Příkladem rádce pro případ konce světa z poměrně nedávné doby je Pjotr Kuzněcov. Ten v roce 2007 přesvědčil několik desítek svých přívrženců, aby se zakopali v zemljance a čekali až do soudného dne, který měl nastat v květnu 2008. Sám Kuzněcov své ovečky ale do nitra zemljanky nenásledoval. Jeho přívrženci se tak museli potýkat s pověstnou ruskou zimou bez svého duchovního vůdce. Vykopanou díru v zemi opustilo nejprve sedm žen. Poslední přívrženci sekty vyšli až po očekávané apokalypse, ke které nedošlo. Dvě ženy svou životní pouť v zemljance přece jen ukončily. Jejich ostatky byly údajně později nalezeny v útrobách útočiště sektářů. 

Na jaře 2008 pak médii probleskla zpráva, že vůdce sekty se pokusil o sebevraždu. „Pjotr dal hlavu na špalek a praštil se polenem,“ popsal údajnou sebevraždu zástupce gubernátora Oleg Melničenko. Kuzněcovův pokus o sebevraždu však jeho stoupencům oči neotevřel, spíše naopak. Jeho ovečky jsou nyní přesvědčeny, že Pjotr vstal z mrtvých, a nyní ho uctívají jako proroka…

Spásná města husitských sektářů 

Očekávání konce světa se nevyhnulo ani českým končinám. V 15. století slavil chiliasmus (náboženské učení o druhém Kristově příchodu a o jeho tisíciletém království zde na zemi) úspěch v řadách husitů. Přívrženci apokalyptické teorie se rekrutovali především z řad silně věřících, kteří byli přesvědčeni, že podle Božích zákonů jsou si všichni lidé rovni. Věřili v nastolení nového řádu, kdy již nebude pánů a poddaných, ani lidského utrpení. Běda však těm, kteří žijí hříšně nebo odmítají křesťanské učení. Apokalypsa měla zachvátit pozemská města, obdobně jako biblickou Sodomu a Gomoru. Naštěstí ale existovala místa, ve kterých mohli vyvolení zlé časy přečkat. Záchrannými městy měly podle husitů být Klatovy, Plzeň, Žatec, Louny a Slaný. 

Apokalyptická vize se měla naplnit v únoru roku 1420. K velkému zklamání ale Ježíš Kristus na Zemi nesestoupil, ani nenastolil Boží království. Někteří sektáři víru v konec světa záhy opustili a přidali se k majoritním husitům. Část zatvrzelých zastánců tábority opustila, další byli vyhoštěni. Smutný konec znamenala víra v apokalypsu pro několik desítek lidí, kteří byli na popud Jana Žižky upáleni jako kacíři.

Čekání na zemský ráj 

Jen těžko by někdo v českých končinách neslyšel o Svědcích Jehovových. Toto náboženské uskupení má po celém světě miliony přívrženců, a to i přesto, že je v mnoha ohledech kontroverzní. Počátky Svědků Jehovových sahají do druhé poloviny 19. století. Tehdy ve Spojených státech amerických, konkrétně v proslule nábožensky tolerantní Pensylvánii, vznikl studijní kroužek Badatelé Bible. Pečlivé studium Knihy knih vyústilo v nutkání seznámit široké okolí s výsledky bádání. V roce 1879 tak začíná vycházet dnes již legendární časopis Strážná věž.

Současně se ale začínají objevovat i první konkrétní předpovědi konce světa. Podle výpočtů má apokalypsa nastat roku 1914, později je datum upraveno na rok 1925. Když se předpověď ani tehdy nevyplnila, došlo na podrobnější studium Písma a společnost se v roce 1931 přejmenovává na Svědky Jehovovi. Podle dalších výpočtů má konec světa přijít roku 1975. Ani tentokrát ovšem armageddon nepřišel, ani nebyl nastolen ráj, ve kterém by byl možný věčný život.

I v současné době bývají Svědkové Jehovovi řazeni mezi millenaristická hnutí. Po předchozích zkušenostech sice i nadále očekávají příchod boží pozemské říše trvající tisíc let, ale již neurčují pevné datum. Dříve stanovené datace apokalypsy bývají považovány za osobní názor badatelů v Bibli.

Velké zklamání

Kazatel William Miller bývá dnes považován za duchovního otce Adventistů sedmého dne. Mimo jiné je ale také ústřední postavou velkého apokalyptického hnutí, které nebylo příliš úspěšné, jak už napovídá fakt, že do dějin vstoupilo pod jménem Velké zklamání. William Miller patřil v 19. století mezi zapálené badatele v Bibli. Z řádků písma vyčetl, že takzvaný Druhý příchod Ježíše Krista by měl nastat po 2 300 letech od roku 457 před naším letopočtem. Podle amerického kazatele se tedy měl příchod Krista a začátek nové éry v dějinách lidstva uskutečnit pravděpodobně ještě během jeho života. Samuel Sheffield Snow, Millerův učedník, datum apokalypsy později upřesnil na 22. října 1844. 

Tisíce přívrženců Millerovy teorie tak napjatě očekávaly příchod Božího syna. Někteří z nich se dokonce vzdali svého pozemského majetku, aby mohli vstoupit do nové éry s čistým štítem. Příchod spasitele ani apokalypsy se ale nekonal. Tato událost byla proto označena jako Velké zklamání.

I přes tento neúspěch věřil William Miller v brzký příchod Božího království až do své smrti v roce 1849. Po odchodu duchovního vůdce milleristického hnutí se část jeho přívrženců odebrala pod křídla Svědků Jehovových, další pak našli útočiště u Adventistů sedmého dne.

Spasitel Arnie versus Antikrist 

Rok 2000 znamenal pro apokalyptické vize to samé jako lízátko pro vosy. Duchovně založení proroci hlásali příchod konce světa například kvůli tomu, že pokud vydělíte číslo 2 000 třemi, vyjde vám nechvalně proslulé číslo 666,66. V naší zesvětštělé době sice už tato vize lidi do kostelů či kazatelen nepřitáhla, ale využili toho filmaři a přitáhli lidi do kin. Filmová producenti se rozhodli magičnosti přelomu tisíciletí využít v akčním filmu s příznačným názvem Konec světa. Děj se dá shrnout poměrně snadno. Konec roku 1999 hodlá Satan využít pro zplození Antikrista, který má uvrhnout svět do věčné temnoty. Do cesty mu ale vstoupí bývalý detektiv ztvárněný silákem Arnoldem Schwarzeneggerem. Snímek vyvolal spíše chladné ohlasy. Možná to bylo i tím, že svět se už ani tak nebál příchodu Satana jako spíše elektronické apokalypsy známé pod jménem Y2K. 

TIP: Temné proroctví Římského klubu: Konec světa prý nastane již v roce 2040

Podle katastrofických scénářů nebyly počítače schopné zvládnout přechod do nového tisíciletí. Následné výpadky elektráren, poruchy letadel a kolaps celé řady elektronických zařízení pak měly lidstvo uvrhnout do technologického středověku. I když k několika poruchám skutečně došlo (zboží vypršelo datum spotřeby, stoleté osoby dostávaly pozvánky do školky), nejednalo se o nic zásadního, co by mohlo lidskou populaci ohrozit. Záhy po této události se však objevil nový termín − Y2K+38 alias Unixový bug milénia. Podle některých počítačových odborníků má opět dojít k masovému technickému problému, a to přesně v úterý 19. ledna 2038 ve 3 hodiny 14 minut 7 sekund. 

Intenzivní používání antibiotik v medicíně a v neposlední řadě také v zemědělství vedlo k masivnímu rozšíření bakterií, které jsou vůči antibiotikům odolné. V dnešní době se s těmito bakteriemi můžeme setkat prakticky po celém světě. Potvrzuje to i nový výzkum mezinárodního týmu vědců.

Badatelé zkoumali mikroflóru vybraných vodních ptáků. Zjišťovali přitom, zda bakterie v těchto ptácích mají ve svých buňkách geny pro rezistenci vůči antibiotikům. Do svého výzkumu zahrnuli celkem 110 vodních ptáků, od kachen žijících ve vodě čističek odpadních vod v Austrálii, až po tučňáky v Antarktidě, kteří žijí v místech poblíž lidských základen.

TIP: Bakterie izolované v podzemí miliony let jsou rezistentní vůči 18 antibiotikům

Ukázalo se, že bakterie s geny pro rezistenci vůči antibiotikům mají v sobě vodní ptáci ze všech zkoumaných lokalit. Nejvíce těchto genů bylo v bakteriích trávicí soustavy kachen z čističek odpadních vod, ale rezistentní bakterie žijí i v tučňácích z Antarktidy. Jak je vidět, s bakteriálními rezistencemi musíme počítat i do budoucna a hledat alternativní způsoby léčby nebezpečných bakteriálních infekcí.

Kolem Barnardovy hvězdy – Slunci nejbližší osamocené stálice a jedné z nejbližších sousedních hvězd vůbec – obíhá planeta hmotností alespoň třikrát převyšující Zemi. Kamenné extrasolární planety této velikosti jsou označovány jako super-Země. Zmrzlý a málo osvětlený svět s provizorním označením Barnardova hvězda b byl odhalen v rámci projektu Red Dots.

Ledový svět červeného trpaslíka

Exoplaneta obíhá kolem své mateřské hvězdy zhruba jednou za 233 dní. Mateřská stálice, Barnardova hvězda, je červený trpaslík – chladná hvězda nízké hmotnosti, která svou planetu ozařuje jen velmi slabě. Ve srovnání s množstvím energie, jaké dostává Země od Slunce, dopadají na povrch této planety jen asi 2 % energie. 

Přestože planeta leží relativně blízko mateřské hvězdy – hvězdu a planetu dělí méně než poloviční vzdálenost než Slunce a Zemi (asi 0,4 AU), nachází se zároveň poblíž takzvané sněžné čáry – na okraji oblasti, kde těkavé látky jako voda zamrzají do podoby ledu. Rovnovážná teplota na povrchu tohoto chladného a temného světa by se mohla pohybovat kolem -170 °C, planeta je tedy pro život, jaký známe, nehostinná.

Barnardova hvězda, Slunci nejbližší osamocená stálice, nese jméno astronoma E. E. Barnarda. Hvězda samotná je poměrně stará, možná dvakrát starší než Slunce, a málo aktivní. Je však stálicí s největším zdánlivým pohybem po obloze. 

Rychlost jejího pohybu (v prostoru vzhledem ke Slunci) dosahuje asi 500 000 km/h, ani přes tento úprk ale nejde o nejrychleji se pohybující známou hvězdu. Z pohledu pozorovatele na Zemi však není ani tak důležitá absolutní rychlost, jako zdánlivá rychlost pohybu po obloze. Barnardova hvězda se po obloze přesune o úhlový průměr Měsíce v úplňku asi za 180 let, i když to nevypadá jako mnoho, je hvězdou se zdaleka nejrychlejším zdánlivým pohybem. 

Jak se loví exoplanety

K hledání kandidátů na extrasolární planety využívají astronomové Dopplerův jev. Při oběhu planety kolem hvězdy dochází díky vzájemnému působení k pohybu hvězdy ve směru k nám a od nás. Když se hvězda pohybuje od Země, spektrum jejího záření vykazuje rudý posuv – spektrální čáry se posunou směrem k červenému konci spektra. V případě pohybu k nám se posunem spektrálních čar ke kratším vlnovým délkám projevuje posuv modrý.

Astronomové využívají tohoto jevu k měření změn rychlosti pohybu hvězdy, které jsou způsobeny obíhající planetou. Zařízení, jakým je například v tomto případě použitý spektrograf HARPS, je schopné registrovat velmi malé změny rychlosti hvězdy až pod 1 m/s (asi 3,5 km/h, což je srovnatelné s rychlostí běžné chůze). Tento postup pátrání po extrasolárních planetách je známý jako metoda radiálních rychlostí. Dosud nikdy však nebyl použit k detekci planety typu super-Země na takto vzdálené dráze (s tak dlouhou periodou oběhu).

TIP: Jak najdeme exoplanetu pomocí změn v pohybu mateřské hvězdy?

„Využili jsme pozorování ze sedmi různých přístrojů získaná během dvaceti let, což je jeden z největších a nejobsáhlejších datových souborů, jaký byl kdy použit k přesnému studiu radiálních rychlostí,“ vysvětluje Ignasi Ribas. „Kombinací veškerých dat jsme získali celkem 771 měření, což je skutečně značné množství informací!“ 

Barnardova hvězda a okolí Slunce:

Varan modrý (Varanus macraei) patří mezi nejmenší varany a je velmi vzácný. Žije v Indonésii na ostrově Batanta, který patří do oblasti indonéského Západního Irianu. Zde žije v deštných lesích a zdržuje se převážně na stromech.

Životu ve větvích je velmi dobře přizpůsoben, protože lehké štíhlé tělo se udrží i na slabých větvičkách. Dorůstá až 110 cm, ale značná část délky připadá na dlouhý, tenký částečně chápavý ocas. Ten používá při šplhání jako pátou „končetinu“, v klidu jej stáčí do spirály. Při šplhání mu pomáhají také zvětšené šupiny na chodidlech. 

TIP: Varani, bazilišci a leguáni- Setkání s velkými ještěry

Všichni varani jsou zdatní lovci a platí to i pro druh Varanus macraei. Aktivní je ve dne, kdy si shání potravu sestávající převážně z bezobratlých živočichů. O jeho biologii je zatím známo jen velmi málo. Samice kladce vejce pravděpodobně několikrát do roka. Velmi příbuzný varan smaragdový umisťuje vajíčka do termitišť, která využívá jako inkubátory se stálou teplotou. Termiti vajíčka zazdí a malí varani se musí ven prohrabat, nebo vylézt větracími otvory.

Všechny varany této skupiny ohrožuje nelegální chov, i když jsou v držení soukromých osob jen vzácně. Opakovaným odchovem v rámci České republiky se může pochlubit zoo Plzeň.

Geosynchronous Satellite Launch Vehicle Mark III (GSLV Mk.3) je nejvýkonnější nosná raketa indické vesmírné agentury ISRO. Trojstupňová raketa měří 43,4 metry, má hmotnost 640 tun a na nízkou oběžnou dráhu dostane 10 tun nákladu. 

Ve středu 14. listopadu se raketa GSLV Mk.3 vznesla z kosmodromu Šríharikota, který leží na stejnojmenném ostrově v indickém státě Ándhrapradéš. Při tomto letu raketa úspěšně dopravila na geostacionární oběžnou dráhu vysoce výkonný komunikační satelit GSAT-29, vyvinutý agenturou ISRO.

Rekordně těžký indický satelit

Satelit GSAT-29 váží 3 423 kilogramů a stal se tak nejtěžším satelitem, jaký kdy na oběžnou dráhu dopravila indická nosná raketa. Pro Indii je to významný technologický úspěch a milník v národním programu dobývání vesmíru. Téměř třiapůltunový satelit bude poskytovat vysokorychlostní komunikační linky pro centra Village Resource Centre (VRC) v zemědělských oblastech Indie.

TIP: Ostrý test nové nosné rakety: Další úspěch indické kosmonautiky

Pro nosnou raketu GSLV Mk.3 to byl teprve druhý let na oběžnou dráhu. Mise rakety skončila naprostým úspěchem a momentálně nejvýkonnější indická nosná raketa potvrdila svoje kvality. Představitelé agentury ISRO prohlásili, že raketa GSLV Mk.3 je připravená pro intenzivní provoz. 30. ledna 2019 by měla vyrazit k Luně s misí Čandraján-2, jejíž součástí bude i modul pro přistání na povrch Měsíce.

Pečlivě připravený a skvěle utajený záměr vpádu do Belgie klopýtl, když se s vyražením o několik hodin opozdily dva armádní sbory, Vandammův a Gérardův. U Gérarda byla příčinou zrada generála Bourmonta, u Vandamma špatná práce maršála Soulta, náčelníka hlavního štábu. Ten se štábní prací neměl žádné zkušenosti a neposílal každou depeši po několika kurýrech. Pak stačilo, aby posel zbloudil, nebo měl nehodu, a zpráva dorazila pozdě, nebo vůbec ne. A tak téměř polovina Severní armády vyrazila pozdě.

Vojevůdci v nedbalkách

Další chyby následovaly odpoledne 15. června 1815. Napoleon zůstal v Charleroi a postup vpřed sledoval jen zpovzdálí. Hlavní štáb pracoval opět špatně, neboť Vandammovi, postupujícímu vpravo za Prusy, nesdělil, že ho císař podřídil Grouchymu. Vandamme se vzpíral Grouchyho rozkazy provést, díky čemuž ustoupili Prusové snadněji a měli čas zaujmout za Fleurusem obranu.

Na levém křídle Napoleon zjevně improvizoval a Ney, který se náhodou objevil, nedostal ohledně Quatre Bras jasné rozkazy. Síly, které potřeboval, sem navíc nestihly dojít. Je otázkou, jak by Napoleon situaci na tomto křídle řešil, kdyby se Ney z vlastní iniciativy neobjevil…

Wellington byl až do večera patnáctého přesvědčen, že směr postupu na Brusel Napoleon jen předstírá a hlavní úder půjde na Ostende, proto nenařídil soustředění sil a neposlal toho dne jednotky na obranu Quatre Bras. Prohlédl až pozdě večer, a i když pak v noci hnal ke křižovatce, co mohl, nedokázal Napoleonovu strategickému záměru zabránit. Protivník se tak vklínil mezi něj a Prusy, přičemž obě armády následujícího dne rozdělil.

Křížení rozkazů

Klíčovou a tragickou chybu představovalo křížení rozkazů, vyslaných 16. června z hlavního stanu Neyovi a Drouetu d’Erlonovi. Vinu na zamotané situaci nesli Napoleon, Soult i Ney a výsledek byl doslova osudový. Kdyby Ney d’Erlonův sbor dostal, obranu na křižovatce by prorazil a odtud by udeřil Blücherovi do boku tak, jak mu to rámcový Napoleonův rozkaz nařizoval. Kdyby d’Erlon došel k Napoleonovi, udělal by totéž a bitva u Ligny by v obou případech skončila pruskou totální porážkou. Blücher by pak nebyl schopen Wellingtonovi u Waterloo pomoct… 

Podcenění protivníka

Celé dopoledne sedmnáctého Napoleon promarnil. Průzkum, kam zmizeli Prusové, byl minimální, rozkazy Neyovi u Quatre Bras žádné a přesvědčení, že je Blücher rozdrcen, naprosto mylné.

Rozdělení Severní armády pramenilo z nutnosti, ale neslučovalo se s hlavní Napoleonovou zásadou o maximální koncentraci sil před bitvou, kterou chtěl svést. Účelnější by nejspíš bylo sledovat ustupujícího Blüchera menší částí sil, udržovat s tímto odřadem pružnější spojení a mít na mysli možnost, že se Prusové budou chtít s Wellingtonem spojit.

Napoleon udělal chybu, když zaměňoval představy za realitu. Nešlo jen o utkvělou ideu, že Prusové míří pryč z Belgie, ale i o podcenění protivníka, v tomto případě Wellingtona. Císař prohlásil, že Britové jsou mizerní vojáci a Wellington špatný generál…

Dopoledne před bitvou

Opět nebyl proveden žádný noční či ranní průzkum nepřátelských pozic na křídlech. O lesem zakrytém Hougoumontu císař zjevně nevěděl a nikdo se zámeček nepokusil obsadit v době, kdy by to bylo relativně snadné. Francouzům se nepodařilo včas zkoncentrovat síly, proto útok odložili až na jednu po poledni. Vrchní velitel neměl přehled o situaci u Hougoumontu a zjevně jí nevěnoval pozornost, čímž nemohl provést záměr koncentrovaného útoku dvěma sbory. 

Uvažuje se i o tom, že se Napoleon a jeho štáb zmýlili ve čtení mapy, což mohlo mít v celkovém hodnocení situace určitý dopad. Nejhorší chybu ze všech však Napoleon učinil tím, když ignoroval vše, co naznačovaly zprávy hlídek z krajního pravého křídla i Grouchyho depeše. Císař měl počítat s možností, že se objeví Prusové (a od jedenácté o tom dostával informace), ale Grouchyho zpět nepřivolal. Učinil to až takzvaným rozkazem z jedné hodiny, který nejspíš odešel o dvě hodiny později. Touto chybou si bitvu sám prohrál.

Císařova pasivita

Tady se násobily chyby z dopoledne. Chyběl do boje u Hougoumontu vtažený Reilleho sbor. Scházely prostředky k dobytí Haye-Sainte, žebříky, sekyry, nálože. Chybou byl nezajištěný pravý bok směrem k lesu Paris Lobauovým sborem. Napoleon sice tvrdil, že tam VI. sbor včas přesunul, byla to však jen další z mnoha lží.

TIP: Nechtění hosté: Jak si počínali Napoleonovi vojáci v českých zemích

Zarážející i císařova pasivita ve velení a nedostatek přehledu z vyvýšené pozice. Vše nechal na Neyovi, který se bil v údolí a vidět mohl pramálo. Chybný byl odhad situace z Neyovy i Napoleonovy strany na počátku jezdeckého útoku. Zbytek, tedy útok divizí místo brigádou, sborem místo divizí, atd., zapojení jezdeckých složek gardy, už tvořila nedorozumění ve stále zoufalejší situaci, kdy se všichni pokoušeli prorazit stůj co stůj. 

Za chybu nelze považovat poslední Napoleonovu lež, zprávu o tom, že přichází Grouchy. Tady šlo o sázku va banque a císař musel vědět, že pokud garda neuspěje a ostatní nestrhne, bude to znamenat definitivní prohru. Chybou nebylo ani to, že Napoleon nedal včas rozkaz k organizovanému ústupu. Prohra by sice nepřerostla v katastrofu, politické a strategické důsledky by však měla stejné a celý plán tažení by stejně skončil v troskách.

Odborníci už dlouho zkoumají vztah obezity a deprese. Vědeckým tým složený ze specialistů Univerzity Jižní Austrálie a britské Exeterské univerzity nově prostudoval velké množství dat z britské zdravotní databáze Biobank. Z asi půl milionů osob v této databázi vybrali 48 tisíc lidí, kteří trpěli závažnou formou deprese. U těchto lidí poté hledali jakékoliv společné nebo často se vyskytující charakteristiky, které by osvětlily příčiny rozvoje deprese.

TIP: Obezita zabíjí: S nadváhou souvisí 40 procent případů rakoviny v USA

Z jejich výsledků vyplývá, že vyšší index tělesné hmotnosti, neboli BMI, může, přinejmenším z části, způsobovat deprese. Badatelům se podařilo oddělit psychologické důsledky obezity od zdravotních důsledků. Ukázalo se, že nadváha může způsobit depresi, aniž by byla doprovázena dalšími zdravotními problémy, anebo i s těmito problémy. Vědci také zjistili, že k depresi jsou náchylnější nejen obézní lidé, ale i nadměrně hubení muži.

Historicky největší masovou sebevraždu má na svědomí punč otrávený kyanidem. Osmnáctého listopadu 1978 ji spáchalo více než 900 přívrženců náboženského kultu Chrám lidu, který založil a až do zmíněného roku vedl samozvaný mesiáš Jim Jones.

TIP: Vražedné sekty: Šílenství ve Svatyni lidu

Původně kult sídlil v americké Indianě, s rostoucím počtem věřících a kvůli nežádoucí pozornosti médií se přesunul do guyanské džungle, kde následně vznikla osada Jonestown.

Osudného dne do Jonestownu zavítala americká delegace kongresmana Lea Ryana, aby prošetřila některá svědectví od bývalých členů sekty – například o znásilňování a brutálním bití. Několik příslušníků Chrámu lidu se rozhodlo se skupinou vrátit do Spojených států, strážní však vzbouřence, politika i jeho doprovod zastřelili. Jones poté – zřejmě v předtuše nevyhnutelného trestu – zavelel k masové sebevraždě. Ne všichni jeho stoupenci ji ovšem údajně vykonali dobrovolně…

Kabourek se patrně stýkal s oběma zmíněnými sestrami současně a nelze vyloučit, že o tom věděly. S Marianou se chtěl oženit a farář neshledal na tomto záměru nic podezřelého. Až poté, co se stal sňatek skutkem, se provalilo Uršulino těhotenství. Skutek byl vnímán jako incest a sňatek byl prohlášen za neplatný. Kabourek se živil jako obecní pasák, neměl téměř žádný majetek a žil v obecní pastoušce. Přesto se nevzdal a se zrušením sňatku nesouhlasil. Jeho přístup k životu a postoj k osobám výše postaveným rozhodně nebyl poddajný.

Problémový poddaný

Kabourek nepředstavoval kladného hrdinu v moderním slova smyslu. Opakovaně kradl panské obilí a patrně se podílel na okradení jednoho rychtáře. Však také skončil několikrát ve vězení. Kromě toho měl neklidnou letoru a každé z jeho dětí se narodilo na statcích jiné vrchnosti.

Když ho omrzel pobyt na panství Radenín, přesunul se na Bzí, posléze zatoužil po Hlubocku. S klidným svědomím zažádal o výhostní list, přičemž v žádosti nenacházíme ani stopu po nadměrné pokoře. Úředníci se ho nepochybně rádi zbavili a příslušný dokument mu bez potíží vydali. Někdy Kabourek ani na úřední papír nečekal a prostě odešel s rodinou jinam – pasák našel v té době živobytí bez problémů v každé vsi. Úředníci ho ovšem neměli rádi a nejednou na něj knížeti Schwarzenberkovi „žalovali“, přičemž ho nazývali darmošlapem, darmojedem a podobně.

Kabourek nechtěl žít se zátěží z minulosti v podobě sexuálního deliktu a toužil po legalizaci vztahu s ženou, s níž měl několik dětí. Chtěl získat za každou cenu dispenz, aby dosáhl legalizace sňatku. Ten ovšem mohl vydat pouze papež či jeho zástupce. Přestože měl Kabourek marginální společenské postavení, dokázal získat od knížete Ferdinanda Viléma ze Schwarzenberka svolení, že může o dispenz žádat. Jak to dokázal? Docela jednoduše. Neúnavně se obracel se na knížete s opakovanými přípisy. Nic nevadilo, že neuměl číst ani psát, takové služby mu poskytl za malý peníz například kantor.  

Získat dispenz ovšem představovalo krajně nákladný podnik, který si jihočeský pasáček rozhodně nemohl dovolit. Pouhé napsání supliky, byť přišlo nanejvýš na několik zlatek, představovalo nezanedbatelnou položku v jeho minirozpočtu. Přesto nelitoval námahy ani peněz se a svoji vrchnost nenechával v klidu.

Šťastný konec kauzy

Nakonec se ukázalo, že vytoužený dispenz mu může udělit i papežský nuncius ve Vídni. Stačilo „pouhých“ šestnáct let a v roce 1694 dosáhl Kabourek svého cíle. Opravdu se mohl chlubit papežským dispenzem. Ovšem teprve v dubnu 1695 měl kníže v rukou zprávu o tom, že dokument, který s podílem pražského arcibiskupství zprostředkovala vídeňská nunciatura, byl odeslán do Prahy na arcibiskupství. V obsáhlém přípisu, kde bylo vše rekapitulováno, nelze přehlédnout okolnost, že Tomáš Kabourek byl stále na útěku – dosud se nevrátil na rodné panství. Nicméně dispenz se o pár dní později ocitl na třeboňském zámku a jen čekal na Kabourka, až si jej přijde vyzvednout.

Případ „incestu“ z roku 1678 byl tedy konečně vyřešen dispenzem z roku 1695. I takový mohl být všedně-nevšední život v době, kterou mistr Alois Jirásek nazval dobou temna.