Člověk miluje komfort. Po každodenním stresu chce uvolnit tělo v posteli a pohodlně se prospat do následujícího dne. I lůžko, věc tak zdánlivě banální, však prošlo mnohými vývojovými fázemi. A jeho počátky rozhodně nebyly pro pohodlí milovného člověka růžové.

Antika zvyklá na polehávání

Zatímco pravěkým lidem postačovala ke spokojenosti kůže nebo navršená měkká podestýlka, lidé starověkých civilizací začali prahnout po něčem, co by zpohodlnilo chvíle strávené odpočinkem. Dlouhé hodiny ležení si například v řeckořímském světě získaly takovou oblibu, že si tehdejší lidé uvykli polehávat na lůžkách i při takových činnostech, jakými bylo stolování. Lehátko (v Římě zvané lectus) se záhy stalo nejvýznamnějším kusem zařízení starověké domácnosti.

Dřevěná lůžka s jedním nebo dvěma proti sobě umístěnými opěradly pro hlavu byla podle vkusu svého majitele zdobena slonovinovými intarziemi nebo malbami. Pro větší pohodlí se na povrch rovněž kladly matrace a polštáře. Lehátka však nesloužila výhradně pro spaní, lidé odpočívali na lůžku i během stolování, což bylo praktické a pohodlné zároveň. Přejedený Říman ležící na lůžku se mohl po opulentní večeři rovnou na místě odebrat do říše snů. 

Postel s nebesy

S příchodem středověku antická pohodlnost upadla. Lidé jakoby vymazali část své historie a přenesli se zpět do dávných věků necivilizovaných dějin. Nejběžnějším typem podložky byla slaměná matrace, která dostatečně odizolovala spícího od studené podlahy jeho příbytku. Postel byla navíc ve středověku chápána jako určité centrum celého příbytku. Zde se rodily děti, zde se setkávalo, odkazovalo a umíralo.

Obyvatelé, kteří měli dostatek prostředků ke zkvalitnění si vlastního obydlí, však narozdíl od prostých lidí spávali na postelích bohatě zdobených tkaninami a závěsnými textiliemi. Gotická lůžka, typická čtyřmi soustruženými sloupky v bocích, mohla být překryta baldachýnem, který z postele vytvořil jakýsi uzavřený prostor. Díky silným látkám sem nepronikla zima a nocování se mohlo stát relativně příjemnou záležitostí. 

Postel jako přijímací síň

Postupem času nabývala lůžka stále roztodivnějších a propracovanějších tvarů. Vrcholem honosnosti bylo pravděpodobně baroko, kdy se z postelí stávaly nádherně a draze zdobené prostory s mnoha a mnoha textiliemi. Místo ke spaní však zároveň ztratilo svou intimitu. Nákladně architektonicky členěná lůžka začala fungovat jako audienční síň, kam za majitelem přicházely návštěvy, které se ani na okamžik nepozastavily nad, pro nás v mnoha směrech nezvyklou, situací. Francouzský král Ludvík XIV. prý ve své majestátní posteli přijímal dokonce dvůr i zahraniční velvyslance. 

Balustrádové podpěry, nožky ve tvaru bájných zvířat a obrovské a těžké baldachýny začaly brát za své teprve s příchodem nového stylu, klasicismu. Někdejší pompézní postele se vrátily zpět ke svému původnímu účelu. 

Postel 19. století

19. století přineslo do oblasti řezbářství nový výdobytek. Bylo jím ohýbání dřeva, s nímž jako první přišel Michael Thonet. Postele tak získaly další tvary a ozdoby a jejich zpracování mohlo jít ruku v ruce se střídajícími se uměleckými slohy. 

Lůžka venkovského obyvatelstva 19. století si ještě dlouho uchovávala svůj jednoduchý tvar. I zde však mohly být nalezeny umně zpracované kusy. Takový nábytek se potom dědil z generace na generaci a nezřídka se stávalo, že byl nejcennějším svatebním darem novomanželům. Lidé rovněž velice záhy pochopili další roli postele jakožto skladovacího prostoru. Nedostatek úložných ploch vedl obyvatele k využití všech koutů a vnitřek lůžek jako by byl k uskladňování věcí přímo stvořený. Konstrukce se proto začaly vyrábět jako duté s výsuvným šuplíkem.

TIP: Bez šroubků a hřebíků, nepostavíš nábytku: Jak to ale naši předci dělali?

Spatříme-li dnes postel 19. století, jen málo se liší od našich dnešních lůžek. Nemůžeme si však nevšimnout, že tehdejší rozměry se dost odlišovaly od současných dvoumetrových postelí. Titěrnost starých lůžek předminulého století byla dána nejen menším vzrůstem jejích majitelů, ale zejména tím, že lidé spali téměř vsedě s mnoha polštáři podloženými pod zády, které je ochraňovaly pře všudypřítomnou zimou.

Design světem vládne

Druhá polovina 20. a především naše 21. století vtrhlo do oblasti nábytkářství s novou vlnou designových postelí. Vedle klasického stylu začaly časopisy zabývající se obytným interiérem přinášet minimalistické formy postelí, které pozbyly veškerou někdejší zdobnost a omezily se pouze a jedině na účelnost. Lůžko se tak navrátilo ke své někdejší funkci, ke spaní. 

Měsíce rudé planety Deimos a Phobos jsou v porovnání s měsíci jiných planet Sluneční soustavy nápadně malé. Vědci si stále nejsou jistí, jak vlastně vznikly. Pokud jde o kamenné planety, tak Merkur a Venuše žádný měsíc nemají, zatímco náš Měsíc je v porovnání s Deimosem a Phobosem obrovský. 

Astrofyzici Robin Canup a Julien Salmon z amerického institutu South-West Research Institute jsou přesvědčeni, že za vznik měsíců Marsu byla zodpovědná srážka s velkým asteroidem.

Srážka s asteroidem

Mezi vědci dnes převažuje názor, že náš Měsíc vznikl po srážce proto-Země s protoplanetou o přibližné velikosti Marsu. Hmotnost Měsíce přitom odpovídá asi 1 procentu hmotnosti Země. Deimos s Phobosem ale váží asi tolik, jako jedna 50-miliontina Marsu. Proto se odborníci dříve domnívali, že jde spíše o asteroidy, které si Mars pochytal z nedalekého pásma asteroidů.

TIP: Záhada v blízkosti Marsu: Jak vznikly řetězce kráterů na měsíci Phobos?

Canup a Salmon ale mají za to, že Deimos a Phobos vznikly z hmoty, kterou vymrštil náraz velkého asteroidu na oběžnou dráhu kolem Marsu. Oba dnešní měsíce přitom měly vzniknout z vnější části takto vytvořeného prstence hmoty, zatímco z jeho vnitřní části vznikly větší měsíce, které ale záhy skončily zpátky na povrchu Marsu.

Madagaskar je sice menší než Texas, přesto je to ale ohromujícím zřídlem biologické pestrosti. 95 procent místních druhů plazů, 92 procent savců a 89 procent rostlin nežije nikde jinde na světě. Teď se tento unikátní seznam rozrostl o tři nové chameleony.

Všichni tři mají pořádný nos, za který by se nestyděl ani Pinocchio. Jeden z nich, který dostal jméno Calumna uetzi, se navíc pyšní zajímavým duhovým zbarvením. Měří asi 10 centimetrů a díky své barvě je snadno rozlišitelný od dalších chameleonů, kterých je ostrov plný.

Chameleonů žije na Madagaskaru téměř 90, alespoň pokud víme. Jedna třetina z nich byla objevena v posledních dvaceti letech a jejich počet ještě nejspíš nebude konečný. Na druhou stranu, chameleony i mnoho dalších druhů živočichů i rostlin na Madagaskaru ohrožuje intenzivní odlesňování.

Kopytníky jsou většinou rostliny mírného pásma, ale některé druhy v jihovýchodní Asii zasahují i do tropů. Nejvíce druhů roste v Japonsku (přes 30) a na jihovýchodě USA v Apalačském pohoří (10).

Kopytníky patří mezi nejproslulejší léčiva středověku. Celá rostlina kořeněně voní a její chuť se podobá pepři či zázvoru. První záznamy o použití a pěstování kopytníků jako léčivých rostlin pocházejí z Japonska (6. století) a z Evropy (9. století). Jejich léčivý účinek byl ale pravděpodobně znám ještě dřív. Ve středověku měl kopytník široké použití – čerstvý oddenek byl nejúčinnější známé dávidlo, užíval se i jako diuretikum, diaforetikum, proti nachlazení a zimnici.

TIP: Krása plující na hladině aneb Náročné splývání vodních rostlin

Některé druhy slouží v malém množství i jako aromatický povzbuzující prostředek, tonikum či proti nadýmání. Větší množství má však dráždivé účinky, může ochromit cévy i centrální nervový systém a dokonce způsobit smrt.

Když si třiadvacetiletý Scott Purdy zlomil nohu při závodech motokár, měl zhruba půlroční známost s dívkou a žil běžný život průměrného mladého muže. Kromě sádry na zraněnou nohu, dostal Scott od lékaře pro zmírnění bolesti i lék Lyrica (generikum známějšího Pregabalinu). Zpočátku bylo vše v pořádku, po několika týdnech se ale začaly dít věci.

Mladíka, který sám sebe do té doby považoval za ryzího heterosexuála, přestaly přitahovat ženy včetně jeho přítelkyně. Začal prý naopak pociťovat sexuální přitažlivost vůči mužům. Zmatený Scott se proto rozhodl vysadit léky proti bolesti a jeho sexuální preference se vrátily do starých kolejí. Podle Scotta jde o jasný důkaz o účincích léku na jeho sexuální orientaci.

Výrobcem léku je americký farmaceutický gigant Pfizer. Lék se běžně používá pro tlumení bolestí ale i při léčbě epilepsie a při úzkostných poruchách. Mezi nežádoucí vedlejší účinky výrobce uvádí možné závratě, sníženou bdělost a přechodně zastřené vidění. Studie zaměřená na antiepileptické přípravky také ukázala na mírně zvýšené riziko sebevražedných myšlenek a chování pacientů, kteří užívali Pregabalin. Jakoukoli souvislost s ovlivněním či dokonce změnou sexuální preference ale výrobce léku důrazně odmítá.

Sám Scott Purdy sice již lék neužívá, jeho život se ale změnil od základů. S přítelkyní se rozešel a smířil se s tím, že jej více přitahují muži než ženy. „Kdybych o nežádoucích účincích léku věděl dříve, nejspíš bych jej nikdy neužíval. Nyní se ale cítím být šťastný, protože jsem pochopil, kým ve skutečnosti jsem,“ svěřil se svou zkušeností Scott Purdy.

Zní to možná překvapivě, ale malé procento z nás (0,2–0,5 % populace) se skutečně „pyšní“ jedním žebrem navíc. Tzv. cervikální nebo též krční žebro představuje anatomickou odchylku: Vyrůstá ze sedmého krčního obratle, může se nacházet na levé či pravé straně nebo na obou a častěji se vyskytuje u žen. Zmíněná anomálie může souviset s onemocněním zvaným syndrom horní hrudní apretury, při němž dochází k dráždění či utlačování nervů a cév v podklíčkové oblasti. Mnohem častěji však lidé s cervikálním žebrem žijí zcela bez příznaků a lékaři nezvyklou odchylku objeví jen náhodou.

Největší teleskop, který opustil Zemi, obíhá naši planetu již 28 let. Hubbleův vesmírný teleskop (Hubble Space Telescope) na oběžnou dráhu vynesl 24. dubna 1990 raketoplán Discovery. Díky dalekohledu mohli vědci potvrdit existenci temné hmoty a také upřesnit stáří vesmíru.

Vesmírné oko

Přístroj, který vyrobili vědci z amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) a Evropské vesmírné agentury (ESA) a je pojmenován po americkém astronomovi Edwinu Hubbleovi.

TIP: Historie dalekohledu Hubble: Co všechno museli vědci překonat, aby jej dostali do vesmíru

U příležitosti 28. výročí vypuštění Hubbleova teleskopu, NASA zveřejnila snímek mlhoviny Laguna – obrovského mezihvězdného mračna, které patří mezi emisní mlhoviny a které se nachází v souhvězdí Střelce. Od Země dělí tuto mlhovinu zhruba 4 100 světelných let. Objevil ji Giovanni Battista Hodierna před rokem 1654 a Guillaume Le Gentil ji v roce 1747 popsal jako hvězdokupu s mlhovinou. V centru mlhoviny Laguna se nachází hvězda Herschel 36 - 200 000krát jasnější než naše Slunce. Energie této hvězdy je hlavním zdrojem ionizujícího ultrafialového záření pro tuto oblast.

Hubble je rozhodně jeden z nejvýznamnějších dalekohledů, jaký NASA má. Dodnes patří k tomu nejlepšímu, co si americká kosmonautika připsala na konto. Observatoř se podepsala pod 40 % objevů NASA, stala se legendou a symbolem úspěchu.

Drobní mořští živočichové, kteří jsou obvykle sotva viditelní pouhým okem, nevypadají moc na to, že by zvládli velké věci. Mořští biologové ale přišli na to, že ve skutečnosti patří k nejvlivnějším silám v oceánu. Jsou to totiž velmi účinní míchači vody.

Každou noc se gigantická hejna bilionů a bilionů nepatrných korýšů a dalších živočichů, kteří tvoří plankton, vydávají na cestu z hlubin oceánu k hladině, kde se náruživě živí drobnými řasami. Urazí při tom stovky metrů. Na sklonku noci se opět vracejí do hlubin.

TIP: Evoluce vítězí nad solením: Zooplankton si rychle zvyká na zimní posyp silnic

Každý z těchto maličkých živočichů při plavbě vzhůru a zase dolů usilovně zabírá svými končetinami. A přitom míchají vodu. Díky nim se intenzivně promíchávají vody různých vrstev oceánu a také se ve vodě pohybují živiny, bez nichž se život v oceánu neobejde. Následky pohybu nepatrného planktonu tedy zasahují celý oceán.

Od objevu hrobky císaře Čchin Š‘-chuang-tiho v roce 1974 se podařilo čínským vědcům odhalit nejedno tajemství. Mauzoleum přesto i nadále obestírá řada záhad. Není divu. Měření pomocí speciálních radarů dovolujících nahlédnout pod zemský povrch ukazuje, že hrobka je podstatně větší, než se ještě nedávno myslelo. Rozkládá se na neuvěřitelné ploše 98 kilometrů čtverečních! Je tedy dvěstěkrát rozlehlejší než celé Údolí králů s hrobkami staroegyptských faraonů! 

Záhadní Evropané 

V těsném sousedství císařské hrobky se nachází hned několik masových hrobů, do kterých byla uložena těla dělníků a řemeslníků. Zbytky řetězů z pout prozrazují, že jsou tu pochovaní i zločinci odsouzení k nuceným pracím. Všichni tito lidé zemřeli během tří desetiletí budování hrobky. 

Nedávno provedené analýzy DNA ostatků z těchto hrobů přinesly šokující odhalení. V populaci budovatelů hrobky se vyskytovali Evropané! „Máme v rukou důkaz těsných kontaktů prvního čínského císaře se Západem, a to dlouho před tím, než oba tyto světy propojila Hedvábná stezka,“ říká šéfka vykopávek v císařské hrobce Li Siou-čen. Benátského kupce Marca Pola kdosi předběhl v návštěvě čínského císařského dvora o plných 1 500 roků. Jenže kdo?

Řecká inspirace 

Kudy záhadní Evropané na Čchin Š‘-chuang-tiho dvůr přišli? Za života prvního čínského císaře ještě nepropojovala starověkou Evropu a Blízký východ s Čínou souvislá obchodní tepna Hedvábné stezky se systémem tržišť a stanic skýtajících zázemí obchodním karavanám. K tomu došlo až o pět století později. 

Také o totožnosti evropských budovatelů císařské hrobky můžeme jen spekulovat. Určité vodítko nabízejí samotné terakotové sochy. Číňané podobná sochařská díla nikdy předtím nevytvořili. Je proto pravděpodobné, že je realistické sochy v životní velikosti naučili dělat právě záhadní Evropané. V té době existovala jen jediná evropská velmoc, jejíž sochařství bylo na patřičné úrovni. Řecko Alexandra Makedonského! 

To by vysvětlovalo i cestu Evropanů do Číny. Alexandr posunul hranice své říše daleko na východ. Jeho vojska vstoupila například do Ferganské kotliny. Makedonský dobyvatel založil města na horním toku Indu. A i když se po jeho smrti v roce 323 př. n. l. impérium rychle rozpadalo, řecký vliv se z Asie vytrácel jen pomalu. Platí to i o řeckém sochařství. Někteří odborníci zde nacházejí společné rysy s klasickými řeckými sochami. Podobnost není patrná ani tak na sochách vojáků, jako spíše na sochách akrobatů, kteří měli císaře na onom světě bavit, nebo na bronzových sochách koní. Tyto nepřímé důkazy svědčí o tom, že záhadní Evropané pochovaní v sousedství impozantní hrobky mohli mít řecké kořeny. 

Nebyl by to první důkaz o stycích Číny a antických civilizací ve Středomoří. V čínských archivech se našly zprávy o příjezdu římských obchodníků. Za vlády římského císaře Augusta Seneca velmi ostře kritizoval rozmařilosti římských boháčů, kteří se odívali do čínského hedvábí. 

„Jsme přesvědčeni, že terakotová armáda měla inspiraci v řeckém sochařství a umění,“ říká vedoucí vykopávek Li Siou-čen a Lukas Nickel z univerzity ve Vídni k tomu dodává: „Myslím si, že tu byl řecký sochař, který vedl místní řemeslníky.“ 

Krvavý boj o trůn

O bojích o následnictví po Čchin Š‘-chuang-tiho smrti v roce 210 př. n. l. jsme si zatím dělali představu především z díla historika S‘-ma Čchiena sepsaného v roce 89 př. n. l. Z toho vyplývá, že jeden z mnoha císařových synů Čchin Er Š‘ zorganizoval vraždu zákonného dědice trůnu Fu-su a zmocnil se vlády nad zemí. 

Nové nálezy dokazují, že boj o trůn provázela krvavá lázeň, vedle níž je S‘-ma Čchienův popis románkem pro dospívající dívky. V blízkosti císařské hrobky se našly kostry mužů různého věku, pochované s předměty, jaké mohli vlastnit jen členové císařské rodiny. Jsou to zřejmě Čchin Š‘-chuang-tiho synové. O tom, že nezemřeli přirozenou smrtí, svědčí lebka rozštípnutá šípem ze samostřílu. Šíp musel být vystřelen z těsné blízkosti a mnohé napovídá tomu, že se jednalo o popravu.

U císařské hrobky se našla také zhruba stovka hrobů, s nimiž si archeologové zpočátku nevěděli rady. Pohřební komory zůstaly prázdné, ale u vchodů do nich ležely rozházené části těl nebožtíků rozsekaných na kusy. Kosti a zuby prozradily, že tu byly bestiálně pobity mladé ženy. Všude kolem nacházeli archeologové rozházené perly se zlatými šperky a ozdobami. Kdo byly tyto oběti brutálního násilí?

S‘-ma Čchien uvádí, že Čchin Er Š‘ nechal po nástupu k moci povraždit většinu otcových konkubín. Byl to zoufalý krok muže, který si uvědomoval vratkost své pozice. Co když je některá z otcových konkubín těhotná a porodí syna? Co když Čchin Er Š‘ovi nepřátelé tohoto potenciálního dědice ukryjí a vychovají z něj válečníka schopného svrhnout uzurpátora? Čchin Er Š‘ viděl jedinou možnost, jak tuhle hrozbu zažehnat. „Zabijte je!“ nařídil a rozpoutal tak krvavé peklo. 

Co dál?

Můžeme se na historikův popis císařovy hrobky spolehnout? Psal o Čchin Š‘-chuang-tiho pohřbu v době, kdy od smrti prvního císaře uplynulo více než století a na mnoha místech přehání. Vědci například považují za vyloučené, aby na hrobce pracovalo najednou 700 000 dělníků a trestanců. Na druhé straně S‘-ma Čchien neuvádí některá podstatná fakta. Nepadne tu například jediná zmínka o terakotové armádě. 

Archeologové se na vykopávky ve vlastní císařově hrobce v nejbližší době nechystají. Můžeme-li věřit S‘-ma Čchienovým textům, byl císař pochován s dary nesmírné hodnoty. Pokud se po více než dvou tisíciletích dochovaly, mohl by je kontakt se vzduchem a světlem nevratně poškodit. Dokud se nenajde řešení, jak je zakonzervovat, můžeme se jen domýšlet, jaká překvapení na nás v hrobce čekají…