Je sobota 21. října 1911. Na  dolnorakouské městečko Schwarzau je radost pohledět. Všude plno květin, na domech vlají vlajky, v ulicích se tísní svátečně oděné děti i dospělí. Obec očekává návštěvu nejvzácnější! Stařičký mocnář František Josef I. přijede na svatbu svého prasynovce Karla se Zitou Bourbonsko-Parmskou. 

Líbánky strávili mladí manželé v Reichenau a na oficiální svatební cestě projeli jižní část monarchie, kde navštívili i Karlův oblíbený zámek Miramare u Terstu. Po návratu žili na zámku v Brandýse nad Labem, kde Karel velel místní posádce. Vedli tu obyčejný život běžných měšťanů, proto si velice rychle získali oblibu u svých „sousedů“. Vše ale změnily výstřely v Sarajevu. Ze dne na den se stal Karel císařem a jako vrchní velitel se ocitl ve válce, kterou si nepřál a které nemohl zabránit.

Vynucená abdikace

Cílem mladého panovníka bylo brzké uzavření míru. Tajná mírová jednání, která vešla do dějin jako Sixtova aféra podle Zitina bratra Sixta, který je zprostředkovával, ztroskotala a navíc byla prozrazena. Karlovi a Zitě více uškodila, než prospěla. Na podzim 1918 se fronty zhroutily. Rakousko-Uhersko válku prohrálo a rozpad c. a k. monarchie už nebylo možné zastavit.

Když Karlovi předložili abdikační listinu, Zita mu v podpisu rozhořčeně bránila. Takto její odpor popsal v knize Smrt na Madeiře Karl Werkmann, císařův tajemník a důvěrník: „Nikdy! To je vyloučené, abys to podepsal! To je přece abdikace. Panovník nemůže nikdy abdikovat! Může být sesazen, může být zbaven panovnických práv. Ale vzdát se jich? Nikdy, nikdy, nikdy. Raději tu padnu s tebou! Pak přijde Otto. A i kdybychom padli všichni, jsou tu ještě jiní Habsburkové…“

Trudné cesty císařského páru

Přes Zitiny protesty Karel nakonec podepsal manifest, jenž znamenal konec panování Habsburků. Rakousko se stalo republikou. Ale ani teď to Zita nechápala jako definitivní pád monarchie. Věřila, že se na trůn vrátí. Mýlila se. Zpočátku měl prý císař dokonce v plánu žít v Brandýse jako prostý občan, ale setkal se u československých orgánů jen s nenávistí.

Kam tedy vedly první kroky císařské rodiny? Na zámek Eckartsau na Moravském poli. Nešlo o žádný luxus. Vysoké zámecké místnosti se nedaly vytopit, chyběly potraviny. Císař i většina dětí se silně prochladili. Jediná Zita se díky své dobré konstituci držela. Brzy ale začalo být jasné, že bude nutné Rakousko kvůli bezpečnosti opustit. Kam se uchýlit? I spřátelené státy se obávaly Habsburkům poskytnout azyl. Útočiště nakonec nalezli ve Švýcarsku a odtud sondovali poměry v Maďarsku. Abdikace se totiž týkala jen rakouského trůnu.

Naděje se však ukázaly jako marné. Dvojí pokus o restauraci monarchie v Maďarsku žalostně ztroskotal a skončil pro císařský a královský pár více než potupně. Diplomaté v celé Evropě byli jejich snahami pobouřeni a lámali si hlavu nad jejich budoucností. Zvítězil francouzský návrh na deportaci z Evropy. Kam? Na ostrov Madeira. Cíl ovšem diplomaté nejdříve tajili. Hned na začátku však bylo manželům dáno na srozuměnou, že jakákoli budoucí politická aktivita by mohla znamenat exil na ještě vzdálenějším či klimaticky nepříznivějším ostrově. Po třech týdnech strastiplné cesty dopluli Karel a Zita k břehům Madeiry. Jejich děti zatím zůstaly ve Švýcarsku.

Chvíli trvá, než se podaří Zitě složitě dopravit děti ze Švýcarska k nim. Žijí v nevyhovujících podmínkách, ale jsou všichni konečně pospolu. Ukázalo se, že baron Bruno Steiner, který se ve Švýcarsku staral o jejich majetek, beze stopy zmizel s penězi i rodinnými šperky. Drahocenný dvojitý perlový náhrdelník Marie Terezie, florentský diamant Karla Smělého, který by tehdy při prodeji vynesl deset milionů franků a další cennosti se už nikdy neobjevily. Rodina si nikde „neulila“ žádné finanční prostředky, nezaopatřila se. Později se stěhují do domu, který císařské rodině poskytl bezplatně portugalský bankéř. Měl sice nádherný výhled na moře, ale pro zimní pobyt se vůbec nehodil. Byl vlhký, neměl vhodné topení ani elektrické osvětlení.

Pobyt na ostrově císaři nesvědčil. Nachladil se, a aby šetřil rodinné finance, dlouho nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, bylo již pozdě. Ukázalo se, že má těžký zápal plic. Umírá na Bílou sobotu 1. dubna 1922 ve věku třiceti pěti let. Po skromném pohřbu, který mu zdrcená Zita vystrojila, bylo tělo posledního rakouského císaře uloženo v prosté rakvi v kostele Nossa Senhora do Monte ve Funchalu. Tam odpočívá dodnes.

Dáma v černém

Zita ovdověla ve třiceti letech, a ačkoli milovala pestré barvy, podobně jako kdysi Marie Terezie ani ona jiné šaty než černé už nikdy neoblékla. Poslední dítě se jí narodilo až po Karlově smrti už ve Španělsku, kde jí poskytl útočiště tehdejší král Alfons XIII., jeden z mála, kdo se k císařské rodině neobrátil zády. Později i s dětmi přesídlila do Belgie na zámek Ham u Bruselu. Tam její nejstarší syn Otto, kterého stále připravovala na budoucí dráhu císaře, studoval na katolické univerzitě v Lovani.

I všem dalším dětem poskytla vdova náležité vzdělání. Druhou světovou válku přečkali v USA a v Kanadě, kde se Zita věnovala charitativní činnosti. V padesátých letech se přece jen do Evropy vrátila. Žila v Lucembursku a Švýcarsku. Jen v Rakousku ji považovali za nežádoucí. Dokonce jí nedovolili zúčastnit se pohřbu její dcery Adelheid v roce 1971!

Návrat do vlasti

Poslední rakouská císařovna se nikdy svého titulu nezřekla a až do roku 1982 čekala na chvíli, kdy konečně navštíví „svou“ zemi. Zasloužili se o to společně tehdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky a španělský král Juan Carlos. A bývalé císařovně se dostalo triumfálního přijetí! Pak se do Rakouska vrátila ještě několikrát.

Pádu železné opony se bohužel nedožila, zemřela 14. března 1989. Její pohřeb, kterého se zúčastnilo šest set čestných hostů, mezi nimi i papež Jan Pavel II., se změnil ve státní akt a probíhal podle starého habsburského ceremoniálu. Její ostatky nakonec uložili ve Vídni do kapucínské hrobky mezi ostatní členy habsburského rodu.

Otázka srážky dvou největších planet Sluneční soustavy je v současné době čistě akademická: Na myslitelných časových škálách jsou trajektorie nejen těchto dvou, ale všech osmi velkých oběžnic zcela stabilní. Zároveň však nelze vyloučit, že by se v budoucnu mohly změnit – do stability drah by mohla zasáhnout nevyhnutelná kolize s galaxií v Andromedě nebo třeba nečekaný průlet blízké hvězdy. 

TIP: Exploze sto milionů supernov: Tak bude vypadat blížící se srážka dvojice černých děr

Kdyby se tedy Jupiter a Saturn srazily, ať už přímo, nebo při postupném gravitačním spirálování, uvolnilo by se velké množství energie ve formě tepla a volného materiálu. Nejspíš by vzniklo nové těleso, velká plynná planeta. Přinejmenším zpočátku by ji velmi pravděpodobně obklopoval plynný prstenec vyvržený při srážce, z nějž by zřejmě kondenzovala jádra nových měsíců. Délka zmíněného procesu i jeho přesný průběh by záležely na směru a rychlosti kolize planet.

Když jsem před více než deseti lety poprvé projížděl kolem ostrovů Skelligs, které z vod severního Atlantiku ční jen pár kilometrů od pobřeží Irska, dvě rozeklané špičaté skály mě okamžitě uchvátily. Větší ostrov Skellig Michael je krásně žíhaný zelenými kouty mezi skalami a protkaný úzce vyšlapanými cestičkami vedoucími až k hřebenu. Menší Skellig Rock je vlastně velká strmá skála s hřebeny do bíla zbarvenými trusem druhé největší evropské kolonie terejů. Ostrovy přitom mají nejen atraktivní vzhled k dokonalosti dobarvený početnými koloniemi hnízdících mořských ptáků, ale i neobyčejnou historii.

Obyvatelé v kutnách a v peří

První historické záznamy, které se zmiňují o ostrovech Skellig, pocházejí již z doby před naším letopočtem. Větší Skellig Michael se v 6. století stal útočištěm utlačovaných mnichů a jednou z nejmladších mnišských osad v Irsku. Mniši zde žili velice prostě v kamenných chatrčích postavených do tvaru včelího úlu. Každé ráno sestupovali po 660 schodech dolů k moři, aby si nachytali nějaké ryby a zbytek dne strávili na modlitbách a obhospodařováním svých záhonů. Místo opustili až ve 13. století a Skellig Michael se stal poutním místem. Samotná návštěva ostrova a jeho památek je opravdu hlubokým zážitkem a z každého koutu dýchá historie a spirituální síla. Pro mě je zde ovšem ještě mnohem silnější magnet – nynější stálí obyvatelé.

Ostrovy Skellig jsou útočištěm pro tisíce hnízdících mořských ptáků od terejů, přes alky malé a papuchalky až po různé druhy racků. Ti všichni tato místa navštěvují alespoň sezónně. Terejové a jejich obrovská kolonie na ostrově Skellig Rock si rozhodně zaslouží vlastní článek, a proto se chci zaměřit na dva jiné ptačí druhy, které mne zaujaly nejen vzhledem, ale rovněž způsobem života a schopností přežít i v těch nejdrsnějších podmínkách.

Pestrobarevní bojovníci

Papuchalk bělobradý (rovněž nazývaný ploskozobý, Fratercula arctica) je nápadně zbarvený opeřenec, jehož ve studených mořích prakticky není možné přehlédnout. Tito „papoušci severního Atlantiku“, jak se jim přezdívá, přilétají na pobřeží Irska každý duben. Tady pak hnízdí a přivádějí na svět mláďata. Na ostrově zůstávají až do konce července, kdy odlétají na svá zimní působiště – do severního Atlantiku a Severního ledového oceánu. Po výraznou část roku je jim domovem otevřený oceán. To samo o sobě nezní nijak neobyčejně. Když ale víte, jak nezměrně nepatrní jsou papuchalkové proti vlnám severního Atlantiku v zimních měsících, dostane představa o jejich životě úplně jiné rozměry.

Loni v říjnu jsem se vydal hledat vorvaně ke kontinentálnímu svahu na západním pobřeží. Šlo o celodenní výlet lodí asi 120 kilometrů daleko na otevřený oceán. Cestou jsme narazili na delfíny, ale taky na papuchalky. Moře bylo hodně rozbouřené a já s údivem pozoroval ty zhruba čtvrtmetrové mořské klauny, kteří na otevřeném oceánu jen tak seděli na vodě mezi obřími vlnami, zhruba čtyřicetkrát většími než oni sami. Jejich výrazné zbarvení bylo pryč. Přírodní zákonitosti zřejmě nevyžadují, aby byli papuchalkové pro zimní bitvu s Atlantikem krásní.

Úniky s plným zobákem

V zimě papuchalkové zápasí s bouřemi a v období hnízdění s racky, kteří se je neustále snaží obrat o potravu. Já jsem měl šanci strávit s nimi na ostrově jeden překrásný den a odpozorovat jejich denní rytmus. Papuchalkové hnízdí v kolonii. Usazují se převážně v norách vyhloubených na travnatých svazích, nebo si vytvoří místo mezi skalami a balvany. Úpravu hnízda, které vystýlají trávou, peřím nebo mořskými řasami, zajišťuje především samec. Když už jsou mláďata na světě, oba rodiče tráví celý den sháněním potravy na otevřeném moři. Potápějí se pro sledě a šproty, někdy i do značných hloubek. Pod vodou využívají svých silných křídel jako pádel a končetiny s blánami jim slouží za kormidlo. Bez vzduchu vydrží asi půl minuty. Horní čelist papuchalčího zobáku je poseta drobnými trny, které ptákům umožnují držet až třicet rybek najednou. Když už se jim do zobáku další úlovek nevejde, letí zpět ke hnízdu nakrmit mláďata.

Dostat se zpátky na ostrov ovšem není tak jednoduché. Je totiž hlídán ostražitými racky, kteří dobře vědí, že obrat malé papuchalky je pro ně jednodušší, než shánět potravu na moři. Papuchalci proto často musejí ostrov několikrát obletět, aby správně načasovali přistání a unikli nenechavým zlodějům. Když jsem se snažil tyto okamžiky zachytit, často jsem slyšel jen svištění křídel, když mi ptáci prolétávali kolem hlavy jako malé stíhačky. Jakmile papuchalkové přistanou, bez meškání zalezou do nory. Tam se svými ratolestmi zůstávají několik minut, a teprve pak vylétnou zpět na moře. Když je v okolí ostrova nedostatek ryb, musejí se za potravou vydávat i několik desítek kilometrů daleko. Tento rytmus se po dobu hnízdění opakuje každý den. Až do doby, kdy jsou mláďata připravená vydat se sama na moře, což je kolem 50. dne jejich věku. Koncem června, někdy i později, opouštějí papuchalkové ostrov a vydávají se trávit zimu v severním Atlantiku – na jedno z nejdivočejších míst světa.

Křídla pod hladinou

Dalším okouzlujícím obyvatelem ostrova, je alka malá (Alca torda), jejíž anglický název „Razorbill“ by se do češtiny dal přeložit „Zobák ostrý jako břitva“. Alky mají s papuchalky mnoho společného – poměrně nepatrný vzrůst, schopnost potápět se pod vodu, hnízdění na skalách i zimy strávené na oceánu. Já jsem se s nimi většinou setkával na cestách za delfíny a velrybami. Vždy jsem s oblibou pozoroval, jak s rychle kmitajícími křídly přelétají nad lodí. Nikdy mi ale nepřipadlo, že by šlo o zvlášť pozoruhodné živočichy, dokud jsem se s nimi nepotkal tváří v tvář. Nikoli ovšem ve vzduchu, ale pod hladinou.

Letos v létě jsem šnorchloval kolem ostrova a asi čtyři metry pod hladinou jsem zkoumal skalní stěnu, která padala do obrovské hloubky. Vtom jsem si všimnul plovoucího ptáka. Byl to alkoun, který si bez nejmenší známky nepohody plaval ze strany na stranu jako by něco hledal. Když se vynořil, zůstal chvíli na hladině a pak se potápěl znovu a znovu. Hned mi došlo, že jde o obrovskou příležitost vyfotografovat tyto ptáky pod hladinou. Bylo dobré počasí, a tak jsem se druhého dne vrátil na stejné místo. Nejen s člunem, ale tentokrát i s podvodním fotoaparátem.

Balet na pár nádechů

Bylo krásné ráno a na klidné hladině sedělo několik skupin alkounů úzkozobých (Uria Aalge) a alek malých. Opatrně jsem se k nim přiblížil a čekal, až se začnou potápět. Jakmile pod vodou zmizel první opeřenec, ihned jsem se i já potopil do několikametrové hloubky. Zůstal jsem nehybně „viset“ a doufal, že se některý z ptáků přiblíží na dobrou vzdálenost. Uplynuly asi dvě hodiny a já měl několik solidních záběrů alkounů. To nejlepší ale teprve mělo přijít. Proud mě odnesl o pár desítek metrů dál na moře a já se najednou ocitl uprostřed skupinky čtyř alek malých a jednoho alkouna, kteří se kolem mě začali potápět jako o život.

TIP: Fotograf, potápěč a milovník divočiny Richard Jaroněk: Miluju nenáviděná zvířata

Bez váhání jsem se taky spustil pod vodu a okamžitě jsem uviděl podmořskou plaveckou exhibici v podání alek. Zvědavě kroužily kolem mě a nakukovaly do skleněného pouzdra fotoaparátu. Obdobně jsem se pod hladinou setkal už s buřnáky na Azorech a tučňáky na Galapágách. Další neobvyklé setkání s pány vzduchu tedy zažívám v domácích smaragdových vodách Irska. Byl jsem obklopen alkami, které se úplně nabízely k fotografování a srdce mi bušilo jako o závod. Sotva jsem se vynořil k nádechu, hned jsem musel zpátky, abych něco neprošvihl. To celé trvalo úžasných pět minut, a pak jsem alky ztratil z dohledu.

Teprve na člunu jsem si uvědomil, jak velký dojem na mě tito nenápadní mořští ptáci udělali. Už nikdy pro mě nebudou jen těmi alkami, které jsem potkával při procházkách po útesech nebo projížďkách na lodi. Tito maličtí bojovníci severního Atlantiku jsou dokonalými vládci vzduchu i vody a umí přežít i v nejdrsnějších mořských podmínkách.

Mořské želvy karety obrovské obývají prakticky všechna teplá moře světa. Když vyrostou, mohou je ohrozit jenom velcí žraloci a lidé. A jak se bohužel ukazuje, také globální oteplování.

Karety, které se rozmnožují na severním konci Velkého bariérového útesu u pobřeží severní Austrálie, teď mají kvůli oteplování vážný problém. Náležejí totiž ke druhům, u nichž se na určení pohlaví podílí teplota prostředí.

TIP: Stoupající hladina moří a USA: V ohrožení jsou miliony Američanů

Když je teplota písku, v němž se vyvíjejí vejce karet, rovna 29 °C, poměr pohlaví vylíhlých želv je 1:1. Na jednoho nového samce připadá jedna nová samička. Když je chladněji, rodí více samců a když naopak tepleji, rodí se samice. Na severu Austrálie je teď vzhledem k oteplování 99 procent karet samičího pohlaví. Samci tam prakticky vymizeli a populaci karet tam teď hrozí lokální vyhynutí.

Sochu nazvanou Cristo del Miserere odvezli z kostela ve španělském městě Sotillo de la Ribera kvůli restauraci. Jakmile však pracovníci sundali Kristovi část prasklé bederní roušky, objevili v jeho pozadí tajnou schránku, jež ukrývala dopis z roku 1777: Napsal jej kaplan Joaquín Mínguez, který v „časové kapsli“ zanechal svědectví o své době.

TIP: Poselství příštím generacím: Stavbaři objevili schránku pro rok 2957

Za jeho života řádily v okolí tyfus a malárie, hlavní plodiny představovaly pšenice, žito, ječmen či oves a značné oblibě se vedle karet těšily také míčové hry. Kněz si pochvaloval i sklizeň vína, jež se toho roku údajně velmi vydařila. Originál zprávy byl poté odeslán španělskému arcibiskupovi a kopie se vrátila do útrob sochy.

V Egyptě se věčný život netýkal jen uchování duše.  Zachováno muselo být i tělo zemřelého, jelikož staří Egypťané věřili, že duše (ba) a životní síla (ka) se do něj musí pravidelně vracet, aby přežily. Aby se zabránilo rozkladu těla, podstupovalo zdlouhavý a strašlivý proces mumifikace. Díky tomu, že se tento proces ve starověkém Egyptě vyvíjel a vylepšoval po celá tisíciletí, dokázali Egypťané vytvořit jedny z nejlépe zachovalých mumií na světě. A my díky nim můžeme pohlédnout na tváře mužů, žen a dětí, které vypadají téměř stejně jako před 2 000 lety.

Dlouhá cesta k nesmrtelnosti

První egyptské mumie jsou datovány už do doby okolo 3 500 let př. n. l. Předtím byli egyptští občané pohřbíváni bez ohledu na sociální postavení v pouštních hrobech, což jejich těla dehydratovalo a tím je přirozeně zachovalo. Poté vznikla umělá metoda známá jako balzamování, která zajistila ještě lepší zachování těl a umožnila pohřbívat je v hrobkách.

Nejkomplikovanější postup mumifikace se vyvinul okolo roku 1550 př. n. l. a byl považován za nejlepší metodu konzervace. Při této metodě se odstranily vnitřní orgány, tělo se dehydratovalo a poté zavinulo do pruhů plátna. Jednalo se o nákladný a složitý proces, jenž trval zhruba 70 dní, mohli si jej tedy dovolit jen ti nejbohatší.

Nižší třídy se musely spokojit s alternativní metodou, jejíž součástí bylo rozmělnění vnitřních orgánů do tekuté podoby za pomoci cedrového oleje. Tekutina se pak odstranila přes konečník a tělo se uložilo do natronu (hydroxidu sodného), aby se mohlo vysušit. Balzamování se provádělo v Červené zemi, pouštní oblasti mimo hustě osídlená území, ze které byl snadný přístup k Nilu.

Po smrti se tělo odneslo na „místo očišťování“ zvané ibu, kde se umylo ve vodě z řeky. Poté se přeneslo do per nefer, tedy „balzamovacího domu“, což byl otevřený stan, který se dal větrat. Zde se tělo položilo na stůl, aby balzamovači mohli provést pitvu. Jednalo se o kvalifikované pracovníky s rozsáhlými znalostmi anatomie a s pevnou rukou. Často byli zároveň kněžími, protože důležitou součást mumifikace tvořilo provádění náboženských rituálů nad zemřelým. Nejzkušenější kněz vykonával hlavní části balzamovacího procesu a nosil přitom šakalí masku. To mělo symbolizovat přítomnost Anupa – boha balzamování a posmrtného života – během mumifikace.

Už jsme si zvykli, že americká robotická laboratoř Curiosity pečlivě zkoumá povrch Marsu a posílá nám spousty pozoruhodných snímků. Občas ale narazí na něco, co připoutá pozornost veřejnosti i odborníků po celém světě.

NASA před pár dny zveřejnila detailní snímky kamenů z rudé planety, na nichž jsou patrné zvláštní útvary, připomínající figurky z klacíků. Internet po nich okamžitě skočil a hned se na něm vyrojily neuvěřitelné spekulace. Podle jedněch by mohlo jít o marťanské fosilie, podle druhých jsou to zase pozůstatky dávné marťanské civilizace.

Co jsou „figurky“ zač?

Pravda bude nejspíše mnohem prozaičtější. I na Zemi běžně nacházíme podobné útvary, často ještě divočejších tvarů, a jejich původ s žádnými organismy ani civilizacemi nesouvisí. Definitivní odpověď by ale měly dát až přístroje, které má Curiosity k dispozici.

TIP: Nový objev Curiosity: Mars měl kdysi atmosféru plnou kyslíku

Laboratoř v této oblasti provádí intenzivní výzkum chemického složení hornin. Pomocí svého spektrometru Alpha Particle X-ray Spectrometer prozkoumala chemické složení „figurek“ i jejich okolí. Odborníci právě analyzují data ze spektrometru i dalších přístrojů Curiosity a pokud vše dobře dopadne, tak bychom se brzy mohli dozvědět, jak to s „figurkami“ vlastně je. 

Přestože je žebrota v Dubaji oficiálně zakázaná, neznamená to pochopitelně že zde neexistuje. Má však svá specifika. Vedle běžných žebráků, jaké známe i z ulic českých měst zde operují tzv. „chytří“ nebo též „profesionální žebráci“. Zaměřují se výhradně na od pohledu bohaté lidi. Namísto „pár drobných“ obvykle svou srdceryvnou historku doprovází žádostí o dar ve výši 1 000 dirhamů (v přepočtu bez mála 6 tisíc korun). Měsíčně si ti nejšikovnější dokáží vydělat až 270 000 dirhamů (tedy přes 1,5 milionu korun).

TIP: Chudoba v africké Keni: Za sexuální služby se zde platí rybami

Lukrativní zaměstnání láká do země stále více cizinců, kteří Dubaj navštíví na běžná turistická víza, aby si zde přivydělali žebrotou. Situace došla tak daleko, že v Dubaji fungují gangy, najímající si „profesionální žebráky“ z válkou a chudobou sužovaných zemí - z Libye, Sýrie, Iráku nebo třeba z Palestiny a Pákistánu. Většina výdělku (podle odhadů zhruba 90 %) pochopitelně směřuje do rukou organizátorů.

Místní úřady se snaží proti tomuto nezákonnému způsobu obživy bojovat. Za žebrotu hrozí v Spojených arabských emirátech vysoké pokuty a v případě cizinců i okamžité vyhoštění.

Linnarz dal rozkaz ke klesání a z výšky asi 3 300 m padala k zemi první zápalná bomba. Nezasáhla však žádný vojenský cíl, ale obytný dům ve čtvrti Stoke Newington. Prorazila střechu a ložnice i další pokoj se ocitly v plamenech. Přes dramatickou situaci všichni obyvatelé vyvázli bez zranění. Nyní už Britové věděli, že nad městem je německý zepelín.

TIP: Bezhlučná smrt: Německé vzducholodě nad Londýnem (1)

Nepříliš přesné bombardování

LZ 38 neúspěšně pokračovala v útoku směrem na jih. Ve vteřinových intervalech se sypaly další bomby. Než se přiblížil k Toweru, změnil velitel Linnarz mírně kurs nad Shoreditch. Další bomby padaly přes Whitechapel až po Stepney a brzy se jejich zásoba vyčerpala. Posledních pět jich dopadlo na městskou část Leytonstone, poté mise skončila.

Celkem si letecký útok vyžádal sedm mrtvých a 35 zraněných. Londýnští hasiči odhadli škody na majetku na částku 18 596 liber. Zásah utrpěl kromě několika domů také sklad plný whisky, hudební sál a synagoga. K výsledkům bombardování stálo ve zprávě kapitána Linnarze: „Škody způsobené bombardováním musí být značné, protože na mnoha místech vypukly požáry, z nichž některé se rychle rozšířily.“

Půl hodiny po půlnoci se vzducholoď nacházela na východním okraji města a mířila domů. Britové vyslali k jejímu stíhání celkem pětačtyřicet letounů, z nichž pouze jeden zahlédl útočníka, ale než mohl zahájit útok, začal mu selhávat motor a musel jít na přistání. Jeden z pilotů pak při nočním přistání zahynul. 

Nejednoznačná bilance 

Osádka LZ 38 se na ústup vydala opět severní trasou, dosáhla Severního moře a směřovala k belgickým břehům. Díky velmi jasné a bezmračné noci brzy spatřila tamní majáky. Ve 3.33 hodin přeletěla vzducholoď ve výšce 3 350 m pobřeží a nabrala kurs přímo do domovského přístavu v Bruselu-Evere. Tam bezpečně přistála prvního června v 5.45.

Kapitán Erich Linnarz považoval útok na Londýn za velký úspěch, který ve své zprávě zhodnotil: „V největším nebezpečí nad nepřátelským územím osádka odhodlaná k sebeobětování splnila svou povinnost. Sestávala ze tří důstojníků a devíti mužů na palubě, žádný muž nebyl v záloze. Každý jednotlivec svými schopnostmi, obezřetností a zkušenostmi na svém místě přispěl ke zdaru náročného letu.“

Faktem zůstává, že z vybraných cílů nezasáhly bomby ani jediný. Z dnešního pohledu vypadá tato akce jako neúspěšná, neboť způsobila jen „nepřímé škody“, nebo dokonce jako teroristický útok, který nakonec postihl jen nevinné civilisty. Pro německé ozbrojené síly však bylo důležitější, že LZ 38 dokázala svrhnout bomby a vrátit se domů téměř nepoškozená. Zdálo se, že začíná nová éra letecké války – a že útoky zepelínů na Velkou Británii budou dál nerušeně pokračovat se stejnou intenzitou. 

Odveta královského letectva 

Britové ale nehodlali nechat tento bezprecedentní útok bez odpovědi. Před svítáním dne 7. června vzlétly z letiště u belgického města Veurne letouny Henri Farman F.22, jejichž piloti měli za úkol zničit obávanou LZ 38 nebo alespoň její hangár. Téže noci z 6. na 7. června podnikly německé zepelíny další pokus o útok na Londýn. Kvůli silnému větru se však už nad Severním mořem obrátily zpět a přistály, LZ 38 tak dva piloti farmanů zastihli na zemi a shodili na ni bomby.

Obávaná vzducholoď už týden po své slavné akci skončila v plamenech. O pár dní později dokázal jeden pilot zničit vzducholoď i ve vzduchu – vyletěl nad ni a svrhl devítikilové bomby. Mnohem horší ovšem bylo pro německé vzduchoplavce zavedení fosforového zápalného střeliva do kulometů stíhačů, které dokázalo při jediném zásahu „létající doutníky“ v mžiku zapálit.

Přesto se Němci snažili v náletech pokračovat, v gondolách byly instalovány obranné kulomety, vzducholodím byl poskytován stíhací doprovod… Obzvláště velení německého námořnictva trvalo na pokračování náletů na Anglii i přes narůstající ztráty vzducholodí. Na začátku roku 1916 ale přesto začal postupný konec „zázračné zbraně“ – který naznačil už nepřesvědčivý první útok na Londýn.

Je horko, ale ve stínu stromů je příjemně. Les po včerejším dešti voní, sluneční paprsky prodírající se skrz větvoví ještě víc vytahují vůni pryskyřice, tlejícího listí i hnědé půdy pod našima nohama. Zvolna kráčíme po naučné stezce za naší průvodkyní a hustý porost kapradin, ostružinových šlahounů, mladých stromků i vzrostlých listnáčů místy evokuje dojem pralesa i neznalému oku. Sem tam leží podél cestičky padlý kmen porostlý mechovým kobercem. Hra světla a stínů pod příkrovem hustých větví ještě umocňuje tajemnou atmosféru tohoto místa.

Pohled do minulosti

Bez zásahu člověka by většinu České republiky dodnes pokrývaly pralesy. Člověk tu však je a krajinu přetváří ke svému obrazu. Již ve 13. století začalo také osidlování Podještědí, kde postupně přibývalo vesnic. Lesy byly káceny a vypalovány a koncem 19. století je na velké ploše nahradily pastviny a malá políčka. Po 2. světové válce došlo k vysídlení obyvatelstva, některé vesnice úplně zanikly. Políčka a pastviny byly zalesněny rychle rostoucím smrkem.

Smrk ztepilý (Picea abies) byl odedávna s oblibou vysazován pro hospodářské účely, ale zavádění smrkových monokultur přineslo četná úskalí. Na horských hřebenech je tato dřevina náchylná na větrné polomy, pod přikrývkou mokrého sněhu se snadno láme, vadí jí námraza. Kmeny napadá hniloba a různé plísně, o kůrovcových kalamitách ani nemluvě. A co se týká biodiverzity, celý ekosystém smrkového lesa tvoří jen několik málo druhů mechů, hub, přinejlepším kapradin a drobného hmyzu. O divoké přírodě překypující životem nemůže být ani řeč.

Když přiletí Čmelák

Chmurný stav podještědské krajiny se rozhodla změnit Společnost přátel přírody Čmelák, která dala v roce 2004 vzniknout ve střední Evropě unikátnímu projektu Nového pralesa.

V rámci návratu pralesa do Podještědí vykupuje Čmelák bezcenné lesní pozemky, na nichž smrkovou monokulturu prořezává a namísto ní vysazuje sazenice přirozené dřevinné skladby, které si pěstuje ve vlastních školkách. Od počátku výsadby Nového pralesa tak bylo do přírody na Ještědském hřebenu „navráceno“ víc než 70 000 buků, jedlí, jilmů, klenů a dalších dřevin.

Dárek s opravdovou hodnotou

Mladé stromky sází nejen zaměstnanci Čmeláka, ale i dobrovolníci, veřejnost během exkurzí (stejně jako my jsme si zasadili „svou“ jedli) či odsouzení v rámci alternativních trestů. Projekt lze podpořit i netradičně – v rámci veřejné sbírky si můžete zakoupit „kus pralesa“, je vám vystaven certifikát se jménem a stáváte se tak patronem Nového pralesa. Je to velice nevšední, ale v každém případě smysluplný dárek.

Dnes se Nový prales díky neutuchajícímu úsilí Čmeláka rozkládá na šesti pozemcích a zabírá plochu o rozloze 35 hektarů. Cílem je tyto jednotlivé části propojit v jeden ekologicky plnohodnotný celek a vytvořit zde bezzásahové území. Část Nového pralesa byla také zařazena do soustavy Natura 2000 (více informací viz ZDE). Již teď vede skrze nejzajímavější místa Nového pralesa česko-německá naučná stezka, právě ta, po níž nás provádí naše průvodkyně.

Návrat velkých šelem

Prales, o jehož návrat do Podještědí společnost Čmelák usiluje, je bující život, spleť kvetoucích bylin, křovisek, ale i staletých stromů, které čekají, až padnou k zemi, zetlí a promění se v obohacující humus. Prales jsou také mnozí živočichové včetně šelem. Na našem území kdysi žil rys ostrovid, vlk, medvěd hnědý i kočka divoká. Všechny tyto šelmy člověk zdárně vyhubil a teprve koncem 20. století se začalo s jejich pomalou reintrodukcí.

TIP: Soutok řek Moravy a Dyje aneb Divočina na jihu Moravy

V současnosti žije v Čechách populace rysů na Šumavě a vlků v Beskydech, kam se také občas ze Slovenska zatoulá medvěd. Tyto šelmy mají v přírodě nezastupitelné místo. Jsou to vrcholoví predátoři, kteří v krajině plní funkci regulační i sanitární. Pokud tedy chceme, aby se naše příroda vracela do stavu, kdy je schopná fungovat sama, bez lidských zásahů, aby v našich lesích žila silná, zdravá a přirozeně se chovající zvěř, je návrat velkých šelem naprostou nezbytností.

Podle nejnovějších výzkumů je reintrodukce vlků a rysů i do naší malé, zemědělsko-kulturní republiky možná (viz www.selmy.cz). Jde jen o to, abychom se oprostili od předsudků. Vlčí smečka, která by do Nového pralesa mohla být někdy v budoucnu vysazena, by byla drahokamem v koruně české přírody. Zatím se zde však vysazují pouze stromy. Musíme trpělivě čekat, až vyrostou.