Ze studia vědců však vyplývá, že noha sama o sobě byla mnohem více odolná vůči běžnému prostředí, než bychom se pravděpodobně domnívali. Dokud se člověk pohyboval po přírodním povrchu, chodidlo se na něj velmi snadno adaptovalo a čelilo většímu opotřebení. Teprve s nástupem dlážděných cest a později v souvislosti s asfaltem a makadamem bylo potřeba nohu čím dál více chránit.

Kdy a proč vlastně člověk upřednostnil obutou nohu před nohou bosou? S možnou teorií vzniku obuvnictví přišel americký výzkumník Louis Erik Trinkaus. Původní tvar nohy pravěkého člověka se podobal noze opičí s velkým palcem postaveným proti ostatním prstům. Evoluce však palec stále zřetelněji zmenšovala a posunovala do jednotné řady s ostatními. První boty byly zhotovovány z vláknitých materiálů. Většinou se splétaly z trávy, ovšem v zemích kde rostl šáchor mohla být obuv vytvářena rovněž z papyru.

Ať žije kůže

Kůže se dostala do popředí teprve mnohem později. Tento materiál totiž obsahuje vysoké procento vody a tím pádem sám o sobě nechrání před nepříznivými podmínkami a nízkými teplotami. Vhodnou látkou se stává až po vyčinění, kdy se do kůže přidává izolace v podobě tuku. Tento proces je však dost složitý a lidé si jeho principy osvojili teprve mnohem později.

 

 

Přestože by se starověká obuv mohla zdát nepohodlnou, její komfort a zejména účelnost je nezpochybnitelná. Díky nalezení zmrzlé mumie v Ötztálských Alpách mohli vědci zrekonstruovat pět tisíc let staré boty, které by v horských podmínkách překvapivě dostály kvalit dnešní nejdražší trekkingové obuvi. Podrážky byly zhotoveny z medvědí kůže a celá obuv byla propojena řemínkem z teletiny. Klenbu tvořila mřížka z lipového lýčí a vnitřek boty byl vycpán senem tak, aby na nohu v žádném místě nevznikal zvětšený tlak. Tím se zamezilo objevení puchýřů.

Kožené boty, respektive oblíbené sandály, se objevovaly zejména ve Středomoří. V klimaticky příhodném podnebí byly tyto otevřené boty vhodné, protože v případě dešťů odpuzovaly vodu, zatímco za horka příjemně větraly. Řekové a Římané velmi dbali o svůj vzhled a není proto divu, že začaly vznikat různé módní typy bot. Nejčastější obuví byly řemínkové sandály, přičemž jednotlivé pásky byly napevno připojeny k podrážce.

Středověk se špičkami

Středověk přinesl celou řadu nových typů obuvi, přestože většina společnosti chodila bosa. Oblíbené se staly barevné uzavřené boty, jejichž špička kopírovala tvar nohy. Později se začala protahovat až do neúměrných délek a často se také stáčela nahoru. Boty se špičkou prý byly příhodné zejména při nasedání na koně, kdy se noha dobře dostávala do třmenů. Pánská móda se časem velmi zjednodušila a vytvořila kalhoty přímo zakončené botami. Ve skutečnosti se jednalo o jakési návleky s podrážkami.

Zajímavostí zůstává, že ještě dlouhou dobu od vzniku bot nerozlišovali lidé pravou a levou. Obě byly připraveny stejně, ovšem z takového materiálu, aby se noze co možná nejlépe přizpůsobily.

Podpatky odznakem šlechty

V době novověku se obuv dále rozrůzňovala. Nejen podle šatů ale i podle bot se poznalo o jakého člověka jde. Ženy zkrášlovaly své toalety titěrnými střevíčky nebo naopak botami na vysokém podpatku. Ten sloužil především k ochraně lemu sukně před prachem ulice. Mužská obuv se postupně začala specializovat, v 16. století již existovaly značné rozdíly mezi botami řemeslníka a například lékaře.

V době vlády Ludvíka XIV. se obuvníci začali předhánět v počtu umístěných pentlí a ozdob na nártu boty. Dvorní mrav navíc velel nosit vysoké červené podpatky, jež byly z šatníku vyloučeny teprve za francouzské revoluce. Krátce po jejím odeznění se však do módy vrátily a ustálily se v ní až do současnosti.

Boty ovlivněné sportem

V průběhu 19. století se obuv zjednodušila. Dámy si nazuly kotníčkové boty, které se začaly hojně vyrábět i díky vynalezení šicího stroje. Práce ševců nyní ztratila svou zdlouhavost a produkce obuvi získala masivnější ráz. Navíc nové technologie při zpracování kůže vedly k poklesu cen kožených bot.

S tím, jak začala stoupat obliba sportu a kultu zdravého těla souvisely rovněž další typy vytvářené obuvi. Do běžného života člověka se totiž vloudily tkaničky. Ty sice existovaly v mnoha variantách již v daleké minulosti, ovšem způsob jejich upevnění a zejména zavazování je z hlediska dějin starý jen několik málo generací.

Do obuvnického odvětví velmi výrazně zasáhli i Češi. V roce 1894 založil Tomáš Baťa spolu se svými sourozenci Annou a Antonínem obuvnickou firmu. Přestože její počátky byly složité, Baťova práce si brzy našla své odbytiště a záhy se rozlétla po celém světě.

Vakorejsci štětkatí kdysi žili v rozsáhlých oblastech pustin vnitrozemí Austrálie. Pak je těžce zasáhl příchod celé řady invazních druhů, obvykle evropského původu. S králíky, kočkami a liškami si vakorejsci neporadili a v australském státě Novém Jižním Walesu potichu zmizeli ze scény, asi tak před stoletím.

Vypadalo to, že tyto roztomilé dravé vačnatce, kteří sice vypadají jako myšky nebo tarbíci, ale ve skutečnosti jsou mnohem blíže příbuzní tasmánskému čertovi, už nikdo v Novém Jižním Walesu neuvidí.

TIP: V Austrálii zřídili školu přežití pro ohrožené kunovce severní

Pak ale v Novém Jižním Walesu vzniklo útočiště pro původní druhy australské fauny, Sturt National Park. V této oblasti vybíjejí kočky, lišky i králíky a zamýšlejí sem vysazovat původní druhy živočichů. Vakorejsci štětkatí ale nehodlali čekat a v národním parku se zčistajasna objevili sami od sebe.

Zásadním mezníkem – možno říci druhou technologickou revolucí v bombardování – se stala válka ve Vietnamu. Jednalo se o zásadní nástup elektroniky, především výpočetní techniky, a nových druhů podvěšené letecké výzbroje. Probíhalo úspěšné testování přesné letecké munice určené k ničení bodových cílů. V té době již letectvo dokázalo, především s použitím zbraní hromadného ničení, zásadně ovlivnit výsledek války. Vietnamský konflikt zahájil přechod letectev k víceúčelovým typům, které spojovaly konstrukci a úkoly stíhacích a stíhacích-bombardovacích typů.

Předchozí část: Stále aktuální hrozba: Proměny bombardérů ve 20. století (1)

Konec studené války

Třetí technologická revoluce nastala na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy odstartoval přechod k paralelní a zároveň systémové informační válce. Objevily se nové systémy navigace, detekce a zaměření cílů, možnosti navedení/zaměřování letecké podvěšené munice a rovněž kategorie útočných bezpilotních prostředků. Změny taktiky a koncepce použití letectva vedly k širšímu využití víceúčelových bojových letounů, a dokonce vrtulníků jako prostředků bombardování.

Zároveň došlo k omezení počtu strategických bombardovacích letounů a praktickému odchodu taktických bombardérů do historie. V tomto období vyvíjely a vyráběly bombardéry již jen USA a SSSR. V průběhu uvedeného období odešla do výslužby většina stíhacích bombardérů (byly nahrazeny víceúčelovými bojovými letouny) a všechny taktické bombardéry. Letecké útoky posledních let jsou systémovou záležitostí, jež se opírá o tři základní faktory: průzkum, nosiče a výzbroj.

U nosičů jsou důležité navigační a zaměřovací systémy. To vše je doplněno systémem transferu informací v různých hladinách. Taktika nasazení se však za posledních dvacet let příliš nezměnila. Prohloubilo se především překrývání forem bojové činnosti bombardovacích, víceúčelových bojových a bitevních letounů.

Bombardování v symetrické válce

Z hlediska hodnocení efektivity činnosti letectva v konfliktech období třetí technologické revoluce vyvstává zásadní problém, a to asymetričnost bojové činnosti. Letectva útočníků, většinou USA a států NATO, měla značnou, ne-li absolutní technologickou i početní převahu. Z toho vyplývala jejich nadvláda ve vzduchu, takže až na výjimky bojovala pouze s pozemní protileteckou obranou různé intenzity.

Od války v Koreji byly v období druhé technologické revoluce bombardovacího letectva vedeny pouze tři symetrické války, a sice šestidenní válka (1967), jomkipurská válka (1973) a válka mezi Irákem a Íránem (1980–1988). V klasické (symetrické válce), tedy střetu přibližně početně i technologicky vyrovnaných protivníků, se vycházelo do značné míry z taktiky a strategie uplatňované za druhé světové války.

Tato globálně-bezpečnostní možnost byla (možná dočasně) ukončena rozpadem Varšavské smlouvy. Symetrická válka by mohla opět vypuknout pouze v případě střetu mezi NATO a Ruskem, popř. NATO a Čínou. Ovšem v takovém případě je podíl letectva, zvláště bombardovacího, na výsledku konfliktu diskutabilní, protože hlavním bojovým prostředkem by se pravděpodobně staly řízené střely na taktické i strategické úrovni. Vzhledem ke značné převaze NATO v počtech letounů a vrtulníků je to logické.

Pokračování v pátek 22. prosince

Naše planeta je před smetím z vesmíru chráněná lépe, než si odborníci mysleli. Ukazuje to nový výzkum amerických vědců, podle něhož přilétající kosmický kámen narazí na atmosféru a vzduch pod velkým tlakem způsobí, že meteoroid vybuchne.

Podle vedoucího výzkumu Jaye Meloshe z Purdueovy univerzity v takovém případě panuje velký gradient tlaku vzduchu mezi přední částí kosmického kamene, kde je tlak vysoký a zadní částí, kde je prakticky vakuum. Pokud si vzduch najde cestu, tak se pak snadno dostane dovnitř a meteoroid roztrhne na kusy.

Kosmické kameny vybuchují v atmosféře 

Už delší dobu jsme věděli, že kosmické balvany při průletu naší atmosférou vybuchují. Vědci ale nevěděli proč. Meloshiho tým proto detailně prozkoumal případ Čeljabinského meteoru v roce 2013, kdy meteoroid vybuchl velmi silnou explozí.

TIP: Štěstí přeje připraveným: NASA a FEMA cvičí scénář dopadu meteoritu

Vše nasvědčuje tomu, že obyvatele zemského povrchu v Čeljabinsku i na dalších místech světa, která zažila podobný incident, chránila atmosféra tím, že způsobila explozi přilétajícího tělesa. Na Zemi pak nedopadl velký balvan, ale množství malých úlomků, které již nebyly tak devastující.

Chemoterapie může významně pomoct proti nádorům, často ji ale doprovázejí velmi nepříjemné vedlejší účinky. Řešením by bylo dopravit léčivo přímo do nádoru. K tomu je ale zapotřebí vhodný dopravní prostředek.

Pro rakovinu děložního čípku, tedy vyloženě ženský nádor, by se mohly ideálním dopravním prostředkem stát upravené spermie. Proč právě ony? Především, spermie jsou předurčené k tomu, aby intenzivně hledaly a našly vajíčko. S trochou snahy je možné přesměrovat jejich zaměřovač na nádor.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrzuje: Mužům z vyspělých zemí kvapem ubývají spermie

Spermie rovněž zbytečně neprovokují imunitní systém pacientek a po použití by nedělaly v těle problémy. A v neposlední řadě, spermie jsou výtečnými plavci v prostředí pohlavních orgánů žen. Prozatím tam oplodňují vajíčka, v budoucnu by mohly zachraňovat životy ženám s rakovinou.

Město nad Seinou rádo vystavuje na odiv své okázalé bulváry a velkolepou architekturu. Paříž ale dovede být i záhadná se všemi svými tajemnými zákoutími, která nechávají nahlédnout do její středověké duše. V jedné takové uličce, nedaleko slavného Centre Pompidou, se nachází nejstarší dochovaný pařížský dům, kde žil údajný tvůrce kamene mudrců. 

Nejen čtenáři Harry Pottera znají jméno středověkého alchymisty Nicolase Flamela. Románová postava, která se v knize přátelila s ředitelem bradavické školy, Brumbálem, má svůj skutečný předobraz v pařížském písaři a notáři Nicolasu Flamelovi (1330–1418). Tento univerzitní písař se na sklonku svého života začal zabývat alchymií a přišel k velkému bohatství. 

Zda to bylo díky jeho alchymistickým úspěchům v oblasti výroby zlata, nalezení kamene mudrců nebo tomu, že půjčoval na lichvu, nikdo přesně neví. V roce 1407 každopádně nechal postavit v ulici Montmorency dům, který je dnes oficiálně nejstarším pařížským domem. Jeho kamenná fasáda nese původní desku zvoucí všechny nemocné či opuštěné, aby nalezli v domě útočiště. Kromě azylu potřebným nechal Flamel zbudovat i několik nemocnic a útulků. V domě se nyní nachází oblíbená restaurace střední cenové třídy (polední menu za 18 až 25 eur).

Veselé lebky a tajemný obelisk 

Románské katakomby na náměstí Denfert-Rochereau jsou oblíbenou turistickou destinací, neboť předvádí kostry a lebky ze všech pařížských hřbitovů poskládané do teatrálně děsivých či naopak až nemístně romantických kompozic. Těm, kteří se nechtějí strkat se skupinkou Japonců, můžeme doporučit jinou kostnici – malou a nenápadnou, ovšem s půvabnou zahradou a gotickou architekturou. Kostnice Saint-Séverin vedle stejnojmenného kostela je na úplném konci nevelkého náměstí s parkem a připomíná spíše klášterní zahradu obestřenou kuloárem chodeb se špičatými gotickými střechami.

Naše další destinace je velmi populární turistickou atrakcí od roku 2003, kdy vyšel román Šifra mistra Leonarda amerického spisovatele Dana Browna. Mnozí z vás možná tuší, že se jedná o gnómon v kostele Saint-Sulpice, jemuž spisovatel přisoudil jistá tajemství. Gnómon je bílý obelisk, který po většinu dne stojí utopen v temnotě chrámu. Pouze v poledne slouží jako sluneční hodiny, protože na obelisk dopadá světlo z okna naproti. V tom okamžiku kostelník z druhého největšího pařížského kostela rozezní zvon, aby bil pravé poledne. 

Když „musíte”

Jedna věc, která se turistům vždycky hodí, ale v málokterém průvodci ji opravdu najdou, jsou toalety. Na procházkách po jednom z nejromantičtějších měst světa se jednou prostě budete muset zastavit a vyhledat „onu“ místnost. Záchodky v nejnavštěvovanějším městě světa jsou pestrou směsicí největšího luxusu a nejodpudivější špíny. 

TIP: Ekologické močení po francouzsku: Ochrání novinka památky Paříže?

Některé pařížské hotýlky na předměstí, stejně jako mnohé restaurace v centru města, mají jednu libůstku jen pro opravdové fajnšmekry – turecké záchody. Není nutné dodávat, že ona díra v zemi s ťapkami po stranách není většinou ukázkou vypulírovaných kachliček, ale spíše smrdutým místem na splašky sloužícím nejspíš k tomu, aby zákazník rychle zaplatil a s ucpaným nosem vyběhl z restaurace. Na druhou stranu bezplatný systém veřejných záchodů funguje v Paříži vcelku dobře. Jsou to budky z plastu, které se po použití samy vyčistí. V centru jich najdete docela dost. Pokud si ale potrpíte na stoprocentní čistotu, přepychový styl a vytříbený design, rozhodně doporučujeme veřejné záchody vedle neoklasicistního kostela Madeleine. 

Nejluxusnější pařížské veřejné záchodky jsou postaveny v secesním stylu a většina návštěvníků si je chodí prohlížet, nikoli sem vykonat potřebu. Paní toaletářka je dokonale nalíčená a učesaná dáma, která si každého nevrle prohlíží a při placení vás upozorní, že fotit se zde opravdu nesmí. A tak nezbývá, než v posvátném tichu, jež jen občas přeruší hluk splachovadla nějakého opovážlivce, který se odvážil toalety opravdu použít, obdivovat dveře a stěny z masivního temného dřeva doplněné secesními vitrážemi s květinovými motivy.

Nejmenší dům a kankánová čtvrť 

Když procházíte rue du Chateau-d´Eau nedaleko náměstí République, živoucího místa se spoustou orientálních fastfoodů a krámků, zřejmě přehlédnete něco skutečně zajímavého - stojí tu nejmenší dům v Paříži. Na šířku měří pouhých 120 centimetrů a vysoký je zhruba 5 metrů. Tenhle „domeček pro panenky“, jak mu Francouzi přezdívají, se skládá z přízemí a jedné místnosti v prvním patře. Jak taková podivnost vznikla, nikdo přesně neví, koluje však legenda, že za vším stojí rodinný spor. Dědici se prý nemohli dohodnout, jak rozdělit majetek, a majitel to vyřešil tak, že malou uličku nechal prostě zastavět. 

Z náměstí République se pak můžete vydat do slavné kankánové čtvrti Pigalle, jejímž znakem je dodnes obří červené mlýnské kolo vyhlášeného podniku Moulin Rouge. Pokud vám dlouhonohé tanečnice se sukněmi vykasanými až ke krku nic neříkají, stačí poodejít pár kroků a stanete před slepou uličkou nesoucí hrdé označení Cité Véron. Je to jedna z mnoha slepých ulic v této čtvrti, do níž když vejdete, dýchne na vás poklidná atmosféra počátku století.

Cité Véron se ale navíc pyšní dvěma opravdu slavnými nájemníky. V čísle 6 tu od roku 1953 bydlel se svou rodinou slavný francouzský básník Jacques Prévert. Strávil zde více než dvacet let a po dobu šesti let měl souseda neméně slavného než on sám: Borise Viana, s nímž sdílel společnou terasu s výhledem na Moulin Rouge. Slavný spisovatel, autor i u nás oblíbené Pěny dní či Naplivu na vaše hroby, tady žil až do své smrti v roce 1959. Jeho druhá žena Ursula, která ho vždy neúnavně podporovala, zde zemřela v roce 2010. 

Obecní radnice se v 90. letech rozhodla, že Cité Véron přejmenuje na Cité Pierre Dac – po slavném francouzském humoristovi, ale kvůli protestům obyvatel k tomu nakonec nedošlo. 

Když bolí nohy 

Pokud budete z věčného chození unavení, nabízí se jako možná alternativa svezení autobusem, a to nikoli turistickým vyhlídkovým, za nějž zaplatíte nekřesťanský peníz, ale obyčejným městským. Doporučit můžeme zejména linku 21 a linku 24. Obě vyjíždějí z nádraží St-Lazare.

TIP: Paříž očima Seiny: Na projížďce francouzskou metropolí

Autobus číslo 21 jezdí kolem Opery Garnier, která se pyšní velkolepě vymalovaným stropem z roku 1963 od Marca Chagalla, poté zajede k Palais Royal (Královský palác), kde sídlí národní divadlo Comédie-Française a Státní rada, a pokračuje po rue Rivoli, což je nákupní třída s bezpočtem módních obchodů. Linka projíždí Île de la Cité, na němž se nachází slavná katedrála Notre-Dame, a kolem fontány St. Michel, kde si Pařížané s oblibou dávají dostaveníčko, a doveze vás až k Lucemburským zahradám. Autobus číslo 24 vás zase poveze kolem kostela Madeleine, poté k slavnému Musée d´Orsay a pokračuje po nábřeží Seiny až do srdce Paříže – k fontáně St-Michel. 

Infekce virem HIV je v dnešní době stále ještě neléčitelná. Soudobé léky dovedou lidem s touto nákazou zařídit víceméně normální život. Ani tak to ale pacienti nemají jednoduché. Asi u poloviny lidí s HIV dochází k poklesu duševních schopností.

Odborníci věří, že přinejmenším z části je za tento pokles zodpovědný chronický zánět mozku, k němuž u mnoha pacientů s virem HIV dochází. Imunitní systém těchto lidí totiž neustále bojuje s přítomnou infekcí a časem víc škodí, než pomáhá. Američtí vědci Michiganské státní univerzity nedávno přišli na to, že by v tomto případě mohla pomoci medicínská marihuana.

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

Jde o to, že marihuana má mimo jiné i výrazně protizánětlivé účinky. Vědci v úvodních experimentech potvrdili, že účinné látky marihuany skutečně významně snižují počet imunitních buněk vyvolávajících zánět.

Necelých třicet kilometrů na severovýchod od Brna leží obce Podomí a Ruprechtov. Tady se už zvedá Drahanská vrchovina. V lese mezi oběma obcemi je místo zvané Psí žleb. Teče tudy potok, který se po chvíli vlévá do Malé Hané. Před půl stoletím u něj našel lékař a amatérský archeolog Ervín Černý stopy po základech šesti domů. Aniž to tušil, zřejmě nalezl místo, kde se vynořil i s průvodem 130 dětí krysař z Hameln.

Legenda o pištci

V roce 1284 se prý v Hameln objevil podivný muž. Měl na sobě kabát z pestrého sukna a vydával se za krysaře. Tvrdil, že za peníze zbaví měšťany všech myší a krys, které je už dlouho trápily. Když se domluvili, krysař vytáhl dlouhou píšťalu a začal pískat táhlou melodii. Krysy vylezly v ohromném množství ze všech domů a sběhly se kolem tajemného muže. Krysař vyšel pomalým krokem z města a celý ten houf havěti za ním. Tak muž došel k řece Vezeře, podkasal si kabát a vstoupil do vody. Všechna krysí havěť se vrhla do vody a utopila se.

Když byli měšťané takto osvobozeni od krysího trápení, začali litovat, že slíbili krysaři vysokou mzdu, a jali se vykrucovat. Marně se cizinec zlobil a dohadoval, nakonec musel opustit město s prázdnou. Avšak 26. června, na den sv. Jana a Pavla, se objevil znovu, tentokrát oblečen jako myslivec s červeným kloboukem a rozezlenou tváří. Opět se rozezvučela jeho píšťala v ulicích a brzy začaly ze všech domů vybíhat už ne krysy a myši, ale chlapci a děvčata. Šli za ním všichni starší čtyř let, mezi nimi také purkmistrova dcera. Bylo jich celkem 130. Přivedl je k jedné hoře za městem, kde s nimi navěky zmizel. Tak přišli Hamelnští o své děti. 

Ptáte se asi, je-li na tom vůbec něco pravdy? Zvláštní je už to, že pověst nezačíná něčím jako „stalo se kdysi”, ale že uvádí přesné datum a místo: 26. června 1284 v městě Hameln. Ten fakt sám už přilákal několik generací badatelů. Našly se i dokumenty o tom, že v Hameln toho roku došlo k záhadnému odchodu dětí. Odvedl je prý nápadně oblečený muž a ve městě je už nikdo nespatřil. Doklady jsou to sporé, ale přesvědčivé. Vydat se za nimi musíme až do severního Německa. Hameln leží v Dolním Sasku, asi čtyřicet kilometrů od Hannoveru, a dnes je proslulé právě díky krysaři.

Věk kolonizace

Konec 13. století, tedy doba, do které je zasazen příběh o krysaři, to je doba velkého pohybu obyvatelstva ze západu Evropy na východ, označovaného jako kolonizace. Z relativně přelidněných území v Německu, ve Flandrech, ale také v severní Francii, odcházeli lidé houfně na východ, aby v neosídlených oblastech střední a východní Evropy zakládali nové vesnice a města. U nás přinesla kolonizace za posledních Přemyslovců hospodářský rozkvět. Vznikala města, rozvíjela se řemesla, zemědělství i obchod. Wolfgang Wann, kdysi archiváře v Opavě, později ve Würzburgu, rozpřádá teorii, podle které je pověst o dětech z Hameln odrazem situace, kdy mladí lidé opouštěli přelidněné Dolní Sasko a odcházeli si založit nový život na východ.

Kolem problému „krysař” existuje bohatá literatura a několik teorií. Zájem se však pochopitelně soustřeďuje i na okolnosti odchodu dětí z města. Historici a jazykovědci došli k poznatku, že obsah středohornoněmeckého pojmu kint ze starých textů se zcela nekryje s moderním německým Kind (dítě), ale znamenal ve své době také mladíka nebo dívku. Tím dostal výklad pověsti o dětech z Hameln nový rozměr. Nápadně oděný pištec mohl odvést z města na východ nikoliv děti, ale mladé lidi.

V souvislosti s kolonizací se nám pestře oděný cizinec s píšťalou představuje jako lokátor, tedy člověk, který měl za úkol přivést nové osadníky a jejich jménem uzavíral smlouvu s feudálním držitelem osídlovaných území. Šlo patrně o osobu šlechtického původu, což vysvětluje i jeho pestrý a obdivovaný oděv („spanilý, dobře oblečený mladý muž ve věku třiceti let, jehož postavu i oděv obdivovali všichni, kdo ho viděli”).

Z Německa k nám

S přijatelným vysvětlením přišel právě Wolfgang Wann. Teprve posmrtně, roku 1984, mu vyšla v Mnichově útlá knížka s názvem Krysař z Hameln, která shrnuje autorovo celoživotní studium. Jeho závěry nás přenášejí z kolébky pověsti Dolního Saska na Moravu, z Hameln na Brněnsko.

Z obsáhlého listinného materiálu k moravským dějinám 13. století vyhledal všechna dostupná jména a utřídil je. Totéž provedl se starými písemnosti z Dolního Saska. Díky této mravenčí práci zjistil, že v letech 1250– 1300 bylo ve službách olomouckého biskupa a jeho leníků na 300 lokátorů. Vedle slovanských a jazykově nejednoznačných jmen zjistil asi 150 německých. Pro některá našel protějšek v Dolním Sasku, a to dokonce přímo v Hameln a jeho nejbližším okolí (Fülme neboli Füllstein, Stango alias Stange, Wertinghausen, Vrolenvezen vulgo Frolebsen, Stoskvisch, Ohsen, Turri, Rottorpe, Loo a další).

Hledat typická dolnosaská jména mezi prostými kolonisty bylo mnohem obtížnější, neboť většina z nich měla jen jména křestní. Přesto se i tady Wannovi podařilo sestavit poměrně dlouhý seznam. Překvapením byla jména, která napovídala původ z Hameln. V průběhu kolonizace se na Moravě objevují lidé zvaní Hamel, Hamal, Hamelius, Haemler.

Lokátory a biskupovy leníky z Hameln a okolí najdeme i na Brněnsku. Například jméno lokátora Boda či Bode se přímo odráží v názvu vsi Boda, což je nejstarší označení obce Podomí, ležící na rozhraní dnešních okresů Vyškov a Blansko. K tomuto kraji se pojí i nejzávažnější objev doktora Wanna. V sousedství Podomí totiž stávala ve středověku jiná ves, označovaná v nejstarších pramenech jako Hemlynkow. Tato osada o třiceti lánech v sousedství německých vesnic, vzniklých za kolonizace, se nacházela na panství Holštejn, někdejším manství olomouckých biskupů. V jejím názvu (též Hemlíkov či villa dicta Hamlynkow) nachází Wolfgang Wann počeštěnou podobu původního německého Hamlingen či Hämlingen, což znamená Hamelnští, tedy obyvatelé Hameln.

Na moravské mýtině

Čeští filologové a historici vyvozují název obce z neznámého německého základu, Wann však byl přesvědčen, že našel konečné vysvětlení otázky, kam došly „děti z Hameln”. Nikde jinde ve východní Evropě, kde probíhala kolonizace, se nevyskytovala obec podobného jména. Nikde, kromě jediného případu na Brněnsku.

Zní to věrohodně, i když chybějí přímé doklady. První zmínka o Hamlínkovu je až z doby vzdálené téměř sedmdesát let od exodu hamelnských dětí. Vesnice však nepochybně existovala už před rokem 1351 a sporé informace nasvědčují, že vznikla za kolonizace vymýcením lesa. Kruh se pomalu uzavírá: krysař-lokátor a děti z Hameln, jejich odchod z města, při kterém se ztrácí Hamelnským z očí u místa zvaného Kalvárie, příchod na Moravu a založení obce Hamlínkov.

Americká vesmírná agentura NASA intenzivně pracuje na vývoji nové nosné rakety Space Launch System (SLS). V rámci příprav specialisté NASA ve středu 13. prosince uskutečnili nejnovější test motoru pro tuto nosnou raketu. První verze rakety SLS budou používat upravené motory RS-25, čili raketové motory na kapalné palivo, s nimiž létaly americké raketoplány Space Shuttle.

Test motoru RS-25, který obsahoval 3D tištěné součásti, proběhl ve středisku NASA Stennis Space Center poblíž Bay St. Louis, stát Mississippi. Testovaný motor pracoval po dobu 400 sekund a vytvořil při tom mohutný oblak kouře.

Raketové motory pro SLS

NASA vyvíjí tyto motory se společností Aerojet Rocketdyne. Používají při tom 3D tisk i další nové technologie, aby s jejich pomocí snížili jak finanční náklady, tak i čas potřebný k výrobě takových motorů, aniž by přitom obětovali bezpečnost motorů a jejich spolehlivost.

TIP: Start rakety SLS se odkládá: Do vesmíru by měla odstartovat nejpozději v roce 2020

Motory RS-25 by se měly dostat ke slovu nejdříve v roce 2019, na kdy je plánován první start nosné rakety SLS. První mise ponese název Exploration Mission 1. V jejím průběhu se kosmická loď Orion bez lidské posádky vydá na cestu kolem Měsíce a pak se vrátí zpět na Zemi.

Robůtci Dobi, které vyrábí firma WL Intelligent Technology, zvládají omezeně mluvit, zpívat a nechybí jim ani pár dalších lidských projevů. Dovedou však také tančit, což je kvalifikovalo k pokusu o překonání rekordu v počtu strojů skotačících na jednom místě.

Loni v této kategorii získala zápis do Guinnessovy knihy čínská společnost Ever Win Company za 1 007 tancujících robotů. Modelů Dobi se ovšem dalo v jeden okamžik do pohybu celkem 1 069 a předvedly publiku bezchybnou minutovou sestavu. Původně se jich do akce vrhlo dokonce ještě víc, pár z nich ovšem neudrželo rovnováhu, spadlo a muselo být diskvalifikováno.