Přesně před 100 lety abdikoval poslední německý císař Vilém II. Panovník, jenž byl podle některých přímo odpovědný za vypuknutí první světové války. Situace, již na konci 19. století předvídal Otto von Bismarck, nastala a Vilém se odebral do Nizozemska, které mu nabídlo exil a dokonce jej odmítlo vydat, když jej chtěli diplomaté ve Versailles postavit před soud. Otázka dalších osudů bývalého císaře však rozdělila představitele Dohody natolik, že se na něj takřka zapomnělo. Vilém strávil zbytek života v rezidenci Hius Doorn, odkud také poslal na jaře 1940 gratulaci Adolfu Hitlerovi k úspěchům Wehrmachtu.

TIP: Královští příbuzní Vilém, Jiří a Alexandra: Nepřátelé na život a na smrt

Poté, co 4. června 1941 zemřel ve svém exilu ve věku 82 let, nacisté mu uspořádali vojenský pohřeb, na nějž se sjela celá řada evropských šlechticů, císařské generality i špiček třetí říše včetně samotného vůdce. Na videu je jasně vidět například maršál August von Mackensen ve své typické husarské čepici. Čestná stráž Wehrmachtu i Kriegsmarine doprovodila bývalého císaře ke kryptě v Doornu k poslednímu odpočinku, přestože si Hitler přál uložit Vilémovy ostatky v Berlíně.

Ačkoliv nese zmíněná pistole v názvu rok ’75, její vývoj započal už na přelomu let 1968 a 1969. Čekalo se na ni dlouho, rozhodně se to však vyplatilo. Zisk ze čtyř kusů se prý rovnal prodeji jediné tehdejší škodovky. ČZ model 75 představovala nejpokročilejší českou zbraň a cenný zdroj valut. 

Zázrak z Uherského Brodu 

Pistole ČZ-75 nebo též CZ 75 se honosí i dvěma prvenstvími: Stala se nejúspěšnější tuzemskou „devítkou“ – střelnou zbraní ráže 9 mm – a naším nejkopírovanějším typem ruční zbraně. Světlo světa spatřila ve zbrojovce v Uherském Brodě, přičemž se vyrábí a prodává dodnes. 

Koncem 60. let už tuzemským producentům ve srovnání se světem ujížděl vlak a jejich sortiment potřeboval vylepšit. Konstruktér pistole František Koucký si to dobře uvědomoval, i díky mnoha zahraničním cestám, jež tehdy absolvoval. Jeho samonabíjecí zbraň měla premiéru v Madridu v roce 1975, na sériovou výrobu se však kvůli komplikované konstrukci čekalo dlouho a technici nevěděli, jak na ni. 

Ochránce papalášů

„Několikrát se měnilo zadání, tudíž se sériová produkce rozjela až koncem roku 1977,“ dodává Lubomír Šichta, odborník na zbraně, a dál popisuje výhody ČZ-75: „Měla dvojčinný spoušťový mechanismus, takže byla pohotová k rychlému výstřelu. Nechyběl jí dvouřadý zásobník, a měla tak kapacitu patnácti ran – což znamenalo obrovskou výhodu proti osmiranným pistolím, které v té době představovaly standard.“ 

Na seznamu vlastníků ČZ-75 figurovaly samé politické hvězdy té doby: nejvyšší představitel SSSR Leonid Brežněv, sovětský maršál Dmitrij Ustinov či německý generální tajemník Erich Honecker. ČZ-75 se ovšem stala nejen ochráncem bolševických papalášů, ale i běžnou výbavou české a turecké policie či některých členů ochranky tehdejších prezidentů. Dodnes se prodalo milion exemplářů. 

Pomůcka Velkého bratra 

Neméně legendární pomocnicí policie a tajných služeb se stala další tehdejší technologická senzace – fotoaparát Mikroma. Vyvinuli jej v 50. letech v přerovském podniku Meopta a díky své konstrukci i velikosti představoval ve světě špionů revoluční novinku. „Bylo jej možné dát třeba do spony na kabátu nebo skrytě zacvaknout do nějaké tašky,“ vysvětluje odborník na fototechniku Tomáš Vainer. Aparát byl velký jako krabička cigaret, a proto se líbil především příslušníkům Státní bezpečnosti. Už v roce 1950 si ostatně StB i armáda objednaly 163 kusů. Záhy proto vznikla nová verze, určená primárně pro špiony. Základní parametry měla stejné jako varianta pro běžný prodej. Přístroje používaly 16mm film s negativem 11 × 14 mm, přičemž na jednu cívku se vešlo 50 snímků. Existovala i verze Stereo Mikroma se dvěma objektivy, jež umožňovala pořizovat stereoskopické záběry. 

Špion do kapsy 

Špionská Mikroma byla na rozdíl od standardní varianty černá a měla i speciální hledáček pro nenápadné fotografování. „Byl vpředu hned vedle objektivu, protože Státní bezpečnost aparát používala tak, že ho držela v ruce a pouze nenápadně mačkala spoušť palcem – aby nebylo poznat, že fotografuje,“ objasňuje další odborník na fototechniku Milan Škoda. 

TIP: Průšvihy tajných služeb: Poklad sovětského archiváře Mitrochina

Na Světové výstavě v Montrealu v roce 1958 získal přístroj zlatou medaili a od té doby se jeho věhlas šířil také do zahraničí. „Úspěšně se vyvážel do celé Evropy. Šlo o jeden z našich nejprodávanějších fotoaparátů,“ dodává Škoda. Ačkoliv se nenápadné zařízení rychle zařadilo do spolehlivé výbavy evropských tajných agentů, jeho produkce se mezi léty 1960 a 1965 oficiálně zastavila. Podle některých zdrojů však ještě dlouho poté pokračovala v utajení. 

Vědci použili přístroj GRAVITY k pozorování záblesků infračerveného záření přicházejícího z akrečního disku kolem Sagittarius A*, hmotného objektu ležícího v samotném srdci naší Galaxie. Zachycené záblesky přinášejí dlouho hledaný důkaz, že objekt v centru Galaxie je skutečně, jak se předpokládalo, superhmotnou černou dírou. Záblesky produkuje hmota obíhající v těsné blízkosti horizontu událostí, získaná pozorování proto představují dosud nejdetailnější pohled na materiál obíhající takto blízko černé díry.

TIP: Černá díra v centru Mléčné dráhy ožila: Šest záblesků během tří dnů

Zatímco část hmoty v akrečním disku – pásu plynu obíhajícího Sagittarius A* relativistickými rychlostmi – se může kolem černé díry pohybovat bezpečně, vše, co se ocitne příliš blízko, je odsouzeno ke vtažení pod horizont událostí. Bezpečná oblast kolem černé díry, kde může hmota ještě obíhat, aniž by byla neodvratně vcucnuta, je označována jako nejvnitřnější stabilní dráha – a odsud také pocházejí pozorované záblesky.

Teenageři se rádi sázejí. Ne vždy ale takové sázky dopadnou dobře. V roce 2010 se australský student a ragbista Sam Ballard na večírku vsadil, že spolkne živého slimáka, kterého našli na zahradě. Sázku sice nejspíš vyhrál, ale dopadlo to s ním bohužel neslavně.

Spolknutý slimák byl totiž infikovaný parazitickou hlísticí, což mělo neblahé důsledky. Šlo o plícnivku Angiostrongylus cantonensis, která obvykle napadá plíce krys, ale někdy může infikovat i člověka. Ve většině případů taková infekce probíhá bez větších problémů. Někdy ale dochází k závažným komplikacím a rozvoji bakteriální meningitidy, čili zánětu mozkových blan, který může vyústit v těžké poškození mozku.

TIP: Jestli chcete být zdraví, tak z léčby vynechte syrové stonožky

Ballard měl smůlu. Pár dní po spolknutí slimáka upadl do kómatu, které trvalo 420 dní. Z kómatu se pak sice nešťastný mladík probral, byl ale ochrnutý od krku dolů a měl velké obtíže s komunikací. Před pár dny Sam Ballard zemřel ve věku pouhých 28 let.

Mínótauros (v překladu býk Mínóův) pocházel ze zvláštního vztahu, který nám oprávněně připadá šílený a ani staří Řekové ho jistě neschvalovali. Krétská královna Pásifaé se za dlouhodobé nepřítomnosti svého manžela Mínóa zamilovala do posvátného bílého býka. Zvrácený cit byl natolik intenzivní, že z něj vzešel potomek svou zrůdností adekvátní rodičovskému poměru: obří tělo náleželo člověku, ale hlava na lidském krku byla býčí. K tomu všemu příslušel ještě dlouhý ohon.

Labyrint pro obludu

O to překvapivější byla reakce podvedeného manžela, když se vrátil na Krétu. Mínós brzy zjistil, s kým mu žena nasadila parohy a co z nevěry vzešlo. Kupodivu ale neposlal Mínótaura do věčného exilu za hranice podsvětí. Aby však uchránil krétský lid před Mínótaurovými choutkami na lidské maso a svou pověst před nenechavými lidskými jazyky, povolal největšího stavitele a vynálezce své doby Daidala a pověřil ho úkolem vyprojektovat pro Mínótaura originální obytný dům. Brzy se mu začalo říkat labyrint.

Labyrint byl bludištěm se sítí chodeb tak složitou, že se v ní uměl orientovat pouze sám tvůrce. Tento fakt, společně s vědomím, kdo bude napříště svrchovaným pánem labyrintu, zapříčinil Daidalův krkolomný vzdušný útěk z ostrova. V rámci utajení celého plánu se Mínós totiž hodlal Daidalovi „odměnit“ doživotní internací na území vymezeném krétskými břehy. A tak Daidalos vyrobil z peří a vosku křídla a se svým synem Ikarem uprchl. 

O příbytek pro Mínótaura tedy bylo postaráno. Zbývalo zajistit pravidelný přísun kvalitní potravy. O tu se postarali Atéňané. Nešlo ovšem o zásobování dobrovolné – Mínós pohotově využil toho, že aténský král Aigeus v nepřiměřeně silném záchvatu vlasteneckého cítění připravil o život krétského prince. Obávaný krétský vládce nekompromisně požadoval daň: každých devět let mělo sedm mladíků a sedm dívek odplout na Krétu, aby posloužili jako vydatný doplněk stravy pro Mínóova nestvůrného nevlastního syna.

Théseovo hrdinství

Dvakrát byli Aténští nuceni metat los o to, kterých čtrnáct mladých lidí dostane jednosměrný lodní lístek na Krétu. Při třetí zásilce však měla být všemu učiněna přítrž – mezi vybrané chlapce se dobrovolně přihlásil následník aténského trůnu Théseus s úmyslem sprovodit býčí obludu ze světa. Přes Aigeovy prostesty se se zbytkem obětí dostavil na loď vybavenou černými plachtami.

Po připlutí na Krétu byli mladí Atéňané od první chvíle přísně střeženi. „Sabotér“ celé akce se však našel v řadách samotných Kréťanů a to rovnou v těch nejvyšších vrstvách. Mínóa do přístavu k převzetí Atéňanů doprovázela dcera Ariadna, která se do prince Thésea na první pohled zamilovala. Podařilo se jí tajně proniknout až k zajatcům a výměnou za slib, že ji při útěku z Kréty vezmou s sebou, darovala Théseovi meč, klubko nití a radu, jak je využít. S pomocí nitě najde cestu z bludiště ven – stačí ho jen pomalu uvolňovat při cestě labyrintem.

V osudný den vyložil Théseus svým druhům plán na záchranu. Do bludiště se vydá sám a pokusí se Mínótaura usmrtit. Pokud se vrátí, proklouznou všichni k přístavu, zničí Kréťanům lodě a na své vlastní co nejrychleji zmizí. Klíčovou roli bude hrát moment překvapení – než velení krétské flotily přijde na to, že plavidla jsou k pronásledování nepoužitelná, bude mít aténská loď dostatečný náskok.

Théseův plán byl proveden úspěšně. Po těžkém zápase v samém středu labyrintu, kde se tupá síla a ostré rohy postavily proti lidské obratnosti a inteligenci. Mohutný dupot obludy vyvolal prudké zemětřesení, ale netvor přesto podlehl ostří Théseova meče. Hrdina se díky Ariadnině niti v rekordním čase dostal ven. Po krátké bitce s přístavními strážemi se všichni i s Ariadnou nalodili a začal úprk od krétských břehů. Přes pozdější pokusy Kréťanů o pronásledování se loď s navrátilci dostala na dohled Atén. Tak skončil hrdinský příběh i legenda o nestvůře s býčí hlavou.

Image

Čtěte také

Skutečná láska krásné Heleny: Byla Trója zničena kvůli milostnému omylu?

Až doposud pilotovaly vrtulníky čistě lidské posádky. To by se ale brzy mohlo změnit. Přinejmenším jedním z pilotů by mohl být robot, který ušetří jednoho člena posádky a bude za letu pomáhat lidskému pilotovi. Takovou technologii vyvíjí i americká vojenská výzkumná agentura DARPA, pod názvem ALIAS (z anglického Aircrew Labor In-Cockpit Automation System).

Robotický systém ALIAS už má za sebou více než 300 hodin autonomního letu na demonstračním vrtulníku Sikorsky S-76B. Velkou výhodou tohoto zařízení je, že není šité na míru jednomu typu vrtulníku či letadla. Je univerzální a může být na instalováno na rozmanité typy létajících strojů. ALIAS se přizpůsobí řízení konkrétního typu stroje. Lidský pilot přitom může s robotem komunikovat pomocí tabletu.

TIP: Nový vynález DARPA: Piloty letadel podpoří robotická paže ALIAS

Poslední letový test vrtulníku Sikorsky se systém ALIAS na palubě byl navíc výjimečný tím, že se robotem neletěli speciálně vycvičení piloti společnosti Sikorsky. Za řízením byli vojenští piloti americké armády. Robot ALIAS by v budoucnu podle všeho neměl s vrtulníky či letadly létat sám. Naproti tomu bude hrát roli pomocného pilota, který bude pečlivě a neúnavně během letu hlídat rutinní záležitosti, jako hodně pokročilá verze elektronických asistentů v automobilech. Lidští piloti budou mít tím pádem více času a prostoru pro jiné aktivity, ať už civilního nebo vojenského charakteru. Teď přijdou na řadu testy systému ALIAS ve vrtulnících Sikorsky UH-60 Black Hawk americké armády.

Spojené státy a SSSR se snažily získat nad potenciálním protivníkem převahu nejen kvantitativní, ale i kvalitativní. Do karet konstruktérům hrál bouřlivý rozvoj technologií po druhé světové válce – v čele s raketovou technikou, proudovými motory, lasery či jadernými zbraněmi. Mnohdy se ovšem inženýři nechali zdánlivě všemocnými vynálezy svést na scestí, takže se zrodily desítky bizarních návrhů.

A generálové v atmosféře strachu z proměny studené války v horkou některé z nich důvěřivě přijali do výzbroje. S odstupem času se řada takových zbraní zdá mírně řečeno podivných, a je jen dobře, že nikdy nevystřelily – nezřídka ohrožovaly i vlastní vojáky nebo civilisty. Pojďme se podívat na některé z kuriozit, které už naštěstí patří do muzeí. 

Jak zastavit ocelovou lavinu?

V 50. letech tankové síly Varšavské smlouvy svými počty výrazně převyšovaly ty americké a v Pentagonu horečně přemýšleli, čím valící se masy obrněnců zastavit. Jedním z nejhorších nápadů, kupodivu dovedených do praxe, se stal nukleární zbraňový systém Davy Crockett (pojmenovaný dle národního hrdiny padlého v roce 1836 při obraně pevnosti Alamo proti Mexičanům).

Jednalo se o bezzákluzový kanon, z něhož se odpaloval projektil M-388 s jadernou hlavicí, poháněný raketovým motorem. Hlavice dostala označení W54 a při hmotnosti 23 kg představovala nejslabší atomovou zbraň, jakou US Army kdy vlastnila – její účinnost šla nastavit na 10 nebo 20 tun TNT.

Sebevražedné nukleární dělo

Postupně vznikly dvě varianty lišící se ráží a dostřelem. Davy Crockett M28 měl kalibr 120 mm, disponoval zástřelnou zbraní ráže 20 mm a dokázal vypálit projektil do vzdálenosti asi 2 km. Výkonnější verze M29 se mohla pochlubit kalibrem 155 mm a dvojnásobným dostřelem. Obsluhu obou modelů zajišťovala pětice vojáků. Roku 1961 Američané oficiálně zařadili komplety do výzbroje, přičemž v červenci 1962 provedli na nevadské střelnici ostrý test M29.

Dělo vypálilo střelu na 2,72 km a následná exploze představovala ekvivalent 18 tun TNT. Zdálo se, že pěchota získala účinnou zbraň, s níž mohla na taktické úrovni čelit masám sovětských „téček“. Ve skutečnosti šlo o těžko použitelný nástroj nebezpečný spíš vlastní obsluze. Pokud by dělostřelci nastavili tritolový ekvivalent 20 tun TNT, pravděpodobně by výbuch u cíle zasáhl i je následným ozářením. Ne náhodou se nepovedené zbraně začaly od jednotek již v roce 1971 stahovat.

Zaměř loď, odpal…   a zemři

Okouzlení jadernými zbraněmi se nevyhnulo ani námořnictvu, a tak se zrodila myšlenka nukleárních torpéd spolehlivě ničících sebeodolnější plavidla. Roku 1958 v USA dotáhli vývoj takové zbraně do konce a US Navy přijala do výzbroje ponorkové Mk 45 ASTOR (Anti-Submarine Torpedo) ráže 480 mm. Přestože navenek „úhoř“ připomínal konvenční torpéda, ve skutečnosti disponoval jadernou hlavicí W34 odpovídající 11 kilotunám TNT. Primární cíl představovaly hbité sovětské ponorky, které měly mít díky značnému akčnímu rádiu torpéda minimální šanci uniknout zkáze.

Málokdo si ovšem při projektování uvědomil, že nekonvenční zbraň obdobnému riziku vystaví též podmořský člun, jenž Mk 45 vypálí. Pokud totiž posádka americké ponorky měla uspět, musela se po celou dobu držet poblíž oběti – torpédo nedisponovalo samostatným naváděcím systémem a jeho dráhu ovládal operátor pomocí kabelů propojených s mateřským člunem. Tentýž princip konstruktéři zvolili i pro dálkové odpálení jaderné hlavice, přičemž torpédo se dalo přes kabely navádět maximálně na 13 km.

Pokračování: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (2)

V praxi šlo navíc spíše o pouhých 8 km, takže pravděpodobnost zničení útočící ponorky vlastním torpédem se nebezpečně blížila jistotě. Americkým námořníkům nezbývalo než s příslovečným černým humorem prohlašovat, že při užití Mk 45 dosahuje šance na zničení cíle 200 %... Námořnictvo od roku 1959 postupně převzalo asi 600 kusů a ponechalo si je do poloviny 70. let, kdy do výzbroje vstoupil praktičtější model Mk 48. Vyřazená torpéda neputovala do šrotu, ale přestavěla se na konvenční a prodala zahraničním zákazníkům.

Zatím známe jen jedinou planetu hostící život. Rádi si ale představujeme, že někde jinde ve vesmíru život existuje a přemýšlíme o tom, jak by se živé organismy ve vesmíru mohl šířit. Podle hypotézy panspermie by život za jistých okolností mohl osídlovat nové planety tak, že by na ně přiletěl. Buď od sousedních hvězd anebo od sousedních planet ve stejném planetárním systému.

Astrofyzik Dimitri Veras z anglické University of Warwick se svými spolupracovníky hodnotil, jak je panspermie života mezi sousedními planetami pravděpodobná. Přenos života mezi planetami těsně závisí na třech fázích takového procesu - především pak na tom, aby živé organismy všechny tyto fáze přežily.

Panspermie mezi planetami

Cestování života mezi planetami začíná cestou do vesmíru z planety, kde již život existuje. K tomu by mohlo docházet při dopadech meteoritů, vulkanické činnosti či dalších podobných událostech. Druhou fází je samotná cesta vesmírem, během níž číhají na organismy různá rizika, včetně nebezpečného kosmického záření. Nakonec musí život přistát na další planetě, nejspíš během dopadu meteoritu se živými organismy „na palubě“.

TIP: Důležitý objev: NASA hlásí sedm planet podobných Zemi u nedaleké hvězdy

Podle Verase platí, že jsou-li planety v planetárním systému dostatečně blízko sebe, šance na šíření života je poměrně vysoká. Z aktuálně známých planetárních systémů by v úvahu připadal například systém TRAPPIST-1, kde je v obyvatelné zóně více teoreticky obyvatelných planet. 

Praktická zkušenost s návštěvníky z cizích světů lidstvu stále chybí, fantazie ovšem nikoliv. Na stříbrném plátně, televizních obrazovkách i stránkách knih tak na dveře naší planety klepalo už ledacos. A obvykle taková návštěva nedopadla dobře: I vědecko-fantastický žánr totiž odráží společenské nálady a pocity člověka, z nichž nejsilnější je strach. Když se však nad možnou podobou prvního kontaktu zamyslíme, ve válku se v největší pravděpodobností nezvrhne.

Bohové z daleka

Ačkoliv se hypotetická civilizace návštěvníků zrodila v jiných částech vesmíru, jejich naprogramování bude nejspíš stejné jako naše – přežít a rozšířit se. Komunikovat a cestovat kosmem mohou pomocí technologií, které jim mimo jiné umožnily přístup k nepředstavitelnému množství energie a surovin. Na Zemi tak nejspíš budou hledat jen poznání: Naše planeta je totiž unikátní jedině tím, že „má“ nás, respektive biosféru.

Otázkou zůstává, proč by se tu měli návštěvníci objevit právě dnes či zítra. A co když ani nechtějí, abychom o nich věděli? Někdo k nám tak mohl zavítat už třeba před milionem let a od té doby nás pozoruje, nebo dokonce zasahuje do pozemského vývoje. Ostatně i v předtechnologických dobách lidstva se mohli příslušníci cizí civilizace po modré planetě prohánět, aniž by se skrývali, a naši předkové je možná jednoduše považovali za bohy.  

Úskalí komunikace

Vycházejme však z předpokladu, že k prvnímu kontaktu s cizím inteligentním druhem teprve dojde: S největší pravděpodobností proběhne na dálku, až si jedna civilizace všimne té druhé. Pokud budeme kontaktováni my, lze si mnohé ze scénáře setkání domyslet. A prvním úkolem vlád či vědců bude samozřejmě začít s návštěvníky komunikovat.

Ve filmu Den nezávislosti vzlétly za účelem dorozumívání vrtulníky s panely světel, jež vytvářely jednoduché obrazce. Plakety s piktogramy lidských bytostí či pozicí naší planety nesou i sondy Pioneer a Voyager, které už opustily Sluneční soustavu. Obrazy jsme vysílali také kódovaně v rádiovém signálu, například v roce 1974 z radioteleskopu Arecibo. Považujeme je totiž za univerzální způsob komunikace, jenž se v historii často osvědčil při styku dvou rozdílných kultur. 

Piktogramy však fungují jen proto, že je lidské myšlení nastaveno určitým způsobem. Pokud ukážete na dům a na papír nakreslíte jeho schematickou podobu, pochopí člen amazonského kmene, že jste právě zobrazili konkrétní stavbu, a v mysli bude s obrázkem zacházet jako s odkazem na skutečný dům. Můžeme ale stejný druh myšlení předpokládat u mimozemšťanů? S touto zajímavou ideou si pohrává film Příchozí z roku 2016. 

Povídání mezi druhy

Málokdy si uvědomujeme, jak velká část naší komunikace závisí na zcela nevědomých procesech. Se zvířaty vyšší inteligence se dokážeme dorozumět mimo jiné proto, že své pohnutky, náznaky a gesta navzájem dobře chápeme. Je to dáno společnou minulostí: Skutečně inteligentní tvorové patří téměř výhradně mezi savce. Naše základní pudy a strategie učení se v zásadě shodují. Proto si děti umějí hrát se štěňaty a hříbě porozumí „pravidlům“ hry na schovávanou se svým pečovatelem. Naučili jsme se „mluvit“ s delfíny, kteří si sami sebe uvědomují a někdy vykazují typicky lidské znaky – smysl pro (škodolibý) humor nebo ochotu pomoct jiným druhům v nouzi, což by u zvířat řízených čistě účelovou strategií přežití nemělo dávat smysl. O vyšších primátech, kteří se poznají v zrcadle a vyjadřují základní myšlenky znakovou řečí, nemluvě. 

Budou však tvorové z jiné planety, nebo dokonce z odlišného solárního systému tyto vrozené vzorce sdílet? Nejspíš ne. Stačí odhlédnout od našich nejbližších příbuzných, a „přirozená“ komunikace se rázem začne rozpadat. Porozumět pohnutkám příslušníků říše hmyzu nebo členovců je obtížné – už proto, že mnohé jejich strategie přežití upřednostňují smrt jednotlivce ve prospěch druhu. Řada pavoučích samečků se tak nechá zaživa sežrat jen proto, aby mohli oplodnit partnerku a předat svou DNA. U jiných druhů zas samička obětuje své tělo, aby ji potomci mohli během vývoje pozřít zevnitř. Podobné chování nahání lidem hrůzu. Co když se však naši mezihvězdní sousedé budou mnohem víc podobat pavoukům než nám? 

Svět jedniček a nul

Sofistikovanější dorozumívací jazyk představuje matematika, které musejí technologicky vyspělé bytosti rozumět. Díky ní lze například vysílat prvočísla, hodnotu pí či sadu dat v podobě jednoduchého algoritmu, jenž v přístroji schopném výpočetních úkonů přehraje určitou zprávu. S největší pravděpodobností se však o porozumění ani nebudeme muset snažit. Mimozemšťané totiž cestou k nám poletí v jistém smyslu proti času: Ocitnou se v kosmických dálavách, kam naše signály putovaly desítky let, a v podstatě se jimi budou prodírat směrem k Zemi. Zažijí tak rozmach rádiového a posléze televizního vysílání. Z jeho povahy si následně odvodí mnohé charakteristiky naší planety, kupříkladu rozmístění hlavních populačních sídel. Informací, jež dostanou k dešifrování, bude stále víc a jejich kvalita poroste. 

Jakmile tedy dosáhnou Sluneční soustavy, budou dávno přesně vědět, k jaké civilizaci míří a v čem spočívají zásady naší komunikace. Nejspíš budou velmi dobře chápat nás svět a bez problémů navážou srozumitelný, i když neosobní kontakt: Neexistuje důvod, aby se sem trmáceli sami. Vždyť i my jednou na vytipovanou exoplanetu vyšleme nejprve sondu řízenou umělou inteligencí. První setkání s vyspělým mimozemským životem se tak zřejmě odehraje prostřednictvím robotického posla. 

Nestojíme za to

Ačkoliv naše představy o setkání s mimozemšťany končí v drtivé většině případů konfliktem, neptáme se, proč by k němu vlastně mělo dojít. Co by cizí civilizaci motivovalo, aby nám chtěla ublížit? Určitě nepůjde o nerostné suroviny – vesmír je jich plný, tak proč brát zrovna ty naše? Kupříkladu ve filmu Nevědomí s Tomem Cruisem v hlavní roli zničili mimozemšťané náš svět tak, že doslova vysáli veškerou vodu z oceánů. Vodík přitom tvoří nejrozšířenější prvek v kosmu a v plynných obrech, jako je Jupiter, se vyskytuje v ohromném množství. Podobně je tomu s kyslíkem a všemožnými kovy. 

Modrá planeta je unikátní díky své biosféře – jenže k čemu by návštěvníkům byla? I kdyby v nás viděli zdroj stravy nebo bychom se jim spolu s pozemskou faunou a flórou pouze „líbili“, neexistuje důvod k podrobení celé Země. Jelikož by k nám vesmírní cizinci dokázali docestovat napříč Galaxií, neměl by pro ně být problém si cokoliv pozemského vypěstovat na základě DNA: A tu by mohli potichu ukrást, nebo o ni mírovou cestou požádat. V podobě univerzálního binárního kódu by si zvládli uložit miliardy vzorků všech pozemských druhů a doma s nimi dělat, co uznají za vhodné. Stejně tak by si mohli zkopírovat a archivovat veškeré naše vědění, aniž by bylo potřeba prolévat krev. 

Bez šance na záchranu

Cizím rasám bychom se nehodili ani jako otroci: Atraktivní zápletka sci-fi románů a filmů totiž ve světle robotiky a umělé inteligence působí nanejvýš absurdně. Nelogickým motivem mezihvězdné války je také strach návštěvníků, že jim „přerosteme přes hlavu“ a začneme je ohrožovat. Pokud by k nám totiž cizí civilizace dokázala doletět napříč kosmem, měla by logicky obrovský technologický náskok a nebála by se nás. 

I kdyby však nakonec k útoku došlo, zcela jistě by nevypadal jako v hollywoodských velkofilmech. Jedině na stříbrném plátně totiž flotila mimozemských lodí překoná nekonečné dálavy mezihvězdného prostoru, aby ji posléze položila na lopatky tak primitivní rasa jako ta naše. Pokud ovšem zápletka na popsané situaci staví a lidstvo má přežít až do závěrečných titulků, musejí se zkrátka scenáristé k podobným absurditám uchylovat. 

Spáleni na popel

Technologie, které umožňují urazit nepředstavitelnou vzdálenost, převýší ty naše do té míry, že bychom si svůj konec možná ani nestačili uvědomit. Vesmírná loď schopná zrychlit na desítky procent rychlosti světla by v jednom záblesku mohla uvolnit dostatek energie, aby spálila vše živé na popel. Zničit Zemi kompletně už sice představuje tvrdší oříšek, protože koule z železa a křemíku něco vydrží, ale ani to by pro návštěvníky nemuselo být nemožné. A pokud by snad měli zájem o biosféru, ovšem překážel by jim člověk, stačilo by na základě naší DNA připravit dokonale smrtící virus. Nemuseli by pak ani rozmisťovat lodě po celé planetě – stačilo by s patogenem vyslat miniaturní sondu.

TIP: Jsme ve vesmíru sami? Nedozvíme se to dříve, než za 1 500 let

Zničit pozemský život je ostatně možné i na dálku, třeba soustředěným paprskem gama-záření, který by celou planetu sterilizoval. Mimozemšťané by také mohli vypravit sondu schopnou v globálním měřítku pozměnit klíčové prvky naší planety, třeba složení atmosféry. Případně by na nás stačilo vystřelit antihmotu nebo asteroid či způsobit gigantickou sluneční erupci.

Netřeba se bát

Pravděpodobnějším se jeví, že mimozemské civilizace by neměly k útoku na naši maličkost důvod, ačkoliv se nám populární kultura snaží tvrdit opak. Tak technologicky vyspělá rasa musí být nesmírně inteligentní a schopná vysoce efektivní sebeorganizace. To předpokládá bohaté sociální schopnosti a empatii, byť třeba ve formě, jež by pro nás nebyla pochopitelná. Místo řinčení zbraněmi by tedy návštěvníci zřejmě spíš respektovali naše právo na život a sebeurčení: Dívali by se na nás asi podobně jako my na psy a kočky. 

Ptáci snášejí vejce rozmanitých velikostí i barev. Paleontologové nedávno prokázali, že taková vejce vlastě měli už dinosauři ve druhohorách, z nichž ptáci tehdy vznikli. Vše nasvědčuje tomu, že ptáci svá mnohdy vesele zbarvená vajíčka zdědili od předků.

Vajíčka dnešních ptáků bývají zbarvená podle prostředí, v němž dotyční ptáci žijí. Barvy a vzory na skořápkách bývají užitečné jako maskování i jako nástroj pro detekci případných vetřelců v hnízdě. Za kresbu na ptačích vajíčkách jsou zodpovědné dva pigmenty, červený a modrý.

TIP: Velká změna v mládí? Zvláštní dinosauři z pouště Gobi měli zuby jenom do tří let

Když vědci prozkoumali skořápky 18 fosilních vajíček dinosaurů a hledali v nich pigmenty, ukázalo se, že barevná a vzorovaná vajíčka měli prakticky všichni dinosauři ze skupiny Eumaniraptora. Ta zahrnuje dromeosauridy, čili populární raptory, pak troodontidy s nejinteligentnějšími dinosaury, a právě ptáky, jak druhohorní, tak i dnešní. Ptákům evolučně vzdálení dinosauři, jako například sauropodi, takto barevná vajíčka neměli.