, nadměrného spásání luk a eroze půdy, které násobily dopady krize. Důvody kolapsu norského osídlení Grónska jsou velmi podrobně rozebrány v knize Kolaps. Proč společnosti přežívají či zanikají (2008) od Jareda Diamonda.

Znovuobjevení ostrova

V následujících stoletích se evropské námořní mocnosti opakovaně pokoušely Grónsko znovu objevit, neboť doufaly v nalezení severní námořní cesty do Asie. Izolované výpravy sem směřovaly například v letech 1578 a 1585. V 17. století, během kulminace takzvané malé doby ledové a třicetileté války v Evropě, byl ostrov ponechán prakticky svému osudu.

Za počátek dánské kolonizace je pak považován rok 1721, kdy do Grónska dorazil norsko-dánský misionář Hans Egede, který věřil, že nalezne potomky vikinských osadníků. Je zajímavé, že Egede patřil k takzvaným Moravským bratřím, jejichž duchovní východiska navazovala na protestantismus Jednoty bratrské.

Grónsko bylo připojeno jako kolonie k Dánskému království a roku 1776 vyhlásil dánský král Kristián VII. monopol na obchod s ostrovem. Další mezník přinesl rok 1814, kdy si ostrov nárokovalo Norsko (tehdy součást Švédska), nicméně byl přiřčen Dánsku. Podobná situace se opakovala po osamostatnění Norska roku 1905 a definitivně byla záležitost uzavřena rozhodnutím mezinárodního soudu v roce 1930.

Otázka nezávislosti Grónska zůstává předmětem politických debat dodnes. Hlavním argumentem proti jejímu vyhlášení je ekonomická závislost země na Dánsku. Základním zdrojem příjmů zůstává rybolov, postupně roste i význam turistického ruchu. Přetrvávají však závažné sociální problémy, zejména vysoká míra sebevražd a závislost na alkoholu.