Zbarvení u některých zvířat funguje coby varování pro ostatní, jiným poskytuje dokonalou kamufláž před predátory. Ovšem jak je tomu u brouků, k jejichž hlavním nepřátelům patří ptáci, kteří by si blýskavých krovek měli všimnout jako první? 

TIP: Odvážné mimikry: Chobotnice se maskují tak, že na sebe upoutávají pozornost

Vědci vymysleli pokus, při němž na konce listů rostlin umístili 886 broučích křídel: Některá přitom natřeli různě barevnými laky na nehty, zatímco jiná ponechali v jejich přirozeně zářivých duhových odstínech. Poté sledovali, která křídla lákají ptáky nejvíc. Ukázalo se, že opeřenci mnohem víc útočili na nalakované jednobarevné krovky než na ty přirozené, hrající všemi barvami duhy. Díky třpytu krovek se tedy brouci snáz ukryjí v lesklých listech rostlin.

Černé díry mohou vážit od několika jednotek hmotnosti Sluce až po desítky miliard Sluncí. Podle jejich hmotnosti je dělíme na:

• černé díry hvězdné hmotnosti s hmotností typické hvězdy (4 až 15 hmotností Slunce)
• černé díry střední hmotnosti s hmotností kolem 50 až 100 000 hmotností Slunce.
• obří černé díry s hmotností v řádech od 10⁵ do 10¹⁰ hmotnosti Slunce
• superobří černé díry s hmotností nad 10¹⁰ hmotnosti Slunce

Zatímco nejmenší černé díry vznikají jako pozůstatky zaniklých hmotných hvězd, obří a superobří se nacházejí v centrech galaxií. Nejméně přehlednou je situace okolo černých děr střední hmotnosti. Podle vědců jde o obtížně vystopovatelné objekty, neboť na rozdíl od svých větších sestřiček nedisponují dostatečně velkou silou, aby mohly ve velkém požírat okolní hvězdy a produkovat tak záření.

Střednětěžká záhada

V roce 2006 objevily rentgenové observatoře Chandra a XMM-Newton silné rentgenové záření, přičemž nebylo jasné, odkud záření pochází a ani to, zda jde o záření vzniklé uvnitř Mléčné dráhy nebo z jejího vnějšku. Astronomové tehdy záření připisovali roztržení hmotné hvězdy, která se příliš přiblížila některé černé díře. 

Zajímavé na celé věci ale bylo to, že záření nepřicházelo z centra žádné z galaxií ale spíše z jejího okraje, kde by se podle současných teorií supermasivní černé díry nacházet neměly. Zároveň se jevilo jako nepravděpodobné, že by zdrojem byla neutronová hvězda v Mléčné dráze. Zdroj záření vědci pojmenovali 3XMM J215022.4−055108 a začali pracovat s možností, že by mohlo jít o středněhmotnou černou díru.

TIP: Čínští astronomové objevili černou díru, která boří současné teorie

Na pravděpodobně definitivní rozřešení záhady si ale vědci museli počkat. Přineslo je až pozorování Hubbleova teleskopu, které jako zdroj záření označilo objekt na okraji vzdálené a husté hvězdokupy. Podle vědců jde pravděpodobně o obnažené jádro málo hmotné trpasličí galaxie, která byla roztržena během interakce se sousední galaxií.

Porovnání s dalšími údaji rentgenové observatoře XMM-Newton pak umožnilo odhadnout hmotnost černé díry sídlící v této trpasličí galaxii. Podle vědců její hmotnost odpovídá zhruba 50 tisícům Sluncí, což ji řadí mezi černé díry střední velikosti.

Apokryfy často vyvolávají kontroverzní či přímo negativní reakce. Ne všechny apokryfní spisy jsou však svým obsahem v protikladu k běžnému židovskému či křesťanskému učení. Většinou jsou jen doplňkem nebo alternativou toho, co píší kanonické texty.

Číst je či nečíst?

Židé se na podobě posvátných textů Starého zákona shodli koncem 1. století. Do takzvaného palestinského kánonu nezahrnuli některé mladší starozákonní texty, které pokládali za méně důležité. Tyto texty se ale dostaly do řeckého a latinského překladu Starého zákona (takzvaná Septuaginta a Vulgáta). Konkrétně jde o spisy Tóbijáš, Júdit, tři Knihy makabejské, Moudrost Šalamounova, Sírachovec a některé přídavky ke kanonickým knihám Daniel, Ester a Jeremjáš.

Jako apokryfní je nazývají pouze protestanti, kteří je stejně jako židé nestaví na úroveň ostatních biblických knih. Reformované církve (kalvinistické) je vůbec jako součást bible neuznávají a luteráni a anglikáni jen připouštějí, že jejich čtení je užitečné. Katolíci pro tyto spisy užívají termín deuterokanonické („druhotně kanonické“). Jsou tedy považovány za součást kánonu, ale přiznává se jim menší důležitost. Východní pravoslavné církve je nepokládají za kanonické, ale zároveň „mají být čteny“.

Křesťanské apokryfy

Římskokatolická církev používá výraz apokryf pro knihy, které nejsou v palestinském kánonu a chybí i v řeckém a latinském překladu bible. Jde například o spisy Jubilea, Život Adama a Evy, První a Druhý Henoch, Závěť dvanácti praotců, Mojžíšovo nanebevzetí, Mučednictví Izajášovo a další.

Protestanti je označují za pseudoepigrafy („lživě nazvané spisy“), neboť autorství bylo často dodatečně připsáno významným biblickým osobnostem, aby tak vzrostla autorita těchto knih. 

Novozákonní apokryfy jsou spisy z 1. až 4. století, které obsahem a formou připomínají knihy Nového zákona. Ve svém názvu mají obvykle jméno některého z apoštolů, ale nikdy se nestaly součástí žádného novozákonního kánonu a žádná křesťanská církev je neuznává.

Prokázalo se ale, že některé apokryfy mají společný zdroj s uznávanými spisy. Takovým případem je třeba sbírka Ježíšových výroků (logií) označovaná písmenem Q (z německého Quelle = pramen). Tyto výroky byly sepsány v řečtině na základě ústně předávané tradice, která zřejmě skutečně sahá až do období Ježíšova života. Sbírka Q tvoří společnou látku pro Matoušovo a Lukášovo evangelium a je převážně zaměřena na Ježíšovo učení o království nebeském. Na rozdíl od kanonických evangelií se zde nepíše o Ježíši jako o mesiáši – vykupiteli lidstva. 

Přítel Jidáš, družka Máří

Mezi novozákonními apokryfy lze najít apoštolské skutky, listy, apokalypsy a především pak apokryfní evangelia. Z gnostického prostředí pochází Evangelium podle Jidáše, které tuto postavu v rozporu s běžným podáním líčí pozitivně. Ježíš Jidáše zasvětí do vyšší formy duchovního poznání a Jidáš svou domnělou zradou jen poslušně vykoná boží vůli. Zajímavými texty jsou evangelia Ježíšova dětství (Tomášovo, Jakubovo, Matoušovo), která často velmi naivním a lidovým způsobem líčí různé odjinud neznámé epizody z rané fáze Ježíšova života.

V několika apokryfních evangeliích hraje důležitou roli Marie Magdaléna. Vystupuje v nich jako významná Ježíšova žákyně. V rozhovorech mezi Ježíšem a učedníky často klade důležité otázky. Zatímco mnozí apoštolové Ježíšovo učení nechápou, Magdaléna mu velmi dobře rozumí a dokonce vystupuje v roli duchovního vůdce. Ve Filipově evangeliu se dokonce píše o Marii Magdaléně jako o Ježíšově družce.

TIP: Dva tisíce let trvající tajemství: Kde se skrývá Svatý grál?

Dochovalo se též apokryfní Mariino evangelium, které se odehrává krátce po Ježíšově zmrtvýchvstání. Jeho učedníci se bojí nebezpečí a smrti. Marie Magdalena je utěšuje a dodává jim odvahu. V jedné části textu Marie seznamuje učedníky s naukou o duchovním rozvoji, překonání nevědomosti a boji duše s ďáblem. Petr však zpochybňuje Mariino oprávnění zprostředkovávat Ježíšovo učení, protože v ní vidí soupeře ve vedení ostatních apoštolů.

Letadla jsou na zemi. Vlaky stojí v depech. Svět, hlavně ve městech, ztichl. Lidská civilizace výrazně zpomalila svůj každodenní provoz. Pandemie zasáhla prakticky všechny státy a kontinenty. A podle seismologů se teď vlastně utišila i celá planeta. Země totiž díky lidským aktivitám vibruje, až tak, že je to měřitelné.

Belgický geolog a seismolog Thomas Lecocq z Royal Observatory in Belgium si nedávno všiml, že se belgické hlavní město „třese“ o 30 až 50 procent méně než v době před spuštěním pandemické karantény. Vědci v Los Angeles a v Londýně pozorují stejnou situaci. I tam je méně slabých otřesů, než dříve.

TIP: Radost z gólu na fotbalovém šampionátu zaznamenaly seismometry v Mexiku

Naproti tomu seismologické stanice, které se nacházejí na odlehlých místech světa, takové utišení „vibrací“ planety prakticky nezaznamenaly. Seismologové každopádně nejsou z nečekaného seismického klidu vůbec smutní. Znamená to totiž, že se teď jejich měření pomocí velmi citlivých přístrojů stávají přesnějšími. Mohou s nimi detekovat zcela nepatrné otřesy.

Tanky byly za Velké války považovány za mobilnější obdobu artilerie – ne náhodou je otec francouzských obrněných sil Jean Baptiste Eugène Estienne organizoval podle struktury běžné u dělostřelectva. Zatímco pancíř zůstával slabý a jeho tloušťka nepřekračovala 20–30 mm, výzbroj si musela umět poradit i s odolnými opevněními. Tvořila jeden z klíčových parametrů prvních obrněnců, a proto mezi nimi zkusíme nalézt ten s nejvražednějším arzenálem. Nepůjde nám jen o počet a ráži děl, ale také o jejich rozmístění a účelnost lafetace, aby střelci mohli efektivně plnit své úkoly.

Zadruhé: nejsilnější arzenál 

Všechny britské těžké tanky vycházely z modelu Mark I, za jehož vývojem stálo poněkud překvapivě námořnictvo, protože mělo se stavbou obrněných prostředků největší zkušenosti. Experti Royal Navy se na výzbroji britských tanků podepsali hned dvěma způsoby – jednak sáhli po námořních dělech ráže 57 mm, jednak je rozmístili do sponsonů – bočních nástaveb typických pro lodě. Z dnešního pohledu šlo o poněkud kuriózní volbu. Armády velmocí už řadu let používaly obrněné automobily osazené otočnými věžičkami s kulomety či lehkými kanony na střeše (tímto řešením se mohl pochlubit i první sériově vyráběný pancéřovaný vůz Charron-Nakašidze z roku 1905).

Přestože šlo o téměř ideální řešení, jež zbrani propůjčovalo možnost palby do všech směrů i vysoký náměr, námořníci zůstali konzervativní. Kanony ve sponsonech pálily jen v omezených úhlech, trpěly otřesy ve špatně odpružených strojích a střelec měl výhled vždy pouze na jednu stranu. Jako kontroverzní se jeví i produkce dvou zbraňových verzí, a to u všech typů od Mark I po Mark V. „Mužský“ (Male) tank byl osazen dvěma děly a trojicí kulometů, díky čemuž měl umlčovat pevnůstky a bunkry. „Ženská“ verze (Female) nesla výhradně kulometnou výzbroj ráže 7,7 mm a měla se vypořádat s měkkými cíli. V praxi toto členění přinášelo potíže – jednak zbytečně zatěžovalo výrobní kapacity továren, navíc se kulometné tanky dostávaly do choulostivých situací, kdy jejich výzbroj nedostačovala.

Chrtí kulomety

Vrchol vývoje středních tanků královské armády představoval Medium Mark A Whippet. Na rozdíl od neohrabaných těžkých typů měl po prolomení fronty uhánět do nitra protivníkovy obrany a maximalizovat územní zisky. Pro dosažení vyšší rychlosti (13,5 km/h oproti osmi u těžších modelů) měl menší rozměry a váhu. Odlehčení doznala i výzbroj tvořená čtyřmi lehkými kulomety, jejichž palebné pole nicméně pokrývalo všechny směry. Vzhledem k pouhým třem členům osádky nebyla obsluha všech automatů zároveň možná, i tak se do ní musel zapojovat též velitel stroje.

Celkově se arzenál whippetu jevil jako spíše nedostatečný – pokud by v hloubi nepřátelského území narazil na tužší odpor, neměl na něj čím odpovědět. Vzhledem k tomu, že whippety na frontu přišly v posledních válečných měsících, už však protivník jejich odolnost příliš neprověřil. To těžký francouzský saint-chamond se chlubil výzbrojí, za kterou by se nemusel stydět ani leckterý tank druhé světové války – 75mm kanonem doplněným o čtveřici kulometů ráže 8 mm.

Nepraktické umístění

Dokázal si tedy poradit s opevněními i pěchotou, jenže nepromyšlená lafetace děla v přídi působila značné potíže. Chtěl-li střelec pálit z hlavní zbraně, musel řidič otáčet celým tankem, což u podmotorovaného kolosu s devítičlennou osádkou představovalo značnou psychickou i fyzickou zátěž – nemluvě o zdlouhavém míření.

Závěrečná část: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války? (5) (vychází v pátek 10. dubna)

Zmíněný Schneider CA1, který se na frontu dostal jako první z francouzských obrněnců, disponoval kanonem téhož kalibru a dvojicí kulometů. Na střední tank o hmotnosti 14,5 t šlo o slušnou výzbroj, jenže opět nešťastně umístěnou. Dělo se nacházelo ve střílně v pravém předním rohu korby, takže míření obnášelo podobné trable jako u těžšího bratra. Levou stranu navíc bránil výhradně kulomet, což ji činilo zranitelnou vůči dělostřelbě. Tyto nedostatky se naplno projevily při prvním uspěchaném nasazení schneiderů v dubnu 1917. Do útoku u Chemin des Dames vyrazilo 132 strojů, které se ploužily rozbahněným bojištěm. Pro vilémovské kanonýry představovaly ideální cíle a 57 z nich se proměnilo v planoucí pochodně. 

Jevištěm jednoho z nejodpornějších kanibalských dramat se stalo Skotsko, kde se pravděpodobně ke konci 14. století narodil jistý Sawney Beane. Pocházel z vesnice nedaleko Edinburghu a již v raném věku se začal potulovat po okolí. Tou dobou také objevil jeskyni ukrytou v Gallowayských útesech, o níž se později proslýchalo, že zasahuje více než míli pod moře.

Skalní dutina se Sawneymu a jeho společnici „Černé“ Agnes Douglasové, stala doupětem, z něhož podnikali loupeživé nájezdy do širokého okolí. A běda poutníkovi, který se dvojici připletl do cesty. Byl zabit a jeho tělo odvlečeno do jeskyně, kde si z něj Sawney a jeho družka připravili vydatný pokrm.

Víc krků víc sní

Řádění lidožroutů pokračovalo celých 25 let. Za tu dobu se klan Beanů rozrostl o 14 dětí a později i o vnoučata. Potomstvo, které se rodilo do zvrácených poměrů, se záhy automaticky zapojovalo do kanibalských praktik rodičů a „lovecké výpravy“ nabraly většího formátu. Klan si začal troufat i na skupinky lidí a stávalo se, že jeskynní hnízdo sloužilo jako skladiště i pěti nebo šesti mrtvol najednou.

TIP: Pojídání lidí: 5 nejznámějších případů kanibalismu

Záhadné mizení osob zákonitě budilo podezření, které časem přerostlo v pokusy o vypátrání původce. Než však lidé přišli na to, jaké ohavnosti se děly prakticky před jejich očima, uplynula dlouhá doba. Vchod do sídla Sawneyho bandy byl totiž zamaskován tak šikovně, že jej lidské oko nebylo s to spatřit ani po důkladném pozorování. Nakonec ale byla celá rodina lidožroutů dopadena a převezena do Edinburghu, kde roku 1435 za příšerných muk skončila svou neslavnou existenci.

Přestože se historické prameny rozcházejí v počtech obětí Sawneyho bandy (a některé zpochybňují i samotnou existenci kanibalského klanu), má se za to, že Sawneyho rodina má na svědomí více než tisícovku lidí.

Obecně se dá říct, že nám sny pomáhají, jelikož plní psychohygienickou funkci. Ve spánku se nám v těle odehrává duševní úklid, děláme pořádek sami v sobě a některé věci prožité přes den potřebujeme nechat odplavit. Sny se dřív považovaly za proroctví budoucnosti. A vznikla díky nim prý i skladba Yesterday od skupiny Beatles, Mendělejevova tabulka chemických prvků nebo šicí stroj. Můžeme je však ovládat? 

Když přijdou kouzla

Lucidní snění znamená stav, kdy si člověk uvědomí, že sní. V takové chvíli lze sen řídit a nastávají „kouzla“. Zmíněné snění se dá využít i ve vlastní prospěch: Můžeme jej totiž považovat za bezpečné tréninkové místo. Pokud se například bojíme mluvit na veřejnosti, dá se na takovou situaci připravit právě ve spánku. Jakmile dokážeme své sny ovládat a naplno si uvědomujeme, že sníme, lze si projít situacemi, v nichž jsme nikdy předtím nebyli, a nachystat se na ně.

„Třeba když jsem měl trému z maturity, prožil jsem si zkoušku ve snu mnohem dřív, než nastala, a tím jsem se na ni lépe připravil,“ popisuje Eduard Birke. Někomu se daří lucidně snít zcela přirozeně, jinému naopak vůbec. V takovém případě tvoří základní pomůcku deník, kam si člověk zapíše maximum podrobností, které se mu po probuzení vybaví.

Je to sen, nebo ne?

Existují však i další cesty, jak mít sny podle svých představ. Jedna z nich spočívá tom, uvědomit si v průběhu běžného snu, že pouze sníme. Jak na to? Stačí se ve spánku sebe sama zeptat: Je to sen, nebo ne?

V rámci druhé varianty přecházíme do lucidního snu přímo při usínání. Pak máme nad procesem větší kontrolu, ale uvedený způsob může také narušit spánkový cyklus, proto není dobré jej provádět pravidelně. 

Ne všichni lidé si však přímo ve snu dovedou uvědomit, že právě spí, a takoví pak někdy v honbě na lucidními zážitky zkoušejí různé drogy či léčiva. K vědecky prověřeným alternativám patří přípravek Galantamin, který se používá ke zmírnění projevů Alzheimerovy choroby. Je běžně k dostání bez předpisu, a tak si v komunitě lucidních spáčů rychle získal pověst. 

Snová efektivita

Dosáhl dokonce takové obliby, že v roce 2018 proběhly klinické testy, jež měly odhalit, zda přípravek lucidní snění skutečně podporuje. Zúčastnilo se jich 121 dobrovolníků, z nichž některým vědci podávali placebo a jiným Galantamin. Následné pozorování u lidí užívajících přípravek odhalilo až 42% nárůst pravděpodobnosti lucidních snů.

TIP: Jak mozek zpracovává naše denní zážitky během spánku?

Dodnes přitom neznáme příčinu zmíněného efektu: Podle stávající teorie brání Galantamin rozpadu acetylcholinu, který napomáhá přenosu vzruchů v centrální i periferní nervové soustavě a pojí se s učením, pamětí či spánkovou fází REM. Díky přípravku se acetylcholin nahromadí a člověk si pak sen nejen lépe pamatuje, ale také nad ním získává kontrolu. 

Průzkum se ponořil hluboko do minulosti a zahrnul závodní i jiné hry počínaje Gran Trak 10 pro Atari z roku 1974, která byla údajně první, při níž se k řízení používal volant a pedály.

Pokud jde o značky, nejčastěji se v počítačových hrách objevují automobily Ford (8 700×), následované Chevrolety (6 242×). Mezi jednotlivými vozy, jsou předvídatelně zastoupená sportovní auta včetně Ferrari F40 a Ferrari F50. Objevují se ale také běžnější modely jako Ford Crown Victoria a Chevrolet Step Van, které jsou nejčastěji využívány jako policejní nebo vojenská vozidla v hrách, jako jsou série Grand Theft Auto či Call of Duty.

TIP: Kostičkové šílenství: Nejprodávanější hra všech dob vznikla v Sovětském svazu

Celkovou jedničkou přitom není ani sportovní vůz, ani automobil mužů zákona, ale jeden z nejoblíbenějších a kultovních modelů všech dob – Volkswagen „Brouk“.

Volkswagen „Brouk“ se vyskytl v ne méně než 337 hrách, a to ať už jako klasický Typ 1 z 60. let 20. století, nebo jako pozdější reinkarnace VW Beetle a New Beetle. Setkat se s ním můžete v různých verzích Grand Theft Auto, Need for Speed, Gran Turismo, SimCity a dalších klasikách včetně akční adventury The Simpsons: Hit & Run z roku 2003.

20 nejoblíbenějších modelů aut ve videohrách:

Kometa 2I/Borisov, která se nedávno stala druhým známým „návštěvníkem“ z mezihvězdného prostoru, který zavítal do Sluneční soustavy, možná brzy zanikne. Pozorování ze začátku března totiž ukazují, že se kometa zřejmě rozpadá na kusy. Potvrzují to i zcela nová pozorování z konce března, která pořídil Hubbleův teleskop.

Pozemní polský projekt OGLE (Optical Gravitational Lensing Experiment) ve dnech 4. až 12. března pozoroval dvě nezávislá zjasnění komety Borisov, která odpovídají rozpadání jádra komety. Následně se na kometu zaměřil jiný tým odborníků a pozoroval ji Hubbleovým teleskopem. Na snímcích ze 23. března nebylo na kometě patrné nic, co by nasvědčovalo změnám její struktury.

První známky rozpadu

Pozorování z 28. a 30. března ale zachytila známky toho, že se kometa Borisov nejspíše opravdu rozpadá. Je na nich vidět, že se mění tvar kometárního jádra, což takovému rozpadu odpovídá. Hubbleův teleskop v současnosti pokračuje v pozorováních a brzy se snad dozvíme další podrobnosti o osudu této pozoruhodné komety.

TIP: Mezihvězdný poutník `Oumuamua je přeci jen kometou

Mezihvězdná kometa Borisov loni v prosinci prolétla kolem Slunce. Jak se zdá, toto přiblížení by se pro ni mohlo stát osudným. Teď kometa sice směřuje ven ze Sluneční soustavy, mohla by se ale rozpadnout dřív, než stihne vyletět do mezihvězdného prostoru. Pro astronomy to ale rozhodně není důvod ke smutku. Mají teď šanci získat cenné informace o složení komety Borisov a porovnat jej s kometami Sluneční soustavy.

Mravenci mají celkem jednoduchý systém pachových značek, s jehož pomocí rozeznávají příslušníky svého druhu a členy vlastní kolonie. Cizáky, kteří by se chtěli vetřít do mraveniště, poznají a obvykle s nimi velmi rychle skoncují. Někteří živočichové označovaní jako myrmekofilové ovšem tenhle „poznávací kód“ rozlouskli. Vylučují „poznávací pach“ a mohou se beztrestně vydávat za mravence, i když tak vůbec nevypadají a nemají s tímto hmyzem pranic společného. Přesto je mravenci přijmou za své a obětavě se o ně starají.

V manipulaci mravenčí kolonií vynikají housenky některých modrásků (Lycaenidae), které tráví na hostitelské rostlině jen počáteční fáze vývoje. Ze speciálních žláz vylučují sekret, kterým se pachově maskují za mravenčí larvu. Mravenci si je proto odnesou do mraveniště a tam jim nosí potravu. Housenky některých modrásků jsou masožravé a živí se mravenčími larvami.

Housenka modráska dokončí v mraveništi vývoj, zakuklí se a v bezpečí přečká až do chvíle, kdy se promění v dospělého motýla. Pak urychleně opustí stísněné prostory mraveniště, protože teprve venku má dost místa na plné rozvinutí křídel. Samičky těchto modrásků kladou vajíčka přednostně na rostliny navštěvované mravenci, protože tak zajistí housenkám potřebnou mravenčí péči.

TIP: Mšice jako užitkový hmyz: Dojné krávy mravenců

Podobný životní styl jako housenky modrásků má i brouk drabčík mravenčí (Lomechusa pubicollis), který dokonce během roku mění hostitele. V létě žije v kolonii mravenců množivých (Formica polyctena). Ti ale přes zimu nepečují o své larvy a drabčík by tak byl odstaven od přísunu potravy. Proto se brouk stěhuje do kolonií mravenců z rodu Myrmica, kteří v zimě péči o larvy nepřerušují. Pro tento „přestup“ je drabčík vybaven speciální tzv. adopční žlázou, která mravence zklidňuje a zajistí vetřelci přežití v novém bydlišti. Brouk postupně nachytá z okolí pach hostitelské kolonie a tím je jeho pachové maskování dokončeno.