V současnosti se objevuje celá řada projektů městských leteckých taxi, které mají elektrický pohon a zvládnou jak kolmý start, tak i přistání (eVTOL), což je pro provoz ve městech klíčové. Jednou z hlavních překážek, které doposud stojí v cestě rozmachu eVTOL aerotaxi, je ale stále jejich bezpečnost. Většina připravovaných leteckých taxi spoléhá na balistický padák, který ale nefunguje v nízké výšce.

Se zajímavým řešením přichází doposud nepříliš známý startup Jaunt Air Mobility, který vznikl v roce 2018. Jejich stroj ROSA (Reduced Rotor Operating Speed Aircraft) je totiž gyrodyn - zvláštní typ vrtulníku s hlavním rotorem a horizontálními vrtulemi na křídlech.

Jeho hlavní rotor, který zajišťuje kolmé starty a přistání, dokáže s celým letounem bezpečně přistát s využitím pouhé autorotace, i když dojde k úplném výpadku elektřiny. Rotor je v takovém případě roztáčen silou vzduchu proudícího zdola nahoru, zatímco stroj pomalu klesá k zemi. Nezáleží přitom na výšce, ani na rychlosti.

TIP: Wisk spustí testovací provoz autonomního aerotaxi na Novém Zélandu

Pro aerotaxi je takový systém zásadní výhodou. Za normálního letu ROSA využívá ještě čtyři další rotory, které jsou umístěné horizontálně na křídlech. Díky nim ROSA nepotřebuje rotor na ocasu. Některé parametry aerotaxi ROSA zatím nejsou známé, například výdrž baterií. Výrobce slibuje letovou rychlost okolo 280 km/h a velmi nízkou hlučnost. Proti konvečním vrtulníkům by měl být o 65 % tišší. Jaunt Air Mobility počítají s tím, že by ROSA mohla být na trhu kolem roku 2025.

Tišení bolesti a snižování horečky znali léčitelé již ve starověku. Slavný řecký lékař Hippokrates vypozoroval, že zvířata záměrně okusují kůru vrby bílé – ta totiž obsahuje kyselinu salicylovou, přírodní formu analgetika. Odvar ze zmíněné kůry pomáhal proti teplotě, bolesti a také potlačoval zánětlivé stavy.

Historie přitom nabízí mnohem víc dokladů o využívání léčivých účinků uvedené kyseliny: Znali je třeba Sumerové nebo staří Egypťané. V 19. století pak snahu získat kyselinu v čisté podobě konečně korunoval úspěch. Její syntetická podoba, tedy kyselina acetylsalicylová, se stala nejstarším uměle připraveným léčivem.

Nejednoznačné účinky

Kromě kyseliny acetylsalicylové se k přípravě základních tišících prostředků využívají ještě další dvě látky: paracetamol a ibuprofen. Lékař může samozřejmě zvolit i mnohem silnější analgetika, zejména na bázi opiátů. I volně prodejné léky však provází řada rizik a při překročení doporučených dávek může dojít až k ohrožení života (viz Otrava paracetamolem). Pokud to člověk s pilulkami přežene, riskuje mimo jiné poruchy funkce jater – tzv. hepatotoxicitu.

Analgetika mají řadu účinků, o nichž nelze jasně rozhodnout, zda jsou dobré, nebo špatné. Jedná se třeba o poruchy srážlivosti krve vyvolané kyselinou acetylsalicylovou: Ta totiž blokuje složky krve, které se při krvácení podílejí na jejím srážení. Užívání léků s kyselinou acetylsalicylovou tak může vést k vnitřnímu krvácení nebo k vykrvácení otevřenou ránou. Popsaný účinek je ovšem možné využít v situacích, kdy potřebujeme krev nesraženou, tedy jako prevenci embolie, infarktu myokardu či mozkové mrtvice.

V boji proti zánětu

Nejednoznačné znaménko mají i protizánětlivé účinky těchto léků. Dřív platilo, že je zánět nežádoucí a je třeba s ním bojovat. Již několik let však nejen přední imunologové tvrdí, že fyziologický zánět prospívá. Tělo si totiž díky němu dokáže s infekcí poradit samo.

Navíc látky, které při tomto druhu zánětu vznikají, urychlují následnou regeneraci. S každou prodělanou infekcí získává náš imunitní systém také výhodu do budoucna a tvoří si protilátky, jež napomáhají vypořádat se s podobnými infekcemi lépe a rychleji. 

Plusy a minusy

Další účinky kyseliny acetylsalicylové jsou v současné době předmětem hned několika vědeckých studií. Vyplývá z nich, že užívání látky ve velmi malých množstvích funguje preventivně proti rozvoji demence a některých onkologických onemocnění, jako je například rakovina tlustého střeva nebo prsu. Pod bedlivým dozorem lékaře může tedy kyselina acetylsalicylová posloužit i jinak než jako běžně známý lék proti bolesti a horečce.

Kromě kladů, pro něž je tato látka vyhledávána, však s sebou její užívání nese i celou řadu negativ. Kyselina dráždí sliznice a dlouhodobé „zobání“ pilulek tak může vést až ke krvácení do zažívacího traktu. A jelikož tato látka působí proti srážení krve, může mít vnitřní krvácení způsobené jejím nadužíváním fatální následky.

Další nevýhoda léků na bázi kyseliny acetylsalicylové tkví v tom, že je nelze podávat dětem a mladistvým do 15 let. V ojedinělých případech totiž tato léčiva vyvolávají velmi vzácný, život ohrožující Reyův syndrom – onemocnění, při kterém může dojít k selhání orgánů, zejména jater.

Nová cesta, nová rizika

Kvůli výše uvedeným rizikům hledaly vědecké týmy jinou alternativu v boji proti bolesti a horečce. V 50. letech 20. století se tak začala hojně používat nová účinná látka, paracetamol – a dlouho se předpokládalo, že s sebou nenese takřka žádná rizika. Poslední dobou však vyvstala řada pochybností: Maximální denní dávka je totiž velmi blízko toxické dávce léku, takže může snadno dojít k předávkování.

Přehnaná konzumace paracetamolu způsobuje selhání jater nebo ledvin. Ze současných vědeckých studií vyplývá také spojitost mezi užíváním paracetamolu a propuknutím astmatu u dětí i dospělých. Dětem matek, které braly paracetamol během těhotenství, hrozí dokonce o 30 % vyšší riziko, že se u nich zmíněné onemocnění rozvine.

Růžová pilulka štěstí

Třetím velmi hojně užívaným analgetikem je ibuprofen (Ibalgin, Nurofen), který v našich krajích doslova zdomácněl. Stejně jako kyselina acetylsalicylová však silně dráždí žaludek a může způsobit krvácení do zažívacího traktu. Spekuluje se o jeho pozitivních účincích proti rozvoji demence, ale jeho dlouhodobé užívání je velmi nebezpečné, protože i v tomto případě dochází ke kumulativnímu toxickému účinku na játra a ledviny.

Jak se vyhnout pasti?

Pokud už se kvůli bolesti musíte uchýlit k lékům, nekombinujte víc typů analgetik dohromady a nepolykejte další tabletu dřív než v povolených časových odstupech: Všechny přijaté látky končí v játrech a větší množství jednoho léku, nebo dokonce kombinace různých medikamentů se těžko odbourávají.

TIP: Dáma se superschopností: Díky vzácné mutaci necítí téměř žádnou bolest

Důležité je také neužívat tišící prostředky dlouhodobě, protože kýžený účinek se postupně snižuje a naopak narůstají související rizika. Látky z léků se totiž v organismu kumulují a tělo se jich zbavuje jen pomalu.

S velkou ruskou panovnicí sdílela Kateřina Dašková mnohé životní paralely. Jako by se jejich osudy ubíraly jedním směrem a po stejné lince s rozdílem pouhých několika málo let. To, co se zdálo jako osudové přátelství, svazek pevnější než jakákoliv aliance nebo milenecký vztah, však skončilo záhy za podivných okolností! Cesty obou žen se rozdělily.

Veřejně činná osoba

Narodila se v roce 1743 jako Kateřina Romanovna Vorontsová, třetí dcera hraběte a senátora Romana Vorontsova. Pro svou budoucí kariéru veřejně činné osoby a emancipované ženy měla ty nejlepší předpoklady. Její strýc i bratři byli aktivní a úspěšní ve státních službách. Vzdělání se v rodině Vorontsových cenilo velmi vysoko a tak není divu, že i Kateřina dostala příležitost učit se s těmi nejlepšími učiteli.

Byla skutečnou dcerou osvícenství. Už ve velmi raném věku prokázala ohromný talent pro matematiku, její opravdovou zálibou však byla literatura. A to především ta západní a progresivní. Dospívající dívka se obklopila díly Diderota, Voltaira a Montesquieua.  

Přítelkyně budoucí carevny

K osudovému setkání obou Kateřin, které předurčilo budoucnost jejich i celého Ruska, došlo v zimě roku 1761. Kateřina Dašková seděla na širokém okenním parapetu a hleděla do zahrady, za jejímž vysokým plotem tušila ruch ulice. Na klíně měla otevřenou knihu, očima však nebloudila po řádcích. Pohled upírala na otevřenou bránu, kterou dovnitř vjížděl honosný kočár. Zatím ještě netušila, kdo jejich dům poctil návštěvou. 

„Kateřino, pojď přivítat našeho hosta!” narušil její rozjímání matčin hlas. Kateřina sebou trhla, uhladila záhyby šatů a rozběhla se k přijímacímu pokoji. A tam stála ona: sebejistá v každém pohybu, pohled jejích očí byl něžný a přitom jaksi neúprosný. Každé její gesto svědčilo o tom, že si je velmi dobře vědoma svého okolí, ale hlavně své úlohy, jejíž závažnost vycítila už teď. Byla vysoká a krásná. S ní jako by do pokoje vešla ušlechtilost a moudrost.

„To je ona,“ pomyslela si Kateřina, když se před návštěvnicí, která byla její jmenovkyní, ukláněla, „ona nás zachrání!“ Kateřina Dašková byla okouzlena a také přesvědčena, že osvícená panovnice může absolutismus posunout do zcela jiných poloh. Že možná právě a jenom carevna Kateřina vyvede Rusko ze stínu minulosti a učiní z něj velmoc. V té chvíli se rozhodla: bude ji následovat kamkoliv!

Na ruském dvoře

Netrvalo dlouho a pohledné a bystré dívky si všiml ruský dvůr. Možná si sama manželka následníka trůnu vzpomněla na sečtělé děvče, s nímž se kdysi dobře pobavila o knihách. Možná se zvěst o její inteligenci dostala v pravý čas k těm pravým lidem. Kateřina začala každopádně do paláce docházet čím dál častěji. V té době ještě Kateřina Vorontsová netušila, že právě ona významným dílem přispěje k tomu, aby na trůn usedla žena, s níž sdílela nejen ambice, ale i touhu měnit společnost v duchu pokrokových myšlenek francouzských a německých filosofů. 

Ještě než dosáhla šestnáctého roku, provdala se Kateřina za prince Michaila Ivanoviče Daškova, významného ruského šlechtice, jehož rodina svůj původ odvozovala od nejstarší ruské vládnoucí dynastie Rurikovců. Kateřina, dívka na prahu dospělosti, žila v romantickém světě okouzlujících literárních postav a tak, když se jednou vracela z návštěvy příbuzných a objevil se před ní pohledný a charizmatický mladík, zcela jeho kouzlu podlehla a ihned se do něj zamilovala. Krátce nato se vdala a porodila syna a dceru. S manželem se pak odstěhovala do Moskvy a teprve tady se naučila rusky, aby se dorozuměla i s jeho rodinou. 

Palácový převrat

V roce 1762 došlo v Sankt-Petěrburgu k puči. Ambiciózní manželka ruského cara mířila výš, než jen na post matky budoucích vládců. O spravování země, kterou přijala za svou a jejíž jazyk se také dokonale naučila, měla zcela jiné představy, než její trochu infantilní manžel, který dokonale ztělesňoval stereotyp neschopného a zhýčkaného vládce zcela odtrženého od reality běž-ného dne, a hlavně od života obyčejných lidí. Petra III. se zkrátka bylo třeba zbavit. Právě on totiž stál velkým plánům budoucí panovnice v cestě. Obě Kateřiny se rozhodly jednat!

Zosnovaly plán, na jehož konci byl Petr uvězněn a nakonec zabit. Kateřina Veliká i Kateřina Malá se převlékly za muže a tajně navštívily vojenské jednotky, které se zavázaly vzpouru proti carovi podpořit. Vítězství bylo na dosah. Dvě ženy změnily historii a připravily pro Rusko zcela nevídanou budoucnost.

Puč sice proběhl tak, jak měl, ale ne zcela podle představ Kateřiny Daškové. Ta se převratu nejen účastnila, ale podle svých slov v něm sehrála klíčovou, ba přímo vůdčí úlohu! V té době jí bylo pouhých devatenáct let! Když se ale Kateřina Veliká dostala k moci, všechny zásluhy své přítelkyni popřela. Vztahy mezi nimi se fatálně zhoršily.

Kateřina Dašková ale vždycky měla na paměti především Rusko a blaho národa, který toužila obrodit vzděláním a západními myšlenkami, které by rozproudily stojaté vody ruského intelektuálního života. A tak, přestože se situace v politické sféře nevyvíjela podle plánů, které pokrokoví šlechtici společně spřádali, zůstávala carevně věrná. 

TIP: Carevna Kateřina II. a Grigorij Potěmkin: Milenci na čas, přátelé navždy

S čím se ale Kateřina smířit nedokázala, byl výběr mužů, kterými se mladá carevna obklopovala. Veřejně jimi opovrhovala a označovala je za hanbu Ruska i za ukázku carevnina nevkusu. Vztahy obou žen se pomalu dostávaly pod bod mrazu, což vyvrcholilo žádostí Daškové o výjezd do zahraničí. Carevna souhlasila. Zbavila se tak hlasité kritičky, ale o přítelkyni nepřišla. Možná, že právě vzdálenost a Kateřinina neutuchající loajalita zachránily jejich vztah, který tak zůstal po zbytek jejich života velmi korektní.

Jak je vidět i v České republice, německý ovčák je jedním z nejrozšířenějších plemen na světě, a také je nejvíce rozšířeným služebním plemenem. Není divu, němečtí ovčáci jsou inteligentní, všestranní i přizpůsobiví. Jde o relativně mladé plemeno, které vzniklo v 19. století v Německu. Stinnou stránkou jeho popularity je, že intenzivní šlechtění vedlo ke značnému zatížení genetickými chorobami. U německých ovčáků jich je známo asi 50.

Globální tým genetiků nedávno dokončil rozsáhlý výzkum, během něhož přečetli první kompletní genom německého ovčáka. Tento genom přitom zahrnuje 38 párů chromozomů, které obsahují 2,8 miliard párů písmen genetické informace, včetně asi 19 tisíc genů. Dárcem genomu byla v tomto případě pětiletá fenka německého ovčáka Nala z australského Sydney.

TIP: Co ukrývá genom chobotnic? Geny pro jejich neobyčejnou inteligenci

Přečtený genom německého ovčáka teď poslouží nejen k rozšíření poznatků o biologii psů, ale také přispěje k výzkumu a léčbě genetických chorob tohoto plemene. Fenka Nala v době odebráním vzorků netrpěla žádnou známou genetickou chorobou. Její genom tak bude sloužit jako referenční materiál pro budoucí studie.

Němečtí ovčáci trpí především dědičnou dysplazií loketního nebo kyčelního kloubu a často se u nich vyskytuje například hemofilie A nebo von Willebrandova nemoc, která způsobuje krvácivé stavy.

Donald „Deke“ Slayton se chystal na svou misi Mercury Delta 7, jež se měla uskutečnit v květnu 1962. V polovině března jej ovšem odvolali z přípravy na mysu Canaveral do Washingtonu, kde na něj kvůli vyšetření srdce čekala dvacetičlenná komise lékařů amerického letectva. Formálně sice odborníci neshledali žádný problém, ale konstatovali, že pokud má NASA v záloze další – zcela zdravé – piloty, ať raději pošle do kosmu některého z nich. Administrátorovi NASA Jamesi Webbovi to stačilo, aby Slaytona z mise odvolal.

Předchozí část: Šéf astronautů Donald „Deke“ Slayton: Ten, který vybíral posádky (1)

Slayton se chtěl pochopitelně bránit – vždyť právě přišel o letenku do vesmíru! Navštívil proto několik uznávaných autorit a jeden z lékařů mu řekl: „Dvě třetiny lidí s tímto problémem umírají už v nízkém věku. Zbývající třetina se o něm nikdy nedozví a nijak je to neomezuje. Mladíku, vy budete žít velmi dlouho.“ A v žertu prý navrhl: „Jediná možnost, jak zjistit váš skutečný stav, je provést pitvu.“

První šéfastronaut

Tyto hlasy však vedení NASA ignorovalo. Slayton se přesto nevzdal, rozhodl se obrnit trpělivostí a bojovat. Od září 1962 se stal „koordinátorem aktivit astronautů“, přičemž později byla tato funkce přejmenována na „šéfa kanceláře astronautů“, i když všeobecně vešla ve známost spíš pod označením „šéfastronaut“.

Slayton měl za úkol zajišťovat každodenní provoz oddílu, koordinovat výcvik, podílet se na výběru nových kandidátů, ale především – jmenovat posádky. Formálně to sice bylo v kompetenci jeho nadřízených a administrátora NASA, ale jen ve zcela výjimečných případech nebyl názor šéfastronauta přijat.

Slayton tak de facto mohl zastávat manažerskou funkci, kde mu lékařské záznamy nebyly na obtíž – a zároveň si udržovat naději, že se jednoho dne do vesmíru přece jen vydá.

Konečně zpátky

Po „uzemnění“ tedy dlouhé roky odhodlaně čekal na svoji příležitost. Mezitím se udržoval v kondici, vybíral posádky, užíval léky a vitaminy, sledoval svůj zdravotní stav… Program Apollo se chýlil ke konci a on věděl, že pro nadcházející – v té době ještě vzdálené – starty raketoplánů už může být příliš starý.

Vsadil proto všechno na jedinou kartu: Domluvil se s hlavním lékařem NASA Charlesem Berrym, že pokud „projde“ u specialisty z kliniky Mayo, vrátí se mezi aktivní astronauty. (Pro úplnost: Berry Slaytona podporoval a zmíněného lékaře mu sám na jedné odborné konferenci vyhledal.) Okamžik pravdy nastal v prosinci 1971, kdy se „Deke“ pod falešným jménem na kliniku zapsal – a o tři měsíce později NASA oznámila jeho návrat do letového stavu. Stalo se tak přesně deset roků poté, co jej odvolali z mysu Canaveral v průběhu předletové přípravy.

Poslední šance

Zdálo se však, že půjde jen o symbolické gesto a zadostiučinění. Posádky pro poslední dvě lunární výpravy – Apollo 16 a 17 – už byly jmenovány a procházely pokročilou fází přípravy, stejně jako všechny posádky pro stanici Skylab. Zbývala jediná šance: hodně nejistý společný pilotovaný let se Sovětským svazem. Už dva roky se o něm sice formálně diskutovalo, ale teprve v květnu 1972 jej prezident Richard Nixon skutečně odsouhlasil. Přesto se ještě dlouho debatovalo o podobě mise: Bude se jednat o let lodi Apollo ke stanici Saljut, nebo o setkání Apolla a Sojuzu?

Slayton každopádně na nic nečekal a intenzivně se učil rusky. Když pak mise Apollo–Sojuz přecházela do stadia realizace, zeptal se ho Christopher Kraft, tehdejší ředitel střediska v Houstonu zodpovědný za pilotované lety, koho by do posádky doporučil. Ideální sestava měla podle Slaytona vypadat následovně: on sám jako velitel, Vance Brand na pozici pilota a Jack Swigert coby pilot přechodové sekce.

Jenže z uvedené trojice měl zkušenosti s vesmírem pouze Swigert, jenž letěl v legendárním Apollu 13. Nebyl však žádoucí osobou, protože se podílel na některých nepovolených komerčních aktivitách v oddíle astronautů. Pozice velitele zase vyžadovala někoho ostříleného, tedy rozhodně ne Slaytona.

Brand nakonec zůstal, Slayton se posunul na místo třetího člena posádky a velitelem se stal zkušený Thomas Stafford. „Deke“ nebyl nijak nadšený a dával svůj nesouhlas patřičně najevo – domníval se, že jako služebně nejstarší by měl velet on. Dostalo se mu však odpovědi, že jde o jeho jedinou potenciální letenku do vesmíru, a tak na protesty rezignoval. „Ale co, k čertu… Létání je létání. A já jsem konečně dostal šanci,“ vzpomínal později.

Život po NASA

V červenci 1975 se pak do kosmu skutečně podíval: Bylo mu 51 let, a ve své době tak získal titul „nejstarší astronaut“. Po návratu z mise Apollo–Sojuz se podílel na programu raketoplánů, který však neprobíhal podle jeho představ, proto v roce 1982 z NASA odešel.

TIP: Kdyby tragicky nezemřel, stal by Virgil Grissom prvním mužem na Měsíci?

Nějaký čas působil ve firmě Space Services Inc., jež se (neúspěšně) pokoušela vyvinout raketu Conestoga. Koncem roku 1992 mu lékaři diagnostikovali zhoubný nádor na mozku. O půl roku později – 13. června 1993 – Donald „Deke“ Slayton svou poslední bitvu prohrál. 

Waddenzee, část pobřeží mezi Frískými ostrovy a pevninou Nizozemska, Německa a Dánska, se dvakrát denně stává dějištěm pozoruhodného úkazu. Díky odlivu ustupuje moře tak daleko, že na něj z břehu nedohlédnete. V tu chvíli je možné na některé z Fríských ostrovů dojít pěšky po odhaleném mořském dně.

Působením větru a moře se zdejší krajina neustále mění. Písek a naplaveniny se přesouvají a vznikají nové mělčiny a jiné zase zanikají. Když příliv či odliv skončí, hladina vody se vrací do různé výšky, což je dáno rozdílným postavením Měsíce a Slunce – obě tato vesmírná tělesa mají totiž na sílu přílivu vliv. 

Jak se neutopit 

Procházky po dočasně odhaleném mořském dně je vhodné absolvovat s průvodcem, který oblast dobře zná. V případě, že turisté nestihnou celou trasu projít a překvapí je příliv, mohou využít některou ze záchranných plošin, které se na prohlídkové trase nacházejí každých pár set metrů. Někteří toho však prý využívají a nechávají se na plošině uvěznit záměrně, aby mohli strávit několik hodin do dalšího odlivu s láhví dobrého alkoholu obklopeni mořem. 

V chráněném území každoročně hoduje zhruba dvanáct milionů migrujících ptáků, neboť kvůli odlivu uvízne spousta ryb na souši a jejich osud je zpečetěn. V bahně se nacházejí také nejrůznější mušle, plži nebo mořské hvězdice.

Pro návštěvníky (jimž je nicméně přístupná jen malá část území) představují největší lákadlo kolonie tuleňů obecných a kuželozubých, které lze zahlédnout, jak se líně povalují na pobřeží. Avšak v okamžiku, kdy vlezou do moře, se z nich zase stávají mrštní lovci – ne nadarmo se jim říká akrobati moří.

Námořnictvo německé říše, ať už stál v jeho čele kdokoli, představovalo z hlediska názoru na pobřežní čluny takřka přesný opak toho britského. Loďstvo císařství, Výmarské republiky i třetí říše mívalo obvykle omezené prostředky a admirálové věděli, že budou muset čelit daleko silnějším protivníkům. Členité pobřeží Evropy vypadalo jako problém, ale Němci se jej vždy snažili proměnit ve výhodu, a proto budovali silné loďstvo pro pobřežní operace.

Předchozí část: Duel na bouřlivých vlnách: Posádky britských a německých rychlých člunů (1)

Německá sázka na malé lodě 

Jednoduchý a levný rychlý člun, který se dá lehce vyrábět ve velkých sériích, se tak jevil jako dokonalý prostředek pro neustálé narušování převahy Royal Navy. Bylo jasné, že takové lodě nemohou vyhrát celou námořní válku, zároveň se ale dalo předpokládat, že při správném nasazení mohou působit protivníkovi závažné materiální a psychologické škody, jelikož jej mohou přimět, aby k obraně proti nim vyčleňoval neúměrně velké zdroje. Obdobně tomu ostatně bylo i s minami, a proto Kriegsmarine věnovala velkou pozornost také minonoskám, které značně komplikovaly operace britských lodí průlivu La Manche.

Hlavním nástrojem pro toto specifické válčiště se nicméně staly rychlé čluny, německy Schnellboot či S-Boot. V mnoha zdrojích se ale objevují i pod jménem „E-Boat“, což je dobové britské označení utvořené z termínu „Enemy Boat“, tedy nepřátelský člun. Na rozdíl od Velké Británie se v Německu těšily dlouhodobé podpoře, která začala již před nástupem nacistů k moci. Hlavním dodavatelem se stala firma Lürssen.

Ta vyvinula základní design Schnellbootu na přelomu 20. a 30. let coby soukromou iniciativu na bázi konstrukce jachty, ovšem záhy začala získávat státní zakázky, protože Kriegsmarine přesně o takové čluny stála. Hned od počátku bylo zřejmé, že se jedná o mimořádně povedenou zbraň, takže ačkoli se postupně uskutečnila řada změn, například v podobě montáže pancéřovaného kapitánského můstku, základní design německého rychlého člunu se během války v zásadě nezměnil. 

Speciální skupina 

Primární oblast bojového využití těchto plavidel představoval průliv La Manche, přestože menší počet S-Bootů byl po železnici dopraven i ke Středozemnímu a Černému moři. Naproti tomu výcvik se odehrával nejčastěji v klidnějším Baltském moři, nicméně k bojovým akcím nejednou došlo i tam. Rozdíl oproti Velké Británii spočíval mimo jiné v tom, že německé námořnictvo nemělo žádný problém získávat kandidáty pro službu na S-Bootech. Kriegsmarine se těšila velkému zájmu dobrovolníků a mohla si vybírat. Preferovala ty, kdo již měli nějaký vztah k moři, ale nezřídka dávala šanci i technicky vzdělaným mladíkům z vnitrozemí.

Nedisponovala sice systémem záloh srovnatelným s tím britským, nicméně služba na rychlých člunech byla dostatečně lákavá, což ještě násobily propagandistické apely k obraně vlasti. V případě pobřežních člunů totiž bylo jasné, že jsou primárně nástrojem pro ochranu domácího pobřeží, byť válečná realita se pak ukázala být výrazně odlišná. Co ale námořníky na člunech Royal Navy i Kriegsmarine spojovalo, byly základní požadavky na členy posádek. Také Němci totiž preferovali spíše flexibilní a statečné muže s trochu dobrodružnou povahou před možná perfektně poslušnými, jenže ne tak bystrými a odvážnými kandidáty.

Podobně jako posádky německých ponorek tak i muži z S-Bootů postupně vytvořili specifickou komunitu, jež do tradic Kriegsmarine tak úplně nezapadala. Jejich symbolem se stal zvláštní odznak (Schnellboot-Kriegsabzeichen), jenž se uděloval mimo jiné za příkladné chování, úspěšnou misi, zranění v boji či vynikající velení. Neobvyklé bylo, že se jeho vzhled vyvíjel s tím, jak se měnil vzhled různých verzí člunů, v každém případě ovšem potvrzoval mimořádné úspěchy této složky – vždyť německé rychlé čluny byly z hlediska potopeného výtlaku spojeneckých lodí po ponorkách druhou nejúspěšnější složkou Kriegsmarine.

Měření sil

Britské námořnictvo silně podcenilo potenciál člunů a pobřežních sil obecně. Tato skutečnost vynikla již krátce po vypuknutí války, kdy museli překvapení Britové čelit operacím výborně připravených německých rychlých člunů a minonosek a průliv La Manche se záhy stal nebezpečnou zónou. Royal Navy proto muselo spolknout vlastní hrdost a přiznat, že rychlé čluny mají význam.

Dosud přehlížená a okrajová složka tedy získala podstatně větší podporu, na čemž měl ostatně podíl také Winston Churchill, který odvážným mužům na malých plavidlech velmi fandil již od první světové války. Oproti Němcům však Britové značně zaostávali z hlediska specifického výcviku a taktiky pro rychlé čluny, a proto jim nejčastěji nezbylo než improvizovat či napodobovat protivníka. Učili se ale velice rychle a brzy se mohli mužům Kriegsmarine rovnocenně postavit, přičemž jim pomáhal také nesmírně cenný technický vynález v podobě radaru.

Převaha mizí

Prvotní převaha německých rychlých člunů tak začala slábnout, na čemž se navíc podepisovala změna situace ve vzduchu, jelikož značné ztráty S-Bootům působily i britské letouny. Obecně lze říci, že německá taktika byla zpočátku mnohem více ofenzivní, protože šlo hlavně o útoky na spojenecké konvoje, ale také britské MTB a MGB začaly časem vyrážet do útočných akcí, aby záměrně vyhledávaly a ničily německé čluny.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů

Spektrum operací na obou stranách nicméně bylo daleko širší a zahrnovalo také pomoc při kladení a likvidaci min, zachraňování sestřelených letců nebo vysazování agentů. Ačkoli vítězství ve válce nakonec slavili Britové, z dlouhodobého hlediska lze konstatovat, že pro rozvoj konstrukce a taktiky rychlých člunů toho udělali více němečtí inženýři a námořníci.

Množství autorů se v minulosti zabývalo Hitlerovým vztahem ke společnosti Thule (německy Thule-Gesellschaft, pravým jménem Studiengruppe für germanisches Altertum, doslovně česky „Studijní skupina pro germánský starověk“). Slovo Thule je název bájného severského ostrova, který je znám i jiným jménem – Hyperborea. Z pohledu nacistické esoteriky byl ostrov Thule chápán jako místo, ze kterého vzešla árijská rasa.

Thule a vznik nacismu

Společnost Thule založil koncem první světové války Rudolf von Sebottendorf (původním jménem Adam Glauer), jeden z žáků Lanze von Liebenfelse – rakouského radikála (vlastním jménem Adolf Josef Lanz), který založil okultistický magazín Ostara, v němž publikoval nacionalistické a protižidovské texty.

Sebottendorf v mládí hodně cestoval a v Egyptě měl možnost seznámit se s vyznavači súfismu, mystické odnože islámu. Právě to v něm zřejmě probudilo zájem o okultismus i alchymii, který se stále víc prohluboval. Po návratu do Německa však byl obviněn z různých podvodů a padělatelství, takže musel uprchnout do Istanbulu, kde se věnoval okultismu a roku 1910 založil vlastní mystickou lóži.

Za první světové války se usadil v Bavorsku, vstoupil do nacionalisticky zaměřeného Germánského řádu (Germanenodren). Jeho názory byly čím dál „originálnější“. Mimo jiné tvrdil, že islám a germánské runy mají stejné árijské kořeny, ale árijci prý ztratili povědomí o magické síle run kvůli míšení s podřadnými rasami, zejména se Židy.

Po vzniku společnosti Thule počet členů rychle rostl a na podzim 1919 jich bylo už okolo 1 500. Vstupovali sem lidé z „lepší společnosti“, hlavně šlechtici, právníci, soudci, bankéři, podnikatelé a podobně. Mnoho z nich se později stalo funkcionáři nacistické strany NSDAP. Skupina prováděla různé na pohled efektní obřady, přednášky o germánské mytologii a další akce.

Symbolem Thule byl pravotočivý hákový kříž překrytý mečem a společnost měla hesla typu „Pamatuj, že jsi Němec“ nebo „Dbej na čistotu své krve“. Členové věřili v příchod jakéhosi germánského mesiáše, který vyvede poražené Německo z chaosu a používali pozdrav „Heil und Sieg!“.

V dobách politické nestability v Německu na přelomu let 1918 a 1919 se Thule aktivně podílela na boji s levicovými silami. Docházelo přitom k bojům s komunisty, při nichž tekla krev na obou stranách. A protože vedení Thule mělo zájem proniknout i mezi dělníky, došlo k založení Politického dělnického kroužku, v jehož vedení se objevil jeden ze zakladatelů nacistické strany Anton Drexler. Ten úzce spolupracoval se Sebottendorfem na založení Německé dělnické strany (Deutsche Arbeiterpartei) v lednu 1919, která se o rok později přejmenovala na Nacionálně socialistickou německou dělnickou stranu (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – NSDAP).

Hitler a tajné společnosti

Přes úzké propojení nacistů s Thule se Hitler oficiálně stavěl proti podobným tajným spolkům a odsuzoval jejich spiklenecký charakter. Nikdy také ve skutečnosti členem Thule nebyl a  vystupoval zde pouze jako host, podobně jako další nacističtí předáci Dietrich Eckart, Rudolf Hess nebo Alfred Rosenberg. Hitler sám dával přednost otevřenému boji v politické straně, jakou se stala NSDAP.

Některé prvky z činnosti ariosofistů jej bezpochyby ovlivnily, zejména nenávist proti Židům a rasismus obecně. Ale okultní teorie mu zřejmě vždy byly cizí a sám členy tajných společností ve svém Mein Kampf ironicky hodnotil takto: „Charakteristické pro tyto povahy je, že básní o starogermánském bohatýrství, o šedém závoji dávných dob, o kamenných sekyrách, mečích a štítech, ve skutečnosti jsou však největší zbabělci, jaké si člověk jen může představit. Neboť stejní lidé, kteří ve vzduchu šermují s věrnými plechovými kopiemi starogermánských mečů a na vousaté hlavě nosí preparovanou medvědí kůži s rohy a prosazují boj s duchovními zbraněmi, se jako hejno hus ve spěchu rozutečou před každým komunistickým gumovým obuškem. Potomstvo nebude mít mnoho důvodů oslavovat jejich hrdinskou existenci v nějakém novém eposu.“

TIP: Hákový kříž nad velehorami: Po stopách nacistické expedice do Tibetu

Znak Thule byl ovšem nakonec v upravené podobě přijat jako nacistický symbol a tím už zůstal. Na zakládající schůzi NSDAP v květnu 1920 tak mohli lidé poprvé vidět černou svastiku v bílém kruhu na červeném pozadí. Samotná společnost Thule po uklidnění politické situace v Německu ztrácela na významu a nakonec se kolem poloviny dvacátých let dočasně rozpadla. 

Neobvyklá podívaná se naskytla Sheldonovi Rey Boco, mořskému biologovi z australské Griffith University. Nedaleko břehů filipínského ostrova Palawan narazil na záplavu růžových medúz druhu Crambione cf. mastigophora. Výskyt tak obrovského množství těchto žahavců je zde v této roční době rozhodně neobvyklý. Podle Sheldona Rey Boca je sem s největší pravděpodobností přinesly příhodné oceánské proudy, směřující do zálivu Corong-Corong.

TIP: Opeřená invaze: Krocaní gangy terorizují obyvatele amerických měst

Medúzy Crambione cf. mastigophora (české pojmenování pro ně chybí, v angličtině bývají označovány za „rajčatové medúzy“, na Filipínách jim říkají labong-labong) nejsou pro člověka nebezpečné. Problémy mohou obří hejna způsobit rybářům, kterým mohou zahlcovat sítě a nepříjemné jsou také pro plavce. Jsou ale důležité pro mořské a oceánské ekosystémy a v Číně a Japonsku jsou běžnou ingrediencí tamní kuchyně. 

Rakovina stále představuje jednu ze zásadních hrozeb lidstvu a je zodpovědná za množství úmrtí. Statistiky uvádějí, že v roce 2018 zemřelo v souvislosti s rakovinou okolo 9,6 milionu lidí. V řadě případů je to především kvůli tomu, že se nádor nepodaří zachytit včas a pacientovi je diagnostikován ve chvíli, kdy už je na efektivní léčbu v podstatě pozdě. Některé typy rakoviny se rozvíjí velmi pozvolna a postupně, často celé roky, a dokonce i pokročilé nádory mohou být velmi nenápadné.

Včasná diagnostika

Tým vědců z amerických a britských univerzit nedávno oznámil nový typ krevního testu, které dokáže detekovat přes 50 různých typů nádorů. Dokonce určí, na jakém místě v těle se tento nádor vyskytuje. Klíčovou součástí testu je umělá inteligence. Tvůrci testu ji vycvičili tak, aby dokázala nalézt specifické chemické „značky“ na DNA, takzvané metylace DNA, které souvisejí s jednotlivými typy nádorů.

Vědci nejprve umělou inteligenci vycvičili na více než 3 000 vzorcích krve z databáze Circulating Cell-free Genome Atlas (CCGA), z nichž půlka byla od pacientů s různým typem nádoru. Pak nový test vyzkoušeli na 1 200 dalších vzorcích, z nichž opět polovina pocházela od pacienta s nějakým nádorem.

Test s inteligencí dokázal detekovat 18 % nádorů v nejranější fázi a 93 % nádorů v nejpokročilejší fázi.  Rovněž v 93 % případů test správně určil tkáň, v níž se nádor u pacienta nachází. Zároveň měl jen 0,7 % falešně pozitivních výsledků.

TIP: Nový krevní test dokáže odhalit 20 typů rakoviny v rané fázi

„Možnost odhalit rakovinu v raných stádiích, kdy je méně agresivní a lépe léčitelná, má obrovský potenciál zachraňovat životy a my potřebujeme technologické inovace, které by tento potenciál uvedly do praxe. Ačkoli tento test je teprve v úvodní fázi zkoušek, výsledky jsou velice povzbudivé,“ uvedl britský onkolog David Crosby.