Čtení z ruky, neboli chiromancie či palmistrie, je metoda, pomocí které se „věštec“ pokouší uhodnout budoucnost osoby ze stavby a tvaru její dlaně, například podle tvaru a uspořádání čar na dlani. Pro „věštce“ je podstatné, jak je která rýha v dlani dlouhá, hluboká či zakřivená, kde se nachází a zda jsou s ní spojené rýhy vedlejší. Rýhy života, hlavy a srdce mají naznačovat vitalitu člověka, jeho intelektuální kapacitu, povahu a emotivitu.

V Thajsku je „čtení z ruky“ velmi populární. Co však dělat v případě, že rýhy nejsou dostatečně příznivé? Ajarn Ple z provincie Nonthaburi, které místní neřeknou jinak než profesorka Ple, nabízí nespokojencům jednoduché řešení. Pomocí tetovacího strojku jim tvar rýh vyspraví tak, aby přivábily přízeň paní Štěstěny.

TIP: Malajsijský chiropraktik vás zbaví bolestí páteře: Kladivem!

Podle profesorky Ple je ona sama dokonalým dokladem úspěšnosti celého procesu. Dříve se tato dáma věnovala kosmetickému tetování a permanentnímu makeupu. Poté, co přesedlala na „úpravy osudu“, se jí zákazníci jen hrnou a její studio úspěšně prosperuje. Geniální myšlenka, zdá se… 

Pomocí dalekohledů Evropské jižní observatoře (ESO) a dalších astronomických organizací po celém světě se vědcům podařilo zachytit vzácný úkaz – intenzivní záblesk záření doprovázející ‚slapové roztrhání‘ hvězdy superhmotnou černou dírou. Zjasnění, které jev vyvolal, bylo svého druhu nejbližší, jaké se dosud podařilo zaznamenat. Odehrálo se ve vzdálenosti asi 215 milionů světelných let a bylo tak možné ho studovat v nebývalých detailech. 

„Představa černé díry, která doslova vcucne blízkou hvězdu, vypadá jako ze science fiction, ale přesně to se odehrává během slapového roztrhání,“ říká vedoucí autor studie Matt Nicholl, vědecký asistent Royal Astronomical Society. Ke slapovému roztrhání, při kterém hvězda přitahovaná černou dírou prochází procesem takzvané „špagetifikace“, dochází vzácně a většinou se tento jev také obtížně zkoumá. Záblesk světla, který se loni objevil nedaleko jedné superhmotné černé díry, sledovali astronomové mimo jiné pomocí dalekohledů ESO/VLT (Very Large Telescope) a ESO/NTT (New Technology Telescope).

Smrt špagetifikací

Vědci vědí, co by se teoreticky mělo stát. „Když se nešťastná hvězda dostane příliš blízko k superhmotné černé díře v centru galaxie, extrémní gravitační síly ji rozervou na tenké cáry hmoty,“ vysvětluje spoluautor studie Thomas Wevers z Univerzity Cambridge. A protože některé proudy hmoty spadnou během procesu „špagetifikace“ do černé díry, objeví se jasný záblesk záření, který astronomové mohou detekovat.

Ačkoliv se jedná o mohutný a jasný úkaz, až dosud měli astronomové při zkoumání těchto záblesků problém. Většinou je totiž zastiňují oblaky prachu i další hmoty. A teprve nyní byli vědci schopni odhalit podstatu těchto neprůhledných závojů.     

„Zjistili jsme, že když černá díra pohlcuje hvězdu, může vyvrhnout mohutný proud hmoty směrem ven, a ten pak brání ve výhledu,“ vysvětluje Samantha Oates z Birminghamské univerzity. K tomu dochází proto, že energie uvolněná během procesu pohlcení hvězdné hmoty černou dírou způsobí vypuzení zbytků směrem ven.     

Následky slapového roztrhání v podobě záblesku s označením AT2019qiz byly objeveny krátce po začátku celého děje, a to umožnilo jeho detailní výzkum. „Jelikož jsme jev zaznamenali velmi brzy, mohli jsme skutečně pozorovat, jak se rozpínají závoje prachu a pozůstatků hvězdy, poté co černá díra vyvrhla ze svého okolí mohutný proud hmoty rychlostí až 10 tisíc kilometrů za sekundu,“ popisuje Kate Alexander z NASA Einstein Fellow. „Tento unikátní ‚pohled za oponu‘ nám nabídl první příležitost k odhalení původu stínícího materiálu a možnost v reálném čase sledovat, jak zahaluje černou díru.“

Rosettská deska moderní astronomie

Členové týmu prováděli pozorování záblesku AT2019qiz, který se odehrál v jedné spirální galaxii v souhvězdí Eridanus, po dobu více než 6 měsíců, a to jak ve fázi zjasňování, tak následného slábnutí. „Tato pozorování ukázala, že hvězda měla zhruba stejnou hmotnost jako Slunce a že asi polovina materiálu skončila v černé díře, která je milionkrát hmotnější,“ dodává Matt Nicholl.

TIP: Hubbleův teleskop objevil nepolapitelnou černou díru s hmotností 50 tisíc Sluncí

Výzkum pomůže vědcům lépe pochopit superhmotné černé díry a chování hmoty v prostředí s extrémními gravitačními silami v jejich okolí. Členové týmu dokonce prohlašují, že jev AT2019qiz by mohl představovat ‚Rosettskou desku‘ (kamennou stélu, která v 19. století umožnila rozluštit egyptské hieroglyfy) pro interpretaci budoucích pozorování dalších jevů slapového roztrhání.

Na počátku konfliktu letadla představovala ohromně zajímavou a takříkajíc „exotickou“ záležitost. Vojáci proto zvědavě pozorovali každý letoun a nezřídka mávali také nepřátelským pilotům, avšak situace se záhy změnila. Informace získané vzdušným průzkumem znamenaly vyšší účinnost nepřátelské dělostřelecké palby, a tak místo pozdravů začaly vzhůru létat střely z pušek a kulometů. Protiletadlová obrana nejprve sázela na improvizaci, ale posléze se začaly objevovat i standardizované zbraně a doplňky.

Muselo se improvizovat

Kulomet schopný rychlé a nepřetržité střelby se jevil pro zasažení rychlého letounu jako ideální zbraň. Průzkumné stroje musely létat nízko, ve výškách desítek nebo stovek metrů, aby piloti a pozorovatelé mohli dobře sledovat nepřátelské pozice, a tato výška z nich také dělala potenciálně lákavé cíle. Kulomety puškové ráže – 7,92 mm Mauser na německé či .303 British (7,7 mm) na britské straně – koneckonců dokázaly ohrožovat letouny pohybující se na hladinách dokonce až 1 500 m.

Palba na vzdušné cíle ovšem nebyla zdaleka tak snadná, jak se mohlo zdát. Těžké kulomety se nejčastěji montovaly na podstavce, na kterých neměly dostatečnou možnost náměru, a lehké kulomety (jako britský Lewis) se obvykle dodávaly bez podstavců. Kromě toho chyběly jakékoli vhodné zaměřovače a kulometčíci neměli výcvik pro to, aby dokázali pálit na rychlé vzdušné cíle se správným předsazením. Jistě proto nepřekvapí, že první protivzdušné nasazení kulometů představovalo čistou improvizaci.

Vojáci si zkoušeli vyrábět provizorní lafety s vysokým rozsahem náměru, při jejich užívání se však často potkali s dalším problémem, neboť při velkém náměru zbraně se různě kroutily či zamotávaly textilní nábojové pásy, takže kulomety se zasekávaly. Jako nápadité řešení se proto začaly vyskytovat kovové bubny či válce připojené k bokům kulometů tak, aby „vodily“ nábojové pásy ve správných úhlech od nízko umístěných schránek.

Podstavce a zaměřovače

Na straně Dohody se jako protivzdušná zbraň nejčastěji používal kulomet Lewis, se kterým se díky jeho menší hmotnosti manipulovalo snadněji než s těžkým vickersem. Němci však v této roli preferovali svůj těžký MG 08 (podle místa výroby zvaný také Spandau), jenž byl stejně jako britský vickers derivátem konstrukce Maxim. Měl sice větší hmotnost, dokázal ale střílet s vyšší kadencí a po delší dobu, zatímco lewis se rychleji přehříval. V britské armádě se často objevovala improvizovaná protiletadlová lafeta, která sestávala z kůlu, na němž bylo nasazeno obyčejné dřevěné loukoťové kolo, jež se volně otáčelo, takže na něm namontovaný lewis mohl rychle měnit odměr.

TIP: Smrtonosný Maxim: Praotec všech kulometů

Standardním britským řešením se posléze stala lafeta, které se říkalo „music stand“, jelikož připomínala kovový třínohý stojan na noty, ale u vojáků se kvůli své nestabilitě nikdy netěšila velké oblibě. Také na straně Němců se objevilo několik typů improvizovaných lafet a jako standardní poté sloužila trojnožka, jež ale nabízela výrazně lepší stabilitu než ta britská. Pro přesné míření se začaly montovat velké kruhové zaměřovače, ale v tomto směru vedli naopak Britové. Pro lewis vyvinuli velice zajímavý zaměřovač, který měl uvnitř kruhu ještě elipsu. Kruh sloužil pro střelbu na letouny ve velkých výškách, zatímco s pomocí elipsy se střílelo na nízko letící stroje. Tyto inovace se poté dále rozvíjely a uplatnily se též v protiletadlové obraně za druhé světové války, během které se v této úloze koneckonců stále užívaly i osvědčené kulomety Lewis a MG 08/15.  

Antibiotika se stala jedním z nejvýznamnějších vědeckých objevů 20. století. Zabránila milionům úmrtí na nejrůznější infekce. Bakterie se s tím ale odmítly smířit a neustále si vyvíjejí lepší a lepší rezistenci vůči antibiotikům, které na ně používáme. Pokud bychom nezasáhli, bude kolem roku 2050 kvůli infekcím rezistentních bakterií umírat 10 milionů lidí ročně.

Aby vědci a lékaři tomuto černému scénáři předešli, hledají pomoc, kde se dá. Zkoušejí nové metody léčby bakteriálních infekcí, od různého záření, až po nejrůznější materiály. Pochopitelně pátrají i po nových typech antibiotik. Překvapivě slibné jsou v tomto směru látky z jedů různých rostlin a živočichů, ať už to jsou obratlovci nebo třeba hmyz.

TIP: Kde sehnat nová antibiotika? V krvi draků z ostrova Komodo!

Cesar de la Fuente-Nunez z americké University of Pennsylvania a jeho spolupracovníci vytvořili velmi slibnou látku s antibakteriálními účinky úpravou vysoce toxického peptidu mastoparan-L, který pochází z jedu vosy Vespula flaviceps. Tento peptid úspěšně likviduje bakterie, je ale nebezpečný pro lidi, protože ničí červené krvinky. Badetelé mírně pozměnili strukturu tohoto peptidu a vytvořili jeho novou verzi, kterou nazvali mastoparan-MO.

V experimentech na myších tento nový peptid úspěšně léčil infekce bakterií E. coli nebo Staphylococcus aureus a zároveň byl pro myši bezpečný i ve vysokých dávkách. Vědci doufají, že by jejich výzkum mohl vést k vývoji nových typů léků proti bakteriálním infekcím.

Západně od Uherského Hradiště nedaleko Buchlovic se v místě zvaném Smraďavka choulí pomníček. Německý nápis na něm hlásá:

„Postůj, poutníče, a čti! Tuto skončil běh života Jindřich Prakšický ze Zástřizl od svého zbrojnoše úkladně proboden 25. července 1582. Nyní jdi dále, varuj se hříchu a přej mu život věčný.“

Zdá se, že slova vytesaná v kameni vyzrazují rozuzlení detektivní zápletky. Jenže historikové se domnívají, že dotyčný zbrojnoš se stal jen obětním beránkem vyšetřovatelů, kteří chtěli případ co nejrychleji uzavřít. Co se před staletími vlastně seběhlo?

Nepohodlný manžel

Kateřina Rájecká z Mírova z okna sleduje, jak její muž odjíždí na lov. Posilněn alkoholem jí rozverně kyne na rozloučenou. Z Kateřininých očí prýští zášť. Kéž by se její choť už nikdy nevrátil! Zemanova dcera má pro Jindřicha Prakšického jen pohrdání. Majitel Buchlova se chová jako hrubián, a navíc se hlásí k Jednotě bratrské. V očích pravověrné katoličky Kateřiny se tak jedná o prachsprostého kacíře. Šlechtična se na okamžik zasní. S Vilémem Zoubkem by ji čekal lepší život. Chová se jako pravý kavalír. Proč se nemohla stát raději jeho ženou?

Kateřinino přání se brzy změní ve skutečnost. Jindřich Prakšický se nevrátil z lovu! Rozběhne se pátrání, až je konečně na místě zvaném Smraďavka nalezena šlechticova zkrvavená mrtvola. Buchlovského pána kdosi zapíchl jeho vlastním kordem. Zděšení rázem vystřídá podezření. Světská spravedlnost ukáže obviňujícím prstem na pánova zbrojnoše. Nešťastník se marně brání, že je nevinný. Skončí na popravišti. Poddaní však potají podezřívají svou paní. „Ani slzičku neuronila. Předtím se potajmu se Zoubkem scházela. Určitě svého chotě nechala zamordovat!“ Zakládaly se tyto klevety na pravdě?

Opat, nebo lapkové?

Nespokojená manželka, jež prý chovala něžné city k šlechtici Vilému Zoubkovi ze Zdětína, by určitě motiv k odstranění chotě měla, avšak možných pachatelů či zadavatelů vraždy najdeme hned několik. 

Sotva se Jindřich Prakšický ze Zástřizl ujme roku 1581 správy buchlovského panství, dostane se do sporu s opatem velehradského kláštera Jakubem Bílským z Bělé. O co jde? Muži se neustále přetahují o právo na hraniční pozemky. Také se nemohou shodnout, zda má Jindřich Prakšický právo soudit obyvatele, kteří pracují pro velehradský klášter. Rozepře zajde tak daleko, že buchlovský pán pošle své poddané krást hrozny na klášterní vinice. Nehodilo by se duchovnímu hodnostáři, kdyby jeho nenáviděný konkurent sešel ze světa?

A nezapomínejme ani na místní zbojníky. Lapkové mají na šlechtice spadeno, protože nechal popravit jejich náčelníka Jana Šerého. Jenže verzi o zákeřném přepadení buchlovského pána loupežníky věří jen málokdo. Historikové zastávají přesvědčení, že stopy zločinu vedou do nejvyšších pater společnosti. Mocní si však, jak známo, nešpiní ruce sami. Mohl na něčí rozkaz svého pána zamordovat onen obviněný zbrojnoš, nebo se v okolí Jindřicha Prakšického v osudný den pohyboval kdosi další?

Souboj na život a na smrt

Majitel buchlovského panství se velmi dobře baví. Už dva dny hoduje a popíjí se vzácným hostem, jakýmsi Vilímem Rymem. „Vyjeďme si na lov, příteli,“ vyzve návštěvníka již značně ovíněný Jindřich Prakšický. Muži se v bujaré náladě vydají za doprovodu svých služebníků do místních lesů. Z nich se však vrátí živý pouze Vilím Rym! Jak to?

Podle jedné teorie se opilí muži na lovu pohádali. Rym pak svého hostitele nešťastnou náhodou zabil v souboji. Podle nejnovějších zjištění znal jméno skutečného vraha i brněnský hejtman. Přesto ho nikdy nepostavil před soud. Proč? Současní badatelé se domnívají, že souboj sloužil pouze jako záminka k usmrcení buchlovského pána. Ve skutečnosti Rymovi kdosi za šlechticovo zabití dobře zaplatil. Kdo vedl vrahovu ruku? Podezřelých zůstává vícero…

Podezřele šťastná vdova

Z nešťastného manželství zbývá Kateřině Rájecké z Mírova její maličký syn Jiří Zikmund. Buchlovská paní se však o blaho svého dítěte příliš nestará. Podle jednoho tvrzení ho opustí již jako půlroční miminko. Buchlov i dědice panství tak dostane na starosti Jindřichův bratr Václav Morkovský ze Zástřizl. A co se stane s Kateřinou?

Ta se podle některých pramenů po čase provdá za milovaného Viléma Zoubka ze Zdětína. Tím potvrdí nejhorší podezření svých poddaných. Kateřina a nebo i její údajný milenec a nový manžel určitě zosnovali plán na Jindřichovo odstranění! Zdá se, že buchlovské paní v jejím dalším svazku vůbec nevadilo, že ani Zoubek nepatří mezi katolíky. Vilém totiž konvertoval k římské církvi až v roce 1600.

Štěstí novomanželky prý trvá pět let. V březnu roku 1593 umírá. Vilému Zoubkovi, majiteli habrovanského panství, zůstává po smrti jeho drahé polovičky pouze dcera Helena. Žení se tedy podruhé, tentokrát s Magdalenou Stošovnou s Kounic, s níž má dceru Kateřinu Alžbětu a syna Viléma Bohuslava. Otázku, zda se Vilém Zoubek nebo jeho první žena podíleli na smrti Jindřicha Prakšického, ovšem nerozlouskli ani soudobí historikové. Ti však objevili dalšího možného objednatele úkladné vraždy…

Umlčený žalobce

Jindřich Prakšický plane hněvem. Právě obdržel zprávu o smrti svého staršího bratra Zikmunda. To on měl původně po jejich strýci zdědit buchlovského panství. Jenže Zikmund se v Brně zapletl do pouliční šarvátky. Šlechtic Jan Šembera z Boskovic ho totiž údajně nařknul z toho, že má se svojí švagrovou Kateřinou nemanželského syna. Zikmund nemohl samozřejmě takové obvinění nechat bez trestu. Jenže z potyčky vyšel vítězně Šembera. Bratře, tvá krev ke mně volá. Tvůj vrah nevyvázne bez trestu, umíní si Jindřich Prakšický.

TIP: Když vražda není zločin: Kdo všechno bral spravedlnost do svých rukou?

K neblahé události došlo roku 1581. Jindřich hnal pána z Boskovic před soud. Hrozilo, že Jan Šembera spor prohraje. Avšak poté přišla Jindřichova smrt. A protože jediný žalobce proti boskovickému šlechtici se odebral na věčnost, soudci se přestali o Zikmundova vraha zajímat. Nelze pochybovat o tom, že zavraždění buchlovského pána Janu Šemberovi hrálo do karet. Mohl si právě on zaplatit Jindřichovo odstranění a tím si připsat podíl na předčasném skonu obou bratrů Prakšických?

Povídalo se o ní mnohé. Pikantní historky líčily její bouřlivý intimní život, kterak si to rozdávala s císařskými důstojníky. Nic z toho se samozřejmě nezakládalo na pravdě. Ovšem na druhé straně mnozí historici pak sklouzli do opačného extrému. Začali Marii Terezii nepřiměřeně obdivovat. Jaká vlastně ve skutečnosti byla?

Láska krásné plavovlásky

Lásku prožila jen jednu, ale celoživotní. V tomto měla malá Rézinka jasno už v šesti letech. Tehdy uviděla „svého prince“ Františka Štěpána Lotrinského poprvé. A přitom vlastně přijížděl jako pouhý náhradník za staršího bratra Klemense. Ten zemřel těsně před odjezdem do Vídně na typickou nemoc té doby – neštovice. Ostatně tato choroba poznamená rodinu Marie Terezie ještě mnohokrát! 

František se s budoucím tchánem poprvé setkal v Praze při jeho korunovaci českým králem. A hned v následujících dnech si císaře získal, když se ukázal jako veselý a nekomplikovaný mladík, který si na nic nehrál. S Lotrinskými byli Habsburkové spřízněni, a právě takového ženicha potřebovali. Muže z urozeného rodu, který by nedráždil mocenskou stabilitu v Evropě.

„Určitě zdědil válečnický talent po svém dědovi,“ říkal si Karel VI. Ó, jak se mýlil! Při příjezdu do Vídně František Štěpán si okamžitě příznivě naklonil i císařovnu a malou Rézi. Ta o něm neustále „básnila“, a dokonce se jí údajně zjevoval v jejích snech. 

Krutá podmínka

Když přišel náležitě vyšňořený František Štěpán žádat o ruku Rézinky, věděl, že uspěje. Přesto ke svatbě málem nedošlo! Ženich sice neznamenal reálné nebezpečí pro evropské mocnosti, jenže Francie si v té době dělala na jeho rodnou zemi zálusk. Francouzský král Lotrinsko potřeboval pro svého tchána Stanisława Leszczyńského, který přišel o polský trůn. František váhal. Připadalo mu to jako zrada na vlastním lidu. Dokonce si to třikrát rozmyslel, třikrát odložil pero! Ale pak podepsal… Jako náplast dostal velkovévodství toskánské.

Šlo však pouze o slib, musel si ještě počkat, než poslední toskánský vévoda zemře. Naštěstí to dlouho netrvalo. Slunné Toskánsko se ukázalo nakonec zlatým dolem, ale až poté, co si jeho ekonomiku vzali do parády odborníci, které si František s sebou přivedl z Lotrinska.

Dětí jako smetí

Láskyplný vztah mladých manželů brzy přinese své ovoce. Marie Terezie zanedlouho po svatbě, patrně ve slunném Toskánsku, otěhotní. Rok po svatbě přivede ve Vídni na svět první dítě, holčičku Marii Alžbětu. Když zplodí další dvě dcery, začíná se povídat, že František Štěpán nic jiného neumí. Reputaci mu zachrání teprve první syn Josef, který se narodí v roce 1741. Jenže toho se už bohužel nedočkal císař Karel VI., jenž nečekaně zemře v říjnu 1740 po lovu kachen u Neziderského jezera patrně na otravu houbami. Určitě by měl radost ze šestnácti dětí, které Marie Terezie v průběhu devatenácti let porodila. Zejména z pěti synů, po nichž tolik toužil a kteří mu nebyli dopřáni.

TIP: Babička Evropy: Marie Terezie se dočkala 56 vnoučat!

Jistě by ho potěšilo i třicet vnoučat Marie Terezie, jež se narodila ještě za jejího života. Spojení se vzdáleným a geneticky nezatíženým lotrinským rodem se tedy ukázalo jako skvělá volba. Staletími již lehce zdegenerovaný rod Habsburků potřeboval pořádně „ozdravit“!

Přísně utajované nevěry

Svazek Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským lidé považovali za šťastný a nejspíš takový i byl. Ostatně počet dětí tomu nasvědčuje. V prvních letech manželství se páru nevěry vyhýbaly, František Štěpán se od manželky skoro nehnul. Marie Terezie kladla důraz na společnou ložnici, což nepatřilo v panovnických kruzích mezi obvyklá uspořádání. Když pak jakýsi přítel Františku Štěpánovi radil, aby vznesl nárok na samostatné ložnice, a on to skutečně opatrně navrhl, se zlou se potázal. A rádce? Upadl v nemilost! 

Jisté je, že Marie Terezie měla informace o svém soukromí pevně ve svých rukou, vytvářela o sobě dokonalou iluzi a nedovolila, aby se dostalo něco nepatřičného mezi její lid. I když občas přece jen něco na veřejnost prosáklo. Od jisté doby měl totiž František Štěpán velkou slabost i pro jiné urozené ženy. Preferoval prý štíhlé brunetky – pravý opak své už mírně korpulentní ženy.

O nevěrách Františka Štěpána se hodně hovořilo a ještě víc přehánělo. Ano, jednalo se o galantního muže, kterému se ženy líbily! V jejich společnosti se cítil dobře, pro mnohé pořádal slavnostní večeře a o nevěru vůbec nemuselo jít. I když…Proč by si jinak pořídil ve Vídni na Wallnerstrasse soukromý palác, který měl několik tajných vchodů a podzemní chodbu? Tudy prý mohly přicházet milenky bez rizika až do jeho postele…

Vždy se ale pokorně vracel, a tak Marie Terezie raději rezignovala. Aby to nevypadalo, že ho nechává špehovat, zřídila mravnostní komisi, která měla dbát na mravopočestnost společnosti. Vídeňané komisi upřímně nenáviděli a panovnice si u nich tímto krokem rozhodně body nezískala. Hlavní snahou bylo trochu manžela ohlídat či ztížit mu jeho zálety. Že se to později zvrhlo na hon na mladé dívky, které byly viděny ve večerních hodinách ve vídeňských lokálech, to už byla věc jiná. Zvláště spadeno měla komise na mladé a hezké číšnice, v nichž viděla potencionální prostitutky. 

Slabost pro hry a jídlo

Marie Terezie nebyla vždy jen suchou a zbožnou panovnicí, ale společně s manželem si dokázali rodinného bohatství, rozmnoženého Františkovou zásluhou, náležitě užívat. Pořádali okázalé slavnosti a bály, stavěli a rekonstruovali paláce. Jejich velkou společnou vášní se stal hazard. Prohrát dokázali astronomické částky, a to i třicet tisíc zlatých za večer! Ostatně měli z čeho rozhazovat. Ve snaze vylepšit si svou image podlehla Marie Terezie radám svého rádce a přítele, hraběte Emanuela Silva-Tarouca. Musí jít přece lidu příkladem, a tak nekompromisně zakázala u dvora hru zvanou farao. 

TIP: Měšťanská domácnost: U Marie Terezie doma vládla neformální atmosféra

Není až tolik známo, ale Marie Terezie byla i se svým manželem velkou labužnicí. Milovali ryby i zeleninu, ale také sladká jídla i sladká vína. Přišli na chuť čokoládě, sušenému a kandovanému ovoci a z vín preferovali tokajské. O čokoládě později panovnice prohlásila, že je její největší vášní. Gerhard van Swieten, její osobní lékař, ji neustále nabádal ke střídmosti. Když na to nedbala, přinesl si jednou na hostinu kýbl, házel do něj od každého jídla jednu porci a vše zalil vínem, pivem, kávou a štamprlí likéru. „Takto to vypadá ve vašem žaludku, Vaše Veličenstvo!“

Jednoho dne možná nahradí služební psy a další zvířata, která dnes ve službách člověka riskují své zdraví a životy při vyhledávání všeho možného, důmyslní roboti vybavení špičkovou umělou inteligencí. Do té doby se budeme spoléhat na své zvířecí partnery. Už dnes jim ale můžeme jejich úkoly usnadnit pomocí technologií.

Američtí vojenští vědci a inženýři US Army Research Laboratory vyvíjejí ve spolupráci se společností Command Sight speciální brýle s rozšířenou realitou pro psy. Jejich hlavním účelem je zlepšit komunikaci mezi služebním zvířetem a jeho lidským operátorem. Když se spojí přednosti vycvičeného psa s rozšířenou realitou, je to ve prospěch většího bezpečí psa, psovoda i ostatních lidí.

TIP: Válka budoucnosti: Rozšířená realita poskytne vojákům v bitvě výhodu

Psí brýle s rozšířenou realitou umožní psovodovi a případně dalším lidem „vidět očima psa“, díky kamerám snímajícím video v reálném čase. Psovod zase bude mít možnost dávat psovi povely prostřednictvím vizuálních signálů. Zdá se totiž, že psi jsou vizuálními instrukcemi méně zmatení nežli zvukovými povely. Dnes se k podobným účelům používají laserová ukazovátka. To ale funguje, jen když je pes vůči psovodovi na dohled.

Psi budou používat rozšířenou realitu jinak než lidé. Hlavní rozdíl je v tom, že pes nevyužije interakci s rozšířenou realitou, ale bude od ní přijímat povely. Použité brýle jsou přitom upravenou verzí brýlí Rex Specs, které již dnes služební psi nosí kvůli ochraně zraku při misích v náročném prostředí.

Když měly ženy uvažovat o mužích na fotografiích jako o potenciálních partnerech, udávanou přitažlivost výrazně ovlivnila informace o výši platu, kdežto muži v podobné situaci na mzdu tolik nedali. Otázku, zda ženy opravdu upřednostňují peníze před vzhledem, rozebral v časopise Psychology Today David Ludden. 

Podle něj je závislost žen na zdrojích poskytovaných partnerem z evolučního hlediska poměrně nová. Psycholog uvádí, že v éře lovců a sběračů zajišťovaly pravidelnou stravu právě ony. Muži sice sem tam přispěli masem, ovšem spíš nárazově. Výhodou v získávání masité potravy potom disponovali fyzicky nejzdatnější jedinci, kteří ji dokázali obstarat častěji. Měli by tak být pro opačné pohlaví nejvíc žádoucí – takže vzhled by měl hrát důležitější roli než zdroje. Takové muže ale dámy upřednostňují spíš pro krátkodobé svazky.

Návrat do minulosti?

Ludden dál prezentuje teorii, podle níž tvoří preferování zdrojů před vzhledem výsledek současného společenského uspořádání, které vzniklo až s rozvojem zemědělství: Muži museli dělat fyzicky těžkou práci, kdežto ženám zůstala péče o děti a lehčí činnosti, čímž se ocitly v závislé pozici. Otázkou je, co se stane nyní, kdy se popsaných pout konečně alespoň zčásti zbavily. 

Analýza situace v rovnostářských a tradičních společnostech zkoumala, jestli se uvedené vzorce začnou měnit, respektive opět vracet spíš k upřednostňování vzhledu na úkor peněz, nicméně výsledky nebyly průkazné. Podle Luddena to však teorii nevylučuje, neboť dnešní rovnostářské society nejsou ani zdaleka tak vyvážené jako ty lovecko-sběračské.

Nejen biologie

O pohlavním výběru každopádně stále víme jen málo. Většina studií sice nachází vztahy mezi zkoumanými proměnnými, neříkají však, zda jsou příčinné, či náhodné. Navíc, pokud jde o atraktivitu různých znaků, existují značné mezikulturní rozdíly – takže co platí u amerických studentů psychologie jako pravidelných účastníků podobných experimentů, nemusí vůbec platit pro zbytek globální populace. 

TIP: Partnerská ruleta: Jak na výběr ideálního partnera pohlížejí biologové?

A konečně nezanedbatelná příčina, proč je někdy tak obtížné naroubovat na lidské chování modely vytvořené na základě výzkumu zvířat, tkví v tom, že u člověka hraje mnohem podstatnější roli sociální učení a kultura. Snažit se tedy veškeré pohnutky lidí při výběru partnera vysvětlit čistě biologicky není jen naivní, ale přímo kontraproduktivní: Řada znaků se totiž jednoduše biologicky objasnit nedá, přestože i kultura představuje do jisté míry produkt biologie. 

Mars se sice nemění tak dramaticky jako Země, ke změnám na povrchu rudé planety ale přece jenom dochází. Před miliardami let byl Mars zřejmě plný vody, dnes je to vyschlá pustina. Tyto proměny dnes můžeme vidět v podobě dávných řek a jezer, jejichž pozůstatky jsou na Marsu stále patrné.

Mohou to být ale i další geologické útvary. Matt Chojnacki z amerického institutu Planetary Science Institute a jeho tým objevili na Marsu pozoruhodnou oblast se zkamenělými dunami. Nalézá se v obrovském systému kaňonů Valles Marineris, v oblasti Melas Chasma. Duny tam zkameněly přibližně před 1 miliardou let.

Duny z dávných časů

Zkamenělé duny známe i na Zemi. Jejich tvary se uchovaly po miliony let. Na naší planetě ale na takové útvary působí mocné síly eroze a rozmanité geologické procesy. Díky vodě, větru, střídání teplot, zemětřesením, sopečné činnosti nebo tektonickým pohybům dávné duny postupně mizí a často z nich mnoho nezbyde.

TIP: Zvláštní zvlněnou krajinu Marsu možná vytvářel levitující písek

Možná to na první pohled nevypadá, ale zkamenělé duny nám prozradí o Marsu a jeho minulosti mnoho zajímavých informací. Už teď je například jasné, z velikosti objevených dun a jejich tvaru, že vznikaly v prostředí, jehož klima a atmosférický tlak byly dost podobné dnešnímu stavu. Podle Chojnackiho nám tyto duny rovněž ukazují, jak bohatá je regionální geologie na Marsu a jak komplexní faktory se podílely na jejich tvarování.

V roce 1924 vyrostl v nizozemském Utrechtu rodinný dům, jenž svým vzhledem i funkčním interiérem naplňoval principy tehdejšího hnutí De Stijl neboli „styl“. Umělci, kteří se k němu hlásili, se snažili dosáhnout harmonie a řádu pomocí čisté abstrakce a univerzálnosti. Výtvarníci tak svá díla zjednodušovali na základní tvary, vertikální a horizontální směr, jakož i na primární barvy spolu s černou a bílou. 

Ke hnutí De Stijl se řadil například Piet Mondrian či architekt Gerrit Rietveld. A právě druhý jmenovaný se stal spoluautorem architektonického návrhu domu, jenž se nesl v duchu De Stijl.

Na třetí pokus

Rodinné sídlo si nechala postavit Truus Schröder-Schräderová, která se jako umělkyně do hnutí De Stijl též zapojila. Roku 1923 ovdověla a zůstala sama se třemi dětmi. Rozhodla se proto najít si bydlení v Amsterodamu, aby měla blíž k sestře. 

Po usilovném, leč marném hledání vhodného domu ji Rietveld přesvědčil, aby si jej postavila sama – a vhodný pozemek našli v Utrechtu. Jako architektka se tak Truus na návrzích podílela, ale coby budoucí majitelka byla spokojená teprve s třetí verzí. Z původního velkého sídla se totiž chtěla přestěhovat do menšího prostoru, který by neměl tolik stěn, takže by rodina mohla trávit čas víc pospolu.

Výsledek se sice řadí po bok skvostů, jako je Le Corbusierova vila Savoye ve francouzském Poissy nebo brněnská vila Tugendhat Miese van der Roheho, ale v lecčem se od nich liší. Jde především o variabilitu, kterou umožnily posuvné stěny místo pevných, a dále o prostorové uspořádání využívající zmíněnou myšlenku svislých a vodorovných ploch. Tón udává čtverec, rovné linie a pravé úhly, což platí i pro zařízení domu. Slavná Rietveldova židle ve tvaru písmene Z vznikla právě pro zdejší interiér. 

Ztracený výhled

Přestože dům i jeho vnitřní prostory včetně nábytku představují designový skvost, architekti zároveň dbali, aby byl především funkční a příjemný k životu. Původní gumu na podlaze tak například vystřídalo linoleum, jinde byly skříňky nahrazeny novými. Jelikož stavba poutala pozornost, nechal Rietveld pro majitelku přistavět další pokoj, aby měla víc soukromí. Roku 1957 byl ovšem zbourán a v roce 1985, po smrti Schröderové, zrestauroval Bertus Mulder dům do původní podoby z 20. let. 

TIP: Kráska z Poissy: Vila Savoye je mistrovské dílo moderní architektury

Nejvíc se však změnilo okolí: Dřívější široký výhled překryl v 60. letech viadukt se čtyřproudou silnicí, načež stavba ztratila pro Rietvelda význam, s jakým ji spolu se Schröderovou vytvářeli, a dle jeho názoru se měla zbourat. Naštěstí k tomu nedošlo a budovu začalo provozovat utrechtské Centraal Museum – dnes zajišťuje prohlídky a shromáždilo také kolekci nábytku navrženou Rietveldem.