Naprostá většina živočichů se rozmnožuje pohlavně, což znamená, že ke vzniku nového jedince je zapotřebí spojení dvou typů buněk. Obvykle je zajišťují rodiče, kteří se musejí spářit a v některých případech také postarat o úspěšný vstup potomků do života. U druhů, jež o přežití a výchovu svých ratolestí skutečně usilují, padá mnohdy zmíněný úkol na bedra samice.

Najde se však řada výjimek a tu nejnápadnější nepochybně tvoří ptáci: Nerodí se jim totiž živá mláďata a nakladená vejce se musejí udržovat v teple. Vylíhnuté potomky je pak samozřejmě potřeba krmit a chránit před predátory.

Obránci harému

Přestože u některých opeřenců stačí na všechno jeden rodič, často bývá výhodnější, když se na péči podílejí oba. A patrně proto se mezi ptáky také rozšířila monogamie. Podle některých autorů je sociálně monogamních až 90 % přibližně z 11 tisíc známých ptačích druhů. Svému partnerovi zůstává věrná většina pěvců, krkavcovitých, dravců a mnoho jiných druhů včetně labutí, alkounů, albatrosů nebo čápů.

Pořád však zbývá přinejmenším 10 % těch, kteří vsadili na odlišné strategie. Nejčastěji se jeden samec páří s několika družkami, jež si stavějí samostatná hnízda – jedná se o tzv. polygynii. I v takovém případě může otec s výchovou mláďat pomáhat, někdy ovšem přiloží „křídlo“ k dílu jen v jediném, hlavním hnízdě. Jindy se samci na péči o potomstvo nepodílejí vůbec, což platí například pro ty, kteří vynakládají veškeré úsilí na obranu svého harému či zdrojů.

Specifický příklad představuje tokání, při němž se samci předvádějí na konkrétním tokaništi a snaží se své protějšky zaujmout a přesvědčit, že právě oni znamenají nejlepší volbu pro oplodnění jejich vajíček. Nic jiného než sperma ovšem partnerce neposkytnou, takže na vše ostatní zůstane sama. Takto se chovají mimo jiné tetřevi.

Otec to zvládne

Existuje však i opačná situace, kdy se jedna samice páří s několika partnery, a v takovém případě hovoříme o polyandrii. Někdy samci s družkou zůstávají a s péčí o mláďata jí pomáhají; jindy se role prohodí a samice naklade vejce do hnízd několika ptáků, čímž její práce končí a veškerá starost o potomky zůstane na otcích. Na popsaný vzácně se vyskytující systém vsázejí různí běžci, například kiviové, emuové či nanduové.

Ačkoliv by se vzhledem k dominanci monogamie mohlo zdát, že z evolučního hlediska představuje pro ptáky nejpřirozenější variantu, opak je zřejmě pravdou: Přestože se u nich vyvinula poměrně brzy a díky svým výhodám získala současné výsadní postavení, první opeřenci nejspíš párové svazky nevytvářeli a o mláďata se starali překvapivě samci – přesně tak, jak to dnes pozorujeme u zmíněných běžců, kteří patří k nejstarším žijícím skupinám ptáků.

Konec zrádcovských genů

Zajímavý vhled vnesla do vývoje ptačího rozmnožování studie publikovaná koncem loňského roku v časopise Evolution, jež se pokusila odhalit stabilitu jednotlivých párovacích systémů. Vědci analyzovali informace o více než 6 500 druhů ptáků, přičemž je rozdělili do tří skupin: na monogamní se silnými a dlouhodobými svazky; dále na polygamní, kteří se soustředí na obranu zdrojů a dlouhodobé ani pevné svazky nevytvářejí; a na tokající, u nichž sociální vazby zcela chybějí.

Jako evolučně nejodolnější se nepřekvapivě ukázala monogamie, což jen podtrhuje, jak důležitou roli hraje péče obou rodičů. Pokud se jeden pokusí přenést víc práce na partnera, potomci na to pravděpodobně doplatí a „zrádcovské“ geny se do dalších generací nepředají. Naopak polygamie zaměřená na ochranu zdrojů se jeví jako značně nestabilní a zvyšuje pravděpodobnost vymření druhu, případně přechodu ke klasické monogamii. 

Pozoruhodnou stabilitu přitom vykazovalo tokání. Nutno dodat, že hranice mezi monogamií a polygamií nebývá vždy zcela zřejmá: U řady ptáků závisí zvolená strategie spíš na dostupnosti zdrojů či jedinců druhého pohlaví. Zatímco tedy v jednom prostředí může být konkrétní druh monogamní, o pár stovek kilometrů bude panovat odlišná situace…

Image

Čtěte také

Taktiky ptačích mláďat: Někdo žebrá, jiný se chlubí

Nedaleko severočínského města Pao-tchou ve Vnitřním Mongolsku se nacházejí obrovská naleziště vzácných zemin, která zajišťují podstatnou část světové těžby těchto strategických surovin. Jak se ale ukazuje, zmíněné čínské doly ukrývají i jiná bohatství. 

Jaime Felipe Guerrero Garzón z Vídeňské univerzity a jeho kolegové pátrali po slibných látkách, z nichž by se mohla stát nová antibiotika. Soustředili se přitom na aktinomycety (aktinobakterie) – vláknité mikroorganismy, které se nevyhýbají neobvyklým typům prostředí a již nám poskytly antibiotika jako je vankomycin, rifamycin nebo chelokardin.

Antibiotikum z čínského dolu

Nedávno se jim dostal do rukou neobvyklý kmen aktinomycet rodu Amycolatopsis, který pocházel ze zmíněných dolů na vzácné zeminy. Badatelé si všimli, že vykazuje velmi silnou antibakteriální aktivitu. Pomocí hmotnostní spektrometrie a spektroskopie nukleární magnetické rezonance odhalili molekulu, která se na tom do značné míry podílí – doposud neznámý glykopeptid, pojmenovaný saarvienin A.

Ukázalo se, že saarvienin A funguje proti bakteriím ne zcela jasným mechanismem, který se liší od déle známých glykopeptidů antibakteriální povahy, jako je třeba vankomycin. Látka s takovým mechanismem účinku by mohla být účinná proti celé řadě různých bakterií.

První testy saarvieninu A s celou řadou rezistentních bakteriálních patogenů dopadly úspěšně. Nově objevená látka si podle vědců vede lépe než vankomycin. Saarvienin A nyní čekají nezbytné úpravy a vylepšení, které by měly snížit jeho cytotoxicitu při současném zachování antibakteriální aktivity. Ve světle stále rostoucí hrozby antibiotické rezistence přináší objev naději na nový typ antibiotika.

Image

Čtěte také

Bakterie z mořských hlubin by se mohly stát zdrojem nové generace antibiotik

Povrch planety Země se neustále obnovuje a mění díky pohybům a přeměnám velkých kusů planetární kůry, kterým se říká tektonické desky. Venuše, alespoň pokud víme, tektonické desky nemá. Jak se ale zdá, její je stále deformován roztaveným materiálem z jejích hlubin.

Tým planetárních vědců, které vedl Gael Cascioli z Marylandské univerzity a Goddardova kosmického střediska NASA, prozkoumal korony – kruhové útvary na povrchu o velikosti desítek až stovek kilometrů, které zřejmě vznikly díky výronům roztavených hornin z pláště Venuše (tzv. plášťovým chocholům).

Venuše stále žije

Využili k tomu data pořízená sondou Magellan v letech 1990 až 1994. Sonda Magellan pořídila nejdetailnější gravitační a topografické údaje z Venuše, které dnes máme k dispozici. Vědci v nich nalezli doposud neznámé stopy tektonické aktivity pod povrchem Venuše. Pomocí kombinace gravitačních a topografických dat z Magellanu výzkumníci zjistili, že pod většinou zkoumaných korón (konkrétně 52 ze 75) se nachází méně hustý a teplý materiál, který zřejmě aktivně deformuje povrch planety. Podrobnosti nedávno zveřejnil vědecký časopis Science Advances.

Na Venuši existují stovky takových útvarů, z nichž mnohé se nacházejí v oblastech, kde je litosféra tenká a teplo z nitra planety se intenzivně dere vzhůru. Korony nejsou známy ze Země, ale vědci se domnívají, že by mohly připomínat geologické procesy, které probíhaly na mladé Zemi – ještě před vznikem moderní deskové tektoniky.

Výzkum je dalším důkazem, že stará data z mise Magellan stále přinášejí nové poznatky. Nedávno byla například identifikována aktivní sopka Maat Mons nebo mohutné lávové proudy v oblasti Eistla Regio.

Cascioli se v současné době podílí na vedení příprav americké mise VERITAS (Venus Emissivity, Radio science, InSAR, Topography, and Spectroscopy), která by měla k Venuši zamířit někdy po roce 2031. Plánovaná sonda má disponovat radarem, spektrometrem a zařízením pro měření gravitace. To umožní vytvořit detailní 3D mapy povrchu, určit jeho složení a prozkoumat nitro planety s dosud nevídanou přesností. Vědci věří, že nová data z VERITAS mohou zásadním způsobem změnit naše chápání Venuše – a možná i mladé Země.

Image

Čtěte také

Sopečný svět? Planeta Venuše je zřejmě stále vulkanicky aktivní

Naši předkové se nějaký čas rozkoukávali v Africe, aby pak před zhruba 60 000 až 70 000 lety vyrazili do světa. Na sklonku nejmladší doby ledové využili toho, že hladina oceánu byla podstatně níže než dnes a bylo možné se přes Beringii dostat se pěšky z Asie do Ameriky. Lidé našeho druhu nakonec dorazili až do Patagonie, nejjižnější části Jižní Ameriky.

Na tuto nejdelší pouť v historii lidstva, dlouhou přes 20 tisíc kilometrů, si nedávno posvítili genetici, které vedla Hie Lim Kimová z Technologické univerzity Nanyang v Singapuru. Vědci putování tehdejších lidí mapovali prostřednictvím genomů získaných v rámci projektu GenomeAsia 100K.

20 000 kilometrů pěšky přes celou planetu

Kimová s početným výzkumným týmem analyzovala celkem 1 537 genomů, které pocházejí ze 139 různých etnických skupin. Díky tomu mohli sledovat dávnou migrační trasu, která započala v Africe, vedla přes Asii a skončila až na nejjižnějším cípu Jižní Ameriky, považovaném ze nejzazší hranici lidské migrace před úsvitem civilizace. 

Jednalo se o postupnou migraci trvající tisíce let, kterou podnikaly celé generace. Do Patagonie dorazili první lidé před zhruba 14 000 lety. Podrobnosti pozoruhodného výzkumu lidské cesty po zeměkouli uveřejnil vědecký časopis Science. 

Závěry studie naznačují, že první osadníci Jižní Ameriky čelili extrémním klimatickým výzvám – od mrazivých plání po vysokohorské průsmyky. Přesto se jim během mnoha generací podařilo překonat celý americký kontinent. Jejich odhodlání a přizpůsobivost se tak zapsaly do dějin jako nejdelší zaznamenaná migrace v lidské historii. Potomci těchto odvážných cestovatelů sice v Patagonii stále žijí, ale jejich počet klesá.

Image

Čtěte také

Kde se vzali indiáni? Do Ameriky dorazili ze Sibiře

Marsovský rover Perseverance aktuálně zkoumá novou oblast nazvanou Krokodillen, která může ukrývat jedny z nejstarších hornin rudé planety. Tento zhruba 30hektarový kamenitý masiv leží na svahu kráteru Jezero a podle vědců se zde možná zachovaly horniny z nejranějšího období Marsu – tzv. noachiánu (před 4100 až 3700 miliony let), kdy mohla planeta být mnohem vlhčí a potenciálně obyvatelná.

Podle geologa Kena Farleyho z Caltechu je Krokodillen pro vědecký tým jedním z nejdůležitějších cílů celé mise, protože představuje hranici mezi nejstaršími horninami okraje kráteru Jezero a mladšími útvary na okolních pláních. Oblast dostala jméno podle zhruba tři kilometry dlouhého norského horského hřebenu nacházejícího se na arktickém souostroví Svalbard.

Stopy po vodě i životě?

První rychlé zkoumání oblasti odhalilo přítomnost jílovitých minerálů, které na Zemi vznikají pouze v kontaktu s tekutou vodou. To znamená, že kdysi dávno zde na Marsu pravděpodobně voda skutečně tekla – a to ještě před vznikem samotného kráteru Jezero. Jíly navíc dokáží uchovat organické sloučeniny, což z nich činí ideální médium pro hledání stop života.

Kromě jílů se v oblasti podle dat z oběžných sond nacházejí i olivín a karbonáty. Olivín vzniká z magmatu, zatímco karbonáty jsou na Zemi známé tím, že zaznamenávají klima a dokážou uchovávat mikrofosilie starobylého života. Pokud tedy Perseverance objeví v této oblasti biosignatury, mohly by pocházet z mnohem starší éry než dosavadní nálezy v kráteru.

Chytřejší odběr vzorků

Perseverance 9. května oslavil 1 500. den na Marsu a při příležitosti vstupu do oblasti Krokodillen přišli vědci s novou strategií odběru vzorků: některé vzorky už nebudou okamžitě zapečetěny, ale zůstanou otevřené, dokud se vědecký tým nerozhodne, zda jde o skutečně zajímavý úlovek.

Tento přístup dává roveru větší manévrovací prostor: například poslední nezapečetěný vzorek z lokality Bell Island, odebraný 28. dubna, obsahuje kulovité útvary zvané sférolity. Pokud vědci naleznou něco ještě pozoruhodnějšího, může Perseverance vzorek vyklopit a uložit nový.

Odborníci již ověřili, že u nezapečetěných vzorků nedochází ke kontaminaci a není tak ohrožena jejich další analýza – vnitřek roveru splňuje přísné hygienické standardy a kontejnery jsou chráněné před vnějšími vlivy.

Popsaný přístup má své praktické důvody – Perseverance má k dispozici už jen sedm prázdných vzorkovacích trubic, přičemž každá z těch předchozích obsahuje podle vědců jedinečný geologický příběh. S další cestou přes neprobádaný terén Jezera se očekává, že rover ještě významně přispěje k naší snaze pochopit dávnou historii Marsu – a možná i jeho dávný život.

Image

Čtěte také

NASA hledá nové způsoby, jak dopravit shromážděné vzorky z Marsu

Koncem 50. let Spojené státy disponovaly rozsáhlým jaderným arzenálem, ale zatím chyběla jednotná koncepce jeho případného nasazení. S řešením přišel v srpnu 1959 předseda Sboru náčelníků štábů generál Nathan Twining. Podle něj měl vzniknout centrální plán jaderného úderu, který by byl závazný pro všechny ozbrojené složky a vycházel by z jednoho seznamu cílů. Výsledkem těchto úvah se staly dva zásadní dokumenty – takzvaný jednotný integrovaný operační plán (Single Integrated Operation Plan – SIOP) a Národní seznam strategických cílů (National Strategic Target List – NSTL). 

Co do důležitosti cílů měly mít nejvyšší prioritu sovětské strategické jaderné zbraně následované klíčovými vojenskými a vládními objekty. V té době již Sovětský svaz disponoval mezikontinentálními balistickými střelami, kvůli jejichž rychlosti by Američané dostali varování sotva 30 minut před dopadem hlavic. Zničení jaderných zbraní nepřítele by tak bylo klíčové pro ochranu vlastního území. 

Jeden plán pro všechny

Základ SIOP-62 představoval seznam zahrnující celkem 4 100 cílů na území Sovětského svazu, Číny a států Varšavské smlouvy. Štáb společného strategického plánování cílů (Joint Strategic Target Planning Staff  – JSTPS) následně vytipoval 3 729 objektů a podle tohoto výběru určil zhruba 1 060 takzvaných dopadových zón (Designated Ground Zero – DGZ), kam měly jaderné zbraně dopadnout. Například Moskva by si tak dle dostupných zdrojů „vysloužila“ 23 hlavic zacílených na šest dopadových zón. 

Pro zničení všech určených cílů tvůrci SIOP-62 vyčlenili celkem 3 423 nukleárních zbraní, od leteckých pum až po hlavice balistických střel. Prostým porovnáním počtu dopadových zón a zbraní lze snadno vyvodit, že SIOP-62 předem počítal i s použitím více zbraní na jeden cíl. V praxi by to například znamenalo, že na jeden objekt by zaútočily dvě balistické střely (jedna mezikontinentální a jedna středního doletu) a tři bombardéry. O dopravu zbraní se mělo postarat dohromady 2 258 nosičů. 

Síly rychlé reakce

Plán počítal se dvěma scénáři – odvetným úderem v reakci na překvapivý útok a preventivním úderem po zjištění hrozby sovětského jaderného útoku. Úder všemi výše uvedenými prostředky by ale byl možný nejdříve 28 hodin po vydání rozkazu. Pro okamžitou reakci proto v rámci plánu existovala i takzvané Alert Force – pohotovostní síly sestávající z 880 bombardérů a střel nesoucích dohromady 1 459 hlavic a pum. Tato formace by byla připravena ihned po vydání rozkazu udeřit na 654 dopadových zón. 

Pro vyšší flexibilitu plán zahrnoval i dalších 14 možností lišících se počtem nasazených nosičů a hlavic. Úměra zde byla jednoduchá – čím méně nosičů, tím rychleji lze útok provést. Velitelé tak mohli reakční dobu a destruktivní sílu „vyladit“ na základě aktuální situace a včasnosti varování před sovětským útokem. Po prvním úderu by pak zbytek prostředků vyčleněných pro SIOP-62 provedl následné útoky, dokud by nebyly alespoň jednou zasaženy všechny dopadové zóny. 

Odtajněné dokumenty k SIOP-62 hovoří o odhadu pravděpodobnosti doručení zbraně každé složky. Průměrná šance pro každý systém činila 56,8 %. Pokud by pak každou dopadovou zónu zasáhla alespoň jedna zbraň, v případě plného úderu počítal SIOP-62 se zničením 82 % městské zástavby na území Sovětského svazu a usmrcením či vážným zraněním nejméně 54 % veškeré tamní populace. Pro představu – během druhé světové války v SSSR zahynulo asi 14 % obyvatelstva.

Flexibilnější nástupce

V platnost vstoupil SIOP-62 1. dubna 1961, již před tímto termínem se ale ocitl pod kritikou z více stran v čele s Eisenhowerovým vědeckým poradcem Georgem Kistiakowským. Obecně vzato byl SIOP-62 kritiky považován za příliš rigidní plán nabízející pouze jedno východisko – totální jadernou válku proti celému východnímu bloku. Neposkytoval žádný manévrovací prostor pro méně destruktivní možnosti, které by ale mohly v důsledku odvrátit další eskalaci konfliktu. Zejména americké námořnictvo pak poukazovalo na otázku radioaktivního spadu, jenž by ohrozil vlastní jednotky i spřátelené státy.

Velkou slabinu představoval i fakt, že přípravy na úder by prakticky nešlo utajit, což by Sovětům dalo dostatek času na odvetu. Zde se sluší zmínit, že SIOP-62 se ve výchozí podobě prakticky nezabýval možnými oběťmi na americké straně. Tehdejší informace zpravodajských služeb přitom nasvědčovaly, že Sověti mají nejméně 550 nosičů termonukleárních zbraní schopných svrhnout na USA celkovou ničivou sílu přesahující 1 600 megatun TNT. I polovina takového arzenálu by pak dle odhadů stačila na usmrcení téměř 40 % obyvatelstva USA. 

Tyto i další námitky nakonec vedly k zahájení prací na nástupci SIOP-62, který by výše uvedené slabiny řešil. Zodpovědnost za tento úkol již padla na Eisenhowerova nástupce Johna F. Kennedyho, jenž se prezidentského úřadu ujal v lednu 1961. Nový ministr obrany Robert McNamara se pak po prostudování plánu jednoznačně postavil na stranu kritiků. Podle jeho slov SIOP-62 nabízel vesměs pouze jednu možnost – usmrtit 100 milionů Sovětů a 100 milionů Číňanů. Něco takového bylo pro Kennedyho administrativu zcela nepřijatelné.

Krůček od realizace

Nový plán s označením SIOP-63 začal získávat reálné kontury během jara 1962 a prezidentovi Kennedymu byl představen v září stejného roku. V jádru zůstávala nová doktrína stejná jako SIOP-62 – rovněž počítající s masivním jaderným úderem na tisíce vybraných cílů napříč východním blokem. V řadě aspektů ale plán doznal výrazných změn, a to včetně strategických cílů. Ty nově zahrnovaly zničení či neutralizaci vojenské síly nepřítele při zachování maxima amerických sil, minimalizaci škod napáchaných na USA či spojeneckých zemích a snahu o ukončení války za co nejvýhodnějších podmínek. 

Potřebnou flexibilitu pak plánu dodávalo zahrnutí nových možností samotného úderu. Na základní úrovni SIOP-63 obsahoval tři eskalační stupně – útok pouze na jaderné nosiče nepřítele, úder na vojenské cíle mimo městské oblasti a nakonec plný útok proti městům a vybraným průmyslovým objektům. Všechny stupně umožňovaly prezidentovi vyloučit ze seznamu cílů buď Čínu, nebo libovolný počet sovětských satelitních států. Na nejnižší úrovni pak mohli Američané zvolit z pěti možností kombinujících jeden či více stupňů. 

Sotva měsíc po představení SIOP-63 prezidentu Kennedymu vypukla kubánská krize, během níž svět balancoval na samé hraně jaderné apokalypsy. Incident odhalil řadu vážných slabin plánu; například ministr McNamara se domníval, že první dva eskalační stupně jsou nerealizovatelné kvůli nepředvídatelnosti potřebných podmínek. I přes své nevýhody se ale SIOP-63 udržel v platnosti více než 10 let. Diskuse o nových plánech započaly až v polovině 70. let a kladly důraz na postupnou eskalaci a limitovaný úder. Z těchto základů později vzešly direktivy, jež americké strategické síly využívají dodnes. 

Image

Čtěte také

Jaderné krize v historii (1): Kdy byl svět blízko nukleární válce?

V pátek 26. října 1605 obdržel lord Monteagle podivný varovný dopis. Ten jej nabádal, aby si vymyslel nějakou omluvu, proč nemůže být přítomen na zahajovacím zasedání parlamentu, neboť by prý ve Sněmovně mohlo „strašlivě foukat“. Dále mu bylo doporučeno, aby list po přečtení spálil a nikomu o něm neříkal. Lord Monteagle však udělal pravý opak a dopis předal Robertu Cecilovi, hraběti ze Salisbury, který jej následujícího dne předložil králi Jakubovi I. 

Rozběhlo se rozsáhlé vyšetřování, stráže začaly důkladně prohledávat budovu parlamentu a také sklepení pod ním. Kolem půlnoci ze 4. na 5. listopadu potom gardisté zadrželi podezřelého muže s doutnákem a hodinkami. Krátce nato objevili také rozsáhlou chodbu doslova napěchovanou sudy se střelným prachem. Nebylo pochyb o tom, že se dostali na stopu jednoho z největších spiknutí anglických dějin. 

Pomsta katolíků 

Kořeny celé kauzy pochopitelně sahaly hlouběji do historie a byly úzce spojeny s náboženskými spory mezi katolíky a anglikány. Královna Alžběta I. (vládla 1558–1603) systematicky podporovala druhé zmíněné a své poddané, kteří zůstali věrni papežskému stolci, otevřeně diskriminovala. Po její smrti však nastoupil na trůn Jakub I., syn skotské panovnice Marie Stuartovny, oddané katoličky, kterou protestantští stavové přinutili k abdikaci. Změna v čele země povzbudila naděje do pozadí zatlačených katolíků, král je však velmi rychle rozptýlil, když se jednoznačně postavil na anglikánskou stranu. A právě nespokojenost vlivných anglických rodů navázaných na římskou církev stála za zrodem spiknutí. 

Hlavou celé akce se stal jistý Robert Catesby, jenž měl silné vazby na Španělsko a již dříve se zapojil do povstání hraběte z Essexu. Ten kolem sebe v květnu 1604 shromáždil několik příznivců z vlivných katolických rodin a vytyčil hlavní společný cíl – odstranění krále a jeho věrných v parlamentu. Poté mělo dojít k rozsáhlé rebelii v Middlands a dosazení na trůn jeho dcery, mladé královny Alžběty, která by však byla jen loutkou spolčených rodin. 

V červnu se celý plán dal do pohybu. Jeden ze spiklenců, Thomas Percy, si pronajal dům v těsném sousedství Sněmovny lordů. Z jeho sklepa potom chtěli atentátníci vykopat tunel pod parlament a vyhodit jej do vzduchu i s Jakubem I. Někdy v této době také na scénu vstoupila nejznámější postava celé kauzy – Guy Fawkes. 

Sudy s prachem 

Tomuto muži bylo svěřeno samotné provedení útoku. Šlo o zkušeného vojáka, který v minulosti válčil ve španělských řadách v Nizozemí a ve Francii. Později na Pyrenejském poloostrově sháněl podporu pro katolický převrat v rodné Anglii. A právě zde se seznámil se spiklenci plánujícími útok proti parlamentu a králi. 

Fawkes odcestoval domů a zapojil se do příprav pod falešným jménem John Johnson. Od původního plánu na vyhloubení umělého tunelu se upustilo poté, co se Percymu podařilo pronajmout si jedno staré nepoužívané sklepení přímo pod Sněmovnou lordů. Sem Guy Fawkes začal přemisťovat sudy se střelným prachem – původně dvacet, později přes pětatřicet. Aby efekt ještě zesílil, přidal k nim také železné tyče. Plánovaný výbuch měl doslova rozmetat budovu parlamentu a usmrtit všechny přítomné v čele s králem Jakubem. Datum útoku bylo stanoveno na úvodní zasedání parlamentu, kdy byla jistota, že na místě bude panovník i naprostá většina jeho věrných. 

Štěstí se však ke spiklencům obrátilo zády a úvodní zasedání bylo hned několikrát odloženo. V říjnu pak jeden ze zasvěcených – Francis Tresham – varoval svého švagra lorda Monteagla již zmíněným dopisem. V první chvíli se však zdálo, že tato událost nebude mít na další průběh událostí vliv. První vyšetřování nic neodhalilo a Guy Fawkes hlásil ostatním ještě 30. října, že sudy s prachem jsou netknuté a žádné nebezpečí nehrozí. Kosa na kámen však padla za necelý týden. 

Prozrazení atentátu 

Zatčení Guye Fawkese představovalo nejdůležitější, ale pouze první krok za rozpletením celého spiknutí. Muž zpočátku odmítal spolupracovat. Vyšetřovatelům tvrdil, že se jmenuje John Johnson a že jedná na vlastní pěst. Na otázku, proč chtěl vůbec parlament s králem vyhodit do povětří, odpověděl: „Abych vás, skotské žebráky, odpálil zpátky do těch vašich hor.“ 

Když to nešlo po dobrém, byl zatčený převezen do Toweru, kde jej vyšetřovatelé podrobili kruté tortuře – jeho roztřesený podpis na vyšetřovacím protokolu je dodnes svědkem hrůzného fyzického stavu, v němž se musel muž po mučení nacházet. Fawkes i přesto dlouho odolával a jeho urputnosti a odvaze vysekl poklonu sám král Jakub. Ani to však nakonec nepomohlo a 7. listopadu konečně obžalovaný začal diktovat jména svých společníků. 

K těm se pochopitelně zpráva o prozrazení celé akce brzy donesla a různými způsoby se pokusili uniknout spravedlnosti. Robert Catesby, hlava celého atentátu, se pokusil uprchnout do Huddingtonu a rozpoutat povstání proti koruně. Jeho pokus byl však brzy potlačen a on i další spiklenci byli postříleni. Ostatní potom padli do rukou worcesterského šerifa a čekal je převoz do Londýna. 

Soudní řízení probíhající od ledna 1606 velké překvapení nepřineslo – atentátníci byli shledáni vinnými z vlastizrady a odsouzeni k smrti a rozčtvrcení. Před popravou na nádvoří starého Westminsterského paláce byli ještě mučeni. Poslední přišel na řadu Guy Fawkes, který se krutému osudu vyhnul, když se s oprátkou na krku vrhnul z lešení a zlomil si vaz. Jeho tělo bylo poté rozřezáno a vystaveno na různých místech království. 

Pamatuj, pamatuj! 

Příběh atentátu na parlament a krále brzy začal žít vlastním životem. Již krátce po popravě zrádců začali lidé na oslavu toho, že panovník přežil, zapalovat velké ohně. Parlament poté uznal 5. listopad veřejným dnem díkuvzdání za to, že se spiknutí podařilo překazit. Tato každoroční oslava se často pojila s ostrými protikatolickými výpady, pálením podobizen papeže, duchovních nebo nepřátelských (francouzských a španělských) králů. Britové také svátek vyvezli do svých kolonií včetně Ameriky, kde se až do vyhlášení samostatnosti slavil jako Pope day – papežův den. 

Od 18. století se potom charakter každoroční připomínky spiknutí začal měnit. Její součástí se nejprve staly koledující děti v maskách Guye Fawkese, postupně přibyly ohňostroje, které se s 5. listopadem pojí v Británii dodnes. Původně protikatolický den se tak spíše stal klasickým festivalem spojeným s veselím a zábavou. 

Zcela nový charakter pak celému příběhu dal komiks V jako Vendeta, který v Británii vycházel od 80. let 20. století a v roce 2006 se dočkal i filmového zpracování. V něm je postava spiklence Guye Fawkese představena jako kladný hrdina bojující proti tyranské vládě. V dystopické blízké budoucnosti na něj pak navazuje hlavní hrdina příběhu, označený jako „V“, chodící ve Fawkesově masce, který se snaží svrhnout fašistickou vládu Velké Británie. Do populární kultury 21. století tak postava hlavního atentátníka pronikla jako symbol boje proti skutečné či domnělé autokracii a jeho masku si za symbol vzala řada antisystémových skupin včetně známého hackerské uskupení Anonymous.

Image

Čtěte také

Rebelie hedvábných třásní: Jindřich VIII. s irskými povstalci krutě zúčtoval

První tajemník leningradského oblastního výboru Komunistické strany Sergej Kirov dorazil v odpoledních hodinách do institutu Smolnyj, kde měl kancelář. Auto zastavilo před budovou a funkcionář vstoupil dovnitř, po schodech vyšel do třetího patra a prošel chodbou. Po cestě míjel muže, který právě opustil toaletu. Jakmile se k němu ocitnul zády, neznámý vytáhl revolver a střelil Kirova do zátylku. Komunistický prominent okamžitě zemřel. Na místo se začali sbíhat zaměstnanci, včetně tajemníkova osobního strážce Borisova, kteří vraha zadrželi a zabránili mu, aby zbraň obrátil proti sobě. Bylo 1. prosince 1934 a začínala se psát jedna z nejtemnějších kapitol dějin. 

Nespokojenec, nebo spiknutí? 

Vyšetřovatelé v atentátníkovi záhy identifikovali Leonida Nikolajeva, bývalého zaměstnance leningradské pobočky Komunistické strany. V tom už měla nějaký čas růst všeobecná nespokojenost i odpor k nadřízeným, jež vinil z neutěšené životní situace a materiální bídy své i svého okolí. Navíc byl podle všeho přesvědčen, že Kirov měl milostný poměr s jeho manželkou. Smrtící koktejl frustrace a nenávisti jej nakonec přiměl obrátit zbraň proti nic netušícímu tajemníkovi. 

Podobné vysvětlení událostí však tajnou policii NKVD v žádném případě neuspokojilo. Celé kauzy se osobně ujal jeden ze Stalinových sekerníků, Nikolaj Ježov. Tento pouze 151 cm vysoký muž nevýrazné tváře a nízkého vzdělání si prorazil cestu na vrchol svým fanatismem, brutalitou a naprostou bezohledností. Navíc šlo o kovaného konspiračního teoretika, který vůbec nepochyboval o tom, že se Sovětský stát hemží vnitřními nepřáteli napojenými na zahraniční centra. A Kirovova vražda mu do tohoto obrazu světa dokonale zapadala. 

Podle něj i Stalina totiž rozhodně nebyla dílem osamělého nešťastného útočníka, ale stálo za ní rozsáhlé spiknutí dřívějších předáků komunistické strany napojených na diktátorova rivala Lva Trockého. Ostatně není se co divit, vždyť bývalí opozičníci jako Grigorij Zinovjev nebo Lev Kameněv přebývali právě v Leningradě. A nyní se naskytla šance zbavit se jich jednou provždy. 

Čistky se rozjíždějí 

Okamžitě po atentátu se rozběhla sovětská zatýkací a popravovací mašinérie. První na řadu šel samotný Kirovův vrah Leonid Nikolajev, který se podle oficiálního komuniké přiznal k tomu, že jednal z popudu „fašistické moci“. Vrah s dalšími 13 členy údajné kontrarevoluční skupiny potom byli již 29. prosince odsouzeni k smrti a hned na to zastřeleni. 

NKVD také okamžitě pozatýkala nejbližší Kirovovy strážce včetně Borisova, který pomáhal atentátníka zpacifikovat – tento muž potom zemřel údajně na následky pádu z náklaďáku při transportu do vězení. Během následujících několika týdnů se v celách tajné policie ocitly další desítky lidí, vesměs zcela nevinných. „Ústřední výbor musí být nelítostný – strana musí být vyčištěna… záznamy každého člena musí být prozkoumány…“ zaznělo jasně na schůzi komunistické strany v Moskvě. 

Ježov začal systematicky pracovat na rozšíření záběru celé konspirace a již v únoru 1935 dal v Leningradě pozatýkat na tisíc členů údajné politické opozice. V tomtéž roce také Stalinovi napsal dopis, v němž tvrdil, že se mu podařilo nalézt spojnici mezi atentátem na Kirova a zmíněnými revolucionáři Zinovjevem a Kameněvem. Oba muži a jejich nejbližší okolí byli vyloučeni ze strany, zatčeni a postaveni před soud. Museli se přiznat k „morální spoluúčasti“ na tajemníkově smrti a čekal je trest deseti let vězení. 

Už o rok později ale bylo všechno jinak – oba muži a dalších čtrnáct „starobolševiků“ opět stanulo před soudem, který je již přímo vinil ze založení teroristické skupiny, jež zabila Kirova a plánovala i atentát na Stalina. V absurdním monstrprocesu se všichni obvinění přiznali a létě 1936 stanuli před popravčí četou. 

Velký teror 

Zúčtování s někdejšími politickými oponenty však představovalo pouze začátek rozsáhlé série čistek, která následovala. Teď, když existovaly „důkazy“ o teroristické skupině navázané na Trockého, začalo se zatýkat ve velkém. Životem si nemohl být jist nikdo. V roce 1937 stanula před soudem další skupina komunistických prominentů v čele s Georgijem Pjatakovem, zástupcem komisaře pro těžký průmysl. Také na ně čekala smrt. Zatčen a popraven byl i šéf tajné policie Genrich Jagoda, na jehož místo nastoupil právě Ježov. Na postu však vydržel jen dva roky, než i na něj dopadlo zatčení a kulka. 

Zdálo se, že nepřátelé a sabotéři jsou všude, v politice, průmyslu i na školách. V červnu 1937 se podařilo odhalit „trockistické centrum“ v armádě a následná čistka postihla na 40 000 důstojníků včetně tří sovětských maršálů. Zdecimována byla také vojenská tajná služba. Šílená série zatýkání a poprav nakonec začala polevovat až po zapojení Sovětského svazu do světové války. 

Takzvaný Velký teror, jak se dnes celému šílenému honu na čarodějnice říká, si vyžádal statisíce obětí (o přesných číslech se dodnes vedou diskuze), další miliony lidí skončily v lágrech, nebo „pouze“ přišly o zaměstnání. Jeho hlavním důsledkem bylo výrazné posílení Stalinovy moci. Těžko uvěřit, že na začátku všeho stál jeden atentát na tajemníka oblastního výboru.

Image

Čtěte také

Hazard s lidskými životy: Vědecké experimenty v sovětských gulazích

Slunce je vlastně obrovský magnet, tvořený pohybem masy horkého a elektricky nabitého plynu. Jeho komplikované magnetické pole značně ovlivňuje chování naší hvězdy, přičemž prochází cyklem, jehož jedno období trvá zhruba 11 let. Během něj magnetické pole Slunce nejprve zesílí, zeslábne, a nakonec se přepóluje. Dosavadní severní magnetický pól Slunce se vymění s jižním.

V současnosti probíhá 25. sluneční cyklus od roku 1755, z něhož máme k dispozici nejstarší spolehlivé záznamy slunečních skvrn. Zhruba před rokem tento cyklus dosáhl svého maxima. Loni v květnu a pak také v říjnu jsme byli svědky fantastických polárních září, které často bývají projevem intenzivní sluneční aktivity.

Příští sluneční cykly

Od té doby na Slunci stále trvá relativně silná aktivita a je dost možné, že ještě předvede zajímavou nebeskou show, i když s blížícím se minimem určitě zeslábne. Jak se ale zdá, nemusí to být na dlouho. Vědci se domnívají, že v následujících slunečních cyklech můžeme očekávat možná ještě výraznější projevy sluneční aktivity.

Jak ale zdůrazňuje heliofyzička Lisa Uptonová z nezávislé a neziskové americké organizace pro aplikovaný výzkum a vývoj Southwest Research Institute, předpovídání aktivity Slunce je svízelné a naše mateřská hvězda se nemusí chovat tak, jak jsme předpokládali. Sluneční cykly ovlivňuje celá řada faktorů, kterým ne vždy do detailů rozumíme.

Blíží se nová éra?

Podle některých hypotéz Slunce současně prochází i delšími cykly sluneční aktivity. Jde například o Gleissbergův cyklus, jehož délka by měla být 80 let, Suess–de Vriesův cyklus s periodou zhruba 192 až 235 let nebo Halštatský cyklus o předpokládané délce přes 2 400 let. Spolehlivě prokázat existenci těchto cyklů ale není snadné, protože sluneční cykly detailně pozorujeme jen tři století.

Přesto se zdá pravděpodobné, že nadcházející sluneční cykly budou aktivnější než ty nedávné. Sluneční cyklus 24 (2008-2019) byl jedním z nejslabších zaznamenaných. Současný 25. cyklus je sice o něco výraznější, i on je ale zatím pod průměrem. Podle vědců Slunce míří do nové éry silnějších cyklů. To s sebou nese nejen úchvatné polární záře, ale bohužel i technologická rizika.

Image

Čtěte také

Neočekávaně vysoká aktivita Slunce devastuje satelity na nízké orbitě