Vědci si před časem všimli, že v národním parku Yellowstone z nevysvětlitelných příčin umírají pumy. Jde o vrcholové predátory zdejší krajiny. V národním parku jich trvale žijí zhruba tři desítky a další se zde objevují sezónně. Vědci je proto podrobili testům na přítomnost protilátek.

Protilátky proti moru měla v těle téměř polovina testovaných pum. Stejně tak byly během pitvy nalezeny morové bakterie u čtyřech z celkem 11 zkoumaných mrtvých pum. A mor by mohl být u pum v Yellowstonu ještě častější, než jak to vypadá podle protilátek. Jedna z pum, označovaná jako M21, byla nejprve během několika let testovaná na protilátky proti moru dvakrát negativně, pak jednou pozitivně a po uplynutí jednoho roku opět negativně.

Přestože jde o nepříliš povzbudivou zprávu, vědci jedním dechem dodávají, že běžný návštěvník národního parku Yellowstone má prakticky nulovou šanci, že se nakazí morem od pumy a není tak důvod k obavám.

TIP: Vzpomínky na středověk: Pes nakažený morem ohrozil více než 100 zaměstnanců

Mor se dnes vyskytuje v různých koutech světa, přičemž za rezervoáry bakterieYersinia pestis,  která je původcem moru, jsou považovány některé druhy hlodavců (nejčastěji jsou zmiňováni svišti). Ve Spojených státech amerických jsou ale na tuto chorobu léčeny i ohrožené druhy psouna prériového a tchoře černonohého. Na člověka se bakterie nejčastěji přenáší nakaženými blechami. Světová zdravotnická organizace eviduje každoročně množství případů moru, naštěstí pro nás je tato dříve obávaná metla lidstva dnes relativně snadno léčitelná antibiotiky.

Od roku 1992 funguje v americké kosmické agentuře program Discovery, jehož menší mise mají doplňovat „vlajkové“ průzkumy Sluneční soustavy. NASA nyní zveřejnila čtyři nové destinace, jejichž objevování se chce věnovat. 

Sonda DAVINCI+ má studovat drsnou atmosféru Venuše bohatou na kyseliny. Při sestupu bude plynný obal fotografovat a shromáždí zásadní informace o vývoji planety. Expedice VERITAS se pak zaměří na povrch „sestry Země“. Pod názvem IVO se ukrývá výzkum Jupiterova měsíce Io, vulkanicky nejaktivnějšího známého tělesa v našem solárním systému. Během několika blízkých průletů by měl automat odhalit tamní podpovrchové procesy – a možná také poukázat na výskyt magmatického oceánu v nitru přirozeného satelitu.

TIP: Zemědělci ve vesmíru: Jak nakrmit Marťany?

Jako poslední figuruje na zmíněném seznamu mise TRIDENT k Tritonu, ledovému průvodci planety Neptun, považovanému za potenciálně obyvatelný. Během blízkého průletu sonda zmapuje tamní terén a bude pátrat po důkazech existence oceánu pod povrchem.

V minulosti v programu Discovery uspěl například projekt sondy Dawn, která zkoumala planetku Ceres, sondy Messenger zkoumající Merkur nebo kometární sondy Deep Impact.

Další vědecky zcela vyvrácenou, ovšem mezi lidmi velmi oblíbenou činnost představuje tzv. detox, tedy snaha vyplavit z těla škodliviny. Zmíněný pojem se dřív používal pouze u pacientů v protidrogových léčebnách. Nicméně uspěchaný životní styl – zahrnující stravování ve fastfoodech, excesivní pití či kouření – dává obchodníkům se zdravím dobrý důvod, aby nabízeli rychlé a spolehlivé diety k očištění od veškerých popsaných vlivů. 

Takové zaručené recepty člověka například nutí přestat jíst a zahájit „očistu džusem“: Při ní se po dobu až jednoho týdne nahrazují všechny hlavní chody tekutinami, jež specializované firmy často „připravují“ na míru. Podobná prudká změna stravy samozřejmě způsobí tělu nepříjemný šok, ale i na něj jsou zmíněné společnosti připraveny. Na jejich stránkách se většinou dočtete, že pokud náhle zeslábnete, budete mít hlad a obecně se nebudete cítit nejlépe, znamená to, že vaše tělo usilovně pracuje na očistě. Ve skutečnosti tak ovšem pouze zakrývají fakt, že vám chybějí potřebné živiny.  

Co se skrývá ve střevech?

Navzdory tvrzením podvodných dietářů se totiž toxiny v těle neusazují – jinak bychom trpěli závažnými potížemi, nebo rovnou umírali. „Ledviny, játra, kůže a plíce ve zdravém lidském těle neustále pracují na jeho očistě,“ vysvětluje Edzard Ernst, profesor medicíny na University of Exeter. „V současnosti neznáme lepší způsob detoxikace, než jakou si tělo zajistí samo.“ 

Problém spočívá i v definici toxinů, které podle internetu představují pouze jakési nespecifikované jedovaté látky usazující se v těle. O průběhu očistné procedury se obvykle nedozvíte nic ani na obalech přípravků, jež vám při ní mají „zaručeně“ pomoct. Ne každá detoxikační metoda je navíc šetrná: Zatímco některé vás přimějí hladovět a pít džusy či smoothies, jiné zahrnují také průplach tlustého střeva, kde se údajně koncentrují jedy.

Náplastmi ku zdraví

Jiní „odborníci“ na čištění střev doporučují léky, které vás však mají opět pouze ošálit. Jejich polymerační složky se v tělesných útrobách smíchají s exkrementy a vytvoří podivnou plastickou hmotu, jež následně vyvolá dojem, že z vás vyšlo něco „navíc“ – tudíž dospějete k závěru, že přípravek zabral. Pokud byste se naopak rozhodli čistit hezky od nohou, můžete si koupit třeba náplasti, jež z vás škodliviny doslova vysají přes noc. A že fungují, poznáte podle jejich barvy, neboť zhnědnou. Odstín se však bohužel nemění na základě očištění těla, nýbrž v důsledku pocení nohou ve spánku. 

TIP: Ovocná dieta zřejmě způsobila ženě nevratné poškození mozku

„Jde o skandální a protizákonné zneužívání důvěry obyčejných lidí. Společnosti zkrátka slibují jednoduché řešení našich špatných stravovacích návyků, což je sice krásná představa, ale bohužel zcela nereálná,“ dodává Ernst. Lidé se nicméně na snadnou nápravu svých prohřešků nechávají zlákat do takové míry, že měl globální trh s detoxikačními produkty v roce 2018 přepočtenou hodnotu 1 168 miliard korun a také v následujících letech zřejmě poroste.

Císař Maxmilián Habsburský uzavřel s Vladislavem Jagellonským několik dohod o budoucím sňatku jejich dětí. Nicméně konkrétní svazky oba rody dohodly a rovnou i uskutečnily teprve roku 1515 ve Vídni.

Tato jednání se měla stát nezapomenutelným divadlem pro všechny účastníky a zároveň měla být dokladem toho, že Habsburkové se stávají nejmocnějším rodem Evropy. Císař Maxmilián si dal záležet a osobně nad přípravami oslav dozíral. Ze svých vojsk dal speciálně vybrat šest set nejurostlejších žoldnéřů vysokých postav a přikázal je obléknout do zvláštních uniforem. Jejich barvu a střih navrhoval mimo jiné slavný malíř Albrecht Dürer, jenž se vůbec věnoval péči o vzhled Maxmiliánových dvořanů. 

Velkolepé setkání

Současně povolal císař do Vídně nejznámější rytíře-turnajníky z celé Evropy a taky se postaral, aby na slavnost přijeli s knížaty přední básníci, zpěváci, herci a kejklíři. Do města měli pozvaní králové a jejich doprovod vjíždět pod slavobránou postavenou a namalovanou podle Dürerových návrhů.

Když se konečně císař Maxmilián a král Vladislav setkali tváří v tvář, bylo to pod hruškou na vršku u Trautmannsdorfu. Nikoliv náhodou. Hrušeň ve středověku představovala symbol plodnosti a štěstí. Ten strom byl možná spjatý se starobylou císařskou pověstí. Měl se pod ní objevit dlouho očekávaný vytoužený vladař římské říše, bájný císař. 

Pod hrušeň před Vídní dopravili dvořané v nosítkách připevněných na koně císaře Maxmiliána s doprovodem. V něm napočítali zpravodajové 8 800 rytířů v plné zbroji a s vlajícími praporci. Pak se přiblížil i Vladislav v doprovodu devítiletého uherského spolukrále Ludvíka a také svého bratra, polského krále Zikmunda. Zatímco Zikmund a jeho synovec Ludvík jeli na koních, Vladislav se přepravoval ve zdobených nosítkách. Přijela taky princezna Anna, v pozlaceném voze taženým osmi bělouši. Bubny vířily, koně ržáli a trumpety vřeštěly.

Když se mocnáři setkali, císař nedovolil, aby králové sestoupili z nosítek a z koní a pozdravil po latinsku slovy žalmu: „Totoť jest den, který Pán přichystal. Radujme se a buďme veselí!“ Zatím se strhla bouřka, dalo se do deště, a do hlavního města rakouských zemí tak panovníci vjížděli poněkud mokří. 

A chystaly se svatby

V první řadě bylo nutno vybrat nevěstu pro devítiletého ženicha Ludvíka Jagellonského. Volba padla na Marii Habsburskou, což byla císařova vnučka. Jako ženichové pro Annu Jagellonskou připadali v úvahu hned dva císařští vnuci – Karel a Ferdinand. Císař sliboval modré z nebe. Nakonec volba padla na našeho příštího krále Ferdinanda I. Habsburského. Tak se rovněž Anna stala nakonec českou královnou, o čemž ovšem v oné chvíli neměl nikdo tušení. 

Na vídeňském hradě se zpečetily obě dohody okamžitou svatbou. Zda byli partneři fyzicky přítomni? Ludvíkova nevěsta Marie ano, ale Ferdinand měl svatbu na dálku. Zastupovalo ho a sňatek uzavřelo jeho císařské Veličenstvo. Ustrojilo se na to jaksepatří, mělo na sobě hermelínový plášť a doslova bylo ověšeno šperky a drahokamy, jejichž cenu pozorovatelé odhadovali na 200 000 zlatých. Padesátiletý císař nasadil jedenáctileté Anně na hlavu zlatou korunu a přijal od ní věnec z perel a drahokamů. Když ji objímal, šeptal: „Dítě, pros Boha za mé zdraví!“

Po obřadech v chrámu císař s králi pasovali dvě stě šlechticů na rytíře a zahájili turnaje. Hodovalo se, pěvci a kejklíři předváděli své umění. Polští jezdci odění do východních krojů se chlubili akrobacií na koních, a na jednom nádvoří herci oslavovali novomanžele alegorickou hrou o boji rozkoše s ctností. Ctnost samozřejmě zvítězila. Mluvilo se o tom, že císaři a jeho hostům se podávalo na zlatých a stříbrných mísách víc než tři sta chodů jídel a rozličných lahůdek. Den skončil velkolepým ohňostrojem.

Rychle stárnoucí vladař

Než si obě jagellonské děti stačily užít svých manželství s habsburskými protějšky, král Vladislav II. Jagellonský, panovník uherský a český, zemřel ve věku šedesáti let na svém budínském hradě. Psal se 13. březen 1516 a králi Ludvíkovi bylo deset let. Mohl takový kluk panovat?

„Je krásný a vznešený, jako byla jeho matka,“ řekl o něm benátský vyslanec u budínského dvora. Nepřeháněl. Podobné zmínky nacházíme i u jiných kronikářů: „Je to chlapec velmi krásný, i jeho chování je neobyčejně důstojné.“ Jak dospíval, tak se jeho vzezření měnilo. A dospíval velmi rychle. Všechno na něm bylo nějak urychlené až předčasné: narodil se nedonošený, nápadně brzy začal mluvit, příliš rychle rostl. Třináctiletého krále popisuje benátský vyslanec jako „urostlého mladíka vysoké postavy“. Po čtyřech letech čteme o kralevici bledé, něžné pleti, andělského zjevu, o mladém vladaři nadmíru vysokém, vytáhlém ve srovnání s vrstevníky. 

Ve skutečnosti byla jeho tělesná kondice, o kterou pečoval italský lékař, uspokojivá a se zdarem mu umožňovala věnovat se honbě a zábavám. Lovil hodně, a ještě víc se bavil. Byl dost rozmazlený. Odjakživa všechno směl a všechno měl. 

Radovánky královského páru

Jak vypadala Marie? Byla to dcera Johany zvané Šílená a Filipa řečeného Sličný, což je pozoruhodná kombinace. Už na první pohled svým trochu pokleslým dolním rtem dávala najevo příslušnost k habsburskému rodu, ale jinak podle jejího portrétu coby devatenáctileté dívky můžeme soudit, že určitý půvab nepostrádala. Pleť měla tmavší, aspoň oproti ostatním aristokratickým bledulím, postavu štíhlou a menší. Nejenže byla o rok starší, ale také mnohem zralejší než její chlapecký manžel. Docela dobře se doplňovala s tím vytáhlým jagellonským blonďáčkem Ludvíkem.

Marie vyrůstala v Nizozemí a od dětství si osvojila tamější vyspělou kulturu. Jejím vychovatelem byl humanista Adrien z Utrechtu, stoupenec Erasma Rotterdamského a pozdější papež Hadrián VII. Vyznala se v náboženské i světské literatuře, což Ludvíkovi imponovalo. Ludvíkovi na ní vlastně imponovalo skoro všecko. Zamiloval se do ní jako malý kluk. Tím koneckonců svým věkem a navzdory vzrůstu pořád ještě byl. Marie se mu líbila svou vzdělaností a bystrostí ducha, ale taky hbitou energií, která se projevovala i při jízdě na koni a honbě.   

Musela toho probouzejícího se mladíka asi lákat. Vábila ho i sexuálně, byla v lásce zkušenější než její partner. Ovládala rafinované způsoby rozkoší a užívala vhodných lektvarů, aby neotěhotněla.

TIP: Osudový mezník českých dějin: Smrt krále Ludvíka v bitvě u Moháče

I při stolování a hodování přinášela do Budína nové, jemnější formy. Král Ludvík si zvykl jíst a pít šestkrát až sedmkrát denně, na tabuli se objevovaly pro něho dosud neznámé lahůdky. K hodovní tabuli zasedali novomanželé, unaveni hrami a tancem, nejednou i po půlnoci. Když navštívili budínský dvůr poslové z Plzně, podal jeden z nich domů zprávu o radovánkách, ve kterých Ludvík s Marie žijí: „Král s královou Její Milostí často se projíždějí a milování jest Jejich Milostem více než co jiného na mysli.“ Není divu, že jeden kronikář si v souvislosti s Ludvíkem Jagellonským zapsal větu: „Běda říši, které děcko vládne!“

V září 1939 zemřel v souboji pilot kapitán Mieczysław Medwecki. Polští stíhači se měli za Medweckého smrt pomstít během několika minut. V PZL P.11c, jenž souboj s Neubertem přežil, seděl zkušený kapitán Władysław Gnyś (1910–2000). Do letectva vstoupil roku 1931 a po pěti letech dosáhl takového mistrovství, že působil jako instruktor v dęblinské pilotní škole. 

Na jaře 1939 nadřízení ustanovili Gnyśe velitelem 121. stíhací eskadry tvořící součást obrany Krakova. Těsně před vypuknutím války se jednotka přesunula na záložní letiště Balice, odkud 1. září Gnyś vzlétl k úvodní misi. Po válce barvitě vzpomínal: „Přestože se mi podařilo palbě uniknout, věděl jsem, že nemám velkou šanci na přežití, neboť P.11 se sotva mohl měřit s lépe vyzbrojenými stukami. Mohl jsem spoléhat pouze na obratnost. Zaútočil jsem na jednoho protivníka a vystřílel do trupu téměř veškerou munici. Zasažený bombardér vyhnal motor na plné otáčky, aby vzápětí přešel do střemhlavého letu. Napadlo mě, že mě chce oklamat, a tak jsem mu odřízl ústupovou cestu a zaútočil znovu. Během zatáčky zavadil křídlem o stromy a roztříštil se o zem.“

TIP: Generálmajor Otmar Kučera: Squadron leader z Juliánova

Ve skutečnosti se těžce poškozený junkers dovlekl na základnu, avšak Gnyś ještě neřekl poslední slovo. Napadl totiž dvojici bombardérů Do 17E z KG 77 a palbou i manévry způsobil, že se německé stroje poblíž vesnice Żurada srazily.

Do konce září sestřelil Gnyś ještě He 111 a po porážce Polska uprchl do Francie. V kabině MS.406 dosáhl tří skupinových vítězství (He 111 a dva Do 17), další osudy ho zavály do RAF.

Postupně vystřídal několik perutí, v nichž létal na hurricanech i spitfirech, u 309. průzkumné peruti sedlal americký mustang. V létě 1944 se stal velitelem 317. polské stíhací perutě, ale záhy byl sestřelen flakem. Díky pomoci odbojářů uprchl ze zajatí a vrátil se ke svým. Po válce se usadil v Kanadě a v 80. letech navázal přátelství se svým někdejším soupeřem Frankem Neubertem.

Gail Multopová (67 let) znovu a znovu přemýšlela, proč se lékařům nedaří vyléčit její zdánlivě neřešitelná onemocnění plic. Zdálo se, že její zdravotní problémy postupují pomalu, ale vytrvale. V listopadu 2016 prodělala zápal plic. Další přišel o šest měsíců později. V té době už tato specialistka na vzdělávání v raném dětství trpěla ničivým kašlem a cítila se stále častěji vyčerpaná a u konce s dechem.

Hrsti léků ani cílené léčby proti jejím zhoršujícím se příznakům neuspěly. Dva pneumologové, otolaryngolog, alergolog, kardiolog, specialista na infekční nemoci, ani její rodinný lékař si nevěděli rady a nedokázali vysvětlit, proč se její stav nezlepšuje. Příčinu zhoršujícího se zdravotního stavu však Multopová odhalila až v květnu 2018, kdy náhle zkolabovala v lékařské ordinaci, a už téměř polomrtvou ji převezli do blízké nemocnice. Prodlení s léčbou jejího onemocnění vedlo až k ohrožení na životě.

Nepříjemné následky

Multopová zjistila, že dlouhotrvající odklad léčby její skryté nemoci měl hluboké a trvalé následky. Jako by jí v životě vybuchla bomba. „Snažím se být velmi chápavá, ale pokaždé, když o tom mluvím, se mi udělá vnitřně těžko, nebo když si procházím své zdravotní záznamy,“ uvádí Multopová. „Myslím, že všichni ti lékaři o tom přemýšleli jen ve svých vlastních škatulkách, ale dál už nešli.“

Multopová si svůj první zápal plic jasně vybavuje. Připadl na den voleb v roce 2016. Pamatuje si, že ležela na gauči a sledovala zpravodajský záznam v sevření halucinací téměř čtyřicetistupňové horečky. Uvádí, že horečka ji postavila ještě více mimo realitu. Až do té doby byla Gail většinou zcela zdravá. Přednášela ve dvou kampusech jedné vysoké školy, pracovala na plný úvazek ve školce, kde se běžně vystavovala celé řadě různých bacilů. „Nemocná jsem dlouho předtím nebyla,“ uvádí.

V květnu 2017, kdy byl Multopové diagnostikován druhý zápal plic za šest měsíců, požádala rodinného lékaře o žádanku na vyšetření u plicního specialisty. Když jí řekl, že žádanku nepotřebuje, požádala kamarádku o doporučení. Začala navštěvovat pneumologa, kterého jí kamarádka poradila, a v následujícím roce s ním zrealizovala 18 telefonátů a návštěv.

V rukou odborníků

Při její první návštěvě pneumolog zaznamenal její neustupující kašel, někdy s produkcí hlenu, stejně jako vytrvalé mírné astma. Nařídil CT vyšetření, které prokázalo zánět dutin a mírnou bronchiektázii, chronické onemocnění plic zapříčiněné opakovanými záněty a infekcemi. Pneumolog předepsal nové léky proti astmatu. O několik týdnů později ji měl v ordinaci znovu. Zdálo se, že dutiny se pacientce vyčistily, ale kašle se nezbavila. Následující měsíc se znovu vrátila, vypadalo to, že s dalším zápalem plic. Pneumolog předepsal druhé (silnější) antibiotikum a nařídil rentgen plic. Multopová uvedla, že se v té době začala cítit trochu lépe.

O tři týdny později byla však v ordinaci znovu. Oznámila lékaři, že kašel se jí zhoršil, že cítí dušnost a je natolik unavená, že si musí dvakrát denně jít na chvíli lehnout. Rentgen plic však ukázal zlepšení. Stěžovala si tedy lékaři, že nechápe, proč to zlepšení na sobě nepociťuje. „Věřím, že její symptomy všechny souvisejí se skrytou bronchiektázií,“ poznamenal si pneumolog. Předepsal jí další týden antibiotik a dýchací přístroj podobný inhalátoru, jenž má čistit dýchací cesty od hlenu.

Pneumolog také svou pacientku doporučil ke specialistovi na infekční nemoci. Multopové řekl, že infekce možná způsobuje nějaká plíseň či neobvyklá bakterie odolná vůči antibiotikům. Další CT vyšetření z října 2017 už bylo znepokojivé, ukázalo za posledních šest měsíců znatelné zhoršení. V hrudníku Multopové byly viditelné oteklé lymfatické uzliny, kolem plic i srdce se nahromadila tekutina a objevila se i atelektáza, tedy částečné zhroucení plíce způsobené zpravidla nádory nebo hleny, které blokují dýchací cesty.

Pohled do plic

Multopová také pneumologovi sdělila, že trpí přerušovanými bolestmi v hrudníku, a to zvláště v poloze vleže. Pamatuje si, že se lékaře ptala, zda mohou tyto bolesti souviset se srdcem. Pneumolog jí poradil, aby se nechala vyšetřit kardiologem, a doporučil jí intervenčního plicního specialistu na bronchoskopii – invazivní vyšetření, kdy lékař prohlédne plíce a dýchací cesty pomocí tenké trubičky, kterou vede hrdlem pacienta až do plic. Bronchoskopie lékaři rovněž dovoluje odebrat vzorky tkáně či hlenu a uvolnit zablokované dýchací cesty.

Kardiolog provedl transtorakální echokardiograf, obecné neinvazivní vyšetření, které vytvoří videozáznam srdce pomocí ultrazvuku. Toto vyšetření prokázalo tekutinu kolem srdce a plic Multopové, přesně jak ukázal CT sken. Ejekční frakce pacientky byla vypočítána na 64 %, tedy v rámci normálu, bez náznaků potíží se srdečními chlopněmi. Bronchoskopie provedená o dva týdny později toho také moc neodhalila. Intervenční pneumolog z plic odsál velké množství hlenu, ale nic jiného ve zduřelých lymfatických uzlinách nenašel, ani rakovinu. Toto vyšetření neukázalo žádné významné množství tekutiny kolem plic.

Na základě těchto testů ošetřující pneumolog Multopové usoudil, že jejím hlavním problémem se zdá být blokace dýchacích cest hlenem. Předepsal nositelné zařízení SmartVest, jež pomáhá cesty vyčistit. Tato vesta, již Multopová nosila dvakrát denně, zdánlivě začala pomáhat. Koncem listopadu se pacientce trochu ulevilo. Rentgen plic byl čistý a výtěry neprokázaly přítomnost plísní ani bakterií.

Vleklé potíže

Zlepšení ale dlouho nevydrželo. Multopová vzpomíná, jak se počátkem roku 2018 cítila velmi unavená a nemohla se pořádně nadechnout. Projít se kolem bloku už vyžadovalo několik přestávek na odpočinek. Pneumolog byl v koncích. „Neustále opakoval, že nechápe, proč mám tolik příznaků, když mám tak mírný případ bronchiektázie,“ vzpomíná Multopová. Lékař poslal další vzorky hlenu na rozbor a upravil její rostoucí seznam léků.

Multopová dále vypráví, že se nějak propotácela zimou i jarem a podařilo se jí vyhnout dalšímu zápalu plic. Uvedla, že pneumologa upozornila, že při použití vesty často vykašlává vodnatou tekutinu s hlenem. „On mi na to řekl, že to nemohla být tekutina, ale zvratky,“ vzpomíná. K pneumologovi se znovu dostavila 1. května, kvůli stále horšímu kašli. Nový rentgen ukázal možný další zápal plic, který už odolal dvěma léčbám antibiotiky.

Náhlý kolaps

Přestože pneumolog Multopové opakovaně doporučoval, aby šla na pohotovost, kdyby se její stav zhoršil, ona se zdráhala. Říkala, že na pohotovosti nechce prosedět celé hodiny, jako to musela dělat, když byly malé její dcery, a bála se, že by v nemocnici mohla chytit nějakou další infekci. Zpětně ale vyhodnotila, že by bývalo lepší na pohotovost přece jen jít.

O tři týdny později, 21. května, když se svým manželem Ridgem čekala v čekárně u pneumologa, se Multopová pozvracela a poté zkolabovala. Lékař zavolal sanitku a ta ji odvezla do nemocnice Inova Alexandria, kde jí lékaři zachránili život. Multopová utrpěla kardiogenní šok, komplikaci s úmrtností 50 %. Bývá obvykle způsoben velkým infarktem nebo nejzávažnější formou selhání srdce, známou také jako městnavé srdeční selhání. Šok nastane ve chvíli, kdy srdce už nedokáže pumpovat tolik krve, kolik tělo potřebuje.

Lékaři rychle infarkt jako možnou příčinu vyřadili a určili, že problém Multopové je pokročilé srdeční selhání. Srdce jí pravděpodobně selhávalo mnoho měsíců, a to v důsledku kardiomyopatie, která narušuje schopnost srdce fungovat. Problém tedy s plícemi nesouvisel. Lékaři v nemocnici Alexandria pacientku stabilizovali a byla převezena do nemocnice Inova Fairfax Hospital, kde strávila téměř dva týdny. Tam se dozvěděla, že její přetrvávající kašel, únava a závažná dušnost, bolesti v hrudníku a tekutina kolem srdce a plic byly všechno příznaky selhání srdce.

Léčba – a lítost

„Plicní a srdeční onemocnění se často pletou,“ uvedl Mitchell Psotka, transplantační kardiolog, specialista na pokročilé stadium selhání srdce v nemocnici Inova Fairfax a člen týmu, jenž ošetřoval Multopovou. „Tyto orgány spolu neustále interagují.“ Psotka uvádí, že není neobvyklé vidět pacienta diagnostikovaného s plicním onemocněním, který má ale ve skutečnosti srdeční problém.

„Při selhání srdce v ranějších fázích se jedná o běžný omyl.“ Jedním z důvodů je, že se toto onemocnění často vyvíjí postupně a zákeřně. A prozrazující příznak – dušnost – může být důsledkem široké škály jiných zdravotních potíží, včetně obezity a ucpaného nosu. Měla tedy Multopová vůbec někdy plicní onemocnění? „To je nejasné,“ uvedl Psotka. „Určitě došlo k nějakému poškození plic, ale to může být i důsledkem toho chronického srdečního selhávání.“

„Myslím, že její ošetřující pneumolog udělal správnou věc, a to, že ji poslal za kardiologem,“ dodal. Echokardiograf dokáže selhání srdce rozpoznat, není jasné, proč k tomu u Multopové nedošlo. „Nevím, co viděl ten kardiolog,“ říká Psotka. „Těžko se mi posuzuje, k čemu v tom případě došlo. Není však neobvyklé, že jeden echokardiogram interpretují různí lékaři různě,“ dodává.

Multopová neprokazovala některé z obvyklých rizikových faktorů selhání srdce, jako jsou například cukrovka nebo vysoký krevní tlak. Neměla ani oteklé kotníky, což je příznak, který často vede k detekci nebo sledování srdečního onemocnění. (V případě Multopové se tekutina hromadila v oblasti hrudníku.) Podle Psotky si lékaři nejsou jisti, co způsobilo kardiomyopatii, ale mají podezření na genetickou příčinu. U Multopové byla správná diagnóza pouze začátkem. Ukázalo se, že má srdce poškozené natolik, že už nedokáže správně fungovat. Loni strávila téměř sedm týdnů v nemocnici Inova Fairfax a vyvrcholením její hospitalizace byla transplantace srdce provedená 5. října.

TIP: Darovat kus sebe: Jak probíhá transplantace živých orgánů

„Jsem šíleně vděčná, že jsem dostala nové srdce, když jsem ho potřebovala,“ říká Multopová. Podle svých slov se cítí silnější, už dokáže cvičit s osobním trenérem, nevydrží však tak dlouho jako předtím. Prozatím učí raději on-line než osobně ve třídě, její imunitní systém je totiž stále dost křehký. „Vede si úžasně, o čemž svědčí fakt, že jsem ji dlouho neviděl,“ potvrzuje Psotka. Zkušenost Gail Multopové podle něj podtrhuje pro lékaře i pacienty významné ponaučení: „Pokud se nedaří stav zlepšit se současnou strategií, možná neléčíte ten správný problém.“ 

Americký satelit TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) v roce 2018 objevil exoplanetu TOI-849b, která je od nás vzdálená asi 730 světelných let. Její existenci následně potvrdila pozorování chilské pozemní observatoře La Silla. Planeta TOI-849b obíhá hvězdu podobnou Slunci, starou asi 6,7 miliardy let, zároveň jde ale o hodně bizarní svět.

Hmotnost planety TOI-849b činí asi 40 Zemí, což odpovídá zhruba jedné polovině Saturnu. Pozemní pozorování observatoří Paranal a Las Cumbres postupně odhalila, že dotyčná planeta má průměr odpovídající asi 3,45 násobku průměru Země, což se zase blíží průměru Neptunu. Zároveň se ukázalo, že TOI-849b má hustotu podobnou Zemi, což z ní dělá nejhustší planetu podobnou Neptunu, jakou doposud známe.

Horký neptun jádrem obra?

Tím ale výčet podivností nekončí - planeta TOI-849b je velmi horkým světem. Svou mateřskou hvězdu oběhne za 18,4 hodiny a její oběžná dráha se nachází ve vzdálenosti pouhého 1,5 procenta AU (pro představu – Slunci nejbližší planeta Merkur obíhá mateřkou hvězdu ve vzdálenosti 57 900 000 kilometrů, což je 61 % AU).

Planeta TOI-849b tak představuje doposud jen vzácně objevovaný typ světů ze skupiny horkých neptunů, kterým se přezdívá „horká neptunovská poušť“, anglicky „hot Neptunian desert“.

Současné teorie hovoří o tom, že planety 10× až 20× hmotnější než Země, by měly mít dostatečnou gravitaci, aby pohltily dostatek materiálu z protoplanetárních disků, které obklopují jejich novorozené mateřské hvězdy. Tyto světy by se tak měly vyvinout do podoby plynných obrů - Saturnu nebo Jupitera.

TIP: Vesmírné teleskopy objevily primitivní atmosféru u horkého neptunu

Exoplaneta TOI-849b by tak mohla být jádrem plynném obra. Kam se ale poděla většina materiálu planety? Nabízí se možnost, že by TOI-849b přišla o většinu své hmoty vlivem extrémního žáru své mateřské hvězdy. Podle vědců to ale není příliš pravděpodobné, neboť ztráty kvůli záření nejsou zase tak závratné. Další možností je, že se mohla stát obětí srážky s jiným plynným obrem anebo o svou hmotu přišla kvůli gravitaci hvězdy. Ve hře je ale i možnost, že planeta TOI-849b z nějakého důvodu nedokončila svůj růst.

Ať už ale byla minulost exoplanety TOI-849b jakákoliv, vědci věří, že by se mohla stát cenným zdrojem informací o jádrech plynných obrů, které jsou obvykle našim zrakům skryté.

Cesta vzhůru vede kolem proudů živého bahna, které sjely žlabem a dosud nestačily zarůst. Eruptivní pole je čerstvé a ještě měkké; být to někde jinde, mohl by si člověk myslet, že jde o oraniště. To by tady ale nesměly z mocné bahenní přikrývky trčet dva tlusté a stále živé sopouchy. Zrovna tady došlo k erupci, v okruhu stovky metrů není nic, než vrstvy zrajícího bahna, z nějž se pomalu sráží sůl. To nejlepší přijde výš. Nevysoký kužel starého sopouchu vypadá jako termití hnízdo, ten už toho moc nenasoptí. Ale nad ním, na vypouklém vrcholu, nás to zaskočí: bizarní pole živých komínů s bublajícími káděmi, duhová jezírka, žbluňkající ropné kaňky, houpavé bahenní proudy. Zvuky ronícího se bahna a plynů. Velká laboratoř, v níž se vaří z bahna, ropy, plynu a celé řady minerálů. Dál k obzoru není nic než step, dokonale rovná hladina, ze které vyrůstají další a další homole velkých sopek.

Na obrovské plotně

Živý jícen bahenní sopky nese označení salza (slovo přešlo do mezinárodní odborné terminologie z ruštiny). Strmé kuželovité útvary s krátery vyplněnými vodou a řídkým bahnem sice nejsou ázerbájdžánskou zvláštností, ale právě tady dosahují impozantních rozměrů – až desítek metrů. Do největších z nich, hotových jezírek, ústí víc puklin, takže všechny obvyklé děje tu jsou zmnohonásobené. Jícen vrcholí neklidnou, pohyblivou hladinou jemného bahna, dožluta a dohněda zbarvenou příměsí ropy. Od nejmenších, o velikosti pětikoruny, až po ty mohutné, připomínající kádě. Ve všech to tady periodicky bublá a syčí, což samo o sobě vypadá hrůzostrašně. Jako by na obrovské, ale neviditelné plotně stály desítky hrnců a hrnečků s bublajícími hladinami, odkud stále něco utíká – jako v pohádce Hrnečku vař. Jenže kaše, co se dere ven, má šedou barvu, páchne po naftě a hlavně není vůbec horká. Bahno vyprskne nebo se vylije, sopka se zakucká, polkne, olízne se a na čas zavládne klid.

Aktivní bahenní vulkán rychle a důkladně mění vzhled krajiny. Procesy stvoření a zániku probíhají jako ve zrychleném čase, alespoň při pohledu geologickými brýlemi. Už během několika hodin, jakmile ustane přítok, rozpraskají bahenní proudy slunečním žárem do mnohaúhelníkových obrazců – ty největší sopouchy provázejí dlouhé provazce bahna, které kdysi sjely žlabem po úbočí a ztuhly. Ale bahenní sopky nejsou strojem na věčnost, jakýmsi perpetuem mobile. Jakmile se napájecí potrubí ucpe příliš hustým bahnem, vyčerpá plyn nebo vyschne přívod vody, stroj se pokazí, a to znamená konec. Suché a zatvrdlé kužely připomínající termitiště pak ještě roky trčí z návrší sopky. Jsou ovšem z hlíny, takže eroze si s nimi za krátko poradí.

Smrt v sopečném bahně

Když ponořím ruku pod chvějící se hladinu, zůstane mi na ní povlak. Šedý mikroskopický film není jednoduché smýt, protože jílové částice v něm jsou dokonale promíchané s ropnou mastnotou. Na dotek nic příjemného a pro seznámení by to mohlo stačit… Jenže stačí jeden neuvážený krok, hřbet bahenního hada se zachvěje, vzápětí ucukne a drzé šlápnutí po svém těle ztrestá studenou lázní. Najednou jsem po pás v šedé kaši. Krusta, která lemuje bahenní jícny, je sice pružná, ale velkou váhu neudrží. Tentokrát jsem měl štěstí, ale vyškrábat se z lepkavé pasti není nic jednoduchého.

Na bahenní sopce je třeba počítat s řadou nástrah. Balancovat na chvějícím se okraji se rozhodně nedoporučuje, protože nedobrovolná koupel v bahnité a páchnoucí vodě zdaleka není tou největší hrozbou. Sopečný komín sahá do nepředvídatelných hloubek a není vůbec jisté, co se odehrává pod hladinou. Když si uvědomíme, že roponosné sedimenty sahají hluboko pod zemský povrch, má takový třísetmetrový velikán pořádně dlouhé vedení. Ani samotné vývěry nejsou zrovna neškodné – mnohé toxické plyny čichem nelze poznat. V měkkém bahně často uvíznou nejen drobní živočichové, hmyz nebo ptáci, ale i větší zvířata. Ázerština má speciální výraz batamag, který znamená „zahynout v sopečném bahně“. O tom, jaké nebezpečí sopky provází, promlouvají jejich názvy: jeden z nejobávanějších vulkánů nedaleko Baku nese jméno Lökbatan (batan znamená bahno, lök velbloudí mládě), jiný, Džejranbatan, připomíná příhodu osudnou pro gazelu džejran.

Vzhůru na velikán

Při pohledu na drobné zábavně bublající sopouchy se možná nezdá, že tyhle sopky mohou být opravdu nebezpečné. Jenže na těch největších to vypadá trochu jinak. O tom se skoro přesvědčíme na vlastní kůži, když se na jeden neprozřetelně vydáme. Náhodně vybraný vrch leží nedaleko městečka Sangačal. Z výstupu na třistametrový sopečný kopec je v občas neschůdném terénu skoro velehorská výprava, byť namísto skal a ledovců nás provází jarní step. Jenže chvílemi se kavyly a další kvetoucí byliny dočista ztratí. Hlinitá pole posetá vyvrženými kamínky – sklíčky sádrovce, valouny křemene, úlomky zkrasovělého vápence a dokonce hrudkami kovu, to všechno má na svědomí síla ropy a plynu z nitra bahenní sopky.

Ležíme chráněni před dotěrným větrem v jakémsi výkopu – mohly by to být stopy po zákopech z války, v níž Němci toužili dobýt ropné Zakavkazsko. Fronta se však zastavila ještě daleko odtud. Kdo tu nechal zbytky konstrukcí a nábojnice, netušíme. Jako strategický bod ovšem vynikající místo – kruhový výhled nemůže být dokonalejší. Dominuje pobřeží – od Baku hluboko na jih, až k nivě zakavkazského veletoku Kury. Zvlášť sugestivně působí vnitrozemí Gobustánu, až na pár pasteveckých příbytků u jezírek doslova liduprázdná krajina. V ní, jakoby přímo před očima, se zvedá vulkán Toragaj. Jeho svahy rozbrázdila eroze do labyrintu roklí, podobně jako těla jeho žhavých příbuzných. V pozvolném soumraku krajina ožívá a ukazuje, co přes den v slunci skrývala: rozlehlé kotliny se stále víc podobají poušti. Přesto, že je moře docela blízko, prudce nastupuje nepříjemný chlad. Netušíme, že pod námi ustavičně proudí plyn a každou chvíli může být pořádně horko.

Kavkaz na dohled

Samotný vrchol přináší nejprve zklamání. Namísto kráteru vidíme jen vypouklé sklíčko zatvrdlého, chaoticky rozrytého bahna. Po minulých erupcích nic víc nezbylo, jen malý soudkovitý sopouch občas zasyčí. Nenacházíme žádné jezero, které tady podle satelitního snímku mělo být. Snad to ale byla jen voda ze sněhu, která se už vsákla – interpretace nedokonalých záběrů je ošidná. Po obvodě je nízký val a pod ním jen trocha vody. Vířící jemné bahno, ve kterém se nedá umýt.

Ráno se nad mořem a dál k jihu zvedá hustá oblačnost, valí se do vnitrozemí a zakrátko pronikne až k nám. Zasněžené panorama Kavkazu zřetelně vystupuje v mrazivém vzduchu na neuvěřitelnou vzdálenost 140–240 kilometrů! Nad protější sopkou vězí malý izolovaný obláček páry, v stoupajícím slunci vydrží jen pár desítek minut, možná důkaz, že tam vrcholové jezero nevyschlo. Že by satelitní snímek přece jen nelhal?

Když přijde erupce

Náš pobyt na vrcholu se nečekaně chýlí ke konci. Tak jako u skutečných vulkánů i u sopek z jílu a bahna se střídají období nečinnosti s periodami vysoké aktivity. Převážnou většinu doby vypadá vrchol neškodně. Tam, kde se klidná fáze prodloužila na desetiletí jako tady, narušují zarovnaný povrch jen ojedinělé drobné vystouplé krátery a nevzbuzují pozornost. Jak se ukáže, neplatí to tak docela. Sotva vyjde slunce, je jasné, že se něco děje – syčí to mnohem silněji a docela pronikavě hvízdá, jako by unikala pára z obřího Papinova hrnce. Intervaly mezi zlověstnými zvuky se navíc zkracují. V sopouchu to prská a celé jílovité tělo se hýbe a dává o sobě zřetelně vědět. Nic neriskujeme a raději volíme rychlý sestup.

Máme štěstí. Ohnivý výbuch plynu se protentokrát nekonal. Ale pravděpodobnost, že se tak stane, není zrovna malá. Událost se ohlašuje jen krátce předem a zvuky unikajícího plynu mají být prvním varovným signálem. Při erupci šlehají plameny stovky metrů vysoko, vystřelující bahno zastře oblohu a následky si nezadají se skutečnou vulkanickou erupcí. Bahenní proudy rychle zasáhnou do vzdálenosti stovek metrů, zaplňují staré rokle a naprosto mění reliéf.

Vzpomínaný bahenní masiv Lökbatan se zapsal do paměti okolních obyvatel hlavně rokem 2001. Silná erupce, kterou provázel ohnivý sloup – náhle vznícený výron plynu – pokryla rozmetaným bahnem široké okolí, a došlo i na evakuaci části vesnice. Ročně bývá zaznamenáno od několika až po 15–20 velkých erupcí. Ty opravdu intenzivní nastanou vzácně, navíc v nepravidelných cyklech, když se pod vysokým tlakem nahromadí dostatečné množství plynu. Při prudkém oživení sopky mohou vzniknout parazitické krátery, obvykle na úbočí, zatímco ten hlavní obvykle podlehne zkáze.

Geologický park

V okolí bahenních sopek se rozprostírá nehostinná krajina. Deprese poblíž mořské hladiny, která je tu desítky metrů níže než hladina světového oceánu, vyplňují soli, slaniska, slané bažiny a zasolená jezera s vydatnou příměsí ropy. V nich se našly kosti čtvrtohorní fauny – jelenů, nosorožců a dalších zvířat, která se napila jedovaté vody, udusila se těžkými plyny anebo uvízla v lepkavé hmotě.

TIP: Ázerbájdžánská bahenní sopka chrlí černý kouř a velké plameny

Bahenní vulkanismus patří k málo prozkoumaným přírodním pochodům. Přitom jde o jeden z nejpůsobivějších geologických jevů, který lze na zemi relativně v bezpečí pozorovat. Každá bahenní sopka se může stát velkou geologickou laboratoří pod širým nebem, v níž se dají sledovat děje, které obvykle probíhají mnohem pomaleji. Celý Gobustán se spoustou sopek v nejrůznějších fázích vývoje je tak prvotřídním geologickým parkem.

Vztah mezi lidmi a různými druhy zvířat se během historie výrazně měnil. Týká se to i zajíců a drůbeže, jejichž osud nedávno prozkoumali britští archeologové. Ukázalo se, že zajíci, kohouti a slepice byli v dávné Británii nejprve pohřbíváni s poctami a v neporušeném stavu. Na jejich kostech z té doby nejsou žádné známky po okusování či ořezávání masa.

Díky nedávným radiokarbonovým analýzám archeologové zjistili, že zajíci a kurové se do Británie dostali někdy mezi 5. a 3. stoletím před naším letopočtem, tedy v průběhu doby železné. V Británii se z nich stala posvátná zvířata, která nebyla určena k jídlu. Jak zmiňují římští historikové, keltští obyvatelé Británie chovali tato zvířata jen pro zábavu a potěšení.

TIP: Zvláštní nález: Na pohřebišti v Británii objevili ostatky dvakrát zabitého válečníka

Vše se ale změnilo během římského období, kdy se zajíci a kurové v Británii stále častěji využívali k jídlu. V té době se do Británie také dostali králíci. Když se ale v 410 zhroutila v Británii moc Říma, chovy těchto zvířat se rozpadly. Králíci prakticky vymřeli a zajíci s kohouty a slepicemi se stali vzácní, což vedlo k jejich návratu do role posvátných tvorů. Dozvuky jejich uctívání ostatně odrážejí současné Velikonoční svátky.