Za vůní knih nelze hledat jeden jediný prvek – jde totiž o celou směs nejrůznějších chemikálií použitých při vzniku svazků. „Aroma“ starých a nových knih se přitom liší: První zmíněné vydávají sladký odér s tóny vanilkových květů a mandlí, za což může rozpad chemických sloučenin v papíru, jako je benzaldehyd, vanilin, ethylhexanol, toluen a ethylbenzen. Samotný papír sestává z celulózy a malého množství ligninu, stavební složky dřeva, v důsledku jejíž oxidace časem získává nažloutlou patinu.

TIP: Vědci se pokoušejí definovat vůni knih jako součást kulturního dědictví

Za vůni nových knih pak vděčíme papíru a chemikáliím použitým při jeho výrobě. Například hydroxid sodný snižuje kyselost papíru, která vede k bobtnání vláken v dřevěné buničině, a tudíž ke znehodnocení materiálu. Různý odér potom vyvolávají také inkoust a lepidla ve vazbě. 

Mezi nejemotivnější zážitky při potápění v české kotlině bezesporu patří setkání se sumcem. Já jsem měla to štěstí, že jsem se s těmito obřími rybami nejen potkala, ale opakovaně jsem je krmila a „kočkovala“ se s nimi. Dotek sametově hladkého hřbetu dvoumetrového sumce velkého (Silurus glanis) patří mezi nezapomenutelné zážitky.

Setkání na dlouhý nádech

Sumec je dravá ryba, která v našich podmínkách dorůstá obvyklé délky 100 až 160 cm. Někteří jedinci, kteří mají vhodné podmínky, mohou dosáhnout až délky dvou metrů a hmotnosti přes 70 kilogramů. Trofejní kusy však mohou být větší než tři metry s váhou přes metrák. Sumec velký představuje v našich vodách nejvyšší článek potravního řetězce.

Když se ponoříte pod vodu s něčím, co sumcům chutná, velmi brzy se k vám přiblíží hned několik velkých tlam. Těsně před vámi se otevřou a pohltí vše nabízené. Co jim nechutná, okamžitě vyplivnou. Musí ovšem mít také svůj den a náladu. Jednou si s vámi rád hraje ten jednooký, podruhé sumec s podivným hrbem uprostřed zad, někdy zase ten s rozdvojeným vouskem po zranění. Každý má jiné vizuální znaky i jinou povahu, stejně jako lidé.

Nikdy se setkání s nimi nemohu nabažit a není snadné se od nich odtrhnout a pokračovat v ponoru i jinde. Zpravidla naše setkání končí mou omezenou zásobou vzduchu v lahvi, nebo tím, že moje dočasné společníky přestane člověk v neoprenu bavit.

Ohleduplní strávníci

Jsem si vědoma mohutnosti sumců, ale zkušenosti s osobním kontaktem mám výhradně dobré. Obři většinou připlouvají z hloubky a z kalné vody se jejich obrysy zhmotní až na hranici viditelnosti, která se u nás pod vodou obvykle pohybuje mezi 2–4 metry, často i méně. Vynořují se jakoby z mlhy a míří k natažené ruce. Všechno ostatní nechávají bez povšimnutí. Někdy zakrouží jednou nebo dvakrát okolo, pak se osmělí a přiblíží se na dosah. Otevřou tlamu a zhltnou vše, co v ruce našli. Nikdy na mě nezaútočili, přestože délkou i hmotností se mi někteří mohou rovnat. Nikdy ani nebojovali o sousto mezi sebou. Pokud se stalo, že se jim do tlamy dostaly i moje prsty nebo ruka, po jemném stisknutí ji okamžitě pustili, aniž bych pocítila kromě tlaku i bolest.

Během krmení se k sobě vzájemně chovají velmi galantně, i když vědí, že kdo bude potápěči nejblíže, nají se nejčastěji, tudíž nejvíc. Nevnímají ani okolo kroužící malé ryby, které jsou jinak na jejich každodenním jídelníčku. Teprve, když je nějaká z nich předběhne a připlave si pro sousto, dostanou chuť drzouna potrestat. Viditelně zrychlí, ale vše zpravidla končí jen rychlým výpadem bez dalších následků.

Pohlazení za úplatek

Na sumci vás na první pohled zaujme impozantní velká hlava s obrovskou širokou tlamou. Menší kus vyhlíží jako dobrácký vousatý strýček, dvoumetrový sumec se už může jevit spíše jako nebezpečně svalnaté monstrum. Tlama plná drobných zoubků ve dvou řadách svědčí o způsobu obživy. Zejména ti menší sumci napadají ze zálohy hejna ryb, často k nic netušící oběti „přijedou“ zespodu. Prudkým rozevřením čelistí dokáže sumec potravu do své prostorné tlamy doslova nasát. Při lovu u hladiny při tom vznikají typické zvuky nazývané „pukání“.

Sumci mají špatný zrak, ale zato skvělý čich a pod vodou i výborně slyší. Stačí hodit do vody něco, co jim chutná, a z nejvzdálenějšího konce zatopeného kamenolomu během pár okamžiků neomylně připlují, jako podle kompasu. Zpravidla ke mně připlouvají sumci osamoceně, každý odjinud. Ale pak se jakoby mezi sebou zdraví, vítají, dotýkají se vzájemně nebo spolu i plavou. Vedle sebe, nad sebou.

Pohladit se ode mě nenechá každý, ale já to beru jako formu platby za krmivo. Dám ti, co chceš, ale musíš vydržet i mou dlaň. Jsou vedle vás, přímo pod vámi, ale když nechtějí, nedovolí vám nic a v mžiku jsou pryč. Během ponoru pak už bez jakékoli dobrůtky potkávám sumce osaměle odpočívající v korunách spadlých zatopených kmenů mezi větvemi. Pod hladinou jsou schováni ve změti rostlin nebo leží v bahnitém dně.

Od planktonu po kachnu

Sumec má mimořádně široké potravní spektrum. Jeho žaludek zpravidla obsahuje bílé ryby, žáby, plazy, vodní ptáky (kachny, potápky), vodní savce, hlodavce (ondatry) nebo dokonce kočky (neopovrhne mršinami). Z větších ryb se nejčastěji zaměřuje na kapry a líny, ale nepohrdne ani bezobratlými živočichy jako jsou červi, žížaly nebo hmyz. Potápěči a rybáři jej často lákají na pečivo, jako jsou rohlíky a piškoty, nebo dokonce na párky.

V mládí se sumci živí planktonem, ale postupem času přecházejí na objemnější stravu a tím pádem i na dravý způsob lovu. Složení potravy mění dle sezóny, záleží i na místě konkrétního výskytu, tedy na jejich možnostech i věku. U mladých sumců tvoří značnou část jídelníčku vodní bezobratlí, žížaly apod. U dna sumec filtruje tlamou bahno, aby z něj získal bezobratlé živočichy, různé červy, plže, obojživelníky, korýše a měkkýše.

Měla jsem také možnost sledovat, jak v lomu, kam jsem se za sumci vydávala, vyvedla kachna mláďata. Každé ráno bylo o jedno méně, až kačena zůstala sama bez svých káčátek. Jsem přesvědčena, že se všechny staly soustem pro některého ze sumců.

Milovník temných skrýší

Z pozice na vrcholu potravního řetězce reguluje sumec stavy bílé ryby, zejména cejna, cejnka, plotice a oukleje a zbavuje vodu uhynulých živočichů. Velikost jeho kořisti je větší než u většiny ostatních dravců, takže jim konkuruje jen v místech početnějšího výskytu. Tam, kde žije větší počet sumců, může dojít i ke zřetelnému poklesu stavů bílé ryby. Vzhledem k velkému zájmu o lov sumce mezi rybáři je ale takových míst na našem území málo.

Sumec je naším původním druhem a ideálním místem jsou pro něj nížinné toky s neregulovanými koryty, kde si vybírá hlubší partie s měkkým bahnitým dnem. Má rád teplejší vodu, takže jej lze zahlédnout také v okolních přiléhajících ramenech s meandry, v tůních, jezerech a teplejších místech v nádržích, kde je pomalu proudící nebo stojatá voda. S oblibou se ukrývá mezi větvemi, vývraty, u podemletých břehů s kořeny stromů a hromadami naplavenin. Vyhledává členité prostředí s úkryty.

Když začne klesat teplota vody, klesá s ní i aktivita sumce. S chladnějším obdobím a v zimních měsících upadá téměř do úplného zimního spánku. U nás v lomu se objevuje zpravidla začátkem letních prázdnin a s posledním srpnovým dnem zase mizí do hloubky. Pak ho zase skoro celý rok nevidíme.

Nástrahy a hádanky

V mládí mají sumci dost nepřátel a dokonce byl mezi nimi prokázán i kanibalismus. Dospělé kusy ovšem dorostou takových rozměrů, že prakticky nemají přirozeného nepřítele. Jen člověka. Díky blízkému a častému kontaktu jsme mohli osudy některých kusů sledovat. Jednoho z nich, kterému jsme dali jméno Karel, zabili harpunou pytláci. Zůstala v něm trčet, jako vykřičník lidské arogance. Nevyhýbají se jim však ani přirozená úmrtí. Například sumec přezdívaný Pepa si našel úkryt v jeskyňce u dna útesu. Z nezpevněné skalnaté stráně se však svalila lavina kamení, která otvor zasypala, a sumec zahynul.

TIP: Zubatá kráska našich vod: Obávaná lovkyně štika obecná

Sumec je vysoce ceněná ryba, a to zejména ve volných vodách, kde se uplatňuje též jeho regulační funkce – omezování přemnožených a méněcenných druhů ryb. Přesto, že o těchto impozantních rybách máme hodně informací, v jejich životě jsou stále období, která představují bílá místa našeho poznání. Celou škálu jejich chování během různých ročních období neznáme. Skutečnost, že žijí v odlišném a pro člověka víceméně nedostupném prostředí, způsobuje, že jejich každodenní život je stále zahalen tajemstvím. My potápěči je alespoň můžeme občas pozorovat a získávat další střípky do rozsypané informační mozaiky.

Ježíšův vliv je přitom zcela zásadní i pro ateistickou část světa. Vždyť s jeho narozením započal nový věk! I dnes tak historii dělíme na tu „před Kristem“ a „po Kristu“.

Rok nula se posunuje

Kdy však Mariin syn opravdu spatřil světlo světa? Nejmnohomluvnější odpověď nabízí Lukášovo evangelium: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.“ Tím získáváme důležité údaje. Vláda císaře Oktaviána řečeného Augustus trvala od roku 27 př. n. l. do roku 14 n. l. Postihuje tedy i rok nula. Problémem však je správcování onoho Quirinia. Publius Sulpicius (51 př. n. l. až 21 n. l.) totiž sčítání organizoval v letech 6–7. n. l. Tím se nám Ježíšovo narození dostává do doby po Kristu. 

Zde je však nutné upozornit na názor teologa Aloise Stögera, podle kterého byl celý soupis dlouhým procesem, který se klidně mohl protáhnout na několik let. Sčítání navíc mělo dvě etapy. Nejprve se dávalo dohromady pozemkové vlastnictví a z něj se teprve odvozovalo, kolik kdo musí platit. Tím se dostáváme k dalšímu problému. Proč Josef z Nazareta hnal svou těhotnou manželku do Betléma, když podle Lukáše měl jít „každý do svého města“? Možná tam měl nějaké pozemky, spíš to ale nasvědčuje tomu, že se měl naplnit příslib proroka Micheáše, podle kterého se Pastýř Izraele měl narodit v Betlémě. To ale ve prospěch Kristovy historicity příliš nesvědčí.

Další údaj nám také příliš nepomůže. Evangelista Matouš píše: „Když se narodil Ježíš (...) za dnů krále Heroda (...)“ Vláda tohoto panovníka však končí jeho smrtí v roce 4 př. n. l. Hovoříme tedy o rozdílu zhruba deseti let. 

Meteorit nad jesličkami?

Pokud vrátíme slovo Matoušovi, dozvíme se ještě: „(…) hle mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: ‚Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.‘“ Nabízí se otázka, co tato létavice byla zač. I její výskyt by nám totiž mohl pomoci se zatím tak nejasnou periodizací.

Tradice z daného astronomického jevu udělala kometu, ale stejně dobře mohlo jít o konjunkci planet, nebo o jiný dostatečně výrazný astronomický jev. Dnes už se považuje za poměrně nepravděpodobné, že by betlémskou vlasaticí byla Halleyova kometa okolo roku 12 př. n. l. Jistější se zdá, že by mohlo jít o konjunkci. Konkrétně snad o konjunkci Saturnu s Jupiterem.

TIP: Odvěké hledání betlémské hvězdy: O jaký nebeský úkaz ve skutečnosti šlo?

Některé tituly dávají důraz na to, že Saturn byl považován za hvězdu židovského národa (uctívali ho již staří semité a Židé mají do synagogy chodit v SATURday). K mimořádnému jevu došlo v roce 7 př. n. l. hned třikrát, a to 29. května, 30. září a 7. prosince. Neméně zajímavá konjunkce Venuše a Jupitera nastala 17. června roku 2 př. n. l. a opomenout nemůžeme ani tu z 12. srpna roku 3 př. n. l. Ta se navíc odehrála na východním nebi. Tento výčet není ani zdaleka kompletní a i tak nabízí obrovské množství variant. Astronomie nám tedy příliš nepomůže.

Rebel Strauss

Vnitřní rozpory mezi jednotlivými evangelii samozřejmě neunikly pozornosti našich předků. Kritické hlasy rezonovaly již na sklonku 18. století a rozhodné tvrzení, že Ježíš vůbec nežil, poprvé zaznívá na jeho konci.

Větší impuls pak dodal Bruno Bauer (1809–1882), jehož dílo získalo značnou popularitu. Skutečně halasný spor z kauzy udělal Arthur Drews (1865–1935), ale na nesrovnalosti v rámci biblického textu upozorňoval například i polský spisovatel a esejista Zenon Kosidowski (1898–1978). Za největšího pochybovače o Kristově historicitě je však jednoznačně považován biblista David Friedrich Strauss (1808–1874). Tento muž byl osobně přesvědčen, že vzdělanci jeho doby už nejsou křesťany, neboť to nemají zapotřebí. Co se týká Ježíše, je jeho argumentace velice zajímavá: „To přece vůbec není způsob, jak se realizuje idea, vydat celou svou plnost na jeden exemplář a vůči všem ostatním skrblit. Idea ráda šíří své bohatství v mnohotvárnosti exemplářů, které se navzájem doplňují, ve střídání individuí, která se kladou a opět ruší.“ 

Za nehistorické považuje Strauss všechny příběhy, které odporují všeobecně platným zákonům. Do značné míry by se však dalo říci, že popření Kristovy existence není jeho hlavním cílem, ba co více, tento rozměr spíš pouští ze zřetele. David Strauss však ovlivnil Karla Marxe a marxisty a zde nastává skutečně kopernikánský obrat.

Na rozdíl od filozoficko-teologických úvah vzali komunisté celou problematiku šturmem. V dobou zatížených úvodech do literatury se tak objevuje rezolutní tvrzení, že Kristus nikdy neexistoval. Výtečně to totiž souzní s pojetím náboženství coby opia lidstva.

Pohané píší o Kristovi

Jak pak ale vysvětlit všechna svědectví, která o Ježíšovi a jeho následovnících hovoří? Mnoho z nich je nebiblických a leckterá vysloveně kritická až nenávistná. Jistě je tedy nemůžeme považovat za dílo účelové propagandy.

Nejstarším nekřesťanským a nežidovským pramenem je dopis politika a historika Plinia mladšího (61–113 n. l.) císaři Trajánovi, který datujeme do roku 112 n. l. Plinius tehdy působil jako prokurátor v Bithýnii a musel rozhodnout o osudu služky obviňované z křesťanství. Sám měl za to, že tato víra je zlá a zvrácená pověra, jejíž věřící „měli ve zvyku shromažďovat se v určitý den ráno a zpívat Kristu, jehož považovali za svého boha“.

Dalším dokladem jsou anály římského historika Cornelia Tacita z roku 116 n. l. V souvislosti s požárem Říma uvádí, že ho zapálil Nero, ale vinu svalil na křesťany. „Původce tohoto pojmenování, Kristus, byl popraven prokurátorem Pontiem Pilátem za panování Tiberiova. Tato zhoubná pověra byla sice na čas potlačena, ale znova se začala šířit nejenom v Judsku, kde vznikla, ale též ve Městě (v Římě), kde se sbíhají a jsou nadšeně přijímány ty nejvulgárnější a nejohavnější věci.“

Jen o čtyři roky mladší je trochu tajemná věta z Života císaře Claudia: „Iudeos impulsore Chresto assidue tumultuantis Roma axpulit.“ Ta se dá vyložit tak, že (Claudius) vyhnal z Říma Židy, kteří kvůli Kristu neustále vyvolávali nepokoje. 

Bystrému čtenáři možná tento výčet nepřijde příliš obsáhlý a položí si otázku, proč antičtí analisté prvního století o Ježíšovi mlčeli? Na tuto výtku teolog Johannes Weiss (1863–1914) odpovídá protiotázkou: „Kdopak jsou ti mnozí římští kronikáři, ve kterých jsme tak marně pátrali po nějakém svědectví? Nejsou vůbec žádní, neboť veškerá literární tradice staré císařské doby se až na Tacita a Suetonia ztratila. Naprosto tedy nemůžeme vědět, zda vůbec a jak raní římští historikové uznali křesťanství a osobu Ježíše za hodné pozornosti.“ Tomuto tvrzení přizvukuje i Günter Bornkamm (1905–1990): „Velké světové dějiny ho (Ježíše) sotva zaznamenaly.“

Ježíš bez klasických autorů

Svědectví však existuje i z židovské strany. Podal ho Josephus Flavius, který se ještě před rokem 66 n. l. dostal služebně do Říma. Ten napsal několik důležitých děl. V Antiquitates Judaicae, které spatřily světlo světa kolem roku 90 n. l., stojí: „V této době žil Ježíš, moudrý člověk, je-li ho možno zvát člověkem. Konal totiž podivuhodné skutky a byl učitelem těch, kdo přijímají pravdu s radostí, a přitáhl k sobě mnoho Židů a též mnoho Řeků. On byl Kristus. V důsledku obvinění našich předáků byl Pilátem odsouzen ke smrti křížem, ale ti, kdo ho milovali, nepřestali ho milovat: a znovu se jim ukázal živý třetího dne: božští proroci o něm předpověděli toto a mnohé jiné podivuhodné věci. I dnes jsou ti, kdo se od jeho jména nazývají křesťané.“

Kritika tohoto textu tvrdí, že byl pravděpodobně později doplněn. Ona prý „vlepená“ slůvka jsme proto vytučnili. Abychom se tedy vyvarovali svévole nějakého opisovače, sáhněme k „arabskému znění“ z přelomu 5. a 6. století: „V té době byl jeden moudrý člověk jménem Ježíš. Jeho život byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnozí z Židů a z jiných národů se stali jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k smrti ukřižováním. Ale ti, kdo se stali jeho učedníky, neopustili jeho učednictví. Oni vyprávěli, že se jim ukázal tři dny po svém ukřižování a že byl živý. Proto, možná, byl Mesiáš, o němž proroci vyprávěli podivuhodné věci.“

Ať s přípisky nebo bez, text je možné brát jako poměrně věrohodné svědectví. Další pak máme od syrského historika Mara bar Sarapiona. Ten píše svému synovi v roce 73 n. l.: „Jaký prospěch měli Athéňané z toho, že zabili Sokrata? Zločin, za který museli platit hladem a morem? Anebo obyvatelé Sámu, že zabili Pythagora, když pak jejich země byla v jednom okamžiku zasuta pískem? Anebo Židé, že popravili svého moudrého krále, neboť od toho času byli zbaveni svého království. Bůh spravedlnosti totiž pomstil ty tři mudrce. Athéňané zemřeli hladem; obyvatelé Sámu byli zaplaveni mořem; Židé byli zabiti a vyhnáni ze své země, aby žili roztroušeni po všech končinách. Sokrates nezemřel, díky Platonovi; a ani Pythagoras, díky Héřině soše; ani moudrý král, díky novým zákonům, které vyhlásil.“ Dá se předpokládat, že tímto moudrým králem je právě Ježíš.

Církev nabízí řešení

Zdá se tedy, že prameny hovoří pro existenci. Jak se však vypořádat s rozporností evangelií? Touto a příbuznou otázkou se zabývá na tisíc svazků, a pokud bychom přidali i odborné studie, dostali bychom se k číslu blížícímu se desítce tisíc. Církev si je totiž disonancí ve svých hlavních textech vědoma a již vůči nim zaujala stanovisko. I je emeritní papež Ratzinger přiznává, že se Ježíš nenarodil v roce nula. K místě rodiště pak uvádí: „Významní představitelé exegeze se domnívají, že zpráva obou evangelistů – Matouše a Lukáše –, podle níž se Ježíš narodil v Betlémě, je teologickou, nikoli historickou výpovědí. Ve skutečnosti se podle nich Ježíš narodil v Nazaretě.“

Rozhodně se nedá tvrdit, že by církev bránila studiu bible. Svobodné vědecké zkoumání Písma bylo nejen povoleno, ale dokonce doporučeno katolickým učencům již encyklikou Divino afflante Spiritu v roce 1943. Ti v bibli objevili různé vrstvy tradice. Otázku pak řešila koncilová konstituce Dei verbum a další dokumenty Papežské biblické komise. (Stranou ponechme, do jaké míry je teologické bádání svobodnou vědou.)

Je tedy klidně možné, že se Ježíš narodil jindy a jinde. A to ani zdaleka není vše. Na Golgotu dost možná nenesl celý kříž, ale jen příčné břevno. To však nebylo nijak zvlášť těžké a není tedy důvodu, aby pod ním mladý muž tolikrát klesl. Nabízí se, že možná katani s biči svou povinnost trochu přehnali. To bychom se však dostali do oblasti spekulací. Nás bude zajímat především problematika Kristova umučení.

Ukřižování jako důkaz

Paradoxně totiž jistotu o tom, že Ježíš skutečně žil, získáváme díky tomu, že zemřel. Ukřižování bylo římským trestem, adekvátní židovskou paralelou bylo ukamenování. Především však šlo o exekuci velice potupnou. Tak dehonestující, že kříž se jako symbol křesťanství uplatnil až o pěkných pár staletí později. Kdyby byl tedy Kristus fiktivní postavou, jistě by mu vymysleli jiný a méně zahanbující trest.

Ve 2. století vznikl zlobný spis, který se jmenoval Proti křesťanům a jehož autorem byl jistý Celsus, jehož dílo známe z Origenových polemik. Celsus tvrdí, že celé křesťanství je podvod, protože učedníci ukradli učitelovo tělo a rozšířili zvěst, že vstal z mrtvých. Kdyby mohl jakkoli zpochybnit, že onen rabbi opravdu žil, jistě by to udělal. A tento případ je jen jedním z mnoha. 

Když to spojíme s věrohodnou a mnohostrannou výpovědí pramenů, dostaneme se k tomu, co dnes tvrdí moderní věda. Ježíš existoval. Některé události jeho života se dají historicky dokázat a jsou to zrovna ty, které zvěstovatelé poselství pociťovali jako zátěž a „nehodily se jim do krámu“.

TIP: Je Chrám Božího hrobu skutečně místem posledního odpočinku Ježíše Krista?

Samozřejmě že existenci osoby nám tak časově vzdálené můžeme zpochybňovat. Víme však s jistotou, že skutečně žil Pilát Pontský? A co král a císař Karel IV.? Jak můžeme průkazně tvrdit, že prameny, které o nich hovoří, neobsahují zkreslující či tendenční líčení? Anglický rétor, logik a teolog Richard Whateley (1787 až 1863) o Ježíšově dějinnosti nepochyboval. Roku 1849 však vydal zajímavé dílo s názvem Historic Doubts relative to Napoleon Bonaparte, ve kterém dokazuje, že Napoleon nikdy neexistoval. Zpochybnit se totiž dá vše.

Ježíš z Nazareta jako historická postava patří do lidských dějin, zejména do toho proudu, ze kterého povstala evropská kultura. Ba co víc, pro vznik evropské kultury byl vysloveně konstitutivní. Ony neshody a zkreslení pocházejí z toho, že záměrem evangelistů nebylo sepsat historické pojednání, ale zvěstovat Ježíše jako Boha.   

Einsteinova teorie relativity předpovídá, že hmotné objekty zakřivují časoprostor svou gravitací. Opravdu masivní objekty působí na časoprostor do té míry, že to naše přístroje mohou změřit. Einsteinova relativita mimo jiné předpovídá, že čas běží pomaleji, když je měřen hlouběji v gravitačním poli nějakého tělesa, než když takové měření proběhne méně hluboko v gravitačním poli.

Tuto předpověď ověřovali fyzici v laboratořích, a také v reálném světě, pomocí satelitů s velice přesnými hodinami. V takovém případě se satelity pohybovaly na oběžných drahách, které dělily tisíce kilometrů. Japonští badatelé nedávno uspořádali unikátní experiment, během něhož k ověření zmíněné Einsteinovy předpovědi využili telekomunikační věž Tokyo Sky Tree, čili „Tokijský nebeský strom“. Tato věž je vysoká 634 metrů a v současné době je druhou nejvyšší stavbou na světě po mrakodrapu Burdž Chalífa v Dubaji.

TIP: Stále platí! Einsteinova teorie prošla testem v centru Mléčné dráhy

Vědci při experimentu použili dvoje extrémně přesné hodiny. Jedny z nich umístili do přízemí věže a druhé na tzv. Druhé pozorovací podlaží, které se nachází ve výšce 450 metrů. Díky ultrapřesným měřením se jim podařilo potvrdit, že Einsteinova relativita skutečně stále platí. Japonský tým zároveň přiznává, že výzva Einsteinovy relativity byla jen třešničkou na dortu. Vědci by rádi podobný systém využívali pro přesná měření v terénu, například pro geologické pohyby. A potřebovali jej vyzkoušet mimo laboratoř.

Že má fluor pozitivní vliv na sklovinu a zuby obecně, zjistili lékaři už na počátku 20. století. Ve 40. letech jej pak například Američané začali v malých dávkách přidávat do pitné vody – a dnes takto obohacenou H2O pije 75 % tamních obyvatel. 

Řada konspiračních teoretiků nicméně odmítá připustit, že by vláda USA dělala něco prospěšného pro zdraví občanů, a za pozitivním krokem vidí spiknutí. „Fluor v jakémkoliv množství není ničím jiným než chemickou zbraní. Jelikož se aplikuje na celé národy nebo skupiny uvnitř národů, jedná se o nástroj chemické války, pomocí kterého chtějí eugenikové snížit zalidnění planety,“ tvrdí samozvaný odborník Alex Jones, jehož články si můžete přečíst na dezinformačním portále Infowars.com. 

Jak se otrávit kyslíkem?

Jones a mnoho jemu podobných staví na překrucování odborných textů. Citují například studie, podle nichž mohou středně vysoké dávky fluoru ovlivnit inteligenci, a laboratorním zvířatům dokonce poškodily mozek. Nicméně tutéž logiku lze aplikovat na řadu jiných látek, s nimiž se běžně dostáváme do styku: Kupříkladu velké množství thiokyanatanu obsaženého v obyčejné kapustě dokáže člověka zabít, a otrávit se koneckonců můžeme i kyslíkem. Podstatnou roli totiž hraje koncentrace: Velké dávky fluoru mají skutečně negativní vliv na zdraví, v USA je však jeho množství ve vodě stanoveno na neškodných 0,7 miligramu na litr. Veškeré konspirační teorie na uvedené téma jsou tudíž „mimo“.

TIP: Mýty všedního dne: Znáte nejčastější hoaxy kolující po síti?

Jejich přívržencům to ovšem nebrání v nákupech filtrů, které z vody většinu fluoru odstraní. Ti nejzavilejší si pak pořizují destilační přístroje, jež dokážou životodárnou tekutinu zbavit nenáviděné látky zcela. Destilovaná H2O však na rozdíl od fluorované verze znamená reálné zdravotní riziko, neboť narušuje tělesný metabolismus…

Podle průzkumu pojišťovací společnosti Direct Line Home Insurance chodí až 50 % dotázaných Britů na WC s mobilním telefonem. Dalších 16 % se raději vyprazdňuje v přítomnosti tabletu a 4 % si na míse hraje s přenosnými konzolemi.

TIP: Sušáky na ruce prý šíří tolik bakterií, že představují hrozbu veřejnému zdraví

Všichni se přitom vystavují nejen hygienickému riziku – neboť bakterie ulpívají na zařízení, která na rozdíl od rukou obvykle neumyjeme –, ale hazardují také se ztrátou přístroje. Až 40 % respondentů se totiž přiznalo, že svůj telefon, tablet nebo konzoli upustilo do mísy či umyvadla, kde se elektronika utopila a přestala fungovat. Na toaletní dobrodružství nejčastěji vyráželi Britové z Leedsu, naopak ti v Nottinghamu preferovali spíš neinteraktivní formy zábavy.

První bojové akce provedly střemhlavé bombardéry Ju 87B a pilotovi jedné ze stuk se přitom podařilo dosáhnout premiérového sestřelu války. Trojice strojů ze Sturzkampfgeschwader 2 „Immelmann“ vzlétla 1. září ve 4.45 z letiště Nieder-Ellguth. Formaci vedl proslulý plachtař major Oscar Dinort, avšak proslavit se měl dosud neznámý četař Frank Neubert (1915–2003), který na junkersech létal už od roku 1936.

Památný souboj Neubert později popsal takto: „Dostali jsme rozkaz udeřit na letiště v Krakově. Po svržení pum jsme opět zamířili nad území Říše a nabrali výšku. Vtom jsem spatřil vpravo pod námi polní letiště, kolem něhož kroužila letadla, a přímo před našimi stroji se objevila osamělá stuka napadená dvojicí stíhačů. Rozhodl jsem se kamarádovi pomoct a snažil se dostat do palebné pozice."

Zachránil spolubojovníka

Neubertovi vzpomínky pokračují: „Když se mi to podařilo, vypálil jsem, ale bez úspěchu. Teprve po druhé dávce jsem spatřil, jak se stopovky zaryly do kokpitu protivníka. Nejprve se zdálo, že stroj zůstal nepoškozen, a tak jsem nastoupil ke třetí zteči. Náhle se letoun rozprskl jako ohnivý míč a úlomky nám prolétly kolem uší. Obrátil jsem se proti druhé stíhačce, jenže protivník se odpoutal elegantním manévrem a zmizel.“

Junkersy se vrátily na letiště a bez dalších příhod přistály. Poručík Brandenburg, pilot napadeného letounu, prý padl Neubertovi kolem krku se slovy: „Zachránil jsi mi život.“ V sestřelené stíhačce PZL P.11c našel smrt kapitán Mieczysław Medwecki. 

TIP: Hans-Joachim Marseille: Hitlerova obávaná hvězda Afriky

Neubert se zapojil i do kampaní proti Francii a Anglii, roku 1941 bombardoval jugoslávská vojska a řecké přístavy, přičemž za potopení tankeru obdržel Železný kříž. Od podzimu 1942 létal na východní frontě v bitevníku Hs 129, v lednu 1943 přežil po zásahu projektilem z protiletadlového kanonu těžké zranění. Na konci války patřil k nejzkušenějším bitevním pilotům Luftwaffe s asi 350 bojovými lety, později u Bundeswehru dosáhl hodnosti podplukovníka.

Konstantin Feoktistov, šéfprojektant pilotovaných kosmických plavidel a první vědec-kosmonaut, s programem vysazení člověka na Měsíci zásadně nesouhlasil. Jako racionálně uvažující inženýr se domníval, že je nejdřív nutné ovládnout prostor okolo Země, a teprve pak se lze vydat dál. Neuspěl. Když ovšem Američané přistáli na povrchu zemského souputníka jako první, čímž tato část vesmírných závodů skončila, rozhodl se Feoktistov sdílet své myšlenky s tajemníkem ÚV KSSS Dmitrijem Ustinovem, nejvyšší osobou přes raketovou techniku.

Kreml v té době zoufale hledal program, který by mohl zahájit místo neúspěšného „Člověk na luně“. Vasilij Mišin, šéf Ústřední konstrukční kanceláře experimentálního strojírenství (CKBEM) – jak se kancelář založená Sergejem Koroljovem nazývala –, ovšem pořád horoval pro vysazení člověka na Měsíci. A tak jej inženýři museli obejít. Využili toho, že na podzim roku 1969 odjel šéf do lázní…

Závody pokračují

Skupina inženýrů v čele s náměstkem hlavního konstruktéra Borisem Čertokem se 5. října 1969 domluvila s Ustinovem, že svolá poradu odborníků k dalšímu postupu. Sešli se 19. října. Vybudujeme dlouhodobou orbitální stanici (DOS) – zaručili se konstruktéři. Do roka by ji mohli sestavit. Vycházeli přitom z parametrů nejsilnější rakety, jakou měli k dispozici – UR-500 neboli Proton od Vladimira Čelomeje. Mohla dopravit do kosmu válec o maximálním průměru 4 metry, délce 14 metrů a hmotnosti do 19 tun. Kromě toho inženýři u Čelomeje vyvíjeli od roku 1964 vojenskou stanici Almaz, pro niž chybělo uplatnění.

Ustinov souhlasil. Američané chtějí svou laboratoř Skylab dopravit na orbitu v roce 1972 – my je musíme předstihnout! Čelomejovi stranický tajemník nařídil, aby předal Feoktistovovi materiály a zkušenosti z vývoje Almazu. Strana a vláda vydaly 9. února 1970 usnesení číslo 105 - 41 o spolupráci konstruktérů na vzniku nové základny. Mišin a Čelomej museli se zaťatými zuby situaci přijmout. Stanice DOS dostala v CKBEM projektové označení 17K a jejím šéfkonstruktérem se stal Jurij Semjonov.

Politici považovali orbitální stanice za propagandistické záchranné lano, kterým zakryjí neúspěch v lunárním závodě. Při recepci v Kremlu na počest posádek tří Sojuzů, jež uskutečnily společný let, tvrdil generální tajemník komunistické strany Leonid Brežněv: „Naše hlavní linie při výzkumu vesmíru spočívá v budování kosmických stanic.“

Kosmonauti musejí cvičit

Každá základna měla zůstat ve vesmíru 70–80 dnů. Během té doby by ji navštívily dvě posádky, přičemž první měla na palubě pracovat alespoň 30 dnů. Zmíněnou představu však nabourala expedice Andrijana Nikolajeva a raketového inženýra Vitalije Sevasťjanova, kteří v červnu 1970 na palubě Sojuzu 9 strávili 18 dnů – a po přistání na Zemi je museli členové záchranného týmu z kabiny vynést. Týden se kosmonauti nedokázali postavit na nohy a při jídle nemohli používat příbor, protože je neposlouchaly ruce. Svalový tonus jejich dolních končetin se snížil o 78 %, srdce se zmenšila o 13 % a o 20 %, takže pumpovala dvakrát méně krve než před startem. Diagnóza zněla: Celkový stav blížící se infarktu myokardu.

Existovala tedy vůbec naděje, že člověk vydrží v beztíži víc než dva týdny, aniž by to ohrozilo jeho zdraví? Muselo to tak být – vždyť američtí astronauti podobné potíže neměli. Lékaři tvrdili, že lidský organismus je třeba ve vesmíru fyzicky zatěžovat. Kosmonauti si také měli vždy na určitou dobu oblékat speciální kombinézy Čibis, které by jim rozložily krev v těle stejně jako na Zemi – tedy většinu do spodní části. Mohly jim pomoct některé léky. A to všechno bylo ještě třeba vyzkoumat. Zásadní předpoklad spočíval v tom, postavit na palubě stanice menší tělocvičnu.

Stanice čeká návštěvu

Předseda Vojensko-průmyslové komise Leonid Smirnov požadoval vypuštění první stanice v únoru 1971 – v předvečer 24. sjezdu sovětských komunistů. To však konstruktéři nemohli stihnout. Premiérový exemplář přivezli na Bajkonur ve značně nehotovém stavu 1. února 1971 a umístili jej do montážní budovy MIK (Montažno-ispytatělnyj korpus). Celý měsíc tam pak technici instalovali a zkoušeli umělý ekologický systém, který měl z atmosféry stanice odstraňovat oxid uhličitý a vydechovanou vodní páru a udržovat v jejích prostorách přijatelnou teplotu. Původně se měl tento kosmický příbytek nazývat Zarja neboli „úsvit“. Když se však do Moskvy doneslo, že Číňané chystají stanici s podobným jménem, změnili Sověti název na Saljut neboli „čestná salva“.

Devatenáctého dubna 1971 vzlétla k nebi raketa Proton-K a vynesla Saljut s číslem 1 na dráhu ve výši 177–211 km se sklonem 51,57° k rovníku a s dobou oběhu 88,37 minuty. Stanice se úspěšně oddělila od posledního stupně nosiče, správně se vyklopily její antény i všechny čtyři panely solárních baterií. Nepovedlo se však odhodit kryt, pod nímž se nacházely pozorovací přístroje. Řídící středisko zvýšilo dráhu na 253–276 km, kde tolik nepůsobil odpor zemské atmosféry, takže se životnost základny prodloužila.

TIP: Skylab: První americká vesmírná stanice vydláždila cestu k ISS

První orbitální stanice tedy kroužila okolo Země – a zaznamenala další sovětské prvenství! Vedení projektu ovšem muselo vyřešit otázku: Máme vůbec vysílat na palubu kosmonauty, když většinu plánovaných pozorování nelze uskutečnit?

Dokončení: První vesmírné příbytky: Historie sovětského programu Saljut (2) (vychází v neděli 19. dubna)

Pokud se zajímáte o světové rekordy v planku neboli prkně, jméno George Hood jistě znáte. Někdejší mariňák a speciální agent stanovil rekord ve zmíněném cviku již roku 2011 – tehdy se jednalo o úctyhodných 80 minut. Prvenství pak v roce 2016 převzal Číňan Mao Wej-tung, který v planku vydržel 8 hodin, 1 minutu a 1 sekundu. Američan se však rozhodl získat primát zpět: Jeho denní trénink tedy sestával ze 4–5 hodin v prkně, 700 kliků, 2 000 sklapovaček, 500 dřepů a 300 bicepsových zdvihů. Než se nastavenou laťku pokusil překonat, strávil v planku celkem 2 100 hodin. A nakonec uspěl – ve svých 62 letech setrval v náročné poloze bez přerušení 8 hodin, 15 minut a 15 sekund.

Potíže s „třináctkou“ začaly vlastně již na Zemi a týkaly se například sporů o složení týmu. Původně se na roli velitele chystal Alan Shepard, první Američan v kosmu, z letového stavu jej ovšem na dlouhé roky vyřadila Ménierova choroba postihující rovnovážný aparát vnitřního ucha. Po experimentální operaci v Los Angeles se jeho potíže podařilo dostat pod kontrolu, takže se znovu zařadil mezi aktivní astronauty. Podle ředitelství NASA ve Washingtonu však neměl dost času se na roli velitele lunární expedice připravit. 

Šéfastronaut Deke Slayton se nakonec rozhodl situaci vyřešit tichou výměnou posádek Apolla 13 a 14 před oficiálním jmenováním. Shepard se tak posunul na „čtrnáctku“ a získal víc prostoru pro výcvik na simulátorech. Křesla v Apollu 13 tedy čekala na Jamese Lovella, Thomase Mattinglyho a Freda Haise.

Zarděnky útočí

Jarní start v roce 1970 se blížil, všichni zúčastnění se těšili na vědecky nesmírně zajímavou a navíc premiérovou výpravu do měsíčních hor: Cílem se stala vysočina u kráteru Fra Mauro. Jenže v polovině března onemocněl zarděnkami Charles Duke ze záložní posádky – a při výcviku byl často v kontaktu s hlavním týmem. Krevní testy ukázaly, že pilot mateřské lodi Mattingly nemá v těle přirozené protilátky, a sám Duke si údajně nedokázal vybavit, zda nemoc někdy prodělal. Inkubační doba kromě toho varovala, že se u něj choroba s vysokými teplotami může rozvinout právě během letu. Takže co teď? 

Sehrané posádky nešlo prohodit, protože každá měla jednoho potenciálně či skutečně nemocného člena. Lovell a Haise se tak jen pár dní před startem dočkali nového kolegy, který na ně měl čekat na lunární orbitě – Jacka Swigerta ze záložní skupiny. Mezitím se Mattingly ke svému vyřazení velmi nevybíravě vyjádřil na tiskové konferenci, rozhodnutí však bylo naprosto pochopitelné.

Přeskočila jiskra

V sobotu 11. dubna 1970 zamířilo Apollo 13 na raketě Saturn V z floridského pobřeží vstříc Měsíci. O obnažení elektrických vodičů v jedné kyslíkové nádrži neměl nikdo ani tušení. Došlo k němu během předstartovních prověrek kvůli užití vyššího elektrického napětí, než na jaké výrobce nádrž konstruoval, i když to tak NASA požadovala kvůli zjednodušení testů na rampě. V pondělí 13. dubna, ve 21:06 místního času v houstonském řídicím středisku, se Apollo nacházelo již víc než 328 000 km od Země. Posádka zrovna dokončila televizní přenos z paluby zatím ještě vypnutého lunárního modulu, když Swigert dostal z Houstonu příkaz zapnout ohřívač kyslíkové nádrže, aby se v ní trochu zvýšil tlak. Jenže v hutném kapalném kyslíku přeskočila jiskra…

Následovaly otřesy, ječení alarmů, nádrž v servisním modulu vybuchla a těžce poškodila i druhou. Únik cenného plynu proraženou stěnou lodi vzápětí potvrdil velitel Lovell prostým pohledem z okna. Tekutý kyslík sloužil k výrobě elektřiny pro systémy lodi, protože z nádrží odcházel do palivových článků. A ty se tak rázem ocitly bez zdrojů. Kyslíková soustava Apolla 13 utrpěla těžké poškození a na její záchranu bylo zjevně pozdě. Nepomohla ani izolace článků. 

Ve velitelském modulu se nacházely tři kyslíkové lahve, průběžně doplňované z hlavních nádrží, které měly sloužit při návratu na Zemi, po odhození servisní sekce. Letový ředitel Gene Kranz je nařídil neprodleně uzavřít, jinak by jejich obsah také vyprchal do vesmíru. V té chvíli zřejmě zachránil tři životy…

Hraje se o čas

Apollo 13, a zejména jeho energetický potenciál, bylo mrtvé. Zbýval lunární přistávací modul. Z Houstonu směřoval k astronautům příkaz jej bleskově oživit a přesunout se dovnitř. NASA samozřejmě podobné situace předpokládala, včetně využití zmíněného modulu coby dočasného záchranného člunu pro pobyt posádky. Podle krizových scénářů mělo Apollo 13 zapálit hlavní motor servisní sekce SPS neboli Service Propulsion System a přejít na dráhu s co nejrychlejším návratem k Zemi. Jenže výbuch zničil i řadu senzorů či kabelů k nim, takže o stavu motoru SPS chyběly jakékoliv informace. Houston se obával exploze po jeho zážehu, což by znamenalo definitivní konec trojice astronautů.

SPS tedy raději skončil mimo hru. Apollo letělo po dráze volného návratu, která by ho po jednom obletu Měsíce přivedla zpět k rodné planetě asi za 4,5 dne. Letoví kontroloři situaci propočetli – a také uvedený scénář smetli ze stolu. Lunární modul neměl kyslíkové ani energetické kapacity, aby tak dlouho udržel životní podmínky pro tři muže.

NASA nakonec připravila plán na zážeh přistávacího motoru modulu nad odvrácenou stranou Měsíce, jenž by přílet sestavy k Zemi urychlil o celý den. Přesto musela posádka kvůli omezeným zásobám vypnout i v lunární sekci vše, co bylo možné, plout beztíží v zimě a spolu s týmy v Houstonu vymýšlet a provádět řadu improvizací – třeba jak připojit a zprovoznit kanystry na filtraci CO2, přinesené z mrtvé velitelské sekce. V tu chvíli paradoxně skončila technická část příběhu a začala ta lidská.

Chlad a nuda

Jak zvládaly rodiny astronautů strach o své partnery, otce a syny? Film Apol­lo 13 z roku 1995, s Tomem Hanksem v hlavní roli, „byl úžasný, ale například k hádkám v řídicím středisku ve skutečnosti nedocházelo, přidali je filmaři pro dokreslení dramatu“, vzpomínal tehdejší manažer pilotovaných vesmírných letů v NASA Chris Kraft. „Stejně tak rodiny astronautů v posádce nebyly tak vystrašené a bez informací, jak to vypadalo na plátně. Informovali jsme je o situaci snad každou minutu a díky tomu byly jejich obavy menší.“

Fred Haise ve své přednášce po letech vzpomínal, že trojici „trosečníků“ daleko od Země sužovalo také něco jen stěží očekávatelného – nuda. Naprostá většina přístrojů v chladné lodi byla vypnutá, aby se ušetřilo maximum elektřiny, takže vlastně neměli na čem pracovat. Najednou ne­existoval žádný letový plán, povinnosti ani pilotáž. Apollo 13 letělo naprosto pasivně, řízené pouze fyzikou, respektive gravitačními silami Měsíce a Země, jež se střídaly za zamlženými okénky.

Časovaná nálož

Jeden dramatický moment cestou zpět přece jen nastal. Od exploze uplynulo zhruba 40 hodin, Měsíc už Apollo 13 minulo, urychlovací zážeh sestupového motoru lunárního modulu byl úspěšně dokončen. Lovell a Swigert se šli prospat, Haise zůstal ve službě a na příjmu. Náhle se ozvala rána a astronaut coby expert na systémy lunární sekce věděl, že je něco velice špatně. Nyní i on, stejně jako nedávno velitel Lovell, pozoroval mrak bílých vloček unikající z lodi, tentokrát ovšem z opačného konce – z přistávací části modulu.

Podle vysvětlení letových kontrolorů explodovala jedna ze čtyř baterií. Skládaly se ze stříbro-zinkových plátů, ponořených do elektrolytického roztoku, a coby vedlejší efekt produkovaly vodík a kyslík. Když se zmíněné plyny někde nahromadí, stačí k drobnému výbuchu malá jiskřička. Dle odborníků v Houstonu šlo o časovanou nálož, jež číhala na palubě každého lunárního modulu, který do té doby k zemskému souputníkovi zamířil. Výkon tří zbývajících, nepoškozených baterií naštěstí ztrátu vyrovnal. Kdyby ovšem Lovell s Haisem na Měsíci přistáli, mohla je zmíněná exploze potkat třeba právě v kritických fázích sestupového manévru. Následky by byly nepříjemné, až krajně nebezpečné.

Vyčerpaní, ale živí

Velitelský modul Apolla 13 dosedl do vln Pacifiku poblíž letadlové lodi Iwodžima 17. dubna 1970, po 5 dnech, 22 hodinách a 54 minutách dramatického letu k Měsíci a zpět. Posádka byla vyčerpaná, podchlazená, dehydrovaná – ale živá. U Haiseho se ovšem rozvinul zánět močových cest s horečkou, takže místo párty na uvítanou s dobrým jídlem zamířil na lodní ošetřovnu.

TIP: Kterak Apollo 13 (ne)vstoupilo do historie: Jak měl proběhnout let na Měsíc

„Třináctka“ znamenala přerušení programu lunárních misí jen na tři čtvrtě roku. Již v lednu 1971 se do vesmíru vydalo Apollo 14 pod velením Alana Sheparda a dosáhlo vysočiny Fra Mauro. Prožité drama však bohužel přispělo i k rušení expedic po Apollu 17.