Lidské tělo tuky potřebuje. Není ale tajemstvím, že příliš mnoho tuků zdraví naopak škodí. Triglyceridy z rostlinných olejů a živočišných tuků, které kolují naším krevním oběhem, mohou snadno ohrožovat lidské zdraví. 

Když tělo pojme více tuků, než kolik jich skutečně potřebuje pro pokrytí spotřeby energie, což v dnešní době plné fastfoodů není žádný problém, vytvoří z nich právě triglyceridy. Tyto látky se ukládají v tukové tkáni, a také často putují právě v krevním oběhu. Když jich je v krvi nadměrné množství, podílejí na rozvoji obezity, diabetu nebo třeba kardiovaskulárních onemocněních.

Proteinová sklizeň na bakteriálních farmách

Lidské tělo si naštěstí umí s triglyceridy poradit – k jejich regulaci slouží protein apolipoprotein A5 (APOA5), který za normálních okolností vyrábějí játra. Problém ale nastává u lidí s poruchou funkce jater, případně u takových, kteří mají hladinu triglyceridů abnormálně vysokou. Vyřešit by to mohly léky s obsahem proteinu APOA5, anebo léky, které by produkci tohoto proteinu dokázaly stimulovat. Odběr proteinu od zdravých pacientů ale není úplně jednoduchý.

TIP: Na stopě původce obezity: Za přejídání může specifický protein savců

Vědcům se nyní podařilo „vypěstovat“ protein uměle. Vložili část lidského genomu do geneticky upravených bakterií, které dokážou protein APOA5 produkovat. Pro vědce to znamená podstatně lepší přístup k dostatečně velkému množství tohoto proteinu a významný krok při vývoji účinného preparátu. Dosavadní pokusy na myších ukazují, že uměle generovaný APOA5 funguje stejně dobře, jako ten lidský.

Kořeny západní (evropské) astrologie lze vystopovat už ve druhém tisíciletí před Kristem na Blízkém východě. Tamní starověké zemědělské civilizace zpočátku spojovaly s postavením hvězd a planet naděje na úrodu a hospodářskou prosperitu. Postupně se však prosazovaly představy, že rozmístění nebeských těles při narození člověka ovlivňuje jeho osudy.

Odpůrci šarlatánů

V době vrcholného rozmachu hvězdopravectví představoval jedno z evropských center okultních nauk pražský rudolfínský dvůr, kam vedle bezpočtu obskurních figurek přicházeli i velmi významní učenci zabývající se astrologií. Patřil k nim matematik, astronom a mystik John Dee (1527–1608), jenž od roku 1558 působil jako rádce anglické královny Alžběty I. a při konzultacích s jejími ministry ovlivňoval soudobou politiku.

Za ne zcela jasných okolností, možná jako anglický tajný agent, se v srpnu 1584 objevil v Praze v doprovodu svého spolupracovníka, alchymisty Edwarda Kelleyho. Nepodařilo se jim však u císařského dvora prosadit a navíc se stali trnem v oku papežskému nunciovi. Brzy proto Prahu opustili. Později sice zakotvili v jižních Čechách na dvoře pánů z Rožmberka, ale Dee se roku 1589 kvůli množícím se neshodám s Kelleym vrátil do Anglie, kde již nikdy nedosáhl svého dřívějšího postavení.

TIP: Prominentní vězeň: Proč byl slavný Edward Kelley uvězněn na Hněvíně?

Sestavování horoskopů se věnoval rovněž jeden z největších českých učenců předbělohorské doby Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600) a příležitostně i dánský astronom Tycho Brahe (1546–1601), který v Čechách nalezl útočiště po odchodu z vlasti roku 1599.

Mnohem výraznější stopu na poli astrologie však po sobě zanechal Tychonův mladší kolega a následovník Johannes Kepler (1571–1630). Hvězdopravectví sice pro Keplera představovalo v první řadě součást obživy, nicméně ke zpracovávání horoskopů a jejich interpretaci přistupoval nanejvýš svědomitě, často s využitím znalosti psychiky jejich objednavatelů. Mezi přibližně osmi sty horoskopy z jeho pozůstalosti se nacházely i ty, které sestavil přímo pro sebe.

Kepler se ostře distancoval od těch konkurentů, kteří v astrologii spatřovali pouze zdroj snadného výdělku. Právě nekalých hvězdopraveckých praktik se týkal jeho často citovaný a nezřídka dezinterpretovaný výrok, podle nějž „bláznivá dcerka“ astrologie musí živit „rozumnou matku“ astronomii.

Podobný postoj jako Kepler, který nezavrhoval astrologii jako takovou, ale odsuzoval její účelové zneužívání, tehdy zaujímalo více předních evropských učenců. Patřil k nim i zakladatel moderního empirismu Francis Bacon (1561–1626), jenž svůj názor vyjádřil slovy: „Pokud jde o astrologii [...], byl bych raději, kdyby se pročistila, než aby se zavrhla zcela [...]. Poslední pravidlo, které moudřejší z astrologů vždy zastávali, je, že ve hvězdách není žádná osudová nutnost, nýbrž že hvězdy spíše dávají sklony, než aby nutily.“

Zavržená vědou

Množící se poznatky o kosmu a rozvoj širokého spektra přírodních věd vedly v průběhu 17. a 18. století k postupnému útlumu zájmu o horoskopy. Ty sice zejména v urozených kruzích zůstávaly ještě dlouho v oblibě, nicméně z řad učenců se stále častěji ozývaly pochybnosti o smyslu astrologie, nebo rovnou její břitké odsudky jako „vědy postavené na dohadech“.

TIP: Hvězdy a měsíční znamení prý nemají na lidský život žádný vliv

Už od druhé poloviny 17. věku byla nenávratně vytlačována z evropských univerzit, na čemž nic nezměnil fakt, že se ji část vzdělanců nadále snažila obhajovat a její pošramocenou pověst spojovala pouze s činností podvodných hvězdopravců. Těm byly adresovány i dobové karikatury, znázorňující astrology jako vychytralé prospěcháře profitující z hlouposti lidí ochotných platit horentní sumy za neseriózní předpovědi. Víra v „řeč planet“ přesto nebyla a nejspíš nikdy nebude úplně vymýcena.

Poznatky současné vědy potvrzují, že homosexualita je u lidí biologicky podmíněná – je předurčená komplexní souhrou genetických faktorů a raného děložního prostředí, a proto není osobní volbou. Potvrzuje to i metaanalýza vědců z Torontské univerzity. Podle jejich zjištění ovlivňuje sexuální orientaci i počet a pohlaví sourozenců. Dlužno dodat, že zmíněné zjištění se vztahuje pouze k mužské populaci, podobnou souvislost u žen vědci neobjevili.

Závěry kanadských vědců a lékařů se opírají o metaanalýzu deseti různých dřívějších vědeckých studií, které zahrnovaly údaje o sexuální orientaci, a také o sourozencích, pro zhruba 5 400 mužů. Vědci zjistili, že muži, kteří mají staršího bratra, mají zároveň o 38 % vyšší šanci, že budou homosexuálové – v porovnání s muži, kteří staršího bratra nemají. Zároveň se ukázalo, že čím více má muž starších bratrů, tím je pravděpodobnější, že bude homosexuál. V případě tří starších bratří je podle vědců pravděpodobnost homosexuální orientace o 50 % vyšší než u jedináčků.

Nejde přitom o žádnou novinku – podobná zjištění byla publikována již v letech 1958 a 1962. V roce 1996 publikoval práci na toto téma Ray Milton Blanchard – uznávaný americko-kanadský sexuolog, věnující se problematice transsexualismu, pedofilie a sexuálních orientací.

Podobně jako Blanchard se i kanadští vědci přiklánějí k „hypotéze imunity matky“, podle které se v některých případech může stát, že si tělo matky během vývoje mužského potomka vytváří protilátky proti „mužským proteinům“ – konkrétně H-y antigenům. Ty se pak hromadí v těle matky a přenášejí se do mozků mužských plodů. S rostoucím počtem mužských potomků se podle vědců zvyšuje i přísun těchto protilátek do mozku. Více mužských sourozenců pak podle této teorie znamená i vyšší pravděpodobnost vrozené homosexuální orientace.

Jeden z posledních sloupků Ernieho Pylea, otištěný tři dny po jeho smrti (18. dubna 1945), byl věnován novinářově prvnímu přímému setkání s japonskými vojáky – šlo o dva muže, kteří se bez boje vzdali americkým mariňákům. Článek končil větou: „Takže to byli mí první dva Japíci. Doufám, že všichní mí budoucí Japíci budou podobně krotcí. Ale dost o tom pochybuji.“ Pyle měl pravdu – o několik dnů později jej na ostrově Ie Šima zabila palba japonského kulometčíka.

Nuda na farmě

Ernest „Ernie“ Pyle se narodil 3. srpna 1900 jako jedináček na farmě poblíž malého města Dana ve státě Indiana. Práce v zemědělství jej ale nebavila – mladíka spíše lákala různá dobrodružství, a tak se po dokončení střední školy dobrovolně přihlásil k americkému námořnictvu. V té době zuřila první světová válka, ale Pyle se do ní nezapojil, neboť do jejího skončení nestihl absolvovat kompletní výcvik.

S vidinou kariéry novináře se proto v roce 1919 přihlásil na univerzitu. Školu sice nedokončil, získal ale mnoho zkušeností a kontaktů, takže pro něj nebyl problém najít si vysněnou práci. V roce 1923 se z Indiany přestěhoval do Washingtonu, kde začal pracovat pro The Washington Daily News, noviny vydávané společností Scripps-Howard, a postupně se vypracoval jako sloupkař, zaměřený především na rozvíjející se fenomén letectví. I když si sám nikdy nepořídil pilotní průkaz, nalétal 160 000 km jako pasažér a slavná pilotka Amelia Earhartová dokonce prohlásila, že „letec, který nezná Pylea, jako by ani neexistoval“.

Mezi blátošlapy

Ernie se po své „aviatické éře“ vrhl na cestovatelské sloupky a v těch pokračoval až do roku 1942. Tou dobou ale už psal také texty, které jej proslavily zdaleka nejvíc. Již v prosinci 1940 se vypravil do Londýna, aby pro své noviny pokryl německý Blitz, a za rok a půl se do Evropy vrátil, tentokráte už jako řádný válečný zpravodaj vydavatelství Scripps-Howard. S americkými vojáky prošel nejprve tažením v severní Africe, následně se účastnil italské kampaně a sloupky psal také z vylodění v Normandii a nakonec z Pacifiku.

Svým stylem psaní Pyle akcentoval především prožitky obyčejných mužů a to, jak válka každodenně ovlivňovala jejich životy. Rychle si získal oblibu nejen u čtenářů, ale i u samotných vojáků. Přátelil se s vojíny i s nejvyššími důstojníky napříč zbraněmi, nejvíce ale tíhl k pěšákům, jejichž úděl považoval za nejtěžší a zároveň za nejméně oceňovaný. Právě „blátošlapům“ tak věnoval většinu svých sloupků a pomohl jim také finančně.

Předvídal svou smrt

V jednom článku napsal, že pěšáci nasazení v boji by měli dostávat příplatky stejně jako třeba letci, kteří absolvují vzdušnou misi. Americký Kongres pak v návaznosti na to schválil zákon, podle nějž dostávali vojáci za bojovou službu 50% příplatky. V září 1943, Pyle odjel domů, aby se zotavil z příznaků posttraumatické stresové poruchy a pečoval o nemocnou ženu, brzy se ale vrátil na frontu. O několik měsíců později, v prosinci 1943 napsal svůj zřejmě nejslavnější sloupek s názvem Smrt kapitána Waskowa, který vznikl v průběhu bitvy o San Pietro.

TIP: Spisovatel za volantem ambulance: Ernest Hemingway na italské frontě

Pyleova kariéra se blížila vrcholu – v následujícím roce obdržel Pulitzerovu cenu a byl také mezi 28 vybranými novináři, kteří ráno 7. června jako první přistáli na invazních plážích v Normandii. Poté, co se se spojeneckými vojáky dostal až do Paříže, jej ale znovu dostihlo vyčerpání a válečný stres. Proto se vrátil domů, kde, jak doufal, načerpal dost energie a elánu, aby se opět vydal mezi vojáky, tentokrát ale na pacifické válčiště. Právě tam jej 18. dubna 1945 dostihl osud a splnilo se to, co on sám v některých svých dopisech přátelům předvídal – totiž že válku nepřežije.

Když v roce 1968 letěla do vesmíru posádka mise Apollo 7, astronaut Walter Schirra dostal během letu rýmu. Z pozemského pohledu nejde o nic vážného, ve vesmíru ale platí jiná pravidla. Zatímco na Zemi se lze bez problémů vysmrkat, v beztížném stavu se hlen hromadí uvnitř dutin. Schirra tehdy zkoušel vší silou smrkat do utěrek na palubě, jediným výsledkem však byla nepříjemná bolest ušních bubínků. Navrhoval proto letovému lékaři v Houstonu, že si vezme antibiotika, ale nedostal povolení.

Schirra nakonec svou misi zvládl, NASA ale od té doby zavedla přísný protokol „stabilizace zdravotního stavu“ před letem do vesmíru. Astronauté musejí posledních 10 dní před startem intenzivně cvičit a odevzdávají vzorky krve a výtěry sliznic ke kontrole, aby se zcela minimalizovalo riziko, že si do vesmíru odvezou infekci.

Útočiště na oběžné dráze

Kromě toho jsou astronauti dva týdny před startem v izolaci, která má rovněž zabránit infekci. Takto dlouhá izolace by měla stačit i v naprosté většině případů nákazy pandemickou chorobou COVID-19. Můžeme ale předpokládat, že opatření pro zabezpečení zdraví astronautů, kteří poletí na ISS, budou tentokrát obzvláště přísná.

TIP: Nezvaní hosté: Vědci vystopovali nebezpečné bakterie na palubě ISS

Pokud jde o riziko nákazy COVID-19, je v současné době paluba Mezinárodní vesmírné stanice zřejmě jedním z nejbezpečnějších míst a NASA rozhodně hodlá udělat vše, aby to tak i zůstalo. Expedice 63, které má velet americký astronaut Chris Cassidy, by ke stanici měla zamířit už 9. dubna. Je ale samozřejmě otázkou, zda k tomu kvůli neustále se zhoršující situaci s pandemií vůbec dojde.

Každoroční Zpráva o světovém štěstí (World Happiness Report) se pomocí šestice kritérií snaží objektivizovat pojem štěstí. Autoři srovnávali 153 zemí z celého světa podle hrubého domácího produktu na hlavu, sociální podpory, délky života ve zdraví, svobody volby v životě, štědrosti (měřenou skrze dary na charitu) a pociťování korupce na úřadech a v byznysu.

Zlatý finský hattrick!

Nejšťastnější zemí je z tohoto pohledu (stejně jako v loňském a předloňském roce) Finsko. Nejde o žádné velké překvapení – Finsko a ostatní severské země se v žebříčku WHR umisťuje na předních místech pravidelně. V TOP 10 jsou vedle Finska ještě Dánsko (2.), Island (4.), Norsko (5.) a Švédsko (7.). Seveřany pak doplňují Švýcaři (3.), Nizozemci (6.), Novozélanďané (8.), Rakušané (9.) a Lucemburčané (10.)

Česká republika se letos umístila na lichotivém 19. místě, těsně za USA. Proti loňskému roku jde o polepšení o jedno místo, ještě v roce 2013 přitom byla Česká republika vyhodnocena jako 39. nejšťastnější země světa.

Z našich nebližších sousedů si lépe než Češi vedou již zmínění Rakušané a také Němci (17.). Slovákům patří aktuální 37. příčka, Polsko je na tom ještě o šest míst hůře. Naopak nejhůře jsou na tom obyvatelé Středoafrické republiky, Rwandy, Zimbabwe, Jižního Súdánu a Afghánistánu.

Zajímavý je také pohled na největší změny v hodnocení, kterým v negativním smyslu nepřekvapivě vévodí země zmítané válkou a politickou a ekonomickou krizí. Nejhůře z tohoto pohledu dopadla Venezuela a Afghánistán. Venezuela byla v roce 2013 hodnocena jako 20. nejšťastnější země světa, v aktuálním žebříčku jí ale patří až 99. místo. Největší pozitivní skok v hodnocení naopak předvedl západoafrický Benin, Togo a také Maďarsko, kterému patří v aktuálním žebříčku 53. místo a proti loňsku si polepšilo o devět míst.

Letos bylo součástí zprávy i pořadí nejšťastnějších měst světa. V něm první místo zaujaly finské Helsinky, následované dánským Aarhusem a novozélandským Wellingtonem. Na 29. místě se umístila Vídeň, Praha skončila 44., těsně za Paříží. Bratislava je 54. Poslední tři místa obsadily palestinská Gaza, jemenské Saná a metropole Afghánistánu Kábul.

Lokalita Teymareh, která leží u vesnice Sarkubeh v centrálním Íránu, je známá množstvím prehistorických petroglyfů – obrazců na skále, které vytvořili naši dávní předci. V roce 2017 tam byl objeven i jeden unikátní petroglyf o délce 14 centimetrů. Zobrazuje postavu, která připomíná kudlanku nábožnou s jejími charakteristickými zahnutými končetinami.

Odborníci se domnívají, že petroglyf Kudlančího muže (podle anglického „Mantis Man“), vznikl někdy mezi 4 a 40 tisíci let. Tento značný rozsah v odhadu stáří je daný tím, že kvůli mezinárodním sankcím není možné v Íránu využívat datování archeologických nálezů pomocí radiokarbonové metody.

TIP: V Indonésii objevili nejstarší jeskynní malbu s loveckou tematikou

Podobné petroglyfy, které zobrazují hmyzí motivy, jsou velmi vzácné. Archeologové v tomto případě při analýze petroglyfu spolupracovali s entomology. Na základě poznatků o kudlankách v této části světa nakonec dospěli k závěru, že Kudlančí muž je inspirovaný svéráznými kudlankami rodu Empusa. Samotný význam petroglyfu není úplně jasný. Snad byl součástí tehdejších rituálů anebo je vyjádřením obav či naopak oslav lidí, kteří Kudlančího muže vytvořili.

K hlavním příznakům onemocnění COVID-19 patří zvýšená teplota, kašel, dušnost, bolest hlavy a únava. Ne každý s těmito příznaky je pochopitelně nakažen koronavirem, stejně tak může jít o běžné nachlazení, případně příznaky nastupující chřipky. Britští vědci nyní narazili na další příznak, který může indikovat nákazu novým typem koronaviru – je jím ztráta čichu, nebo jeho citelné snížení.

Podle předních britských rinologů je náhlá ztrátu čichu nebo jeho citelné snížení indikátorem nákazy novým koronavirem SARS-CoV-2. Ukazují to podle nich data získaná od pacientů z Jižní Koreje, Číny a Itálie, kde přibližně třetina pacientů, kteří byli pozitivně testováni na COVID-19, udávala jako jeden z příznaků ztrátu čichu – v medicíně známou jako anosmie nebo hyposmie.

V Německu udávají anosmii jako jeden z příznaků 2 ze 3 pozitivně testovaných, v Jižní Koreji šlo dokonce o hlavní příznak u třetiny pozitivně testovaných. Podobné zkušenosti popisují i lékaři z USA, Francie, Íránu a severní Itálie.

TIP: Jak vypadá koronavirus, ebola nebo HIV pod mikroskopem

Podle britských lékařů je třeba věnovat problémům se ztrátou čichu náležitou pozornost, zejména pak v případech, kdy zmíněné problémy nejsou doprovázeny horečkou a kašlem. V zemích, kde je testování zacíleno výhradně na pacienty s obecně udávanými příznaky (zvýšená teplota, kašel, dušnost atp.) by tito lidé mohli být z testování vyřazeni a šířit nadále nákazu.

Lékaři proto doporučují důslednou karanténu všem lidem, kteří pocítí náhlou ztrátu čichu či jeho citelné oslabení po dobu alespoň sedmi dnů, a to i v případech, kdy dotyčný nemá žádné další příznaky nákazy koronavirem. 

Dnešní drony zvládnou leccos. Ale vyhýbání se překážkám stále bohužel není jejich nejsilnější stránkou. A pro rychle se pohybující překážky to platí dvojnásobně. Typický dron potřebuje asi 20-40 milisekund, než zpracuje obraz překážky a zareaguje. Vypadá to, že je to rychlé, ale ve skutečnosti taková reakce nestačí, aby se dron vyhnul například ptáku nebo jinému dronu. Stejně tak mají problém s vyhýbáním drony, které letí velkou rychlostí.

Švýcarští vědci a inženýři nedávno postavili systém, díky němuž se drony vyhýbají mnohem pohotověji. S využití speciálních kamer a algoritmů dovedou zareagovat během pár milisekund. To je dost rychlé na to, aby se takový dron dokázal například vyhnout hozenému míči.

TIP: Kontrola dronem: Hexakoptéra s tlakovými senzory ohlídá mrakodrapy

Jak si vědci vyzkoušeli, drony s novým navigačním systémem si klidně mohou zahrát vybíjenou. To ale pochopitelně nebude jejich hlavní využití. Drony s touto schopností by se mohly uplatnit například na misích ve velmi náročném prostředí, kde je nutný pohotový zásah. Nabízejí se například přírodní nebo i civilizační katastrofy, během nichž by hbité drony mohly významně pomáhat.