Roku 1761 nařídil olomoucký biskup Maxmilián Hamilton přemístit na biskupský hrad Mírov kněžský karcer z Hukvald, a to včetně internovaných kněží. Pro zdejší chovance pak platil od roku 1801 obšírný denní řád, který dal vypracovat arcibiskup Colloredo. Díky němu si dnes můžeme učinit představu, jak takové zařízení fungovalo. 

Corrigibilis a incorrigibilis

Podle denního řádu byl kněz umístěný do korekčního domu označen buď jako napravitelný (corrigibilis), nebo nenapravitelný (incorrigibilis). Toto zařazení se odráželo například v množství a kvalitě přiděleného jídla, ve vybavení cely a v dalších výhodách, respektive nevýhodách. Zařazení však nebylo neměnné: pokud se nenapravitelný choval dobře, uvědomoval si svoje provinění, litoval jej a dodržoval denní řád, mohl být zařazen mezi napravitelné. „Ten, kdo to prověřuje, se nesmí dát oklamat jejich důvtipem.“

Naopak pokud nebyla u původně napravitelného pozorována pozitivní změna, mohl být vřazen mezi nenapravitelné. Instrukce zdůrazňovaly, že „korekční dům neslouží k odložení nepohodlných kněží, ale je místem nápravy“. Pokud to bylo možné, cíl představoval návrat kněze do duchovní správy. Kněží propuštění do pastorace se však na Mírov často vraceli, zvláště ti, kteří měli problémy s alkoholem.

O každého umístěného bylo postaráno: „Měl být živen a dostávat nezbytný prostý oděv.“ Pokud si uvězněný stěžoval na stav svého oblečení, stížnost prověřil mírovský kaplan (a zároveň superior korekčního domu). U mírovského kaplana se rovněž ukládaly veškeré peníze a cennosti uvězněných. Také rozhodoval, zda si uvězněný smí za své peníze opatřit něco navíc.

Vězení i útulek

Tresty v korekčním domě na Mírově nebyly nijak drastické. Nejpřísnější trest představoval půst o chlebu a vodě. Ten mohl být umístěnému knězi nařízen například v případě, že nedodržoval denní řád korekčního domu nebo se provinil proti povinné úctě a poslušnosti. Styk s vnějším světem byl také omezen: mít návštěvy a psát dopisy se mohlo jen s dovolením.

TIP: Špilberské kasematy: Nejobávanější kriminál v Evropě 

Pokud se někdo z uvězněných cítil špatně nebo byl shledán nemocným, měl ho vyšetřit lékař. V případě vážného onemocnění mohl nemocného poslat ke „specialistovi“ a ten se podrobil léčbě mimo korekční dům. Uvážíme-li, že většinu „nenapravitelných“ (tedy dlouhodobých obyvatel Mírova) tvořili kněží závislí na alkoholu či psychicky nemocní, je zřejmé, že přemístění do korekčního domu bylo spíše prostředkem k zachování lidské důstojnosti než trestem. 

V roce 1850 byl korekční dům na Mírově zrušen a po svém obnovení sídlil na biskupském zámku ve Vyškově. Roku 1855 prodala církev Mírov státu, který jej upravil k účelu, jemuž slouží dodnes.

Projekt InSight je vůbec první misí, která bude studovat hlubiny Marsu. Všechny dosavadní mise bádaly pouze na povrchu rudé planety. Sonda se pokusí dosednout v marsovské oblasti Elysium Planitia po dvou letech od nezdaru evropsko-ruského experimentálního modulu Schiaparelli, který se během přistávacího manévru roztříštil o povrch.

Poslední úspěšné přistání na Marsu se v roce 2012 podařilo Američanům, kteří na povrch dopravili vozítko Curiosity.

Cesta do nitra Marsu

Stacionární modul InSight, jehož přistání na Marsu je naplánováno na dnešní večer (19:54 UTC/20:54 SEČ), je vybaven několika přístroji s citlivými senzory. S jejich pomocí bude měřit proudění tepla v planetě, zaznamenávat marsovská zemětřesení a sledovat kolísání oběžné dráhy tělesa kolem Slunce. Se svým vrtným zařízením se dostane do hloubky přes čtyři a půl metru, tedy mnohem dál než jakékoli jiné robotické zařízení vyslané na Mars.

Získaná data odborníkům poskytnou informace o základních vlastnostech jádra Marsu. Vědci také zjistí více o vývoji sousední planety a o tom, zda má stejné složení jako Země.

Minutu po minutě

20:40 SEČ – oddělení modulu InSight.

20:47 SEČ – vstup do marsovské atmosféry rychlostí 20 000 kilometrů v hodině.

20:49 SEČ – tepelný štít sondy se rozžhaví na 1 500 °C.

20:51 SEČ – přibližně 16 kilometrů nad povrchem vypustí kapsle nadzvukový padák. O 15 sekund později pyropatrony odpálí tepelný štít. Po 10 sekundách další tři miniexploze aktivují přistávací nohy sondy.

20:52 SEČ – aktivuje se přistávací radar, který bude měřit vzdálenost k povrchu Marsu.

20:53 SEČ – ve vzdálenosti 1,6 km nad povrchem sonda opustí kapsli a zažehnou se sestupové motory. Sonda zpomalí na 8 km/h.

20:54 – dosednutí na povrch Marsu v oblasti Elysium Planitia (Rajské pláni).

21:01 SEČ – InSight odešle signál o přistání.

21:35 SEČ – Definitivní potvrzení o přistání od sondy Mars Odyssey z oběžné dráhy rudé planety. Začíná dvouletá mise sondy InSight.

Manul (Otocolobus manul) obývá skalnaté biotopy v náhorních kamenitých stepích a vydává se až do nadmořských výšek kolem 4 500 metrů n. m. Na tomto území je zem po značnou část roku zmrzlá a leží na ní sníh. V rámci oblasti výskytu byly popsány tři poddruhy – O. m. manul žije v Mongolsku a v Číně, poddruh O. m. ferrugineus obývá okolí Kaspického moře a O. m. nigripectus je rozšířen v Tibetu a Nepálu. 

TIP:  Levhart: Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

Ve volné přírodě je velmi těžké manula zahlédnout. Žije totiž skrytě, za potravou se vydává brzy zrána a za soumraku. Loví menší savce, především hlodavce, ptáky, občas i ryby. Jako obydlí často využívá nory svišťů nebo vyhledává úkryty ve skalách. Samotářské kočky se vzájemně vyhledávají pouze v období námluv. Samice později rodí 4–6 mláďat, výjimečně i osm. Koťata rostou poměrně rychle a matka je již ve dvou měsících odstavuje. Manulové se rozmnožují i v péči člověka, problémem je ovšem toxoplasmóza, kvůli níž koťata někdy uhynou. Za příznivých okolností, se dožívají až 12 let. V rámci seznamu IUCN je řazen mezi téměř ohrožené druhy.

Inzulín je v dnešní době nenahraditelným lékem, který udržuje při životě mnoho milionů lidí s diabetem po celém světě. Američtí vědci se ale na základě svého nového výzkumu obávají, že by v dohledné době mohl být pro velkou část pacientů problém s jeho dostupností. Cena inzulinu stále roste, i když se prakticky nezvyšují náklady na jeho výrobu. 

„Epidemie“ diabetu se stále zhoršuje, a pokud bude vše pokračovat stejným tempem, brzy by až polovina diabetiků mohla být ohrožena nedostatkem inzulinu. Podle zmíněné studie by v roce 2030 mohl vzrůst jen počet pacientů s diabetem 2. typu na 511 milionů. Polovina z těchto pacientů by přitom měla žít v Číně, Indii a Spojených státech.

TIP: Zapomeňte na vpichy: Diabetikům zapne výrobu inzulinu mobilní aplikace

Podle odhadu odborníků by z těchto 511 milionů pacientů asi 79 milionů mělo mít přísun inzulinu pro udržení jejich života. Může se prý ale snadno stát, že se k inzulinu dostane jenom polovina z nich. Problémy prý budou mít především diabetici v Africe a v Asii.

Lidé a bakterie tvoří takřka nerozlučnou dvojici. Ukázalo se, že na palubě Mezinárodní vesmírné stanice jsou bakterie, které dělají problémy v pozemských nemocnicích. Vědci z kalifornského JPL (Jet Propulsion Laboratory) zjistili, že se na Mezinárodní vesmírné stanici vyskytuje pět kmenů bakterií rodu Enterobacter. Našly se ve vzorcích z toalety astronautů, a také ve vzorcích z tělocvičného nářadí.

Bakterie na oběžné dráze

Porovnání genomů bakterií z paluby vesmírné stanice se známými genomy pozemských bakterií ukázalo, že bakterie z ISS jsou geneticky nejbližší enterobakterům ze skupiny Enterobacter bugandensis. O těchto bakteriích je přitom známo, že vyvolávají infekce v nemocnicích, především u novorozenců a lidí s podlomeným zdravím či s narušenou imunitou.

TIP: Vědci NASA poslali na ISS bakterie E. coli pro výzkum bakteriální rezistence

Varující je také skutečnost, že vědci vystopovali v genomech bakterií z paluby ISS stopy po rezistenci vůči antibiotikům. Zároveň se ale ukázalo, že tyto bakterie nepředstavují pro astronauty bezprostřední nebezpečí. Na oběžnou dráhu totiž zatím nelétají kojenci ani lidé s oslabenou imunitou. Přesto bude podle odborníků nutné bakterie na ISS hlídat, abychom mohli v případě potřeby zakročit.

Vztahy mezi muži a ženami jsou staré jako lidstvo samo. Právní zakotvení různých forem manželství ale kupodivu není o moc mladší – objevilo se už s prvními vyspělejšími civilizacemi. Již před čtyřmi tisíci lety v oblasti tzv. úrodného půlměsíce na Blízkém východě zakazoval zákon mnohomužství neboli polyandrii. Podle zákoníku platného 2 400 let před přelomem letopočtu za vlády krále Uruinimginy (jde o nejstarší známou legislativní úpravu ženských práv) nesměla příslušnice něžného pohlaví náležet více mužům. Mezopotámský právní akt je ojedinělý především proto, že v raném starověku bylo monogamní manželství ještě méně běžné než dnes. 

Polygamii, tedy uzavření manželství s více jedinci opačného pohlaví, praktikovali svého času Číňané, Indové, americké indiánské kmeny, staří Řekové, Vikingové, a dokonce i první křesťané. Ve starověkém Římě pak právní systém luxus v podobě desítek půvabných dívek striktně zakazoval.

Sedm set manželek

Muž obklopený hned několika ženami patří také ke standardním výjevům Starého zákona. Už Abraham údajně žil s třemi příslušnicemi něžného pohlaví zároveň a od jeho způsobu života se dodnes odvozuje tradice mnohoženství čili polygynie u raných židů, křesťanů a především současných muslimů. Jeden z nejstarších biblických patriarchů byl však ještě skromný: Například o králi Davidovi se v Bibli dočteme, že měl osm žen a několik milenek. I takové množství ovšem bledne v porovnání s jeho nástupcem Šalomounem, který údajně pojal sedm set manželek – vesměs urozených princezen – a navrch tři stovky konkubín. 

Na Blízkém východě se polygamní tradice udržela dodnes, ačkoliv židé od ní v průběhu staletí upustili. V moderním Izraeli je monogamie uzákoněna v civilním právu, náboženství je mu však nadřazené. Rabín má proto pravomoc „povolit“ muži i regulérní druhou manželku, například pokud je ta první neplodná či duševně chorá.

Podle práva islámu  

Polygamní soužití zůstalo vlastní muslimům. Raný islám nestanovoval žádné hranice, zato dnes může muslimský snoubenec vstoupit do manželského svazku „pouze“ se čtyřmi vyvolenými, přičemž má povinnost všechny zaopatřit. Jde ostatně o nesmírně důležitý prvek společný pro většinu raných manželských svazků: Jejich účelem nebylo ani tak vyvrcholení vzájemné zamilovanosti, jako spíš pragmatické ekonomické zajištění. Starověcí židovští muži měli například povinnost postarat se nejen o vlastní ženu (či ženy), ale také o vdovy po svých bratrech, s nimiž se rovněž museli oženit. 

Budoucí manžele zpravidla dávali dohromady jejich rodiče a hleděli primárně na finanční prospěch či společenskou prestiž obou stran. Výjimkou nebyla situace, kdy se brali vzdálení příbuzní. Podle některých výzkumů uzavírali většinu prvotních manželství bratranci a sestřenice: Například ve starém Řecku čekal podobný osud osiřelé dívky. 

Kolik stojí nevěsta 

Ještě v minulém století se i u nás běžně dodržovala tradice věna, kdy otec poskytoval dceři určitý finanční základ. Stejný princip znají kultury po celém světě: Je doložen již u starých Římanů nebo Číňanů a dodnes se zachoval na mnoha místech planety. Antropologové si povšimli, že v minulosti převládalo udělování věna u kultur, jež dokázaly rozvinout intenzivní zemědělství. Naopak tam, kde obdělávání půdy zůstalo na nízké úrovni a pěstování plodin se věnovaly převážně ženy, se objevil opačný systém: Za nevěstu neplatil otec, nýbrž budoucí manžel, který si ji od rodiny „koupil“. V podstatě tak nahrazoval ztrátu pracovní síly a zároveň prokázal, že je dost movitý. „Vykoupení nevěsty“ je dosud běžné u řady asijských či arabských národů a dodržují ho i obyvatelé mnoha tichomořských ostrovů, například Papuánci. 

Nově vzniklá spojení odpradávna provázely různé rituály a přinejmenším jeden z nich přetrval: Výměna snubních prstenů pochází zřejmě od starých Římanů, kteří věřili, že z levého prsteníčku vede svazek nervů a cév přímo do srdce. Proto na zmíněný prst navlékali kovový kroužek jako připomínku trvalého svazku. Dlouho také platilo, že pokud nedojde k naplnění hlavního cíle obřadu, tedy zplození potomstva, má muž právo najít si novou matku svých dětí. Uvedený přístup se v Evropě změnil až s rozšířením vlivu katolické církve v raném středověku, zhruba ve stejné době, kdy se na starém kontinentu stala běžnou monogamie.

Žena, nebo holčička?

Mladá žena zvyšuje šanci, že z manželství vzejdou zdraví potomci. Kosterní pozůstatky nalezené v lokalitách obývaných Kelty a Germány naznačují, že tyto kmeny považovaly za ideální věk pro vstup do manželství už ranou pubertu. Patrně nebylo výjimečné, že se dívky vdávaly ještě před patnáctými narozeninami. 

Stejná praxe fungovala u většiny starověkých národů a ještě ve středověké Evropě kněží běžně oddávali náctileté snoubence. Starořecký filozof Aristoteles v jednom ze svých spisů doporučuje, že ženě má být v den sňatku osmnáct let, zato optimální věk pro muže se blíží čtyřicítce. Přestože v západních zemích dnes věk novomanželů obecně roste (například v Česku už překročil třicítku) a sňatky nezletilých jsou ilegální, v některých částech světa – zejména v zaostalých regionech Afriky – zůstávají takové svatby zcela běžné. OSN odhaduje, že nejvyšší podíl dětských manželství připadá na Niger, kde nejsou plnoleté tři ze čtyř nevěst. 

Manželka, znak bohatství

Nikoliv náhodou je polygamie běžná v regionech s teplým klimatem a hojností potravinových zdrojů, k nimž patří právě subsaharská Afrika. Dodnes tam převažuje extenzivní způsob zemědělství závislý na velkém množství pracovních sil. Mohou-li potřebné práce zastat ženy či starší děti, je to oboustranně výhodné: Zemědělec prosperuje a dokáže uživit nejen sebe, ale i partnerky a veškeré potomstvo. Manželky představují pro afrického polygynního muže natolik cenné jmění, že se po jeho smrti v některých kulturách dokonce dědí – veškeré ženské osazenstvo domu pak připadne bratrovi nebožtíka. 

Průměrná evropská žena jen těžko snese pomyšlení, že by se o přízeň svého chotě měla dělit s řadou sokyň. Afričanky z chudších regionů to však vidí jinak: Počet žen v domě je znakem prestiže a bohatství, a čím víc manželek si muž přivede, tím vyšší společenský status prokazuje. Proto poté, co žena splní svůj úkol a porodí dítě, často manželovi pomáhá shromáždit dostatečný obnos k pořízení mladší snoubenky. Nemusí se však jednat o pravidlo – známe i případy, kdy mezi manželkami vypukl konflikt a jejich vzájemné soužití poznamenala nevraživost, či dokonce násilí. 

Spory nejčastěji vyvěrají z rozdílného postavení jednotlivých žen. Ty starší se totiž těší vyšší pozici v rodinné hierarchii a nezřídka vyžadují, aby nově příchozí manželky vykonávaly náročnější či jednotvárnější práce. Aby se těmto roztržkám v některých kulturách zamezilo, má každá partnerka vlastní dům, takže dámy žijí odděleně a muž je střídavě navštěvuje. 

Když žena mužům vládne 

Polygamie, vyskytující se ve více než osmdesáti světových společenstvích, v drtivé většině znamená mnohoženství. Na některých odlehlých místech planety – zejména v Himálaji a Tibetu – se však dosud zachoval opačný systém: Je to žena, kdo pojme hned několik manželů, přičemž mezi nimi často nechybějí vlastní bratři. 

V regionech s převládajícím drsným klimatem by muž zpravidla vlastními silami neuživil víc než jednu manželku, natož početné potomstvo. Tzv. polyandrické neboli „mnohomužské“ uspořádání umožňuje maximálně šetřit chudé přírodní zdroje a omezit populační růst. V některých případech se přitom jedná o čistě symbolickou záležitost – například novomanželé z řad indických Nayarů nemusejí ani sdílet společnou domácnost. Dívka je ještě před pubertou provdána za svého prvního ženicha, který se následně považuje za otce všech jejích dětí. Tím ovšem veškeré povinnosti vůči muži končí a žena má právo přivést si domů nové partnery. 

Stále živý matriarchát 

Kultury, v nichž se zachoval překvapivě propracovaný systém ženské nadvlády a kde dámy převzaly roli hlavy rodiny, existovaly na všech kontinentech a na některých místech stále přetrvávají. Příslušnice něžného pohlaví v nich plní víceméně analogickou funkci jako muži v západní společnosti. Na jejich bedrech leží několik náročných úkolů: Po svatbě přebírají zodpovědnost za domácnost, včetně finanční stránky, měly by přivést na svět potomstvo a zároveň pracovat. 

Není výjimkou, když manželka nosí domů vyšší mzdu než muž, velmi často také úspěšně buduje kariéru ve státní či soukromé sféře nebo založí vlastní podnik. Z narození dcery se raduje daleko víc než z novorozeného chlapečka, neboť rodinný majetek připadá pouze potomkům ženského pohlaví, a novomanželé se po svatbě automaticky stěhují do domu nevěsty. 

V současnosti se za nejpočetnější matriarchální společenství považuje sumaterský kmen Minangkabau, s odhadovanými šesti miliony členů. Už několik století praktikují islám a jejich životní styl v ostatních ohledech zcela odpovídá představě běžného obyvatele západní polokoule – žijí, studují a pracují ve městech. Přesto i nadále dodržují nepsaná pravidla genderového rozdělení rolí.  

Nevěra jako samozřejmost

V odlehlých himálajských údolích na jihozápadě Číny žijí Mosuové, proslulí systémem „navštěvujících manželství“, který se přirozeně vyvinul v náročných vysokohorských podmínkách. Po dlouhá staletí si tito lidé udržovali jednoduchý životní rytmus: V letních měsících většina mužů odváděla dobytek na pastvu, zatímco ženy zůstávaly samy doma. Během té doby měly dost času osvojit si řízení domácnosti a skloubit ji s péčí o děti. 

TIP: Dokud nás smrt nerozdělí aneb Dějiny rozvodu v českých zemích

Dnes se místní dámy vrhly také na podnikání a vedle péče o rodinu zvládají ještě řídit podniky zaměřené na turisty. Dlouhá nepřítomnost manželů však měla své důsledky: Příležitostná nevěra se stala natolik běžnou, že se již nepovažuje za nic nevhodného. Oba partneři mají oficiálně povolen libovolný počet nezávazných mimomanželských vztahů, aniž by to mezi nimi vedlo k rozepřím. V systému Mosuů naprosto chybí tradiční role otce, děti náležejí pouze matce, respektive některé z žen a její nejbližší rodině. Veškerý majetek následně dědí nejschopnější dcera. 

Ve vnitrozemí severovýchodní Brazílie se vyskytují řídké, suché a trnité křoviny, kterým se říká caatinga. Lidé tam převážně pasou dobytek, ale zdejší krajina se líbí i jiným tvorům. Nachází se zde i rozsáhlá oblast, kterou v pravidelných intervalech pokryli termiti svými „výsypkami“. Velikost této oblasti je srovnatelná s Velkou Británií.

Nejde o hnízda termitů. Je to skutečně něco jako výsypky, tedy hromady odpadní zeminy, kterou termiti jednoho druhu vyhrnuli při stavbě svých chodeb a hnízd. Vědci nedávno zjistili, že tyto „výsypky“ jsou až 4 tisíce let staré. Termiti jich zde vytvořili asi 200 milionů, přičemž každá hromada je asi 9 metrů vysoká a 2,5 metru široká.

TIP: Mrakodrapy říše hmyzu: Termiti a jejich dílo

Vědci odhadují, že zde termiti přemístili přes 10 kilometrů krychlových zeminy. To na první pohled není tak mnoho, ale zdání klame. Odpovídá to objemu asi 4 tisíc velkých pyramid v egyptské Gíze. Brazilské „výsypky“ jsou zřejmě jednou z největších struktur na světě, kterou vytvořil jediný druh hmyzu. Pokrývají plochu asi 230 tisíc kilometrů čtverečních a jako celek jsou tak rozsáhlé a nápadné, že jsou vidět i na satelitních snímcích.

Nejméně mohl ze Spartakova povstání těžit Gnaeus Pompeius Magnus (106 př. n. l. – 48 př. n. l.), který toužil po vrchním velení ve válce s Mithridatem. Místo toho ovšem neúspěšně bojoval v Hispánii se Sertoriem. To ho finančně ruinovalo a velký Pompeius se začal potýkat s nedostatkem financí. Kdyby se měl ještě od počátku zapojit do bojů proti rozjetému Spartakovi, mohl by skončit jako neúspěšný vojevůdce v propadlišti dějin. Namísto slavných bitev, které ho čekaly v Malé Asii, by musel řešit v Itálii vyčerpávající partyzánskou válku s otroky s nejistým výsledkem. Proto mu spíše přišlo vhod zavraždění Sertoria, které mu otevřelo cestu k úspěchu v Hispánii. Pak se mohl na vítězné vlně vrátit do Itálie a ještě se přiživit na Spartakově porážce.    

Slavný vojevůdce Marcus Licinius Crassus (115 př. n. l. – 53 př. n. l.) nesmírně bažil po vojenských úspěších, kterými by se zařadil do vojevůdcovské síně slávy. Eliminaci dlouho nezvladatelného Spartaka, jíž se nakonec ujal, mohl vnímat jako hon na obtížný hmyz. Jisté vítězství mu mělo přinést pověst nepostradatelného zachránce Říma, jež ho měla vynést do čela již opravdových vojenských tažení na východ. Spartakus tedy mohl Crassovi vynést mnoho. Ale nestalo se tak. Byl to rival Pompeius, který si po pádu Spartaka mohl říci: Přišel, viděl, zvítězil. 

TIP: Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?

Římský voják a politik Quintus Sertorius (126 př. n. l. – 72 př. n. l.) nejspíš uvítal povstání otroků, které Římany zaměstnalo v Itálii. Senát zvažoval, že z Hispánie povolá Pompeia, aby pomohl Crassovi ukončit protahující se povstání. Sertorius by tím získal čas pro překročení Pyrenejí a k získání Galie. Třeba by nakonec Sertorius nepohrdl šedesátitisícovou armádu složenou z galských otroků vycvičených arénou, kdyby se jí podařilo překročit Alpy. Vše však zůstalo jen promarněnou příležitostí.

Pontský král Mithridatés (132 př. n. l. – 63 př. n. l.) na tom mohl být podobě jako Sertorius. V době, kdy proti němu bojovali Římané, mohl jen přivítat, že Thrák Spartakus působí jeho nepřátelům potíže přímo na italském území. Je však zarážející, že se nepokusil poslat Spartakovi nějakou pomoc, která by v Itálii prodloužila boje povstalců s Římany. Další promarněná příležitost. 

TIP: Drsný život gladiátora: Co bylo rozbuškou Spartakova povstání?

Nejvíce mohl ze Spartakova povstání těžit vojevůdce Lucius Licinius Lucullus (asi 118–57 př. n. l.). Právě v roce 73 př. n. l. získal vytoužené velení v prestižní válce proti Mithridatovi. Bylo v jeho zájmu, aby válka se Sertoriem a Spartakem trvala co nejdéle. Pompeius tak byl vázán na západě a nemohl Lucullovi konkurovat na východě. Naneštěstí pro Luculla byl Sertorius v roce 72 př. n. l. zavražděn a Spartakus o rok později poražen. Nakonec došlo k tomu, čeho se Lucullus obával. V roce 66 př. n. l. bylo vrchní velení přiděleno Pompeiovi.

Sovětský svaz se k Marsu pokusil vyslat dvojici sond již v říjnu 1960. Při startu však selhaly nosné rakety a obě zařízení zanikla. Každopádně mise se připravovala „horkou jehlou“ a životnost sovětské elektroniky ve vesmíru se tehdy počítala na dny či týdny, což by zřejmě na meziplanetární cestu stejně nestačilo. Podobně dopadly i další pokusy SSSR – včetně sondy Mars 1, která startovala v listopadu 1962, ale později se odmlčela. Prvenství v úspěšném průzkumu rudé planety si proto nakonec připsala NASA. 

První průkopníci (1965–1975)

Nejen pro průzkum Marsu připravila NASA univerzální konstrukci sondy. Jmenovala se Mariner a s pořadovým číslem 3 se v listopadu 1964 vydala k rudé planetě. Měla však smůlu: poté co se neoddělil aerodynamický kryt rakety, nemohl automat manévrovat ani vyklopit panely solárních baterií, takže se záhy odmlčel. 

Zato sesterská sonda Mariner 4 byla mimořádně úspěšná. Startovala rovněž v listopadu 1964, načež 28. července 1965 proletěla kolem Marsu ve vzdálenosti 9 846 km a pořídila při tom 22 kvalitních snímků zachycujících asi 1 % jeho povrchu. Šlo o první záběry jiné planety z bezprostřední blízkosti – bylo na nich možné rozeznat až tříkilometrové detaily. 

V 60. letech minulého století však filozofie NASA zněla: „Všechno na Měsíc.“ Mars se proto do centra amerického zájmu dostal až v roce 1969, kdy vznikla dvojice sond na první pohled podobných Marinerům 3 a 4. Doznaly však několika změn a jejich hmotnost se z původních 261 kg zvýšila na 413 kg. Z vědeckého hlediska spočívalo nejdůležitější vylepšení zřejmě v umístění přístrojů na samostatné plošině, což umožňovalo jejich směrování, aniž by se musely natáčet celé sondy. Mariner 6 proletěl kolem Marsu ve vzdálenosti 3 431 km v červenci 1969, „sedmička“ pak v srpnu téhož roku. Obě zařízení pořídila dohromady fotografie více než 20 % povrchu planety a poslala na Zemi 800 milionů bitů informací.

Mariner 8 formálně neexistoval. V pořadí další sonda směřující k Marsu, Mariner H, se totiž v květnu 1971 zřítila do oceánu dřív, než dosáhla oběžné dráhy – a než dostala číselné označení. NASA však dala následujícímu automatu číslo devět, a tak se lze s pojmenováním Mariner 8 setkat poměrně často. Mise Mariner 9 byla ovšem naopak nesmírně úspěšná. V listopadu 1971 se sonda stala první stanicí na oběžné dráze jiné planety než Země, načež pořídila celkem 7 329 záběrů povrchu Marsu: podařilo se na nich odhalit mohutný údolní systém Valles Marineris, pojmenovaný později právě po svém „objeviteli“ – sondě Mariner.

Vikingy „na míru“ (1975–1985)

Po úspěších Marinerů přišel na řadu Viking. Na rozdíl od jiných meziplanetárních automatů, jež vznikly úpravou už existujících zařízení, se sondy Viking konstruovaly přesně „na míru“ stanovenému cíli: žádné kompromisy, žádná polovičatá řešení. Vikingy 1 a 2 odstartovaly na sklonku léta 1975 – a na dlouhou dobu zůstaly jedinými průzkumníky Marsu. Na jeho povrch úspěšně vysadily dvojici modulů, přičemž družicová zařízení zkoumala planetu dlouhodobě z oběžné dráhy. 

Sondy ovšem měly jistou nevýhodu – přistávací moduly nebyly pohyblivé, což značně omezovalo jejich možnosti a využití vědeckých aparatur. NASA proto studovala tři varianty řešení: zaprvé se jednalo o mobilního robota, jenž by zůstal s modulem spojen pomocí stometrové „pupeční šňůry“; dále šlo o nezávislého stokilového robota, který by se mohl od místa přistání vzdálit i několik kilometrů; a nakonec se zvažovalo vybavení přistávacího modulu koly či pásy, jež by umožnily zcela autonomní pohyb. Dokonce proběhly i testy prototypů a vědci začali připravovat mise Viking 3 a 4 využívající mobilní přistávací moduly. Jenže rostoucí náklady na vývoj raketoplánů a další škrty v rozpočtu NASA realizaci programu znemožnily – přestože se nakonec zredukoval na jedinou sondu.

Ticho v éteru (1985–1995)

V této desetiletce omezoval americkou vesmírnou agenturu předražený program raketoplánů. A když se zdálo, že už se NASA vzpamatuje, přišla v lednu 1986 rána v podobě havárie Challengeru a s ní nutnost dalších miliardových investic. Podařilo se proto realizovat pouze misi sondy Mars Observer v roce 1992. Automat se však z nikdy nezjištěných příčin odmlčel těsně před příletem k cíli – v důsledku technické závady se pravděpodobně smísilo palivo s okysličovadlem, což způsobilo zničující explozi. 

Sovětský svaz měl velké plány se superraketou Energija, jež ovšem nakonec startovala pouze dvakrát – v květnu 1987 a v listopadu 1988. Nosič byl představen jako základ budoucí pilotované výpravy a měl umožnit celou řadu misí. Pro začátek však Sověti počítali s prověřeným Protonem a na 90. léta slibovali osm automatů k Marsu, které měly startovat ve dvojicích. Jenomže rozpad SSSR a následné hospodářské problémy znamenaly mimo jiné omezení rozpočtu kosmonautiky na desetinu. A právě na vědeckých programech se mohlo ušetřit nejvíc. Jednu sondu – Mars 8 – se přesto podařilo zachránit: z kompletních nákladů ve výši 350 milionů dolarů poskytly celkem 200 milionů Německo a Francie a menší částky i další země, nicméně mise skončila fiaskem.

Jako na houpačce (1995–2005)

Triumf, pád, znovu triumf a mezinárodní spolupráce – tak by se dalo charakterizovat další desetiletí kosmonautiky. Mars Pathfinder úspěšně přistál na povrchu rudé planety v červenci 1997. Strefil se přímo do nástupu internetového věku a sledovanost jeho webových stránek tehdy vypadala – obrazně i doslova – jako z jiné planety. Sonda navíc na povrch Marsu vysadila vozítko Sojourner, které pak kolem povrchového modulu popojíždělo a plnilo vlastní vědecký program.

V roce 1999 následovaly automaty Mars Climate Orbiter a Mars Polar Lander, první z nich však shořel v atmosféře rudé planety a druhý se roztříštil o její povrch. Zplihlý prapor NASA pak v roce 2004 úspěšně zvedla dvojice identických výsadkových roverů Spirit a Opportunity. Konstruktéři doufali, že alespoň jeden z nich zvládne přistání a bude fungovat tři měsíce, během nichž ujede nejméně 300 m: Spirit se ovšem odmlčel až v březnu 2010 a urazil celkem 7,7 km, zatímco Opportunity pracoval až do letošního roku a jako první pozemský průzkumník absolvoval na povrchu jiného tělesa vzdálenost přesahující maraton (2015). Celkem urazil 45,16 km.

TIP: Jak dlouho trvá cesta na Mars? Kdo se tam dostal nejrychleji?

Úspěšnou dekádu zakončila mezinárodní spolupráce se zemí vycházejícího slunce a se starým kontinentem: japonská sonda Nozomi sice nedokázala ani po dvou pokusech vstoupit na oběžnou dráhu Marsu, zato evropská Mars Express tam stále funguje už od prosince 2003. Americká sonda Mars Odyssey pak dokonce od roku 2001.