Josef Ressel (1793-1857) patří mezi vynálezce, kterého si s chutí připisují jak Češi, tak Rakušané a Slovinci. Nutno dodat, že právě Slovinsko bylo místem Resselových největších životních úspěchů. Ressel, vystudovaný lesník, tu jednak osázel holé vápencové svahy, ale také tu na řece Krka poprvé otestoval svůj nový model lodního šroubu.

Vynález to nebyl z nejnovějších. S tímto druhem alternativního pohonu to už v roce 1775 zkoušel americký ponorkář David Bushnell, ale neúspěšně. Ressel byl šikovnější - svůj kovový šroub připojil na turbínu parníku a dosáhl s ním při pokusu v Terstu rychlosti celých tří kilometrů v hodině! Na bezvětrné počasí to nebyla žádná sláva a navíc se císařský trůn postavil k této působivé inovaci odmítavě. Nápad jako takový však nezapadl. Titanic i Queen Mary vypluly vlastně jen díky Resselovu vynálezu.

Muž, který dal světu čočku

První kontaktní čočky coby náhražka brýlí se ve světě objevily v druhé polovině devatenáctého století. Byly vyrobeny z tvrdého skla, a stejně jako jejich nástupkyně z plexiskla měly jednu, zato podstatnou, vadu - nedaly se nosit.

V běžném životě použitelnou oční čočku vyrobil až přední český vědec, Otto Wichterle (1913 – 1998). Jak už to tak bývá, k úspěchu pomohla šťastná náhoda – či spíše jeho asistent. Ten jednou nestihl správně připravit materiál pro další experiment, protože pospíchal na vlak. Druhý den ráno Wichterle zjistil, že se nachystaná směs přes noc změnila v měkkou průhlednou hmotu. Tím vznikl základ pro měkké a funkční kontaktní čočky, jejichž pokročilé verze nosíme dodnes. 

Kostkový cukr pro všechny!

Když se projíždí Dačicemi, stojí na náměstí poněkud nezvyklý pomník geometricky pravidelného tvaru. Nejedná se o modernistické umění, ale památku toho, že nedaleko odtud, ve staré cukrové rafinérii, roku 1841 spatřila světlo světa vůbec první kostka cukru.

TIP: Propiska: Banální vynález, který změnil svět

V časech, kdy volně sypaný cukr neexistoval, a sladit jste si mohli jen hrubými krystalky odsekanými z tuhé ulepené homole, působil lis na cukrové kostky dojmem té nejpokročilejší uživatelské technologie. Za tímto mimořádným vynálezem stojí Jakub Kryštof Rad (1799-1871), ředitel cukrovaru. Nebo spíše jeho žena. Ta se při porcování homolí nejednou nehezky pořezala, a nezapomněla za to svému muži řádně vyčinit. V rámci zachování rodinné pohody Rad přišel s lisem, který místo nepraktických hrudek a homolí vyrábí elegantní kostičky. 

Když v dubnu 1974 zvedl Čao Kchang-min telefon, ještě netušil, že má na dosah jeden z největších archeologických objevů v dějinách. Skupina vesnických farmářů kopala studnu a narazila na hliněné lidské hlavy a další fragmenty, načež pro jistotu zavolala úřady. Jelikož se udaná lokalita nacházela nedaleko mauzolea prvního čínského císaře Čchin Š’-chuang-tiho, archeolog Kchang-min doufal, že nepůjde o jen tak obyčejný nález. To, co měl objevit, však dalece překonalo jeho představy. 

Když přijel na místo, zjistil, že farmáři relikty našli už před 28 dny. Některé úlomky proto v nevědomosti zahodili, jiné si vzali domů na památku a s dalšími si hrály děti. Hliněné kousky ležící blízko studny Čao posbíral a odvezl do muzea v Lin-tchungu, kde tehdy pracoval. Poté je začal zkoumat a dávat dohromady, i když některé byly velké jen jako nehet. Po třech dnech usilovné práce se před ním „zhmotnily“ dvě sochy z terakoty vysoké 178 cm, pocházející z 3. století př. n. l.

Očista společnosti

Kchang-min tak najednou stanul tváří v tvář jednomu ze sedmi tisíc bojovníků, přičemž každý z nich – jak později zjistil – je jedinečný. V terakotové armádě totiž neexistují dvě úplně stejné postavy. A to je pouhým střípkem důvodů, proč se jí říká „osmý div světa“. K jejímu odhalení však vedla dlouhá a velice nesnadná cesta.

Čao vykopal tři terakotové lučištníky již v roce 1962, ale nedokázal tehdy přesně určit dobu jejich vzniku. Jen o pár let později rozpoutal vůdce Mao Ce-tung Velkou kulturní revoluci, politickou kampaň, během níž rudé gardy ničily staré tradice i způsoby myšlení s cílem „očistit společnost“. Neváhaly přitom likvidovat vše, co předchozí dobu připomínalo, a mimo jiné tak podlehla zkáze i socha císaře Čchin Š’-chuang-tiho. Revoluce se dotkla také Kchang-mina, který musel sám sebe veřejně zkritizovat, že „povzbuzoval feudalismus“ a „zaobíral se starými věcmi“, jež měly už dávno patřit minulosti. 

Hlad po senzaci

V roce 1974 již sice nejhorší excesy revoluce odezněly, ovšem předchozí zkušenost vyvolala v Čaovi obavy, že by se i nový vzácný objev mohl stát terčem útoků. Rozhodl se jej proto uchovat v tajnosti, tiše se věnovat restaurování i dalším vykopávkám a čekat na příležitost, kdy bude možné vše zveřejnit. 

Dílem osudu, nebo spíš novinářského hladu po senzacích se však věci odehrály jinak. Mladý žurnalista, který oblast navštívil, na sochy narazil a ihned pochopil, o jak velký objev se jedná. Přestože navzdory naléhání Kchang-mina svou zprávu zveřejnil, archeologovy obavy se nepotvrdily. Nejvyšší orgány v Pekingu nařídily celé místo odkrýt, a během několika měsíců tak odborníci osvobodili ze země dalších 500 válečníků terakotové armády. 

Vousy a čáry v dlaních

Archeologové postupně odkryli největší soubor terakotových soch v životní velikosti, jaký se kdy podařilo nalézt. Každou přitom dávní tvůrci zpracovali tak detailně, že lze mužům téměř počítat vousy na bradě nebo čáry v dlaních. Nejde přitom jen o anonymní postavy: Všechny mají osobitý výraz, postoj i ztvárnění těla. 

Sedm tisíc terakotových válečníků v bojových formacích bylo ve třech podzemních sálech pohřbíváno zhruba od roku 220 př. n. l. Lučištníci, vozatajové a jezdci se řadí do čet a rot, jako by byla armáda živá, připravená každou chvíli zaútočit. Původně barevné sochy měří 166–187 cm a každá váží přes 100 kg, přičemž nechybějí ani hliněné skulptury koní. Původně se vědci domnívali, že se díla zachovala díky odolnosti materiálu, jenž měl vzdorovat vlhkosti i zubu času. Dnes je však jasné, že si vojsko udrželo podobu díky příznivému chemickému složení půdy, která jej zasypala. 

Pohřbeni zaživa

Práce na komplexu začaly v roce 246 př. n. l., kdy třináctiletý Čchin Š’-chuang-ti usedl na trůn. Už jako takto mladý byl velmi hrdý a nesmírně dbal na svoji reputaci – a na tu posmrtnou obzvlášť. Dal si proto budovat ohromující hrobku, kterou měla střežit armáda mlčenlivých válečníků. 

Na výstavbě se během 36 let podílelo na 700 tisíc pracovníků a mnozí našli v císařově hrobce i smrt. Někteří zemřeli „jen“ v důsledku neopatrnosti na stavbě, jiní tam ovšem byli záměrně pohřbeni zaživa. Jejich poslední okamžiky muselo naplnit šokující zjištění, že se všechny dveře komplexu náhle uzavřely. Vojáci nejspíš zablokovali každý možný východ a veškeré vstupy zavalili. Dělníci a řemeslníci tak zůstali uvězněni uvnitř. Provinili se přitom jen tím, že věděli, kde se nacházejí poklady, jež měly panovníka provázet na věčnost. A to nemohl císař připustit. 

Jeho posmrtná komora v uměle navršeném kopci však není s terakotovou armádou spojena přímo. Dělí je asi kilometr a stojí mezi nimi celá soustava zdí, menších budov i hrobů. Nedávno se pomocí technologie lidar podařilo nekropoli kompletně zmapovat a výsledek vědcům doslova vyrazil dech: Ukázalo se, že je pohřební areál mnohem větší, než se původně zdálo – rozkládá se na ploše 98 km². 

Nejlepší pralinky

Stále netušíme, jaké poklady se v císařově hrobce nacházejí. Komora zůstává archeologům skrytá, tak jak to panovník zřejmě kdysi zamýšlel. Kohokoliv, kdo by se pokusil vstoupit dovnitř, by nejspíš čekalo podobné dobrodružství jako Indianu Jonese. Podle dobových pramenů – například Knihy vrchních písařů historika S’-ma Čchiena, napsané sto let po dokončení mauzolea – střeží hrobku důmyslné pasti. Nevítané hosty tak mohou překvapit automatické samostříly, propadliště či příkopy plné rtuti. Některé představy snad znějí jako pouhé fantazírování, ale vědci rtuť na místě skutečně detekovali a v hrobce se jí možná opravdu nacházejí celé nádrže. 

Reálné ani smyšlené pasti však nepředstavují pravý důvod, proč hrobku dosud nikdo neotevřel. Čínské úřady se totiž bojí poškození, jež by mohla utrpět. Místní archeologové uvádějí jako příklad barvy, které byly na čerstvě objevených sochách dobře patrné, ale na vzduchu se záhy oddrolily. Dokud prý vědci nevyvinou naprosto dokonalou technologii k odkrytí vzácného nálezu, nikdo se o to nepokusí. 

TIP: Hrobky faraonů: Záhada ztracených mumií z egyptského Dér el Bahrí

O pokladech uvnitř si tak můžeme udělat představu pouze podle zmíněného S’-ma Čchienova díla. Autor popisuje, že je hrobka plná neuvěřitelných cenností ze všech koutů země. Spekuluje se také, že by mohla skrývat větší bohatství, než jaké vydalo místo posledního odpočinku egyptského faraona Tutanchamona. Pro archeology je to ovšem jako držet v rukou bonboniéru plnou nejlepších pralinek, a nesmět ji otevřít. 

Když v roce 1866 skončila válka Rakouska s Pruskem, projížděl tehdy šestatřicetiletý císař František Josef I. Moravou a severovýchodními Čechami, z nichž jen krátce předtím odtáhly pruské okupační jednotky, aby se přesvědčil, jaké škody válka jeho říši způsobila a jak na ni reagují obyvatelé těchto zemí. I když vlastně válku prohrál, vítali nadšení Češi a Moravané svého panovníka jako vítěze a osvoboditele a dávali mu najevo, jak jsou vůči němu, jeho říši i rodině loajální.

Když se začteme do stránek tehdejšího denního tisku, budeme překvapeni mírou obdivu a lásky, kterou mu jeho česky hovořící poddaní prokazovali. Byla to vpravdě triumfální cesta, která Františka Josefa I. naplnila přesvědčením, že vzdor vojenské porážce je situace v monarchii velmi dobrá.

Promarněná loajalita

O půl století později, v roce 1916, bylo všechno zcela jinak. Už ne Rakousko, nýbrž Rakousko-Uhersko se nacházelo ve víru světové války, v níž mu očividně docházel dech. Zprávy z bojišť nebyly povzbudivé, porážka následovala porážku, v říši panoval hlad, nedostatek potravin, paliva i základních surovin. Závislost habsburské říše na sousedním spojenci, mnohem silnějším císařském Německu, byla naprosto zřejmá a Čechům nevyhovovala ani v nejmenším.  

A právě české země, ty, které roku 1866 císaře tak nadšeně vítaly, ze všech těchto důvodů nyní stály v nejostřejší opozici nejen proti válce, ale dokonce i proti samotné rakousko-uherské monarchii i vládnoucí habsburské dynastii.

Český politický tisk byl v troskách, někteří čeští přední politikové byli ve vězení anebo v emigraci, jejich strany nesměly vyvíjet činnost. František Josef I. nedokázal pochopit, jak se mohlo stát, že synové, případně vnuci těch, kdož jej kdysi tak nadšeně vítali, nyní jeho vládu nejen kritizují, ale dokonce proti ní organizují v zahraničí odboj a vstupují do vojenských jednotek, které bojují po boku nepřátelských armád. 

Frustrace z císaře

Starý muž, v nějž se František Josef I. v průběhu onoho půlstoletí proměnil, si neuvědomoval, že český národ právě pod jeho vládou – a v důsledku toho i jeho zásluhou – prošel zásadní proměnou. Dovršil proces takzvaného národního obrození a změnil se v sebevědomé etnikum, které zaujalo důstojné místo po boku ostatních evropských národů a podřízená pozice, jež mu byla v rámci habsburské monarchie vyhrazena, jej neuspokojuje. Nechápal, že politika „drobečků“, které měly české společnosti zacpat ústa, je naprosto neuspokojivá. Nevnímal jako problém, že svými činy opakovaně vyvolával v českých srdcích pocit frustrace a vytvářel předpoklady pro to, aby hledali své místo mimo říši. 

První zklamání přišlo v roce 1867, když se ne věrní Češi, nýbrž vzpurní Maďaři dočkali naplnění svých přání a požadavků v podobě rakousko-uherského vyrovnání, uzavřeného na úkor ostatních národů monarchie. A další zklamání následovala vzápětí: v letech 1870 a 1871 císař opakovaně přislíbil, že se nechá korunovat českým králem a že z toho vyvodí důsledky pro to, aby země Koruny české zaujaly v monarchii důstojnou pozici. Ale ani to se nestalo. Taková zklamání – kombinovaná s nemalými úspěchy hospodářskými, kulturními, pokrokem v oblasti školství a ostatních oblastech veřejného života (s výjimkou politiky), které Čechům dodávaly nemalého sebevědomí – vykonala své.

Strach z Německa

Musíme si ovšem uvědomit, že František Josef I. se nechoval jako německý nacionalista. Jeho chování nebylo vedeno snahou nahrávat německy hovořícím poddaným a podporovat jejich snahy o nadřazené postavení v monarchii. Naopak, dobře si uvědomoval, že německý nacionalismus a jeho snahy o vytvoření Velkého Německa jsou daleko větším problémem pro jeho vládu a mnohem větším nebezpečím pro říši a dynastii, než nacionalismus český či nacionalismus jiných slovanských národů, protože s existencí Rakouska, a tím pádem ani s vládou Habsburků, němečtí nacionalisté nepočítali. 

Panovník však po celou dobu své vlády pokaždé ustoupil akutnímu, palčivějšímu nebezpečí a snažil se uzavřít dohodu s těmi, kdož byli jeho původci, zatímco nebezpečí třeba mnohem větší, avšak zatím se příliš neprojevující, spíše podceňoval. Proto také v roce 1867 uzavřel dohodu s Maďary a ne s Čechy, a proto se také nikdy nenechal korunovat českým králem.

Nešťastná válka

Je velmi pravděpodobné, že kdyby nedošlo k vyhlášení první světové války a monarchie se v důsledku toho nedostala do tak velkých obtíží, český odpor vůči Rakousko-Uhersku a habsburské dynastii, by nebyl tak silný a tak rozšířený.

TIP: S kým se císař František Josef I. hádal a kdo mu naopak rozuměl?

Avšak čím déle válka trvala, tím větší a hůře řešitelné byly problémy, do nichž se podunajská říše propadala. Němečtí nacionálové se totiž netajili úmyslem nastolit v říši daleko tvrdší germanizační kurs, a to bez ohledu na to, jak válka dopadne. A omezení občanských svobod, k němuž v monarchii bezprostředně po vypuknutí bojů došlo, potvrzovalo obavy Čechů, že všechno, čeho v předchozích letech dosáhli a co dokázali tak pracně vybudovat, je vážně ohroženo.

Mít funkční a výkonný imunitní systém je dobré nejen v době pandemie. Tým vedený odborníky německé University Hospital Bonn nedávno potvrdil, že nadměrné solení významně škodí imunitě. Ukázaly to experimenty na myších, které vědci krmili různě slanou stravou a zároveň je vystavili bakteriální infekci.

Sůl vs. imunita

Německý experiment ukázal, že myši, které dostávaly stravu s vysokým obsahem soli, trpěly horším průběhem bakteriální infekce. Podobné to bylo i u lidských dobrovolníků. Lidem, kteří měli v jídle navíc 6 gramů soli denně, se zřetelně zhoršilo fungování imunity. Takové množství přitom odpovídá obsahu soli ve zhruba dvou jídlech z fastfoodu.

Kromě neblahého vlivu na imunitu vede nadměrné solení u většiny lidí k vysokému krevnímu tlaku a postupnému zhoršování stavu našich tepen s následným rizikem vzniku infarktu nebo cévní mozkové příhody. Milovníci soli mají vyšší výskyt cukrovky, častější onemocnění ledvin a vyšší riziko nádoru zažívacího traktu, zejména žaludku a střev.

Přesolené Česko

Světová zdravotnická organizace WHO doporučuje jako maximální denní dávku soli pro dospělého člověka 5 gramů. To je přibližně jedna zarovnaná čajová lžička soli. Nejde ale přitom jen o „solení“, nýbrž o také obsah soli ve všech potravinách – zejména pak uzeninách, sýrech, pečivu a slaných pochutinách.

TIP: Vědci potvrzují: Místo vitamínových doplňků raději omezte sůl

Češi přitom patří mezi největší konzumenty soli v Evropě. V mezinárodním srovnání Světové zdravotnické organizace jsou mezi prvními pěti státy.  Například v Německu lidé maximální dávku doporučenou WHO překračují zhruba dvojnásobně. Muži tam zkonzumují v průměru 10 gramů soli denně a ženy více než 8 gramů. Češi jí přijmou denně kolem 15 gramů.

Okolní vesmír je plný zvláštností. A nemusíme se přitom dívat nijak moc daleko. Mezinárodní tým astronomů nedávno narazil na pověstnou jehlu v kupce sena, když objevili unikátní trio hnědých trpaslíků – podhvězdných objektů, které nespustily hvězdnou fúzi.

V systému, který nese označení 2M1510 a od Země jej dělí zhruba 119 světelných let, jsou dva ze tří hnědých trpaslíků z našeho pohledu zákrytovou dvojhvězdou. Jde o jeden z prvních hvězdných systémů, které objevil nedávno spuštěný projekt SPECULOOS (Search for habitable Planets EClipsing ULtra-cOOl Stars). Na projektu se podílejí dvě observatoře, SPECULOOS Southern Observatory (SSO) na hoře Paranal v Chile a SPECULOOS Northern Observatory (SNO) na ostrově Tenerife.

Systém tří trpaslíků

Cílem projektu SPECULOOS je hledat terestrické a obyvatelné planety u malých chladných hvězd, a také právě u hnědých trpaslíků. Nejde ale jen o planety. Adam Burgasser z americké University of California, San Diego, a jeho kolegové při tomto hledání narážejí i na pozoruhodné hvězdné systémy, jako je 2M1510. 

TIP: Ani planeta, ani hvězda: Astronomové objevili nejhmotnějšího hnědého trpaslíka

Díky tomu, že jde o zákrytovou dvojhvězdu, mohli vědci odvodit vlastnosti hnědých trpaslíků s nevídanou přesností. Burgasserův tým například zjistil, že hnědí trpaslíci systému 2M1510 vznikli asi před 45 miliony let. Jejich hmotnost odpovídá asi 4 % hmotnosti Slunce a jejich průměr činí okolo 220 tisíc kilometrů. Všechny tyto údaje současně přitom známe u hnědých trpaslíků jen velice vzácně.

Náš pohled na neandertálce, naše nejbližší známé příbuzné, se neustále mění. Podle nového výzkumu měli neandertálci mnohem bližší vztah k moři, než jsme si doposud mysleli. V dnešním Portugalsku žily během nejmladší doby ledové místní komunity neandertálců na mořském pobřeží, a věnovaly se rybaření stejně intenzivně, jako naši dávní předci druhu Homo sapiens.

Vykopávky v jeskyni Figueira Brava, která se nachází u portugalského Setubalu, odkryly hromady odpadu neandertálských obyvatel, které vznikly zhruba před 86 až 106 tisíci let. Takové nálezy jsou nesmírně cenným zdrojem informací o životě tehdejších lidí nebo v tomto případě neandertálců.

TIP: Neandertálci obědvali nosorožce a léčili se aspirinem i antibiotiky

V objevených odpadcích je zhruba polovina zbytků tvořena tradičními suchozemskými zvířaty. Druhou půlku ale představují schránky a kosti mořských živočichů, včetně měkkýšů, korýšů, ryb, ptáků a savců, jako jsou například delfíni. Jak je vidět, strava neandertálců na pobřeží byla velmi pestrá. Odborníci z těchto nálezů usuzují, že neandertálci byli v těchto věcech mnohem podobnější našim předkům, než se doposud zdálo.

Při hledání nejlepšího tanku se nejdříve zaměříme na to, který z nich si připsal největší válečné zásluhy a nejvýraznější měrou ovlivnil výsledek konfliktu. Takový titul si může nárokovat výhradně typ, jenž by přispěl k ukončení patové situace na západní frontě prostřednictvím průlomů opevněných linií. Proto se budeme věnovat jen těžkým obrněncům, které pro takový úkol měly předpoklady.

Předchozí část: Jaký byl nejlepší tank Velké války? (1)

Zaprvé: nejužitečnější 

Dalším klíčovým kritériem se zde stává počet vyrobených kusů a způsob nasazení. Prvoválečné tanky trpěly vysokou poruchovostí, která v extrémních případech dosahovala až 90 % (z deseti nasazených strojů dokončil akci jediný, aniž by některý z vyřazených kusů zasáhl nepřítel). Kupříkladu v září 1916 při prvním tankovém útoku v dějinách mezi obcemi Flers a Courcelette hodlali Britové nasadit 49 vozidel, avšak do výchozích pozic jich zvládlo dorachotit jen 32. Po zahájení ofenzivy pět strojů zapadlo do jam a kráterů, devět zastavily závady a dalších devět ztratilo kontakt s pěchotou. Proti německým pozicím tedy nakonec bojovalo pouhých devět funkčních obrněnců.

Z tohoto příkladu vyplývá, že pokud se pěchota neměla ocitnout u zákopů protivníka osamocena, velké počty strojů se stávaly nutností. Britové měli oproti ostatním velmocem časový i technologický náskok, a tak není divu, že právě jejich tankové oddíly se staly nejsilnějšími. Prvního sériově vyráběného typu Mark I vzniklo 75 kusů v dělostřelecké verzi Male a stejný počet v kulometném provedení Female. Stále se tedy jednalo spíše o ověřovací série, neboť vzhledem k nespolehlivosti strojů i nezkušenosti osádek takové počty nemohly mít na bojišti rozhodující vliv. 

Přichází čtyřka

Britští velitelé si tohoto faktu byli vědomi a po prvotních zkušenostech nařídili postavit tisícovku modernizovaných obrněnců. Po cvičných typech Mark II a III spatřila světlo světa plnohodnotná verze těžkého tanku Mark IV, jež zohledňovala nedostatky zjištěné při nasazení „jedniček“. Zmizela dvojice zapřažených loukoťových kol, která se v terénu ukázala jako přítěž, širší pásy zdokonaleného tvaru zlepšily průchodnost.

Pancéřování se z původní hodnoty maximálně 10 mm o dva milimetry zesílilo. Obra měl opět posouvat krajinou benzinový šestiválec Daimler, ale s výkonem zvýšeným ze 77 na 93 kW. Střílny se zmenšily, aby do interiéru nepronikaly střepiny, a ve snaze o vyšší bezpečnost osádky se palivová nádrž posunula blíž k zádi stroje. Vzhledem k celkové podobnosti s Markem I nebylo třeba zásadním způsobem měnit výcvik tankistů.

Ve velkém množství 

Produkce se rozeběhla v březnu 1917 a poprvé ji bylo možné označit za skutečně sériovou – světlo světa spatřilo více než 1 200 „čtyřek“ (420 kanonových, 595 kulometných a 202 neozbrojených pro transportní úkoly), což na svou dobu znamenalo ohromující počet. Když první exempláře dorazily k jednotkám, okamžitě se začalo s plánováním ofenzivy. Došlo k ní v první polovině června, kdy Britové nasadili přes 70 obrněnců u městečka Mesen.

Pokračování: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války? (3)

Terén rozrytý dělostřelbou však stroje výrazně zpomalil a ty navíc bojovaly v malých skupinkách, takže k dohodovému vítězství v bitvě přispěly jen omezenou měrou. Objevily se rovněž u Yper, jenže opět nevhodně rozdrobené po bojišti. Velitelé viděli, že používaná taktika snižuje účinnost obrněnců a zbytečně navyšuje ztráty, a začali prosazovat nasazení ve větších skupinách. Díky tomu by se sčítala palebná síla tanků, jež by se vzájemně podporovaly.

V ohybu větve eukalyptu se schovával koala – mírně popálený a úplně sám. Strom, jehož se ze všech sil držel, tvořil kdysi součást listnatého království. Žily tam stovky dalších příslušníků jeho druhu, zatímco po zemi poskakovali klokani a občas se kolem mihl vombat. Teď však bylo útočiště malého vačnatce zničené plameny. Ačkoliv se ukrýval zhruba patnáct metrů nad zemí, a nacházel se tedy v relativním bezpečí, stále přebýval v oblasti, odkud zmizela většina zdrojů vody i potravy: Okolí stromu bylo spálené na uhel a pokrývaly ho desítky mrtvol mláďat i dospělých zvířat. Ostatky přitom byly sežehnuté natolik, že o ně nejevili zájem ani mrchožrouti.

Požáry, které od minulého roku běsní v jihovýchodní Austrálii, vypálily do kontinentu jizvu o velikosti Portugalska a způsobily škody, jež nemají v tamní historii obdoby. Plameny tak mimo jiné poukázaly na fakt, že se australské klima – navzdory názorům premiéra Scotta Morrisona odmítajícího myšlenku globálního oteplování – mění a následkem toho krajina vysychá mnohem rychleji, než se dřív předvídalo. 

Zvířata v plamenech

Nejvíc však požáry zasáhly živočichy, kteří si nemají jak a komu stěžovat. Na Klokaním ostrově, třetím největším v Austrálii, nebral oheň na nic ohledy a jeho řádění ovlivňovaly pouze poryvy větru. Programová ředitelka Humane Society International Georgie Dolphinová předpokládá, že na území vzdáleném asi 110 kilometrů od Adelaide lehla popelem zhruba polovina koalích útočišť a s nimi i většina zvířat. Podle odhadů žilo před požáry na ostrově padesát tisíc vačnatců. V současnosti jde nejspíš o polovinu. „Ve skutečnosti jsme ještě kompletně nezdokumentovali škody, takže situace může být mnohem horší,“ dodává Adam Parascandola ze zmíněné organizace (viz Bojovníci dobra). 

On, Dolphinová a Patrick Brothers prozkoumávali kus spáleného eukalyptového lesa na vnějším okraji háje Flinders Chase, který zůstával kvůli ohni donedávna zcela nepřístupný. Mezi desítkami mrtvých klokanů, jejichž těla byla rozeseta po lese „očištěném“ plameny, stopovali zřejmě poraněného koalu. Tu a tam přitom naráželi na malé hnědé kopečky, za kterými se ukrývala provizorní jezírka, z nichž kdysi pila divoká zvěř. Koalové je dřív navštěvovali jen velmi zřídka – oheň však ze stromů sežehl listy, a tak se k nim teď vydávají mnohem častěji.  

Setkání s člověkem

„Když narazíte na koalu na zemi, můžete si být jistí, že se nechová přirozeně,“ vysvětluje Dolphinová. „Vypadají smutně a poraženě, nicméně jsme rádi za každého, kterého najdeme a můžeme zachránit.“ Brothers a Parascandola dokázali vytáhnout jednoho vačnatce z díry v zemi: Lapili ho do dvou košů na prádlo, vypolstrovaných ručníky. Klidný a zvědavý sameček měl popálený čenich a zadní stranu chodidel. 

„Tahle divoká zvířata se v životě nesetkala s člověkem, takže jsou velmi vystresovaná a mnohdy také těžko zvladatelná,“ vysvětluje Parascandola. „Pokud bychom je však odtud neodnesli, jednoduše by pošla hlady.“ Lapený samec se přesune do záchranného centra přímo na ostrově a připojí se k ostatním koalům, kteří přežili. 

Nejdřív moc, teď málo

O den dřív skupina narazila na klokana: Ležel na boku a nehýbal se, ale žil. Přivolaný veterinář bohužel konstatoval, že popáleniny na chodidlech zvířete byly příliš vážné a nedokázalo by se z nich zotavit. Nakonec ho proto museli utratit. Ani u eukalyptů není jisté, zda se z požárů vzpamatují – v žádném případě se však již nerozrostou do původního stavu, kdy byly takřka všudypřítomné. 

Ještě obtížnější obroda čeká samotné koaly: V posledních letech se totiž na ostrově přemnožili a vláda koketovala s myšlenkou na regulování jejich populace. Ačkoliv se nápad nesetkal s kladným ohlasem veřejnosti, během posledních dvou let prodělaly stovky ikonických vačnatců sterilizaci. Samičky se dožívají průměrně dvanácti let a porodí pět až šest mláďat, přičemž těhotenství trvá pětatřicet dnů. A podle Dolphinové zmíněný umělý zásah výrazně zpomalí obnovu koalích stavů po požárech.

Odkud není úniku

Mírný vítr se proplétá větvemi a dodává procházce spáleništěm děsivou atmosféru. Do sežehlých pahýlů se zatím nevrátili ani ptáci, takže v lese panuje ticho. Tým pomalu kráčí mezi řadami stromů a dívá se po větvích nad sebou, zda se tam neukrývají pomyslné dobré zprávy v podobě živých koalů. Za poslední týden se jich totiž takto podařilo zachránit na tři desítky. Zatímco vzhůru záchranáři hledí s nadějí, všudypřítomná šeď stáčí jejich pohledy zpět k zemi, doslova poseté mrtvolami zvířat, jež se před plameny nedokázala ukrýt. 

TIP: Ikony přírody, které pomalu mizí: Dvojí úder roztomilým medvídkům

Některá zemřela ve skupinkách, jiná sama, ale vidět jsou úplně všude. Vytvářejí tak hrozivou mozaiku zmaru, o to drásavější, že sestává z malých bezbranných tvorů. U nedalekého stromu leží tělo mladého koaly o velikosti novorozence, jenž se ze všech sil snažil přežít, ale chyběly mu síly: Pokoušel se uniknout ohni na slabých packách, protože zadní končetiny měl již spálené. Nakonec vyčerpáním padl do hlíny a dostihl ho požár. Stejně jako tisíce dalších. 

V časech pandemie koronaviru je časté a důsledné mytí rukou doporučováno jako jeden z nejefektivnějších nástrojů v ochraně před viry. Ani ta sebelepší doporučení ale ne vždy padají na úrodnou půdu. Japonec vystupující na sociálních sítích jako @harakoatom proto přišel se zajímavým nápadem – propojil mytí rukou a postavičky z populární anime hry Arknights. 

Vše navíc pojal jako originální hru – svůdné hrdinky zalil do mýdla, přičemž jejich „nejcitlivější“ partie jsou důmyslně zastřeny. Hraní v tomto případě představuje používání mýdla – tedy především mytí rukou.

Odměnou „hráčům“ je pak postupné odkrývání těla jejich hrdinek. Existují pochopitelně i rychlejší cesty, jak se k cíli dostat, jak vám ale potvrdí pravověrní hráči – cheateři (podvodníci) nikoho nebaví. Na pohled poněkud bizarní nápad sklidil nečekaný úspěch – všechna vyrobená mýdla se totiž podařilo vyprodat během několika dnů.

Američtí odborníci se nedávno zaměřili na dostupnou lékařskou marihuanu a zjistili, že je ve skutečnosti až příliš „potentní“. Podle studie zveřejněné v odborném magazínu PLOS One se to týká až 90 % marihuanových produktů, nabízených v lékárnách. Výzkumníci zkoumali více než 8 tisíc medicínských produktů z konopí v devíti státech USA. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o dobrou zprávu, opak je ale pravdou.

Výzkum ukázal, že marihuana na předpis často obsahuje tolik klíčové psychoaktivní látky konopí, tetrahydrokanabinolu (THC), že je to pro využití v medicíně zbytečné. Takové množství THC podle odborníků zvyšuje riziko nepříznivých vedlejší účinků, které může užívání medicínské marihuany přinést. Ideální by podle nich bylo, kdyby lékařská marihuana obsahovala do 5 % THC, zatímco dnes často obsahuje více než 15 % THC.

Vědci také upozorňují, že obsah THC v medicínské marihuaně v USA neustále narůstá. Podle dřívějšího výzkumu se ve Spojených státech množství THC v tomto konopí pro lékařské účinky mezi lety 2006 a 2016 zvýšilo o 10 procent. Zároveň se v něm snižuje obsah další významné látky, kanabidiolu (CBD). Rovnováha mezi obsahem THC a CBD je přitom podle expertů významná pro snížení negativních vedlejších účinků při užívání lékařské marihuany. CDB totiž funguje jako inhibitor řady účinků THC.

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

Podle hlavního autora studie - E. Alfonsa Romero-Sandovala, docenta anesteziologie na Wake Forest School of Medicine, užívá 60 % až 80 % lidí lékařskou marihuanu k úlevě od bolesti. Vyšší koncentrace THC ale podle něj nese i vyšší riziko vzniku závislosti a rychlejší rozvoj tolerance, což znamená, že pro dosažení stejné úrovně úlevy od bolesti je časem třeba vyšší dávka.