Seznamovací inzeráty a služby se zdají být záležitostí novou. Pomineme-li však Adama a Evu, pak dle Starého zákona už Abraham poslal Eliezera do Mezopotámie s jasným úkolem: najít dobrou ženu pro Izáka. Od té doby uplynulo mnoho let.

V létě 1920 si bohabojná slečna Maria Riegerová četla náhodou časopis Altgöttinger Liebfrauenboten. Zrak jí čirou náhodou padl na inzerát, jež byl serióznost sama: „Střední úředník, svobodný katolík, 43 let, bezúhonná minulost na venkově, hledá dobrou katolickou dívku, která umí dobře vařit a umí všechny domácí práce, vyzná se i v šití a v zařizování. PS: Za účelem brzkého sňatku...“

No neodepište, jste-li děvče bez chlapce, leč na vdávání. Inzerent - četník Joseph Ratzinger zareagoval též promptně. Za tři měsíce se zasnoubili, budoucí papež Benedikt XVI. se posléze narodil coby jejich třetí dítko.

Pro gentlemany a dámy s kapitálem

V té době měla seznamovací inzerce již dlouhou tradici. První opus tohoto typu pochází z Anglie. Roku 1695 se v Houghtonském týdeníku objevil svérázný text. Šel rázně k věci: „Třicetiletý gentleman, prohlašující, že má velký majetek, by se rád oženil s mladou dámou, jež má k dispozici kapitál zvící 3 000 liber, a chtěla by o tom učinit přiměřenou smlouvu.“

Ženy si se seznamovací inzercí daly přece jen na čas. První z nich inzerovala v časopise Observer 22. května 1797. A rozhodně se neupejpala: „Mladá dáma, honosící se půvabným zevnějškem, dobrou výchovou a ušlechtilostí ducha, je nucena touto sice neobvyklou, leč slibnou cestou hledati přítele. Kdyby některý muž, vzhledný, slušně vychovaný a z dobré rodiny, chtěl o pisatelce více vědět, nechť napíše do těchto novin na značku Elsa“.

Inzerát vyvolal senzaci. Dodnes se spekuluje, kdo že byla ona tajemná Elsa (a zda to vůbec byla žena). Jisté je, že do konce 19. století bylo považováno podání inzerátu ženou za dehonestující.

A co Čechy?

Velký rozmach zaznamenala seznamovací inzerce hned po vzniku první republiky. Ještě na sklonku roku 1918 začal vycházet specializovaný seznamovací časopis Štěstěna. Vymezoval se jako „služebník zájmů inteligence českoslovanské“. Vedle seznámení prezentoval i velké množství reklam. 

Seznamovací inzeráty byly uveřejňovány jak v běžném tak i bulvárním tisku. Vesměs uváděly přesnou představu o věnu dívky a naopak o majetkových poměrech muže. Mnozí z čtenářů již tehdy kritizovali výše zmíněné „kupčení s láskou“.

Ostrou kritiku v tomto směru přináší spolu s obsahovým rozborem inzerátů v třicátých letech 20. století brněnská Sociologická revue. Autor textu M. Hladík zjistil, že v roce 1933 a 1934 podávali takový text z 53 % muži a z 9 % inzerátů se nedalo zjistit pohlaví. Nejčastěji inzerovali muži ve věku od 23 do 40 let. U žen pak šlo o věkovou kategorii mezi 20 až 26 lety. Nejvíce se požadovala tělesná krása a peníze. Mezi námi nic nového pod sluncem. V omezené míře přečkaly seznamovací inzeráty dobu protektorátu Čechy a Morava.

Buržoazní přežitek?

Únor vše změnil. Již v roce 1948 bylo uveřejňování seznamovací inzerce zakázáno. Amor vyčkával, leč nevzdával se. V roce 1963 uveřejnil časopis Vlasta dopis osamělého lesníka prahnoucího po seznámení za účelem založení rodiny. Vybírat si posléze mohl. Dostal více než 200 nabídek.

O necelý rok později vyhlásila redakce časopisu Obrana lidu akci „internát-armáda“. Šlo o zprostředkování dopisování „za účelem seznámení“ mezi dívkami z převážně textilních a obuvnických továren a bydlících na internátech s vojáky prezenční služby.

Jedna z redaktorek, jež se o to zasloužila, po letech vzpomínala, jak ji nejprve kterýsi lampasák z hlavní politické správy československé lidové armády vyhodil. Křičel prý něco ve smyslu: „To by se tak imperialistům líbilo, kdybychom nechali z kasáren udělat hampejz“. Leč osvícenější soudruzi začali na velení argumentovat s přísně tajnými čísly o mimořádných událostech (včetně zdravotních) u tzv. záklaďáků. Málem jako v seriálech Jaroslava Dietla vše nakonec správně rozhodl stranický výbor. Seznamování přestalo být považováno za buržoazní přežitek, který by jen odváděl vojíny od služby lidu.

Seznamky se brzy na to objevily v řadě periodik. Ani ony nebyly ušetřeny zásahů cenzury. Seznamovací inzeráty bývaly ještě před otištěním kontrolovány. Cenzoři například pozastavili text se značkou „Není kouře bez ohně“. Vyvolával asociaci na název francouzského filmu, v němž se na kriminální zápletce podílela vzájemná výměna partnerů!

Jaká také bývá realita?

A něco z praxe. Před lety byl v seriozních novinách otištěn tento inzerát: „Najdeme tě, maminko? Syn 11/150, dcera 9/140 a otec 45/182 hledají príma mámu. Věk 30 až 38, štíhlou, veselou, ovládající domácí práce, milující přírodu, rodinu, divadlo, takovou, jež se nebojí trampot spojených s rodinným životem. Bezdětné mají přednost, jedno dítě do 6 let nevadí. Byt 3+1 máme. Chybíš nám do úplné rodiny. Za trochu lásky bychom šli na kraj světa. Nenapravitelní Zn.: Optimisté“

Proč si to ovšem nepojistit. Do jiného periodika zadal stejný muž inzerát téměř na chlup identický, jen ona „hodná máma“ už byla „toužebně hledaný drahokam mezi kamením.“ Zmizel také požadavek na bezdětnou, mluví se už jen o jednom dítěti do šesti let. V jiných novinách a v třetím inzerátu zas inzerent poodkryl cosi ze své minulosti, když konstatoval, že „naše máma si našla jinou cestu“ a vše doplnil trochou stýskání „Je nám těžko, přistěhování nutné. Existuje ještě drahokam mezi kamením?“

Jak to s tím pánem a mámou, která si našla jinou cestu bylo doopravdy? Po ostrém konfliktu vzala matka děti a trochu šatstva a odešla kamsi do severních Čech, kde dostala byt. Neměla žádné peníze, neb manžel jí vše zabavil. Zoufalou situaci konzultovala s tehdejší vedoucí manželské poradny, které se jí zželelo a na cestu a do začátku jí půjčila peníze takříkajíc ze svého. Vráceny byly dlužnicí posléze na korunu přesně. Jak je možné, že „Optimista“ uvádí v inzerátu dvě děti? Už předtím byly sice svěřeny do péče matky, ale on se odvolal a byl přesvědčen, že odvolací soud mu děti vrátí. Nestalo se tak, naštěstí. Inzerát nicméně slavil úspěch a jednu „toužebně očekávanou“ bezdětnou dámu nakonec přivábil. Bohužel.

Onen příběh má totiž ještě dohru, kterou asi nejlépe přiblíží zpráva ze stejných novin, v nichž byl otištěn jeden ze seznamovacích inzerátů: „Trest odnětí svobody na 12 let v druhé nápravně výchovné skupině uložil včera Krajský soud 46 letému XY. Uznal ho vinnným z trestného činu vraždy. Loňského roku, po předchozí hádce ve svém bytě, opakovaně napadal svoji třicetisedmiletou družku. Způsobil jí mnoho krevních podlitin a s vražedným úmyslem jí škrtil. Když spadla v koupelně v důsledku jeho jednání do vany naplněné vodou, držel jí hlavu pod hladinou tak dlouho, až žena na místě zemřela.“

V Kalifornii momentálně řádí nejničivější a také nejvražednější lesní požár známé historie. Podle místa jeho vzniku na Camp Creek Road mu média přiřkla jméno „Camp Fire“. Hořet začalo 8. listopadu ráno místního času. Hasičům se přes rychlý zásah nepodařilo oheň zvládnout a lesní požár se díky suchu a silnému větru rychle rozrostl do mohutného a extrémně ničivého ohně.

Požár sledují satelity, na jejichž snímcích je vidět rychlý postup plamenů a také rozsah děsivé zkázy. Požár Camp Fire zaskočil obyvatele kalifornského města Paradise, z nichž minimálně několik desítek zahynulo. Samotné město, které mělo asi 27 tisíc obyvatel, bylo požárem prakticky celé úplně zničeno.

TIP: Peklo v Albertě: Gigantický lesní požár zasáhl 850 kilometrů čtverečních

Shořelo celkem 117 tisíc akrů krajiny. Požár Camp Fire zatím zničil téměř 7 200 budov a usmrtil 44 osob. Tolik lidí ještě nikdy v Kalifornii při lesním požáru nezahynulo. Počet mrtvých navíc ještě bude pravděpodobně narůstat, protože mnoho lidí zůstává nezvěstných. Přes 50 tisíc obyvatel bylo kvůli velkému ohrožení požárem evakuováno. Podle expertů je nyní v Kalifornii extrémně vysoké riziko podobných požárů, protože zde v poslední době panuje neobvyklé sucho.

Setkání s kozorožcem alpským (Capra ibex) v divoké přírodě si člověk musí zasloužit. Ne, že by bylo nutné zvíře několik dní stopovat, nebo na něj čekat v krytu. Musí se za ním jen dojít. Jenže jak druhové jméno napovídá, vyskytuje se tento turovitý sudokopytník v horách ne zrovna nízkých. A aby to bylo ještě zajímavější, v létě se drží výš než v zimě. Znamená to tedy, že v teplých měsících je k nalezení pod hranicí sněhu ve výškách kolem 2 600 až 2 800 metrů nad mořem.

Za horolezci do hor

Jestliže chcete spatřit živého kozorožce ve volné přírodě, musíte vystoupat minimálně 1 200 výškových metrů. Já se za nimi vydal do prostředí Grajských Alp v severní Itálii. Nahoru nevede žádná lanovka, což je ovšem dobře, protože jinak by zde zřejmě nebyli ani kozorožci. Člověka čeká několikahodinový výstup, při němž může sledovat, jak se s měnící nadmořskou výškou proměňuje také krajina. Od pásu lesa na začátku, přes rozkvetlé alpské louky a zakrslé rododendrony až po kamenná pole těsně pod vrcholky. V nižších polohách potkáváme po cestě mnoho kamzíků a na travnatých svazích se odevšad ozývá pískání svišťů.

Naštěstí je všude kolem dost vody, takže žízní netrpí člověk ani zvířata. Jediným problémem je velké převýšení. Odměnou za namáhavě získané metry jsou ale majestátní kozorožci v prostředí nádherných skal a zasněžených vrcholků.

Ve skalní pevnosti

Kozorožci jsou excelentní horolezci. Sledovat, s jakou elegancí se dokážou udržet na sebemenších skalních výstupcích či úzkých římsách, je nezapomenutelný zážitek. Pohybují se na téměř kolmé skále a toto umění zvládají i drobná mláďata. V severní Itálii můžete nalézt kozorožce olizující minerály na padesátimetrové, téměř kolmé stěně přehrady Cingino (Diga del Cingino).

Útesy a strmé skály používají rohatí býložravci jako svůj hlavní úkryt a zdržují se zde po většinu dne. Při nebezpečí prchají právě sem, neboť jen málokterý z predátorů by je dokázal následovat. Pouze při hledání potravy se vydávají na přístupnější místa, kde musí být ostražití především před vlky, medvědy a liškami. Na mláďata si ovšem troufne i orel.

Mírně optimistická budoucnost

Kozorožce můžete sledovat nejen v Itálii, ale také ve Švýcarsku a Rakousku, v menší míře pak ve Slovinsku, Francii a Německu. Italové jim říkají stambecco, Němci steinbock a Slovinci kozorog. Zvíře mimo jiné objevuje i ve známé slovinské legendě (viz Co ještě o kozorožcích nevíte) a rovněž ve znaku Triglavského národního parku.

Podle posledního sčítání má současná populace kozorožců více než třicet tisíc jedinců. Na jejich stavy má kromě predátorů vliv i turistický ruch, pytláci, ale také izolovanost jednotlivých skupin a potencionální možnost příbuzenského křížení. Nicméně se zdá, že počet kozorožců v rámci Alpského pohoří zdárně roste a oblast jejich výskytu se rozšiřuje. Kromě italského Gran Paradisa je tak můžete najít v okolí slovinského Triglavu a v Rakousku například v oblasti Hohe Wand.

V současné době má kozorožec v rámci IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) status „málo dotčený“. Proto je v některých zemích dokonce legálně povolen jejich lov (Rakousko, Švýcarsko, Bulharsko a Slovinsko), naštěstí s minimálním dopadem na celkovou populaci.

Sebejistě nebojácní

Kozorožec se živí se trávou a mechem, občas i větvičkami stromů. V případě potřeby se dokáže postavit na zadní, opřít přední nohy o kmen stromu a dosáhnout tak i na vyšší větve. Během léta dodržuje siestu jako správný Ital. Nejaktivnější je tedy ráno a pak pozdě odpoledne, během dne odpočívá. V zimě se jeho denní aktivita mění na nepřetržité hledání potravy. Vždy se ovšem zdržuje poblíž zdroje vody. 

Samci a samice žijí během léta v oddělených skupinách a až na podzim (na začátku říje) se skupiny samců rozpadají a každý si hledá svůj harém. V tomto období se pak horskými údolími ozývají zvuky dlouhotrvajících soubojů. Při nich se samci nejdříve postaví na zadní a pak se rozběhnou proti sobě. Jejich střet doprovází třeskutý náraz mohutných rohů. I když tyto souboje vypadají opravdu nebezpečně a mohou trvat dlouho, jen zřídkakdy při nich dojde ke zranění. Ostatně ti opravdu největší samci se sobě navzájem vyhýbají a zamezují tak případným těžkým zraněním.

Vůči lidem jsou kozorožci poměrně nebojácní. Zvědavost je zřejmá zejména u mladých jedinců – leckdy na vás shlížejí ze skalní římsy jen dva či tři metry nad vámi. V případě, že se jim něco nezdá, zafunguje osvědčený varovný systém. První jedinec, který zpozoruje potenciální nebezpečí, varuje pískáním všechny ostatní. Nicméně zejména větší samci jsou dost tolerantní, a když o vás ví, není problém přiblížit se jim i na dva metry. Například kamzíci, kteří se v horských oblastech také vyskytují, si udržují mnohem větší odstup.

S trpělivostí dojdeš nejblíž

Relativní nebojácnost kozorožců dle mého názoru souvisí i s faktem, že někteří jejich předci pocházeli ze zoologických zahrad či jiných chovů. (Do těchto „záložních rezerv“ totiž bylo potřeba sáhnout při obnově kdysi téměř vyhynulé populace.) Výraznou roli samozřejmě hraje i vzrůstající turistický ruch v oblasti. Celkově bych řekl, že jsou kozorožci vyznavači filozofie „žij a nech žít“. Přítomnost lidí tolerují víceméně bez problémů, samozřejmě při dodržení elementárních pravidel chování v přírodě. Občas se bohužel vyskytne skupinka „nadšených pomatenců“, kteří s válečným pokřikem „stáámbekóó“ pronásledují kozorožce po kopcích ve snaze ukořistit fotografii. Naštěstí jim dojde dech mnohem dříve než pronásledovaným skálolezcům, a tak mají kozorožci po pár obratných skocích většinou zase klid. 

TIP: Severoamerický kamzík bělák: Odvážný akrobat z vysokých hor

V porovnání s hlasitým halekáním a vysokohorským sprintem se mnohem víc vyplatí věnovat těmto zvířatům čas a klid. Sednout si někde poblíž a nechat kozorožce, ať se klidně pasou v okolí. Postupem času někteří zvědavější nebo flegmatičtější přijdou opravdu blízko a pozorovat je lze bez zbytečné námahy a stresu. V oblasti italského národního parku Gran Paradiso jsem takto strávil několik dní, během nichž jsem mohl sledovat chování těchto zajímavých zvířat a pořídit řadu snímků. Byl to opravdu nádherný zážitek, který mne sice stál spoustu potu, ale námahu mi bohatě vynahradila možnost vidět obratné horolezce v jejich přirozeném prostředí relativně daleko od civilizace. 

Dne 22. září 1980 překročily irácké jednotky hranici s Íránem, čímž vypukla válka, která měla trvat téměř osm krvavých let. Irácký prezident Saddám Husajn hodlal ovládnout sporné území u hranic obou zemí. Očekával přitom, že se v Íránu zhroutí nedávno nastolený šíitský teokratický režim (což byl důvod, proč řada západních států Irák více či méně skrytě podporovala), ovšem jeho kalkulace se nevyplnily.

Írán počáteční nápor ustál, poté dokonce přešel do protiofenzivy a fronta se dlouhé roky přesunovala tam a zpět. Spoustu příležitostí ke vzájemnému střetnutí dostaly také početné tankové síly obou zemí, v jejichž službách se nalézaly moderní tanky ze zemí NATO i Sovětského svazu.

Zrození s izraelskou podporou

Na konci druhé světové války přišel na scénu britský tank Centurion, stále pokládaný za jednu z nejlepších konstrukcí obrněnců všech dob. Vývoj na druhé straně železné opony však nestál, a když se objevily sovětské tanky T-54/55, bylo zřejmé, že i armáda království potřebuje nový tank. Společnost Leyland tudíž už roku 1956 rozběhla soukromý projekt, pro který pak získala podporu ministerstva obrany, jež sestavilo požadavky mimo jiné na bázi zkušeností z Koreje.

Projekt měl původně mezinárodní povahu, protože se jej účastnili i Izraelci, a výsledný design byl do značné míry ovlivněn jejich nápady, mezi něž se řadil výrazně skloněný čelní pancíř. V roce 1959 začaly armádní testy prototypů nového tanku, jenž obdržel název Chieftain. Testy odhalily určité problémy s pohonem, kvůli nimž se musela konstrukce poněkud upravit, což si vynutilo nárůst hmotnosti a posléze přepracování podvozku.

Potíže s motorem

Jinou zvláštností byl motor, který odpovídal tehdejšímu požadavku NATO na užívání více typů pohonných hmot. Chieftain tedy dostal vícepalivový dvoudobý motor s protiběžnými písty, který však zpočátku působil potíže. Na špičku patřil z hlediska odolnosti, protože již disponoval vrstveným pancířem první generace, jenž měl navíc díky velkému sklonu pozoruhodnou efektivní tloušťku.

Proto byl chieftain svého času označován i za nejodolnější tank světa. Jeho výzbroj tvořil 120mm drážkovaný kanon, ke kterému příslušela opakovaně modernizovaná soustava řízení palby. Nejdřív šlo o zastřelovací kulomet pro značkování cílů a aktivní infračervený senzor, ale u pozdějších verzí už se objevil laserový dálkoměr a pasivní senzor. Britská armáda zavedla chieftain do služby v roce 1966 a postupně přibývalo zdokonalených variant, u kterých vedle omlazení senzorů proběhlo rovněž zvýšení odolnosti nebo modernizování pohonné soustavy.

Zrazení Izraelci

V rámci NATO sloužil chieftain jen ve Velké Británii, stal se však velice úspěšným typem na zbrojním trhu na Středním východě. Do zmíněného Izraele, který výrazně přispěl k vývoji, se však paradoxně dostaly jen prototypy, jelikož britská vláda tehdy upřednostnila spíše dobré vztahy s Araby, což poté zanechalo v židovském státu pocit zrady (a rozhodnutí vyrábět tanky doma, což vedlo ke vzniku slavné merkavy).

Mezi uživatele se zařadily tři arabské země, a sice Jordánsko, Omán a Kuvajt, z nichž první dvě vozidla Chieftain stále provozují, zatímco britská armáda je vyřadila roku 1995. Největším zahraničním zákazníkem se ale stal Írán, jenž obdržel 707 obrněnců verzí Mk 3, Mk 3P a Mk 5, 187 zdokonalených vozidel FV 4030/1 Shir (odlišovala se mimo jiné motorem Rolls-Royce) a navíc celkem 85 vyprošťovacích a mostních tanků ARV a AVLB na šasi Chieftain.

Obrněnce pro íránského šáha 

Íránský šáh si objednal rovněž vývoj kompletně zdokonalené verze FV 4030/3 Shir 2, kvůli islámské revoluci v roce 1979 se však již tento tank nedostal do sériové produkce (ačkoli posloužil jako základ vývoje tanku nové generace Challenger). Když tedy v roce 1980 začala válka s Irákem, měla armáda Íránské islámské republiky necelých 900 tanků Chieftain. Mohla se chlubit též poměrně slušným kádrem tankistů, protože šlo vesměs o vojáky vycvičené od Britů a Američanů.

Tanky Chieftain měly velký podíl na zastavení úvodní irácké ofenzivy, ačkoliv utrpěly i citelné (snad až čtvrtinové) ztráty. V důsledku toho a kvůli čistkám v armádě pak úroveň íránských tankistů klesala, což se potom projevilo i tím, že řada íránských osádek své tanky na bojišti zkrátka opustila. Irácká armáda tak ukořistila asi 50 tanků Chieftain. V roce 2015 si získala pozornost zpráva, že některé z nich byly opět vytaženy z iráckých skladů a vyslány do boje proti Islámskému státu.

Ne všechny planety obíhají kolem hvězd. Některé z nich se dostaly z gravitační náruče mateřské hvězdy a teď bezcílně letí vesmírem. JVědci je označují jako toulavé planety (anglicky „rogue planet“). Vzhledem k jejich malé velikosti a nízké teplotě bývá velmi obtížné je objevit. Proto jich zatím známe jenom velice málo.

Astronomům se nedávno povedlo najít v naší Galaxii hned dvě nové toulavé planety. Klíčovou roli v tomto objevu sehrál program OGLE (Optical Gravitational Lensing Experiment), který hledá v okolním vesmíru gravitační mikročočky. To jsou krátkodobé nepatrné změny záření hvězd, které vyvolá průchod hmotného objektu v prostoru mezi námi a dotyčnou hvězdou.

Dvojice potulných planet

První z nalezených objektů dostal označení OGLE-2017-BLG-0560 a experiment OGLE ho zachytil v dubnu 2017. Jde o velkého plynného obra, jehož hmotnost odpovídá několika, možná až 20 Jupiterům. Druhý objekt OGLE-2012-BLG-1323 badatelé objevili ve starších datech OGLE z roku 2012. Je to planeta, jejíž hmotnost je někde mezi naším Neptunem a Zemí.

TIP: Jeden z nejbližších hnědých trpaslíků je dost možná potulnou planetou

Ze získaných dat není úplně jasné, jak jsou tyto planety od nás vzdálené. Proto také nemůžeme přesněji určit jejich hmotnost. Vědci jsou ale přesvědčeni, že v obou případech skutečně jde o toulavé planety, které si volně plují Mléčnou dráhou. Počet známých toulavých planet i po nových objevech zůstává velice nízký. V Mléčné dráze ale nejspíš bude těchto planet ohromné množství. A není prý vyloučeno, že některé z nich pocházejí i z mladé Sluneční soustavy.

Islámský pupek světa – stejně jako kámen, který ho vyznačuje – dnes leží v saúdskoarabské Mekce. Podle legendy právě tam svrhl v dávných dobách Bůh z nebe balvan, aby Adamovi a Evě ukázal, kde mají postavit první oltář. Po Velké povodni zbyl ovšem z prvotního chrámu jen jeden kámen. Nalezl jej starozákonní prorok Abrahám a nařídil svému synovi Ismaelovi, aby nechal v místě vztyčit nový chrám. Tak se zrodila Ka’ba – střed světa, nad kterým se měla otevírat nebeská brána a v němž se nalézala i památka nejposvátnější – hadžar al-aswad, doslova „černý kámen“. 

Proměnlivá velikost 

Jedním z prvních nemuslimských cestovatelů, kteří Evropanům podobu legendárního klenotu popsali, se stal Švýcar Johann Ludwig Burckhardt. Mekku navštívil v roce 1814 v přestrojení za muslima a poznamenal si: „Jedná se o nepravidelný ovál o průměru asi sedmi palců (osmnácti centimetrů) se zvlněným povrchem, který sestává zhruba z deseti menších kamenů různých velikostí a tvarů, spojených trochou cementu a dokonale vyhlazených. Vypadá to, jako by někdo celek rozbil na několik kusů a pak spojil.“ Podle učence spočíval kámen v masivním stříbrném pásu, připevněném na vnější straně Ka’by: Dle tradice ho tam umístil sám Prorok. 

Kámen můžete i dnes spatřit na vlastní oči – pokud tedy vyznáváte islám a je vám dovoleno se ke Ka’bě přiblížit. Hadžar al-aswad měří asi 20 × 16 centimetrů, ale jeho původní velikost před rozbitím a opětovným spojením zůstává předmětem sporů a v průběhu času se patrně měnila. Například podle jistého svědka z 10. století měl posvátný klenot dosahovat délky 46 centimetrů, jiné záznamy z počátku 17. století zmiňují dokonce rozměry 1,40 × 1,22 metru. 

Meteorit, nebo čedič? 

Otazníky se vznášejí i nad druhem kamene, který byl podle legendy původně bílý a zčernal teprve pod dotyky hříšníků. Dle nejrozšířenější hypotézy jde o meteorit, řada geologů ho však považuje za čedič, achát či kus přírodního skla, jímž může být například sopečný obsidián. Rozluštění záhady přísně střeženého skvostu brání i fakt, že zatím nikdy nebyl zapůjčen k vědecké analýze. 

Nevysvětlenou zůstává také zvláštní podoba kamene zasazeného ve stříbrném plátu. Některým badatelům připomíná ženské genitálie, a dávají tak klenot i celou Ka’bu do souvislosti s předislámskými ženskými božstvy plodnosti. Před érou proroka Mohameda byl totiž kult ženských bohyň, zahrnující především al-Lát, al-’Uzzá a Manat, skutečně rozšířený po celé Arábii. V severních oblastech se největší slávě těšila al-Lát, uctívaná jako „matka všech bohů“. 

Z bohyní dcerami 

V době před nástupem islámu se zmíněné bohyni dostávalo velké úcty i v Mekce. Podle historika Hišáma ibn al-Kalbího, žijícího na přelomu 8. a 9. století, vykonávali věřící pouť kolem Ka’by již dlouho před Mohamedem, přičemž pronášeli slova „ve jménu Lát, ’Uzzá a Manat“, čímž vzývali nejvyšší ženskou trojici. Krátce po nástupu islámu však byla někdejší polyteistická božstva potlačena. Trojice bohyň sice „nezemřela“ a v muslimské tradici přetrvala, proměnila se však v „bezvýznamné“ Alláhovy dcery. 

Černý kámen hraje při rituálu v Mekce zásadní roli dodnes. Věřící jej buď políbí, dotknou se ho rukama, nebo k němu pozvednou ruce, přičemž pronášejí tzv. takbír – vyznání víry pomocí fráze „Allahu akbar“ neboli „Bůh je největší“. V současnosti, kdy Ka’bu v jednu chvíli obcházejí desítky tisíc lidí, je nemožné se dostatečně přiblížit, natož kámen políbit. Stačí proto ukázat jeho směrem.

Šavlozubí tygři či přesněji machairodonti jsou slavní především díky svým neuvěřitelným horním špičákům. Tyto hrozivě vyhlížející šelmy, které na Zemi žily ještě před 10 tisíci lety, byly ale zajímavé i v mnoha jiných ohledech. Například svým chování se podobali dnešním lvům. Na kočkovité šelmy byli šavlozubí tygři výjimečně společenští, právě tak jako například lvi.

Šavlozubá partička

Američtí paleontologové nedávno prozkoumali lebky šavlozubých tygrů, kteří společně s množstvím dalších šelem uvízli v asfaltových jezírcích La Brea Tar Pits, na území dnešního města Los Angeles. Zaměřili se na detailní strukturu lebek, kterou studovali u pozůstatků 135 šavlozubých tygrů se zdravými čelistmi a u 21 zvířat, která měla na lebce patrná vážná poškození čelistí.

TIP: Afričtí lvi čelí stejným hrozbám, jako vymřelé šavlozubé kočky

Vědci analýzou lebek zjistili, že zdraví šavlozubí tygři jedli maso i kosti, tak jako dnešní lvi. Šavlozubí tygři s poraněnými čelistmi ale podle všeho jedli jenom měkké maso. Hendikepované šelmy by jen těžko ulovili kořist, natož aby si z ní vybírali měkké maso. Prozkoumané nálezy tak podle vědců vlastně ukazují, že zvířata s poraněnými čelistmi byla krmena zdravými šavlozubými tygry ve smečce.

Divoká kachna, nebo také Messier 11, je otevřená hvězdokupa ze souhvězdí Štítu. Své jméno získala podle toho, že se jasnější hvězdy hvězdokupy v dalekohledu jeví jako letící hejna kachen, anebo, z jiného úhlu, připomíná plovoucí kachnu. Hvězdokupa je od nás vzdálená asi 6 120 světelných let a neustále se od nás vzdaluje. Její stáří odborníci odhadují na asi 250 milionů let.

Divoká kachna je jednou z nejbohatších otevřených hvězdokup a obsahuje přibližně 2 900 hvězd. Nedávno pomohla astronomům vyřešit jednu letitou záhadu, která se týká otevřených hvězdokup. Až doposud se totiž vědci nemohli shodnout, jestli otevřené hvězdokupy obsahují jednu generaci hvězd anebo hvězdy více různých generací.

Stáří hvězd Divoké kachny

Právě hvězdokupa Divoká kachna je jednou z těch, jejichž struktura vypovídá ve prospěch teorie, podle které jsou v otevřených hvězdokupách hvězdy více generací. Stejně jasné hvězdy Divoké kachny září různými barvami, což naznačuje, že jsou různě staré. 

TIP: Nově objevená skupina dusíkových hvězd osvětluje historii kulových hvězdokup

Beomdu Lim z jihokorejské univerzity Kyung Hee University společně s týmem spolupracovníků pozorovali Divokou kachnu teleskopem MMT (Multiple Mirror Telescope) observatoře Fred Lawrence Whipple Observatory na hoře Mount Hopkins v Arizoně.

Detailním výzkumem se jim povedlo zjistit, že hvězdy této hvězdokupy jenom vypadají, že jsou různé staré. A je to kvůli jejich rotaci. Hvězdy Divoké kachny totiž z nějakého důvodu rotují velmi odlišnými rychlostmi. Rychlá rotace je přitom pro hvězdu něco jako elixír mládí, protože účinně míchá hvězdným palivem, tedy vodíkem. Rychle rotující hvězdy proto v dalekohledu na první pohled vypadají výrazně mladší, než ve skutečnosti jsou.

Jen málokterý prvek provází tolik tužeb a očekávání, ale i zármutku a neštěstí. Zlato má velkou moc, která sahá až za lidskou civilizaci. Jeho těžba totiž ohrožuje životní prostředí. Američtí vědci nedávno oznámili, že těžba zlata v peruánské části Amazonie ničí velké plochy cenného deštného pralesa.

Jejich data ukazují, že maloplošná těžba zlata na tomto území během posledních 5 let zlikvidovala více než 170 tisíc akrů pralesa. To je, jako by zmizelo více než 200 newyorských Central Parků. Podle odborníků je takový rozsah odlesňování kvůli těžbě zlata šokující. Vše nasvědčuje tomu, že těžba zlata je pro životní prostředí ještě nebezpečnější, než se čekalo.

TIP: Největší zalesňovací projekt historie: V Amazonii vysadí 73 milionů stromů

Likvidaci peruánských pralesů mají kupodivu na svědomí malé týmy těžařů. Tito lidé přitom neočekávají, že narazí na velká ložiska zlata. Namísto toho sbírají malé zlaté šupinky, které jsou roztroušené v pralesní půdě. I tak se jim to ekonomicky vyplácí. Obvyklý postup dnešních zlatokopů zahrnuje nejprve odlesnění a následná těžba pomocí jedovaté rtuti. Výsledkem je proměna pralesa na měsíční krajinu, kde nezůstane téměř nic živého.

O tom, že konzumace jídla za chůze značně zhoršuje trávení, lékaři už dlouhá léta nepochybují. Obezitologové z britské University of Surrey dali nedávno 60 dobrovolnicím za úkol sníst cereální tyčinku a zhodnotit její chuťové vlastnosti. Některé účastnice zadání plnily při procházce, jiné při sledování seriálu a další při rozhovoru s ostatními ženami ve skupině. Poté byly dobrovolnice ponechány v místnosti, kde se mohly libovolně občerstvit.

Výsledky ukázaly, že ty, které jedly tyčinku za chůze, následně zkonzumovaly mnohem víc kalorií než jejich kolegyně. Vědci se domnívají, že za vším stojí náš mozek: Pokud jíme za chůze, pak o tom, že přijímáme kalorie, vlastně vůbec nevíme. Stravování „za pochodu“ tak skutečně může v důsledku vést k nežádoucímu tloustnutí.