Klíčová rozhodnutí protihitlerovské koalice přijímali představitelé sovětského komunistického totalitního režimu, americké nejmocnější supervelmoci, britské koloniální říše na pokraji sil a francouzské republiky těžící ze zašlé slávy.

Na jejich setkání na nejvyšší úrovni sovětský vůdce Josif V. Stalin pronesl: „Připíjím na co nejrychlejší spravedlnost pro všechny německé válečné zločince. Připíjím na spravedlnost popravčí čety! Připíjím na naše odhodlání je ihned po zajetí vyřídit, a to všechny, a musí jich být alespoň padesát tisíc.“

Premiér Winston Churchill opáčil: „Britský parlament a britská veřejnost k masovým popravám nikdy nesvolí.“

V těchto dvou výrocích lze jasně vidět odlišný přístup k řešení problému: proti myšlence krvavé pomsty se postavila snaha o nalezení spravedlnosti.

Norimberk, město soudu

Z vítězných mocností si však kromě Američanů nebyl nikdo zcela jist, zda je proces skutečně dobrý nápad. Obávaly se totiž toho, co by v něm mohlo vyjít na světlo. Koneckonců přeci s Hitlerem před válkou spolupracovaly – Britové a Francouzi mu obětovali Sudety, Sověti si s ním rozdělili Polsko…

Vítězové nakonec podepsali 8. srpna 1945 v Londýně dohodu o Mezinárodním vojenském tribunálu a statutu soudu, ve které se uvážlivě dohodli, že se před ním budou probírat pouze činy, které spáchali obžalovaní, a jen předem výslovně stanovená porušení mezinárodního práva. Kupříkladu o leteckém bombardování nepadlo v dokumentech ani slovo, neboť se dalo stěží rozlišit mezi bezohledným plošným bombardováním a útoky nezbytnými z vojenského hlediska. Onu srpnovou středu, kdy byla dohoda podepsána, se rozplynuly i poslední naděje nacistických špiček, že ze všeho vyváznou stejně lacino jako Němci, kteří byli obviněni z válečných zločinů po první světové válce.

TIP: Konec továrny na smrt: Jaký pohled se naskytl vojákům při osvobození Osvětimi?

Za místo konání soudu navrhovali Sověti Londýn nebo Berlín, Britové zase Mnichov. Americký generál Lucius D. Clay se vyslovil pro Norimberk. Toto město neslo za Třetí říše hrdý titul „město říšských sjezdů strany“ a stalo se svědkem monumentálního oslavování Hitlera. Kromě toho zde nacisté v roce 1935 vyhlásili protižidovské, rasové takzvané norimberské zákony, které zakazovaly vzájemné sňatky mezi Židy a Němci, anulovaly občanství Židů a učinily ze segregace oficiální politickou doktrínu.

Američanům se nakonec podařilo prosadit vlastní návrh, takže v rozbombardovaném městě zasedlo osm soudců:

• Iona Timofejevič Nikitčenko a Alexandr Fjodorovič Volčkov za SSSR
• Geoffrey Lawrence a Norman Birkett za Velkou Británii
• Francis B. Biddle a John J. Parker za USA
• Henri Donnedieu de Vabres a Robert Falco za Francii

Nestranní a spravedliví

Ke svým stolům poprvé zasedli ve středu 14. listopadu 1945. Mimo ně měla každá z mocností také svého hlavního žalobce. Američany reprezentoval třiapadesátiletý soudce Nejvyššího soudu Robert H. Jackson v roli žalobce. O tomto synovi farmáře, který se vypracoval na jednoho z nejrespektovanějších soudců v zemi, se v britských depeších psalo: „Byl Rooseveltovým oblíbeným ‚favoritem‘, ba říká se, že Roosevelt pomýšlel na to učinit ho jednoho dne velkým liberálním prezidentem Spojených států (…). Názory na hloubku jeho inteligence a šíři pohledu se liší, nikoli však na jeho kvality právníka.“

Brity zastupoval syn lorda vrchního soudce, člen Nejvyššího soudu, veterán první světové války a nadšenec pro dostihy Geoffrey Lawrence. O své úloze předsedy Mezinárodního tribunálu pronesl: „Nesmíme ani na minutu zapomínat, že podle protokolů soudního procesu, podle nichž dnes soudíme tyto lidi, bude zítra historie soudit nás samé. Musíme usilovat o takovou objektivitu a úplnost, o takové rozumové pochopení, aby tento proces byl pro budoucí generace příkladem praktické realizace nadějí lidstva na spravedlnost.“

Sovětští soudci Iona Timofejevič Nikitčenko a Roman Andrejevič Rudenko nezapřeli proletářský původ a jako jediní odmítli nosit taláry, zásadně chodili v uniformách a nikdy nepodpořili jakýkoliv kompromis. Oba se podíleli na nechvalně proslulých stalinských politických vykonstruovaných procesech. Rudenko byl dokonce jedním z těch, kteří v Katyni zlikvidovali tisíce polských důstojníků. To mu nicméně nebránilo obžalovat německé okupanty ze stejných zločinů.

TIP: Studium? Zbytečné! Jak omezili nacisté Židům přístup ke vzdělání?

Francouzským zástupcem byl potomek velkostatkářů a profesor pařížské Sorbonny Henri Donnedieu de Vabres. Pro zajímavost uveďme, že z Československa se na přípravě procesu podílel sociálnědemokratický politik, právník a generál justiční služby Bohuslav Ečer, který ještě v době exilu v Londýně pomáhal definovat trestné činy, jichž se nacisté dopouštěli. Jeho kariéru pochopitelně ukončil komunistický převrat v únoru 1948.

Astronomové a všichni příznivci pozorování tajemství vesmíru se už nemohou dočkat velkolepého Třicetimetrového dalekohledu. Nejvyšší soud americké Havaje nyní učinil klíčové rozhodnutí a po letech právních bitev konečně stavbu dalekohledu povolil.

Třicetimetrový dalekohled (TMT, podle anglického Thirty Meter Telescope) bude stát asi 1 miliardu dolarů (cca 22,5 miliard Kč) a stane se největším a nejdražším pozemním teleskopem severní polokoule. Mělo by to ale stát za to, protože tenhle teleskop rozšíří naše obzory. Stavba by měla začít příští rok a pozorovat vesmír snad TMT začne v roce 2029.

Teleskop na posvátném místě?

Stavba Třicetimetrového teleskopu čelí řadě překážek. Havajský Nejvyšší soud v roce 2015 zrušil dřívější povolení k této stavbě, protože původní obyvatelé Havaje protestovali kvůli údajnému ohrožení posvátného místa. Situace vypadala tak špatně, že v roce 2016 investoři zvažovali postavit Třicetimetrový dalekohled na Kanárských ostrovech.

TIP: Evropa buduje největší dalekohled na světě

Místní obyvatelstvo nepřesvědčil příslib investic provozovatele observatoře TMT International Observatory do místní ekonomiky, ani skutečnost, že na vrcholu Mauna Kea už dnes stojí 13 dalších teleskopů. Převážně nábožensky motivované protesty tak zdržely stavbu vysněného teleskopu o několik let. Zelená pro stavbu TMT od Nejvyššího soudu Havaje je velkým krokem kupředu. Odpůrci stavby to ale ještě úplně nevzdávají. I nadále hodlají proti stavbě bojovat prostřednictvím nenásilných protestů.

Dokonale bílý chrup a zářivý úsměv bývá obvykle považován za odznak zdraví a krásy. Nic ale netrvá věčně a jak ukazuje novinka módní značky Chróm i bílý chrup může vyjít z módy.

TIP: Proč nám žloutnou zuby? A jak fungují bělicí pasty?

David Silverman, zakladatel značky Chróm, popisuje novinku jako „barevný lak pro vaše zuby“. Je prý zcela bez chuti, 100% zdravotně nezávadný, nemění přirozený pigment a na zubech vydrží 24 hodin. Odstranit jej lze běžnou zubní pastou. Barevný lak firma aktuálně nabízí v 10 odstínech od růžové, přes modrou, mátovou až po stříbrnou a zlatou a jedno balení vyjde na 20 dolarů (v přepočtu zhruba 440 korun).

Kanton Ticino na jihozápadě Švýcarska má nádherná pohoří. Pokud možno ještě úchvatnější však jsou dvě sousedící smaragdové řeky Verzasca a Maggia, které si razí cestu mezi jejich vrcholy.

Nebezpečí pod pláštěm krásy

Řeka Verzasca dokázala za tisíciletí vyhloubit 25 kilometrů dlouhé a velice strmé údolí s řadou překrásných kamenných scenérií. Cestou k našemu prvnímu cíli společně s kamarádkou projíždíme několika kouzelnými vesničkami, které si zachovaly tradiční starobylý ráz. Jednotlivé domky i kostelíky zde lidé vystavěli z hrubých kamenů, a to včetně střech.

Na konci Lavertezza, které leží asi 14 kilometrů proti proudu Verzascy, se přes řeku klene středověký kamenný most Ponte di Salti – zřejmě nejznámější lokalita dvou údolí. Místo se těší značnému zájmu turistů, ale ti si většinou jen projdou most. Hrstka z nich se vydá na dobře přístupné kamenné plotny, kde chytají bronz a pouze nejotužilejší se koupou pod dvěma kamennými oblouky, kde vyzývavě jiskří 60 metrů dlouhá a devět metrů hluboká tůň.

Neuvěřitelně čistá voda láká k vykoupání, ale po většinu roku bývá ledově studená (7–9 °C). Nám se podařilo přijet v době tropických veder, a tak se zdejší tůň stačila ohřát na skvělých 17 °C. Na rozdíl od běžných turistů si hodláme dopřát netradiční „rybí perspektivu“ a strávit v chladivé náruči tůně bezmála hodinu. I když se jedná o relativně dobře přístupné místo, nosíme věci k vodě natřikrát. Nemůžu se dočkat toho, co uvidíme pod vodou, přesto stále myslím na varování, kterých jsme si všimli cestou sem na několika billboardech. Krása a vyzývavost řeky může zastínit jistá rizika. I za příznivého počasí a mírného stavu vody tu totiž jsou neviditelné proudy a nebezpečná místa.

Tušená síla jarního tání

„Naše“ tůň vypadá relativně klidně. Přesto hned po zanoření cítím jemný tah proudu, který je nejsilnější u hladiny a v místech, kde se koryto zužuje. První pohled pod hladinu ihned vyvažuje veškeré strasti spojené s taháním věcí k vodě – viditelnost odhaduji na vynikajících 16 metrů, což je prakticky srovnatelné s podmínkami v moři. Nevidíme sice pestré ryby a korály, ale pohled není o nic méně zajímavý. Voda zjemňuje ostrý sluneční svit modrozeleným filtrem a my si v klidu prohlížíme ohlazené stěny s barevnými žílami nerostů, téměř dokonale ohlazené valouny různých velikostí a další neuvěřitelně krásné kamenné scenérie.

Celou dobu nad sebou vidíme také oblouky starobylého mostu a zvědavé turisty, kteří nás v tak čisté vodě mohou velmi jasně pozorovat (a jistě závidět). Z dramatických skalních útvarů pod vodou i nad ní lze číst, že každá větší srážka nahoře v horách, případně tání sněhu na jaře, musí v tak příkrém údolí přinést nárazově obrovské množství vody. Důkazy o tom jsou všude kolem nás. S údivem například později fotíme obrovský kmen stromu, který příval vmáčknul jako sirku mezi skály asi šest metrů nad současnou hladinou říčky.

Prudká cesta pod hladinu

Odpoledne se vracíme o několik stovek metrů po proudu řeky a pozorujeme tři italské kolegy potápěče při slaňování z mostu do další, snad ještě lákavější tůně. Později, při náročném sestupu k hladině si uvědomuji, jak prozíravý měli nápad. My ale lezecké vybavení nemáme, takže nezbývá než vše postupně odnosit dolů k vodě. Největší obavy mám o fotografické vybavení – bakelitovému pouzdru, v němž je fotoaparát ukryt, by stačil jeden prudší náraz a bylo by „vyděláno“. Cestou dolů je nutno využít i dva železné žebříky, vše ale nakonec dostáváme bez úhony na místo určení. 

Námaha opět stála zato a my se konečně můžeme ponořit do další smaragdové lázně. Jak pokročila hodina, vytváří světlo pod vodou zcela nové efekty, hlubší stíny a snad i sytější barvy. Nechvátáme a vychutnáváme každý detail té neuvěřitelné krásy. Tůň začíná širokou mělčinou s tisíci drobných valounů bez jediného zrnka sedimentu nebo nánosů. Hlouběji v kaňonu dominují dva obří kameny. Za druhým již proud řeky sílí, k přepadu vody z další tůně se přibližujeme jen s obtížemi a závistivě pozorujeme místní pstruhy, kteří dokáží v proudu stát na místě bez sebemenší námahy.

Brána do podvodního chrámu

Celý druhý den trávíme ve Valle di Maggia – údolí druhé řeky. Řeka Maggia, která není tak slavná jako Verzasca, totiž rozhodně stojí za návštěvu. Náš cíl, vesnice Bignasco, leží asi 25 kilometrů proti proudu. Místo na řece, o kterém básnil italsky mluvící Švýcar Marco, nebylo snadné najít. Nakonec ale slavíme úspěch a nedočkavě slézáme ke klidné laguně s oblázkovou pláží.

Na rozdíl od rušnější Verzascy jsme zde samy. Milovníci valounů by tu našli učiněný ráj, neustále se musím koukat pod nohy a vybírat, který kamínek strčím do batohu. Nedočkavě se soukáme do vlhkých neoprenů a snažíme se odhadnout, co se skrývá třicet metrů před námi v místě, kde se břehy Maggie strmě zvedají.

Noříme se pod vodu a zjišťujeme, že laguna, která vypadala mělce, strmě klesá do hloubky deseti metrů a svažité dno plné třpytivých kamenů nás dovádí k monumentální skalní bráně. Strmému podvodnímu kaňonu vévodí v hloubce asi pěti metrů přírodní útvar připomínající hlavu obří ryby. Ranní slunce osvětluje pouze vstup do podvodního chrámu a my zažíváme přechod do jeho přítmí a klidu. Přestože jsme tímto místem uneseny, hlavní atrakci máme ještě před sebou. Po překonání dvacet metrů dlouhého kaňonu absolvujeme asi 200 metrů suchou nohou s výstrojí na zádech po kluzkých kamenech do dalšího „jezírka“ s průměrem asi třiceti metrů a hloubkou přesahující dvě desítky metrů! Na závěr si vychutnáváme devět metrů vysoký vodopád řítící se do samostatné menší tůňky schované v objetí skal.

Magie řeky Maggie

Dále nad Bignascem leží už jen vesničky Mogno a Fusio. Tady končí civilizace a začíná pravá divočina. V roce 1986 zde kamenná lavina smetla část vsi i s kostelem. Během deseti let se vesnice zotavila a byl tu postaven moderní kostel podle návrhu slavného architekta Maria Botty. Někomu může stavba připadat příliš extravagantní, ale určitě stojí za návštěvu. V rámci válcovité stavby autor důmyslně prostřídal bílý mramor a šedavou žulu. Krása netradičního svatostánku vyniká obzvlášť za slunečných dní, kdy skleněnou střechou pronikají dovnitř paprsky slunce.

Další excelentní lokalitu na řece Maggii, pouhých šest kilometrů od ústí řeky do jezera Maggiore, nacházíme poblíž Ponte Brolla (mostu Brolla). Maggia se zde hluboce zařezává do skal a vytváří několik jezírek hlubokých až dvacet metrů. Dostat se k vodě je tady ještě znatelně obtížnější, nicméně možné. I „na šnorchl“ z hladiny je jasné, že se jedná o výjimečnou lokalitu. Po několika minutách přivykám bez neoprenu na více než chladivou vodu a uvolňuji zimou sevřené svaly.

TIP: Velká průrva řeky Yellowstone: Kaňon rozervané krásy

Vplouváme do jakési jeskyně, vysoko nad vodou nás skály prakticky přikrývají a z modré oblohy zůstává jen úzký pruh. Když pohlédnu do hlubiny pod sebe, vidím, jak se dno ze tmy zvedá a v ladných skalních křivkách ústí k vířivce dopadajícího proudu vody. Asi patnáct metrů pod námi se vznášejí tři potápěči. Pozorujeme, jak se jejich výdechy pomalu prodírají k hladině. Plny zážitků se vracíme k noclehu, do jednoho z mnoha kempů poblíž teplé a čisté vody jezera Maggiore, cílové stanice obou řek. Už teď je mi jasné, že tady rozhodně nejsem naposledy… 

Už jsme zjistili, že drony mají velký potenciál při snímkování a mapování zemského povrchu, v mnoha různých užitečných aplikacích. Australský startup Emesent, založený vládní výzkumnou agenturou CSIRO, a mnozí další ale věří, že se autonomní letadélka velmi dobře uplatní i v podzemních prostorech.

Emesent vyvíjí technologii pro drony Hovermap, která jim umožňuje pohyb pod zemí, i smysluplné mapování podzemních prostor, od dolů, přes tunely, až po jeskyně. Hovermap k tomu využívá LiDAR, senzory pro vyhýbání se kolizím a rovněž systém GPS.

TIP: Autonomní drony Nvidia mohou sledovat cestu i bez pomoci GPS

Emesent již svou technologii vyzkoušel loni, kde jejich dron jako první na světě autonomně létal v podzemí. Testy probíhaly v hloubce 600 metrů, v dole, který se nachází v Západní Austrálii. Drony se schopností autonomního letu v podzemních prostorách by mohly mapovat neznámé podzemní prostory, mohly by létat v nebezpečných oblastech a mohly by se stát velkou pomocí pro záchranáře, kteří pátrají po lidech v místech přírodních či technických katastrof. 

Rusko se v době před první světovou válkou jevilo jako silný stát, který se ekonomicky slibně rozvíjí. Pak ale přišla velká válka a vše bylo náhle jinak. Po počátečních úspěších v bojích s Německem a Rakousko-Uherskem utrpěla ruská armáda řadu porážek a v zemi sužované zhoršující se ekonomickou i sociální situací začal narůstat neklid, který v prvních týdnech roku 1917 přerostl v otevřený nesouhlas s politikou carské vlády.

Rychle pryč z Petrohradu

Počátkem března (podle juliánského kalendáře používaného tehdy v Rusku byl únor) vypukly nepokoje v hlavním městě Petrohradu. Proti demonstrantům nasadila carská vláda armádu, vojáci se však přidávali k protestujícím a demonstrace brzy přerostly v revoluci, která si vyžádala carovu abdikaci.

V Rusku vznikla Prozatímní vláda, která nechala cara zatknout a dopravit do Carského Sela. Zde byla mezitím Mikulášova rodina uvržena do domácího vězení a podřízena přísnému dozoru. Zámek se však nacházel nedaleko centra revolučních událostí v Petrohradu, a proto bylo jasné, že by mohlo dojít k problémům. Vláda rozhodla, že Romanovce přemístí do města Tobolsk na Sibiři.

Rodinu a její doprovod tvořilo celkem 52 osob a v Tobolsku ji zastihla zpráva o říjnové revoluci (dle gregoriánského kalendáře to bylo 7. listopadu 1917), svržení Prozatímní vlády a nastolení bolševického režimu. Aby měli bolševici Mikuláše zcela pod kontrolou, rozhodli se koncem dubna roku 1918 přemístit jej i s rodinou blíž k Moskvě. Volba nakonec padla na Jekatěrinburk ležící v oblasti Uralu, kde měli Leninovi stoupenci obzvláště silnou pozici. 

Co provést se zajatci? 

Právě v době, kdy se carská rodina stěhovala do Jekatěrinburku, rozhodovali bolševičtí vůdci v Moskvě o jejím konečném osudu. Panoval přitom všeobecný názor, že cara je třeba popravit a Lenin prohlašoval, že bolševici nemohou riskovat osud revoluce v době, kdy tolik jejich protivníků zvedá hlavu.

Na jaře 1918 se totiž začaly formovat protibolševické síly tvořené různorodými politickými proudy a od května bojovaly proti jejich vládě i oddíly československých legií. Bolševikům ovšem trvalo, než se dohodli na zlikvidování všech členů Mikulášovy rodiny. Dobře si totiž uvědomovali naprostou bezprávnost takového kroku, protože jaká obvinění by mohli vznést vůči těžce nemocnému třináctiletému následníkovi trůnu a jeho čtyřem sestrám? Lenin, Trockij a ostatní bolševičtí předáci velmi dobře věděli, že případné vyvraždění celé rodiny vyvolá doma i v zahraničí velké pobouření.

Vojenskopolitická situace se však zostřovala a českoslovenští legionáři uštědřovali bolševickým oddílům jednu porážku za druhou. Legie postupovaly rychlým tempem i směrem na Jekatěrinburk, s čímž moskevské vedení ve svých původních plánech nepočítalo. Bylo tedy rozhodnuto zničit celou rodinu, což výrazně podporoval zejména předseda Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů Jakov Sverdlov. Jeho cílem bylo vyloučit možnost, že by se na scéně objevil monarchistický prapor a oživil naděje těch protivníků, kteří zůstali carovi věrni. Bolševici chtěli také donutit obyvatelstvo zvyknout si na představu, že už nikdy nebude šance na obnovu carské říše. Z tohoto důvodu likvidovali i další Romanovce, kteří jim padli do rukou.

Jako první přišel na řadu carův mladší bratr velkokníže Michail Alexandrovič, jehož zatkli počátkem roku 1918 a internovali ve městě Perm severozápadně od Jekatěrinburku. V noci na 13. června skupina bolševiků pod vedením Vasilije Ivančenka vyvezla velkoknížete a jeho anglického tajemníka Briana Johnsona do lesa za městem a zastřelila je.

Podrobnosti se podařilo zjistit až o mnoho let později, když účastník této vraždy Andrej Markov poskytl nedlouho před svou smrtí v roce 1965 rozhovor ruské historičce. Detailně přitom vylíčil průběh popravy i způsob, jakým vrahové svlékli mrtvoly ze šatů i prádla a sebrali jim boty. Pochlubil se také stříbrnými hodinkami, které stáhl mrtvému Michailu Alexandroviči ze zápěstí. 

Osudná noc na 17. července 1918 

Nedlouho po smrti svého bratra musel zemřít i Mikuláš II. s celou rodinou. Velitel Jurovskij byl nadřízenými z uralského výkonného výboru sovětů pověřen výběrem mužů do popravčí čety a přípravou celé exekuce.

Dvanáctičlenné komando tvořili hlavně čekisté, ale bylo v něm také několik válečných zajatců z řad rakousko-uherské armády. Po půlnoci probudili celou rodinu, lékaře Botkina a tři členy personálu a řekli jim, že vzhledem k blížící se frontě musí být převezeni na jiné místo. Poté je strážní odvedli do jedné ze suterénních místností Ipaťjevova domu, kde dostali příkaz čekat na další pokyny.

Zakrátko tam vtrhnul oddíl vybraných mužů a Jurovskij následující masakr popsal těmito slovy: „Došli jsme do předem připravené místnosti. Alexandra Fjodorovna požádala o židli pro sebe, Mikuláš o další pro Alexeje. Přikázal jsem, aby přinesli židle. Alexandra Fjodorovna si sedla, totéž udělal Alexej. Mikuláš se ke mně obrátil zády. Oznámil jsem, že výkonný výbor sovětu dělníků, rolníků a vojáků na Urale přijal rozhodnutí je popravit. Mikuláš se ke mně pootočil, jako by se chtěl na něco zeptat. Zopakoval jsem rozhodnutí výboru a potom jsem dal rozkaz k palbě. Sám jsem střelil první a zabil jsem Mikuláše.

Pak nějakou chvíli burácely nekoordinované výstřely a chvíli mi trvalo, než jsem dokázal palbu zastavit. Když se to konečně podařilo, všiml jsem si, že někteří ještě žijí. Například doktor Botkin ležel stočený a opíral se o loket, jako by odpočíval. Zabil jsem ho ranou z revolveru. I Alexej, Olga a Taťána ještě žili, také pokojská Děmidová. Soudruh Jermakov se bezúspěšně snažil dobít ji bajonetem. Nezbývalo mi nic jiného, než dorazit všechny, jednoho po druhém.“

Zejména princezny projevovaly při této brutální čistce zvláštní odolnost vůči vystřeleným kulkám, takže je strážní museli dorážet bajonety. Při prohlídce mrtvých těl se pak zjistilo, že měly ve svých korzetech ukryto velké množství diamantů a různých šperků, a proto se od nich střely odrážely. Těla byla zabalena do ubrusů a naložena na přistavený nákladní automobil, který je odvezl k předem vyhlédnuté lesní mýtině poblíž vesnice Kopťaki. Zde je Jurovského muži rozsekali sekyrami, znetvořili kyselinou a poté zakopali.

Image

Čtěte také

Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

Ostrovní republika Palau, která je nejzápadnější části souostroví Karolíny v Pacifiku, dnes čelí řadě problému v oblasti životního prostředí. Jejich krásné korálové útesy a okolní prostředí poškozuje rybolov s dynamitem, těžba písku i samotných korálů, stejně jako množství odpadu, včetně vysoce toxických látek. 

Na Palau se snaží své prostředí zlepšit. Zdejší vláda nedávno zákonem zakázala používání vybraných opalovacích krémů, které obsahují některé z 10 výslovně vyjmenovaných chemikálií. O těchto látkách je známo, že jsou toxické pro korály a jejich používání při koupání v moři proto poškozuje korálové útesy.

TIP: Umělé konstrukce v oceánu jsou přesně to, co koráli potřebují

Když někdo takový opalovací krém na Palau doveze nebo ho tam bude prodávat, čeká ho pokuta ve výši 1 000 dolarů (přes 22 500 Kč). Pokud si takový opalovací krém omylem přivezou turisté, které mají jinak na Palau rádi jako vítaný zdroj příjmů, bude jim jen zabaven. Republika Palau se tak stala první zemí, která přikročila k úplnému zákazu opalovacích krémů.

Dobu kamennou jsme sice podle učebnic dávno překonali, přinejmenším mentálně v ní však svým způsobem stále setrváváme. Právě v kameni se uchovaly nejstarší stavitelské či umělecké dějiny lidstva a jeho význam lze vyčíst i z řady přenesených slovních spojení – „základním kamenem“ počínaje, „kamenem mudrců“ konče.

Kámen pro nás dodnes symbolizuje stálost, neměnnost a odolávání zubu času. Naši předkové v něm navíc spatřovali jeden z nejposvátnějších předmětů: Snad právě proto figuruje v řadě náboženství jako důležitý artefakt legend o stvoření. A ze stejného důvodu jím kdysi naši předchůdci vyznačovali místa, jež považovali za střed světa – jako by jejich víra a duchovní svět nemohly bez podobné „kotvy“ existovat. Již usazené zemědělské komunity raného neolitu (asi 8000 př. n. l.) tak často investovaly nemalé prostředky, aby pomyslné centrum vesmíru získalo odpovídající reprezentativní podobu. 

Vrcholem technologického pokroku doby se stalo vztyčování masivních, často i stovky tun vážících kamenů, které mnohdy pocházely ze vzdálených lomů. Jejich opracování, přeprava a vzpřímení vyžadovaly spolupráci desítek, a možná i stovek lidí v době, kdy běžný kmen čítal zhruba padesát členů. Všechny tyto jedince musel během práce někdo živit, zatímco nemohli vykonávat žádnou „produktivní“ činnost. To vše dokazuje, jak nesmírně důležité byly vztyčené balvany pro lidi doby kamenné – a nejen pro ně. 

Univerzální symbol

Zdá se, že když se okolo roku 2500 př. n. l. začaly ze stepí Střední Asie valit hordy agresivních Indoevropanů, stojící kameny je uhranuly. Místo aby je vyvrátili, je nově příchozí uchvatitelé zjevně zahrnuli do svého náboženství. Pozice šamanů zaujali kněží nových bohů, důležitost „pupků světa“ to však nijak nezmenšilo, naopak. Například britská svatyně Stonehenge, jež vznikala v průběhu jednoho tisíce let, se pod správou druidů podle všeho stala poutním místem pro celou západní Evropu, kterou navštěvovali lidé zpoza Alp i ze Středomoří. 

TIP: Hádanka je vyřešena: Stonehenge v minulosti tvořil uzavřený kruh

Na vztyčených kamenech je cosi univerzálního, co respektují všechny kultury. Do hladka opracovaný sloup čnící z holé pláně je totiž tak vzdálený všemu, co vytváří příroda, že to okamžitě dává jasně najevo práci lidské ruky. Menhiry tak vypadají téměř shodně bez ohledu na to, zda vznikly v Evropě, v Indii, v severní Africe, Jižní Americe, anebo na Blízkém východě. 

Ztracené tajemství

Co víme o duchovním světě původních stavitelů? Naneštěstí – zhola nic. Co představovaly celé kamenné řady, jaké se nacházejí například ve francouzském Carnacu, nebo i na našem území? Jednalo se o zosobnění bohů? Uctění předků? Symboly plodnosti? Strážné duchy, kteří měli držet zlé síly mimo tento svět? Nebo šlo o „obyčejné“ astronomické observatoře? Tajemství menhirů a jejich řad si dávní stavitelé vzali s sebou do propadliště dějin.

Jen pár dnů od oznámení definitivního konce mise teleskopu Kepler, končí další veleúspěšný vesmírný projekt. Podle informací NASA své dny završila i meziplanetární sonda Dawn, jejíž mise byla podle mnohých jednou z nejvíce podceňovaných v nedávné historii.

Sonda Dawn vyrazila na průzkum významných objektů hlavního pásu planetek Sluneční soustavy 27. září 2007. Během mise urazila celkem 6,9 miliard kilometrů. Jejím cílem se stala nejprve planetka Vesta, kam sonda doletěla v roce 2011 a poté trpasličí planeta Ceres, kde je Dawn od roku 2015 na oběžné dráze. Před pár dny selhaly pokusy NASA o kontakt se sondou, z čehož její operátoři usuzují, že sondě již podle očekávání došlo palivo, které je nezbytné pro komunikaci se Zemí.

Dawn v hlavnímu pásu planetek

Sonda Dawn má na svém kontě řadu prvenství. Byla to první mise k trpasličí planetě. Sonda se také stala první skutečně mezi-planetární sondou, protože během své mise navštívila dvě relativně velká tělesa Sluneční soustavy zároveň, která se nacházejí mimo systém Země s Měsícem. Dawn rovněž přinesla velké množství zajímavých vědeckých poznatků.

TIP: Novinky z pásu planetek: Sonda Dawn objevila na Ceres organický materiál

Jedním z nejvýraznějších objevů sondy jsou „světlé skvrny“ na povrchu trpasličí planety Ceres. Snad je tvoří soli a mohly by být stopou po dávném oceánu. To by znamenalo, že i trpasličí planety mohou mít oceány. Závěrečný osud sondy Dawn bude pro tuto chvíli méně efektní, než konec sondy Cassini, která loni záměrně narazila do Saturnu. Dawn bude na orbitě trpasličí planety Ceres nejméně 20 let, což by mělo poskytnout čas dalším misím na průzkum tohoto tělesa, než by ho Dawn mohla případně kontaminovat svým dopadem.

Úsvit nemilosrdně odhalil slabiny německé situace. Čtyři tankové divize – od severu na jih: 116. tanková, 2. tanková a 1. a 2. tanková SS stály nechráněné v paprscích úsvitu. Hlídkový letoun RAF hlásil „první skutečně velkou koncentraci německých tanků ode dne D“. Stíhací bombardéry Typhoon brzy vypálily na německá postavení 2 000 raket a granátů z 20mm kanonů. K typhoonům se později připojily formace thunderboltů a hurricanů a napadaly protivníka až do soumraku. 

Předchozí část: Šest dní obklíčení na kopci: Klíčový boj o městečko Mortain (1)

Němci znovu v Mortain

„Stovky německých vojáků se rozprchly od silnice a vyrazily do otevřeného pole či se ukrýt v živých plotech,“ referoval jeden z pilotů po akci. Pouze několik desítek tanků a nákladních vozů bylo ve skutečnosti zničeno ze vzduchu, většinu jich vyřadilo či poškodilo polní dělostřelectvo. Tucet praporů – 144 hlavní – pálilo na obě silnice vedoucí ze Saint-Barthélémy na západ. Velitelství tankového sboru popsalo útoky jako „prakticky neúnosné“ a německá 7. armáda sedmého srpna připustila, že „ve 13.00 došlo k přerušení postupu“.

Jedinou výjimkou z „mimořádně špatného začátku“, jak situaci popsalo velení 7. armády, byl úzký výběžek dlouhý asi šest kilometrů, vytvořený 2. tankovou divizí na severu, a úspěšné obsazení Mortain 2. tankovou divizí SS. Divize Das Reich, jak byla 2. tanková divize SS nazývána, udeřila v pondělí v 15.00 ve třech kolonách, na jihu překonala silniční zátarasy, na severu ukořistila protitankové zbraně a pronikla do pozic 120. pěšího pluku s pomocí dvou místních kolaborantů. Němci vtrhli do ulic městečka a začali prohledávat domy a sklepy.

Třicet amerických vojáků a důstojníků se tiše vykradlo zadním vchodem z hotelu, kde sídlilo velitelství 2. praporu, a ukryli se v domě vzdáleném asi 400 m. Většinu z nich, včetně velitele praporu, později Němci zajali, ale několik mužů zajetí uniklo a po celý týden se ukrývali, živíce se zeleninou ze zahrad a jídlem ukradeným ze spižírny místní nemocnice. Rádiový dotaz z velitelství 30. divize, vzdáleného devět kilometrů, tázající se „Jak vypadá vaše situace tam dole?“ dostal jednoznačnou odpověď: „Vypadá jako peklo.“ 

Spásná palebná podpora 

Na kótě 314 poručík Weiss poprvé volal palebnou podporu v 6.00, orientoval se pouze hlukem a mapovými souřadnicemi. Předsunuté hlídky hlásily čtyři stovky nepřátel na východním svahu kopce. Ze skalnatého výčnělku na jižním svahu Weiss brzy spatřil německé kolony projíždějící pod kopcem, včetně cyklistických jednotek s puškami na zádech. Znovu promluvil do sluchátka. O chvíli později se na nepřítele snesl příval granátů. Německé minomety a děla ráže 88 mm odpověděly palbou na skalnaté svahy Montjoie.

Německý postup se podařilo americkým dělostřelcům zastavit. Bránili příslušníkům 17. divize tankových granátníků SS v postupu na kopec a zamezili kolapsu jižního křídla americké 30. pěší divize. Bílý fosfor z amerických granátů vyhnal německé vojáky do otevřeného prostoru, kde se horečně snažili smést hořící vločky z kůže a uniforem; tříštivo-trhavé granáty je pak trhaly na kusy. Za soumraku se německá ofenziva úplně zastavila: pět divizí nedokázalo prorazit přes jedinou americkou divizi, která čítala méně než 6 000 mužů.

„Kéž by tak Němci útočili u Mortain ještě několik dní,“ telegrafoval generál Montgomery polnímu maršálovi Alanu Brookeovi toho dne večer, „vypadá to, že už by se odsud nemuseli dostat.“ V tomhle ho nepřítel nezklamal. Následujícího dne, v úterý 8. srpna, se pozice změnily jen minimálně a děla hřměla celý den. „Pěkně jsme jim zatopili“ hlásil Weiss pozorující dým stoupající z německé techniky na kilometry daleko.

Všechno, nebo nic 

Přestože byl přesvědčen, že útok selhal, oznámil von Kluge svým důstojníkům: „Musíme riskovat vše.“ Po další čtyři dny zůstala kóta 314 v držení Američanů a trnem v těle německé ofenzivy. Hitler 9. srpna znovu požadoval, aby „spojenecká invazní fronta byla převálcována“ obnoveným výpadem na Avranches improvizovanou údernou skupinou vytvořenou ze sil 5. tankové armády. Velením této skupiny byl pověřen generál Heinrich Eberbach, který Klugemu na rovinu sdělil, že úkol je nemožné splnit. Ve středu v 6.20 se na Montjoie s bílou vlajkou vyškrábal důstojník SS a požadoval, aby se obránci do 90 minut vzdali, jinak budou zničeni.

Zranění pěšáci v zákopech začali křičet: „Ne, ne, nevzdáme se!“ a nadporučík Kerley, muž s nejvyšší hodností na kopci, zasypal parlamentáře přívalem nadávek. Pět dělostřeleckých praporů následně rozmetalo útok křičících Němců, kteří pálili z kulometů a vrhali granáty. Kerley totiž přivolal dělostřeleckou palbu přímo na své velitelské stanoviště. Němci museli ustoupit. Každou noc byli padlí na kopci odnášeni do provizorních márnic mezi skálami. Důstojníci doufali, že když odstraní těla mrtvých vojáků z dohledu těch živých, podpoří tím morálku.

Ale nad Montjoie se stejně nesl zápach rozkládajícho se masa. Vojákům na vrcholku zbývalo k jídlu už jen zelí a tuřín a zkažená voda z nádrží. Pokus vystřelit obleženým na vrcholu kopce zdravotnický materiál v prázdné nábojnici od kouřového granátu také selhal – přetížení rozdrtilo ampulky s morfiem a konzervy krevní plazmy. Dvanáct letounů C-47 shodilo zásoby na padácích 10. srpna po čtvrté odpoledne, ale polovina shozu spadla do země nikoho. V noci 11. srpna prohlásil frustrovaný náčelník štábu 30. divize: „Chci Mortain zničit... Spálit tak, aby nikdo nepřežil.“ Dělostřelectvo obracelo městečko v trosky. 

Sčítání ztrát 

A pak bitva skončila. Dokonce i Hitler už uznal marnost dalšího snažení. „Útok selhal,“ pronesl prý zlověstně, „protože polní maršál von Kluge chtěl, aby selhal.“ Před úsvitem 12. srpna se německé kolony začaly stahovat na sever a na východ. Muži záložního pluku z 35. divize odnesli z kopce Montjoie na 300 mrtvých a raněných, dalších 370 mužů 2. praporu 120. pluku odešlo po svých. Tato čísla znamenají děsivé 40% ztráty. Včetně nadporučíka Kerleyho a poručíka Weisse.

Samotná 30. divize utrpěla v šestidenní bitvě o Mortain ztráty ve výši 1 800 mužů, další útvary pak dohromady také téměř tolik. Zranění byli nakrmeni, vyznamenáni a vrátili se na frontu. Generál Lawton Collins, jehož VII. sbor bojoval v operaci Kobra, označil výkon 30. divize na kótě 314 za jednu z nejlepších akcí menších formací za celou válku. Divize zastavila levé křídlo německého útoku a zabránila mu proniknout k Avranches. Americká armáda zde opět potvrdila svou dominanci na bojišti – palebnou sílu, houževnatost a spolehlivě fungující kooperaci pozemních a vzdušných sil. Ta se během osmi následujících měsíců, po které ještě trvala válka v Evropě, dále zdokonalovala.