Předtím, než se z dávného zhrouceného molekulárního mračna zrodilo Slunce s planetami, došlo se vší pravděpodobností v relativně blízkém vesmíru ke srážce neutronových hvězd. Určitě to byla nesmírně energetická událost, která vyslala napříč vesmírem silné gravitační vlny. A taky se v ní zrodilo množství „těžkých“ chemických prvků, včetně vzácných kovů a radioaktivních prvků. Důvěrně je známe, neboť část z nich je i u nás na Zemi.

Při srážce neutronových hvězd dochází k intenzivní tvorbě velmi těžkých chemických prvků. Po svém vzniku se stanou součástí kosmického prachu a následně i vznikajících hvězd a planet. Szabolcs Mark z americké Columbia University a jeho kolegové se rozhodli, že vystopují srážku neutronových hvězd, která vyprodukovala tyto cenné látky pro Sluneční soustavu.

Důkazy v meteoritech

Badatelé analyzovali izotopy chemických prvků, které jsou obsažené v meteoritech z úsvitu Sluneční soustavy. V těchto meteoritech jsou uložené velmi cenné informace o situaci před miliardami let. Měl by v nich být i materiál, který pochází z oné pradávné srážky. Tyto údaje pak následně porovnávali s odhady množství vzniklých atomů prvků ve srážkách neutronových hvězd. Zároveň také zohlednili odhady četnosti těchto srážek v Mléčné dráze.

TIP: Většina nejtěžších prvků ve vesmíru vznikla v discích kolem zhroucených hvězd

Z jejich výpočtů vyplynulo, že srážce neutronových hvězd, během níž vzniklo podstatné množství zlata, uranu a dalších zajímavých prvků pro Zemi, došlo asi 100 milionů let, čili jen vlastně krátce, před vznikem Sluneční soustavy. Odehrálo se to zřejmě ve vzdálenosti 1 000 světelných let od místa, kde později vzniklo Slunce s planetami. Kdyby k tomu došlo dnes, taková událost by rozsvítila celou noční oblohu.

Situace dobrovolníků v jinojazyčném prostředí byla složitá. Výhodu měli ti, kteří před válkou v Rusku žili a jazyk již ovládali. U nich však musíme konstatovat vyšší stupeň „nakaženosti“ jejich češtiny (resp. slovenštiny) určitým množstvím rusismů.

Přejímky z ruštiny…

Do „vystoupení proti bolševikům“ roku 1918 byla úředním jazykem v československých jednotkách ruština, což se podepsalo na komolení češtiny a ruštiny dohromady. Právě takto tedy můžeme zdůvodnit pronikání ruské vojenské terminologie do mluvy legionářů. Používání ruských frází i jednotlivých slov z ostatních oborů lidské činnosti lze zase jednoduše dát za „vinu“ neustálému styku legionářů s ruským světem. Život dobrovolců s sebou nesl nebezpečí komolení češtiny u jedinců s nižším vzděláním, je však samozřejmé, že ani ti vzdělanější se pronikání rusismů do své mluvy nemohli ubránit. S postupujícím časem totiž už nešlo jen o vliv zvenčí, ale i o vliv vnitřní, kdy se rusismy uvnitř vojska šířily dál.

…i z jiných jazyků

Ruština samozřejmě není jedinou řečí, která se stala zdrojem pro „legionářský slang“; mezi původními jazyky přejímaných výrazů můžeme najít srbštinu (juriš pro bodák, momci pro chlapce, uzbuna pro poplach, pasulja pro fazole), francouzštinu (ariegarda pro zadní voj, avantgard pro přední voj, děžurnyj pro důstojníka-dozorčího určeného denní službou ve štábu či u jednotky, zde se jedná o výpůjčku z francouzštiny přes ruštinu), japonštinu (arigato pro na shledanou, musumé pro slečnu, sakura pro pivo, koničeva pro děkuji), němčinu (cuksfíra pro poddůstojníka, feldwacha pro polní stráž, jagdkompanie pro rozvědkovou jednotku pověřenou chytáním zajatců, kochkisna pro várnici), čínštinu (sajka pro housky z bílého pečiva).

Stejným způsobem lze identifikovat v souboru legionářské mluvy slova převzatá z předválečné mluvy, např. „pražštiny“ či z jiných nářečí, nebo ze slangu typického pro rakousko-uherskou armádu.

TIP: Vojenská gastronomie: Na čem si (ne)pochutnávali čs. legionáři?

Specifickým způsobem převzatým z ruštiny jsou zkráceniny vznikající odtržením jedné nebo více závěrečných slabik z prvního slova (ze slova dělostřelecký – zbude dělo-) a přidáním druhého slova (sklad): dělosklad. Tento proces je tak vlastně kombinací dvou postupů: krácení a skládání. Nelze vynechat komolení cizích slov. Fujtajfl pro tajfun, Šosa pro francouzský lehký kulomet Chauchat, Šošista pro střelce z této zbraně, Lujska pro lehký kulomet Lewis. 

Na fotografii známého sovětského fotografa Ivana Šagina pózuje slavná odstřelovačka podporučice Ljudmila Pavličenková, příslušnice 2. roty 54. střeleckého pluku 25. střelecké divize. Snímek pořízený v létě 1942, pravděpodobně po pádu Sevastopolu, na jehož více jak půlroční obraně se Pavličenková podílela. Zachycuje hrdinku se samonabíjecí puškou SVT-40 ráže 7,62 mm osazenou optickým zaměřovačem PU s 3,5násobným zvětšením a v převlečníku s maskovacím vzorem „améba“.

Na uniformě jsou také dobře patrná dvě vyznamenání: vlevo Leninův řád a vpravo pak medaile Za bojové zásluhy. Pavličenková bojovala před stažením do Sevastopolu i u Oděsy a od srpna 1941 do června 1942 si podle oficiálních zdrojů připsala celkem 309 zabitých nepřátelských vojáků, z toho 36 odstřelovačů.

TIP: Ďábel z Ramádí: Kdo byl nejúspěšnější americký sniper všech dob?

Po zotavení z frontového zranění, které utrpěla v posledních dnech obléhání Sevastopolu, absolvovala propagační turné po Spojených státech amerických a stala se vůbec první občankou Sovětského svazu, kterou v Bílém domě oficiálně přijal Franklin Roosevelt.

Navštívila i Kanadu a Velkou Británii, kde mimo jiné v Coventry předala peníze vybrané v SSSR na obnovu bombardováním zničeného města. Po návratu do vlasti byla povýšena na majorku, na frontu se ale nevrátila a až do konce války školila mladé odstřelovačky. V roce 1943 obdržela Zlatou hvězdu hrdiny SSSR.

I když tomu před 67 miliony let nic nenasvědčovalo, vláda velkých dinosaurů se v této době již chýlila ke svému konci. Na sklonku období křídy, a také celých druhohor, dopadl na Zemi obrovský meteorit a v následné apokalypse zmizeli nejen neptačí dinosauři, ale i mnoho dalších skupin organismů, které dnes známe jenom z fosilního záznamu. 

V americkém Novém Mexiku před pár lety objevili fosilní pozůstatky z této doby. Z objevu se vyklubal jeden z úplně posledních raptorů, tedy příslušníků skupiny dromeosaurů, kteří běhali po Zemi. Dostal jméno Dineobellator notohesperus, přičemž rodové jméno je složeninou z „Diné“, což je skutečné jméno kmene Navahů a „bellator“, čili latinsky „bojovník“. 

TIP: Zhenyuanlong: Opeřený bratranec velociraptorů z Jurského parku

Dineobellator byl podobný slavným raptorům z Jurského parku, jen o něco menší. Na výšku měřil asi metr a od hlavy po špičku ocasu asi dva metry. Celkem asi 20 fosilií prozradilo, že tito raptoři byli opeření, hbití, divocí a velmi zdatní predátoři. Podle vědců je možné, že lovili ve smečkách. Jejich kořistí mohla být veškerá zvířata malé až střední velikosti tehdejší přírody.

Traduje se, že Slaytonovy problémy způsobil první Američan na oběžné dráze, John Glenn. Tedy nikoliv problémy se zdravím, nýbrž s Bílým domem a NASA, které pak vyústily v jeho desetileté „uzemnění“ z kosmických letů.

Pokud nechceš, s nikým nemluv

Svou ženu Annie Margaret Glenn nesmírně miloval, přestože trpěla vadou řeči – koktala. Jenže u páru, který měl vystupovat v televizi, setkávat se s prezidenty či velvyslanci a s dalšími celebritami šlo o dost zásadní omezení. Manželé se však s problémem vypořádali po svém: Celou komunikaci vždy zastal John, zatímco Annie se jen usmívala a přikyvovala.

Ale 27. ledna 1962 se všechno odehrávalo jinak. Annie byla doma ve Virginii v kruhu nejbližší rodiny a přátel. Glenn seděl o tisíc kilometrů dál na mysu Canaveral v lodi Mercury na špici rakety Atlas. A za pár minut se měl stát prvním Američanem na oběžné dráze. Stovky novinářů kolem domu Glennových čekaly na jakoukoliv reakci manželky nejsledovanějšího muže USA. Annie byla na pokraji zhroucení. A ve vedlejší ulici parkovala kolona vozidel, v jejímž středu stála limuzína s tehdejším viceprezidentem USA Lyndonem Johnsonem. Politik se chtěl za každou cenu blýsknout s paní Glennovou před kamerami a fotoaparáty.

Annie se s ním však s pochopitelných důvodů odmítala před novináři setkat. Johnsonovi poradci proto kontaktovali administrátora NASA Jamese Webba a ten obratem zavolal na Canaveral s příkazem, že má Glenn manželce setkání s viceprezidentem nařídit. Když astronauta se ženou spojili, řekl jí do telefonu: „Ann, pokud s někým nechceš mluvit, tak s ním nemluv. A jestli nechceš, aby Johnson vkročil na náš trávník, tak tam nevkročí.“

Glenn, nebo nikdo

Start rakety se nakonec kvůli poruše musel odložit. Každopádně Johnson soptil – a Webb také: Věděl, že je viceprezident hlavní postavou, pokud jde o rozpočet kosmických programů. A jako nejvyšší šéf NASA důrazně požadoval, aby Glenna z letu odvolali a nahradili jej někým jiným.

V tu chvíli se však stalo něco, co nikdo nečekal. Ostatní piloti, kteří se rovněž připravovali na misi a o místo v kosmické kabině se doslova prali, se za Glenna – do té doby hlavního rivala – postavili. A vyjádřili se zcela jasně: „Nikdo z nás do té lodi nesedne. Buď poletí John, nebo nikdo.“ Dvacátého února 1962 se tak na palubě Mercury podíval na zemskou orbitu jako první americký astronaut právě Glenn.

Navzdory problémům se srdcem 

Na první pohled šlo o příběh se šťastným koncem, ale Bílý dům ani šéf NASA nezapomněli. Už delší čas věděli, že jim oddíl astronautů poněkud „přerůstá přes hlavu“: Ačkoliv žádný z těchto mužů dosud kolem Země nekroužil, média z nich dělala téměř polobohy. A nikdo se proti „americkým superhrdinům“ neodvažoval ani náznakem postavit.

V tu chvíli se proto velmi hodila skutečnost, že měl Donald Slayton zdravotní problémy. V srpnu 1959 mu lékař před testem na centrifuze v Pensylvánii naměřil neobvyklé hodnoty EKG. Myslel si, že se jedná o chybu zařízení, a vyšetření zopakoval – jenže se stejným výsledkem. Slaytona tudíž na centrifugu nepustili a poslali ho do vojenské nemocnice, kde ovšem lékaři přes veškerou snahu neodhalili nic zvláštního.

Protože však každý kandidát na astronauta podléhal bedlivému dohledu, odeslali Slaytona o měsíc později pro jistotu na specializovanou kliniku v San Antoniu. Aby se zbytečně nepřitahovala pozornost médií, měl několik dní oficiálně „virózu“. Texaští lékaři každopádně po důkladných testech identifikovali, že Slayton trpí vzácnou srdeční vadou – idiopatickou atriální fibrilací. Zjednodušeně řečeno jde o velmi rychlé a nekoordinované stahy jednotlivých svalových snopců v srdci.

Jelikož měl „Deke“ za sebou roky služby v armádě a náročné lékařské testy, nepovažovala se zmíněná diagnóza za zásadní problém. Pokud lidé s fibrilací nezemřou velmi mladí, čeká je plnohodnotný život bez větších problémů. „Budete žít dlouho,“ loučili se lékaři se Slaytonem. Ani je přitom nenapadlo ho z přípravy ke kosmickým letům vyřadit. On každopádně věděl, že se první mise Mercury odehrají bez něj, přesto dál tvrdě dřel. V prosinci 1961 pak padlo rozhodnutí, že premiérový let na oběžnou dráhu absolvuje Glenn a ten následující – Slayton. Lékaři si byli jeho zdravotním stavem naprosto jisti.

Pomsta administrátora Webba

Jenže pak přišel výše popsaný incident rodiny Glennových s viceprezidentem Johnsonem. Ještě před startem Glenna do vesmíru dostal jeden z vojenských lékařů aktuálně uvolněných do služby v NASA tip: Ta zpráva pocházela z míst „vyšších než Ministerstvo obrany“ – jak se běžně označoval Bílý dům – a říkala, že „některý z astronautů, možná přímo Glenn, má problémy se srdcem“.

Za vším prý byl jeden z lékařů, kteří Slaytona v roce 1959 vyšetřovali – nejspíš zároveň osobní doktor Lyndona Johnsona. Zřejmě se před politikem, jenž měl se srdcem rovněž dlouhodobé potíže, prořekl, že jistý astronaut také nemá srdce právě v nejlepším stavu, a přesto ho to nijak neomezuje. Konkrétní jméno pravděpodobně nezmínil, protože NASA se následně pokoušela zahrát situaci do autu: „Ne, Glenn žádné takové problémy nemá.“ O několik dní později přišel dotaz na jeho náhradníka Scotta Carpentera. Odpověď zněla stejně. Vesmírná agentura nicméně pochopila, že hru na kočku a myš nevyhraje, a uvedla, že se jedná o Slaytona.

„Deke“ se zatím chystal na svou misi Mercury Delta 7, jež se měla uskutečnit v květnu 1962. V polovině března jej ov šem odvolali z přípravy na mysu Canaveral do Washingtonu, kde na něj čekala dvacetičlenná komise lékařů amerického letectva. Výsledek důkladného vyšetření? Schopen letu bez omezení.

TIP: Věčně druhý astronaut: Osudové příběhy Scotta Carpentera

V tu chvíli se však do hry vložil administrátor James Webb: Prohlásil, že názor armádních specialistů není podstatný a že Slayton musí před komisi civilních lékařů, protože NASA je civilní agentura. Další tříčlenná komise pak astronauta jen zběžně vyšetřila stetoskopem. Formálně sice odborníci neshledali žádný problém, ale konstatovali, že pokud má NASA v záloze další – zcela zdravé – piloty, ať raději pošle do kosmu některého z nich. Webbovi to stačilo, aby Slaytona z mise odvolal.

Dokončení: Šéf astronautů Donald „Deke“ Slayton: Ten, který vybíral posádky (2) (vychází v neděli 5. dubna)

V době svého největšího rozmachu se římské impérium dělilo na čtyřicet provincií, z nichž každá měla vlastní hlavní město jako správní středisko. Srdcem říše byl Řím a jeho hlavou císař. Z dobytých území přitom proudilo k jeho dvoru exotické zboží – buď jako válečná kořist, nebo v podobě obchodních artiklů. K nejdůležitějším zdrojům cizokrajných produktů nepochybně patřila Afrika. Nejenže odtam Římané získávali otroky, ale pro pobavení lidu si z černého kontinentu houfně přiváželi i divoké šelmy, s nimiž pak v amfiteátrech bojovali na život a na smrt váleční zajatci či otroci.

Město zrozené z dun

Největším a zároveň hlavním městem provincie Afrika se stalo Leptis Magna ležící na území dnešní Libye. Rozkládalo se podél severoafrického pobřeží při Středozemním moři asi sto třicet kilometrů východně od Tripolisu. Blízká Sahara měla na svědomí, že jeho trosky až do 16. století spočívaly pod nánosy písku. Jen tu a tam z dun vykukovaly sloupy a sochy, které obyvatelům okolních vesnic naháněly takový strach, že se místu obloukem vyhýbali.

Za prvními tamními archeologickými nálezy musíme hledat chamtivost Clauda Lemaira, francouzského konzula v Tripolisu. Roku 1683 si všiml nádherných mramorových památek doslova „vyrůstajících“ z písku a později se jeho přičiněním dostaly stovky římských uměleckých předmětů do Paříže, kde skončily v soukromých sbírkách a v muzeích.

Další archeologické práce – o pár století později v době okupace v letech 1911 a 1912 – měly národní charakter. Italové chtěli odkrytím antického města zdůraznit římskou přítomnost v severní Africe již před dvěma tisíci lety. A od roku 1951, kdy se Libye stala nezávislým státem, provádějí výzkum tamní univerzity ve spolupráci se zahraničními odborníky. Velká část města nicméně zůstává nadále skryta v písku.

Chlouba císaře z Afriky 

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. Jeho sláva začala stoupat přibližně od roku 146 př. n. l., kdy se po prohrané válce s Římem začlenilo do impéria a stalo se správním střediskem provincie. Jeho přístav byl nejdůležitějším v Africe a město plnilo funkci nejvýznamnějšího římského dodavatele exotického zboží, ale hrálo rovněž roli obchodní křižovatky. Vypovídá o tom i orientace hlavní ulice, která spojovala přístav s centrem: měřila půl kilometru na délku, dvacet metrů na šířku a na obou stranách ji i lemovalo množství obchůdků. 

Největší slávu, ale zároveň labutí píseň zažilo Leptis Magna v roce 193, kdy se tamní rodák Septimius Severus stal prvním císařem pocházejícím z Afriky (vládl v letech 193–211). Aby uctil rodné město, vynaložil obrovské sumy na jeho zkrášlení. Pracoval na tom tak usilovně, že začalo africké centrum po estetické stránce konkurovat samotnému Římu. 

Náměstí z mramoru 

Město nabízelo vše, co mohli jeho tehdejší obyvatelé potřebovat. Největší důraz se ovšem kladl na estetiku, a stavby tak musely být nejen praktické, ale i krásné. Centrum tvořilo fórum – obdélníkové náměstí obklopené důležitými správními a náboženskými budovami. Jeho původní podobu přetvořil císař Septimius tak, aby přímo oslňovalo – bylo dlážděno mramorem a zdobilo jej mnoho oblouků a soch. Významnou součástí fóra byla rovněž impozantní bazilika o délce 92 metrů, široká a vysoká shodně asi 40 metrů. 

Kromě obchůdků mohli obyvatelé nakupovat na tržnici, a aby prodávající nešidili, museli používat kamennou desku s otvory sloužícími jako oficiální měrky na různé suroviny. Do nich se pak jako do trychtýřů sypalo zrní nebo lily tekutiny, například víno a olej.

Právo na stavbu budov měl nejen císař, ale i řadoví občané, kteří si tak získávali přízeň lidu. Například Hannibal Rufus, bohatý obchodník z Kartága, nechal v Leptis Magna zbudovat divadlo pro šestnáct tisíc diváků. Hlediště přitom jeho stavitelé vyhloubili přímo do skály a akustika byla tak dokonalá, že mohli diváci v posledních řadách slyšet z pódia i tiché mluvení. 

Nepostradatelné domy lásky

Při procházce antickým městem mnohé zarazí mužské přirození v nadživotní velikosti, vytesané do kamenného bloku na rohu dvou ulic. Zmíněný symbol se těšil oblibě zejména u mužské části tehdejší populace – označoval totiž veřejné domy. Římané věděli, že jednu z nejdůležitějších podmínek pro uchování společenské stability v říši představuje uspokojení tělesných potřeb mužů. Prostitutky nepracovaly na ulici, ale pouze ve veřejných domech, které spadaly pod ochranu a kontrolu státu: směly mít otevřeno jen v noci, aby přes den nerozptylovaly pracující občany. 

Všechny „služebnice lásky“ se musely registrovat a ze svých (nepříliš vysokých) výdělků odváděly daně. Prostitutkami se stávaly většinou otrokyně a příslušnice nejchudších vrstev, avšak nezřídka se pod falešnými jmény tajně oddávaly sexuálním hrátkám s klienty i bohaté ženy, které hledaly rozptýlení v nudném manželství. Pokoje ve veřejných domech byly malé, špinavé a vypadaly spíš jako vězeňské cely. Zdi bohatě zdobily erotické nápisy a malby, které měly zvýšit sexuální apetit klientů, ale zároveň sloužily jako katalog služeb a pozic. 

Debaty na latrínách 

K největším vymoženostem Leptis Magna ovšem patřily veřejné lázně z mramoru s nádhernými mozaikami a sochami. Nabízely bazény s teplou, vlažnou a studenou vodou a patřila k nim rovněž tělocvična. Využívali je ovšem jen obyvatelé středních vrstev – bohatí patricijové měli totiž soukromé lázně přímo ve svých luxusních vilách. 

Ve městě, kde v době největšího rozmachu žilo zhruba sto tisíc obyvatel, se vůbec velmi dbalo na dodržování hygieny. Kanalizace přiváděla pitnou vodu z venkova a odváděla špinavou vodu ven z města, což se týkalo i výkalů. Zatímco pro nás je však samozřejmé vykonávat potřebu o samotě, Římané chodili na záchod společně a veřejné – placené – latríny považovali za prostor, kde se setkávali, povídali si a uzavírali obchody. Záchody se nacházely v budově lázní: šlo o obdélníkové místnosti, podél jejichž zdí se táhla dlouhá mramorová deska s otvory v pravidelných vzdálenostech. Tekoucí voda pod nimi odváděla splašky do kanálů a uprostřed místnosti se pak nacházely nádoby s vlhkými žínkami, které sloužily jako toaletní papír. Muži a ženy měli latríny oddělené.

Konec slávy

Za úpadkem města stálo zejména působení přírodních zákonů. Neustálé nánosy pouštního písku, s nimiž si lidé už v 3. století nedokázali poradit, přístav doslova pohřbily. Leptis Magna tak skončilo odříznuto z obchodních tras a již v polovině 4. století zela jeho velká část prázdnotou. Když jej v roce 650 dobyli Arabové, bylo už téměř neobydlené.

Nejstarším přírůstkem je zlínský lenochod – mládě přišlo na svět již v polovině února, zdárně prospívá a podle všech pozorování je ve skvělé kondici. Matkou mláděte je sedmiletá samice jménem Zlínská, která se v zoo narodila a pro kterou to je první potomek. Zahrada chová lenochody dvouprsté od roku 1998, úspěšně zatím odchovala čtyři mláďata.

V děčínské zoologické zahradě se v pondělí 23. března narodilo mládě vzácného takina indického. Na první odchov tohoto druhu kopytníka čekala zoo devět let. Matkou je devítiletá Abby, která do zoo přišla v roce 2013 z chomutovského zooparku, a otcem osmiletý samec Takko, kterého zoo dovezla z estonské zoo v Tallinu v roce 2014.

Také v Brně přivítali nové mládě – ve středu se zde narodil kusu liščí – tento australský vačnatec patří k raritně chovaným druhům. V rámci Evropy je k vidění jen v necelé desítce zoo. V Česku je chován v Jihlavě, Hluboké, a právě v Brně. Pro brněnskou zoo jde o první mládě tohoto druhu v historii.

Pražská zoo se těší z nového přírůstku v Údolí slonů – v pátek 27. března zde porodila indická slonice Tamara. Otcem malé slonice je samec Ankhor. Sloní slečna váží 92 kilogramů, což je pro novorozené samice slona indického průměrná váha. Zoo Praha chová slony od roku 1933 a sloní skupina nyní, po narození mláděte, čítá již osm členů.

Neměřitelné fenomény jsou pro vědce odjakživa oříškem: jakmile něco nelze dokázat pomocí exaktních výpočtů, nelze s jistotou tvrdit, že to existuje nebo funguje. Mnozí badatelé proto raději takové záležitosti popírají, případně vysvětlují pomocí již známých faktů. Do této kategorie spadá právě i intuice, chcete-li šestý smysl: pocit, že něco máte udělat, aniž byste věděli, jak to víte. Dokonce jej nelze popsat ani pomocí klasických fyziologických symptomů – pokud se přece jen projeví i tělesně, má patrně nejblíže k pocitu nejasného svrbění v útrobách, někdy poeticky přezdívanému motýli v břiše. Angličtina si pro intuici osvojila výraz „gut feelings“, doslova „střevní pocit“.

Zahrává si s vámi mozek?

Jedním z prvních, kdo se zkoumáním intuice začal systematičtěji zabývat, byl švýcarský psycholog Carl Gustav Jung zkraje dvacátého století. „Intuice je funkce, která umožňuje vidění za roh, což ve skutečnosti nemůžete udělat, ale ona to udělá za vás, a vy jí důvěřujete,“ napsal v jedné ze svých publikací. V rámci svého bádání intuici přikládal mimořádný význam – dokonce natolik, že sklon k intuitivnímu uvažování a chování popsal jako jednu z klíčových vlastností při klasifikaci základních typů osobnosti. 

Od té doby uplynulo již více než sto let a současná věda má na intuici poněkud odlišný pohled. Obecně se má za to, že vnitřní hlas souvisí s nevědomými funkcemi lidského mozku. Aniž byste si to uvědomovali, v každém okamžiku registrujete tisíce podnětů, které mozek bleskově analyzuje. Na vědomou úroveň však nechává proniknout pouze ty, jež vyhodnotí jako relevantní.

Představte si následující situaci: Spatříte na opačné straně ulice povědomého člověka, zatím však nedokážete rozpoznat rysy jeho obličeje. Něco – můžete to nazývat právě vnitřním hlasem – vám však napovídá, že ho znáte. Důvod je jednoduchý: Ještě než jste se vzájemně přiblížili, mozek dokázal zaregistrovat drobné signály jako stavbu těla a způsob chůze dotyčného, vyhledal v paměti odpovídající záznam a zařadil jej jako známý prvek.

Není čas ptát se, kdo je kdo

Známý je výzkum amerického kognitivního psychologa Garyho Kleina, jenž se zaměřil na to, jakým způsobem se lidé rozhodují v mezních situacích. Ve chvílích, kdy jde o život, často racionální část vaší mysli ustoupí do pozadí, neboť zkrátka není čas provádět zdlouhavou analýzu. Čistě z hlediska statistické pravděpodobnosti by tudíž výsledky takových rozhodnutí měly v řadě případů selhat – zcela určitě mnohem častěji, než jak k tomu nakonec reálně dojde. Z jakéhosi dosud ne zcela jasného důvodu se totiž člověk dokáže rozhodnout správně.

Klein se ve svém výzkumu zaměřil na povolání vyžadující často nutnost jednání pod tlakem, jako jsou záchranáři, hasiči nebo vojáci, a účastnil se spolu s nimi množství krizových situací, aby poodhalil mechanismus, který v těch chvílích řídí jejich chování. Při tom byl svědkem například toho, jak vedoucí protipožárního zásahu uvnitř hořícího domu náhle zvolal „Rychle pryč!“ aniž by tušil, co jej k tomu vedlo. Krátce poté, co všichni místo opustili, se ale dům zřítil. Teprve později si záchranář uvědomil, že v kritický okamžik podprahově vnímal náhlé ticho, které jeho podvědomí varovalo a vyvolalo požadovanou reakci. Když Klein později hovořil s účastníky svého výzkumu, shodně líčili, že se rozhodli nejspíše díky svým zkušenostem.

Co prozradí šachy

Klein na základě toho přišel s hypotézou, k níž se dnes přiklání většina badatelů. Intuice podle něj není nic jiného než schopnost mozku vyvolat si minulé zkušenosti a přiřadit je k nové situaci. Dnešní neurologové se domnívají, že v dlouhodobé paměti se uloží naprosto všechny vjemy, které během svého života člověk zaregistruje, což mu umožňuje vytvářet si jakási myšlenková schémata.

Opakují-li se některé situace, vzniknou v mozku příslušné asociace – většina z nich však není za normálních okolností přístupná vašemu vědomí, neboť by vás zkrátka zahltily. Mozek však s vjemy pracuje i ve chvílích, kdy o tom sami nevíte, a ve vhodném okamžiku je nechá „vyplavat na povrch“. Protože si však nejste vědomi této souvislosti, domníváte se, že vám cosi našeptává jakýsi vnitřní hlas.

To, co označují lidé za šestý smysl pro nebezpečí, mohou tedy být jen dávno zasuté vzpomínky na obdobné události, jež jste v minulosti zažili. Dobře patrné je to například u šachistů, již se stali vděčným objektem vědeckého zkoumání intuitivního rozhodování. Zkušení hráči dokážou na šachovnici rozpoznat povědomé vzorce, které si nevědomky vštípili do paměti v průběhu tisíců hodin tréninku. Vysvětlovalo by to i fenomén tzv. policajtského instinktu, jejž dobře znají autoři a čtenáři detektivek – zkušení kriminalisté v těchto příbězích často disponují zvláštní schopností odhalit pachatele čistě na základě zdánlivě nevysvětlitelných pocitů. Z toho zároveň vyplývá, že starší a zkušenější osoby mívají lépe vyvinutou intuici, neboť jejich mozek může vycházet z rozsáhlejší databáze paměťových stop. 

Podivná schopnost matek

Téměř každá matka dokáže popsat prazvláštní pouto ke svému dítěti. Aniž by se nacházela v jeho bezprostřední blízkosti, dokáže často přesně vytušit, jak se její syn či dcera v danou chvíli cítí. V minulosti byly zaznamenány i případy, kdy matka dokázala zachránit svému dítěti život právě díky onomu nedefinovatelnému pocitu, který jí našeptával, že se dítě ocitlo v ohrožení. Nemusí ale jít o tak vyhrocené situace – stačí otevřít libovolnou příručku o mateřství a dříve nebo později narazíte na poučku ve smyslu: „Nejste-li si jistá, vsaďte na svou intuici.“

Fenomén tohoto mateřského instinktu neunikl ani vědcům, a proto se na něj zaměřili v několika studiích. Skutečně fyzické spojení matky s dítětem končí v okamžiku přerušení pupeční šňůry, tedy donedávna se to alespoň předpokládalo. Nové poznatky na tomto poli ale poodhalily překvapivá fakta: V průběhu těhotenství se buňky plodu dostávají přes placentu do těla matky a zde potom zůstávají, takže je lze zpětně vysledovat ještě dlouho po porodu. Americká studie publikovaná v roce 2012 zjistila, že v mozku 63 % žen lze nalézt DNA jejich dětí. Překonat tzv. hematoencefalickou bariéru jsou údajně schopné především samčí buňky (tedy buňky syna, který se vyvíjel v děloze), nicméně funguje to prý i naopak – mateřské buňky mohou pronikat do tkáně plodu.

S trochou nadsázky by se tak dalo říct, že většina lidí v sobě nosí částečky jiných osob. A hledáte-li uspokojující odpověď na otázku, kde leží klíč k onomu prazvláštnímu propojení mezi matkami a jejich dětmi, není vyloučeno, že souvisí právě s těmito buněčnými cestovatelkami.

Vědcům se zde otevírá ohromné pole dalších námětů k výzkumu a jednou z největších záhad, k níž momentálně upínají své snahy, je poodhalit konkrétní funkce takto přenesených buněk. Zatím nepotvrzené hypotézy hovoří o tom, že fetální buňky fungují podobně jako ty kmenové a v těle matky mají jakousi ozdravnou funkci, neboť dokážou opravit poškození tkáně na mikroskopické úrovni. Mimo jiné by mohly být schopny bojovat s nádory a posilovat imunitu.

Odlišné hemisféry

Fakt, že se o intuici hovoří primárně ve spojení s matkami (a nikoliv otci), má své důvody – a nejde jen o to, že to nejsou otcové, v jejichž těle se potomek vyvíjí. Rozdíly mezi mužským a ženským uvažováním jsou patrné bez ohledu na to, zda je dotyčný rodič, či nikoliv. Zatímco muži bývají označováni jako racionální, ženy snadněji podléhají emocím a projevují se empatičtěji. Nezřídka bývá zmiňováno právě i intuitivní chování, které jako by bylo u žen rozvinutější. Důvodem je pravděpodobně odlišná stavba mozku obou pohlaví; ačkoliv mužský mozek je o něco větší než ten ženský, s rozdílným fungováním nesouvisejí ani tak jeho rozměry jako spíše rozložení jednotlivých částí.

U žen je při přemýšlení dominantnější pravá hemisféra, která obecně zodpovídá za porozumění emocím či řeči těla, ale také za intuici. Kromě toho má ženský mozek mohutnější tzv. kalózní těleso, tedy shluk nervů spojujících obě mozkové poloviny, což jim usnadňuje vzájemnou komunikaci.

Naopak muži používají spíše levou polovinu mozku, takže intuitivní jednání je pro ně méně charakteristické a spíše než na vnitřní pocity a dojmy raději vsadí na data a rozumové úvahy. Nicméně to neznamená, že by ani muži nebyli vybaveni schopností intuitivního uvažování. Týká se to nejen maličkostí (třeba volby mezi dvěma příchutěmi oblíbeného jogurtu), ale i závažných otázek, které řeší například vysoce postavení manažeři. Třebaže v takovém případě by se jako ideální cesta ke správnému řešení nabízelo vycházet z dostupných dat a analyzovat situaci pokud možno co nejracionálněji, v praxi to tak většinou nedopadne.

TIP: Šestý, sedmý a osmý lidský smysl: Organismus člověka vnímá víc, než tušíte

Pozice top manažerů ve většině firem zastávají racionální muži – přesto se podle průzkumů dvě třetiny z nich v okamžicích rozhodování spolehnou nakonec na intuici. Ostatně řada z úspěšných podnikatelů dnes vzpomíná, jak jim v klíčových okamžicích kariéry pomohlo právě to, že poslechli svůj vnitřní hlas. „Spoléhal jsem do značné míry na zvířecí instinkty. Když jsem aktivně řídil fond, trpěl jsem bolestmi zad. Využíval jsem přitom nástup akutní bolesti jako signál, že v mém portfoliu není něco v pořádku. Ta bolest mne podněcovala, abych si uvědomil chybu,“ popsal cestu ke svému úspěchu na akciových trzích maďarsko-americký finanční magnát George Soros. 

Omezení dopravy a průmyslové výroby v důsledku pandemie koronaviru SARS-CoV-2, přineslo citelné zlepšení ovzduší v Evropě a v Číně. Potvrzují to data shromážděná evropským satelitem Sentinel-5P, který stav znečištění monitoruje od roku 2017.

TIP: Země pod dohledem družic: Co prozrazují vědecké satelity o stavu klimatu?

Významný pokles koncentrací oxidu dusičitého vědci zaznamenali v Číně, v severní Itálii, Madridu a Paříži. Snížení koncentrace oxidů dusíku je ale patrné i v dalších částech Evropy. I přes nepříznivé okolnosti jde o dobrou zprávu – oxidy dusíku způsobují kyselý déšť a zejména ve velkých městech a průmyslových aglomeracích jsou zodpovědné za dýchací problémy. Poškozují i ekosystémy citlivé na nadbytek živin, například horské louky a lesy.