Před dvaceti lety zadal americký Kongres vesmírné agentuře NASA úkol nalézt nejméně 90 procent blízkozemních planetek. Tato tělesa mohou ohrozit naši planetu a je proto v našem zájmu o nich vědět co nejvíce. Vědci od té doby udělali pokrok, přesto jsou ale v blízkosti Země stále místa, kde se mohou ukrývat jen obtížně odhalitelné planetky.

Valerio Carruba z brazilské Univerzity v São Paolu a jeho spolupracovníci nedávno zhodnotili riziko, jaké pro Zemi představují planetky, které se pohybují kolem Slunce v blízkosti oběžné dráhy Venuše. 

Venušina hrozba

V současnosti známe asi 20 takových planetek, ale může jich být více. Parametry jejich oběžných drah jim zaručují, že se nesrazí s Venuší, ale srážku se Zemí nelze úplně vyloučit. Odborníci považují za nebezpečná tělesa, která mají průměr minimálně 140 metrů a mohou se dostat k Zemi na vzdálenost 0,05 AU a menší. Planetky z blízkosti Venuše mohou být mezi nimi, přičemž z našeho pohledu jsou často zakryté Sluncem a bývá je těžké čas odhalit. Výsledky výzkumu zveřejnil preprintový server arXiv.

Určení rizik spojených s těmito planetkami je komplikované i proto, že jejich oběžné dráhy jsou chaotičtější než u řady jiných podobných objektů. Carruba s kolegy modelovali chování simulovaných planetek v blízkosti Venuše v rámci Sluneční soustavy a zjistili, že existuje více různých možností, kdy se takové planetky mohou srazit se Zemí. Riziko srážky sice není velké, rozhodně ale není nulové.

Vědci také zjišťovali, jak budou planetky tohoto typu pozorovatelné Observatoří Very Rubinové, která by měla být v dohledné době zprovozněna. Ukazuje se, že to bude komplikované. Planetky pohybující se v blízkosti Venuše budou kvůli pozorovatelné jen občas, obvykle při jejich nejbližším přiblížení k Zemi. Na jejich objevování tedy bude nutné vynaložit poměrně velké úsilí.

Image

Čtěte také

Kolik má Země měsíců? Naši planetu doprovází řada souputníků

Představte si cestu podél železniční trati, kterou postupně pohlcuje africká divočina. Koleje jsou zarostlé křovinami, staré stanice zejí prázdnotou a v oparu zapadajícího slunce máte občas pocit, že jste koutkem oka zahlédli osamělé strážce minulosti. Takto dnes vypadá železnice Dakar–Niamey, kdysi klíčová spojnice mezi Senegalem a Mali. Někdejší významná obchodní tepna propojující zmíněné západoafrické státy téměř upadla v zapomnění a vlaky už jezdí jen na některých jejích úsecích. Coby odvážní dobrodruhové se však můžete vydat podél kolejí na jedinečnou pouť nedotčenou krajinou.

Na východ i na západ

Celá trasa původně měřila 1 287 kilometrů a pravidelné spoje na ni vyrážely do 80. let minulého století. Historie železnice přitom sahá až do závěru 19. století, kdy započala její stavba, zpočátku realizovaná francouzskými kolonialisty. Ti sice při dobývání nových území a rozvoji obchodu primárně vsázeli na splavné toky, nicméně řeka Senegal se pro jejich záměry příliš neosvědčila, a proto se rozhodli investovat do železnice.

Od roku 1881 tak vyrůstala trať z malijského Kayes na východ směrem k řece Niger, ale od počátku ji provázely obrovské problémy. Mimo jiné vázlo zásobování materiálem a mezi čínskými a marockými dělníky se začala šířit žlutá zimnice. Za dlouhých pět let vzniklo jen 54 kilometrů trasy a na dalších pět roků se práce v podstatě zastavily. Obrat nastal ve chvíli, kdy stavbu převzala francouzská armáda – a nakonec koleje dovedla až do senegalského přístavu Dakar. Dopravní tepna pak fungovala od roku 1924 a surové zdroje z vnitrozemí mohly díky ní putovat do celého světa. 

Africký papiňák

Pokud si jako výchozí bod trasy zvolíte právě město Kayes, ležící asi osmdesát kilometrů od hranic Senegalu s Mali, pak postačí sjet z hlavní silnice a vyrazit prašnou cestou směrem k malijské metropoli Bamako. Po celou dobu vás přitom budou provázet zrezivělé koleje. Kayes bývalo důležitým a opravdu rušným dopravním uzlem, dnes mu však vládnou spíš nostalgické vzpomínky na dunění parních lokomotiv. Historie obce zhruba se 130 tisíci obyvatel sahá do 80. let 19. století a jejímu okolí se tenkrát říkalo „papiňák Afriky“: Ne snad, že by oblastí zmítaly občanské nepokoje, ale panovala tam extrémní vedra.

Po cestě na východ minete rovněž obří elektrárnu na přehradě Lac Manantali. Jeden z největších energetických projektů v regionu vznikl koncem 80. let minulého století a zásobuje elektřinou Mali, Senegal i Mauritánii. Jeho úkolem však bylo také regulovat tok řeky Senegal a tím zlepšit podmínky pro zemědělství. Plocha nádrže dosahuje úctyhodných 477 kilometrů čtverečních, a české Lipno by tedy pojala téměř desetkrát.

Peníze, nebo život!

Další zastávku představuje půlmilionová Kita, jež se proslavila tradiční hudbou a v minulosti tvořila centrum zpracování arašídů a bavlny vypěstovaných v okolí. Místní život plyne vlastním tempem a obyvatelé vítají všechny příchozí přátelským úsměvem, často je zastavují a ptají se, odkud dorazili a proč se vydávají právě touto cestou. V posledních letech tam totiž turisté zavítají jen zřídka. Tvrdí to i majitel zdejšího kempu Holanďan Casper, který vzpomíná na zlaté časy turismu a doufá, že se v zemi dřív či později podaří vyřešit problém s teroristy a skupinami ozbrojenců. Do té doby se prý bude věnovat farmaření…

S blížícím se Bamakem atmosféra na trase houstne a v uších se vám nejspíš ozvou Casperova slova o bezpečnosti. Ve vesničce Soribougou asi čtyřicet kilometrů před metropolí se auta shromažďují do konvoje, aby skrz oblast nechvalně proslulou častými přepadeními projela společně. Jde o riskantní úsek, kde si ozbrojenci často určují daň za bezpečný průjezd. Místní však jejich chování berou s ledovým klidem: Pro ně se jedná o normální součást cesty, a právě proto organizují konvoje.  

Jako z encyklopedie

Podél trati leží také mnoho tradičních vesnic, s chýšemi z hliněných cihel banco nebo z udusané hlíny pisé a s doškovými střechami. Mezi nimi se pohybují ženy nosící vodu na hlavách, zatímco děti běhají bosé po prašných cestách. Vesničky jsou zkrátka malebné a budete si tam připadat, jako by vám před očima oživly obrázky z encyklopedií či dokumentárních filmů. Každé zastavení přitom skýtá příležitost k pořízení fotografií a k rozhovoru s místními, kteří jsou zájmem o jejich zapomenutou železnici často fascinováni.

Cestovat po Mali není možné, pokud se nedokážete vyrovnat s extrémními teplotami: Přes den panuje spalující horko, ale noci jsou příjemně chladné. V zemi sužované řáděním teroristů navíc v každém kontrolním bodě čekají vojáci. Armádní kontroly v Mali tvoří běžnou součást dne, neboť často slouží k udržení pořádku. Zároveň se však stávají příležitostí pro neoficiální výběr poplatků a může při nich dojít ke zbytečným konfliktům. Turistům se proto doporučuje obezřetnost.

Vzpomínky na zlaté časy

Výprava do uvedené části světa nezahrnuje pouze dobrodružství, ale také zdravotní rizika. Malárie, horečka dengue a bilharzióza tam patří mezi běžné nemoci a je nutné se proti nim chránit. Místní nemocnice bývají špatně vybavené, takže každý cestovatel musí mít zásobu léků a preventivních prostředků. Nejčastější příčinu zdravotních komplikací představuje kontaminovaná voda, proto ve vlastím zájmu pijte výhradně tu balenou či převařenou.

Ideální tečku za putováním podél trati každopádně nabízí návštěva malijského hlavního města Bamako. Tamní železniční stanice je honosná a upomíná na zlatou éru drážní dopravy. Vlaky sem už sice nejezdí, ale metropole pulzuje dál a hlavní přísady jejího koloritu tvoří trhy, ulice plné skútrů, vůně grilovaného kozího masa a nekonečný ruch. Bamako je navíc městem kontrastů: Vedle luxusních vil tam najdete rovněž chudinské čtvrti, které se navíc každým rokem rozrůstají, s tím jak se v nich usazují příchozí z venkova.

Image

Čtěte také

Město se špatnou pověstí: Africké Mombase se dříve turisté vyhýbali obloukem

Ve světě vesmírného výzkumu se rozjíždí nová fáze geopolitického soupeření – tentokrát o Měsíc. Čína a Rusko podepsaly memorandum o spolupráci na výstavbě jaderné elektrárny na Měsíci, která bude pohánět budoucí Mezinárodní lunární výzkumnou stanici (ILRS). Cíl je jasný: mít funkční základnu do roku 2036.

Z memoranda vyplývá, že jaderná elektrárna má být vytvořena z ruských technologií a má sloužit jako hlavní zdroj energie pro ILRS. Výstavba by měla probíhat zcela autonomně, tedy bez přítomnosti lidí, což potvrdil i šéf Roskosmosu Jurij Borisov. Podle něj jsou potřebné technologie „téměř připravené“, i když konkrétní podrobnosti zatím chybí.

Ambiciózní plán s globální účastí

Cílem Číny a Ruska je vybudovat stálou lunární základnu na jižním pólu Měsíce. Ta by měla nejen umožnit dlouhodobý autonomní provoz, ale i připravit podmínky pro lidskou přítomnost. Do projektu se zatím zapojilo 17 zemí, Kromě Číny a Ruska mají na projektu participovat také Egypt, Venezuela, Thajsko, Pákistán nebo Jihoafrická republika. Prvním stavebním kamenem bude čínská mise Čchang-e 8 (Chang’e-8), která má v roce 2028 přistát na Měsíci s posádkou – poprvé v historii čínského vesmírného programu.

Plán výstavby ILRS je dlouhodobý. Mezi lety 2030 až 2035 mají být pomocí pěti supertěžkých raket dopraveny základní části robotické základny. Následovat mají rozšiřující mise, které propojí základnu s plánovanou lunární orbitální stanicí, a také se dvěma uzly – jeden bude na rovníku Měsíce, druhý na jeho odvrácené straně. Do roku 2050 má být ILRS rozšířena o solární, radioizotopové a jaderné zdroje energie, rychlé komunikační sítě mezi Měsícem a Zemí, lunární dopravní prostředky a rovery pro lidskou posádku.

Čína zrychluje, NASA přešlapuje

Zatímco Čína a Rusko posilují spolupráci, NASA čelí problémům. Nový návrh rozpočtu z roku 2026, navržený administrativou Donalda Trumpa, počítá se zrušením projektu Gateway – lunární stanice na oběžné dráze Měsíce, která měla startovat už v roce 2027. 

Ani program Artemis – vlajkový projekt návratu Američanů na Měsíc – se neobejde bez zpoždění. Mise Artemis III, která má v roce 2027 dopravit astronauty zpět na Měsíc poprvé od éry Apolla, čelí technickým i organizačním komplikacím.

Co se zdálo jako dávno zapomenutá soutěž studené války, se vrací tak v novém kabátě. Tentokrát v něm hrají hlavní roli Čína a Rusko, kteří vsadili na strategickou spolupráci, robotiku a jadernou energetiku. USA zatím přehodnocují své priority. Zda bude Měsíc místem další lidské éry – a kdo ji povede – ukážou následující dvě dekády. Jedno je ale jisté: vesmír už dávno není jen věcí vědy, ale i politiky a geopolitiky.

Image

Čtěte také

Vzestup země draka: Čína je nastupující vesmírnou supervelmocí

První světová válka ukázala ohromnou důležitost kulometů, jež se projevily jako velmi účinné obranné zbraně, armády však zavedly do služby i lehké typy, jež se osvědčily také v útoku. Po skončení Velké války vývoj v této kategorii pokračoval a vynikajících výsledků dosáhl mimo jiné i obranný průmysl Československé republiky, jehož lehké kulomety se bez jakékoliv nadsázky zařadily mezi světové bestsellery. Nový lehký kulomet chtěla i německá armáda, ale její ambice byly větší, jelikož  požadovala zároveň zbraň schopnou fungovat jako těžký kulomet na trojnožce. Výsledný typ MG 34 se osvědčil a dočkal se značné obliby, byť postupně vycházely najevo také některé nedostatky.

Pro domácí vojsko i export

V arzenálu armády nově vzniklého Československa se nacházela skutečně pestrá směs zbraní, kterou bylo třeba značně zúžit a sjednotit. Ministerstvo národní obrany proto  hodlalo zavést do služby mimo jiné jeden standardní typ lehkého kulometu a v roce 1923 vyhlásilo soutěž, do které se vedle renomovaných zahraničních značek zapojila také zbrojovka Praga. Z testů vyšel nejlépe belgický kulomet FN Browning a proběhly první kroky k jeho licenční výrobě, ovšem pražská společnost se nechtěla vzdát a nabízela další upravené vzory. Na kulometech pracoval nadaný konstruktér Václav Holek, pod jehož vedením vznikl v roce 1924 nový kulomet, který úspěšně absolvoval testy. Po několika dalších úpravách se zrodila zdokonalená varianta, jež vstoupila do služby jako vz. 24. Vznikl však jen malý počet této zbraně, jelikož záhy došlo na další konstrukční úpravy a konečným sériovým standardem se stal až lehký kulomet vz. 26. 

Ačkoliv byl tento typ původně vyvinut v podniku Praga, sériová produkce měla běžet v nové továrně, jež se budovala v Brně pod názvem Československá zbrojovka, později se však proslavila spíše jako Zbrojovka Brno. Nový kulomet s firemním označením ZB 26 rychle vzbudil pozornost za hranicemi, a proto se první série vyrobily na export, a sice pro Litvu a Jugoslávii, kdežto první exempláře pro domácí armádu byly dodány až na jaře 1928. 

Ministerstvo následně zadávalo další kontrakty a výroba pokračovala, takže v září 1938 vlastnila armáda přes 35 000 lehkých kulometů vz. 26 a v období druhé republiky získala ještě asi 10 000 kusů. „Šestadvacítka“ se stala též ohromně úspěšným vývozním artiklem, jelikož desítky tisíc kusů zamířily do mnoha států světa. Kromě již zmíněné Litvy a Jugoslávie se mezi hlavní zákazníky řadily armády Rumunska, Bulharska, Lotyšska a zejména Číny, která odebrala kolem 30 000 exemplářů. Opravdu výborný kulomet poté vzbudil dokonce zájem armády Velké Británie.

Jednoduchost a spolehlivost

Lehký kulomet vz. 26 využíval systém poháněný prachovými plyny odebíranými z hlavně. Ty tlačily na píst, který  vykonával dlouhý pohyb a byl spojen s nosičem závorníku. Sám závorník se vyklápěl vertikálním pohybem a zbraň střílela z otevřeného závěru. Shora se do ní vkládaly schránkové zásobníky pro 20 nábojů ráže 7,92×57 mm. Na hlavni se nalézala charakteristická žebra, která přispívala k jejímu chlazení, a pokud přece jen došlo k přehřátí, dala se hlaveň díky manipulační rukojeti snadno vyměnit. Kulomet disponoval dvojnožkou a nastavitelnými mířidly asymetrické konstrukce, kterou si vynutilo zasouvání zásobníků shora. 

Václav Holek kladl při vývoji největší důraz na jednoduchá řešení, vysokou spolehlivost a snadnou údržbu, což určitě přispívalo ke komerčním úspěchům, protože brněnské kulomety si vedly skvěle i v náročných podmínkách Asie, Afriky či Latinské Ameriky. Na základní verzi ZB 26 posléze navázal vylepšený ZB 30, který také zaznamenal velké exportní úspěchy. 

Zbrojovka Brno se odvážně zapojila též do výběrového řízení britské armády, kam poslala upravený typ ZB 27,  jenž přesvědčivě zvítězil. Po několika dalších změnách vznikl model ZGB 33, který byl konstruován pro britské střelivo 7,7×56 mm neboli .303 British. Šlo v podstatě o prototyp legendární zbraně BREN, jež se stala standardním lehkým kulometem Velké Británie a Commonwealthu během druhé světové války. 

Kvalit „šestadvacítky“ si cenili také Němci, kteří po obsazení českých zemí provedli náročné zkoušky této zbraně a nešetřili pochvalami. Výroba v Brně proto běžela dál pro jejich potřeby, jelikož ZB 26 s novým jménem MG 26(t) získal roli standardního kulometu německé policie. Rozsáhle jej používaly také jednotky Waffen-SS, které měly zpočátku  pouze omezený přístup k běžné německé výzbroji. Brněnský kulomet značně ovlivnil některé další typy, dodnes patří mezi nejlépe hodnocené zbraně své kategorie a nelze vyloučit, že některé armády v zemích třetího světa „šestadvacítky“ vlastní dodnes.

První univerzální kulomet

Práce na nových kulometech začaly krátce po první světové válce také v Německu, avšak tamní snahy brzdila Versailleská mírová smlouva. Ta totiž Berlínu zakazovala vývoj a výrobu některých kategorií techniky včetně kulometů. Německé společnosti nicméně dokázaly toto ustanovení snadno obejít, protože své vývojové a výrobní programy odstěhovaly do zahraničí. Nové kulomety zbrojovky Rheinmetall se proto rodily ve švýcarském městě Solothurn, kde konstruktér Louis Stange v roce 1929 vytvořil zbraň, jež poté dostala označení MG 30. Zavedlo ji několik armád a její modifikace MG 15 a MG 17 se zařadily mezi základní vzory palubních kulometů Luftwaffe. 

Německé pozemní síly měly ovšem náročnější požadavky, neboť chtěly takzvaný Einheitsmaschinengewehr: univerzální zbraň, která zastane funkci lehkého kulometu na dvojnožce i těžkého kulometu na trojnožce. Vedle toho poptávaly možnost rychlé změny hlavně či schopnost střílet i jednotlivými ranami. Konstrukci „třicítky“ tudíž jako základ dalšího vývoje použil Heinrich Vollmer ze společnosti Mauser, z jehož snah vzešel slavný Maschinengewehr 34 alias MG 34, jenž se obvykle pokládá za první univerzální  kulomet zavedený do služby. 

Obdobně jako jeho předchůdci stojí na principu mechanismu poháněného krátkým zákluzem hlavně a závěru s otočným závorníkem. Zajímavý prvek představovala spoušť, jejíž dva segmenty umožňovaly kromě nepřetržité palby i jednotlivé výstřely. Tak jako u většiny zbraní této kategorie existovala možnost snadné výměny zahřáté hlavně. Poměrně málo známý fakt je, že prvních 2 300 vyrobených „čtyřiatřicítek“ disponovalo i zařízením pro nastavení kadence na rukojeti, ovšem kvůli zjednodušení produkce v podmínkách blížící se války byl tento prvek odstraněn. Konstruktéři tak zareagovali na požadavky armády na zvýšení tempa dodávek, protože MG 34 reprezentoval poměrně složitou zbraň, jejíž výroba vyžadovala množství přesných obráběcích operací.

Příliš komplikovaný design

Na relativně pomalé sériové produkci se podepisovala rovněž široká škála příslušenství, jež pro kulomet vzniklo: MG 34 byl standardně vybavený dvojnožkou, existovalo však i několik konstrukcí lafet, zejména trojnožka Lafette 34. K ní se dodával i periskop pro palbu ze zákopu či jiného úkrytu. Jelikož MG 34 sloužil též jako protiletadlová zbraň, mohl se namontovat i na trojnožku Dreibein 34, která nabízela větší rozsah náměru. Vyráběly se rovněž lafety pro instalaci kulometů do tanků a jiných obrněnců a v neposlední řadě dosti složité pevnostní montáže. 

Co se týče zásobování zbraně municí, nejdříve se počítalo primárně s bubnem Patronentrommel 34  na 75 nábojů, jenže ten se kvůli citlivé pružině ukázal jako příliš choulostivý pro frontové podmínky. Brzy se tudíž přešlo na kovový pás na 50 nábojů. Ten se dal umístit do bubnu Gurttrommel 34 a vojáci mohli jednotlivé pásy též propojovat: standardní bednička jich pojala pět. 

Mezi německými vojáky obecně panovala s MG 34 spokojenost, ačkoliv občas zaznívaly stížnosti na složitou konstrukci, která komplikovala rozebírání a údržbu v polních podmínkách. S tím koneckonců souviselo také již zmíněné tempo výroby, které Wehrmacht považoval za nedostatečné. Požadovalo se i zvýšení kadence na hodnotu zhruba 1 200 ran za minutu, což logicky vyplývalo zejména ze zkušeností z východní fronty, kde němečtí vojáci často museli vzdorovat velké přesile. Začaly tedy práce na rekonstrukci MG 34, ze kterých vyšlo několik variant, jenže některé vykazovaly tolik rozdílů, že už šlo prakticky o nové zbraně. Týkalo se to například kulometu MG 34/41, jenž se pak stal základem pro legendární zbraň MG 42. Sériová výroba osvědčených MG 34 nicméně běžela až do konce války – mimo jiné i ve Zbrojovce Brno. 

Image

Čtěte také

Spolehlivé půlpalcovky chrlící olovo: Duel kulometů M2HB vs. NSV

Když se řekne král, představí si mnozí lidé v duchu televizních pohádek důstojného muže v sametovém plášti s hermelínovým límcem a přezdobenou korunou, kterak sedí na honosném trůnu a udílí audience svým poddaným, řeší jejich spory, radí se se svými rádci a v případě potřeby vyjede do války v čele vojska na obranu země. 

Symbolické pozlátko 

Tuto představu lze rozdělit do dvou rovin. První je vizuální symbolika potřebná pro prestižní prezentaci vládce směrem k jeho okolí – ať už jde o vlastní poddané, nebo zahraniční návštěvy. Sem bychom zahrnuli trůn, korunu, plášť, ideálně ještě žezlo, zlaté jablko a pozlacený trůnní sál. Je zřejmé, že tady nám pohádky prezentují rozvinutou formu království většinou v barokním či rokokovém hávu. 

Na většinu pozlacené nádhery můžeme v raném středověku zapomenout. Vratislav II. ani Vladislav II. si téměř jistě po korunovaci nepořídili žádný velkolepý trůn. Také další panovnické insignie (vyjma koruny) jsou u nás spojeny především až s Karlem IV., byť se postupně začaly používat už dříve za Přemyslovců – třeba Václav II. roku 1297 při korunovaci žezlo měl a na vyobrazeních je často vidět. V pravici ho nejspíš svíral už i Vratislav na nástěnné malbě ve znojemské rotundě sv. Kateřiny. 

Stejně tak zdobné křeslo v trůnním sále je záležitost spíše rétorická (říká se, že král usedl na trůn). Vratislav II. sice přesunul v 11. století své sídlo z Pražského hradu na Vyšehrad, ale to udělal ještě v době, kdy byl knížetem a jeho vládnoucím „sedadlem“ měl zřejmě zůstat starý kamenný stolec knížat na pahorku zvaném Žiži. 

Titul navzdory všem 

V případě prvních dvou králů, Vratislava a Vladislava, bylo jejich povýšení ryze formální záležitostí, která se odehrála mezi nimi a císařem. Ke konceptu království přistupovali odmítavě čeští velmoži, protože je krátilo na tradičních právech výběru knížete. Volba vládce sněmem předáků tvořila v raném středověku právní základ státu. Není tedy divu, že si ho Čechové (v zastoupení asi 20 nejvýznamnějších rodů) nechtěli nechat vzít a nahradit ho pomazáním i korunovací z vůle císaře. Z tohoto důvodu by nebylo žádoucí, aby se před urozenou elitou země panovníci předváděli v povýšené královské nádheře. Vratislav II. měl ostatně během své krátké vlády s titulem krále jiné starosti než shánět trůn a další insignie.

Naproti tomu Vladislav II. byl nejspíš více ješitným vladařem, na odznacích královské hodnosti trval a zjevně měl i zájem vybudovat v Praze královskou rezidenci. Realizovat tyto záležitosti však vyžaduje nejen čas, ale také politickou sílu a součinnost okolí, ať už vynucenou, či dobrovolnou. Jenže právě té se Vladislavovi nedostávalo a jakékoliv pokusy o prestižní královskou prezentaci většina velmožů okázale přehlížela, tudíž užíval svůj titul po dobu čtrnácti let tak trochu navzdory všem. 

Kralování v praxi 

S odporem souvisí i druhá rovina zmíněné představy o králi na trůně – praktické vykonávání moci. Ani v ní se v případě prvních dvou králů příliš nezměnilo oproti dobám knížecím. Český panovník měl za úkol kromě souzení sporů hlavně přidělovat zodpovědné úřady, vybírat daně a přerozdělovat je, dále se věnoval zahraniční diplomacii (včetně účasti na říšských sněmech) a v případě nutnosti řídil obranu země. V Čechách a na Moravě fungovala takzvaná hradská soustava, v níž kníže přiznával jednotlivá hradiska s příslušným územím správě velmožských rodů, na čemž se až do 13. století nic zásadního neměnilo. 

Jiná věc jsou pak Statuta Konrádova (1189), ve kterých si předáci vynutili dědičná práva ke spravovaným územím, ale to souvisí s postupnou emancipací elity země a její přeměnou ve šlechtu, nikoliv s královským titulem. Ostatně Konrád II. Ota (1182, 1189–1191) byl „jenom“ kníže. I na tomto příkladu je vidět, že praktický způsob vlády zůstal po korunovaci v podstatě stejný a vyvíjel se zároveň s dalšími aspekty společnosti. Lidé se neprobudili po povýšení na království do jiného světa a nijak skokově se neproměnil ani status přemyslovského panství ve vnímání zahraničních partnerů. S nadsázkou se dá říct, že největší změnou se stalo užívání titulů na listinách z pražské kanceláře a jiné oslovování při oficiálních jednáních. 

Výhody třetího krále 

Můžeme předpokládat, že ani v prvních letech kralování Přemysla Otakara I. se prezentace či způsob vlády příliš nelišily od jeho předchůdců. Na rozdíl od nich měl však štěstí, že se mu podařilo získat královský titul hned na začátku vlády, tedy následující rok poté, co se stal (podruhé) knížetem. Díky prvním dvěma králům měl už navíc na co navazovat a uměl se poučit z jejich chyb. Dostal více než tři desetiletí na to, aby z Prahy udělal královskou rezidenci, v čemž uspěl. Potřeboval si k tomu ovšem vybudovat silnou pozici vůči vlastním lidem i zahraničí. Toho předešlí králové nedosáhli.

Když bylo po vydání Zlaté buly sicilské roku 1212 jasné, že královský titul už v Čechách zůstane, mohl si Přemysl Otakar I. dovolit učinit z Moravy definitivně markrabství, kam poslal svého bratra Vladislava Jindřicha. Tím se zde pokusil založit takzvanou sekundogenituru (druhorozenství) podřízenou českým panovníkům. 

Morava se stala v podstatě lénem Čech, což byla změna oproti předchozím staletím, kdy byla rozdělená na tři úděly. Vladislav Jindřich sice zůstal bezdětný, takže nastolený dědičný řád nepokračoval podle představ, ale v budoucnu se Morava stala vhodným místem pro vládu mladších bratrů pražských vládců. V každém případě se potvrdilo, že zřízení jakékoliv nové instituce či pořádků chce především čas a politickou vůli i sílu. Zkrátka království se nebuduje tím, že získáte korunu, pak si k ní pořídíte žezlo a sednete si do velkého křesla, kterému začnete říkat trůn.

Image

Čtěte také

Odkud vzešli Přemyslovci: Měli moravský, německý nebo franský původ?

Nanoplasty, částice plastů menší než jeden mikron, jsou dnes úplně všude. Nejen v prostředí, ale také v nejrůznějších organismech. Jsou to tak nepatrné částice, že je rostliny přijímají prostřednictvím kořenů, nacházejí se ve vodě, v půdě, v potravinách i v lidském těle. Nedávný výzkum týmu Univerzity Illinois v Urbana Champaign, jehož závěry zveřejnil odborný časopis Journal of Nanobiotechnology, navíc ukazuje, že se nanoplasty hromadí také na povrchu bakterií.

Konkrétní dopady nanoplastů na lidské zdraví teprve začínáme poznávat. Specialista na vědy o potravinách Pratik Banerjee a jeho kolegové ale zjistili, že nanoplasty mohou působit na lidské tělo nepřímo. Jejich přítomnost totiž může způsobit, že se klasické patogeny mohou stát ještě nebezpečnějšími. 

Stresované bakterie

Badatelé zjistili, že pokud mají částice nanoplastů kladně nabitý povrch, mohou po nalepení se k bakteriím E. coli O157:H7 u těchto patogenů vyvolat fyziologický stres. Stejně jako stresovaní psi více koušou, stresované bakterie vyrábějí více svého toxinu, a tím pádem také více škodí svému hostiteli.

„Vědci již dříve zkoumali interakci mezi částicemi nanoplastů a bakteriemi,“ uvádí Banerjee. „Pokud ale víme, jsme první, kdo studoval vliv nanoplastů na lidské patogenní bakterie. Zaměřili jsme se přitom na notorického potížistu, toxickou bakterii E. coli O157:H7, která se často podílí na nebezpečných otravách jídlem doprovázených krvavými průjmy.“

Autoři studie varují, že nanoplasty mohou mít ještě další nebezpečné dopady. Již dřívější výzkumy totiž ukázaly, že biofilmy na plastových částečkách mohou usnadňovat přenos genů rezistence vůči antibiotikům mezi bakteriemi. To znamená, že běžně neškodné bakterie se mohou stát obtížně léčitelnými „superbakteriemi“.

Nanoplasty nejsou jen pasivními fragmenty moderního znečištění. Podle nové studie mohou aktivně měnit chování a nebezpečnost patogenů, které se běžně vyskytují v našem okolí a potravinách. Tento výzkum je prvním krokem k pochopení, jak může neviditelné plastové znečištění ovlivňovat zdraví nejen jednotlivců, ale i celých populací. A zdá se, že situace je vážnější, než jsme si dosud připouštěli.

Image

Čtěte také

Nečekaná komplikace: Nanoplasty mohou narušovat působení antibiotik

Izraelští archeologové objevili ve starověkém Jeruzalémě mimořádný artefakt – 2 300 let starý zlatý prstýnek s červeným drahokamem, zřejmě granátem. Pochází z helénistického období a odborníci se domnívají, že mohl být součástí rituálu dospívání, během něhož mladá zasnoubená dívka symbolicky pohřbila své dětské šperky, aby tak oslavila přechod do dospělosti.

Prsten z města Davidova

Malý zlatý prsten byl nalezen při rutinním archeologickém výzkumu v jeruzalémském Národním parku. Jedná se už o druhý zlatý prsten z raného helénistického období, který byl v této oblasti objeven za poslední rok.

Prstýnek byl nalezen v základech velké budovy datované do pozdního 3. až raného 2. století př. n. l., tedy do období Druhého chrámu, kdy v Jeruzalémě stál židovský chrám zničený římskými vojsky v roce 70 n. l. Právě tato vrstva už dříve vydala další cenné šperky – například bronzové náušnice, zlatou náušnici s vyobrazením rohatého zvířete nebo zdobený zlatý korálek.

To vše podle archeologů naznačuje, že obyvatelé domu byli velmi zámožní, a že šperky mohly být záměrně uloženy pod podlahou v rámci tradičního rituálu.

Symbol přechodu do dospělosti

Podle archeoložky Marion Zindelové z Izraelského památkového úřadu (IAA) se pravděpodobně jednalo o součást známého helénistického zvyku. „Zasnoubené dívky tehdy pohřbívaly šperky a jiné předměty z dětství pod základy domu jako symbolický akt přechodu do dospělosti,“ vysvětluje Zindelová.

Zlatý prsten s granátem zapadá do módních trendů dané doby – šperky kombinující zlato a barevné drahokamy byly populární díky kulturním vlivům z východních zemí, jako byly Indie a Persie. Tyto vlivy se do oblasti dostaly díky výbojům Alexandra Velikého, které otevřely nové obchodní cesty a kulturní kontakty mezi Východem a Středomořím.

Image

Čtěte také

Prevence proti kocovině: V Izraeli objevili prsten, který měl ochraňovat pijany

„Zkřížit evropského saňového psa s hyenou, to by byly výkony!“ svěřil se mi nedávno jeden z musherů se svým snem. Podíval jsem se na něho s podezřením – dělá si legraci? Hyena přece není psovitá šelma a stejně pošetilý by byl nápad křížit leonbergra se lvem nebo chrta s gepardem. Hyeny nejsou s psovitými šelmami ani vzdáleně příbuzné a podle zoologů mají blíže k cibetkám a kočkovitým šelmám.

Terč lidských předsudků

Knihy Ernesta Hemingwaye mám rád. Mezi moje oblíbená díla však rozhodně nepatří Zelené pahorky africké. Ani v patnácti letech, kdy jsem knihu četl poprvé, mě nenadchly lovecké příběhy, končící smrtí antilop kudu, buvolů, nosorožců a lvů. A pasáž o hyenách mě přímo znechutila: „… nic nemohla být větší komedie než tenkrát ta smrdutá hyena s klínovitou hlavou, která se vynořila z vysoké trávy u jedné rokliny, pak ji dostala z deseti metrů, začala se točit dokolečka za svým ohonem a padla, teprve když opsala tři hopkavé soustředné kruhy. Dívat se na hyenu, která dostala zásah zblízka, byla pro Mkolu velká švanda. … „Fisi,“ říkal Mkola a vrtěl pobaveně i zarmouceně hlavou, že takové hnusné zvíře může vůbec na světě existovat. … hyena, hermafrodit, požírač mrtvol, který žere svoje vlastní maso, slídí po stopách právě otelených krav, překousává šlachy na nohou, zvíře, které je schopno ohryzat člověku ve spánku v noci obličej, které obchází tábořiště a žalostně skučí, zvíře, které smrdí, které je odporné, které má čelisti, jež dokážou rozdrtit kosti, na něž lev nestačí, které si to mete po hnědavé pláni a tahá břicho při zemi, zvíře, které se ohlíží, ve tváři výraz vychytralého zparchantělého psa.“

Hyeny vždy obklopovala atmosféra předsudků, znechucení, polopravd a omylů a předcházející řádky koncentrují většinu z nich. Hyeny ovšem nejsou nechutní, odporní a zbyteční tvorové. V přírodním uspořádání mají nezastupitelné místo a pro mnohé vlastnosti si daleko spíš než pohrdání zaslouží obdiv.

Chytří lovci se silným žaludkem

Hyeny jsou prastarou skupinou, která se někdy koncem starších třetihor oddělila od cibetek. Tvoří samostatnou čeleď hyenovitých (Hyaenidae), do níž patří pouze čtyři druhy: hyena žíhaná (Hyaena hyaena), hyena čabraková (Hyaena brunnea), hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) a drobnější hyenka hřivnatá (Proteles cristatus). Všechny čtyři druhy mají charakteristickou stavbu těla se „sraženým“ zadkem.

S výjimkou hyenky hřivnaté mají neuvěřitelně silné čelisti a zuby, jimiž dokáží drtit mohutné kosti velkých afrických kopytníků. Mají nejsilnější stisk ze všech šelem a dokáží mezi svými zuby vyvinout silnější tlak než lev – udává se, že jde o cca tři tuny na centimetr čtvereční! Kromě mocných čelistí příroda hyeny vybavila také silnými žaludečními šťávami, takže tito predátoři dokáží nejen pozřít ale i strávit vedle masa rovněž kosti, ale dokonce rohy a kopyta!

Hyeny byly vždy tradičně považovány za mrchožrouty, ale vědecký výzkum jejich způsobu života jasně prokázal, že uloví až 80 % své potravy (lvi jen asi 50 %), pouze zbytek tvoří mršiny. Úspěšnost hyeního lovu se navíc pohybuje něco mezi 30–40 % a v tomto parametru jsou úspěšnějšími africkými lovci pouze psi hyenoví. Navíc tato zvířata v poslední době udivují vědce mimořádně vysokou inteligencí. Někteří zoologové dokonce tvrdí, že jejich inteligence je téměř na úrovni primátů!

Ochránkyně rodu

Jakýmsi reprezentantem čeledi se stali její největší zástupci, hyeny skvrnité. Ačkoli ovšem byla tomuto druhu věnována největší pozornost, prvním vědcem, který hyeny skvrnité seriózně studoval, byl až v šedesátých letech dvacátého století holandský zoolog Hans Kruuk. Jeho výzkum odhalil, že hyeny žijí ve společenských formacích, které Kruuk nazval klany, přičemž jeden klan může být tvořen až stovkou jedinců. Kruuk mimo jiné zjistil, že kráter Ngorongoro je rozdělen na osm různých teritorií, a že každý klan pravidelně střeží své teritoriální hranice, které čas od času znovu vyznačuje výměškem z pachových žláz, umístěných pod ocasem.

Už dříve byl ovšem odhalen omyl považující hyeny za hermafrodity. Ten byl dán tím, že samčí a samičí pohlavní orgány jsou si velmi podobné, protože samice jsou obdařeny falešným „pseudopenisem“. Důvodem této fyziognomické zvláštnosti je samčí hormon androgen, který se u hyeních samic stále zvyšoval. To způsobilo nárůst hmotnosti (samice jsou o 10–20 % větší než samci) a také zvýšenou agresivitu. Tyto vlastnosti jsou pro hyení národ velmi praktické. Statná, bojovná a agresivní matka díky tomu dokáže ochránit a nasytit své potomky a zajistit jim přežití.

Každý má své místo

Hyeny skvrnité po několik let studovali i někdejší manželé Jane Goodallová (světově proslulá primatoložka) a Hugo van Lawick. Z jejich společné práce vznikla mimořádná kniha Innocent Killers (v českém překladu Nevinné bestie, Mladá fronta 1974). Jane Goodallová v ní mimo jiné píše: „Když jsem s pozorováním hyen začínala, neměla jsem je, musím přiznat, nijak zvlášť v lásce, třebaže mě od počátku fascinovala jejich společenská organizace. Tehdy jsem však plně chápala ty lidi, což znamená většinu lidí, kteří k hyenám nechovají zvláštní sympatie. To však bylo předtím, než jsem poznala Bloody Mary a Lady Astorovou, starou Paní Brownovou a Nelsona (jména studovaných hyen – pozn. aut.) i ostatní členy Skalního klanu. Každá hyena má svou zvláštní, výlučnou osobitost, a když jsem je nějaký čas pozorovala, upřímně jsem si je oblíbila.“

Manželský pár odhalil mnoho zajímavého ze života hyen skrvnitých. Překvapilo je, že u hyen neexistuje přesné období říje, samice si totiž příhodné období k páření vybírají instinktivně samy. Klany žijí v přísném matriarchátu, kde kralují samice, jež mají mezi sebou striktní hierarchii a moc samců začíná až tam, kde končí vláda nejslabší z dam. Je velmi zajímavé, že hierarchie je dokonce dědičná, což se jasně projevuje u mláďat nadřazených samic. Proto již mláďata zaujímají v hyením klanu určitá sociální postavení a dcery vůdčích samic přebírají automaticky postavení svých matek. Pozoruhodná je pak pozice některých samců, kteří se mohou pohybovat ve dvou klanech a jsou tam tolerováni.

Společenský život v početném klanu umožňuje složitý „hyení jazyk“, složený z bohatého hlasového rejstříku, z čichových vjemů, řeči těla a ze společenských rituálů, které upevňují vazby mezi jednotlivými zvířaty a jejich složitou hierarchií.

Dravec a jeho kořist

Ačkoli nebezpečnost hyen pro člověka se často velmi přeceňuje, jde přece jen o mocnou a zdatnou šelmu, která je puzena loveckými instinkty a za určitých okolností se může stát skutečnou hrozbou. Josef Vágner v knize Afrika – Ráj a peklo zvířat uvádí: „V Africe neustále kolují pověsti, že hyeny zabíjejí lidi. Znám dva případy z Karamodže, kdy hyena v noci napadla člověka. V prvním případě ležel starý hlídač stáda u ohníčku, hlavu měl podepřenou o malou dřevěnou stoličku a podřimoval. Hyena mu jediným škubnutím vytrhla kus tváře i s uchem. V druhém případě napadla jednoho ze tří Karamodžanů, sedících u ohně. Nespali, nemluvili, tiše odpočívali. Hladová hyena se přiřítila neslyšně jako blesk a jediným kousnutím vytrhla jednomu z nich kus svalu nad loktem, o který se opíral.“

Tragickou zkušenost učinila s hyenou v zajetí Joanna Greenfieldová, která pracovala v izraelské zoo. „Otevřela jsem dvířka klece, shýbla se k misce a mluvila na hyenu,“ vzpomínala později Joanna. „Lidský duch je podivně ustrojený. Vzpomínám si, že když šelma zaútočila, zmlkla jsem, ale zůstala úplně klidná. Nepamatuji se, jak se mi zakousla do ruky, ačkoli jsem zřetelně slyšela praskat své drcené kosti. Táhla mě za paži a po celou tu dobu na mne hleděla tmavýma, jakoby prázdnýma žraločíma očima, hodnotíc mě chladným, takřka přátelským pohledem.“

Greenfieldové se nakonec podařilo z klece uniknout, její ruka však zůstala natrvalo znetvořena. Již o pět let později putovala žena africkou divočinou a ze svého stanu pohlížela přes malý táborový ohníček do očí hyen, které kroužily kolem jejího tábořiště. „Nepociťovala hrůzu ani strach, ale naopak spříznění se zemí i zvířaty – zvláště pak s hyenami,“ píše o statečné ženě Rick Ridgeway, jenž zaznamenal její příběh v knize Stín Kilimandžára. „Uvědomil jsem si, že to, co popisuje, je zvláštní alchymie přírody, podivuhodná směsice strachu a fascinace, přitažlivých i odpudivých sil, které panují mezi dravcem a jeho kořistí.“

Hyení zasvěcenci

O přitažlivých silách mezi lidmi a hyenami by mohli vyprávět „hyenáři“, kteří zejména v Tanzanii, Keni, Zairu a Etiopii dodnes putují africkým venkovem. Tito muži vedou na silném řetěze ochočenou hyenu (většinou s náhubkem) a předvádí ji publiku. Občas na hřbetě statného zvířete povozí i děti. Šelmy prý není obtížné ochočit, pokud je chovatel získá jako malá mláďata a uměle je odkojí.

Do krajnosti je tato profese dovedena ve městě Harer, které leží ve východní části Etiopie na hřebenech pohoří Chercher v nadmořské výšce 1 870 metrů. Přímo z oken hotelu Tewodros, jenž se nachází za hradbami starého města, mohou návštěvníci sledovat neuvěřitelné divadlo – každý večer zde Yusuf Ahmed krmí u městské brány Sanga divoké hyeny. Z plastové nádoby rozděluje maso mezi své oblíbenkyně, které si pojmenoval. Hyeny dokáží dokonce opatrně sebrat nabízenou pochoutku z klacíku, který muž drží v ústech. A to přesto, že samy mezi sebou se o potravu bez milosti servou. 

Kam až Yusufova paměť sahá, vždy existoval v Hareru „hyení muž“, který podvečerní návštěvnice krmil. On sám se této neobvyklé činnosti věnuje již přes deset let a nyní do „řemesla“ zaučuje i svého syna. Yusuf je jeden z mála lidí, kteří plně pochopili, že přes svoji sílu a neobvyklý vzhled hyeny nejsou krvelačná monstra, ale nesmírně inteligentní a majestátní tvorové, kteří si plně zaslouží naši pozornost.

Image

Čtěte také

V úkolech vyžadujících spolupráci jsou hyeny chytřejší než opice

Vydáváme se do Lombardie a Benátska, tedy do severní Itálie. Od roku 1849, kdy rakouská armáda zásluhou maršálka Radeckého potlačila osvobozenecké povstání, zde Rakousko udržovalo svoje panství jen na bodácích. Italové Vídeň obecně nenáviděli. A když se císař ke konci roku 1856 objevil s císařovnou Alžbětou v Benátkách, přivítal ho chlad. Setkal se s kamennými fasádami a stejně chladnými, mlčícími zástupy. Uvnitř císařského paláce ho čekala provokativní úprava v barvách italské trikolory: v bílo-červené jídelně byl položen zelený koberec. Benátská společnost státní audienci bojkotovala, když se ze 130 pozvaných dostavilo jen 30 osob, a ty ještě musely cestou od přístaviště gondol k bráně paláce snášet nevybíravé spílání davu. 

Neklidné italské provincie 

Vánoce v Benátkách prožil panovnický pár se stísněnými pocity a o nic lepší to nebylo ani ve Veroně, hlavním stanu rakouské armády v italských provinciích. Právě se tam konala lidová slavnost gnocchi, při níž se měl i císařský pár živit bramborovými noky (což ovšem monarchovi nepřipadalo dost důstojné). V Brescii byly dosud v živé paměti hroby Italů popravených po porážce povstání. A to nikdo netušil, co na císařský pár čeká v Miláně, v hlavním městě odporu proti rakouské nadvládě. Ani zpráva, že „Francesco Giuseppe“ hodlá snížit daně, nikoho do vítajících špalírů nepřilákala. Nakonec bylo nutno kompars domorodců zaplatit. Muselo to být hotové fiasko, ale ještě horší mělo přijít. 

Tedy ne že by se císař nesnažil, aby italský led roztál... Udělil několik milostí, zmírnil pár politických trestů, splnil slib o úlevách na daních, přispěl na divadlo a věnoval jistou částku na restaurování Poslední večeře od Leonarda da Vinciho v kostele Santa Maria delle Grazie. Jenom díky Rakušanům bylo možné dokončit stavbu milánského dómu, hospodářství rostlo a blahobyt stoupal. Italští nevděčníci však Habsburka na milost nevzali. Zdejší vlastenci chtěli mnohem víc. Usilovali o odchod z mnohonárodní říše, chtěli risorgimento, italské národní obrození, vzkříšení, boj za svobodu. 

Savojské nebezpečí 

Itálie byla tehdy rozdrobena na deset států. Její sever, Lombardsko a Benátsko, ovládali od vídeňského kongresu Habsburkové, jejichž vedlejší větev vládla v Toskánsku. Jih patřil španělským Bourbonům a za jedinou domácí dynastii tak byla považována savojská, z níž vzešel Viktor Emanuel II., vládnoucí z Turína v Sardinsko-piemontském království. Roku 1857 převzal správu rakouské Itálie z rukou stařičkého maršálka Radeckého císařův mladší bratr Maxmilián a obratem přišel s dalekosáhlými návrhy na posílení autonomie a uplatnění lidštějšího kursu. 

Jenže Vídeň o žádných změnách nechtěla ani slyšet. František Josef byl prostě úplně jiná nátura. Italové v Lombardii a Benátsku si navíc nepřáli hodnější Rakousko, nechtěli Rakousko vůbec. Svoje naděje přitom upínali k západnímu sousedovi, k Sardinii-Piemontu. Viktor Emanuel II. byl jediný, kdo měl v rozdrobené Itálii po odeznění revoluční vlny odvahu zachovat liberální ústavu. Měl po boku schopného společníka, původně statkáře Camilla di Cavoura. Ten vstoupil do vlády jako ministr zemědělství, avšak během krátkého času prokázal takovou politickou zralost, že ovládl pole v roli ministerského předsedy, ministra financí a obchodu zároveň. Genialita státníka Cavoura spočívala v tom, že uměl rozpoznat cíl a zvolit vhodnou cestu k jeho dosažení. Cíl byl jasný – sjednotit Itálii. Ale jak na to? 

Kupříkladu bojem v krymské válce. Co měl Krym společného s Itálií? Nic. Zdejší válka se týkala sporu mezi Ruskem a Tureckem. Ovšem piemontsko-sardinští vojáci tam odešli bojovat za cizí věc. Když válka skončila, Cavour se najednou objevil mezi vítězi na straně britsko-francouzsko-turecké koalice. Na základě spojenectví zpečetěného krví uzavřel s francouzským císařem Napoleonem III. tajnou dohodu, ve které se Francie zavazovala diplomaticky i vojensky pomoci Sardinskému království, pokud by bylo někým napadeno. V případě vítězství by Sardinie odevzdala Francii jako kompenzaci Savojsko a Nizzu. Text smlouvy nikdy zveřejněn nebyl (byl přece tajný), ale celá Evropa obecně věděla, proti komu míří. 

Vlákáni do války 

Sardinie i Rakousko zbrojily, vzájemně se napadaly a harašily zbraněmi. Od ledna roku 1859 odjížděl z habsburské monarchie do severní Itálie jeden pluk za druhým. Jenže ouha. Lombardská část železnice byla před časem pronajata francouzské společnosti, a tak při přesunu vojska i materiálu vznikaly nepřekonatelné, skoro až sabotážní potíže. Jen malou komplikací v rafinovaném plánu premiéra Cavoura byla doložka spojenecké smlouvy, že Francie pošle na pomoc 200 000 vojáků pouze v případě, že nepřítel zaútočí jako první. Stačilo prostě Vídeň vyprovokovat. 

Brnkání na nervy bylo o to pikantnější, že Rakousko mělo obdobné dohody s Pruskem a státy Německého spolku: jejich případný vojenský zásah ve prospěch Habsburků byl také vázán na případ obrany země, nikoliv útoku. A tak Cavourova Sardinie teatrálně předváděla hrozby silou tak dlouho, až přišlo z Vídně nešťastné telegrafické ultimátum: buď neprodleně zastaví horečné zbrojení a vojenské demonstrace, nebo... 

Nový vrchní velitel rakouských armád v Itálii podmaršálek Ferenc Guylai stanovil jako cíl bleskové války vpád do Piemontu a dobytí hlavního města Turína. „Pět rakouských armádních sborů o síle takřka dvou set tisíc mužů překročilo počátkem května 1859 piemontské hranice!“ To jásavě oznamovaly rakouské noviny a hýřily přitom nejoptimističtějšími komentáři. Jenomže to, co mělo být rychlou trestnou výpravou, se odehrávalo pomalu a rozpačitě. Železnice ovládaná Francouzi zkolabovala, takže vojáci mířili na frontu vesměs pěšky, špatně zásobovaní a neodpočatí. Místo aby vrchní velení sevřelo voje v údernou pěst a rozdrtilo Piemonťany dřív, než dorazí francouzská pomoc, rozředilo armádu do linie dlouhé 150 kilometrů. Což byl tah školácky hloupý, jak musí naznat i nevoják. 

Na neslavném ústupu 

Vzápětí začali padesátitisícové sardinské vojsko posilovat Francouzi. Dva jejich sbory dorazily přes Turín od západu, tři další připluly po moři a začaly se vyloďovat v Janově. Rakouská armáda se nezmohla prakticky na nic. Místo hledání rozhodující řeže jen složitě manévrovala. Údery protivníka od západu přitom sílily, a když francouzsko-sardinské jednotky začaly Rakušany ze severu obchvacovat, nevymyslel podmaršálek Guylai nic lepšího než ústup. Bál se kleští a útoku zezadu, bál se ztráty Milána. Ale ústup mu nepomohl… 

Vesnice Magenta, hlavní město Lombardie Milán a vesnice Solferino leží přibližně na jedné západovýchodní ose. U Magenty, totiž u železničního a silničního mostu přes řeku Ticino, se ustupující Rakušané zastavili a spěšně opevnili. Nemínili tento strategicky důležitý komunikační bod vydat. Dne 4. června 1859 zde vydrželi vzdorovat asi pět hodin, pak je francouzští dělostřelci rozstříleli. Takhle stručně lze tedy shrnout bitvu u Magenty. Byla to první ze dvou rozhodujících řeží italské války a stála asi 15 000 životů, z toho dvě třetiny na rakouské straně. 

Místo aby rakouský velitel Guylai couvl nanejvýš k Milánu a zabetonoval se tam, začal neuváženě vyklízet celou Lombardii v představě, že zdecimované voje postaví znovu na nohy na východě, v takzvaném pevnostním čtyřúhelníku Verona–Peschiera–Mantova–Legnano. Kvůli neschopnosti rakouského velení se tak Milána protivník zmocnil bez boje, nadšeně vítán jako osvoboditel. Skvělé. 

Ani nečestný ústup do Benátska se rakouské armádě nezdařil. Blízko lombardsko-benátských hranic, u jezera Garda, protivník Rakušany dostihl. Dne 24. června 1859 se na dohled od vsi Solferino odehrálo dvanáctihodinové apokalyptické střetnutí, v němž na obou stranách urputně bojovalo skoro 300 000 vojáků. Tu bitvu řídili dva císaři. Vzhledem k tomu, že v Piemontu-Sardinii žádného císaře neměli, nejspíš jste sami uhodli, že vedle Františka Josefa I. byl druhým z nich francouzský Napoleon III.

Zpatlaná bitva 

Mladý Habsburk měl armádu, uniformy a přehlídky v oblibě po celý život, na jeho strategickém a taktickém umu se to však bohužel neprojevilo. Špatní vojáci byli oba zúčastnění císaři a bitvu proměnili ve skutečná jatka. František Josef měl sice k dispozici jako velitele podmaršálka Gyulaie, o jeho kvalitách však již bylo řečeno dost. Už se na jeho přehmaty nevydržel dívat a vrchního velení se na poslední chvíli ujal sám. S vedením boje přitom neměl žádné praktické zkušenosti. 

Rozhádání štábní poradci mu taky moc nepomohli, a tak se habsburské jednotky bránily zcela nekoordinovaně, podle strategické doktríny v nouzi. Ta zněla: každý na svou pěst. Zálohy stály mimo dosah dvacetikilometrové bitevní linie. Třetina pluků nestačila zasáhnout a zmatek v rakouských řadách posléze dovršila francouzská artilerie... A pak byl konec. Na rakouské straně činily ztráty 17 % bojujících, tedy 21 000 mužů. Na protivníkově čítaly podobně děsivou cifru 17 000. Jediným pozitivem toho strašného krveprolití bylo, že švýcarského lékaře Henryho Dunanta vedlo k napsání knihy Vzpomínka na Solferino. Ta vyvolala obrovský ohlas a inspirovala založení Mezinárodního červeného kříže v roce 1863. 

Jen co se František Josef vrátil domů, vydal zvláštní manifest. Bylo v něm poděkování „udatné armádě, které nepřálo štěstí“. Sebereflexe žádná, císař se choval suverénně. Fakt je, že v duchu zuřil. V privátní korespondenci sardinskému králi Viktoru Emanuelovi nadával do zlodějů, Napoleona III. zase označil za „gaunera a arcidarebáka z Paříže“. 

Manželce Alžbětě ale referoval s citem, s velkým smutkem a zklamáním. Popisoval zmatek a spoustu raněných, uprchlíků, kočárů a koní. „Je to smutný příběh toho hrozného dne, v němž došlo k velkým věcem. Štěstí se na mne neusmálo. Jsem bohatší o mnoho zkušeností a zjistil jsem, jaké to je být poražený velitel.“ Aspoň, že o zkušenosti byl bohatší. Ony desítky tisíc mužů byly zase chudší o své životy. „Jediným paprskem útěchy pro mne je skutečnost, že se vracím domů ke svému andělu. Vyprávím Ti to ne proto, abych v Tobě probudil zoufalství, ale abych posílil víru v Boha. Krutě nás trestá a jsme teprve na začátku daleko horších zkoušek, ale člověk je musí unést se smířením a neustále plnit své povinnosti.“ 

Až po Vás, Veličenstvo 

Po bitvě byli František Josef i jeho protivník Napoleon III. válečnou podívanou hluboce otřeseni. Když boj skončil, setkali se a se špatně skrývanou úlevou se objali. V červenci pak bylo ve Villafrance uzavřeno příměří. Před stanem, kde se měli setkat, stál Napoleon III. trpělivě s kloboukem v ruce a umožnil Františku Josefovi vstoupit před ním, i když byl o dvaadvacet let starší než on. „Nikdy by mě ani nenapadlo pomyslet na to, že bych mohl jít před Habsburkem.“ Bojovat s Habsburkem, to ano, ale jít před ním do stanu? Ne, ne, až po vás, Veličenstvo.

Image

Čtěte také

Panovník v první linii: Bitva u českého Kolína přinesla Prusku nečekanou porážku

Astronomové učinili zásadní objev, který přepisuje naše představy o vývoji galaxií. Pomocí radioteleskopu ALMA pozorovali jednu z nejstarších a zároveň nejhmotnějších spirálních galaxií s příčkou, jaké kdy byly ve vesmíru objeveny. Galaxie J0107a, která existovala už před 11 miliardami let, nese překvapivé rysy galaxií, jaké známe z dnešního vesmíru – včetně výrazné centrální příčky, která pomáhá nasměrovávat plyn do centra galaxie a podporovat tím vznik nových hvězd.

Galaktické „monstrum“

J0107a, přezdívaná „monstrózní galaxie“, byla objevena v souhvězdí Velryby. Tento přídomek jí náleží právem – jedná se o extrémně hmotnou galaxii, která v raném vesmíru prodělávala rychlý růst díky intenzivní tvorbě hvězd. Díky nejmodernějším teleskopům, zejména Vesmírnému dalekohledu Jamese Webba (JWST), se vědcům podařilo poprvé u tak vzdálené galaxie detailně rozeznat nejen spirální strukturu, ale i příčku. J0107a je tak nejranější známou spirální galaxií s příčkou – ideální objekt pro zkoumání, jak se tento typ galaxií v průběhu miliard let vyvíjel.

Co ukázala pozorování?

Tým vědců vedený Shuo Huangem z Národní astronomické observatoře Japonska zjistil, že pohyb a rozložení plynu v příčce J0107a je velmi podobný dnešním galaxiím. Zároveň však objevili několik zásadních rozdílů.

Hustota plynu v příčce je mnohonásobně vyšší než v moderních galaxiích. Rychlost proudění plynu dosahuje stovek kilometrů za sekundu – tedy mnohem víc, než je dnes běžné. Tento intenzivní přísun plynu do galaktického středu pravděpodobně vedl k masivní tvorbě nových hvězd, což výrazně formovalo další vývoj galaxie. Tyto vlastnosti nebyly dosud nikdy pozorovány a neodpovídají žádným současným teoretickým modelům.

Galaxie J0107a je podle vědců přibližně desetkrát hmotnější než Mléčná dráha, která sama o sobě patří spíše k velkým galaxiím. Udivující je také rychlost vzniku nových hvězd – nové hvězdy se v galaxii J0107a rodí zhruba 300× rychleji než v naší domovské galaxii. 

Podle Huanga mohou tato zjištění výrazně přispět k pochopení toho, jak vznikala rozmanitost galaxií, a především jak se formovaly „běžné“ spirální galaxie s příčkou, jako je naše Mléčná dráha.

J0107a je tak klíčem k porozumění galaktické evoluci – a ukazuje, že složité struktury jako příčky mohly vznikat mnohem dříve, než jsme si dosud mysleli. Tento objev otevírá nové možnosti ve výzkumu raného vesmíru a přináší nový pohled na to, jak se z chaotických počátků rodil řád, jaký vidíme dnes.

Image

Čtěte také

Vědci objevili dosud nejvzdálenější galaxii podobnou Mléčné dráze