Astronomové využili špičkový přístroj NIRSpec (Near-Infrared Spectrograph) na palubě Vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) a potvrdili přítomnost krystalického vodního ledu v prachovém disku kolem hvězdy HD 181327. Ta se nachází 155 světelných let od Země a svou velikostí i typem se podobá našemu Slunci – i když je o něco hmotnější, mladší a žhavější.

Špinavé sněhové koule

Už v roce 2008 naznačovala data z dnes již vyřazeného dalekohledu Spitzer, že by se v tomto systému mohl nacházet led. Ale až Webbův dalekohled byl schopen poskytnout spektrální data dostatečně citlivá na to, aby led definitivně identifikoval. A nejen to – nejedná se o obyčejný amorfní led, ale o krystalický led, podobný tomu, který známe například z prstenců Saturnu nebo těles v Kuiperově pásu.

Jde o zcela zásadní objev, na který astronomové čekali celá desetiletí. „Když jsem byla doktorandkou před 25 lety, můj školitel mi říkal, že by v těchto discích mohl být led,“ říká spoluautorka studie Christine Chenová z Space Telescope Science Institute. „Ale až nyní máme přístroje dostatečně citlivé, abychom ho skutečně detekovali.“

Zmrzlá voda se v disku kolem HD 181327 nevyskytuje samostatně. Je spojená s jemnými prachovými částicemi – dohromady tvoří mikroskopické „špinavé sněhové koule“, jak je popisují vědci.

Mladý systém s velkou dynamikou

Hvězda HD 181327 je mladá – podle vědců zhruba 23 milionů let, což je v porovnání se Sluncem (4,6 miliardy let) učiněné hvězdné mládě. Okolo ní obíhá rozsáhlý prachový disk, podobný pásu těles za Neptunem v naší Sluneční soustavě. Vědci pozorovali i výraznou mezeru mezi hvězdou a diskem, tedy oblast bez prachu, která může ukazovat na přítomnost vznikající planety.

Pozorování ukazují, že tento disk je extrémně aktivní – dochází v něm ke kolizím ledových těles, které při srážkách uvolňují prach a ledové částice. A právě tyto miniaturní částečky jsou ideální pro detekci Webbem.

Voda není v disku rozprostřena rovnoměrně. Vědci zjistili, že na okraji disku (nejdále od hvězdy) tvoří voda více než 20 % materiálu. V prostřední části disku klesá podíl na asi 8 % – zde ubývá vody a vzniká led. Nejblíže hvězdě už prakticky žádný led není. Ultrafialové záření ho pravděpodobně odpařuje, nebo je uzavřen uvnitř větších těles (tzv. planetesimál), které Webb nevidí.

Proč je led tak důležitý? Led je klíčový pro vznik obřích planet. Navíc může fungovat jako „dopravce“ vody ke skalnatým planetám – podobně jako tomu mohlo být na Zemi díky kometám. Tento objev otevírá nové možnosti, jak sledovat vznik planetárních systémů v celé naší galaxii.

„Přítomnost vodního ledu výrazně napomáhá formování planet,“ říká hlavní autor studie Chen Xie z Univerzity Johnse Hopkinse. „A ledové materiály mohou být přeneseny až k planetám typu Země, které se teprve formují.“

Image

Čtěte také

Mohly komety dopravit základní stavební kameny života na Jupiterův měsíc?

Vystopovat počátky majálesu není zrovna jednoduché. Někdy se udává, že tkvějí již v antice, v bujarých jarních oslavách, při nichž staří Římané uctívali bohyni jara a plodnosti Maiu. Slovo majáles pak mělo být odvozeno z výrazu maialis označujícího vykleštěného vepře, který se při této příležitosti bohyni obětoval. Tyto starověké ceremonie ovšem měly s pozdějším majálesem coby studentskou slavností pramálo společného. Dost možná s nimi nesouvisí ani původ slova. 

Budeme si hráti! 

Čeští studenti měli v raném novověku množství výrazů s koncovkou -es, která je typická pro latinu. Byly to například zvoničkales (poplatek, který se odváděl za zvonění), hromničkales a dušičkales (plat, který pobírali učitelé 2. února a 2. listopadu), případně neméně půvabně znějící sekyrales (příplatek za topení). Termín majáles by tedy mohl pocházet právě odsud, přičemž by s latinou samotnou neměl nic společného. Dříve se též užívalo výrazu majáles v množném čísle, s čímž se lze občasně setkat dodnes, nicméně už jen zřídka. Co se týče školní mládeže, ta se v českých zemích na jaře organizovaně veselila přinejmenším od 18. století. 

Na prvního máje měli studenti volno, a tak se spolu s kantory vydávali ven, aby kvetoucí přírodu oslavili veselými písněmi. To dobře ilustrují tyto staré verše: „Dnes je den veselý, nejdeme do školy, budeme si hráti, vesele skákati.“ Vedle studentských oslav musíme zmínit i staré lidové veselice doložené rovněž již několik staletí nazpět, při nichž se stavěly takzvané máje. Podle jedné verze měly májky zahánět zlé duchy, jejichž řádění bylo spojované s filipojakubskou nocí z 30. dubna na 1. května. Jiné výklady vidí jejich původ v pohanském uctívání přírody, bohyně jara Vesny a její obnovující se plodivé síly. Také tradice stavění (a posléze kácení) májí se zvláště na venkově zachovala dodnes. 

Studentský majáles zřejmě nejvíce zpopularizoval Alois Jirásek ve své knize Filozofská historie, jejíž příběh se odehrává v Litomyšli. Autor vycházel ze skutečných reálií, na zdejším gymnáziu sám vyučoval a průběh tamních oslav poloviny 19. století vykreslil následovně: poté, co studenti navzdory zákazu majálesu ze strany biskupa projdou za zvuku kapely městem, dospějí do nedalekého háje, kde se koná samotné majálesové odpoledne a večer za účasti většiny města. 

Byly to zkrátka radovánky plné zpěvu, tance, recitování veselých básní a mnohdy i pitek a drobných provokací, jež provozovalo rozpustilé litomyšlské studentstvo. Původně spíše gymnaziální slavnost se v 19. století rozšířila i mezi univerzitní studenty a nabyla oficiálního charakteru. Jiráskovi „filozofové“ byli vlastně studenti dvouletého cyklu následujícího po absolvování gymnázia, jakési univerzitní přípravky. 

Svátek všech dobrých vlastenců 

Majáles nalezl v 19. století své pevné místo v české společnosti, protože se stal další vhodnou příležitostí k posilování národního sebeuvědomění. Studenti byli jako představitelé rodící se inteligence oporou českých národních snah. V Praze se majálesy konaly od devadesátých let 19. století na holešovickém výstavišti a byly velkou společenskou událostí, při níž uvědomělí Češi demonstrovali svůj bohatý kulturní život a své vlastenectví. Také každé menší město, v němž fungovalo gymnázium, mělo svůj majáles, jenž zde představoval jeden z vrcholů společenské sezony. 

Tak majáles vstoupil i do 20. století. Za nové Československé republiky se stal převážně příjemnou společenskou událostí a projevy vlastenectví ustoupily do pozadí. Jak probíhal a co všechno bylo jeho součástí, může napovědět program majálesu v městečku Chotěboři na Vysočině v roce 1920. Jeho dějištěm bylo náměstí, zámecký park a pronajatý taneční sál. Slavnosti trvaly celkem tři dny, během kterých studenti uspořádali průvod městem za doprovodu vojenské kapely, sportovní hry, taneční zábavu a různá divadelní představení. Obvyklé bylo také vydávat u příležitosti majálesu pamětní sborníky, takzvané almanachy. Pořadateli majálesů v této době již nebývali vždy jen studenti, popřípadě škola, ale často přímo město a místní občanské spolky. 

Majálesy se staly v první řadě slavnostmi jara a květin. Tak je prezentuje například publikace z roku 1931 vydaná v Brně tělovýchovným spolkem Orel. Doporučuje uspořádat průvod, v němž mládež ponese množství různých druhů jarních květin a ve kterém budou defilovat figury královny růží, bohyně Vesny a zahradníků. Přikládá navíc verše, které je vhodné při slavnosti deklamovat: „Celá obec dnes slaví majáles. Všechny květy milé, rudé, modré, bílé, z jara v krásném máji velkou slavnost mají. Všecko slaví dnes s námi majáles.“ A nechybí ani vlastenecká nota: „Každý Čech má nejraději míti český zpěv a české barvy v kvítí. Proto hrdě volám dnes: Ať žije náš majáles!“

Ve službách politiky a ideologie 

Ani po druhé světové válce majálesy nezanikly, ale jejich ráz se změnil. Ještě před samotným únorovým převratem se na mnoha místech staly vhodnou příležitostí k politické agitaci. Protože právě květen byl měsícem, v němž skončila válka a Prahu osvobodila Rudá armáda, byly od nynějška s porážkou fašismu propojeny také studentské májové slavnosti. Tento nově nastolený kurs samozřejmě ještě posílil po roce 1948. První léta komunistického režimu ovšem znamenala nejprve úplné potlačení podobných radovánek, majálesy byly zastíněny prvomájovými oslavami svátku práce. 

V roce 1956 se však měl v Praze uskutečnit IV. kongres světové mládeže, a tak strana rozhodla, že studentský majáles obnoví. Měl se konat souběžně v Praze a Bratislavě a jeho výhradním pořadatelem se stala jednotná komunistická mládežnická organizace Československý svaz mládeže (ČSM). Vše mělo probíhat podle jasně daného scénáře. Za tímto účelem vznikla slovensky psaná metodická příručka Ako pripraviť majáles. Vyzývala, aby se do přípravy zapojili nejen studenti, ale i pracující. Jen tak se podle ní totiž slavnost stane „výrazom nerozborného spojenia budúcej inteligencie s robotnickou triedou, len potom to budú tie pravé majálesy“.

Z toho je dostatečně patrné, jak nebezpečně rychle se někdejší nevázané a bezstarostné studentské slavnosti proměnily v nástroj politické propagandy. Jenomže tentokrát se soudruzi přepočítali. Rok 1956 byl totiž zlomovým rokem, kdy první tajemník ústředního výboru komunistické strany SSSR Nikita Chruščov v tajném projevu na XX. sjezdu strany odsoudil Stalina a jeho zločiny. Utajované informace o průběhu sjezdu však prosákly ven a v zemích východního bloku to začalo vřít. 

Manifestace svobodného ducha 

Ostře sledovaný a pečlivě připravovaný pražský a bratislavský majáles se nakonec vymkly z rukou svazáckých pořadatelů a staly se místem projevu svobodného názoru, jaký československá společnost už léta nezažila. Shromáždění studenti veřejně vyjevili odvážné politické požadavky, mezi něž patřila revize politických procesů padesátých let, amnestie vězňům či povolení dovozu západní literatury. Studenti například nesli v průvodu provokativní politická hesla jako „Základ je sice pevný, ale dům se boří“ nebo černou rakev s nápisem „Akademická svoboda“. Tu pak před zraky veřejnosti shodili do řeky. Na paškál si vzali rovněž tehdejšího ministra školství Františka Kahudu nápisem „Co Komenský vybudoval, to Kahuda zreformoval“ či skandováním: „Dejte nám Kahudu, dáme mu na hubu!“ 

Majáles se tehdy stal opravdovou manifestací – zprvu sice opatrným, ale jasným projevem svobodného myšlení volajícího po nápravě totalitních zlořádů, který nakonec dosáhl nečekaných rozměrů. V Praze se majálesového průvodu zúčastnilo kolem sta tisíce lidí skandujících necenzurovaná hesla. Jedno z nich: „Nebojte se Pražáci, ještě jsou tu študáci“ se skutečně proslavilo a uplatnilo i v dobách pozdějších. Majáles roku 1956 tak byl v podstatě prvním masovějším protirežimním vzepětím v Československu. 

A co dál? 

Do dějin ovšem v první řadě vstoupil majáles, který se konal o devět let později. V celkově uvolněnějším klimatu šedesátých let se stal opravdovým výkřikem svobodomyslného studentstva, který byl tentokrát slyšet opravdu daleko. Historie se do značné míry opakovala: přestože se stranické organizace s vypětím sil zasadily o to, aby svátek studentů proběhl důstojně a v poklidu, vymkl se jim z rukou. Ve zbytku šedesátých let se sice uskutečnilo ještě několik pokusů oživit svobodomyslnost studentského svátku protirežimními provokacemi, avšak euforie z roku 1965 už zdaleka nedosáhly. 

Normalizace podobným výbojům už pochopitelně vůbec nepřála, a tak ke znovuoživení majálesových slavností došlo teprve v polistopadové době. Politický náboj se z nich definitivně vytratil, majáles se dnes zdá být především komerčním hudebním festivalem. V posledních letech existuje také tendence udělat z něj opět akademický svátek a do jeho pořádání se v některých městech zapojují i školy, úspěšná je v tomto ohledu například Univerzita Palackého v Olomouci. Jak je tedy vidět, podoba majálesu se v dějinách často proměňovala a vyvíjí se dosud. Budoucnost nás proto možná ještě překvapí.

Image

Čtěte také

Poprvé do průvodu: Premiéru Prvního máje si nenechalo ujít 130 000 dělníků a dělnic

Kočičí oči fascinuji nejen milovníky zvířat, ale i vědce. Zatímco většina divoce žijících druhů savců má omezenou škálu barev očí – nejčastěji tmavě hnědé, žluté nebo černé – divoké kočky vykazují v tomto směru překvapivou pestrost: od jantarových a zelených po šedomodré oči. Co stojí za touto evoluční zvláštností?

Šedá jako mezistupeň evoluce

Zkoumat evoluci barev očí je extrémně složité – fosilie barvu očí nezachovávají, preparované exempláře mají nejčastěji skleněné oči a většina atlasů zobrazuje jen jednu barevnou variantu.

Biolog Julius Tabin z Harvardovy univerzity a jeho kolegyně Katherine Chiassonová se proto rozhodli využít netradiční zdroj – tisíce fotografií divokých koček z databáze iNaturalist.org. Vědci snímky zpracovali pomocí metody zvané rekonstrukce předků. Ta umožňuje odhadnout vlastnosti dávno vyhynulých druhů na základě těch současných. V tomto případě algoritmus mapoval barvy očí na „rodokmenu“ kočkovitých šelem a dopočítával pravděpodobnou barvu očí u společných předků.

Výsledky ukazují, že první odchylka od běžné hnědé byla šedá barva očí – vzniklá kombinací středního množství dvou melaninových pigmentů: eumelaninu (hnědo-černý) a pheomelaninu (červeno-žlutý). Jakmile se objevily šedé oči, otevřela se cesta k odstínům zelené a modré.

„Je to jako nahlédnout do očí dávného předka všech koček,“ popisuje Tabin. Jakmile se objevila určitá rovnováha pigmentů, variabilita začala rychle růst.

Záhada diverzity

Vědci se následně pokusili zjistit, zda má barva očí nějaký funkční význam – tedy zda souvisí s prostředím, zbarvením srsti nebo loveckým stylem daného druhu. Výsledek? Žádná významná korelace.

Na rozdíl od domestikovaných psů, u nichž například modré oči u huskyů vznikly díky lidskému šlechtění, není u divokých koček jasné, proč došlo k tak výrazné barevné diverzitě. Jako možné vysvětlení se nabízí sexuální výběr – tedy preference určitých barev očí u potenciálních partnerů. Jde ale jen o těžko ověřitelnou hypotézu – testovat něco takového u plachých, volně žijících koček je téměř nemožné.

Přestože někteří odborníci, jako evoluční bioložka Arianna Passarotto z Glasgowské univerzity, upozorňují na rizika práce s nekontrolovanými fotografiemi z internetu, výzkum označuje za ambiciózní a inovativní. Výzkum biologů Harvardovy univerzity v každém případě otevírá nové otázky a zároveň ukazuje, že i zdánlivě okrajové znaky jako barva očí mohou mít hlubší evoluční význam – stačí jen najít způsob, jak je správně číst.

Image

Čtěte také

Modré, zelené, oříškové? Ve skutečnosti máme všichni oči hnědé

Ještě v roce 2017 mělo lidstvo zmapováno pouhých šest procent mořského dna. Dnes je to zhruba čtvrtina, což je sice podstatný nárůst, ale stejně nám ještě v tomto směru zbývá moře práce. Pokud ale jde o mořské hlubiny, lidé dodneška přímo pozorovali zatím jen naprosto mizivé procento rozlohy hlubokomořského dna.

Mořské hlubiny představují místa, kde je oceán hlubší než 200 metrů. Ve skutečnosti jde o nejrozšířenější typ prostřední na Zemi. Hlubokomořské dno pokrývá asi 66 procent povrchu Země a je kriticky významné pro celou řadu procesů, které na naší planetě probíhají. Je tak jistou ironií, že hlubokomořské dno pro nás zůstává nejméně známým prostředím.

Neznámé hlubiny

Katherine Bellová z neziskové organizace Ocean Discovery League a její spolupracovníci nedávno odhadli, jak velkou část hlubokomořského dna lidé přímo pozorovali. Za tím účelem zpracovali rozsáhlý soubor dat, který zahrnoval celkem 43 681 podmořských expedic uskutečněných odborníky ze 14 zemí.

Z analýz týmu Bellové, jejichž závěry zveřejnil vědecký časopis Science Advances, vyplynulo, že lidé vizuálně prozkoumali zhruba 2 130 až 2 823 kilometrů čtverečních dna mořských hlubin. To představuje pouhou jednu tisícinu procenta rozlohy hlubokomořského dna.

I toto nepatrné množství mořského dna navíc nepředstavuje reprezentativní vzorek. Naprostá většina ponorů, při nichž lidé viděli dno, se odehrála do vzdálenosti 370 kilometrů od Spojených států, Japonska a Nového Zélandu. Tyto tři státy společně s Francií a Německem jsou rovněž zodpovědné za 97 procent pozorování hlubokomořského dna. Lidstvo má evidentně v průzkumu vlastní planety co dohánět.

Image

Čtěte také

U Špicberků byla objevena doposud neznámá oblast hydrotermálních průduchů

Zemská orbita se mění v nebezpečné smetiště. Podle NASA kolem planety krouží více než 100 milionů kusů vesmírného odpadu – od miniaturních úlomků až po zbytky nefunkčních satelitů a raket. Tyto objekty už způsobily téměř 400 nehod, které vyprodukovaly další smetí.

V lednu 2025 byla zveřejněna alarmující zpráva upozorňující na rostoucí riziko, které vesmírný odpad představuje pro letectví. V březnu muselo být v USA kvůli dopadu trosek z nepovedeného startu zrušeno 240 letů. A na konci letošního dubna musela Mezinárodní vesmírná stanice uskutečnit už 41. úhybný manévr kvůli fragmentu čínské rakety z roku 2005.

Hrozba pro každodenní život

Co by se stalo, kdyby vesmírné smetí vyřadilo z provozu americké satelity? Přestaly by fungovat služby jako GPS, Google Maps nebo online bankovnictví. Uzemněná letadla, chaos na burze, selhávající komunikace záchranných složek a armády – to vše by mohlo nastat během několika hodin. Jelikož GPS infrastruktura generovala za posledních 33 let ekonomický přínos ve výši 1,4 bilionu dolarů, její narušení by mohlo USA stát až miliardu dolarů každý den.

Navzdory těmto varováním americká vláda stále neuznává vesmírnou infrastrukturu – tedy satelity a související systémy – jako oficiálně kritickou infrastrukturu. To znamená, že pro její ochranu chybí dedikovaný rozpočet, odpovědnostní struktura i koordinace mezi úřady.

Pro většinu sektorů, které jsou za kritické považovány (energetika, komunikace, finance), jsou přitom satelity a vesmírná infrastruktura zcela nezbytné. Každý další úlomek na oběžné dráze zvyšuje pravděpodobnost, že dojde k velkému výpadku. A pokud nezačneme vesmírnou infrastrukturu vnímat jako klíčovou součást národní bezpečnosti, můžeme se jednoho dne probudit ve světě, kde přestaly fungovat služby, bez kterých si dnes už život neumíme představit.

Image

Čtěte také

Odpadky na oběžné dráze Země: Jak vznikají a co s nimi můžeme dělat?

Zkáza Hirošimy a Nagasaki v létě 1945 dala tušit, jaká bude podoba budoucí války. V době zhoršujících se vztahů se Sovětským svazem a počínajících závodů ve zbrojení ve druhé polovině 40. let slibovaly nukleární zbraně možnost případný konflikt ukončit jediným drtivým úderem; o to více v situaci, kdy by síly NATO nevyhnutelně čelily výrazné početní převaze konvenčních zbraní. 

První plány na nasazení jaderných zbraní proto začaly vznikat přibližně dva roky po konci druhé světové války. Prezident Harry Truman přitom až do konce 40. let považoval atomové bomby za apokalyptickou zbraň, kterou byl ochoten použít pouze jako poslední záchranu v zoufalé situaci. 

Málo informací i nosičů

Úvodní plány jaderného úderu tak přicházely na svět jen velmi obtížně a musely překonat řadu výzev. Výběr vhodných cílů omezovala absence dostatečně přesných map SSSR. Zpočátku tak museli vzít stratégové zavděk mapami z dob před druhou světovou válkou, v nejlepším případě pak z průzkumných fotografií pořízených německou Luftwaffe. Na základě těchto skromných informací proto nakonec padlo rozhodnutí vést nukleární útok na velká města s cílem podlomit vůli sovětského lidu k boji. 

Druhou výzvu představoval nedostatek zbraní i jejich nosičů. I kvůli výše zmíněným civilním restrikcím mělo americké letectvo v roce 1948 k dispozici méně než 50 pum a sotva 30 bombardérů schopných je nést. Rozsah prvních plánů se proto odvíjel od počtu dostupných zbraní; zatímco plán Broiler z roku 1947 zahrnoval 34 bomb shozených na 24 měst, o dva roky novější plán Offtackle již počítal s 220 zbraněmi, 104 cíli a rezervou 72 pum pro případný opakovaný útok. 

Příliš mnoho cílů

Tyto první plány se nicméně už od začátku setkávaly s hlasitou kritikou vojenských i civilních představitelů. Jednou z hlavních výtek byly chybějící odhady účinnosti náletů atomových bombardérů na sovětskou ekonomiku a bojeschopnost. Stejně tak plány nezahrnovaly důležité infrastrukturní cíle mimo města či možnosti úderů přímo proti ozbrojeným silám. Vojenští představitelé pak kromě chybějících průzkumných informací kritizovali i vysoký počet cílů a jejich vzájemnou izolaci zvyšující počet potřebných zbraní.

Na základě těchto připomínek se plány postupně prohlubovaly. Kromě snahy o podlomení sovětské morálky přibyl i druhý strategický cíl v podobě průmyslových a infrastrukturních objektů (rafinerie, chemičky, zbrojovky, elektrárny apod.). V roce 1950, rok po prvním sovětském nukleárním testu, přibyla i třetí kategorie cílů zahrnující jaderný program a arzenál komunistické země. Od roku 1951 pak tvorba plánů nukleárních útoků přešla pod Velení strategického letectva (SAC), které slučovalo veškeré bombardovací (a později i raketové) síly.

Důstojníci SAC následně vypracovali vlastní plán EWP 1-49, podle nějž měly bombardéry během 30 dní shodit 133 nukleárních pum na vybraná města a souměstí. Mezi cíli kromě Moskvy figurovaly například Leningrad, Vladivostok, Irkutsk, průmyslové oblasti Donbasu či významné objekty napříč Povolžím. Místo konkrétních cílů pak SAC vytyčilo dopadové body tak, aby se maximalizoval počet objektů zničených jednou bombou. Dopadový bod umístěný na Kremlu se tak například posunul  o necelé dva kilometry na jih, kde by atomová puma mohla zároveň zničit i blízkou elektrárnu. 

Nové vedení, nové priority

Přelom v uvažování o jaderných zbraních nastal v lednu 1953, kdy Trumana na prezidentském postu vystřídal Dwight Eisenhower. Bývalý nejvyšší velitel spojeneckých sil na západní frontě zastával v poválečném období funkci náčelníka generálního štábu a v letech 1951–1952 působil i jako první nejvyšší velitel sil 
NATO. Na těchto pozicích se mimo jiné zúčastnil výběru cílů pro jaderné údery a v jeho gesci se po jistou dobu nacházel i celý americký nukleární program.

Na základě zkušeností získaných na těchto postech pak Eisenhower v roce 1953 schválil novou bezpečnostní politiku stojící na třech pilířích – schopnosti provést drtivý odvetný úder při ohrožení národních zájmů USA, připravenost států NATO na obranu Evropy před vojsky východního bloku a obranu domácí fronty. 

Prvního cíle chtěl Eisenhower dosáhnout rozsáhlou expanzí arzenálu SAC, vnímaného jako hlavní úderná síla Spojených států. Cestou k druhému cíli se stal rozvoj taktických jaderných zbraní, které mohly být shazovány i ze stíhacích a námořních letounů. Motivací k obraně USA se pak stala rostoucí nukleární hrozba ze strany SSSR: v roce 1955 americká rozvědka odhadovala, že komunistické impérium disponuje nejméně 1 300 jadernými bombardéry schopnými zaútočit na cíle v USA. Již v roce 1953 se proto seznam cílů SAC rozšířil o 409 sovětských letišť, z nichž mohly tyto letouny startovat.

Arzenál roste

Realizace Eisenhowerovy politiky podnítila nevídaný rozmach amerických jaderných sil. Inventář SAC se do roku 1953 rozrostl na 1 500 bombardérů, z toho 1 000 schopných nést nukleární zbraně. Jaderné pumy se stávaly účinnějšími a brzy jimi bylo možné vyzbrojovat i taktické a stíhací bombardéry. V druhé polovině 50. let přišly do arzenálu první balistické střely středního a dlouhého doletu, zatímco od roku 1959 zařazovalo US Navy raketové ponorky třídy George Washington schopné nést 16 balistických střel Polaris. Do konce Eisenhowerova funkčního období již arzenál čítal 1 849 jaderných bombardérů a 90 balistických střel.

Tento rozvoj však měl i jeden výrazný nežádoucí efekt – decentralizaci procesu plánování jaderných úderů. Kromě letectva totiž nyní atomové zbraně vlastnily i námořnictvo a armáda, které k tvorbě plánů přistupovaly na základě zcela odlišných parametrů. Vzniklé tři sady plánů se v řadě cílů shodovaly, v jiných se naopak vylučovaly. 

Od roku 1955 v Pentagonu každoročně probíhala konference zástupců složek ozbrojených sil, kteří tam porovnávali své seznamy cílů a snažili se zabránit duplicitám. Jak ale ukázaly válečné hry, více než 300 cílů zůstávalo společných; v praxi by to znamenalo nejen plýtvání zbraněmi na již zničené cíle, ale také ohrožení vlastních jednotek.

Image

Čtěte také

Jaderné doktríny velmocí: Jak se měnily strategie pro použití jaderných zbraní

Bakterie pseudomonáda Pseudomonas aeruginosa patří k obávaným patogenům způsobujícím nebezpečné nemocniční infekce. V mnoha případech jsou rezistentní vůči celé řadě antibiotik a produkuje biofilmy – velmi odolné povlaky, v nichž bují bakteriální infekce. Léčba onemocnění vyvolaných touto bakterií bývá obtížná.

Aby toho nebylo málo, mikrobiologové britské Brunelovy univerzity v Londýně nedávno přišli s dalším velmi znepokojivým zjištěním, podle něhož tyto pseudomonády dovedou konzumovat plasty. Konkrétně šlo o polykaprolakton, biologicky rozložitelný plast, který se využívá při výrobě zdravotnického materiálu, včetně nití do stehů, obvazů, stentů, náplastí nebo chirurgických sítěk. Zneklidňující zjištění nedávno přinesl odborný časopis Cell Reports.

Patogen se zálibou v plastu

Vedoucí výzkumu Ronan McCarthy je přesvědčený, že budeme muset přehodnotit naše představy o tom, jak tyto patogeny žijí v nemocničním prostředí. Odborníci se totiž až doposud domnívali, že patogeny obecně nemohou degradovat plasty používané ve zdravotnictví. Za jiných okolností by šlo (vzhledem k zahlcení světa plasty) o pozitivní zjištění, ale u patogenu je to ale problém.

„Jak se zdá, plasty mohou být pro patogeny potravou,“ přiznává McCarthy. „To znamená, že patogeny s touto schopností mohou v prostředí nemocnice přežívat déle. Co je ještě horší, medicinská zařízení a materiály, která obsahují plasty, mohou být náchylná k degradaci bakteriemi, a to i v těle pacienta.“

Badatelé izolovali z kmene pseudomonád pocházejícího ze zranění na těle pacienta enzym Pap1. Laboratorní testy odhalily, že tento enzym rozloží 78 procent plastů ve vzorku za týden. Také se ukázalo, že bakterie mohou zmíněný plast používat jako jediný zdroj uhlíku. Velkou nepříjemností rovněž je, že fragmenty rozloženého plastu posilují odolnost biofilmu pseudomonád, což dále ztěžuje léčbu infekce.

Image

Čtěte také

Plastový odpad nám přerůstá přes hlavu. Existuje cesta, jak odvrátit plastokalypsu?

Astronomové z Kalifornské univerzity v Berkeley se pochlubili podařeným úlovkem. Podařilo se jim zachytit událost TDE (Tidal disruption event), tedy „vycucnutí“ hvězdy černou dírou. Dodnes vědci zaznamenali takových událostí asi stovku, tentokrát šlo ale o zcela mimořádný případ.

Yuhan Yaová a její spolupracovníci zachytili událost označenou jako AT2024tvd v galaxii vzdálené 600 milionů let. Díky pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu, vesmírné rentgenové observatoře Chandra a soustavy radioteleskopů Very Large Array zjistili, že supermasivní černá díra, která má událost TDE „na svědomí“, se nenachází v centru dotyčné galaxie. Jde o první známý případ tohoto druhu.

Apetit potulných černých děr

Viníkem je podle vědců supermasivní černá díra o hmotnosti asi milionu sluncí, která se podle přesných měření s využitím Hubbleova dalekohledu nachází asi 2 600 světelných let od centra dotyčné galaxie. Nejde o jedinou černou díru v tomto koutě vesmíru – samotná galaxie má ve svém středu mnohem hmotnější objekt – černou díru s hmotností 100 milionů sluncí. Obě černé díry podle vědců existují zcela nezávisle a nejsou nijak gravitačně propojené.

Na otázku kde se vzala menší černá díra, vědci zatím odpověď nemají. Možná jde o pozůstatek menší galaxie, která se před miliardami let srazila s touto. Nebo mohla být vystřelena z galaktického jádra po gravitační interakci tří černých děr – fenomén, který předpovídá teorie, ale jen zřídka se podaří jej pozorovat.

V každém případě jde ale o první případ, kdy optické průzkumy oblohy zaznamenaly TDE mimo galaktické centrum. Dosud se všechny takové jevy spojovaly s centrálními černými děrami. Tato událost proto otevírá zcela nové možnosti v hledání „toulavých“ černých děr, které dosud zůstávaly skryté.

Image

Čtěte také

Blízká supermasivní černá díra roztrhala hvězdu třikrát hmotnější než Slunce