Konspirační teorie o škodlivosti mobilních sítí nejsou ničím novým. Už od dob prvních mobilních telefonů se objevovaly obavy z „neviditelného záření“ a jeho údajného vlivu na lidské zdraví. S příchodem 5G a pandemií covidu-19 ale tyto spekulace nabyly zcela nových a leckdy až absurdních rozměrů – od „čipování“ vakcínami až po tvrzení, že 5G způsobuje onemocnění covidu-19. Vědecká obec přitom dlouhodobě opakuje: 5G sítě nejsou zdraví škodlivé.

Nejnovější a zároveň nejkomplexnější důkaz v tomto směru přináší tým z německé Constructor University. Výsledky výzkumu vyšly v květnovém čísle odborného časopisu PNAS Nexus a jasně potvrzují: ani silné elektromagnetické pole v rozsahu 5G nemá na lidské buňky žádný škodlivý dopad.

Co výzkumníci zkoumali?

Vědci se zaměřili na dvě typické lidské kožní buňky – fibroblasty (buňky pojivové tkáně) a keratinocyty (základní buňky svrchní vrstvy kůže). Právě tyto buňky jsou nejvíce vystaveny elektromagnetickému záření, jelikož frekvence využívané 5G sítěmi nepronikají hlouběji než pár milimetrů pod kůži.

Ve svých experimentech vystavili buňky dvěma typickým 5G frekvencím – 27 GHz a 40,5 GHz, a to v různých intenzitách i časových intervalech (2 a 48 hodin). Aby vědci ověřili i extrémní scénáře, přesahovaly některé testy doporučené limity až desetinásobně.

Genetický a epigenetický dopad? Žádný

Výzkum byl dvojitě zaslepený (tedy maximálně objektivní) a jako první svého druhu použil pokročilé metody, jako je sekvenování celého RNA genomu a epigenetické analýzy metylace DNA. Výsledek? Ani jedna změna v genetickém materiálu buněk nebyla statisticky významná.

Autoři ve své zprávě zdůrazňují, že z hlediska fyziky je výsledek logický. Frekvence používané v 5G sítích mají příliš nízkou energii na to, aby mohly poškodit DNA, způsobit ionizaci nebo chemické reakce, jak to dokážou například rentgenové paprsky. Navíc nepůsobí dostatečně hluboko, aby ohrozily vnitřní orgány. Vědci doufají, že jejich práce konečně „uzavře debatu“ o škodlivosti 5G a vyloučí i spekulace o tzv. netepelných biologických účincích. Realita informačního chaosu ale naznačuje, že mýty a dezinformace pravděpodobně nezmizí – podobně jako se stále najdou lidé, kteří věří na čipy ve vakcínách.

Image

Čtěte také

Čtveřice plochozemců mohla na vlastní oči spatřit nezapadající slunce na Antarktidě

Odpověď na otázku životnosti různých typů stálic přináší teorie hvězdných niter a hvězdného vývoje, která se téměř ve své současné podobě objevila už v období kolem druhé světové války. Daný matematický model jednoznačně ukazuje, že život hvězdy představuje v podstatě nekončící souboj dvou sil: gravitace, která má tendenci ji smrštit, a síly související s tlakem plynu a záření, jež ji chce naopak roztrhnout. 

Pokud zmíněné síly spočívají v rovnováze, je hvězda dlouhodobě stabilní. V životním cyklu každé z nich nastává taková situace nejčastěji na tzv. hlavní posloupnosti Hertzsprungova–Russellova diagramu. V popsané fázi se v nitru stálice odehrává termojaderná reakce, přeměňující vodík na helium. Její tempo nicméně silně závisí na vnitřní struktuře hvězdy, která je dána především její hmotností.

Tempo je tedy téměř překotné pro horké obry spektrálních typů O a B, nebo naopak velmi úsporné pro trpaslíky typu M. Horkým hmotným hvězdám tudíž jaderné palivo dojde dřív než jejich chladným málo hmotným protějškům, přestože ho měly k dispozici mnohem víc. 

A tak zatímco červení trpaslíci žijí desítky miliard let, u hvězd typu Slunce se jedná zhruba o deset miliard roků a životnost velmi masivních horkých stálic se počítá v milionech let. Poslední zmíněné pak po vyčerpání paliva často končí svůj život dramaticky jako supernovy, po nichž může zůstat buď neutronová hvězda, nebo černá díra.

Image

Čtěte také

V jaké fázi existence se momentálně nachází naše Slunce?

Nová vědecká studie odhalila znepokojivý trend: všech 28 nejlidnatějších měst Spojených států se pomalu, ale jistě propadá do země. Ačkoliv to může znít jako námět katastrofického filmu, jde o reálný fyzický proces známý jako subsidence – tedy pokles zemského povrchu. Tato změna, i když často nepostřehnutelná lidským okem, může mít vážné dopady.

Propadající se metropole

Příkladem extrémní urbanistické zranitelnosti je hlavně New Orleans. Nová studie publikovaná v prestižním časopise Nature Cities ale ukazuje, že s propadem se nepotýkají jen pobřežní města. Týká se to i vnitrozemských měst jako Denver či Dallas.

K odhalení těchto změn využili vědci technologii zvanou InSAR (interferometrický radar se syntetickou aperturou). Ta pracuje tak, že satelit vysílá rádiové vlny směrem k Zemi a měří dobu, za kterou se odrazí zpět. Díky tomu lze zjistit, zda se povrch zvedá, nebo klesá – a to s přesností na milimetry.

Vědci analyzovali území všech 28 amerických měst s populací nad 600 000 obyvatel. Výsledek? Ve všech městech dochází k poklesu minimálně 20 % plochy, a v 25 z nich dokonce přes 65 %. Nejpostiženější jsou Houston, Fort Worth a Dallas, kde některé oblasti klesají o více než 10 milimetrů ročně.

I milimetry mohou znamenat problémy

Možná si říkáte: „Pár milimetrů ročně? To přece není nic hrozného.“ Jenže když se tento trend kumuluje deset let nebo více, může se jednat o pokles i několika centimetrů. Navíc rozdílné tempo poklesu v různých částech města může vést k naklánění budov, popraskání základů nebo poškození inženýrských sítí. Typickým příkladem je letiště LaGuardia v New Yorku, které klesá mnohem rychleji než okolní oblasti.

Geofyzik Matt Pritchard z Cornellovy univerzity (který se na studii nepodílel) upozorňuje: „Často se budovy hroutí kvůli právě těmto nerovnoměrným deformacím.“ Pritchard připomíná zřícení obytné budovy v Surfside na Floridě v roce 2021, kde mohla hrát roli právě podobná nestabilita terénu.

Tisíce budov v ohrožení? Možná…

Z 5,6 milionu budov v analyzovaných městech se asi 29 000 nachází v oblastech považovaných za rizikové. Neznamená to automaticky, že spadnou – záleží na typu půdy, konstrukci nebo stáří budovy. Ale právě tyto budovy by měly být pod drobnohledem – než bude pozdě.

S klesajícím terénem přichází ještě jeden problém: voda nemá kam odtékat. Města se propadají nerovnoměrně, čímž vznikají jakési „nádrže“, ve kterých se dešťová voda či přívalové srážky hromadí. Výsledkem jsou zvýšená rizika záplav i v oblastech, kde to dříve nehrozilo.

Kdo za to může?

Hlavní příčinou poklesu je podle vědců čerpání podzemních vod, které slouží nejen obyvatelstvu, ale i průmyslu a zemědělství. Studie odhaduje, že až 80 % poklesu je přímo spojeno s odčerpáváním vody z podzemních zásob. V místech jako Texas je situace ještě vážnější, protože tamní sucha způsobují rychlejší vyčerpání podzemních vod – a tím i rychlejší propad.

Vědci se shodují, že je třeba vzít problém na vědomí a situaci sledovat v reálném čase a mapovat zranitelná místa dříve, než dojde k nenávratnému poškození. „Tento výzkum ukazuje, že subsidence není jen problém několika známých měst,“ upozorňuje Pritchard. „Je to celonárodní výzva, která si žádá systémové řešení – a to co nejdřív.“

Image

Čtěte také

New York se propadá pod vahou svých mrakodrapů

Příprava kosmických sond na let do vesmíru probíhá v extrémně sterilních čistých prostorech – tzv. cleanroomech. V nich je za pomoci důmyslných technologií udržován co nejnižší obsah prachu, ale i mikroorganismů, jejichž přítomnost by mohla ovlivnit nesmírně citlivé přístroje sond. Prostředí v těchto prostorách je záměrně velmi nepříznivé pro živé organismy. Přesto, jak se ukazuje, i tam může vzkvétat život.

Ani kosmická sterilita nezabrání životu

Odborníci americké Laboratoře tryskového pohonu NASA a dalších institucí prozkoumali mikrobiální život v cleanroomech. Nalezli tam spoustu různých vysoce odolných bakterií, včetně 26 druhů pro vědu zcela nových. Detailní výzkum těchto bakterií by mohl přinést řadu cenných poznatků pro astrobiologii, a také pro vývoj nových biotechnologií.

Jak uvedl vedoucí projektu Alexandre Soares Rosado z Technické a přírodovědecké univerzity krále Abdalláha (KAUST) v Saúdské Arábii, cílem jejich výzkumu bylo prozkoumat možný přenos odolných mikrobů vesmírnými misemi a identifikovat druhy, které by mohly přežít nevlídné podmínky kosmického prostoru. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Microbiome.

Vědci analyzovali genetickou výbavu objevených mikrobů a zjistili, že řada druhů, na které v cleanroomech narazili, disponuje velmi zajímavými geny, které jim poskytují značnou odolnost vůči záření i postupům dekontaminace, jaké se v čistých prostorech rutinně provádějí. Tyto geny souvisejí s opravami poškozené DNA, detoxifikací nebezpečných molekul nebo třeba s podporou metabolismu.

„Naše zjištění jsou nepochybně zajímavá pro ochranu Země i dalších planet před nežádoucí kontaminací,“ uvádí první autorka studie a Rosadova kolegyně z KAUST Junia Schultzová. „Námi objevené geny by rovněž mohly přispět k zajímavým inovacím v biotechnologiích, kde je po podobných genech značná poptávka.“

Image

Čtěte také

Život si cestu najde: Vzorky z planetky Ryugu kontaminovaly pozemské mikroorganismy

Politiku římského krále a pozdějšího císaře Karla IV. netřeba představovat. Desítky historiků vylíčily jeho skutky na stovkách stránek knih. Ovšem jen hrstka z nich se vyvarovala obecně známého idealizovaného obrazu a dovolila si představit nám Karla i v nepříliš lichotivém světle. Navzdory jejich snahám však největší Čech zůstává na neotřesitelné první příčce a k jeho jménu se vždy pojí přívlastky typu diplomat, stratég či schopný politik. 

Intrikující Otec vlasti 

Možná by se však hodilo jedním dechem doplnit ke Karlovi dodatečné informace. Diplomat? Rozhodně. A to za všech okolností, i kdyby ho zákulisní diplomacie měla dovést do temných uliček zapáchajících intrikami. Na poli strategie se zase čas od času projevoval jako tvrdý až bezskrupulózní hráč. Vždyť účel světí prostředky a někdy je třeba obětovat pro vyšší dobro mnohé. Třeba i dobrou pověst. 

Kauza takzvaného Lživaldemara mu jistě mezi současníky mnoho příznivců nezískala, čas byl však milostivý a jednu z nejrozporuplnějších akcí schopného, či lépe řečeno všehoschopného panovníka postupně uhladil. Nebo snad Karlovi křivdíme a starý muž, který se jednoho dne neočekávaně zjevil na prahu rezidence magdeburského arcibiskupa a prohlásil se za dávno zemřelého braniborského markraběte, byl skutečně tím, za koho se vydával? 

Vraťme se však na začátek našeho případu. Dne 14. srpna roku 1319 zemřel v Braniborsku tamější markrabě Valdemar z rodu Askánců. Nezanechal přímého dědice, a tak se země dostala do rukou jeho příbuzného Jindřicha Landsberského, ovšem jen na pouhý rok. Mladičký Jindřich totiž nečekaně brzy zemřel a strategicky výhodné Branibory opět osiřely. 

Nouze o další zájemce rozhodně nebyla, protože markrabě braniborský disponoval jedním ze sedmi kurfiřtských hlasů. O uprázdněný stolec stály doslova zástupy mocichtivých žadatelů a mezi nimi i tehdejší český král Jan Lucemburský. Snahy Lucemburků však vyšly naprázdno a do čela Braniborska se po zádech svého otce, římského krále a císaře Ludvíka z Wittelsbachu, vyšplhal jeho stejnojmenný syn. To se stalo jedním z důvodů, proč mezi oběma dříve spolupracujícími rody vzrostla propast nedůvěry a rivality natolik, že spolu soupeřily o moc a vliv v Evropě bezmála čtvrt století. 

Král a vzdorokrál 

Uplynulo dalších více než dvacet let, než se Braniborsko opět dostalo na přetřes. Jan Lucemburský v této době již dávno přenechal vládu svému synu Karlovi, který byl 11. července 1346 slavnostně zvolen římským králem – přestože byl tento trůn již obsazen. Římský panovník Ludvík z Wittelsbachu však dlouhodobě ztrácel podporu jak v říši samé, tak zejména u papežského stolce, který na něj dokonce nechal uvalit klatbu. A klatba byla účinný nástroj. Pokud nevyděsila samotného Ludvíka, alespoň zapůsobila na jeho dosavadní stoupence, kteří více či méně otevřeně přebíhali do lucemburského tábora. Zdálo se, že závěrečné měření sil bude nevyhnutelné, ale osud byl Karlovi IV. příznivě nakloněn a nechal Ludvíka nečekaně zemřít při lovu na medvěda. 

Rivalita mezi rody zažehnána nebyla. V Braniborsku totiž stále panoval syn zemřelého císaře Ludvík, který nyní začal proti Karlovi IV. spřádat síť tkanou všemi jeho odpůrci, jež se mu takřka po celé Evropě podařilo sehnat. Výsledkem jeho zarputilé snahy bylo zvolení takzvaného vzdorokrále, jímž nebyl nikdo menší než sám anglický král Eduard III. 

Karel IV. neměl vzdor v oblibě, ostatně jako každý vládce. Ze sedmi kurfiřtů hlasovalo pět pro něj, dva se však od jeho majestátu odklonili. První z nich, rýnský falckrabě Ruprecht, se nechal zlákat možností provdat svou dceru Annu Falckou za samotného římského krále a s Karlem se usmířil. Druhý odbojník, Ludvík Braniborský, byl však podstatně tvrdším protivníkem. A právě v okamžiku, kdy se již schylovalo k vojenskému tažení, se stal zázrak. Kdysi dávno zemřelý Valdemar Braniborský totiž vstal z mrtvých. 

Důkazy jsou jasné 

Jednoho srpnového dne roku 1348 z ničeho nic stanul údajný Valdemar před magdeburským arcibiskupem a přihlásil se ke svému dědictví. Jeho vysvětlení znělo jen stěží uvěřitelně. Horkokrevný Valdemar se totiž oženil s blízkou příbuznou Anežkou Braniborskou, a protože si záhy uvědomil nepatřičnost takového spojení, rozhodl se očistit svou duši kajícnou cestou do Jeruzaléma. Nejprve ovšem nechal svou osobu fiktivně zemřít a zástupné tělo cizího člověka položit se všemi poctami do markraběcí hrobky. Poté se inkognito vydal k Božímu hrobu, aby se zde modlil za spásu a odpuštění. Teprve po dvaceti devíti letech, když uviděl, že se Branibořanům daří zle pod špatnou Ludvíkovou vládou, se rozhodl vrátit a opět přihlásit ke svému dědictví. A světe, div se, nikdo neprotestoval. Iluze, byl-li to skutečně klam, se zdála dokonalá. Odpovídal prý totiž vzhled, chování, řeč i všechny nuance tvořící Valdemarovu charakteristiku. 

Tehdejší kronikář Beneš Krabice z Weitmile popsal celý případ následovně. „Povstala v zemi saské a sousedních zemí pověst, že markrabí braniborský Valdemar, o němž se věřilo, že před třiceti lety zemřel, nezemřel doopravdy, nýbrž že jeho smrt byla smyšlena a nyní že se vrátil k svému panství a že žádá, aby mu země jeho byla navrácena jakožto jeho majetek.“ 

Komise, která se následně sešla, aby posoudila pravost Valdemarova tvrzení, dala nakonec poutníkovi za pravdu. A my se můžeme jen domýšlet, jak musel Ludvík Braniborský skřípat zuby, že se Karlovy plány zase jednou beze zbytku naplnily. 

Velkolepý „špektákl“, neboli umně zinscenovaná show s happy endem pro českého a římského krále, bezpochyby nepřesvědčila všechny zúčastněné, jakkoliv se ke kauze nevyjádřili. Valdemar se každopádně pustil do znovudobývání svého kraje a předtím ještě stihl uznat volbu římského krále Karla IV. a slavnostně mu holdovat. 

Císař obrací 

Cesty zahraniční politiky byly, jsou a budou nevyzpytatelné. Ani tak zkušenému manipulátorovi, jako byl Karel, nevycházela taktika vždy beze zbytku a někdy se musel otáčet jako korouhvička na střeše, aby stihl reagovat na vývoj a všechny změny v říši. Plán s novým starým Valdemarem rozhodně vyšel. Samozvaný braniborský markrabě si podmaňoval čím dál větší území, jeho rival Ludvík však pochopitelně nechtěl složit zbraně bez boje. Nepřehledná situace v zemi zprvu českému králi vyhovovala. Syn někdejšího císaře Ludvík byl zaměstnán a neměl čas, finance a nejspíš ani chuť spřádat další úklady, které by vedly k omezení moci lucemburského panovníka, potažmo k jeho naprostému sesazení. 

Koncem čtyřicátých let se však karta začala obracet a mistrný taktik Karel se rozhodl zcela změnit směr dosavadního jednání. Nechal svolat novou komisi, která měla přezkoumat původní rozhodnutí a potvrdit nebo vyvrátit někdejší ortel. Pod Valdemarem se tak začal markraběcí stolec povážlivě naklánět, až se nakonec převrhl. Dne 14. února roku 1350 byl Valdemar Braniborský shledán podlým lhářem, dvojníkem a nehodným imitátorem zemřelého braniborského markraběte. Jako takový byl zbaven všech hodností a ponechán svému osudu, respektive libovůli znovu potvrzeného braniborského panovníka Ludvíka. Ten se oplatou za jemu příznivé rozhodnutí poddal římskému králi Karlovi, jehož podpořil svým kurfiřtským hlasem a jednou provždy mu slíbil věrnost. 

Viník, nebo oběť? 

Celá kauza byla uzavřena a náš Valdemar, nyní překřtěný na Lživaldemara, musel ustoupit novému kurzu v Karlově politice. Zlomený muž se zcela zničenou pověstí dožil kdesi v ústraní a zemřel o šest let později v Desavě (Dessau). Na pozadí faktů zůstává v našem vyprávění skryté zákulisí celého případu, které by rozkrylo, o co v něm skutečně šlo. Záleží jen na vás, zda si případ znovunalezeného markraběte vysvětlíte jako do detailu naplánovanou manipulaci ze strany ambiciózního Karla IV., nebo jako jeden zvláštní příběh člověka s neobyčejným osudem.

Image

Čtěte také

Jak usmířit královnu: Urážka Alžběty od Karla IV. dostala Čechy na pokraj války

Odpoledne 12. dubna 1945 americký viceprezident Harry Truman právě odpočíval po náročném dni, kdy předsedal senátu, když byl urgentně povolán do Bílého domu. Poté, co dorazil na místo, čekala jej zdrcující novina: třiašedesátiletý prezident Franklin Roosevelt utrpěl náhle mozkovou mrtvici, které podlehl, a Truman tak právě stanul v čele Spojených států amerických. Vůbec poprvé v historii USA se nový prezident ujímal úřadu v průběhu války. „Cítil jsem se, jako by na mne právě spadl měsíc, hvězdy i všechny planety,“ poznamenala později nová hlava světové velmoci. Bylo teď na něm, aby dovedl svou zemi k vítězství, a hlavně zajistil poválečné uspořádání světa.

Jako den a noc

Truman se přitom ocitl v nezáviděníhodné situaci. Nejenže zdědil složitě rozehranou zahraničněpolitickou partii, v níž jeho předchůdce vyjednával zejména s britským premiérem Winstonem Churchillem a sovětským diktátorem Josifem Stalinem, ale v mnoha věcech se ještě dostatečně neorientoval. Funkci viceprezidenta totiž vykonával teprve od ledna 1945, kdy v ní nahradil Henryho Wallace. Na seznámení se s administrativou prezidentské kanceláře tak měl necelé tři měsíce a o spoustě důležitých informací  – například o běžícím projektu Manhattan – se dozvěděl až po nástupu do Oválné pracovny. Byl také nováčkem ve světě diplomacie a v prvních týdnech a měsících úřadování tak do značné míry závisel na radách spolupracovníků.

Od svého předchůdce se přitom nový prezident zásadně lišil jak svou osobností, tak přístupem k politice. Roosevelt byl charismatický lídr, který se těšil oblibě jak u veřejnosti, tak u představitelů ostatních mocností. Vynikal velkorysostí v politickém i ekonomickém ohledu a neváhal štědře podporovat každého, kdo se mu jevil jako vhodný spojenec proti nacistickému Německu. Výborně vycházel se Stalinem, kterého familiárně oslovoval „Joe“, a několikrát se postavil na jeho stranu ve sporech s Brity. 

Truman naproti tomu ztělesňoval jakýsi stereotyp „obyčejného Američana“ té doby – syn farmářské rodiny v Missouri vynikal především pracovitostí a šetřivostí, pro jeho politickou kariéru byla typická ostrá kritika válečného plýtvání. Na rozdíl od jeho předchůdce mu byl vlastní pragmatismus a tam, kde Roosevelt snil o velkých nadnárodních organizacích a věčných přátelstvích, dělal Truman reálnou politiku. Typickou se pro něj stala též podezíravost, se kterou hleděl na komunistický Sovětský svaz. Také tyto jeho vlastnosti poznamenaly proměnu politických postojů Spojených států i světového uspořádání.

Držet kurs?

V politické linii Truman zprvu pochopitelně v mnoha ohledech navázal na Roosevelta. Ještě v den smrti bývalého prezidenta svolal jednání kabinetu, na němž si ujasnil současné priority. Hlavním cílem bylo co nejrychleji vítězně ukončit válku a uklidnit spojence i veřejnost. Večer vyšlo oficiální prohlášení Bílého domu, v němž stálo: „Svět si může být jistý, že budeme v této válce pokračovat, jak v Evropě, tak v Pacifiku, se vší vervou, jakou máme, a to až do vítězného konce.“ Po této stránce nebylo co řešit a Truman také navázal na Rooseveltovy dřívější snahy o zapojení Sovětského svazu do války s Japonskem. 

Právě vztahy s Moskvou se měly stát jednou z hlavních částí agendy nové hlavy USA. Když 23. dubna 1945 navštívil Washington lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov, v žádném případě neočekával, že jej nový americký prezident během jejich prvního setkání tvrdě konfrontuje kvůli postupu Sovětů ve střední a východní Evropě a porušování dřívějších dohod. Překvapený Molotov se ohradil, že není zvyklý, aby s ním někdo takto jednal. „Tak začněte dodržovat dohody a nikdo s vámi takto jednat nebude,“ odvětil tvrdě Truman. 

Příležitost poprvé se setkat s vrcholnými zástupci Spojenců se americkému prezidentovi naskytla na červencové konferenci v Postupimi. Své dojmy si zaznamenal do deníku: „Několik minut před dvanáctou jsem vzhlédl od stolu a ve  dveřích stál Stalin. Vstal jsem a vyšel mu vstříc. Natáhl ruku a usmál se. Udělal jsem to samé... Po obvyklých zdvořilostních frázích jsme se pustili do práce. Řekl jsem Stalinovi, že nejsem diplomat a jsem zvyklý odpovídat ano nebo ne na otázky poté, co si vyslechnu všechny argumenty. Potěšilo ho to. Zeptal jsem se ho, jestli má program schůzky. Řekl, že ano a že má ještě nějaké další otázky, které chce předložit. Vyzval jsem ho, ať to udělá, a on přišel s věcmi, které jsou výbušné jako dynamit. Ale já mám taky svůj dynamit, který ale odpálím ve správný čas… Se Stalinem si nějak poradím. Je čestný – ale mazaný jako čert.“

Konec mazlení se Sověty

V té době však americký prezident netušil, že Stalin již o jeho „dynamitu“ díky svým špionům dávno ví. Když potom na téže konferenci oznámil svému sovětskému protějšku, že USA disponují ničivou zbraní schopnou v dohledné době ukončit válku v Tichomoří, diktátor se jen pousmál a poděkoval za informaci. Pokud tedy Truman chtěl – jak se někteří historici domnívají – nahnat Stalinovi strach a přimět jej k ústupkům, v tomto případě neuspěl. 

Není ale pochyb o tom, že vlastnictví atomové bomby zlepšilo vyjednávací pozici Spojených států a jejich role ve hře vítězných mocností se začala proměňovat. Dříve představoval hlavního oponenta Stalinových požadavků hlavně Winston Churchill, zatímco Roosevelt a jeho administrativa vystupovali spíše smířlivě. Po 27. červenci 1945 však „britský buldok“ putoval do opozice a jeho místo v čele londýnské vlády zaujal nevýrazný labourista Clement Attlee. Ostrovní království se navíc potýkalo s vážnými ekonomickými problémy a stále jasněji se ukazovalo, že na vyrovnanou hru se Sověty mu již nezbývají síly. Za tohoto stavu musely převzít roli ochránce demokratického světa Spojené státy. 

Situace eskalovala v průběhu roku 1945 a prosincová konference v Moskvě jen ukázala na neslučitelnost postojů Sovětského svazu a USA. Když potom americký ministr zahraničních věcí James Byrnes předložit prezidentovi balík návrhů na kompromis s Moskvou, Truman jej smetl ze stolu a okomentoval to následujícími slovy: „V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou skutečnost a pod tíhou okolností donuceni souhlasit jak s ruskou okupací Východního Pruska, tak s polskou okupací části Německa na východ od řeky Odry. (...) Vůbec nepochybuji o tom, že Sověti zamýšlejí vpadnout do Turecka a zmocnit se průlivu z Černého do Středozemního moře. Dokud Rusko nenarazí na železnou pěst, bude nazrávat nová válka. Nebudeme už uzavírat žádné kompromisy. (...) Přestal jsem se mazlit se Sověty.“ Obrat v americké politice byl dokonán, začala studená válka.

Image

Čtěte také

Svět ve studené válce: Nukleární konflikt mohl zabít 70 milionů lidí za 10 minut

Tropické pralesy představují nejen ohromující biodiverzitu, ale i obří kapacitu pro uskladnění oxidu uhličitého z atmosféry. Už dlouho je bohužel ohrožuje intenzivní kácení, které neustále zmenšuje jejich rozlohu. Nejde přitom o jediné ohrožení, kterému tropické pralesy dnes čelí. Paradoxně je mohou ohrožovat i druhy, které jsou v nich vlastně doma.

Liány, mezi které patří například mučenky či desítky dalších druhů, jsou popínavé rostliny, které nepotřebují vlastní oporu – místo toho se ovíjejí kolem stromů a „půjčují si“ jejich stabilitu. Ekolog Marco Visser z Leidenské univerzity popisuje liány jako biologické parazity, kteří stromy doslova dusí. Už v roce 2016 přirovnával šíření lián k infekční nemoci. Nejnovější zjištění navíc ukazují, že nejde o lokální problém – jejich výskyt narůstá v tropech po celém světě. Ve spolupráci s doktorandkou Manuelou Rueda-Trujillo analyzovali stovky studií a zjistili, že početnost lián roste každou dekádu o 10 až 24 % – a to již více než 30 let.

Dusiví parazité pralesa

Proč jsou právě teď liány na vzestupu? Odpověď je podle vědců jednoduchá: zvyšující se koncentrace CO₂. Ačkoliv všechny rostliny rostou díky více CO₂ rychleji, liány z něj těží dvojnásobně. Na rozdíl od stromů totiž neinvestují energii do dřeva ani pevné struktury, protože se opírají o jiné rostliny. Jejich listy navíc potřebují méně živin i energie k růstu a velmi efektivně zastíní koruny stromů. V extrémních případech to vede k úplnému zastavení obnovy lesa a snížení jeho schopnosti ukládat uhlík až o 95 %, což se téměř rovná účinku vykácení.

Nedávná studie vedená Visserem navíc ukázala, že šíření lián je viditelné i z vesmíru. Vědci zkoumali interakci světla s listy rostlin pomocí matematických modelů a měření přímo v korunách stromů v Panamě. Ukázalo se, že listy lián odrážejí více viditelného i infračerveného záření než listy stromů – a navíc jsou ploché a leží vodorovně, takže blokují světlo pro vše pod sebou. Díky těmto vlastnostem jsou liány v satelitních snímcích zřetelně rozlišitelné. To umožní lépe sledovat jejich šíření a dopad v globálním měřítku.

Přestože by se mohlo zdát, že nejlepší řešení je liány vysekávat, vědci varují před unáhlenými zásahy. „Liány hrají důležitou ekologickou roli – po celý rok plodí a jsou klíčové pro přežití některých druhů opic a ptáků,“ vysvětluje Visser. Skutečným řešením je zastavit klimatické změny, které expanzi lián výrazně podporují.

Image

Čtěte také

Odborníci varují: Amazonský prales se může zhroutit do poloviny století

Užívání psychedelik rozhodně není výstřelkem moderní doby – lidé si měnili vědomí už tisíce let před naším letopočtem. Nový objev z peruánských And přináší dosud nejstarší přímý důkaz o užívání psychoaktivních látek v tomto regionu. A navíc – šlo zřejmě o výsadu společenské elity.

Dlouho před říší Inků, zhruba v letech 1200 až 400 před naším letopočtem, vzkvétala na území dnešní Peru u pobřeží Tichého oceánu kultura Chavín. Jejich centrem bylo horské město Chavín de Huántar, které se nalézá ve výšce 3 117 metrů nad mořem. Lidé z této kultury domestikovali lamy, pěstovali brambory a kukuřici a zřejmě jako první v Jižní Americe zpracovávali zlato.

Dávní vládci mysli

Archeologové nedávno objevili v místě dávného horského sídla 23 artefaktů, většinou dutých kostěných trubic. Ty byly podle analýzy chemických zbytků používány ke šňupání halucinogenních látek. Na některých byly zjištěny stopy divokého tabáku (Nicotiana) a především vilcy (Anadenanthera colubrina var. cebil) – rostliny obsahující látky příbuzné DMT, známému psychedeliku.

Výzkum ukázal, že rostlinné materiály byly nejprve sušeny, praženy a drceny na prášek, což odpovídá přípravě pro inhalaci. Archeologové zároveň objevili typické známky poškození škrobu teplem, které tento postup potvrzují. Jde o první spolehlivý přímý důkaz, že se v této kultuře rituálně užívaly psychedelické látky.

Změněné vědomí jako nástroj moci

Artefakty byly nalezeny v malé, uzavřené místnosti, postavené přibližně před 3 000 lety a zapečetěné kolem roku 500 př. n. l. Tato komora nebyla přístupná široké veřejnosti – v jednu chvíli se do ní vešlo jen pár lidí. Společně s trubicemi zde byly i keramické nádoby, patrně používané při rituálech.

Podle archeologů je důležité, že šlo o exkluzivní prostor. Používání psychoaktivních látek tak nebylo běžnou záležitostí, ale součástí pečlivě řízených náboženských ceremonií, které sloužily k upevnění moci vybraných jedinců. „Nešlo jen o halucinace,“ říká antropolog Daniel Contreras z Floridské univerzity. „Byly to přísně kontrolované rituály, které podporovaly společenskou hierarchii.“

Kultura Chavín, která vzkvétala téměř dvě tisíciletí před vznikem Incké říše, patří k nejstarším známým civilizacím v Andách. Nový výzkum pomáhá objasnit, jak se mohly postupně přeměnit rovnostářské společnosti v rigidně hierarchické systémy. Rituály posílené psychedeliky totiž nebyly jen osobními zážitky – šlo o nástroje ideologie a moci. Zážitek s „nadpřirozenem“ měl být natolik silný, že utvrzoval účastníky v přesvědčení, že sociální uspořádání, včetně nerovnosti, je přirozené a oprávněné.

Dnes je užívání psychoaktivních látek často stigmatizováno. Ale v dávné minulosti byly tyto látky integrální součástí rituálů, víry a politiky. Objev z Chavín de Huántar tak vrhá nové světlo na to, jak naši předkové využívali změněné stavy vědomí nejen pro kontakt s „božstvím“, ale i jako nástroj společenské manipulace.

Image

Čtěte také

Chavín de Huántar: Svatyně tajemné civilizace podle Ericha von Dänikena

Zatímco pahorkaté tasmánské vnitrozemí představuje pozůstatek dávné vulkanické činnosti, relativně úrodné nížiny podél pobřeží se staly ideálním místem pro život. V mírném pásu teploty nikdy neklesají pod nulu a celoročně tam vládne příjemné klima. Věděli to již domorodí Austrálci, kteří lokalitu osídlili – k jejich smůle však britské impérium vyvezlo v roce 1853 do oblasti 75 tisíc vězňů. Příliv nedobrovolných přistěhovalců nakonec vyústil k vyvraždění většiny původních obyvatel Tasmánie a ti, kteří přežili, se přesunuli na nedaleké ostrovy.

Podobně neblahý osud čekal domorodce i ve zbytku Austrálie. Rasové čistky tam ovšem naštěstí nebyly natolik „účinné“, a na kontinentu tak přetrvala nejstarší kontinuální kultura na světě. Vědecký tým z University of Cambridge pod vedením Eskeho Willersleva zkoumal DNA celkem 83 původních obyvatel kontinentu: Analýza ukázala, že se jedná o přímé potomky lidí, kteří před 72 tisíci let opustili během velké migrace Afriku a postupně osídlili planetu. 

Sami proti sobě

Austrálie se tak stala kontinentem, kde domorodce takřka vyvraždili imigranti, a k přistěhovalectví se dnes staví značně odmítavě. Průzkumy veřejného mínění se sice každým rokem mírně posouvají k akceptování nově příchozích, nicméně 60 % dotázaných stále preferuje ohledně ilegální migrace „tvrdou ruku“. Až do roku 2021 Austrálie azylanty na své území nepouštěla a jejich žádosti vyřizovala na ostrovech Papua a Nauru. Dnes už většina byrokracie probíhá přímo na kontinentu.

Tasmánie coby výrazně venkovská oblast však mezi vyhledávané cíle imigrantů nepatří. Tamní životní styl je pomalý. Hobart a Launceston působí maloměstským dojmem, nabízejí však řadu výhod v podobě trhů, kaváren a festivalů. Bydlení je cenově dostupnější než ve městech na pevnině, jako je Sydney či Melbourne: Medián cen domů v Hobartu se na začátku tohoto roku pohyboval kolem 700 tisíc australských dolarů čili asi 10,5 milionu korun, i když stále roste. Při dojíždění do práce se místním málokdy stane, že by uvázli v několikahodinové zácpě. A venkovní aktivity včetně turistiky v pohoří Cradle Mountain či plachtění na řece Derwent přitahují lidi preferující přírodu před shonem. Mzdy jsou však oproti pevnině o 10–20 % nižší.

Na ostrově zároveň panuje nerovnost, co se týká dostupnosti lékařské péče a vzdělání: Zhruba 253 tisíc obyvatel Hobartu má slušný přístup k obojímu, zatímco odlehlé vesnické oblasti hluboko k džungli jsou na tom mnohem hůř a sanitce může trvat i několik hodin, než se tam v případě nouze dostane. 

Image

Čtěte také

Panenská Tasmánie: Nádherná země odříznutá od světa

V letech 1939–1945 se rozsáhle uplatňovaly stíhače tanků, tedy obrněná vozidla, která byla postavena na tankovém podvozku, ale nesla kanon větší ráže než původní stroj. Kanon se zpravidla nacházel v pevné, často dokonce i shora otevřené nástavbě, a tudíž výsledné vozidlo představovalo oproti tanku jednodušší a levnější konstrukci. Nabízela se proto možnost využít též podvozky zastaralých či nevyhovujících strojů, přičemž přesně tímto způsobem se zrodil i rumunský typ s označením TACAM R-2.

Podle německého návodu

Rumunsko se jako člen někdejší Malé dohody řadilo mezi významné zákazníky vyspělého československého průmyslu a ve druhé polovině 30. let koupilo 126 lehkých tanků R-2, jak se označovala exportní verze známého LT vz. 35 společnosti Škoda Plzeň. V době zrodu šlo o vcelku moderní konstrukci, která ale v prvních letech války rychle zastarala, a proto rumunská armáda v roce 1943 zažádala o zvýšení bojové hodnoty R-2. 

Provedená studie ukázala, že přezbrojení novým kanonem by již nepřineslo velký prospěch, avšak šasi lze použít pro stíhač tanků se silnější výzbrojí v pevné nástavbě, jež by obdržela odolnější pancéřování. Následovala proto zakázka na stavbu prototypu, který fakticky kopíroval postup, jenž se osvědčil u německých vozidel řady Marder, a to včetně montáže kořistního sovětského děla. 

Prototyp dostal 76,2mm kanon F-22, jenž se nalézal v nástavbě z pancéřových plechů, které rovněž pocházely ze sovětských obrněnců. Testy ukázaly, že jde o vcelku zdařilou kombinaci, ovšem pro sériové kusy byl zvolen jiný typ kanonu shodné ráže, a to ZIS-3. Vozidlo si ponechalo jeden z původních dvou kulometů ZB-53.

Změna plánů

Armáda poté schválila přestavbu dvaceti R-2 na stíhače tanků, které dostaly oficiální označení Tun Anticar pe Afet Mobil R-2 (protitankové dělo na samohybné lafetě R-2), tedy zkráceně TACAM R-2. Tanky určené k přestavbě posléze opustily službu a v první polovině roku 1944 absolvovaly přestavbu, přičemž výsledné stroje vstoupily do výzbroje v červenci 1944. Zpočátku se zamýšlel dvojnásobný počet, jenže zkoušky ukázaly, že 76,2mm kanon představuje proti sovětským T-34 efektivní zbraň jen na vzdálenost asi 500–600 m. To se jevilo jako příliš málo, takže zůstalo pouze u 20 kusů a rozběhly se studie směřující k montáži silnějšího kanonu, patrně německého ráže 75 nebo 88 mm. 

Na to však již nedošlo, jelikož Bukurešť v létě 1944 změnila strany a přidala se do spojeneckého tábora. Vozidla TACAM R-2 se tudíž do operací proti Rudé armádě nikdy nezapojila a místo toho se zúčastnila bojů proti německým a maďarským silám, které probíhaly na území Rumunska, Maďarska, Rakouska a nakonec i Československa. Do současnosti se zachoval jen jediný TACAM R-2, který stojí ve vojenském muzeu v Bukurešti.

Image

Čtěte také

Jak zastavit ocelovou lavinu: Německé stíhače tanků Panzerjäger, Marder a Nashorn