Začátkem devadesátých let začali mít Rusové problémy nejen s financováním stanice, ale i s její spolehlivostí. Například v říjnu 1994 u Miru jen s obtížemi přistál Sojuz TM-20. Když potom na palubě stanice pracovalo šest lidí, kolabovalo zásobování elektřinou – údajně kvůli přetížení. 

Opatrná spolupráce

Rusové začali na Miru vydělávat – po skončení návštěvnických výprav kosmonautů ze států sovětského bloku i ze spřátelených zemí letenky prodávali, a na stanici se tak podíval Francouz, Angličanka, Rakušan i japonský reportér. V létě 1991 se pak ruský prezident Boris Jelcin rozhodl čelit finančním potížím kosmonautiky tím, že nabídl Mir jako mezinárodní vědeckou laboratoř. Američané, kteří připravovali stanici Freedom, projevili o spolupráci opatrný zájem. Rusové začali létat v amerických raketoplánech, zatímco astronauti USA se účastnili několikaměsíčních expedic na Mir. Například Sergej Krikaljov se v únoru 1994 přiblížil na palubě Discovery ke stanici na 11 m a obkroužil ji. Norman Thagard se zas k Miru vydal v březnu 1995 a strávil tam 115 dnů. 

TIP: Nepřehlédněte první část článku!

Jednapadesátiletý Američan měl už za sebou pestrý život: byl inženýrem, námořním stíhačem a nakonec jako astronaut zamířil čtyřikrát do vesmíru. Když se pak doslechl o chystaných společných letech Ruska a USA, začal se učit jazyk – Moskva totiž trvala na tom, že se na stanici bude mluvit výhradně rodnou řečí domácí posádky. Thagard startoval z Bajkonuru 14. března 1995 v Sojuzu TM-21 spolu s Vladimirem Děžurovem a Gennadijem Strekalovem. S Mirem se následně bez potíží spojili a předchozí směna jim pak stanici týden předávala.

Ufňukanec Thagard

Thagard měl na programu 28 vědeckých pokusů: všechny přitom probíhaly hladce, a tak mohl volné víkendy trávit pozorováním Země z okének stanice a promítáním ruských, amerických i německých filmů. Třebaže napětí mezi ním a oběma kolegy narůstalo, Houstonu to nepřiznal. Vrátil se 11. září 1995 po 115 dnech v kosmu. „Rusové se o mě za letu výborně starali,“ řekl v telefonickém rozhovoru prezidentu Billu Clintonovi. Už týden nato však moskevský deník Izvěstija napsal, že oba ruští kosmonauti údajně nazvali amerického kolegu ufňukancem.

Thagard následně přiznal, že americké specialisty upozornil na některé nedostatky, směroval je však k plánovačům mezinárodní stanice, aby s nimi počítali. Vadila mu ruská kuchyně, za čtvrt roku zhubl víc než 8 kg, cítil se izolovaný, chyběl mu kontakt s anglicky mluvícím světem. Rusové ho nenechali používat vysílačku, nemohl si prostřednictvím elektronické pošty psát s manželkou. Vrátil se vyzáblý a anemický. NASA přesto hodnotila zmíněné problémy shovívavě, neboť šlo o první společný let a Rusové si museli na nové – rovnocenné – partnery zvyknout. Naproti tomu Shannon Lucidová, která Thagarda na půl roku vystřídala, si na nic nestěžovala. 

Blahova krize

Houstonští psychologové zdůrazňovali: větší stres našich astronautů plyne z toho, že se na Miru ocitnou v jiném kulturním prostředí a musejí mluvit cizím jazykem. I čtyřiapadesátiletý John Blaha, který je po dědečkovi z Herálce u Humpolce, podlehl prvním depresím už týden poté, co v září 1996 vstoupil na palubu stanice. Určitě k tomu přispěla také skutečnost, že své ruské kolegy Valerije Korzuna a Aleksandra Kaleriho neznal – jeho původní partnery, s nimiž trénoval, lékaři na poslední chvíli vyřadili. 

Čtyřnásobný astronaut Blaha se na Mir původně těšil. Hned od začátku tam spal lépe než na palubě raketoplánu, ale cítil se osamělý. Měl dojem, že do posádky nezapadá, a do Houstonu hlásil: „Nelíbí se mi tu.“ Krize trvala celý měsíc. „Viděl jsem, jak ti dva Rusové makají – šestnáct až osmnáct hodin denně. Začalo mi to připadat normální.“ Nakonec Blaha vytvořil americký mužský rekord v pobytu ve vesmíru – 128 dnů.

Po návratu vyprávěl: „Bylo důležité, že jsem tam dvakrát denně hodinu cvičil. […] Přesto se hustota mých kostí snížila, zvlášť v kloubech. […] Je však zajímavé, že po čtyřech a půl měsících se řídnutí kostí zastavuje. To je dobré vědět před letem k planetám.“ V dubnu 1998 pak vysloužilý plukovník amerického letectva při návštěvě České republiky zmínil v souvislosti s chystanou ISS: „Během přípravy i samotného letu je třeba věnovat větší pozornost lidem, jejichž rodný jazyk je jiný – pro ně bude všechno těžší.“ Blaha mohl v NASA mluvit otevřeně, počítal totiž s brzkým odchodem. Nicméně většina jeho kolegů – ať už vlastní jakýkoliv pas – se chová zdrženlivěji: velitelé a psychologové by je mohli vyřadit s odůvodněním, že jsou psychicky labilní.

Robotárna na Miru

V únoru 1997 musela posádka stanice pro změnu hasit požár na palubě, ovšem v létě téhož roku hrozila mnohem větší havárie. Nákladní loď Progress narazila do modulu Spektr, otvorem unikal vzduch a šlo o život. Poškozenou část nakonec kosmonauti hermeticky oddělili, následovala však série poruch dodávek elektřiny, výpadků počítačů a termoregulace atd.

TIP: „Můj bože, co to tady postavili?“ Historie a současnost ISS

Moskevský tisk psal o „robotárně“ na Miru – jinými slovy že unavení kosmonauti dělají chyby. Kongres USA bouřil, že jsou Američané na palubě v ohrožení. Kosmonautika však získala zkušenost, že posádky nelze přetěžovat a že stanici s plánovanou životností pět let a reálným fungováním v trojnásobné délce už není možné dál opravovat. V každém případě při provozu ISS čerpají odborníci i astronauti z projektu Mir dodnes.

Společnost Aurora Flight Sciences už celé desetiletí vyvíjí velký autonomní letoun na solární pohon jménem Odysseus, který by měl létat ve velkých výškách celé měsíce, jen s minimálními zásahy pozemních operátorů. Teď už je ale hotovo a Odysseus vzlétne na svůj první testovací let již počátkem příštího roku.

Tým Aurora Flight Sciences je dnes jedním z několika, které intenzivně pracují na vývoji technologie pseudosatelitů HAPS (podle anglického High-Altitude Pseudo-Satellite). Jde o drony, čili autonomní letouny nebo i vzducholodě, které by měly strávit dlouhou dobu ve velkých výškách, zhruba v rozmezí 20 až 50 kilometrů. Takové zařízení přitom může mít celou řadu možných využití, civilních i vojenských. Může dlouhodobě pozorovat klima či povrch planety, sbírat zpravodajské informace nebo třeba zajišťovat vysokorychlostní komunikaci.

TIP: Autonomní dron ApusDuo pro lety ve velkých výškách uspěl v testech

Odysseus by měl své konkurenty předčít v rozsahu operačního prostoru i ve hmotnosti nákladu, který při svém vznášení unese. Většinu povrchu Odyssea pokrývají solární panely, které přes den generují elektrickou energii. Ta se ukládá do baterií, které mají letoun zásobovat v noci.

Adolf Hitler se jako vychytralý nacista svezl na vlně ekonomické krize, do níž se Německo propadlo po první světové válce. Lidský strach využil nejen k tomu, aby upevnil svůj mocenský status, ale také aby rozpoutal druhý globální konflikt. Svými proslovy uchvacoval davy a jeho rozhodnutí ovládnout Evropu násilím změnilo chod dějin. Na konci války z něj však byla rozklepaná shrbená troska, která se nedokázala sama najíst, bez opory nemohla chodit a v jejíchž očích se podle doktora Ernsta-Günthera Schencka zračila jen prázdnota a smrt. 

Zázračný Morell

Cesta k Hitlerově zkáze přitom začala vcelku nevinně: zažívacími potížemi. Budoucí vůdce již odmala trpěl nevolností, bolestmi žaludku a nadměrnou plynatostí, která se projevovala, kdykoliv se ocitl ve vypjaté situaci. Nelibé příhody ho – již jako čelného představitele země – postihovaly převážně po jídle, takže se nezřídka stávalo, že se zničehonic zvedl od stolu a utekl z místnosti, kde právě večeřel s politickými stoupenci či jinými hodnostáři. Odebral se pak do svých pokojů, aby dal průchod plynatosti, nebo na záchod, pokud ho postihl průjem. 

Své potíže se nejprve pokoušel řešit sám příklonem k vegetariánské stravě, ovšem bez většího úspěchu. Nicméně jeho plyny po bezmasé dietě tolik nepáchly, takže se i nadále držel striktního jídelníčku. Teprve roku 1936 potkal Theodora Morella, který se v odborných kruzích „těšil“ pověsti absolutně neschopného lékaře, jehož metody hraničily se šarlatánstvím. Když mu však Hitler popsal své problémy, Morell vůdci slíbil, že ho do měsíce vyléčí. 

Magické injekce

Doktor předepsal hlavě Říše nejen prášky proti nadýmání, ale také pilulky nazvané Mutaflor (viz Prospěšná stolice). Nelze říct, zda skutečně zabraly, nebo pacientův podrážděný žaludek zklidnil už pouhý fakt, že se svěřil do rukou lékaře. Morellovi se každopádně v očích vůdce podařil zázrak a stal se jeho předním ošetřovatelem. „Jeho způsob léčení je tak logický, že v něj mám bezmeznou důvěru a jeho předpisy budu dodržovat do písmene,“ prohlásil údajně Hitler – a sám se tak odsoudil k záhubě.  

Zázračná medikace totiž postupem času přestala účinkovat a lékař musel přejít k drastičtějším metodám: Podával Hitlerovi injekce s vlastními „léčivými“ směsmi, o jejichž složení se dodnes vedou spory. Podle vyprávění očitých svědků však politik po aplikaci okamžitě ožíval a z malátného muže se mrknutím oka měnil v člověka energického a komunikativního. Je proto pravděpodobné, že v magických injekcích byla i nějaká droga na bázi amfetaminu. 

Zbědovaný vůdce

Přestože se Hitler sám cítil dobře, jeho zdravotní stav se pod Morellovým dohledem stále zhoršoval: Injekcí přibývalo – už v roce 1941 jich údajně dostával i víc než deset denně. Drtivé tempo způsobilo, že v roce 1944 měl již lékař problém najít na zničené kůži místo, kam by mohl aplikovat další dávku. Kromě toho vůdce užíval přes devadesát druhů léčiv, mnoho z nich každý den. Příznaků nemoci jej však zbavovaly pouze zdánlivě.  

V 56 letech tak z kontroverzní postavy dějin zbyla jen prázdná, na drogách závislá troska, která nedokázala rozumně uvažovat ani samostatně fungovat. Hitler si těsně před koncem války sáhl ve svém berlínském bunkru na život. Morella zabil infarkt v roce 1947. 

Dodnes používané označení hvězd coby stálic je vlastně velmi nepřesné. Hvězdy totiž nejsou stále stejné: Mnohé z nich vykazují pulzaci. Pulzační proměnné hvězdy patří mezi důležité vesmírné objekty, neboť periody pulzací některých z nich – například známých cefeid – úzce souvisejí se základními parametry daného objektu, zejména s jeho celkovou zářivostí. Ze změřené periody pulzací lze tudíž odvodit celkovou svítivost, a pokud ji srovnáme s pozorovanou jasností, můžeme nezávisle určit vzdálenost konkrétní hvězdy. 

Slunce nepatří mezi klasické pulzátory, přesto se o slunečních pulzacích mluví často. Nejedná se však o prostou změnu objemu hvězdy: Malé lokalizované výchylky připomínají svými projevy spíš pozemské zemětřesení. Jejich původcem jsou zvukové vlny vyvolané přípovrchovými konvektivními pohyby. Stejně jako na Zemi, i na Slunci a jemu podobných hvězdách lze tyto vlny využít ke studiu nitra daného objektu.

Z čistě legálního hlediska náleželo ženám druhořadé postavení, daleko za jejich otci, bratry a syny. Na druhou stranu vznikalo nemalé množství nouzových situací, kdy byl mužských příbuzných akutní nedostatek, což spolu s měnícím se životním stylem české šlechty umožnilo nejedné ženě roztáhnout pyšně svá křídla a vzlétnout skoro tak vysoko, jako kdyby byla muž. Skoro.

Ženy nového věku

Tradičně podřízené postavení ženy vůči muži v raném novověku vycházelo ze staršího středověkého odkazu, z teorií o slabosti a nedostatečnosti ženského pohlaví po stránce tělesné i duševní, o nečistotě žen a samozřejmě také ze všeobecně známého a odstrašujícího příběhu o prvotním hříchu spáchaném nehodnou Evou. Přestože existovala nepřeberná škála traktátů z per předních filozofů a teologů od těch liberálnějších až po nejzatvrzelejší misogyny, lze předpokládat, že většinová společnost o nich měla přinejlepším mlhavé povědomí. V praxi se při budování sociální hierarchie vycházelo ze zvyku, z přenášení zažitého vzorce z generace na generaci.

Šestnácté století, zvláště ve své druhé polovině, přivedlo na scénu zcela nový typ žen. Jejich otcové a bratři se zhlédli ve svěžích renesančních vlivech, které do Čech vály od jihu. V mládí se vydávali na kavalírské cesty vedoucí přes Alpy až do slunné Itálie a vraceli se okouzleni nejen tamější krajinou a architekturou, nýbrž i místními ženami. Byly tak jiné než Středoevropanky. Štíhlejší, plné grácie, elegantně oděné, bezprostřední, vzdělané. Českým šlechticům převrátily žebříček hodnot naruby a zcela změnily nároky, které začali klást na své vyvolené nevěsty a později na své dcery. 

Vedle zvýšeného důrazu na fyzickou krásu se pro ženu, jež chtěla obstát ve společnosti, stalo nutností dosažení alespoň základního vzdělání. Na šlechtických sídlech včetně těch venkovských začaly vznikat knihovny a dívkám k praktickým předmětům přibyla výuka čtení, psaní a jazyků. Vyučování zůstávalo kompletně domácí, řada rodin však začala najímat profesionální učitele a pečlivě dbala na jejich výběr. České šlechtičny sice v drtivé většině nemohly cestovat a poznat svět jižanské renesance na vlastní kůži, jeho esenci jim však zprostředkovávaly manželky šlechticů, kteří při výběru životní partnerky upřednostnili cizokrajné krásky před domácími dívkami.

Jako jedna z prvních do Čech přišla Marie Manrique de Lara. Tato někdejší dvorní dáma císařovny Marie Španělské, manželky Maxmiliána II., se v roce 1555 provdala za Vratislava II. z Pernštejna, nejvyššího kancléře Království českého. Jako dáma svázaná španělským dvorským ceremoniálem nebyla živoucím případem vášnivého temperamentu a nespoutanosti, jako o něco později italské manželky Jiřího Adama Bořity z Martinic a Humprechta Jana Černína, Giovanna di Gonzaga di Castiglione, respektive Diana Marie Ippoliti di Gazoldo, jež bavily i pobuřovaly společnost svými skandály a milostnými pletkami. 

Dámy rodu se zubří hlavou

Pernštejnský salón, v němž se v kruhu předních českých a moravských šlechticů a učenců probírala především politická a náboženská témata, se postupně stal jedním z nejvyhlášenějších ve střední Evropě. Z potomků vychovaných v tomto inspirativním prostředí se staly uhlazené a vzdělané osobnosti, fenomény své doby. Na prvním místě je nutné jmenovat Polyxenu, později provdanou z Rožmberka a z Lobkovic, která dodnes ztělesňuje jiskrný ideál renesanční šlechtičny. Polyxena z Pernštejna je mimo jiné přímo ukázkovým příkladem toho, že vzdělání nebylo pro ženy pouhým rozmarem či ozdobou jejich charakteru, nýbrž životní nutností. 

V této době došlo k rozvoji šlechtického podnikání a narůstající centralizaci, jejímž vlivem byli šlechtici vázáni výkonem politických a správních úřadů v Praze či ve Vídni a po většinu roku se zdržovali mimo svá sídla. Tím nabírala na významu role manželky coby správkyně rodových statků v době nepřítomnosti hlavy rodiny. Šlechtičny musely umět číst a psát, aby dokázaly udržovat písemný styk s manželem. Nejen proto, aby intimními dopisy zmírnily stesk plynoucí z dlouhodobého odloučení, nýbrž aby muže zároveň informovaly o dění na panstvích. Bylo třeba, aby ovládaly počty, znaly dopodrobna hospodářství a často musely prokázat nemalé organizační a diplomatické schopnosti, aby statky udržely v chodu. 

Pod ochranou císařovny

V jednotlivých situacích velmi záleželo na rodinném zázemí konkrétní šlechtičny a také na jejích zkušenostech z doby před sňatkem. Tíživé životní situace a vyhrocené manželské neshody byly výrazně méně pravděpodobné u dívek, které prošly dvorskou službou. Ta v případě mladých šlechtičen nahrazovala studijní a kavalírské cesty a představovala de facto jedinou možnost k vybudování vlastní kariéry. Většinou byla krátkodobá a vyhrazovala se neprovdaným dívkám či naopak vdovám.

Císařovniny dvorní dámy se těšily nejen úctě a vážnosti celé šlechtické společnosti, nýbrž i zvláštní ochraně císařovny, která bedlivě dohlížela na výběr budoucích životních partnerů svých urozených služebných. I díky této dvorské protekci se mohly odehrávat pohádkové svatby přecházející v harmonická manželství kavalírů a dam, jako tomu bylo u již zmiňované Marie Manrique de Lara či Erdmundy Terezy z Dietrichštejna. Ta si v roce 1681 vzala vysněného ženicha, kterého by neodmítla žádná žena v monarchii, zámožného a vzdělaného Jana Adama z Lichtenštejna. 

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Životní prostor většiny vdaných žen tvořila domácnost, buď na venkovském panství či v městském paláci. I když by se proto mohlo zdát, že se osudy šlechtičen až na několik světlých výjimek podobaly jako vejce vejci, opak je pravdou. Vinu za toto zdání nese především časté zpracovávání pramenů hromadnými statistickými metodami a také nešťastný zvyk nechat po smrti spálit soukromou korespondenci. Ve skutečnosti byla šlechta raného novověku plná individualit a neexistovaly dva totožné životní příběhy. 

Odlišnost ještě narůstala s tím, jak se ženám otvíraly další možnosti seberealizace. V 18. století byly v módě lovecké zábavy, ve století následujícím se řada žen angažovala v charitě. Nejedna šlechtična prokázala v 19. století mimořádný literární, výtvarný či dramatický talent, rozvoj infrastruktury zjednodušil cestování a mnohé ženy se vlivem zahraničních trendů našly v osobní péči o rodinu. 

Lidé nejsou úplně stejní. Kromě vzhledu se poměrně výrazně liší i svými osobnostmi. A odborníci postupně zjišťují, že v tom nejsme sami. Nejde přitom jenom o naše nejbližší příbuzné, jako jsou šimpanzi a další velcí primáti. Podle nového výzkumu mají své osobnosti, velmi podobné těm lidským, i kosatky.

Evoluční cesty kytovců a primátů se rozešly minimálně před 90 miliony let. Z toho vyplývá, že emoce a povahové rysy, které jsou nezbytné k vytvoření osobnosti, u lidí a kosatek nemají společné kořeny. Objevují v historii nezávisle, vždy u inteligentních a sociálně žijících zvířat.

TIP: Záhada rozřešena: K čemu je kosatkám dobrá menopauza?

Vědci zkoumali osobnosti těchto kytovců u celkem 24 kosatek, které žijí v zajetí, v mořském akváriu SeaWorld v kalifornském San Diegu a v zoo Loro Parque na španělském ostrově Tenerife. Při výzkumu využili zkušeností trenérů a dalších zaměstnanců, kteří velmi dobře znají své kosatky. Do budoucna výzkumný tým plánuje podobným způsobem prozkoumat osobnosti dalších druhů kytovců.

„Perla královny Marie Antoinetty“, jak se přívěsek s velkou perlou ve tvaru kapky a s diamanty nazývá, patřil k nejočekávanějším ze stovky dražených položek. Odhadovaná cena přívěsku se podobně jako u dalších šperků nabízených v tomto bloku pohybovala mezi jedním a dvěma miliony dolarů. 

Nový majitel za vzácný šperk zaplatí víc než jen vydraženou cenu. Se všemi poplatky ho bude koupě celkem stát 36 165 000 dolarů. Podle aukční síně Sotheby's jde o rekordní cenu za perlu vydraženou v aukci.

TIP: Naděje Marie Antoinetty: Útěk královské rodiny z Paříže

Součástí aukce byla dražba i dalších klenotů - perlových náhrdelníků, broží nebo diamantových náušnic, vesměs s pohnutými osudy. Některé z nich Marie Antoinetta v roce 1791 poslala přes Brusel do Vídně v naději, že se brzy setká se svou rakouskou rodinou. Ona i její manžel ale byli o dva roky později popraveni. Dražba klenotů z majetku parmských Bourbonů vynesla celkem přes 53 milionů švýcarských franků (1,2 miliardy korun). 

Jednou ze základních funkcí mozku je paměť. Díky ní si může člověk vybavit cokoliv, co prožije, a tyto informace potom používat dál. Jak organismus stárne, projevují se stále častěji různé výpadky této schopnosti. Pokud vás však vaše paměť zrazuje, aniž by to odpovídalo věku, je na čase zbystřit. Může se jednat o jednu z poruch, které mohou člověka postihnout.

Podle toho, jakým způsobem paměť ovlivňují, je psychologové dělí na dva velké okruhy – kvantitativní a kvalitativní. U kvantitativních poruch jde o postižení množství zapamatované látky. Kvalitativní poruchy způsobují problémy s vybavením si konkrétních myšlenek a především s jejich přesností a pravdivostí. Samotných typů poruch je pak celá řada.

Bájivá lhavost

Hieronymus Karl Friedrich Freiherr von Münchhausen žil v letech 1720 až 1797. Stal se předlohou pro hlavního hrdinu pohádkových příběhů barona Prášila. Podle něj byla také pojmenovaná bájivá lhavost jako Münchhausenův syndrom, která se odborně nazývá pseudologia phantastica. Bájivou lhavost popsal poprvé v roce 1891 německý psychiatr Anton Delbrück. Jedná se o psychickou poruchu, která se řadí ke kvalitativním a projevuje se patologickým lhaním – člověk s tímto syndromem má nutkavou potřebu vymýšlet si neustále nejrůznější příhody a dobrodružství. 

Ošemetný na celé věci je fakt, že sám pohádkář těmto příběhům bezmezně věří. Hlavním motivem není pro takového Prášila někoho obelstít, ale získat velkou pozornost a respekt. Lhaním sice nechce nikoho poškodit, ale myslí si, že by bez lhaní zůstal stát bokem společnosti a nikdo by si ho nevšímal. Trpí totiž velkým nedostatkem sebevědomí a bez vymýšlení historek není prakticky schopen žít.

Přísahám, tak to bylo!

Někteří lide nemluví pravdu, i když jsou přesvědčeni, že nelžou. Stav, kdy si člověk neúmyslně vymýšlí a své báje řadí mezi skutečné vzpomínky, se nazývá konfabulace. Jde vlastně o rekonstrukci vzpomínek na události, které si člověk buď nemůže pamatovat (věc se stala v jeho raném dětství), nebo je zapomněl v důsledku poškození mozku. 

Ke konfabulaci zážitků z dětství dochází například na základě fotografií doplněných vyprávěním jiných osob, které si událost pamatují. Člověk si pak do dospělosti odnáší příběh, o kterém si myslí, že si na něj přímo pamatuje, a při prohlížení fotografií se mu vybaví jako skutečný zážitek. Tento jev je zcela běžný a není třeba se nad ním nijak pozastavovat. K tomuto typu konfabulace se řadí i takzvané dětské lži, kterými si děti nahrazují chybějící vlastní zkušenosti a příčiny či následky prožitých dějů si domýšlejí podle míry vlastních dosažených znalostí.

Konec nevinnosti

Závažnému poškození mozku nasvědčuje konfabulace, při které postižený doplňuje chybějící vzpomínky smyšlenkami, které však zapomíná a stále mění. Snaží se tak zakrýt výpadky v paměti, které vznikly organickým poškozením mozku. Ve chvíli vytvoření falešné vzpomínky na ní postižený člověk skálopevně trvá. Ovšem po krátkém čase myšlenku zase zapomene a vymyslí si jiný útržek, kterým chybějící vzpomínku doplní, a o pravdivosti této verze je opět stejně přesvědčený. 

K tomuto typu poškození paměti může dojít v důsledku nějaké závažné nemoci (zánět mozkových blan nebo klíšťová encefalitida), po těžkém úrazu hlavy, při těžké toxikomanii (alkoholismus, závislost na drogách), po cévních mozkových příhodách, kdy pacient částečně ztratí paměť, při různých formách demencí (Alzheimerova choroba, Huntingtonova choroba, atrofie mozku, …) nebo u lidí trpících Korsakovovým syndromem.

Vím toho málo, ale zato přesně

Mezi kvantitativní poruchy patří například hypomnézie, jež způsobuje, že se nemocnému ukládá do paměti mnohem méně vjemů, než je obvyklé. Tento stav nemusí souviset jen s poruchou, často k němu dochází při únavě organismu, vyčerpání, nebo naopak bujarosti a v situacích, kdy je tělo vystaveno tak velkému množství podnětů, že je nestíhá zpracovávat a do paměti ukládat. Hypomnézii může zapříčinit i smutek a velké zahloubání do vlastních myšlenek, nachlazení nebo léky ovlivňující pozornost.

Opačný problém nazývají odborníci hypermnézií a jde skutečně o nadměrnou paměť. Tato porucha naštěstí nebývá příliš častá. Výkonnost paměti je při ní zvýšena, ale ostatní složky paměti jsou oslabeny – člověku se třeba hůře vzpomínky vybavují a není schopen určit správně jejich podrobnosti. Pokud je porucha součástí paranoidních psychóz, pacienti si nadměrně zapamatují obsah, který souvisí s jejich bludem. Relativní hypermnézie bývá někdy přítomna i u mentální retardace, kdy je paměť nadměrně vyvinuta, ale ostatní psychické schopnosti jsou oslabeny.

Například zázrační počtáři mohou mít velice nízkou inteligenci, ale je u nich nadměrně rozvinutá mechanická paměť. Mohlo by se zdát, že hypermnézie by mohla být výhodou, ale nemusí tomu tak být vždy. Nikdo by si asi nechtěl pamatovat každou drobnost i nepříjemnou vzpomínku na situaci ze své minulosti, kdy se cítil třeba trapně, smutně, nazlobeně. Vzpomínky navíc mohou být zkreslené, takže nakonec se na jejich pomoc nedá moc spolehnout.

Pouhé okno, nebo problém?

Při amnézii si člověk nepamatuje určitý obsah a vzpomínky za určitý časový úsek. Dochází k ní při poruchách vědomí, delirantních stavech, intoxikacích psychoaktivními látkami (alkohol, drogy, léky) nebo při silných afektivních stavech, kdy člověk pod vlivem svých emocí ztrácí vědomou kontrolu nad svým jednáním.

Velmi často se vyskytuje při úrazech hlavy nebo při neurologických nemocech, může ji způsobit například nádor zasahující paměťová centra. V případě, že si pacient nemůže vzpomenout na určité období před úrazem nebo před kritickým nárůstem nádoru, jedná se o amnézii retrográdní. Nepamatuje si například, kdo je, jak se jmenuje, nepozná blízké osoby, nepamatuje si, co se stalo před tím, než se udeřil do hlavy a podobně.

Méně častá je potom anterográdní amnézie, kdy si pacient nevzpomíná na období až po kritické události – například si nevybaví, co se stalo poté co upadl, či jak se dostal domů nebo do nemocnice. Posledním druhem amnézie je takzvaný disociativní typ, při kterém si člověk pamatuje relativně všechno, nevybavuje si však některé izolované části děje, které se týkají nějakého silně stresujícího nebo psychicky traumatizujícího zážitku – například detaily přepadení nebo znásilnění. 

Nejde o videozáznam – naštěstí

Lidská paměť je neobyčejně tvárná. Nelze ji přirovnat k videorekordéru, který přehraje přesně to, co předtím nahrál. Namísto toho v mozku od přírody funguje mechanismus, který se pokouší to, co se v minulosti stalo, rekonstruovat. V průběhu takové rekonstrukce často doplňuje na základě svých jiných minulých zážitků podrobnosti, které se „měly“ přihodit, ale ve skutečnosti se nepřihodily.

TIP: Falešné vzpomínky: Jak vzniká déjà vu?

Znamená to, že i u zdravého člověka je paměť plná bílých míst, jež si mozek doplnil vlastní fantazií, zkušenostmi a znalostmi a nahradil je tak více či méně přesnými domněnkami. Může to způsobit, že i lidé, kteří byli přítomni jedné konkrétní události, si ji pamatují docela jinak a snadno tak vzniknou nedorozumění. Je proto dobré vědět, že ani bez poruch není lidská paměť neomylná a vyjadřuje spíše názor a přesvědčení než objektivní skutečnost. 

I když se možná žížal štítíte, tak musíte uznat, že jsou vlastně dost čisté. Navzdory tomu, že celý život prolézají hlínou, bahnem a všemi možnými nečistotami, co jich jenom v půdě je. Jejich tajemství spočívá v tom, že žížaly neustále vylučují sliz, který jako lubrikant chrání tělo žížaly před nečistotami.

Němečtí materiáloví vědci žížaly dobře znají a vypůjčili si jejich trik pro svůj nový materiál. Je to pružný polymer, který je plný drobných pórů a obsahuje kapičky silikonového oleje. Tento olej za normálních okolností zůstává uvnitř materiálu. Pokud je ale vystavený působení tlaku, tak kapičky oleje změní tvar a proniknou skrz póry na povrch materiálu.

TIP: Vědci vyvinuli materiál, který mění barvu jako chameleóní kůže

Tímto způsobem se neustále obnovuje vrstva lubrikantu na povrchu materiálu, který je díky tomu stále kluzký. Stejně jako žížaly i tento materiál není úplně hladký, ale je ve skutečnosti hrubý, protože pak je vrstva lubrikantu tlustší a vydrží na materiálu podstatně déle. Nový materiál by mohl nalézt využití všude tam, kde objekty musí po něčem klouzat anebo pronikat pevným prostředím. Uplatnit by se mohl i v biomedicíně, protože neustále obnovovaná povrchová vrstva by byla prakticky bez nárostů bakterií.

Zhruba před rokem se vědcům podařilo poprvé detekovat gravitační vlny, vygenerované při splynutí dvou neutronových hvězd. Tyto vlny, které zachytila gravitační observatoř LIGO (Laser Interferometer Gravitational Wave Observatory), dostaly označení GW170817.

Brzy se ukázalo, že při této dramatické události vznikl zvláštní typ objektu o hmotnosti asi 2,7 Sluncí, s jakými zatím nemáme příliš zkušeností. Odborníci se doposud domnívali, že splynutím neutronových hvězd vznikla velmi málo hmotná černá díra. Pokud by to tak bylo, tak by šlo o nejlehčí známou černou díru.

Co vzniklo splynutím neutronových hvězd?

Maurice van Putten z jihokorejské Sejong University a Massimo della Valle z italské observatoře Osservatorio Astronomico de Capodimonte použili data z gravitační observatoře, která souvisejí s objektem GW170817, a znovu je detailně analyzovali. Použili k tomu nové postupy a modely, s nimiž se pokusili odhalit podstatu objektu, který vznikl splynutím neutronových hvězd.

TIP: Premiéra: Astronomové poprvé pozorovali zrození neutronové dvojhvězdy

Badatelé jsou na základě svých výsledků přesvědčeni, že při události GW170817 nevznikla superlehká černá díra, ale naopak supertěžká neutronová hvězda. Pokud mají vědci pravdu, jde o nejtěžší neutronovou hvězdu, jakou známe. Je to poprvé, kdy jsme vysledovali vznik takového objektu a potvrdili, že šlo o splynutí dvou menších neutronových hvězd.