Po celá 30. a 40. léta 16. století prožívala anglikánská církev stálé proměny věrouky, kdy se doslova ode zdi ke zdi pohybovala mezi konzervativním katolicismem a radikální reformací. Metamorfóza církevního učení působila tím podivněji, že nepředstavovala produkt teologických rozprav, ale hlasování v parlamentu. Radikální obrat k rigidnímu katolictví provedl roku 1539 Jindřich VIII. vydáním Šesti článků víry – zákona přijatého jako právní nástroj k zastavení protestantismu. Jejich hlavní autor, konzervativní winchesterský biskup Stephen Gardiner, je přiléhavě nazval „karabáč s šesti řemínky“.

Konec různosti názorů

V prvním článku zákon stanovil reálnou přítomnost Krista v hostii, přičemž popírání uvedené skutečnosti se trestalo upálením, a to i pokud viník svůj názor odvolal. Další články zakazovaly kněžím sňatky, ačkoliv v předchozích letech byly povoleny. Obnovily se soukromé i zádušní mše a zpovědi, zatímco odmítání jejich svátostného charakteru se trestalo oběšením a konfiskací majetku. S daným trestem museli počítat i kněží, kteří nezapudili své manželky, a ti, kdo se pokusili emigrovat z náboženských důvodů.

Při projednávání zákona horní komorou se paradoxně stal jeho hlavním odpůrcem primas anglikánské církve, canterburský arcibiskup Thomas Cranmer, který po tři dny lobboval u duchovních a světských lordů proti jednotlivým ustanovením. Svůj boj však prohrál, protože články podporoval král Jindřich. Vstoupily tak v platnost v podobě „zákona rušícího různost názorů“, jehož následkem byli svých úřadů zbaveni biskupové protestantského smýšlení. Hugh Latimer, bývalý biskup z Worcesteru a autor protestantského anglikánského dogmatismu, byl uvržen do vězení v Toweru. Arcibiskup Cranmer však na nic nečekal, poslal manželku zpět do Hesenska a krále ujistil o své poslušnosti.

S medvědem na lodi

O týden později se ovšem udála příhoda, jež Cranmera málem dovedla do vězeňské cely. Ještě před projednáváním zákona si shrnul argumenty, které pak používal při diskusích s nerozhodnutými lordy. Celkem 77 hustě popsaných listů nicméně představovalo velmi nepohodlné svědectví o skutečných názorech vysoce postaveného kněze. Z nějakého důvodu je přitom ihned nespálil, ale nechal je k archivaci svému sekretáři Ralphu Moriceovi.

Ten později, i s poznámkami v brašně, cestoval po Temži na pramici s biskupovou družinou. Osazenstvo lodi se chtělo blíž podívat na medvědí štvanici, jež se zrovna konala v Southwarku. Jenže zvíře se utrhlo z lana a prchalo před psy do řeky. Cestující tedy z člunu rychle vyskákali, až na nebohého Morice, který zodpovídal za arcibiskupovy písemnosti. Teprve když se šelma začala drápat na palubu, vyskočil také a svazek zahodil. Po vytažení na břeh poprosil medvědáře o vylovení listin z řeky – což se sice povedlo, ale než je dotyčný tajemníkovi vrátil, ukázal je místnímu knězi. Farář si všiml ostré polemiky s Šesti články a prohlásil, že za zmíněný spisek bude jeho autor viset. 

Zděšený Morice, kterému medvědář odmítl listy vrátit, se obrátil na prvního ministra Thomase Cromwella. Ten druhého dne zastavil dotyčného u dvora, když tam dorazil, aby písemnosti odevzdal žalobci. Cromwell nelenil, vytrhl medvědáři svazek z ruky a pohrozil mu mučením za to, že se odvážil starat se o dokumenty člena tajné rady. Arcibiskup své poznámky následně spálil, ale od té doby se až do konce vlády Jindřicha VIII. obával na jednání rady chodit a raději se z Londýna uchýlil do své diecéze v Canterbury.

Image

Čtěte také

Rebelie hedvábných třásní: Jindřich VIII. s irskými povstalci krutě zúčtoval

Večerní oblohu na počátku června, ale i v jeho závěru ozdobí blízké setkání tří různorodých nebeských těles: dorůstajícího Měsíce, oranžového Marsu a jasné hvězdy Regulus. Poslední zmíněná napovídá, že k sérii pohledných konjunkcí dojde v souhvězdí Lva (viz přehled zajímavých úkazů). K Marsu s Regulem se však zkuste vracet průběžně – jen tak totiž postřehnete, s jakou vervou bude rudá planeta na nebi směřovat vstříc zářivému „srdci Lva“. Nejblíž se tělesa ocitnou 17. června večer, kdy je bude dělit asi 0,7° a Mars se bude nacházet takřka přímo nad Regulem. Poté se jejich cesty opět rozejdou.

Počínaje druhou polovinou června začneme na soumrakové obloze vídat i Merkur, pozorování však značně omezí jeho malá výška nad severozápadním obzorem. Další dvě červnové planety pak musíme hledat na ranním nebi nad východem. Již pár hodin po půlnoci se tam objeví souhvězdí Ryb a v něm Saturn následovaný jitřenkou Venuší. Ta ovšem Ryby už 9. června opustí, následujícího dne přejde přes cíp sousední Velryby do Berana a 28. června se přesune do Býka.

Na Pannu s větším dalekohledem

Co se týče objektů vzdáleného vesmíru, vydáme se tentokrát mezi ty nejodlehlejší. Musíme se však vrátit na večerní oblohu, a to do míst, kde se střetává hlava nebeského Hada s Pannou. A protože náš cíl tvoří extrémně vzdálené, a tedy velmi slabé galaxie, vyžádá si pozorování větší dalekohled. Záleží přitom, kolik členů galaktického kvarteta chcete zahlédnout… Pokud všechny, měl by mít objektiv přístroje průměr nejméně 300 mm.

Začněte tím, že dalekohled s menším zvětšením a velkým zorným polem zacílíte mezi hvězdu třetí velikosti Alfa Serpentis, tedy nejnápadnější stálici souhvězdí Hada, a zhruba o magnitudu slabší 109 Virginis z Panny. Asi na půli cesty mezi nimi spatříte mimořádně nápadnou kulovou hvězdokupu M5, kterou by byl hřích minout: V menších přístrojích má podobu okrouhlého mlhavého obláčku s jasností asi 5,7 mag a s úhlovým průměrem 10′, v němž lze rozpoznat i jasné bodové jádro. Nejkrásnější je však pohled velkým dalekohledem, v němž se M5 zejména při okrajích rozpadne na samostatné hvězdy. A zhruba při 200násobném zvětšení bude patrné, že mnohé z nich vytvářejí drobné řetízky. 

Od M5 pokračujte necelé 4° směrem na západ, kde natrefíte na stálici 110 Virginis s jasností 4,4 mag, takže ji zahlédnete i pouhýma očima. S dalekohledem se pak zaměřte na oblast přibližně 1° jihovýchodně od ní. A pokud má váš přístroj velké zorné pole, můžete tak učinit, aniž by vám hvězda zmizela za jeho okrajem.

Čtyři ostrovy

Kolik toho uvidíte, záleží na pozorovacích podmínkách i průměru objektivu vašeho dalekohledu. V dané části nebe, tedy 1° jihovýchodně od 110 Virginis, se totiž rozkládá čtveřice různě jasných galaxií. Na obloze se rozprostírají přibližně od východu na západ a dělí je rozestupy okolo 8′–10′. Dohromady tak okupují úsek nebe o průměru zhruba 0,5°. Nejvýchodněji leží NGC 5850 s 10,8 mag, za níž následuje NGC 5846 s 10 mag, NGC 5845 s 12,5 mag a NGC 5839 s 12,7 mag. Nejnápadnější NGC 5846 byste měli zahlédnout již v dalekohledu s objektivem o průměru okolo 100 mm, ovšem jen jako 1,5′ velkou nezřetelnou difuzní plošku s náznakem bodového jádra. Větší přístroj víc podrobností nepřidá, galaxii v něm však spatříte mnohem snáz a mírně narostou i její úhlové rozměry.

NGC 5850 má podobný úhlový průměr a jen o něco nižší jasnost. V praxi nicméně zjistíte, že je mnohem méně výrazná. Zatímco totiž NGC 5846 patří k eliptickým hvězdným ostrovům s dobře profilovaným jádrem a nápadným okolním halem, NGC 5850 představuje spirálu s příčkou. I když má tedy srovnatelnou velikost jako její sousedka, většina jejího disku je nezřetelná a vykazuje pouze nízkou plošnou jasnost. Proto si jí všimnete až v dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 150 mm. Vhodnější jsou ovšem ještě větší přístroje s objektivy okolo 250 mm a víc, v nichž galaxie získá na objemu a ukáže se coby protáhlá mlhavá skvrnka o průměru 2′ × 0,5′, s probleskujícím jasnějším stelárním jádrem.

Na zbylou eliptickou NGC 5845 a spirální NGC 5839 se musíte vyzbrojit ještě větším teleskopem, s objektivem o průměru přinejmenším 300 mm, a rovněž vyhledat dokonale tmavou oblohu. I tehdy ovšem zůstane jen u drobných difuzních skvrnek bez dalších detailů. Dodejme, že galaktické kvarteto z Panny představuje ve skutečnosti kvinteto: K NGC 5846 totiž z jihu přiléhá titěrná NGC 5846A, která se i v obřích přístrojích jeví pouze jako drobná hvězdička usazená v jejím halu.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června ve 4:43 SELČ vstupuje Slunce do znamení Raka; nastává letní slunovrat, začíná astronomické léto

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině června za soumraku těsně nad severozápadem
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars –  viditelný večer vysoko nad západem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn –  viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – viditelný ráno nad jihovýchodem

Zajímavé úkazy v červnu 2025

• 1. června – Venuše v největší západní elongaci, 46° od Slunce
• 6. června – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 9. a 10. června – Měsíc krátce před úplňkem poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi
• 17. června – setkání Marsu a Regula ze Lva (0,7°) na večerní obloze
• 19. června – setkání Měsíce v poslední čtvrti a Saturnu na brzkém ranním nebi; nejblíž (2°) si budou okolo 2:45 SELČ; zhruba 1,1° severovýchodně od Saturnu v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 22. června – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše (6°) na ranní obloze nízko nad východem
• 26. a 27. června – seskupení extrémně úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Polluxe z Blíženců na podvečerním nebi nízko nad severozápadem; Měsíc lépe pozorovatelný až 27. 6., kdy jej bude od Merkuru dělit asi 6,5°
• 28. až 30. června – seskupení dorůstajícího Měsíce, Marsu a Regula ze Lva na večerní obloze, 29. 6. Měsíc mezi Regulem a Marsem; nejblíž (2,1°) bude Měsíc k Marsu v okamžiku západu těles za obzor okolo 23:45 SELČ

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Podle všeho je zřejmé, že proces samotného podávání léku při uzdravování pacienta hraje neméně důležitou roli jako účinná látka samotná. Pozitivní výsledek se ještě znásobí, je-li pacientovi řečeno, že se jedná o zvláště drahý přípravek s velmi dobrou pověstí. Je navíc prokázáno, že efekt je účinnější tehdy, obdrží-li jej pacient pomocí injekce nebo z rukou údajného odborníka.

To vše ovlivní psychiku nemocného do té míry, že jeho organismus začne produkovat některé hormony a další látky přispívající k rychlejší regeneraci. Jinými slovy, platí zde okřídlená věta z Nového zákona, že „víra tvá tě uzdraví“. Podle statistik k tomu dochází přibližně ve třiceti procentech případů aplikace placeba (podává se například při studiích nových léků, kdy jedna skupina dobrovolníků konzumuje skutečný přípravek a druhá neúčinné prášky, neví však, do které ze skupin patří).

Zhojené obratle

Víme-li, že lidské tělo se za určitých okolností dokáže uzdravit i bez polykání farmaceutických přípravků či jiných vnějších zásahů, nabízí se otázka, zda by tímto způsobem dokázalo vyřešit i závažnější komplikace – třeba takové, při nichž by za normálních okolností lékař přistoupil k operaci. V roce 2004 přesně tato myšlenka přivedla amerického radiologa Davida Kallmese k nápadu provést bizarní experiment. Ve své praxi se zabýval tzv. vertebroplastikou, při níž se zlomený obratel napravuje injekčním vpravením speciálního cementu. Zákrok dokázal pomoct pacientům se zraněnou páteří, aby se opět mohli hýbat a cvičit zcela bez bolesti.

Během let si však Kallmes povšiml zajímavého fenoménu: Zlepšení stavu vykazovali i pacienti, u nichž při operaci došlo k chybě, například pokud byl cement vpraven do jiného obratle. Přesto po probuzení z narkózy jakoby „zázrakem“ pocítili shodnou úlevu od bolesti. Kallmes sestavil skupinu 131 pacientů se stejnou diagnózou, polovinu z nich operoval standardním způsobem a u zbylých vyzkoušel tzv. placebo chirurgii: Přivezl je na operační sál a podal jim anestetikum, skalpelem se jich však ani nedotknul, pouze jim poškozenou oblast páteře silně stlačoval. Výsledky byly překvapivé: Členové obou skupin vykazovali shodné zlepšení a mohli vykonávat stejnou fyzickou aktivitu, ať předtím podstoupili zákrok, či nikoliv.

Z pohledu nic netušícího pacienta je důležité právě „představení“, které celou léčbu doprovází: Musí totiž plně nabýt dojmu, že vše probíhá podle původního plánu, jejž mu lékař sdělil. Proto dostane anestetikum a personál s ním zachází jako s kýmkoliv jiným, koho právě čeká transport na operační sál. Při fingovaném zákroku se tým lékařů po stanovenou dobu chová tak, jako by prováděli reálnou operaci: Podávají si nástroje, předstírají manipulaci s otevřenou ranou a během fází, kdy je pacient při vědomí, napodobují příslušné zvuky. Iluze musí být dokonalá, takže chirurg nejprve skutečně provede řez do tkáně, aby vznikla jizva coby hmatatelný důkaz. Později ovšem místo bez dalších zásahů opět zašije. 

Klouby jako nové

Samozřejmě, že lékaři tuto metodu nezvolí v případě akutních a život ohrožujících stavů; dobře se však uplatňuje například při potížích s pohybovým aparátem. Vysokou účinnost – dokonce vyšší než v případě běžné operace – vykazují „fiktivní zákroky“ například u artroskopie, kdy se z kolenního kloubu odstraňují drobné kousky menisku, a také u operace zad. Kromě zmíněné vertebroplastiky jde například o tzv. intradiskální elektrotermální terapii, která se provádí při vyhřeznutí plotének v oblasti bederní páteře.

Velmi slibné výsledky se ukázaly také při léčbě přetížených vazů a svalů v rameni (tzv. impingement syndrom) projevujících se nepříjemnou bolestí při pohybu v ramenním kloubu. Problém lze řešit chirurgickým odstraněním části lopatky, což umožní svalům v bezprostředním okolí volnější rotaci a přinese okamžitou úlevu. Naopak bez operace jde o velmi dlouhodobou záležitost často vyžadující fyzioterapii a rehabilitaci – ačkoliv nemusí tomu tak být vždy.

V roce 2014 provedli lékaři z Oxfordské univerzity srovnávací studii pacientů s impingement syndromem: Polovinu z nich standardně operovali, zbylí podstoupili placebo operaci. Při ní sice chirurg použil skalpel, vynechal však klíčovou část zákroku, tedy vyjmutí části kosti. Nemocní předem nevěděli, do které ze skupin budou patřit, přesto lékaři nakonec nezaznamenali téměř žádné rozdíly při procesu zotavování. 

Že placebo chirurgie evidentně není pohádkou z říše medicínského sci-fi, dokazují i další výzkumy. Finští lékaři ve srovnávací studii z roku 2014 zkoumající výsledky 53 placebo operací zjistili, že výsledky 27 z nich byly zcela srovnatelné s reálným zákrokem, dalších 12 přineslo alespoň mírné zlepšení stavu. Přistoupit k placebo zákrokům tak bylo alespoň nějakým způsobem prospěšné ve třech čtvrtinách případů. Pacienti z „placebo“ skupiny navíc (pouze se dvěma výjimkami) vůbec netrpěli klasickými pooperačními komplikacemi, jež se často pojí s invazivními zákroky.

Zbytečné skalpely

Podle některých názorů to jen potvrzuje to, že současné zdravotnictví provádí zbytečně moc chirurgických zákroků. Například průměrný Američan se se skalpelem setká během života více než devětkrát. Neznamená to pochopitelně, že by operace samy o sobě nebyly účinné – jde spíš o to, že často je k dispozici i jiné, méně invazivní řešení. U některých druhů operací se navíc již dlouho diskutuje o tom, zda jejich benefity ve výsledku vůbec převáží nad riziky: Už v roce 2002 například tým vědců pod vedením amerického ortopeda Bruce Moseleyho prokázal, že artroskopie kolenního kloubu není ve srovnání s placebem o nic účinnější. Ke stejnému výsledku pak opakovaně dospěly i další výzkumy – přesto zůstává zmíněný zákrok jedním z celosvětově nejběžnějších vůbec a jen ve zmíněných Spojených státech se jej provede na 1,7 milionu ročně. 

S obdobnou rutinou se na operačních sálech ocitají také pacienti se zánětem slepého střeva. Při tzv. apendektomii se odstraní zanícený výběžek střeva, který se dlouhá desetiletí považoval za zbytečný. Nové poznatky však naznačují, že jeho přítomnost má svůj význam pro funkci střevní mikroflóry. Zánět je přitom v řadě případů možné utlumit pouze pomocí antibiotik, takže přistupovat k operaci není nezbytné.

Do třetice pak odborné studie zmiňují coby „přeceňovaný“ zákrok implantaci kaválního filtru do dolní duté žíly. Jeho primárním účelem je prevence, slouží totiž k zachytávání případných krevních sraženin. Statistiky však dokazují, že úmrtnost pacientů s aplikovaným filtrem se nijak neliší od těch, kteří jej nedostali – výskyt plicní embolie se sice snížil, nahradilo jej však pro změnu zvýšené riziko hluboké žilní trombózy.

Image

Čtěte také

Vědci potvrzují: Placebo funguje, i když lidé vědí, že dostávají placebo

Cenu kávových zrn coby vstupní suroviny pro velkovýrobce i malé pražírny sledují světové burzy velmi pozorně. Zatímco na začátku roku 2024 se částka za libru (0,45 kilogramu) pohybovala kolem 1,88 dolaru, začátkem letošního roku se již jednalo o více než 4 dolary (aktuální cena se pohybuje okolo 3,5 dolaru). 

Extrémy počasí

Úroveň cen zvedá především neutěšená klimatická situace v Brazílii a Vietnamu, tedy ve dvou nejvýznamnějších pěstitelských oblastech. Zatímco první zmíněná země dominuje v produkci druhu arabika, Vietnam se z 95 % orientuje na robustu. Obě kávové velmoci však loni čelily hned několika přírodním katastrofám: Brazílie zažila v srpnu a v září nejhorší sucho za posledních sedm dekád, které následně vystřídaly silné deště a záplavy. Nestabilní počasí přitom začátkem letošního roku pokračovalo. Se suchem i dešti, ale také s nečekanými mrazy či prudkými bouřemi se potýkali rovněž pěstitelé ve Vietnamu. Odhady objemu produkce na sezonu 2025/2026 v postižených regionech nejsou příliš příznivé. 

Problém však nepředstavují pouze extrémní projevy počasí, ale změny klimatu obecně. Zejména arabika vyžaduje stabilní a chladnější prostředí a daří se jí ve větších nadmořských výškách. Jenže vlivem globálního oteplování se oblasti vhodné pro její pěstování stále zmenšují – a ceny dál rostou. Častější sucha a následné nepředvídatelné srážky ohrožují také kvetení a zrání plodů a zvyšují riziko výskytu nejrůznějších chorob i škůdců.

Noví hráči, nové spekulace

Základním pravidlem trhu je poměr nabídky a poptávky. A zatímco nad možnostmi nabídky se aktuálně vznášejí hrozivé otazníky, poptávka prudce roste, na čemž má podíl značný nárůst spotřeby kávy v Číně a v Indii. Důvody experti hledají v postupném příjímání západních trendů a v rozvoji obřích kancelářských center, kde se pití tmavého nápoje mění ve standard. Strach o budoucí zásoby a o pokrytí zvyšujícího se zájmu tak může u obchodníků vyvolávat potřebu se zbožím zásobit – což ve výsledku vede jen k dalšímu zdražování. 

Roli samozřejmě hrají i současné geopolitické konflikty. Náklady na námořní dopravu tak loni stouply o desítky procent, přičemž cenu kávy nejspíš ovlivní i americká cla. Hlavní brazilská sklizeň každopádně odstartovala právě nyní a právě ta ukáže, jak hluboko do kapsy budou muset letos milovníci kofeinu sáhnout.

Image

Čtěte také

Kofeinový detox: Co vás čeká, pokud skoncujete s pitím kávy

Mluví se o tzv. vlhké minulosti Marsu, kdy na jeho povrchu před mnoha miliardami let zřejmě existovala tekoucí voda, jež vytvářela řeky, jezera, a dost možná i globální oceán pokrývající podstatnou část severní polokoule. Oceány však zmizely a za příčinu vědci považují ztrátu atmosféry. Bez vzdušného obalu planeta nedokázala udržet tekutou vodu, která se tak buď přeměnila v páru, nebo skončila pod povrchem. Podle odborné hypotézy atmosféru postupně „odfoukl“ sluneční vítr, neboť Mars neobklopuje magnetické pole, jež by mohlo popsanému procesu bránit. 

Nové výzkumy založené na laboratorních simulacích však ukazují, že by se značná část atmosféry planety mohla ukrývat v povrchových horninách. Studie naznačuje, že před více než třemi miliardami let mohla voda na Marsu reagovat s určitými horninami; vedlo by to k odstraňování oxidu uhličitého z ovzduší a k jeho přeměně na metan, který se mohl hromadit v jílových minerálech. Vznikaly by při tom tzv. smektity, jež se tam nedávno skutečně podařilo objevit. Odhaduje se, že k uložení dostatečného množství metanu by musela povrch Marsu pokrývat vrstva jílových minerálů silná až 1 100 metrů.

Image

Čtěte také

Můžeme skutečně někdy terraformovat Mars?

V listopadu 1988 objevili Michael Trask a jeho dcera Heather na břehu řeky Puntledge na ostrově Vancouver v Britské Kolumbii pozoruhodnou fosilii. Časem vyšlo najevo, že je to téměř kompletní kostra dospělého, plně vzrostlého plesiosaura ze skupiny elasmosauridů, který původně dosahoval délky kolem 12 metrů. Fosilie je ale poměrně špatně zachovalá a pro paleontology bylo velmi obtížné ji zařadit k nějakému konkrétnímu druhu. Dlouhou dobu proto zůstávala bezejmenná.

Navzdory tomu si elasmosaurid z Vancouveru získal značnou popularitu. Lidé ho v roce 2018 pod přezdívkou Courtenay elasmosaur přesvědčivě zvolili za oblíbenou provinční fosilii, přičemž získal 48 procent hlasů. V roce 2023 se tento stále oficiálně nepojmenovaný elasmosaurid stal oficiální Fosilií provincie Britská Kolumbie.

Lovec amonitů

V roce 2020 byl rovněž na ostrově Vancouver objevený druhý exemplář tohoto elasmosaurida. Tentokrát šlo o podstatně menší, ale poměrně dobře zachovalou fosilii, nejspíš mládě. Paleontologové dokonce nedaleko této druhé fosilie nalezli i pravou pažní kost tohoto druhu, která ale podle velikosti patřila dalšímu, tedy třetímu jedinci.

Paleontolog Robin O'Keefe z americké Marshallovy univerzity a jeho spolupracovníci nedávno courtenayského elasmosaurida, který žil v pozdní křídě, asi před 85 miliony let, konečně formálně popsali jako nový druh Traskasaura sandrae. Podrobnosti paleontologové popisují v odborném časopisu Journal of Systematic Palaeontology.

Ukázalo se, že jde o výjimečného elasmosaurida, který v sobě spojuje primitivní a odvozené znaky. Traskasaura měla velmi dlouhý krk, zakončený hlavou plnou mohutných a ostrých zubů, které očividně sloužily k drtivému stisku. Paleontologové se domnívají, že traskasaura byla dobře přizpůsobená k útokům pod mořskou hladinou směrem dolů, přičemž její kořistí mohli být například amoniti, jejichž tvrdé schránky by traskasaura snadno rozdrtila.

Image

Čtěte také

Paleontologové objevili 100 milionů let starou fosilii dlouhokrkého plesiosaura

Stejně jako dnes i v antice platilo, že pokud se člověk hodlal vyhnout davům rozmařilých turistů, musel ze svého cestovního plánu škrtnout vyhlášené pláže. Nejvyhlášenějším resortem pro římskou smetánku bylo Baiae. Dnes jde o významnou archeologickou lokalitu, která je vzdálená necelých 15 kilometrů od Neapole. Kolem roku 178 př. n. l. ji znali jako polozapomenutou rybářskou osadu Aquae Cumanae.

Kromě překrásné pláže tu nebylo mnoho k vidění, a právě to bohaté měšťany lákalo. Klid pohostinného venkova a uklidňující šumění moře… Sláva tohoto příjemně ztraceného místa se ale brzy rozkřikla, a tak i zdejší zástavba doznala změn. 

Hlučné a špinavé

Když se patricijové doslunili, chtěli se bavit a pít. Baiae se proto brzy stalo shlukem soukromých paláců, lázní, tržnic a amfiteátrů. Svou velikostí záhy překonalo Capri, Pompeje i Hercualenum. A trumflo je i rozvolněnou morálkou – z tichého zapadákova se stalo město hříchu. Užívat si sem jezdil, se svou  početnou suitou, císař Augustus i politik Cicero.

Filozof Seneca v 1. století našeho letopočtu zanechal o Baiae velmi nelichotivou zprávu: „Je to místo, kterému je třeba se navzdory mnoha přírodním krásám vyhnout. Je tak přeplněné, hlučné a divoké.“ Prostě obří plážový resort plný ukřičených podnapilých městských turistů na prázdninách.

Okna do zahrady 

Od řeckého geografa Pausaniase, který sepsal vůbec prvního psaného průvodce pro cestovatele zvaného Hellados Periegesis čili Cesty po Řecku, získáváme další cennou zkušenost. Ať už pronajímatelé k ubytování nabízejí pokoje krásné a čisté – tedy sdílené hospitium či soukromé deversorium – nemají se výletníci nechat ošálit.

A měli by bedlivě zkontrolovat, zda okna jejich pokojů nesměřují nad dvůr lázní, anebo ještě hůře, do dvora tělocvičny. Výkřiky, funění, počítání a oplzlé žerty svalnatců prý dokáží dočista pokazit den. „Jejich halekání a povzbuzování je horší a neodbytnější, než koňský zápach nad stájemi.“ Římské a řecké paničky to ale možná viděly jinak.

Místní zvyklosti

Pausanias také varuje před „honem za senzačními zážitky“. Konkrétně zmiňuje případ návštěvy věštírny v Livadeia, která si od výletníků žádala určitou duchovní úroveň. Předně museli podstoupit několikadenní půsty a očistné koupele v řece Herknya. Také předkládali bohům obětiny a pili vodu z Pramene odpuštění. Teprve pak je zřízenci z chrámového okrsku obuli do těžkých bot a popruhů a spustili do přírodní průrvy v zemi, pod níž tekla podzemní řeka.

To bylo ono mýtické orákulum zvané Ústa pravdy, zasvěcené hrdinovi a poslovi bohů Trofoniovi. Vše, co tu návštěvníci uviděli či uslyšeli, bylo onou věštbou, jejich vytouženou odpovědí. Jak ale autor cestopisu zmiňuje, kdo zmíněnou očistu a rituály nepodstoupil, se zlou se potázal. Podzemní řeka jej strhla do hlubin.

Útrapy na moři 

Ve 4. století patřily lodě k relativně nejrychlejším variantám přepravy na větší vzdálenosti. Měly však svá rizika. Co mohl pasažér dělat, když se blížila velká bouře? Synesius, biskup z libyjského Ptolemaia, nabízel takovéto řešení: „Ověsit se zlatem a cennostmi.“ Proč to? Důvodů bylo několik. Jiný majetek, než ten, který máte zrovna na sobě, z potápějící lodi nejspíš nezachráníte. A když přišlo na zachraňování, přednost měli boháči před chudáky. Zachránci byli motivováni pomáhat těm, z nichž koukala nějaká odměna. A kdyby to nevyšlo, tělo ozdobené zlatem se spíše dočkalo vylovení a důstojného pohřbu. 

Římské silnice

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Římských cest se ale bylo radno držet, i když se cestovatel ubíral opačným směrem. Alespoň to vděčně doporučoval řecký filozof Plútarchos, který se po říši na koni i ve voze něco nacestoval. A rozdíl mezi utrpením a požitkem z cestování se podle něj dal vyjádřit jediným slovem: Romanae.

Římské silnice dovolovaly plynulý provoz bez otravných zácp. Měly vyrovnaný spád, pevné mosty, dostávaly pravidelnou údržbu a vynikaly bezpečností. Navíc poskytovaly jako bonus přenádherný výhled do kraje. A ty ostatní? Raději ani nevzpomínat.

Nevěřte všemu

Od autora bedekru bychom to asi nečekali, ale Pausanias překvapuje. Nemá se prý věřit všemu, co se v bedekrech píše – a hlavně tomu, co tvrdí průvodci. „Dobře vědí, že ne vše, co povídají, je pravdou. Ale říkají to stejně dál.“

V tomto konkrétním případě se pozastavoval nad troufalým výkladem historie, jak ji prezentovali nejrůznější průvodci a nosiči ve městě Argos. Jedno z nejstarších měst světa má dle něj úchvatnou minulosti i bez historek o bájném králi Argusovi či zakopané hlavě medúzy Gorgony. Ještě trefněji to říkal asyrský satirik Lúkianos: „Kdyby si řečtí průvodci odpustili své staré historky, brzy by pomřeli hlady.“

Exotická strava

V cizině je na místě obezřetnost. Claudius Galenus, známější jako Galén, průkopník medicíny, varoval před masem nejroztodivnějšího původu a stavu. Ve své zprávě hovoří o tom, že: „Jsem dobře obeznámen s případy, kdy mnoho hostinských a řezníků bylo přistiženo, jak prodávají lidské maso jako vepřové, aniž by si strávníci povšimli jediného rozdílu.“

Římané měli ve zvyku ředit víno vodou, ale poměry, jaké panovaly ve vinných barech zvaných popinae, prý byly za hranicemi Říma hodně nestandardní. Takže pokud jste vyrazili na cesty, bylo lépe jíst a pít jen to, co jste dobře znali a moc neexperimentovat. 

Je to nutné?

Ať už antický člověk vyrážel za obchodem, poznáním anebo třeba jen na některé ze slavných her – na ty Pýthianské, Korintské, Nemeánské či nejproslavenější, Olympijské, musel plánovat cestu v dostatečném předstihu. Cestování po souši bylo pomalé a drahé, na lodi zase riskantní – a drahé. Nebylo od věci vyptat se někoho, kdo už na dané místo cestoval, anebo se poučit v literatuře. I tady ovšem platilo, že ne každý z pisálků skutečně viděl to, co tak barvitě vylíčil. Například jistý Palaifatos si vše vymýšlel, aniž by vystrčil paty z Atén.

A ty, kdo cestování z duše nesnášeli, mohl potěšit citát od Seneky: „Všechno to pospíchání z místa na místo nepřináší úlevu. Vždy cestujete ve společnosti sebe sama a svých emocí, a tak vás cestou provází ty samé potíže.“

Image

Čtěte také

Mapy plné přeludů: Proč dávní kartografové zaznamenávali neexistující ostrovy?

Státní bezpečnost (StB) byla řízena vedením KSČ, jejím úkolem bylo chránit komunistickou diktaturu. Správa sledování StB měla za úkol provádět fyzickou kontrolu osob a vozidel. Vedle řízení „sledovačů“ v ulicích či restauracích, kteří se pohybovali v blízkosti pozorovaného „objekta“, realizovala takzvané trasové sledování, tedy skrytou kontrolu pohybu člověka či vozu z určitého stanoviště. 

Nejvíce pozorovacích bodů se nacházelo celkem logicky v Praze, sídle klíčových domácích institucí i zahraničních zastoupení. Správa sledování dané body zřizovala přes krycí instituce typu dopravního podniku nebo inspekce požární ochrany v místnostech státních úřadů či na nevyužívaných půdách. Přes nemalé náklady nebylo utajení dokonalé a lidé tušili, že v jejich sousedství fungují konspirační objekty. V listopadu a prosinci 1989 pak do řady z nich pronikli a odnášeli nebo ničili jejich zařízení. Tím vzácnější je dochovaná pozorovatelna, která dostala z nám dnes neznámých důvodů krycí jméno Kajka. Dalším unikátem bylo její umístění, žádné jiné stanoviště v Praze se nenacházelo ve věži kostela. 

Výhled na diplomaty

Malá Strana měla pro StB velký význam. Sídlilo zde jedenáct západních zastupitelských úřadů, a proto zde fungovala celá řada pozorovacích bodů a sítí kamerového systému. Podle historika Prokopa Tomka začala Kajka fungovat asi už v roce 1964 s tím, že StB její zřízení zastírala údajnou potřebou ochrany proti požárům. Ostatně věž k tomuto účelu v minulosti sloužila. 

Farnímu úřadu platila nájem městská inspekce požární ochrany, přičemž inspektoři pomáhali estébákům s utajením. Nemalou část nákladů tvořilo vytápění elektrickými a naftovými kamny. Již v květnu 1965 koupila StB v zastoupení požární ochrany od věžníka z jeho bývalého bytu domácí telefon, elektrický sporák s troubou a litinovou vanu. Služba ve stísněné a proti povětří špatně izolované pozorovatelně tedy nebyla žádný luxus. 

Vedle nouzového vytápění příslušník seděl třeba 24 hodin v jednoduché kóji z hobry a dřevotřísky, kterou byly přepaženy půdní prostory. Vzhledem k umístění přímo nad Malostranským náměstím byla Kajka klíčovou součástí trasového sledování především vozidel západních diplomatů, kteří byli permanentně podezřelí ze špionáže. Například v sedmdesátých letech trasovala StB v Praze kolem 200 zaměstnanců západních ambasád ročně. Kromě prostého zraku a dalekohledů při tom služba v Kajce v letech 1978–1980 využívala také kameru namířenou ke Karlovu mostu. 

Ke zrušení kostelní pozorovatelny došlo brzy po listopadu 1989, když náčelník pražských požárníků nemohl nadále zajišťovat jeho krytí, protože mu Občanské fórum vzniklé v rámci požárního útvaru vyslovilo nedůvěru. Interiér však zůstal v relativně nepoškozené podobě včetně zbytků elektroinstalace, neboť prostor ve věži kostela nebyl po sametové revoluci pro svou odlehlost využíván. Třebaže dispozici narušilo vybudování nového schodiště, jde dnes o jediné veřejně přístupné místo tohoto typu, které je uchováno v relativně dobové podobě. V interiéru se dochovalo původní obložení stěn a zbytky elektroinstalace. Expozici doplňuje krátký film přibližující život ve věži za časů jejího obsazení StB.

Image

Čtěte také

Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Na první pohled to vypadalo jako běžné keramické střepy z vykopávek ve starověkém syrském městě Hamá. Ležely v muzeální sbírce přes 90 let, aniž by si někdo všiml jejich skutečného významu. Až nedávno je prozkoumal doktor Georges Mouamar z Národního dánského muzea a s překvapením zjistil, že jde o největší dosud identifikovanou kolekci starověkých dětských hraček.

Zapomenuté poklady z Hamá

Všechny analyzované úlomky pocházely z období rané fáze doby bronzové (cca 2500–2000 př. n. l.) a byly původně vykopány dánským týmem pod vedením profesora archeologie Haralda Ingholta již ve 30. letech 20. století. Tehdy ale nikdo nepoznal, že jde o chrastítka. Až dnes – díky kombinaci šťastné náhody a zaměření na dětský život ve starověku – došlo k jejich přehodnocení.

Celkem bylo identifikováno 19 fragmentů s rukojetí. Většina z nich byla dutá, což naznačuje, že sloužily ke chrastění – uvnitř byly pravděpodobně drobné kamínky či kousky vypálené hlíny. Tato výplň vydávala měkký, tlumený zvuk – podobně jako dnešní plastová chrastítka.

Rukojeti nalezených chrastítek byly malé (4,5–6 cm dlouhé, asi 2 cm v průměru) – ideální pro dětské ručičky nebo pro starší sourozence, kteří zabavovali miminko. Některé byly zdobené – tmavými pásy, spirálami či diagonálními čarami – jiné jednoduché, bez výzdoby. Kromě klasických chrastítek s rukojetí známe z Levanty i zvířecí tvary či chrastítka bez držadla, ale ta z Hamá tvoří specifickou severolevantskou variantu.

Nejen hračka, ale i nástroj péče

Chrastítka byla běžným předmětem v domácnostech, a proto se předpokládá, že měla dvojí funkci – zábavnou i praktickou. Nesloužila pouze jako hračky, ale pomáhala také utišit nebo stimulovat děti – podobně jako dnes chrastítka uklidňují nebo baví kojence.

Zajímavý je i sociální kontext jejich objevu: první chrastítka se v Hamá objevují ve vrstvách spadajících do doby, kdy došlo ke změně městské struktury – z otevřených prostor se sídliště proměnilo na hustě zastavěné oblasti s úzkými uličkami. To naznačuje populační růst, a tedy i více dětí. V tomto kontextu dávalo smysl mít v domácnosti chrastítka jako běžný nástroj pro zabavení dětí, když byli rodiče zaneprázdněni.

Většina archeologického výzkumu se tradičně zaměřuje na stavby, válečné konflikty nebo obchod. Ale dětský svět, zejména ve starověku, zůstává často přehlížený. Výzkum z Hamá však ukazuje, že i před čtyřmi tisíci lety se lidé snažili své děti rozveselit – a že chrastítka byla stejně běžná a milovaná jako dnes.

„Budeme dál pátrat po dalších předmětech, které by mohly souviset s dětstvím v Hamá. Je to oblast, která byla dlouho opomíjená, a přitom tolik vypovídá o lidské stránce minulosti,“ uzavírá Dr. Hald.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v rakouském solném dole 2 000 let starou dětskou botu