Ztracený ohnivý prstenec: Vědci mapují skrytý vulkanický oblouk v jižní Číně
Pod jižní Čínou vědci odhalili starověký sopečný řetězec, který přepisuje dosavadní představy o geologii superkontinentu Rodinia a možná i o klimatu dávné Země.
V hlubinách jižní Číny, pod kilometrovými nánosy usazenin, se skrývá zapomenutý svět ohně a lávy. Mezinárodní tým vědců zde nedávno odhalil přes 700 kilometrů dlouhý řetězec vyhaslých sopek.
Tento objev, publikovaný nedávno v časopise Journal of Geophysical Research: Solid Earth, přináší nové pohledy na geologické procesy, které formovaly naši planetu před stovkami milionů let – a možná i ovlivnily tehdejší klima.
Cesta do minulosti
Zhruba před 800 miliony lety, během období raného neoproterozoika, byla oblast dnešní jižní Číny součástí superkontinentu zvaného Rodinia. Pohyby litosférických desek způsobily, že se tato část (známá dnes jako jang-c’-ská deska) začala vzdalovat a srazila se s oceánskou deskou. Tato kolize spustila geologický proces zvaný subdukce – kdy se těžší oceánská deska ponořila pod lehčí pevninskou a tavením uvolnila magmatický materiál.
To vedlo k vzniku sopečného oblouku, řetězce sopek vznikajících podél subdukční zóny. Tyto oblouky tvoří novou zemskou kůru a přetvářejí starší vrstvy. Studium takových útvarů pomáhá vědcům pochopit, jak se v dávné minulosti utvářel zemský povrch.
Hledání ztracených sopek
Až dosud se věřilo, že sopečný oblouk končil na okraji jang-c’-ské desky. V nové studii se ale geologové Č'-tung Ku a Ťün-jung Li rozhodli ověřit, zda tento oblouk nezasahuje i do vnitrozemí. Pomocí leteckých magnetických senzorů, které detekují odlišnosti v magnetickém poli způsobené různým složením hornin, odhalili pás na železo bohatých hornin hluboko pod povrchem – zhruba šest kilometrů pod zemí.
Výsledkem bylo zmapování 700 kilometrů dlouhého a až 50 kilometrů širokého pásu hornin, které odpovídají magmatickým produktům vznikajícím nad subdukující oceánskou deskou.
Potvrzení z hlubin
Výzkumný tým také analyzoval horniny odebrané z hlubokých vrtů v oblasti Sečuánské pánve. Chemická analýza i izotopové datování ukázaly, že se jedná o magmatické horniny vzniklé před 770 až 820 miliony lety, tedy ve stejné době jako známé části sopečného oblouku na okraji desky. Podle vědců to znamená, že vnitrozemí jang-c’-ské desky bylo kdysi součástí rozsáhlého vulkanického systému, který se táhl stovky kilometrů do nitra kontinentu.
Jedním z překvapivých zjištění studie je neobvykle široký rozsah sopečného oblouku. Většina podobných systémů, jako například Kaskádové pohoří v Severní Americe, tvoří úzké pásy podél pobřeží. Vysvětlení podle Kua a Liho může být v geodynamickém jevu známém jako plochá subdukce – kdy oceánská deska nesklouzává prudce dolů, ale putuje vodorovně pod pevninskou deskou stovky kilometrů, než se začne nořit do hloubky. Tento proces vytváří dvojité pásy sopečné aktivity: jeden u okraje kontinentu, druhý hluboko ve vnitrozemí. Podobné uspořádání dnes pozorujeme například v Andách, kde se deska Nazca zasouvá pod Jihoamerickou desku.
Ne všichni vědci však s tímto vysvětlením souhlasí. Podle geologa Petera Cawooda z australské Monash University je ve hře i možnost, že se nejedná o jednu širokou obloukovou soustavu, ale o dvě samostatné, současně aktivní vulkanické oblasti, které byly později „sešity“ dohromady v rámci tektonického vývoje. Bez ohledu na interpretaci se ale vědci shodují, že jde o zásadní objev pro pochopení geologické historie tohoto regionu – a možná i pro pochopení klimatických změn v hluboké minulosti.
