Ze švýcarského alpského střediska Zermattu se každý den po setmění zaměří světla na štít Matterhornu a vytvoří na něm obraz podle návrhu Švýcara Gerryho Hofstettera. Zermatt, uvyklý na ruch a turisty, nyní zeje kvůli koronaviru prázdnotou. Iluminační akcí chce prokázat solidaritu s celým světem, který čelí smrtící epidemii.

Hofstetter navrhl několik obrazů, mezi nimiž jsou italská a švýcarská vlajka, slova naděje a solidarita i červené srdce na bílém podkladu. Každý večer po setmění se promítají na jednu ze stěn Matterhornu, který se tyčí do výšky 4 478 metrů. Prozatím se počítá s tím, že akce potrvá do 19. dubna, do nějž mají ve Švýcarsku platit mimořádná opatření proti koronaviru.

„Chtěli jsme udělat něco sympatického pro lidi celého světa,“ řekl ředitel zermattské turistické kanceláře Daniel Luggen. „Matterhorn je pro Švýcarsko významný symbol, který je znám všude ve světě. Věříme, že když ho takto osvětlíme, dodá to lidem naději,“ dodal Luggen.

Gerry Hofstetter svůj projekt vysvětluje takto: „Světlo, to je naděje. Jestliže je v situaci, jakou nyní prožíváme, použijete k předání poselství, předáváte i naději. Matterhorn tady byl, ještě když lidstvo neexistovalo. Když se podíváte zpět do historie a do dob nemocí, bylo to umění, které lidem připomínalo, že bude lépe. To dokáže jenom umění.“

Fosilie nám mohou poskytnout informace nejen o tom, jak původní tvor vypadal, ale za příhodných podmínek také o jeho genetické informaci. Paleogenetici nedávno zaznamenali významný úspěch, když přečetli dávné proteiny ze zubní skloviny, která je součástí fosilie dávného předka z lidské linie.

Šlo o fosilii stále dost záhadného hominida druhu Homo antecessor, která byla nalezena na významné paleontologické lokalitě ve španělské krasové oblasti Atapuerca. Původní majitel těchto kostí přitom žil asi před 800 tisíci let. Tím pádem jde o doposud nejstarší genetickou informaci, kterou se nám povedlo získat z fosilií v lidské linii.

TIP: Muž z Altamury dárcem nejstaršího vzorku DNA neandertálců

Vědci se obvykle snaží z fosilie získat dávnou DNA a přečíst její sekvenci. Čím starší je ale fosilie, tím menší je naděje, že se v ní ještě najde nějaká DNA ve slušném stavu. V tomto případě badatelé použili odlišný postup. Nezískali přímo genetický materiál, ale pomocí hmotnostní spektrometrie přečetli sekvenci aminokyselin v dávných proteinech, které se uchovaly v zubní sklovině zmíněné fosilie. Je to sice poněkud jiný druh genetické informace než sekvence DNA, i tak ale obsahuje spoustu cenných údajů.

Jistě byste správně odhadli, že se pití kávy, a tudíž i výraz pro ni rozšířily z arabského světa. Slovo „kahwa“ v arabštině původně označovalo víno, později se začalo používat pro předchůdce dnešní kávy.

Šlo o nápoj připravený ze zrn stromu rostoucího planě v oblasti Habeše zvané Kaffa. Přes turecký ekvivalent „kahve“ se pojmenování kávy dostalo do dalších jazyků. Voňavá pochoutka se samozřejmě dostala i do českých zemí, přičemž prvenství v tomto případě patří Brnu. Od roku 1702 zde lahodný exotický mok nabízel jistý pokřtěný Turek Ahmed. V Praze prodával kávu zřejmě Arab, česky zvaný Jiří Deodat, který ji vařil ve svém bytě tzv. na turecký způsob. Pak s kbelíkem nápoje a třtinovým cukrem chodil po ulicích a nabízel ho kolemjdoucím. V roce 1714 si ale polepšil a zařídil si kavárnu na Malé Straně. Koncem 19. století už bylo v Praze 33 velkých a 38 menších kaváren, v Brně pak 30 větších a 63 menších. 

TIP: Zákoutí češtiny: Jak pivo ke svému názvu přišlo?

Podávané delikatese se u nás ovšem v té době spisovně říkalo „kafe“. Proč je tedy „kafe“ dnes nespisovné? Mohou za to národní obrozenci, konkrétně Josef Jungmann, jenž písmeno „f“ považoval za neslovanské. Proto se inspiroval v polštině a srbochorvatštině a prosadil do spisovného jazyka tvar „káva“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Historické centrum Jaroslavle se na seznam světového dědictví dostalo díky harmonii a souměrnosti zástavby. O tu se v 18. století zasloužila carevna Kateřina II. Veliká. Právě díky její urbanistické reformě, která proměnila tvář téměř všech sídel v impériu, vznikl nový koncept: zachovat architektonicky cenné budovy a přestavět zbytek města do úhledných pravidelných ulic. Projekt vypracoval Ivan Starov a středem jeho návrhu se stal chrám Proroka Eliáše, k němuž se sbíhají hlavní třídy metropole.

Nejvýznamnější památky představují architektonické komplexy náměstí, nábřeží a centrálních ulic, lemovaných dvoupatrovými neoklasicistními domy. Sovětské období se jádra města paradoxně téměř nedotklo a přístav na Volze z 80. let minulého století z historické kompozice nijak nevyčnívá. Dnes však staré centrum ohrožuje měnící se územní plán a nové stavební projekty.

Město moudrého knížete

Specifický rys Jaroslavle tvoří četné kostely a kláštery z 16. a 17. století, působící jako dominantní prvky. Uvnitř každého z nich se nacházejí hodnotné nástěnné malby a ikonostas – dřevěná či mramorová stěna zdobená ikonami, jež odděluje oltářní část od prostoru pro věřící. 

Spaso-preobraženský klášter z 12. století hrál kdysi důležitou obrannou roli. V roce 1501 však vyhořel a znovu vyrostl po vzoru chrámu Zvěstování a Archandělského chrámu v moskevském Kremlu. Pro město plnil podstatnou úlohu i coby duchovní, kulturní a ekonomické centrum.

TIP: Město na vodě: Sen Petra Velikého na bažinách a kanálech

Během stalinistického období byly zničeny tisíce kostelů, především ve větších sídlech. V Jaroslavli jich ovšem přežilo 56 z 80. Některé se sice v té době využívaly jako dílny či sklady, ale vnitřní umělecká výzdoba zkáze unikla.

Město ležící na soutoku řek Volha a Kotorosl patří k nejstarším a historicky nejzachovalejším v Rusku. Podle legendy jej v 11. století založil kníže Jaroslav I. Moudrý, jenž na místě při lovu zabil medvěda. Šelma přitom figuruje ve znaku metropole dodnes. 

Pokud jde o vesmírné observatoře, až doposud jsme spoléhali spíše na velké a drahé teleskopy. V řadě případů ale existuje jednodušší řešení – poslat do vesmíru sestavu malých satelitů, které budou společně pracovat jako velký a výkonný radioteleskop. Přesně to teď plánuje americká NASA s projektem SunRISE (Sun Radio Interferometer Space Experiment).

Cubesaty mise SunRISE by měly vyrazit do vesmíru nejdříve v červenci 2023. Cílem této mise, která přijde asi na 63 milionů dolarů (přibližně 1,6 miliardy Kč), bude výzkum rádiových vln, která vysílá Slunce během slunečních erupcí, zejména při výronech koronální hmoty (CME).

Sestava topinkovačů

Satelity zhruba o velikosti topinkovače, které se budou skládat ze 6 cubesatových jednotek, vytvoří formaci na ploše o velikosti zhruba 10 kilometrů. Zemi budou obíhat na geosynchronní dráze ve výšce 35 tisíc kilometrů. Budou se držet dostatečně daleko od pozemské ionosféry, která brání průchodu rádiových vln právě na těch frekvencích, s nimiž budou pracovat cubesaty SunRISE.

TIP: Mise do neznáma: Flotila cubesatů míří do přehlížené ignorosféry

Šestice cubesatů bude fungovat jako jeden velký radioteleskop. Pořízené snímky rádiových vln na frekvencích od 20 MHz až pod 1 MHz budou cubesaty posílat na Zemi prostřednictvím komunikační sítě Deep Space Network. Virtuální vesmírný teleskop SunRISE bude schopný vytvářet 3D mapy slunečních erupcí a měl by nám poodhalit procesy urychlování částic slunečního větru v blízkosti Slunce. 

Zkušenost z předchozích nasazení britských tanků pozitivně projevily při prvním masovém úderu obrněnců u Cambrai v listopadu 1917. Britové se konečně rozhodli poslat do boje kompletní Tankový sbor o síle 476 strojů a nechat je ukázat svůj plný potenciál. Měly se pohybovat po trojicích, kdy první obrněnec palbou napadl obránce zákopů, zatímco zbývající dvojice kryla vlastní pěchotu. Jeden ze tří tanků měl na trupu připevněné hatě, které dovezl až k zákopu a svrhl je do něj. Vytvořil tak můstek, po němž stroje i pěchota příkop překonaly a mohly pokračovat do hloubky obrany.

Postupný vývoj 

Stovky těžkých tanků u Cambrai Němce překvapily a přeživší donutily ustoupit. Do večera Britové postoupili o devět kilometrů, za což zaplatili ztrátou 4 000 vojáků a 49 strojů vyřazených zejména dělostřelbou. Německé ztráty dosáhly dvojnásobku a úspěch masového nasazení tanků znamenal přelom v myšlení britské generality, neboť přesvědčil i nejzarytější odpůrce nové zbraně. A to i přesto, že nakonec ofenzivu u Cambrai zastavila houževnatá obrana a Londýn odepsal téměř 180 obrněnců. Tanky Mark IV se poté objevovaly ve vysokých počtech na frontě až do konce války a zapojily se do všech větších útočných operací roku 1918. Sice stále trpěly nespolehlivostí, byly pomalé a neohrabané, nicméně pěchota si je oblíbila a mnozí vojáci vděčili jejich přítomnosti na bojišti za svůj život.

Posunout těžkou tankovou zbraň Jeho Veličenstva na novou úroveň měla další modernizace, z níž vzešel typ Mark V. Motor Ricardo disponoval výkonem až 110 kW, kvalitnější převodovka Wilson usnadnila ovládání. Oproti starším verzím zvládal řízení kolosu jediný muž (namísto tří), jenž se mohl těšit z větší pohyblivosti tanku. Ačkoliv pancíř zesílený až na 16 mm zvedl hmotnost oproti „čtyřce“ z 28 na 29,5 t, rychlost se lehce navýšila. Zbytek osmičlenné osádky se konečně dočkal funkční ventilace i chlazení motoru, takže interiér už nepřipomínal pec. I za teplého počasí, delší jízdy či intenzivní palby se v „pětce“ dalo lépe dýchat a bojovat.

Konec zákopové války

Do konce války sjelo z linek asi 400 strojů Mark V. Poprvé si zabojovaly začátkem července 1918 u Hamelu a úspěšně podpořily australskou pěchotu. K jejich nejmasovějším vystoupením se následujícího měsíce zařadila bitva u Amiensu, do níž vburácelo 288 tanků, a ve spolupráci s dalšími typy obrněnců pronikly nepřátelskými liniemi. Mnozí odborníci tuto bitvu považují za symbol konce zákopové války a předzvěst manévrového tankového boje, který proslavil Wehrmacht o dvě desetiletí později. Přes nárůst kvality i bojové hodnoty však nelze Mark V považovat za typ, který by nejvýrazněji ovlivnil válečné dění – na to se objevil pozdě a v malých počtech.

Druhou nejsilnější tankovou velmocí se stala Francie, jež těžila z rozvinutého automobilového průmyslu, strojírenství i zbrojní výroby. Armáda země galského kohouta postupně zavedla trojici typů, z nichž se mezi ty těžké zařadil Saint-Chamond o hmotnosti 22 t. Monstrum s osmičlennou osádkou se začalo rodit v únoru 1916 u společnosti FAMH.

Nejednotní Francouzi 

Základem se stal podvozek traktoru Holt, což vývoj zrychlilo i zlevnilo. Trup tvořila jednoduchá krabice, respektive ocelové úhelníky s přinýtovaným pancířem o síle 8–15 mm. Celkově nešlo o příliš vydařený typ a značné rozměry z něj činily snadný cíl vilémovských kanonýrů. Generalita přesto už zjara 1916 objednala čtyři stovky kusů. Saint-chamondy se poprvé objevily na frontě v dubnu 1917 za druhé bitvy na Aisně.

Pokračování: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války? (4)

Přes neohrabanost a poruchovost dokázaly pěchotu podpořit, ale spíše než jejich vlastní kvalita k tomu přispívalo promyšlené nasazení. Kolosy bojovaly ve skupinách po tuctu strojů, jež podporovaly menší a hbitější tanky Schneider CA1. Se zkompletovanými 400 kusy sice patřily k početnějším obrněncům, přesto si titul nejužitečnějšího tanku nezaslouží. O německých těžkých strojích A7V, jejichž vliv na výsledek války byl vzhledem ke dvaceti vyrobeným kusům nulový, se v této části článku nemá smysl zmiňovat. Zdaleka nejužitečnějším tankem konfliktu s nejvýraznějším vlivem na jeho výsledek se tak stal britský Mark IV. 

Kozorožci walia (Capra walie) jsou stejně výjimeční jako etiopská krajina. Když je chcete spatřit, musíte se vydat do severní části země, do srdce pohoří Simien.

Cesta vede do hor

Cesta za kozorožci walia vede z historického města Gondaru až do výchozího bodu pro výlety v Simienském národním parku. Tím je malé městečko Debark, jen několik desítek kilometrů vzdálené od vstupní brány parku. Nezpevněná cesta, která se klikatí po hřebenech, náhorních planinách a horských úbočích vás dovede až na místo známé jako Chennek Pass.

Skalnaté srázy na levé straně zde padají hluboko a ostře dolů do širokých rozeklaných údolí s množstvím převisů, úzkých ochozů a malých terasových louček. Souvislé porosty stromových vřesovců se střídají s alpinskými loukami a porosty lobélií. A právě tady, v nadmořských výškách kolem 3 600 metrů, máte velkou šanci setkat se tímto zajímavým a endemickým druhem horských koz.

Pastva na zadních nohou

Strmé srázy poskytují kozorožcům walia, kteří tráví více než polovinu času na stráních se sklonem přes 45°, výborné útočiště a ochranu. Z posledních výzkumů také vyplývá, že samice preferují strmější svahy než samci.

Kozorožci jsou nejaktivnější ráno a pozdě odpoledne. Noc tráví pod převisy nebo na úzkých plošinách ve strmých svazích, které jim zaručují ideální a bezpečné místo pro odpočinek. Když však dorazíte na Chennek Pass v ranních hodinách, můžete mezi 9. a 10. hodinou kozorožce spatřit. Právě tehdy totiž vycházejí na blízké náhorní planiny a louky, kde se pasou na vřesech, lišejnících a listech lobélií. V menší míře se živí i tuhými horskými travinami. Hlavně dospělá zvířata jsou často vidět, jak stojí na zadních nohou, aby tak měla lepší přístup k nižším větvím stromového vřesovce.

Duely ve smíšené společnosti

Není nijak neobvyklé vidět walie ve společnosti velké skupiny pasoucích se dželad (Theropithecus gelada). Oba druhy si nijak potravně nekonkurují a společné pasení je z důvodu bezpečnosti výhodné.

Kozorožci se někdy objevují v malých skupinkách, ale jindy je spatříte ve stádech čítajících přes 25 jedinců. Ve skupinách jsou většinou zastoupeny jak samice s mláďaty, tak i dospělí samci. Důvodem takové skladby je patrně skutečnost, že samice walií mohou zabřeznout v průběhu celého roku i když sezona páření vrcholí od března do května. V tuto dobu je také až třetina samců starších čtyř let v říji a bedlivě sledují receptivní samice. O většinu páření se však postarají starší, alespoň sedmiletí samci, kteří spolu v tomto období často bojují typickými střety masivních toulců. Poražený samec se většinou nijak nevzdaluje od stáda a nadále se účastní všeho dění. Není také příliš vzácné vidět mladší dospívající samce, jak mezi sebou bojují a cvičí se v tomto umění rytířských duelů. Hravé potyčky někdy trvají více než hodinu. Během ní se skupinka mladých samců neustále sleduje a provokuje k boji.

Evergreen africké přírody

V případě úspěšného zabřeznutí nosí samice plod po dobu 165–175 dní. Vrchol období porodů spadá do září a října, výjimečně se rodí dvojčata. Někteří mladí samci po dosažení dvou až tří let odcházejí od stáda a připojují se ke stádům tvořeným výhradně ze starších samců.

TIP: Důstojný kozorožec: Nejlepší alpský horolezec

Současná populace kozorožců walia se odhaduje na 450 jedinců, což je zhruba třetinový vzestup oproti roku 1980. Vzhledem k velmi nízkému stavu však tento druh stále patří k vysoce ohroženým. Hlavním nebezpečím pro něj, tak jako i jinde v Etiopii a ostatně všude v Africe, je destrukce původních biotopů vlivem činnosti člověka. Nejčastějším problémem pak je spásání v oblastech národních parků, nezákonné vypalování porostů původních rostlinných společenstev a zvýšená lidská aktivita v oblastech výskytu ohrožených druhů.

Vědci pod vedením Juana Antonia Belmonteho z Canaries Astrophysical Institute se zaměřili na největší ze starých budov, Ad-Dér neboli Klášter. Právě do jeho útrob totiž sluneční paprsky pronikají přesně v okamžik zimního slunovratu. Zároveň světlu stíní hlava lva – posvátného zvířete – umístěná naproti Kláštera.

Rovnodennost, slunovrat a paprsky

Klášter však není svým účelem osamocen. Vědci podrobili statistickým analýzám několik dalších nabatejských staveb v oblasti. „Tyto památky jsou úžasnými laboratořemi, v nichž se potkávají Slunce, Měsíc, hvězdy i okolní krajina,“ vysvětluje vědec. „Přesně vypočítaná orientace dokazuje význam astronomie pro náboženství jejich stavitelů.“

TIP: Petra a Vádí Rum: Kamenné poklady Jordánska

Například Urnova hrobka má hlavní vchod namířený k bodu, do nějž slunce zapadá během rovnodenností. „Zároveň však paprsky během slunovratů svítí do rohů vnitřních prostor,“ upozorňuje Juan Belmonte. Těchto charakteristik využívali i křesťané, když v roce 446 n. l. hrobku přeměnili na kostel. „Vánoce i narození sv. Jana Křtitele totiž připadají právě na slunovraty,“ připomíná souvislosti vědec. „Soulad s několika astronomickými parametry i ostatními strukturami může být jen těžko náhoda,“ je přesvědčen vedoucí výzkumu o důležitosti svého objevu.

Tolkiena nazývají literární historikové otcem moderní fantasy. Jeho příběhy o elfech, hobitech a trpaslících inspirovaly desítky dalších autorů. Díla Hobit aneb cesta tam a zase zpátky i Pán prstenů se dočkaly i filmové podoby. Jaký byl jejich autor?

Rozkol kvůli víře

Ačkoliv se o Johnu Ronaldu Reulovi Tolkienovi hovoří jako o anglickém spisovateli, narodil se roku 1892 v Oranžském svobodném státu, který ležel na území dnešní Jihoafrické republiky. Jeho otec zde totiž řídil místní bankovní pobočku. Tolkienův rod navíc přišel do Británie až v 18. století z německého Saska. Malý John ovšem na africkém kontinentu dlouho nepobyl. Jeho matka totiž špatně snášela místní klima, a tak se s oběma svými syny vrátila zpět do rodné Anglie. Právě tam dopadly na budoucího literáta první rány osudu. Co se stalo?

John a jeho mladší bratr Hillary už se těší, až za nimi do Anglie přijede tatínek. Jenže Arthur Tolkien zemře v Africe na revmatickou horečku. Rodina se musí protloukat bez něj. Zpočátku je podporují příbuzní. Avšak v roce 1900 přestoupí Mabel Tolkienová ke katolictví. To jí její převážně baptistická rodina nemůže odpustit. Teď se vdova musí o své dva chlapce postarat sama. Kupodivu si vede docela dobře. Vyučuje je latině, řečtině a francouzštině. To ona podnítí ve svém starším synovi hluboký zájem o jazyky. Roku 1904 ale zemře na cukrovku. Kdo se teď dvanáctiletého Johna a o dva roky mladšího Hillaryho ujme?

Hochy si vezme na starost katolický kněz Francis Xavier Morgan. Díky němu mohou sirotci studovat. Vše se poněkud zkomplikuje, když šestnáctiletý John Ronald Tolkien potká o tři roky starší Edith Brattovou. Okamžitě zahoří k dívce velkou láskou, jenže jeho pěstounovi se toto milostné vzplanutí vůbec nezamlouvá.

Jako z románu

Kněz si myslí, že jeho svěřenec by se měl především soustředit na studium. Navíc se dívka hlásí k anglikánské církvi. Pro katolíka představuje partii zcela nevhodnou! „Zakazuji ti slečnu Brattovou jakkoli kontaktovat do doby, než dosáhneš věku jednadvaceti let,“ řekne poručník mladíkovi přísně. A Tolkien ho skutečně poslechne. Za pět let na svou lásku dávno zapomene, myslí si kněz. Ovšem to se mýlí!

Sotva mladík dospěje, napíše Edith Brattové dopis, v němž se jí svěřuje se svou neutuchající nákloností k ní a žádá ji o ruku. Jenže Tolkienova vyvolená se bude vdávat za jiného. Znamená to pro mladého muže konec nadějí? Ale kdepak – přemluví Edith, aby se s ním večer setkala pod železničním viaduktem. Mladá žena zjistí, že Tolkiena stále miluje. Zruší zasnoubení a vdá se za svého věrného ctitele. Předtím konvertuje ke katolicismu, aby v jejich manželství nedocházelo k náboženským rozepřím.

Kdo by si pomyslel, že tak romantický vztah může existovat ve skutečném světě a ne pouze v ženských románech? Po svatbě se však příběh ústřední dvojice nerozvíjí až tak pohádkově. Evropa se totiž proměnila v jedno velké bojiště…

Nemoc jako požehnání

Mladý muž narukuje do armády až roku 1915, nejprve chce totiž dokončit studia. Stane se členem pluku lancasterských střelců a získá hodnost nadporučíka. Již roku 1916 však onemocní takzvanou zákopovou horečkou. Jedná se o infekční chorobu, kterou přenášejí vši šatní. Místo v zákopu tedy Tolkien leží v nemocnici. Během zotavování pracuje na Knize ztracených příběhů. Jde o pohádková vyprávění založená na mytologii a folkloru. Báje, pověsti i lidové zkazky totiž spisovatel opravdu miluje, což se projeví nejvíce v Silmarillionu, který zachycuje mýty Středozemě.

TIP: Hora osudu: Místo, kde byl ukut Tolkienův prsten

Po svém uzdravení působí Tolkien jako důstojník v Británii, kde dohlíží na výcvik nových branců. Historikové se shodují, že nebýt onemocnění, spisovatel by se nejspíš konce války nedožil. Nižší důstojníci patřili k nejohroženější skupině vojáků. 

Ještě během války, roku 1917, se Tolkienovým narodí první syn John, který se v dospělosti stane katolickým knězem. Jedináček nezůstane, na svět přijdou ještě další tři děti: Michael, Christopher a Priscilla.

Od dětských vyprávěnek k bestselleru

Jak si spisovatel vede profesně? Velmi úspěšně. Po válce začne tvořit slovník středověké angličtiny. Roku 1924 se stane profesorem anglosaského jazyka. Spolu se svým přítelem irským spisovatelem Clivem Steplem Lewisem založí na Oxfordu neformální literární uskupení Inklings, překládané jako Tušitelé či Inkousťata. Publikuje množství vědeckých prací. Během té doby však nezapomíná ani na svou rodinu.

Svým dětem každý rok píše nádherně ilustrované dopisy od Otce vánoc, tedy britské obdoby slavného Santa Clause. Před spaním jim vypráví vymyšlené pohádky. Právě tak vzniká známý příběh hobita Bilba Pytlíka, kterého čaroděj Gandalf namočí do dobrodružné výpravy s trpaslíky na cestě za získáním jejich ztracené domoviny. Když si ještě nedokončenou verzi příběhu o hobitovi přečte jedna spisovatelova studentka, která pracuje v nakladatelství, napadne ji, že by se to mohlo dětskému publiku líbit. Nakladatel nakonec souhlasí s vydáním knihy poté, co vyprávění otestuje na svém malém synovi. Roku 1937 spatří světlo světa Hobit, jenž si získá čtenáře i mezi dospělými.

Zářící hvězda

Úspěch dobrodružství Bilba Pytlíka povzbudí Tolkiena k psaní dalších děl z žánru fantasy. Mezitím však vypukne druhá světová válka. Profesor po setmění prochází Oxfordem a hlídá, aby měli lidé zatažené závěsy a nestali se terčem bombardování. I tuto válku spisovatel přežije, a tak v padesátých letech vyjde jeho nejslavnější dílo Pán prstenů. Také je chtěl Tolkien původně napsat jako vyprávění pro děti, avšak nakonec mu z toho vyšel komplikovanější příběh.

Zamýšlel rovněž, že román vyjde v jedné knize. Jenže po válce se Británie potýká s nedostatkem papíru, proto nakladatel rozhodne, že vyprávění o prstenu moci vyjde jako trilogie. Jednotlivé díly Tolkien pojmenuje Společenstvo prstenu, Dvě věže a Návrat krále. Ten poslední název se mu ovšem vůbec nezamlouvá. Podle jeho přesvědčení to až příliš vyzrazuje vyústění příběhu, tedy skutečnost, že se jedna z hlavních postav příběhu Aragorn domůže svého nároku na trůn.

TIP: Pohádka o lovcích mamutů: Štorchova kniha je víc fantasy než historie

Trilogie o fantastickém světě Středozemě vzbudí mezi čtenáři velký ohlas. Tolkienova hvězda stoupá stále výš. Za svůj přínos literatuře obdrží roku 1972 od královny Alžběty II. řád britského impéria. Ta doba je pro něj však spíše neradostná. V předchozím roce totiž zesnula jeho milovaná manželka. On sám se odebere na věčnost o rok později. Popularita jeho literárních děl ale žije dál…