Šlechtická rodina budoucího odbojáře Witolda Pileckého (1901–1948) měla dlouhé zkušenosti s cizí nadvládou – narodil se v Karélii, kam carská vláda jeho vlastenecky smýšlející předky vystěhovala. Po obnovení nezávislosti Polska roku 1918 působil v partyzánských oddílech, poté se přidal ke kavalerii a bojoval s bolševiky. V dobách míru Pilecki absolvoval důstojnický kurs a v hodnosti podporučíka nastoupil k hulánskému pluku, po návratu do civilu se věnoval správě rodinného majetku.

Dobrovolně do Osvětimi

Koncem srpna 1939 ho armáda povolala coby velitele jízdní čety u 19. divize. Jednotka do 10. září téměř vykrvácela a přeživší se stáhli k rumunskému předmostí. Zde nadřízení četu začlenili do 41. divize, v níž Pilecki obdržel funkci zástupce velitele. Jeho mužům se podařilo zlikvidovat sedm tanků, sestřelit jeden letoun a dva zničit na zemi. Po vpádu rudoarmějců bojovala divize na dvou frontách a 22. září došlo k jejímu rozpuštění. Kapitulace zastihla Pileckého ve Varšavě.

Záhy se rozhodl využít partyzánských zkušeností a s někdejším velitelem 41. divize majorem Włodarkiewiczem založil Tajnou polskou armádu – jednu z prvních odbojových organizací v zemi. Následně se podílel na jejím rozšíření mimo metropoli a vyzbrojení. V létě 1940 představil Pilecki nadřízeným plán na infiltraci osvětimského koncentračního tábora – s cílem zjistit informace o chodu a zorganizovat mezi vězni odboj.

TIP: Napadeni ze dvou stran: Před 80 lety vtrhla armáda Sovětského svazu do Polska

Nechal se záměrně zatknout a v lágru šokovaně zjistil jeho pravý účel. Přes tyfus, zápal plic a přísný dozor posílal ven zprávy, jež se pro Spojence staly prvním svědectvím o zvěrstvech. V dubnu 1943 Pilecki z Osvětimi uprchl a přidal se ke zpravodajskému oddělení Zemské armády. Za varšavského povstání velel skupině bránící jedno z ohnisek odporu, po porážce strávil zbytek války v německém zajetí. Když Polsko ovládli komunisté, Pilecki coby agent exilové vlády shromažďoval důkazy o sovětských zločinech. Tajná policie ho však v květnu 1947 zatkla a skončil na popravišti, jeho hrob nebyl nikdy nalezen.

Nová studie, zpracovaná na základě dat z rentgenových observatoří Chandra a XMM-Newton, zřejmě bude výzvou pro základní pojem kosmologie – tedy tvrzení, že v dostatečně velkých měřítkách je vesmír homogenní (stejný ve všech místech) a izotropní (stejný ve všech směrech).

Tvrzení, že vesmír je homogenní a izotropní se na první pohled může zdát poněkud zvláštní. Stačí se podívat na oblohu. V některém směru vidíme plno hvězd, někde naopak obloha vypadá poměrně pustě. Podle kosmologického principu je ale třeba homogenitu a izotropnost dokazovat na velkých škálách – to znamená mnohem větších, než jsou galaxie. Musíme se podívat až na rozložení kup galaxií (skupin několika stovek až tisíců galaxií). A přesně to udělali vědci z univerzit v německém Bonnu a v Astrofyzikálním centru v americké Cambridgi.

Vícerychlostní rozpínání vesmíru

Současné teorie předpokládají, že vesmír se od Velkého třesku neustále rozpíná (navíc zrychlujícím se tempem), a pokud platí základní kosmologický princip, měl by se v izotropním vesmíru rozpínat stejným způsobem ve všech směrech. Nová pozorování rentgenových observatoří ale ukazují něco jiného.

Pro svá pozorování vědci využili techniku, založenou na vztahu teploty horkého plynu prostupujícího kupami galaxií a množstvím rentgenového záření. V tomto vztahu platí, že čím vyšší je teplota plynu v kupě galaxií, tím vyšší je její rentgenová svítivost. Podle teploty plynu tedy lze odhadnout její rentgenovou svítivost. Výhodou tohoto postupu je, že je nezávislý na kosmologických veličinách, včetně rychlosti expanze vesmíru.

Poté, co vědci pomocí této techniky odhadli rentgenovou svítivost vybraných kup galaxií, vypočítali svítivost pomocí jiné metody, která závisí na kosmologických veličinách. Ukázalo se ale, že se vesmír v některých směrech rozpíná jinou rychlostí než v jiných.

Svá zjištění navíc vědci porovnali s dřívějšími studiemi, které využívaly jiné metody práce a naznačovaly něco podobného, totiž že rychlost rozpínání vesmíru nemusí být ve všech směrech stejná. Jejich výsledky se s dřívějšími zjištěními částečně překrývaly.

TIP: Historie výzkumu reliktního záření: Tichý svědek počátku vesmíru

Autoři nové studie přišli hned se dvěma možnými scénáři – podle jednoho je určující silou rozpínání vzájemné gravitační působení obřích struktur, jakými jsou například kupy galaxií. Podle druhého scénáře by za rozdílnou rychlostí rozpínání vesmíru mohla stát temná energie, respektive její rozdílná „koncentrace“ v různých částech vesmíru.

Podle spoluautora studie Thomase Reipricha z bonnské univerzity je zatím předčasné hovořit o tom, který z navržených scénářů je blíže pravdě. K jejich potvrzení (nebo vyvrácení) bude třeba mnoho dalších pozorování a výpočtů.  

Prostředí na Zemi se neustále vyvíjí. Dnes žijeme ve velmi chladném období, zřejmě v jednom z nejchladnějších v historii planety. V období křídy, asi před 90 miliony let, tedy ještě dlouho před dopadem osudového meteoritu, bylo na Zemi naopak velmi horko. Podle nových paleontologických objevů v Antarktidě dokonce více horko, než jsme si doposud mysleli. Zjistil do mezinárodní tým vědců, který analyzoval pozůstatky kořenů, pylu a spor, objevených v dnes zamrzlé Antarktidě.

Postupně se ukázalo, že tyto pozůstatky jsou velmi pěkně zachovalé. A odkrývají nám podobu tehdejšího světa, která je pro odborníky překvapením. Místo, odkud tyto fosilie pocházejí, se před 90 miliony let nacházelo blízko tehdejšímu jižnímu pólu. Přesto bylo zarostlé vegetací. Vše nasvědčuje tomu, že v Antarktidě tehdy rostl bujný bažinatý tropický prales. Rostlinám očividně nevadily ani dlouhé měsíce bez přímého slunečního záření.

TIP: Za severním polárním kruhem žili obrovští nelétaví ptáci gastornisové

Období střední křídy, o němž je řeč, bylo zřejmě nejteplejším obdobím planety za posledních 140 milionů let. V tropech tehdy panovala teplota kolem 35 °C a hladina oceánu na planetě byla asi o 170 metrů výše než dnes. To znamená, že rozloha souše byla o poznání menší, než v dnešním světě. O nějakém zalednění oblastí kolem tehdejšího jižního a severního pólu nemůže být pochopitelně ani řeč. Jak je to v podobných případech stále obvyklé, konkrétní příčiny vysokých teplot v tomto období nejsou známé.

Hongkongský Ocean Park je podobně jako mnoha dalších zoologických zahrad po celém světě uzavřený kvůli pandemii koronaviru. Zatímco návštěvníci mohou smutnit pro chovatele jde o dobrou zprávu. Klid a ticho totiž některým zvířatům svědčí – pandí páreček například využil klidu k páření.

Páření pand je i ve volné přírodě poměrně vzácnou záležitostí, v zajetí se pak jedná o extrémně vzácné případy. Zároveň podle zoologů platí, že přirozené páření znamená i vyšší pravděpodobnost zabřeznutí. V zoologické zahradě v Hong Kongu se o přirozené spáření samičky Jing Jing a samce Le Le pokoušeli dlouhých deset let. Teprve teď, když je zoo kvůli pandemii koronaviru prázdná a tichá, se to konečně povedlo.

TIP: Pandám se blýská na lepší časy: Už nepatří mezi kriticky ohrožené druhy

Doba páření nastává u pand mezi březnem a květnem, zoologové proto pozorně sledovali hladinu jejich hormonů. Pandí námluvy pak naplno propukly na počátku března, kdy samec Le Le začal věnovat Ying Ying stále větší pozornost a značkoval si výběh. Páření samotné proběhlo bez potíží, zda však přineslo kýžený výsledek v podobě březosti Jing Jing, se ještě nějakou dobu vědět nebude. Březost u pand obvykle trvá 10 měsíců a s jistotou ji lze potvrdit dva až tři týdny před porodem. 

Zdraví máme všichni jen jedno, a tak není divu, že se kdekdo snaží na jeho utužování vydělat. Internet zaplavuje alternativní medicína, léčivé předměty i konspirační teorie vyvolávající strach s jediným cílem – prodat lidem často nefungující, nebo dokonce škodlivé produkty. V nekonečných dálavách sítě sítí se totiž může každý podvodník tvářit věrohodně a sebevětší hloupost se bere vážně, pokud se k ní přikloní dostatek jedinců, jimž se nedostává zdravého rozumu. Stále víc lidí tak dnes pečuje o své tělo na základě webů, které šíří pouze takovou pravdu, jakou chtějí jejich uživatelé číst. 

Záhada autismu

• co: očkování
• mýtus: vakcína způsobuje mentální poruchy

Studie pod vedením Przemysława Waszaka uveřejněná v časopise Health Policy and Technology zkoumala, jak hluboce pronikají tzv. fake news neboli „falešné zprávy“ z lékařského oboru do polských sociálních sítí a kolik lidí jim věří. Odborníci zpracovávali období let 2012–2017 a zaměřovali se hlavně na články o rakovině, cukrovce, očkování, HIV, AIDS, infarktu, mrtvici a vysokém krevním tlaku. Dospěli k závěru, že 40 % nejčastěji sdílených textů obsahovalo lživé informace – a přesto se o ně lidé na internetu podělili víc než 450 000krát. Nejlépe napsané a nejpravdivější byly obvykle články o infarktu, naopak největší bludy se šířily kolem ožehavého tématu očkování.   

Vakcíny se vyrábějí z oslabených nebo usmrcených organismů, jež způsobují nebezpečná onemocnění. Není proto divu, že jsou vůči nim lidé podezřívaví a snadno uvěří kdejakým lživým tvrzením. V roce 1997 například Andrew Wakefield ve své studii uvedl, že očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám vyvolává autismus. Závěry práce byly okamžitě napadnuty, jelikož britský chirurg použil velmi pochybné výzkumné metody. Své snažení navíc financoval z podezřelých zdrojů a následné studie, které jeho tvrzení prověřovaly, nikdy spojitost mezi očkovací látkou a autismem neodhalily. 

Spalničky se vracejí!

Na internetu však zastaralé a neplatné závěry rezonují dodnes a vyděšené matky na jejich základě jednají, ačkoliv jim vědci radí opak. Dětí bez očkování proti spalničkám stále přibývá a nemoc, kterou se již podařilo ve vyspělém světě takřka vymýtit, se vrací. Loni se virem, k jehož vyléčení neexistují žádné konkrétní přípravky, nakazilo v USA přes tisíc lidí – do roku 2000 se tam přitom povedlo spalničky zcela eliminovat. Podobný osud potkal i Českou republiku, kde se nemoc považovala za vymýcenou až do roku 2019. 

Spalničky přitom nepředstavují nijak banální chorobu. Než se proti nim začalo v roce 1963 globálně očkovat, usmrtily podle dat Světové zdravotnické organizace každoročně 2,6 milionu dětí a ještě dnes jde zhruba o 140 tisíc ročně. Máme tak co dělat s jedním z největších zabijáků malých pacientů do pěti let. Řada zemí proto na novou situaci reaguje zpřísňováním pravidel pro vakcinaci: Například v Německu je od loňska povinná.

TIP: Návrat spalniček: Proč se vrací již téměř vymýcená choroba?

Očkování je přitom v drtivé většině případů bezpečné, a pokud už se dostaví nějaké vedlejší účinky, jedná se o bolesti hlavy, slabou horečku či podobné projevy, jež rychle odeznějí. Vážnější forma – obvykle alergická reakce, která může ohrozit život dítěte – zasáhne pouze jednoho až dva očkované z milionu. V současnosti se lékaři a vědci shodují, že jde o přijatelné riziko v porovnání s nekontrolovanou infekcí. Dětská mortalita totiž v evropské historii až do novověku kolísala mezi 30 a 55 %, z čehož šla značná část na vrub právě nemocem. 

Lidská moč a stolice obsahují celou řadu informací o lidském zdraví. Vědci a inženýři vyvíjejí nové technologie, které by mohly zajistit průběžné sledování zdraví i známek výskytu potenciálně nebezpečných chorob v moči a stolici u většího počtu lidí zároveň. Pracuje na tom i tým odborníků americké Stanford University, kteří vyvíjejí chytré toalety.

Nedávno představili veřejnosti nový typ chytré toalety, která automaticky skenuje moč i stolici a hledá v nich možné známky onemocnění. Vývoj tohoto typu zařízení probíhá již déle než 15 let. U lidí často vzbuzuje spíše úsměv, ale na projektu se podílejí přední experti a přínos takových zařízení pro zdravotnictví by mohl být značný.

TIP: Nanotechnologický zázrak: Záchod, co vyrábí elektřinu a pitnou vodu

Výhodou této technologie je, že ji lze relativně snadno nainstalovat na již používané toalety. Součástí zařízení je kamera, jejíž záběry vyhodnocuje speciální software. Systém totiž sleduje i fyzikální parametry moči a stolice, například jejich objem a intenzitu proudění. Zařízení ale samozřejmě hlídá i biologické charakteristiky, jako je počet bílých krvinek a hladina jistých významných proteinů, které jsou ukazatelem rozmanitých onemocnění.

Pivo, brandy, rum. Přesně tato kocovinová kombinace začala vytékat nájemníkům jistého činžáku ve městě Chalakudy na jihu Indie z vodovodních kohoutků – nutno dodat, že k jejich velké nelibosti. Zvláštní kontaminaci nahlásili policii a ta nakonec zjistila, že za „alkoholový útok“ mohou její vlastní lidé.

TIP: V okolí irské továrny na Viagru mají prý permanentní erekci i psi

Ukázalo se, že při nedávném zásahu na ilegální lihovarníky zkonfiskovali muži zákona šest tisíc litrů alkoholu a zakopali jej nedaleko studny, jež napájí právě bytový dům. Tekutiny však z nádob prosákly do podzemních vod a nakonec i do studny. Rodiny z osmnácti bytů tak zůstaly bez vody na pití i hygienu. Vláda jim proto nechala alespoň přistavit cisternu.

Vědci z astrofyzikálního v Bostonu (Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics) objevili systém dvojice bílých trpaslíků, ve kterém se trpaslíci oběhnou za pouhých 1 201 sekund, tj. asi 20 minut. Podle všeho jde o dva bílé trpaslíky s héliovým jádrem. 

Tato podivuhodná dvojhvězda, která dostala označení J2322+0509, je ve skutečnosti třetí nejtěsnější ze všech, které ve vesmíru známe. Odborníci předpokládají, že je významným zdrojem intenzivních gravitačních vln, které bychom mohli v budoucnu detekovat našimi přístroji.

Kontrolní dvojhvězda

Čerstvě objevená dvojhvězda má sehrát významnou roli v připravované misi evropské vesmírné gravitační observatoře LISA (Laser Interferometer Space Antenna). Ta by měla vyrazit do vesmíru v roce 2034 a pozorovat by měla jiné druhy událostí, než dnešní pozemní gravitační observatoře. Experti očekávají, že to nejčastěji budou právě gravitační vlny podobných dvojhvězd bílých trpaslíků. Systém J2322+0509 poslouží ke kalibraci a nastavení přístojů.

TIP: Těsné páry bílých trpaslíků splynou do velmi exotického druhu hvězdy

Systém jako je dvojhvězda J2322+0509 nemůže fungovat donekonečna. S každou vyzářenou gravitační vlnou přijde toto extrémní duo o část energie, která pohání jejich vzájemné obíhání. Astronomové odhadují, že přibližně za 6 nebo 7 milionů let už bude ztráta energie natolik velká, že se tito bílí trpaslíci srazí. Zřejmě v tu chvíli splynou v jediného masivního bílého trpaslíka.

Mandril rýholící (Mandrillus sphinx) patřil spolu s gorilou nížinnou k hlavním cílům expedice do rovníkové Afriky. Několik let jsem byl nucen připravovanou cestu do Gabonu odkládat, protože v okolních zemích se přerušovaně válčilo. Národní parky Gabonu byly střídavě otevřené a zavřené. Bohužel pro turisty však během posledních pár let převažovala druhá varianta. V sousední Středoafrické republice řádila občanská válka, které přerostla v genocidu, podobně jako kdysi ve Rwandě. Musel jsem tedy čekat dlouhé roky, než se mi podařilo konečně se dostat na dosah vytouženým zvířecím druhům.

Ráj nedotčené přírody

Gabon je syrová Afrika se vším všudy, naprosto odlišná od toho, co jsem dosud poznal. Celá země je téměř nedotčená, 80 % rozlohy státu je stále pokryto primárním lesem a tropickými savanami. Pro fotografa divoké přírody je to hotový ráj. Největším lákadlem v této zemi je pro mě osobně možnost fotografovat divoké gorily, mandrily, šimpanze a pralesní slony. Tato zvířata by tady možná už nebyla, kdyby neměla k dispozici neuvěřitelně zachovalé přírodní prostředí, které se běžně v Africe nevidí.

Čekání na mandrily

Cesta za mandrily patřila k vrcholům naší expedice. Setkání s těmito krásnými primáty bývají velmi krátká a intenzivní, a proto je třeba se na ně pořádně připravit a mít trochu štěstí. Park Leekedi byl založen v roce 1960 a od roku 1991 tady probíhá intenzivní výzkum mandrilů. Několik skupin primátů je podle určitých parametrů rozděleno a za dohledu vědců z Francie a Jihoafrické republiky zde probíhá bohatě rozvětvený výzkum jejich života. Jedinečná šance, jak mandrily v divoké přírodě spatřit, je připojit se ke skupině, která má každý týden za úkol zvířata vystopovat. My jsme si najali schopného průvodce, jehož zkušenosti nám dávaly určitou jistotu, že mandrily objevíme. Bohužel pro nás uměl pouze francouzsky, ale dorozumívání jsme nakonec směsicí posunků a střípků z několika jazyků zvládli. Po několika dnech jsem už však začal být poměrně nervózní. Náš pobyt se rychle chýlil ke konci a po mandrilech ani vidu, ani slechu.

Celá oblast je po většinu dne bičována tropickým lijákem, takže se primáti schovávají hluboko uprostřed temných lesů. Dost dobře si zatím nedovedu představit, jak se mi podaří v tropickém lese něco vyfotografovat. I v pravé poledne je tady tma jako v pytli. Každý den odpoledne se počasí na chvíli umoudří, ale taky propukne opravdové rovníkové peklo. Před příšerným horkem a dusnem není úniku, teplota na slunci šplhá ke 40 °C. Nic naplat, tady jiné počasí čekat nemůžeme. Odpoledne se pečeme uvnitř terénní Toyoty a s napětím očekáváme, zda se z vysílačky ozve volací kód „mandrilís, mandrilís“.

Život za pestrou maskou

Mandrilové patří mezi největší primáty. Velikostí se řadí hned za gorily, orangutany a šimpanze. Dospělý samec může v průměru dosáhnout výšky kolem 80 cm, a hmotnosti 30 kilogramů. Dokonce prý byly zaznamenány případy, kdy zvlášť vzrostlý jedinec vážil téměř půl metráku! Samice jsou výrazně menší, v průměru zhruba poloviční výšky s hmotností kolem 15 kilogramů. Samci i samice mají výraznou bradku, někdy se žlutým nádechem.
Na rozdíl od samců nemají samice tak pestře zbarvený obličej. Tato barevná „maska“ je výsadní dominantou samců. Částí kolem nosu probíhají rýhované kosti, odtud je odvozen druhový název „rýholící“. Zároveň je oblast kolem nosních kostí výrazně zbarvena od červených odstínů až po modré. Barvy jsou v období páření mnohem výraznější.

Po většinu dne samci setrvávají na zemi, samice s mláďaty se uchylují do nižších partií lesního porostu. Přes noc spí na stromech, převážně v husté vegetaci, kde jsou samice s mláďaty chráněny před dravci. Mandrilové nejsou příliš dobří skokani, ale v případě nebezpečí přeskakují ze stromu na strom.

Z nečinnosti do zběsilého tempa

Stále čekáme a já pomalu ztrácím naději, že mandrily někdy uvidím jinde než v zoo. Horko se nedá vydržet, a tak aspoň na chvíli zastavujeme ve stínu vzrostlých stromů. Náš průvodce cosi drmolí do vysílačky a my už se ani nesnažíme odhadovat, čeho se konverzace týká. Z odpolední letargie nás ovšem vytrhne zvuk, který se z polní vysílačky valí jako kulometná palba. Tento volací kód rozeznáváme celkem přesně: „Mandrilís, mandrilís!“ Konečně je to tady. Řítíme se polní cestou tak zběsile, že naše technika poskakuje po celém voze. Řidič uhání, jako by chtěl dohnat všechen pročekaný čas. Mandrilové nevydrží na jednom místě příliš dlouho, celá tlupa je neustále v pohybu za potravou. Naštěstí pro nás je právě období, kdy dozrává mango, jedna z oblíbených pochoutek mandrilů. Na okraji primárního tropického pralesa se nachází několik stromů s mangem, které jsou často navštěvovány celou tlupou mandrilů.

Po příjezdu na místo není čas na nic zbytečného. Rychle se soukáme do dlouhých rukávů a nepromokavého oblečení, tropický prales neodpouští nic. Evropan se nemůže potloukat pralesem jen tak, všude číhá nebezpečí v podobě ostrých trnů a velmi agresivního hmyzu, nesmíme nic podcenit. Veškerou techniku hezky do rukou, v blízkosti mandrilů nesmí být žádné batohy, tašky a podobné věci, vysvětluje rychle průvodce. Mandrilové jsou velmi zvědaví a mohou být až agresivní. Přibližně půl hodiny se prodíráme hustým pralesem, ve kterém je neuvěřitelná tma. Dobře 80 % sluneční energie pohltí koruny stromů.

Vytoužená blízkost

Stopař dává znamení, abychom přidali do kroku, mandrilové se pravděpodobně přesouvají. Ve zběsilém tempu se snažíme udržet se na nohou a nezakopnout, klopýtáme jeden přes druhého. Z vysílačky se velmi tlumeně ozve pár pokynů a já tuším, že už jsme blízko. Během chvíle už hledím téměř do očí nádherně zbarvenému samci. Okamžitě mě upoutá, jak je mohutný. Něco jiného je, když na mandrila hledíte v zajetí. Pohledu na tohoto vzácného primáta v jeho přirozeném prostředí se ale žádné setkání z umělého odchovu nevyrovná. Jedním slovem nádhera. Stopaři a průvodce pomalu couvají a nechávají nás na okraji tlupy, abychom si mohli kontakt s mandrily vychutnat z první řady.

Samice se drží v uctivé vzdálenosti a při sebemenším podezření ihned mizí na stromech. Některé z nich mají mláďata. Naštěstí jsme vybaveni teleobjektivy, takže je možné život v tlupě bez větších problémů zachytit. Jediným problémem je světlo, kterého je opravdu poskrovnu. Chvíli bezmyšlenkovitě cvakám jako o život, pořád se mi honí hlavou, že to může být naposledy, co mandrily vidím takhle zblízka. V příštím okamžiku mohou být pryč. Dominantní samec si nás bedlivě hlídá a chvílemi z něj opravdu jde hrůza. Zbarvení kolem nosu se mu mění s dopadajícími paprsky od červené až do různých odstínů modré. Tak po půlhodině si celá tlupa na naši přítomnost evidentně zvyká. Všichni se trochu uklidnili a v klidu hodují na všem, co jim přijde pod ruku.

Záruka pralesní rovnováhy

Uklidněné samice vystavují na odiv svá mláďata, a tak mám konečně příležitost spatřit je na vlastní oči. Adolescenti dovádějí v korunách okolních stromů a někteří se dostávají téměř na dosah ruky, jak jim pověstná zvědavost velí. Stačí však jeden neopatrný krok a dominantní samec ihned vyráží k obraně kojící samice. Když se před vámi rozkurážený samec objeví, nesmíte se přikrčit, i proto většinu času musíme stát. Útoky agresivního hmyzu se stupňují, ale všichni jsou jako v transu a bodání moskytů skoro nevnímají. Zapomínáme i na to, že se nacházíme v primární zóně výskytu malárie. Po hodině se začíná velmi rychle stmívat a mandrilové zahajují další část své věčné poutě za potravou. Plni dojmů se pomalu vracíme zpátky do rozpáleného auta a v hlavě se nám přehrávají útržky z mimořádného setkání. Jedinečný zážitek se nám později podařilo zopakovat ještě jednou. Druhé setkání ovšem bylo velmi krátké, ale pozorování tlupy mandrilů se i tak bezesporu stalo nejsilnějším zážitkem, který jsme si z Gabonu přivezli.

TIP: Ugandský park Bwindi: Na návštěvě u horských goril

Pevně doufám, že zdejší výzkum pomůže alespoň z části odhalit skrytý způsob života mandrilů a přispěje k jejich záchraně. Současné stavy jsou totiž v okolních státech decimovány pytláky, kteří primáty loví na maso. Mandrilové patří mezi mimořádné tvory, kteří si stejně jako ostatní živočichové zaslouží naši pozornost a ochranu. Je naší povinností ochránit jejich populace pro budoucnost. Mimo jiné proto, že ve zdejší krajině jsou naprosto nezastupitelní a jejich vyhynutí by se na místním ekosystému viditelně podepsalo. Pro zdejší přírodu jsou důležití jako roznašeči semen a tím udržují primární prales v rovnováze a růstu.