Vědecký tým se zaměřil na kolonii pouštních mravenců Cataglyphis velox. Aby vyzkoušeli navigační schopnosti mravenců, připravili zoologové větší i menší kousky sušenek, které umístili na cestě k mraveništi. Mravenci, kteří se chopili menších kousků, a byli s nimi schopní postupovat běžným způsobem s hlavou směřující dopředu, neměli s orientací nejmenší problém. Dokonce i když je vědci zmátli a donutili je sejít z obvyklé cesty, velice rychle se znovu zorientovali a brzy namířili nejkratší trasou s kořistí domů.

Jinak na tom byli jedinci, kteří se vrhli na větší kusy sušenek. Aby byli schopní dopravit jídlo na místo, museli za sebou drobky táhnout a tedy postupovat bez možnosti kontroly okolí. I tak ale mířili víceméně správně k mraveništi. Poté, co jim výzkumníci zmátli cestu ale někteří z nich začali bloudit. Ti mravenci, kteří si však udělali trochu času, aby novou situaci vyhodnotili, zvládli i tak cestu bez problémů. Jen na chvíli pustili svůj náklad, rozhlédli se po okolí a pak správným směrem pokračovali dál.

TIP: Delší objížďky jim nevadí: Mravenčí vzorec pro rychlou cestu

To vůbec není banální zjištění, ale poznatek, který ukazuje, že mravenci si jsou vědomi výrazných prvků svého okolí, dokážou si je zapamatovat a tuto znalost využít i tehdy, když sejdou ze známé cesty. „Mravenci mají mozek menší než špendlíková hlavička a přesto se orientují za různě změněných podmínek. Dokonce zvládnou i chůzi pozpátku,“ vyjádřila se v tiskové zprávě jedna z autorek studie, profesorka informatiky na univerzitě v Edinburghu Barbara Webbová. „Porozumění mravenčím schopnostem nám dává možnost lépe pochopit funkce jejich mozku a může nás inspirovat ke stavbě robotických systémů, které budou jejich chování napodobovat.“

Nádory mozku představují velmi závažná onemocnění s nepříliš dobrými vyhlídkami pro pacienty. Součástí problému je přitom i přirozená obrana mozku. Hematoencefalická bariéra, která odděluje mozek od zbytku těla, bohužel nedovede zabránit vývoji nádorů v mozku, ale zároveň velmi účinně brání léčbě takových nádorů, protože léčivo obvykle nepustí dovnitř mozku. Vědci se proto snaží zmíněnou bariéru různými triky překonat, aby se protinádorové léky dostaly do mozku.

Američtí odborníci teď přišli s nanočásticemi „v převleku“, které se proplíží skrz hematoencefalickou bariéru do mozku. Tam vyhledají nádorové buňky a zasáhnou je protinádorovým lékem. Tyto nanočástice jsou založené na uhlíkových kvantových tečkách. Na nanočástice jsou pak následně umístěny molekuly „převleku“, díky nimž celá nanočástice navenek vypadá jako velká aminokyselina. A právě aminokyseliny patří mezi látky, které mají „propustku“ do mozku a mohou projít hematoencefalickou bariérou.

TIP: Efektivnější léčba rakoviny: Speciální nanočástice zesilují účinek ozařování

Když se nanočástice převlečené za aminokyseliny proplíží do mozku, vyhledají tam buňky s molekulou LAT1. Tato molekula bývá vzácná u zdravých lidských buněk a naopak se často objevuje u buněk nádoru. Když budou takové nanočástice zároveň naložené molekulami protinádorového léku, mohly by fungovat jako „řízené střely“, které proniknou do mozku, vyhledají rakovinné buňky a zničí je.

Mezi největší hrozby, kterým dnes africká zvířata čelí, patří nárůst lidské populace, pytlačení a trofejní lovy. S nárůstem populace toho moc neuděláme, druhé dvě hrozby můžeme zcela eliminovat. Opravdu nejen vymýcení nelegálního pytláctví, ale i okamžitý zákaz zcela zákonných trofejních lovů by pro africkou přírodu znamenal obrovskou úlevu. Bohužel ti, kteří o zákazu mohou rozhodovat, se do toho příliš nehrnou.

Přešlapování na místě

Zvířata po celém světě jsou různě chráněna po několik desítek let. Výsledky ochrany vyjádřené vývojem jejich populací jsou ovšem často tragické. Je to zejména proto, že lidé a organizace, kteří mají na ochranu zvířat vliv, jsou propojeni podobně, jako jsou propojeny buňky mafiánských struktur. O ochraně africké přírody tato pravda platí beze zbytku.

Mezi politiky je spousta těch, kteří jezdí do Afriky zabíjet zvířata pro radost. Proto není jednoduché zastavit lov ohrožených zvířat pro zábavu. Mezi trofejními lovci najdete španělského krále, bývalého prezidenta USA, členy anglické královské rodiny atd.

Obchod se slonovinou nebo obecně obchod s částmi zvířecích těl, je dnes jedna z nejvýnosnějších nelegálních činností. Organizované skupiny, které se na něm podílejí, jsou často ty stejné skupiny, které obchodují s drogami nebo se zbraněmi. Tito lidé jsou napojeni také na politiky. Není nic neobvyklého, že v Africe jsou vládní politici zapojeni přímo do pašování slonoviny. Proto se s ochranou zvířat a přírody stále jakoby nedaří hnout. Je to jeden z hlavních důvodů, proč stále přešlapujeme na místě.

Pomáhají jen sami sobě

Lov kvůli trofejím je v dnešní době zcela nepřijatelný a neomluvitelný. Dnes již nežijí statisíce nebo miliony zvířat, na jejichž celkovém stavu se několik stovek ulovených jedinců ročně prakticky neprojeví. Zbývají pouze zlomky. Neobstojí ani tvrzení, že se jedná o tradici, kterou je potřeba udržovat.

Jaká je vlastně realita trofejních lovů? V drtivé většině případů jsou takto zabíjena zvířata, která jsou na lidi zvyklá a mají sníženou útěkovou vzdálenost. Jsou prakticky bez šance uniknout, protože dnešní moderní zbraně jim nedávají šanci přežít a je jedno, jestli se jedná o zabíjení z luku nebo kulovnice.

Mnozí lovci a společnosti, kteří jim tuto „zábavu“ umožňují, se hájí tím, že za peníze, kterými hradí náklady na lov, jsou chráněna ohrožená zvířata. Samotná ochrana je ale sotva jejich cílem, to by mohli rovnou přispět na ochranu zvířat bez „nutnosti“ střílet mnohdy i kriticky ohrožené druhy. I když přijmeme tuto pokroucenou logiku, nezbývá než konstatovat, že peníze, které firmy od lovců vyberou, končí z velké části právě v jejich rukou. Odhaduje se, že jde o více než 90 % ze zaplacené sumy.

Rodinné safari trochu jinak

Lovci trofejí jsou často přirovnáváni k sériovým vrahům, protože mají stejná nutkání jako sérioví vrazi – zabíjí opakovaně, smrt oběti si natáčí nebo fotí a uschovávají si trofeje. Analogie je více než zřejmá.

Zvrácený vztah ke zvířatům vyniká v trendu takzvaných rodinných safari. Pod tímto pojmem si člověk představí dovolenou zasvěcenou pozorování divoce žijících zvířat. Pravda ovšem může být mnohem méně nevinná. Lovci trofejí se totiž často rozhodnou potěšit zabíjením zvířat nejen sami sebe, ale rovnou celou rodinu. Z odsouzeníhodné záležitosti se stává rodinná zábava. Víkendové safari, jehož cílem je zabití žirafy, vyjde v přepočtu na stovky tisíc korun. Oproti sumě, kterou firmy chtějí za lov na lva nebo slona, je to však stále ještě málo. Například zabití lva může stát přes milion korun.

Střelba na snadný cíl

Tragický a odsouzeníhodný je i způsob, jakým se farmy, jež chovají zvířata určená k odstřelu, navenek prezentují. Staví se do role ochránců přírody a tvrdí turistům, že zvířata jsou chována tak, aby mohla být později vypuštěna do volné přírody. To je jasná lež. Predátoři, kteří se narodili v zajetí a byli odchováni lidskou rukou, nemohou být jen tak úspěšně vypuštěni do volné přírody. Množství mladých zvířat nejprve slouží jako turistická atrakce. Návštěvníci si můžou prohlédnout jejich ohradu, pohladit si je, fotografovat se s nimi a jít s nimi na procházku. Za návštěvu těchto farem lidé platí a většinou netuší, že svými penězi podporují pozdější zabití obdivovaných mláďat.

V dobré víře, že pracují pro záchranu šelem, se v těchto zařízeních často lopotí dobrovolníci z celého světa. I oni často zaplatí spoustu peněz, aby mohli během šesti týdnů svého pobytu pomáhat v tzv. „záchranné stanici“ nebo „rezervaci zvířat“. V Jihoafrické republice existuje několik set farem, v nichž jsou lvi odchováváni pro tento způsob lovu.

Ve věku 4–7 let jsou lvi staří natolik, aby se stali trofejemi, a jsou lovcům nabízeni jako cíle. Logicky nemají před lidmi strach. Kvůli lovu jsou někdy lákáni na návnadu, nebo jsou dokonce pod vlivem sedativ.

Žádná idyla v dětství

Ani život mláďat ovšem není nijak idylický. Lvíčata jsou od matky odebírána často jen tři dny po narození, což má fatální následky. Odstavení mláďat od mateřského mléka způsobuje jejich podvýživu, vede k deformacím kostí, dýchacím a zažívacím problémům, problémům se štítnou žlázou, nedostatku vápníku a mnoha dalším onemocněním.

Když jsou lvíčata odebrána, samice jsou hned připraveny znovu zabřeznout a jsou okamžitě oplodněny. Jsou zneužívány jako „porodní stroje“ a vystaveny neustálým traumatům ze ztráty mláďat. Ve volné přírodě lvice odchovávají mláďata přibližně každé dva roky. Na chovných farmách by měly porodit dvakrát ročně. Už po dvou letech jsou lvice zcela vyčerpané a extrémně slabé. Udržování v nevhodných podmínkách a nepřirozeně sestavených skupinách způsobuje neustálý stres a problémy v chování těchto zvířat.

Buď lov, nebo zvířata

Trofejní lov je provozován v mnoha afrických zemích jako způsob uchovávání přírody. Jeho přínos je ovšem minimální a negativní dopad obrovský. Podle studie sponzorované Mezinárodní radou pro lov a ochranu zvěře (CIC) společně s Organizací pro výživu a zemědělství (FAO) představoval přínos lovecké turistiky pro sedm zemí Jihoafrického rozvojového společenství (SADC) za rok 2008 zhruba 190 milionů dolarů. Navzdory prohlášením o přínosu trofejního lovu pro lokální komunitu nejsou pro tato tvrzení žádné důkazy. Dokonce i organizace podporující lov, jako je CIC, přiznává, že drtivá část peněz končí v rukou politiků nebo zahraničních provozovatelů. Pouze 3 % financí se dostanou k Afričanům, jejichž země je pro lovecké aktivity využívána.

TIP: Pomůže jen zákaz lovu: Zbytky pralesa pro život nestačí

Finance, které se do Afriky dostávají díky trofejnímu lovu, jsou tedy zanedbatelné. Neobstojí ani ve srovnání s běžnou turistikou a safari, které je zaměřená pouze na pozorování zvířat. Přínos těchto aktivit je mnohonásobně vyšší. Přesto lov pro zábavu, který ukrajuje z prořídlých populací vzácných afrických zvířat, stále přežívá. Když budou lvi a ostatní zvířata nadále mizet, tento zdroj pramenící z běžné turistiky vyschne. Nejvíc to opět pocítí lidé v Africe.

Poněkud drsný způsob varování před pandemií koronaviru zvolili radní ukrajinského města Dnipro. Starosta nechal za městem vyhloubit 615 nových hrobů. Radnice také nakoupila dva tisíce platových pytlů určených na mrtvoly.

Ukrajinské Dnipro má přibližně milion obyvatel. Podobá se tak například Praze – je zhruba o pětinu menší, hustota zalidnění je však v obou městech srovnatelná. Nákaza koronavirem je zde na úplném počátku – podle informací ukrajinského ministerstva zdravotnictví je k dnešnímu dni v celé zemi 1892 potvrzených případů COVID-19, přičemž 57 lidí již v souvislosti s touto nemocí zemřelo. Za posledních 24 hodin má Ukrajina 224 nových případů.

Samotná Dněpropetrovská oblast, jejímž je Dnipro hlavním městem, eviduje k dnešnímu dni pouhých 41 případů COVID-19. Přesto se místní úřady odhodlaly k radikálnímu kroku. Starosta Borys Filatov nechal za městem vyhloubit 615 nových hrobů. Radnice také nakoupila dva tisíce platových pytlů, určených na mrtvoly. Společně s doporučeními, aby obyvatelé města dodržovali zásady hygieny a sociální odstup, má akce sloužit jako důrazné varování. 

Zatímco část obyvatel Dnipra akci radnice odsuzuje a obviňuje starostu ze šíření paniky, ten podobná nařčení důrazně odmítá: „Nejde o paniku, ale logistiku. Bože nedopusť, abychom hroby a pytle potřebovali,“ prohlásil starosta Filatov.

Velký pátek je pro křesťany slavnostním dnem, během kterého věřící děkují za svou spásu, kterou jim Ježíš umožnil svým utrpením. Pro Židy, jejichž soužití s křesťany nebylo nikdy úplně idylické, ale býval Velký pátek velmi nebezpečným dnem.

Přinejmenším od čtvrtého století našeho letopočtu si křesťané připomínají Ježíšovo ukřižování podle verze z Janova evangelia. Právě tento text ale důsledně a opakovaně označuje jako strůjce a vykonavatele Ježíšovy popravy „Židy“. Podobně to zmiňují i některé modlitby. Tím docházelo k posunutí „odpovědnosti“ za smrt Ježíše v očích středověkých křesťanů z římských úřadů na „Židy“ jako celý národ.

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

Není proto divu, že tato nenávistná rétorika často právě na Velký pátek přerostla v útoky na židovské komunity v křesťanských zemích. Ve středověku bylo běžné, že křesťané na Velký pátek házeli kameny na židovské domy a někdy docházelo i k horším věcem. Podobné útoky přitom často vedli kněží a byly považovány za rituální mstu za Ježíšovu smrt. Tito kněží ale jednali proti vlastním církevním zákonům, které Židům zaručovaly ochranu a požadovaly po Židech, aby na Velký pátek nevycházeli.

V první části studené války, především během padesátých a šedesátých let, si jaderné mocnosti libovaly v testech jaderných zbraní. Nemalá část z nich se odehrála několik kilometrů nad zemským povrchem, přičemž se po celé planetě rozšířily radioaktivní izotopy. Jedním z těchto izotopů byl i uhlík-14 (¹⁴C), jehož množství se po výbuchu v pozemské atmosféře dočasně zdvojnásobilo.

Jak přečíst žraločí letokruhy

Uhlík-14 z jaderných testů nejprve prostoupil ovzduší a poté se dostal i do oceánů. Pronikl skrz všechny potravní řetězce a stal se součástí všech živých bytostí. Radioaktivní izotopy, jako je například uhlík-14, mají tu vlastnost, že se rozpadají stálou rychlostí – poločas rozpadu ¹⁴C je 5 700 let. Nedokáží jej ale absorbovat mrtvá těla a je proto možné analýzou množství ¹⁴C v organismech, například v jejich kostech či podobných strukturách, odhadnout přírůstky těchto kostí během let a tím určit i jejich stáří. Mezinárodní tým odborníků nedávno prozkoumal těla dvou řadu let mrtvých žraloků obrovských, ulovených v Pákistánu a na Tchaj-wanu.

Žraloci obrovští (Rhincodon typus) jsou zástupci největších žijících žraloků. Obvykle dosahují velikosti kolem osmi až devíti metrů, v mimořádných případech okolo 12 metrů. Nejvyšším věrohodným údajem je v současnosti míra 18,8 metru pro jedince chyceného v Arabském moři. 

Do jisté míry je záhadou jejich věk. Odborníci odhadují, že se dožívají 60 až 150 let. Přesnější určení jejich věku je mimo jiné omezené tím, že nemají klasické kosti. Na žebrech žraloků obrovských jsou ale patrné proužky (připomínající letokruhy stromů), které odpovídají časovým přírůstkům. Dlouho ale nebylo jasné, jak tyto značky interpretovat a jak z těchto proužků odvodit přesné stáří žraloka.

Díky uhlíku-14 z jaderných testů nyní vědci zjistili, že každý proužek v žebru žraloka obrovského odpovídá jednomu roku. Z toho pak následně odvodili i věk zkoumaných žraloků. 

TIP: Jak zjistit stáří mořských želv? Pomocí testů jaderných zbraní!

Jednomu z nich bylo v době smrti 50 let. Jde tak o první případ přesně stanoveného věku žraloka obrovského. Podle Marka Meekana z australského institutu mořských věd v Perthu jde o důležitý dílek skládačky odhalující podrobnosti ze života těchto fascinujících tvorů.

Prakticky každá galaxie má ve svém nitru supermasivní černou díru. Tyto obrovské černé díry jsou ale obvykle poměrně klidně a tiché. Jen vzácně se stane něco, co naruší jejich siestu.

Vaidehi Paliya z německého institutu Deutsches Elektronen Synchrotron (DESY) a jeho spolupracovníci nedávno vůbec poprvé dokázali pořídit snímek relativistického výtrysku z jádra galaxie, který bezprostředně souvisí se srážkou dvou galaxií. Ukázalo se, že během rozhodující fáze procesu splývání galaxií, dochází ke zvýšené aktivitě černých děr v jejich jádrech a uvolňování výtrysků s extrémní rychlostí. 

Gama záření aktivní galaxie

Vědci detekovali gama záření, v tomto případě neklamnou známku relativistického výtrysku hmoty, který pochází z jádra galaxie TXS 2116−077. Tuto galaxii pozorujeme, jak se sráží se sousední galaxií. Obě galaxie jsou přitom spirálové a mají tvar disku. Tato pozorování definitivně potvrzují, že se při splývání galaxií dostane k supermasivním dírám množství materiálu a jejich aktivita se přepne na „vyšší rychlostní stupeň“.

TIP: Jak vypadá jídelníček supermasivních černých děr: Jedna hvězda ročně

Pozorovaný výtrysk galaxie TXS 2116−077 sice míří přímo k nám, ale zatím je „v plenkách“. Vznikl velmi nedávno a teprve sbírá síly. Až se „rozjede“ naplno, mohlo by jeho záření „přezářit“ celou galaxii. V podobných případech září aktivní jádro galaxie tak intenzivně, že za jedinou sekundu vyzáří více energie, než Slunce za celý svůj život.

Nejlehčí tank ve výzbroji země galského kohouta – Renault FT-17 – vznikl ve dvou verzích. Kulometná s jediným automatem Hotchkiss se hodila pro průzkum, dělostřelecká už nesla na lehký tank solidní výzbroj v podobě 37mm kanonu Puteaux SA 18. Pokud se renaulty používaly proti cílům, jež odpovídaly jejich možnostem (lehčí opevnění), byl tento kalibr dostačující.

Německý těžký A7V se od všech dohodových protějšků lišil svým určením. Neměl prorážet linie ani prohlubovat průlomy, spíše se jednalo o mobilní pevnost pro podporu infanterie. Nepočítalo se s nutností vypořádat se s těžším terénem či zákopy, čemuž odpovídal i tvar korby. Zatímco britské obrněnce mívaly kosočtvercový profi l a francouzské připomínaly lodě se zkosenou přídí, vilémovský stroj vypadal jako krabice na pásech ježící se hlavněmi. 

Kanony i kulomety 

Obluda s osmnáctičlennou(!) osádkou jako by předjímala megalomanské projekty Hitlerovy třetí říše. Z přídě trčel 57mm pevnostní kanon Maxim-Nordenfelt, v bocích a zádi vězelo šest střílen s kulomety MG 08 ráže 7,92 mm. Rozložením arzenálu se tedy A7V podobal spíše francouzským než britským konstrukcím. Při prvním tankovém střetu v dějinách potvrdil zranitelnost čistě kulometných obrněnců. Tři německé stroje narazily 24. dubna 1918 u Villers-Bretonneux na jeden „mužský“ a dva „ženské“ tanky Mark IV. Němci rychle vyřadili oba stroje bez děl, poté však čelní A7V inkasoval zásahy z 57mm kanonu a osádka ho musela opustit.

A jaký je tedy verdikt co do nejlépe vyzbrojeného tanku Velké války? Celkové srovnání opět vyznívá ve prospěch britské řady Mark I–V. I když účinnost děl omezovala zastaralá lafetace, každou stranu stroje vždy bránil kanon podpořený kulomety. Ani pro zásah odolnějšího cíle se tak obrněnec nemusel otáčet.

Zatřetí: vývojový potenciál 

Posledním úhlem pohledu, z něhož se na tanky podíváme, bude nadčasovost designu a vliv na vývoj dalších typů v poválečném období. Obrněnce z let 1916–1918 obvykle vznikaly za chodu a bez předchozího koncepčního plánování. Reagovaly na momentální válečné potřeby, aniž by konstruktéři uvažovali o jejich využitelnosti v budoucích konfliktech. Ostatně první světová válka v očích mnoha z nich měla být i válkou poslední. Britské tanky Mark I–V prokázaly jistý vývojový potenciál vylepšující schopnost překonávat zákopy, ale šlo jen o drobné modernizace.

V závěrečné fázi války vznikla prodloužená verze Mark V+ s lepší průchodností terénem a tvarově nejpokročilejší Mark V++, i když se pořád jednalo o typy určené výhradně k původnímu účelu. Zůstával jim kosočtvercový profil, pásy obíhající kolem celého obvodu stroje i problémové sponsony. Z tohoto schématu nedokázali inženýři vybočit ani u prototypů Mark VI–X a není divu, že se žádný nedočkal sériové produkce. Velká Británie vyšla z konfliktu jako přední tanková velmoc a nemohla si dovolit provozovat rychle zastarávající flotilu – i úspěšný Mark IV byl záhy stažen do výcvikových středisek a vývoj se zaměřil na odlišné konstrukce.

Ještě menší potenciál prokázaly francouzské těžké i střední modely. Saint-chamond a Schneider CA1 představovaly de facto jednoduché ocelové krabice na pásech, navíc sdílely několik konstrukčních vad. Šlo zejména o kombinaci krátkého podvozku s dlouhým trupem, jež působila řidičům potíže v terénu – převislá příď i záď snadno uvázly v širším zákopu. Každý z těchto typů měl zřejmě jediný progresivní prvek. Schneider se mohl pochlubit zešikmenou přídí zvyšující odolnost při zásahu, saint-chamond zase neortodoxním pohonem. Benzinový čtyřválec roztáčel generátor, jenž vyráběl proud pro dva elektromotory. V praxi však systém nepřinášel výraznější výhody – rozpohyboval obrněnec jen na 8 km/h při dojezdu 60 km. 

Jasný vítěz

Při pohledu na zkostnatělost obou typů je až s podivem, jak pokrokový stroj naopak představoval lehký Renault FT-17. Málokterá zbraň v dějinách tak výrazně ovlivnila vývoj své kategorie – a to se průmyslový magnát Louis Renault výrobě obrněnců původně bránil. Subtilní stroj přinesl dva konstrukční prvky, které se od jeho časů ve světě tanků zabydlely. V první řadě šlo o plně otočnou věž umístěnou na střeše korby, díky čemuž lafetovaný kulomet či kanon dostal volné výstřelné pole. Řidič nemusel mířit celým strojem, stačilo otočit věží směrem k cíli a vypálit. Zároveň toto řešení umožnilo zmenšit celkové rozměry tanku. Druhá inovace spočívala v přesunu pohonné jednotky do zadní části korby, čímž se zvětšil interiér pro osádku a kleslo riziko požáru v bojovém prostoru.

TIP: Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků?

V porovnání s konkurenty působil Renault FT-17 jako stroj z budoucnosti a jeho design se v boji více než osvědčil. Šlo sice o lehký a malý typ, ale to mu paradoxně přinášelo i výhody – jednak tvořil méně nápadný cíl, jednak šel jako jediný prvoválečný obrněnec přepravovat na korbě nákladního auta. Ne náhodou se dostal do výzbroje řady dalších zemí včetně USA nebo Ruska. V některých státech se licenčně stavěl, jinde vznikly jeho kopie a odvozeniny – jedním příkladem za všechny budiž italský Fiat 3000. Renault FT-17 nejen ovlivnil vývoj obrněnců na desítky let, i on sám zůstal dlouhé roky ve výzbroji – francouzská armáda ještě v roce 1939 provozovala přes 1 500 exemplářů. Co do vývojového potenciálu jde o nezpochybnitelného vítěze našeho porovnání. 

Mauricijská republika má za sebou turbulentní historii. Tvoří ji ostrov Mauricius, ležící v Indickém oceánu zhruba 900 km východně od Madagaskaru, Rodrigues vzdálený dalších 500 km na východ a několik menších ostrůvků, jež ovšem od samotného Mauricia dělí přes 1 000 km směrem na sever. Jako první Evropané dorazili ke břehům hlavního ostrova v roce 1505 Portugalci a téměř sto let jej pak využívali coby kotviště lodí plujících do Indie.

Dnešní název ovšem získal až díky Nizozemcům: Přistáli u něj roku 1598 a na počest prince Mořice Oranžského ho přejmenovali na Prins Maurits van Nassaueiland. Rovněž oni si na Mauriciu zbudovali základnu, která se dál snažila uživit těžbou ebenového dřeva a pěstováním cukrové třtiny. Zničující cyklony i období sucha však v roce 1710 vyhnaly také Nizozemce. 

O pět let později prohlásila ostrov za svou kolonii Francie, roku 1810 ji ovšem vystřídala Británie. Na Mauricius pak začali přicházet mimo jiné indičtí migranti, aby tam hledali práci. V roce 1865 již tvořili polovinu obyvatelstva a z oblasti se nestáhli ani poté, co ji koncem 19. století zasáhla ekonomická krize. Během následujícího století se britské sevření postupně uvolňovalo a v roce 1968 se ostrovní stát mírovou cestou od impéria oddělil. 

Mísení kultur

Po získání samostatnosti se proměnila celá tamní společnost. Relativně chudý národ vsadil na turismus a pěstování cukrové třtiny, která v současnosti roste na 90 % kultivované krajiny a každý rok zajišťuje 15 % výdělků z exportu. Země se dál specializuje i na rybaření, zpracování textilu či bankovnictví. Loni tak její hrubý domácí produkt na hlavu dosáhl v přepočtu 568 tisíc korun a byl třetí nejvyšší v Africe, po Seychelách a Rovníkové Guineji.

Bouřlivé dějiny se dodnes projevují mimo jiné tím, že se na Mauriciu domluvíte nejen kreolštinou – jazykem, který vznikl mísením s kulturami nově příchozích obyvatel. Používají se také francouzština a angličtina, jimiž se zároveň hovoří v parlamentu. Mnohem víc na vás však historie dýchne skrz samotné Mauricijce, a hlavně jejich náboženské tradice. 

Současná ostrovní populace je ze 48,5 % hinduistická, dalších 26,3 % se hlásí k římskokatolické církvi a čelní trojici uzavírají se 17,3 % vyznavači islámu. Nejpočetnější část mauricijského obyvatelstva tvoří indičtí Tamilové, jejichž původní domovina se nachází na severu Cejlonu. S nimi dorazila v 19. století na místo nejen pracovní síla, ale také silná hinduistická tradice, za níž se dnes můžete vydat třeba do někdejší rybářské vesnice Grand Baie.

Půl hodiny do ráje

Nádherná obec, kde žije zhruba dvanáct tisíc lidí a jejíž území zahrnuje také čisté pláže, azurové moře a všudypřítomnou zeleň, poslouží jako ideální východisko pro vaše cestovatelské tužby. Pokud tam nasednete na autobus, dostanete se za půl hodiny do hlavního města Port Louis nebo třeba do úchvatné botanické zahrady Pamplemousses. V metropoli se navíc, stejně jako na řadě jiných míst Mauricia, slaví největší tamilský svátek Thaipusam. Jeho tradice vychází z příběhu o boji mezi bohy a zlými démony a Tamilové si ho připomínají po celém světě. 

Bohové s démonem Soorapadamanem prohrávali natolik, že nakonec požádali o záchranu samotného Šivu. Nejvyšší je vyslyšel a stvořil mocného válečníka Murugana, který pak v čele božské armády nezdolného démona pokořil. Na oslavu se tedy koná desetidenní veselí, jeho datum se však mění: Řídí se totiž úplňkem, ale obvykle spadá do ledna či února.  

Sárí a háky v kůži

Vrchol Thaipusamu bezesporu tvoří závěrečný průvod, na nějž se účastníci dlouho připravují. Dámy přemýšlejí, které z tradičních sárí bude pro danou příležitost nejkrásnější, pánové zas posilují vůli půstem a meditací. Jejich charakter se totiž prověří v procesí, kdy si probodávají těla jehlami či háčky – podobně jako na vegetariánském festivalu v thajském Phuketu. Bližním i božstvům tak dokazují, že se nebojí postavit zlu. 

Průvod směřuje k hinduistickému chrámu trasou dlouhou asi tři kilometry. A zatímco mnoho lidí se oddává nespoutanému veselí, jiní upadají do náboženského transu – obzvlášť ti s probodenou kůží: Některé zdobí desítky až stovky vpichů a mnohé háčky napínají pokožku odvážlivců k prasknutí, neboť si na ně věší různé ozdoby či ovoce. Další dokonce pomocí zapíchnutých háků a připevněných provazů tahají posvátné vozy s oltáři. „Tak co tomu říkáte?“ zeptá se usměvavý policista – a člověk musí uznat, že na takovou podívanou se z pohodlí domova zkrátka připravit nedá.  

Na konci cesty

„Ozdobení“ jedinci se pohybují v jakémsi poblouznění, které však nemá nic společného s námahou nebo vyčerpáním: Jejich vůle se nepodlamuje ani pod tíhou tzv. kavadi připomínajících baldachýny, které nesou na ramenou. Na obou koncích jsou navíc připevněny nádoby s mlékem, jež se v horku nesmí zkazit ani srazit, jinak jej věřící nebude moct nabídnout coby oběť. 

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Na cestě povzbuzují své souputníky bubeníci a pěvci, takže do nich čas od času vjede vlna záhadné energie, načež se i se svým břemenem vrhnou do tance. Ať už sebou však zmítají sebedivočeji, jejich nádoby zůstávají plné. Exotická podívaná trvá, než procesí dorazí k pestrobarevnému svatostánku, kde se mimo jiné chodí po rozžhaveném uhlí. Věřící tam lijí přinesené mléko na posvátné kolo a výměnou dostávají popel z chrámové hranice. Poté jim přátelé vytáhnou z těla jehly i háčky a sundají kavadi. Končí tím také povinný dvoudenní půst a šťastní muži si kromě odpočinku mohou konečně dopřát dobré jídlo a pití. 

Evropa ve 14. století narazila na meze růstu. Zemědělská kolonizace postupně slábla a kolem roku 1350 už v podstatě nebylo kde brát novou půdu. Ti, kteří zkoušeli zúrodnit méně výhodná, například výše položená místa, často neuspěli, byli limitováni tehdejšími technickými možnostmi. Evropa tak byla posetá zpustlými osadami na místech, kde osídlení nevyšlo. Ale hlavně: zemědělství přestávalo být schopné nasytit dál vzrůstající populaci. 

Kromě jídla se nedostávalo také zlata a stříbra. Snadno dostupná stará naleziště se vyčerpala a drahé kovy se musely dolovat z mnohem větších hloubek. Evropská šlechta současně bažila po orientálním zboží (hedvábné látky či koření), ale Arabové, Turci nebo Indové vůbec nestáli o evropské výrobky. Jedinou adekvátní protihodnotou pro ně bylo evropské zlato a stříbro. Drahé kovy tak rychle mizely za moře a evropští vládcové to řešili inflací, když nechávali postupně snižovat obsah zlata a stříbra v mincích.

Jenže všechny možné dávky jako desátky nebo poplatky za užívání půdy byly stanoveny „jednou pro vždy“, a tak vrchnost ve skutečnosti chudla, protože dostávala stejný počet mincí, ve kterých však bylo stále méně stříbra. Mnozí šlechtici si z tísnivé situace pomáhali lapkovstvím, což zase poškozovalo místní i dálkový obchod. Do této nejisté doby zasáhly Evropu tři rány, které zásadním způsobem pozměnily její tvář.

Stoletá válka

• Anglie proti Francii 1337–1453

Roku 1337 propukla válka mezi Anglií a Francií, dvěma nejmocnějšími státy západní Evropy. Anglický král Eduard III. (vládl 1327–1377) a francouzský panovník Filip VI. z dynastie Valois (vládl 1328–1350), jenž nastoupil po vymření královské dynastie Kapetovců, se nikdy neměli rádi. A když Filip zabral roku 1337 Akvitánii, kterou držel Eduard jako francouzské léno, Eduard prohlásil, že je po matce Kapetovec a má tedy vlastně mnohem větší nárok na francouzský trůn než Filip. 

Eduardovým cílem však nebylo dobýt Francii, to by se mu asi sotva povedlo. Šlo o bohaté Flandry, kam angličtí obchodníci vyváželi vlnu, z níž se zde tkala mimořádně kvalitní vlněná sukna.

TIP: Obléhaní Calais za Stoleté války: Jak padlo nedobytné město?

Roku 1346 vpadli Angličané do Francie a v bitvě u Kresčaku, které se na francouzské straně účastnil i český král Jan Lucemburský se synem Karlem, na hlavu porazili Francouze.

O deset let později byl dokonce francouzský král Jan II. (vládl 1350–1364) zajat a internován v Anglii, kde nakonec zemřel. Ve Francii řádily žoldnéřské bandy všech národností a propukala lidová povstání, která se nevyhnula ani Anglii. Pustošivý konflikt nakonec s přestávkami trval celých 114 let, během nichž trpěl obchod i obyvatelstvo zatížené nesmírnými daněmi.

Avignonské zajetí

• Papež pod vlivem krále

Na počátku 14. století se francouzský král Filip IV. Sličný (vládl 1285–1314) ocitl v tvrdém sporu s posledním mocným středověkým papežem, Bonifácem VIII. (papežem 1294–1303). Po Bonifácově smrti přinutil Filip roku 1309 nového papeže přesídlit z Říma do francouzského Avignonu, aby ho tak držel pod kontrolou. Od té doby byli papežové závislí na francouzské politice. Tato situace trvala až do roku 1378, kdy se objevil ještě závažnější problém – papežské schisma. Jeden papež byl totiž zvolen v Římě a druhý v Avignonu a oba se navzájem proklínali a prohlašovali toho druhého za ďábla a antikrista. 

Avignonská kurie byla zkorumpovaná, preláti protežovali příbuzné, žili v přepychu, vydržovali si milenky a kurtizány. Před nástupem Karla IV. navíc papežové setrvávali trvale v konfliktu s římským panovníkem, jímž byl Wittelsbach Ludvík Bavor. Toho nakonec prokleli a zbavili formálně trůnu, což středověkou společnost, pro niž měli být právě papež a císař nejvyššími vzory, ještě více zneklidňovalo.

Černá smrt

• Mor kosící lidstvo 1347–1352

„Upadali do nemoci denně po tisících…ve dne v noci hynulo mnoho lidí na veřejné ulici a mnozí z těch, kteří zemřeli doma, dávali zvěst o své smrti zápachem rozkládajícího se těla… Na hřbitovech už bylo všude plno, a tak se kopaly obrovské jámy, kam byli přinášeni nebožtíci po stovkách.“ Takto popsal propuknutí morové epidemie ve Florencii roku 1348 její očitý svědek, italský spisovatel Giovanni Boccaccio v Dekameronu.

Pandemie dýmějového moru, která stihla Evropu v letech 1347–1352, znamenala skutečnou katastrofu, která dosáhla na několika místech až apokalyptických rozměrů. Do Evropy se mor dostal z Krymu, odkud janovské lodě dovezly do Itálie kromě obilí také infikované krysy. 

TIP: Katastrofy, které změnily svět: Záhuba poloviny evropské populace

Středověká medicína zůstávala vůči této hrozné nemoci bezmocná, a tak v poměrně krátkém čase zahynula až čtvrtina všeho evropského obyvatelstva, tedy několik milionů lidí. Mnohde z celého města zbylo jen pár živých, kteří nebyli schopni ani pohřbít všechny mrtvé. Není divu, že se rozmohl náboženský fanatismus a lidé očekávali konec světa. Někteří si tehdy neznámý původ utrpení vyložili po svém – za epidemii prý mohli Židé, kteří otrávili křesťanské studny. Pogromy na sebe nenechaly dlouho čekat, ale přispěly jen k dalšímu hospodářskému i společenskému rozvratu.