Ve středověké a raně novověké Evropě byly soudní procesy se zvířaty víceméně běžnou praxí, prováděnou od 13. století. Ačkoliv se tento fenomén může zdát z dnešního pohledu absurdní, z historických pramenů se dozvídáme, že se většinou nejednalo o lidovou tvořivost, nýbrž zcela vážná soudní řízení. 

Popravy napříč Evropou 

První zaznamenaný proces se zvířetem se dochoval z roku 1266, kdy mělo být za vraždu dítěte odsouzeno prase ke smrti upálením. Podle stanovisek nedávných vědeckých studií ale tuto událost nelze považovat za soud v pravém slova smyslu. Z konce 13. století však pocházejí další zprávy podobného znění, a tak je možné tuto dobu prohlásit za jistý začátek soudních řízení se zvířaty. 

Dochované záznamy naznačují, že se do hledáčku justice nejčastěji dostávala prasata, což je poměrně pochopitelné. Tito všežravci totiž žili volně u lidských obydlí a v případě, že zůstali sami bez dozoru, mohli zaútočit na malé děti, což nejednou končilo jejich smrtí. Tragický průběh událostí potvrzuje například zápis z věznice v Normandii, kde byla mezi 4. červnem a 14. červencem 1408 držena v cele prasnice za vraždu dítěte, přičemž na ni údajně musely být vynaloženy stejné finance jako na lidského vězně. 

Před soudem nicméně stanula i další zvířata, mezi nimi krtci, myši, kobylky, psi anebo kohouti. Většina těchto případů se odehrála ve Francii a Švýcarsku, ale existují záznamy i z území dnešního Německa, Nizozemí nebo z oblasti Tyrolska. Ojediněle se vyskytují zprávy o soudech v Itálii, Španělsku či Chorvatsku. Prvenství Francie zřejmě souvisí s kvalitní sítí tamějších archivů, v nichž se právní dokumenty dochovaly. Pro historické území České republiky a Slovenska nebyl žádný průkazný pramen objeven, zdejší badatelé ale podotýkají, že dost pravděpodobně byla zvířata v rámci soudních řízení usmrcována i u nás. 

Světský vs. církevní soud 

Praxe středověkého a raně novověkého soudnictví se dělila na světskou a církevní. Z dochovaných záznamů vyplývá, že tyto dva druhy soudů se zabývaly případy jiných tvorů ze zvířecí říše. Světské soudy většinou řešily prohřešky velkých hospodářských a domácích zvířat: ponejvíc napadení prasaty, trkající býky či neposlušné psy. Soud a poprava probíhaly, jako kdyby byl souzen člověk. Dochoval se dokonce i záznam z roku 1386 o praseti z Falaise, které bylo na přelíčení oblečeno, a to snad proto, aby se podobalo člověku, a lidé tak brali soudní řízení coby výstrahu, jež se jich přímo týká. 

Ojediněle byl se čtyřnohým provinilcem souzen i jeho pán, a pokud přiznal, že o „úmyslech“ zvířete věděl, čekal ho stejný trest. V případě, že odpřisáhl opak, byl osvobozen, nicméně stále nucen zaplatit pokutu. 

Církevní soudy se v drtivé většině zaměřovaly proti škůdcům, mezi které se řadily krysy, chroustí larvy nebo kobylky. Tito tvorové představovali trvalou hrozbu pro společnost v podobě přenosu různých epidemií či sežrání úrody. Útok na obilí a jiné potraviny byl chápán jako porušení řádu věcí, k jehož obnově bylo nutné využít autority církve. Předvolat si dané škůdce k řádnému soudu však dost dobře nejde, jakkoliv měl pověřený poslíček za úkol obžalované svým křikem na místě jejich výskytu svolat. Proto byla tato drobná zvířata souzena v nepřítomnosti, nebo pracovníci justice přinesli několik pochytaných zástupců. 

Ve značném množství případů jim byl přidělen obhájce ex offo, který hájil své mandanty. To v praxi například znamenalo, že advokát žádal roku 1545 ve francouzské obci Die o osvobození chroustů hodujících na vinicích. Činili tak údajně z důvodu, že je stejně jako lidi stvořil Bůh, tím pádem mají také právo se někde živit. Obhajoba však nebyla úspěšná a chrousti byli vykázáni za hranice tamní diecéze. 

Jeden z nejslavnějších případů se škůdci proběhl už v roce 1522. Advokátem krys se stal Francouz Barthélemy de Chasseneuz, který proces dlouho zdržoval právními kličkami. Jeho mandanti byli totiž nejprve předvoláni nedostatečně, podruhé jim byla dána na přesun krátká doba a při třetím stání se měli bát přijít kvůli přítomnosti koček. To už však tribunálu došla trpělivost a krysy odsoudil v nepřítomnosti. 

Proč právě zvířata? 

Ačkoliv o existenci soudů se zvířaty nejsou pochybnosti, badatelé se v diskusích neshodují na jejich smyslu. Procesy s domácími a hospodářskými zvířaty pravděpodobně sloužily jako odstrašení pro nepozorné rodiče či chůvy, aby nenechávali své ratolesti bez dozoru, a incidenty zabití dětí se tak neopakovaly. Podle jiného výkladu, který bere v úvahu silný vliv církve na středověké a raně novověké soudnictví v Evropě, nabývaly popravy zvířat podobu určitých představení. Ta měla diváky utvrdit v tom, že světská i božská spravedlnost je vykonána na každém zločinci. Našlo se mnoho učenců i právníků, kteří se proti souzení zvířecích tvorů aktivně vymezovali. Teolog Tomáš Akvinský (asi 1225–1274) například tvrdil, že „zvířata nemohou být subjekty práva, protože nemohou rozumět slovům ani rozumně uvažovat“.

Otázka práv zvířat zůstává otevřená dodnes. V roce 2014 proletěla světem zpráva o zamítnutí žaloby organizace Nonhuman Rights Project soudem v New Yorku. Její zástupci se snažili prosadit svobodu pro šimpanze. Poněvadž je tento primát tolik podobný lidem, argumentovali, že by měl disponovat stejnými právy. Soud se však v rozsudku odkázal na to, že by v tomto případě musel mít i stejné povinnosti a řídit se lidskými zákony, čehož evidentně není schopen.

Image

Čtěte také

Velký kočičí masakr v Paříži: Pomsta tovaryšů se změnila v hrůzné divadlo

Během dne si ani nevšimneme, kolikrát děláme více věcí najednou. Jedeme do práce autem a posloucháme u toho rádio. Nebo řídíme a telefonujeme s milovanou osobou. Nebo si prohlížíme sociální sítě při psaní textových zpráv. Případně přepínáme mezi důležitými projekty, jako je psaní výroční zprávy a plánování rutinní schůzky. Multitasking ale málokdy znamená efektivní zvládání více úkonů najednou, spíše jde o ponechání jednoho úkolu nedokončeného, aby bylo možné provést další.

Více činností naráz

Multitasking je buzzword neboli takové to módní slovo, na které narážíme na každém rohu. Nejčastěji v pracovních inzerátech. Novodobý kandidát na pracovní pozici si dvakrát rozmyslí, jestli na inzerát zareaguje, když si v seznamu požadavků přečte „schopnost multitaskingu“. Proč? Skutečný „multitasking“ (neboli přeskakování z jednoho úkolu na druhý) totiž podle odhadů snižuje produktivitu až o 40 %.

Studie doktora Kevina P. Madora s názvem Multicosts of Multitasking odhaluje zjištění, že mezi schopností multitaskingu a skutečným pracovním nasazením existuje jen mizivá korelace. „Multitasking je vlastně nesprávné pojmenování, protože lidská mysl postrádá architekturu k provádění dvou nebo více úkolů současně,“ doplňuje Madore. Architekturou rozumíme kognitivní a nervové systémy mentálního fungování.

Frontoparietální kontrolní síť v mozku kóduje cíl úkolu a výběr informací týkajících se jeho zadání. To znamená, že identifikuje cíl, vybírá relevantní informace a ignoruje vše nepodstatné, co nám k dosažení cíle nepomáhá. Z toho vyplývá, že mozek má potíže se zpracováním a dokončením dvou nebo více úkolů najednou. „Ventrální síť v mozku podporuje automatické přeorientování pozornosti. Provádíme-li multitasking, je ventrální síť náchylnější k rozptýlení konkurenčním proudem informací, včetně těch, které jsou relevantní pro jeden úkol, ale irelevantní pro jiný – tím se narušuje kognitivní výkon,“ varuje Madore.

Proč to nemůže fungovat?

Realita není tak dokonalá, jak se fanoušci multitaskingu snaží předvést. Normální mozek je nastavený na „monotasking“, tedy soustředění se na jeden úkon a jeho řádné dokončení. Psychiatrička Cynthia Kubuová upozorňuje, že to, co mylně považujeme za multitasking, je ve skutečnosti chaotické přeskakování z jednoho úkolu na druhý. „Na světě existuje jen asi 2,5 % osob schopných efektivního multitaskingu, ostatní si myslí, že ho provádějí, ale vlastně to není pravda.“

Studie na toto téma ukazují, že když mozek neustále přepíná mezi úkoly – zvláště těmi složitými, vyžadujícími aktivní pozornost – není tak výkonný a exponenciálně se zvyšuje pravděpodobnost, že udělá chybu. U jednoduchých až rutinních úkolů to není tak zjevné. Když např. při chůzi posloucháme hudbu nebo při skládání prádla sledujeme televizi, není v sázce nic podstatného. Když ale třeba při řízení telefonujeme, vědomě ohrožujeme svůj i cizí životy.

„Čím častěji se pokoušíme dělat víc věcí najednou, tím výrazněji ztrácíme schopnost soustředit se na učení,“ říká Cynthia Kubuová. „Pokud se pokoušíme o multitasking, přicházíme o vylaďování hloubkové práce a učení.“ Studie zjistily, že vysokoškolákům aplikujícím multitasking trvalo vypracování domácích úkolů déle, a i tak za ně dostali horší známky, protože byly zpracované nedbale.

Cena, kterou platíme

Jedním ze způsobů, jak zkoumat multitasking, je analýza tzv. „nákladů na přepnutí pozornosti“. Laicky jde o práci potřebnou k tomu, aby mozek beze zbytku přepnul pozornost z jednoho úkolu na druhý a začal se na něj plně soustředit. „Náklady na přepnutí snižují přesnost kognitivního výkonu,“ potvrzuje Edita Poljacová, autorka studie New perspectives on human multitasking. 

Rozsáhlý výzkum zdokumentoval, že behaviorální náklady spojené s přepínáním mezi úkoly vedou k nevyhnutelnému – jednotlivci téměř vždy trvá dokončení úkolu déle a „naseká“ v něm mnohem více chyb, než když zůstane u jednoho úkolu, ten dokončí, a pak se přesune k dalšímu. To ostatně potvrdil i výzkum Michaela L. Waskoma ze Stanfordské univerzity v Kalifornii, který nechal testované subjekty klasifikovat předměty podle jednoho ze tří kritérií (barva, tvar a vzor). 

„Subjektům trvalo déle klasifikovat podněty, pokud jsme jim zadali úkoly, mezi kterými přeskakovali. Když jsme je nechali zpracovat jen jeden úkol, byli mnohem úspěšnější. Frontoparietální oblasti byly u přechodu mezi úkony citlivější, u statického úkonu byly klidné,“ uvedl psychiatr Michael L. Waskom. To znamená, že když přecházíme z jednoho úkolu na druhý, vytváříme tlak na neuronové zpracování, protože si musíme znovu vzpomenout na parametry nového úkolu a ty pak použít k udržení pozornosti upřené na informace relevantní k jeho dokončení. Je ale správné nad multitaskingem zlomit hůl?

Dá se natrénovat

Vědci zkoumající podstatu multitaskingu na začátku nového tisíciletí by s novodobými poznatky určitě nesouhlasili. Už v roce 1999 se objevovala tvrzení, že „zásadní omezení kognitivního systému plynoucí z provádění několika činností naráz není neměnné: Prodloužený trénink duálních úkolů výrazně snižuje náklady na multitasking.“ Jedním z největších popularizátorů „tréninku multitaskingu“ byl americký expert na pokročilé vědy Kirk I. Erickson.

„Trénink indukuje přechod od pomalého deliberativního zpracování v ‚univerzálních‘ mozkových sítích k rychlému automatickému zpracování v neuronových okruzích specifických pro daný úkol,“ hlásal v roce 2007 a zjednodušeně tím chtěl říct, že klíčová oblast mozku zodpovědná za kognitivní kontrolu, prefrontální kortex, se může „posílit“ a vytrénovat k automatickému přepínání mezi úkoly, což by vedlo k efektivní koordinaci multitaskingu. Přinejmenším v jedné věci měl pravdu. Pokud jde o správu úkolů, je prefrontální kůra mozku naprosto klíčová. Co se ale skutečně v neuronové síti děje?

„Hopsající“ písmenka

Přední část prefrontálního kortexu vytváří záměr, například „chci sušenku“. Zadní část prefrontální kůry v ten okamžik „mluví“ se zbytkem mozku, takže naše ruka sáhne do sáčku a vyloví sušenku. Zbytek mysli jásá, že má sušenku a spouští slinění a další sekundární projevy. Co se ale stane, když do hry vstoupí další úkol? To zjišťovali neurologové Etienne Koechlin a Sylvain Charron z francouzské Biomedicínské výzkumné agentury INSERM. Použili funkční magnetickou rezonanci měřící změny mozkové aktivity, přičemž sledovali 16 žen a 16 mužů ve věku od 19 do 32 let při plnění (pro mozek) složitého úkolu – přiřazování písmen. 

Na obrazovce počítače jim v náhodném pořadí ukazovali písmena tvořící slovo „tablet“. Dobrovolníci museli určit, zda se dvě po sobě jdoucí písmena objevila ve stejném pořadí, jako je tomu ve slově. V rámci multitaskingu se museli vypořádat také s velkými a malými písmeny a přiřazovat k sobě buď všechna velká, nebo malá. Pokud si vedli dobře, dostali účastníci malý obnos peněz. Výsledek odpovídal očekávání týmu.

„Práce na jednom úkolu – přiřazování písmen do slova ‚tablet‘ – aktivovala obě strany mozku najednou a spustila signál, který zavelel úkol dokončit. Jakmile ale dobrovolníci museli splnit ještě druhý úkol – zařazení písmen nejen podle smyslu, ale i podle velikosti – mozek práci rozdělil: Levá strana prefrontálního kortexu pracovala na jednom úkolu, zatímco pravá převzala druhý,“ vysvětlili Etienne Koechlin a Sylvain Charron. Každá strana mozku pracovala nezávisle, sledovala svůj vlastní cíl a hnala se za peněžní odměnou.

Tři už je příliš

Výsledky naznačují, že mozek nemůže efektivně žonglovat s více než dvěma úkoly naráz, protože má k dispozici pouze dvě hemisféry. „Když jsme účastníky v další fázi testování poprosili, aby kromě významu a velikosti rozdělili písmena ještě podle barvy, soustředění jim totálně zkolabovalo. Neustále zapomínali na jeden z úkolů a udělali také třikrát více chyb než při duálním zadání,“ dodal Koechlin.

Pokud máme na práci tři činnosti naráz, prefrontální kůra bez milosti jednu „zahodí“. A děje se to tak i u „bezvýznamných“ úkonů. „Lidé jsou například pozoruhodně dobří v provádění několika činností při jídle,“ říká Charron, „protože motorické dovednosti spojené s jídlem se příliš nepřekrývají s těmi, které interpretují vizuální podněty, ovládají jazyk nebo provádějí jiné složité procesy.“ Stále ale platí, že pokud bychom chtěli naráz například žehlit, jíst a dívat se na televizi, velmi brzy jednu činnost provádět přestaneme, protože mozek na ni už zkrátka nebude mít kapacitu.

Umí to někdo lépe?

Zásadní debata se vede o genderových rozdílech ve schopnosti multitaskingu, a ačkoliv existuje poměrně sebevědomé veřejné mínění, že ženy jsou v multitaskingu lepší než muži, vědci tak jednoznační nejsou. Vyhrocená diskuse začala kolem roku 2009, kdy tým čínských vědců v čele s Dongning Renem oživil hypotézu lovců a sběračů, aby vysvětlil mužské a ženské multitaskingové dovednosti. „Muži a ženy jsou kognitivně přizpůsobeni k dělbě práce. Pochází to z dob, kdy muži lovili a ženy sbíraly,“ uvažoval Ren a spekuloval o tom, že ženské pokolení musí hlídat děti, což „možná“ vyžaduje více multitaskingu.

K tomuto závěru se v roce 2013 přiklonil i skotský psycholog Gijsbert Stoet, který měřil rychlost odezvy mužů a žen provádějících dva různé úkoly. „Zjistil jsem, že i když muži a ženy plní jednotlivé úkoly stejně rychle, smíchání těchto úkolů muže více zpomalilo. Z toho usuzujeme, že ženy mají oproti mužům v multitaskingu větší praxi.“ Už v roce 2019 se ale ukázalo, že tomu tak není. Ženy podle studie psychiatriček Patricie Hirschové a Julie Karbachové nejsou lepší v multitaskingu, jen pracují více. 

„Multitasking je tradičně vnímán jako doména žen. Žena, zvláště ta s dětmi, běžně žongluje s prací a domácností – ukazuje se ale, že ve skutečnosti není o nic lepší v multitaskingu než muž.“ Studie testovala, zda jsou ženy lepší v přepínání mezi úkoly a ve vypořádání se s více úkoly současně. Výsledky ukázaly, že mozky žen nejsou v žádné z těchto činností efektivnější než mozky mužů.

Image

Čtěte také

Nebezpečné vyhoření: Jak najít rovnováhu mezi prací a osobním životem

V jinak rovinaté krajině západního Maďarska se do výšky výšce 431 metrů vypíná osamocený kopec vulkanického původu Somló. Obklopují ho vinice, kterým zdejší sopečná půda velmi prospívá. Shodou okolností to byli právě vinaři, kteří koncem 19. století začali na Somló nacházet dávné artefakty.

Šlo o řadu zajímavých nálezů, zahrnujících šperky, zbraně nebo třeba bronzové nádoby. Jejich množství a kvalita naznačovaly, že v dotyčné oblasti bylo v době mezi 13. a 6. stoletím před naším letopočtem početné osídlení. Vědci ovšem dodnes netuší, kdo tehdy v západním Maďarsku žil a identita lidí ze Somló tak dodnes zůstává do značné míry záhadou.

Poklady ve vinicích

Bence Soós z Maďarského národního muzea a jeho kolegové se rozhodli prozkoumat Somló pomocí detektorů kovů a dronu vybaveného LIDARem. Během prvního roku intenzivního průzkumu se jim podařilo objevit nejméně šest pokladů s celkem téměř tisícovkou kovových artefaktů. Pocházely z mladší doby bronzové (1450 až 800 před naším letopočtem) a starší doby železné (800 až 450 př. n. l.). 

Kromě kovových předmětů vědci na Somló objevili také jantarové korálky, zbytky látek a kůží, a také zuby prasat divokých i domácích. Většina nálezů pochází z plošiny na jihovýchodní straně kopce. Badatelé vzhledem k povaze nálezů soudí, že výroba bronzu tehdy probíhala přímo na místě a že jde o „lokální produkty“.

V okolí Somló se již dříve podařilo odhalit monumentální pohřební mohyly s pohřebními obětinami odpovídajícími starší době železné. Podle některých odborníků mohlo jít o sídlo elitní vrstvy válečných velitelů, kteří ovládali kmenovou nebo klanovou společnost. Výzkum na Somló každopádně stále pokračuje a je tak pravděpodobné, že nešlo o poslední překvapení, které toto místo ukrývá.

Image

Čtěte také

Na farmě v Maďarsku se podařilo objevit 500 let starý poklad

Syn konfederačního generála Simon Bolivar Buckner Jr. absolvoval West Point v roce 1908, poté vykonal dva turnusy na Filipínách a v průběhu první světové války coby dočasný major driloval disciplínu u budoucích letců. Také meziválečná léta strávil převážně v rámci vojenského školství, a ačkoliv měl výborné hodnocení, objevovaly se i hlasy, podle kterých byl na kadety až příliš tvrdý. 

Od roku 1936 postupně prošel velitelskými funkcemi u různých pěších pluků a v září 1940 se dočkal povýšení na brigádního generála, přičemž měl nově na starost obranu Aljašky. O necelý rok později přišlo další povýšení na generálmajora a Bucknerova služba se nesla především ve znamení neustálého očekávání japonského útoku. 

Smrt na pozorovatelně

Ten přišel teprve na začátku června 1942, když došlo k úderu na Dutch Harbor a obsazení ostrovů Kiska a Attu. Buckner se obával, že by Japonci mohli na Aleutských ostrovech zřídit letecké základny a z nich pak bombardovat americké západní pobřeží. V rámci obranných opatření vydal v červnu 1942 kontroverzní rozkaz k evakuaci domorodých obyvatel souostroví a spálení jejich vesnic, přičemž zpět se nemohli vrátit až do konce války. Odmítal také nasazení afroamerických vojáků na Aljašce s tím, že by tam po válce zůstali a „že by se křížili s indiány a Eskymáky a vytvořili nepřijatelnou rasu kříženců, což by byl problém“. V květnu 1943 Američané se značnými ztrátami na obou stranách dobyli ostrov Attu a v srpnu provedli vylodění na Kisku, odkud se ale Japonci již předtím v tichosti stáhli.

Buckner povýšený v roce 1943 na generálporučíka byl v červenci 1944 odvelen na Havaj, kde dohlížel na formování 10. armády, jejímž primárním úkolem se měla stát invaze na Tchaj-wan. Tato operace však byla posléze zrušena, a tak Bucknera a jeho muže nově čekalo nasazení na Okinawě. 

Krvavá bitva začala 1. dubna 1945, a přestože v počátcích slavila agresivní taktika velitele 10. armády úspěch, v dalších fázích se dopustil také vážných omylů, které útočníky stály další životy. Mezi více než 12 500 jmény padlých Američanů se navíc ocitlo i to Bucknerovo. 

Dne 18. června dorazil na pozorovací stanoviště zhruba 300 metrů za frontovou linií, odkud hodlal sledovat postup svých vojáků. Nedbal přitom příliš na bezpečnost, protože na místo přijel v džípu označeném generálskou vlaječkou a také na jeho přilbě do dálky zářily tři generálské hvězdy. Na tuto skutečnost Bucknera upozornilo i jedno ze vzdálených mariňáckých předsunutých stanovišť. Velitel 10. armády si sice ještě stihl vyměnit přilbu za obyčejnou bez označení, jenže vzápětí dopadl nedaleko něj dělostřelecký granát a střepiny generálporučíka vážně poranily na prsou. Následoval rychlý převoz na nedalekou stanici první pomoci, kde však Simon Bolivar Buckner Jr. zemřel na operačním stole. V roce 1954 byl posmrtně povýšen na generála.

Od kavalerie do vzduchu

Vůbec prvním americkým generálporučíkem, který přišel během druhé světové války o život, se stal Frank Andrews. Rodák z Nashvillu absolvoval v roce 1906 vojenskou akademii ve West Pointu a posléze byl v hodnosti podporučíka zařazen ke kavalerii. Andrewse to ovšem táhlo do vzduchu, a tak si již v roce 1914 podal žádost o zařazení k letecké službě. Nadřízení mu ale přemístění zamítli. 

Teprve poté, co se Spojené státy zapojily do Velké války, byl Andrews dočasně povýšen na majora a přes nevoli svého velitele se dostal k letecké sekci při US Signal Corps. Nejprve pracoval ve štábu, ale v dubnu 1918 se konečně dostal k pilotnímu výcviku. Po jeho absolvování ovšem vzhledem ke své hodnosti neputoval na frontu do Francie, nýbrž zůstal v USA a podílel se výcviku dalších pilotů a plnil štábní úkoly. Po válce se přesunul do Evropy, kde sloužil jako letecký důstojník u americké okupační armády v Německu. V roce 1920 obdržel trvalé povýšení na majora a zároveň byl oficiálně převeden k letectvu, které se nově stalo jednou ze zbraní americké pozemní armády.

Zastánce čtyřmotoráků

Po návratu do USA v roce 1923 Andrews postupně prošel různými velitelskými a štábními funkcemi, přičemž v březnu 1935 jej tehdejší náčelník štábu US Army generál Douglas MacArthur prosadil do čela Hlavního velitelství vzdušných sil. Necelý rok poté následovalo rychlé povýšení až na úřadujícího generálmajora.

Andrews platil za zastánce těžkých čtyřmotorových bombardérů a zejména pak konstrukce firmy Boeing, z níž vzešel slavný B-17 Flying Fortress. Prosazoval nákup velkého množství těchto strojů, jenže náčelníkem štábu se mezitím stal generál Malin Craig, který letectvo viděl jen jako podpůrnou složku pro pěchotu, a proto upřednostnil nákup lehkých a středních bombardérů.

Jelikož Andrews své záměry prosazoval až příliš vehementně, udělal si řadu nepřátel, a tak jej čekal  kariérní propad: po konci jeho čtyřletého mandátu v dosavadní funkci nebyl opětovně jmenován, takže se vrátil na svou stálou hodnost plukovníka. Už zakrátko jej však na výsluní vytáhl starý přítel generál George Marshall, čerstvě jmenovaný náčelníkem štábu armády Spojených států. Andrews byl povýšen na brigádního generála a zastával funkci zástupce náčelníka štábu pro věci operační. Zodpovídal tak za přípravu celé armády na nevyhnutelný vstup do války. 

Nechtěný primát

Roku 1940 se ujal velení vzdušných sil v oblasti Panamy a od září 1941 stál v čele Velitelství obrany Karibiku. V únoru 1942 se Andrews stal svědkem útoku německých ponorek na ostrov Aruba a ve stejném roce strávil tři měsíce v severní Africe v čele Velitelství sil armády Spojených států na Blízkém východě. Poté následoval další významný postup, když nahradil generála Dwighta Eisenhowera na pozici velitele armády Spojených států pro evropské válčiště.

Zářnou kariéru ale uťala náhlá smrt. Dne 3. května 1943 generálporučík Andrews, který hodlal podniknout rychlou návštěvu amerických sil na Islandu, nastoupil v Británii na palubu bombardéru B-24 Liberator „Hot Stuff“ od 93. bombardovací skupiny, pilotovaného kapitánem Shannonem. Šlo o vůbec první stroj 8. letecké armády, s kterým jeho osádka odlétala 25 misí nad okupovanou Evropou, a po absolvování té 31. byla vybrána, aby se vrátila do USA kvůli propagačnímu turné za účelem podpory prodeje válečných dluhopisů. 

Na cestě měl liberator naplánovanou zastávku na islandské základně RAF Kaldadarnes kvůli dotankování paliva a zároveň tam měl vysadit Andrewse. Pro špatné počasí však pilot přistávací manévr přerušil a krátce poté stroj narazil do svahu hory Fagradalsfjall. Při nehodě zahynulo 14 osob včetně generálporučíka Andrewse a náčelníka jeho štábu brigádního generála Charlese Bartha. Přežil jediný muž: zadní střelec štábní seržant Eisel. Spojenci toho dne přišli o jednoho ze žhavých kandidátů na velení chystané invaze do Francie.

Image

Čtěte také

Generál George Patton (1): Vojenský génius, nebo hazardér?

Nestárnoucí Hubbleův vesmírný dalekohled nedávno zacílil na podivuhodnou galaxii, která se vymyká tomu, co lze čekat od běžné spirální galaxie. Jde o relativně blízkou galaxii Arp 184, známou též jako NGC 1961, která se nachází v souhvězdí Žirafy ve vzdálenosti zhruba 190 milionů světelných let od nás.

Výraz „Arp“ v označení této galaxie napovídá, že jde o jednu z celkem 338 galaxií, které astronom Halton Arp v roce 1966 zařadil do svého Atlasu neobvyklých galaxií. Tento katalog zahrnuje galaxie, které jsou z různých důvodů vizuálně neobvyklé a představují tím pádem atraktivní objekty pro pozorování.

Velmi speciální spirální galaxie

V řadě případů jde o galaxie, jejichž vzhled ovlivnila interakce s jinými galaxiemi. Galaxie Arp 184 se do lexikonu zvláštních galaxií dostala díky svému jedinému mohutnému spirálnímu ramenu posetému hvězdami, které se zdá být nataženo směrem k nám.

Snímek Hubbleova dalekohledu kombinuje data ze tří programů série Snapshot. Jde o krátká pozorování, která byla zařazena do volných mezer v časovém rozvrhu Hubbleova dalekohledu. Jeden z těchto programů se věnoval pozorování zvláštních galaxií a galaxie Arp 184 byla jednou z nich.

Zbývající dva programy série Snapshot se zabývaly přechodnými jevy ve vesmíru, jako jsou supernovy nebo události, kdy černá díra pohltí hvězdu. V galaxii Arp 184 jsme za poslední tři desetiletí zaznamenali celkem čtyři supernovy, což z ní udělalo zajímavý cíl pro „lovce supernov“.

Image

Čtěte také

Galaxie s překvapením: Hubble zachytil ohromující kosmický megamaser

Historici si nejsou jistí, kdy přesně se v českých zemích začaly razit stříbrné mince. Podle některých badatelů se tak stalo už v 50. či 60. letech 10. století za Boleslava I., jiní udávají až éru jeho nástupce Boleslava II. Pravdou zůstává, že od druhého zmíněného panovníka se dochovalo značné množství stříbrných denárů, zatímco jeho otci se dosud nepodařilo s jistotou přisoudit žádný. Tehdejší kroniky sice již hovoří o peněžní směně, pravděpodobně však ještě fungovala s cizími mincemi. 

Přesné datum ovšem není tak důležité – podstatný je postupný přechod od naturální směny k peněžnímu hospodářství. Denáry zpočátku zřejmě sloužily výlučně k obchodování se zahraničními kupci a ražba mincí měla v 10. století spíš prestižní než hospodářský význam. Nerazili je přitom pouze Přemyslovci, ale také jejich konkurenti Slavníkovci. 

V 11. století už se denáry běžně používaly v prostředí knížecího dvora, církve a pražských tržišť. Časem se dostaly do oběhu také v dalších významných hradištích, ale na venkově jich bylo podstatně méně. Přesto pronikly i tam, neboť poplatky vrchnosti se postupně začaly platit v penězích, takže každý hospodář nějakou tu hotovost potřeboval. Ovšem i po rozšíření peněz se dlouho udržela rovněž směna zboží, stejně jako poplatky odváděné v naturáliích.

Image

Čtěte také

Od směnného obchodu k penězům: Čím se v minulosti platilo v českých zemích?

Jak víme z pozorování Sluneční soustavy, komety se občas sráží s planetami. Taková srážka přitom může být z hlediska obyvatelnosti dotyčné planety katastrofou a v některých případech i příznivou událostí. Pokud jde o naši Zemi, předpokládáme, že brzy po vzniknu Sluneční soustavy se komety mohly stát zdrojem alespoň části vody, která se dnes nachází na povrchu planety, a také organických látek, které posloužily při vzniku života.

Současně je ale jasné, že podobný náraz představuje velmi dramatickou katastrofu, která devastuje široké okolí dopadu a má vliv na celou postiženou planetu, v neposlední řadě na její klima.

Zásah exoplanety ledovou kometou

Felix Sainsbury-Martinez z britské Univerzity v Leedsu a jeho kolegové v rámci svého výzkumu, zveřejněného odborným časopisem Astrophysical Journal, modelovali dopad ledové komety na terestrickou planetu podobnou Zemi, která je ale ve vázané rotaci se svou hvězdou. Takové exoplanety předpokládáme u červených trpaslíků a představují významné kandidáty v pátrání po obyvatelných světech.

Vědci zjistili, že v takové situaci může i relativně malý náraz komety zásadně narušit klima terestrické exoplanety ve vázané rotaci. Současně ale platí, že kometa může na takovou planetu dopravit kyslík a současně se stát zdrojem vody pro oceány dotyčné planety. Třešničkou na dortu pak bylo zjištění, že bychom za určitých okolností mohli takovou událost detekovat už dnešními teleskopy.

Sainsbury-Martinez a jeho spolupracovníci také odhadují, že by exoplanety ve vázané rotaci vlastně mohly zažívat podobné události častěji než naše Země. Mnohé z nich totiž obíhají červené trpaslíky ve velké blízkosti, což znamená, že by se měly pohybovat na orbitě rychleji než Země a čelit tím pádem srážkám s kometami častěji.

Image

Čtěte také

Mohly komety dopravit základní stavební kameny života na Jupiterův měsíc?

Obávaný „zlatý stafylokok“ Staphylococcus aureus je vlastně běžným obyvatelem lidské kůže. Za normálních okolností je v podstatě neškodný, když se ale přemnoží a pronikne do krevního oběhu, dokáže vyvolat i závažné infekce. Jen v USA si tato bakterie každým rokem připisuje přibližně půl milionu hospitalizací. Přibližně 90 % stafylokoků je přitom rezistentních na běžný penicilin a zlatý stafylokok MRSA je odolný vůči většině dnes používaných antibiotik.

Mocná kvasinka

Caitlin Kowalskiová z Oregonské univerzity a její tým nedávno narazili na mikroorganismus, který si se zlatým stafylokokem poradí a s nímž máme doslova intimní zkušenost. Jde o přímého konkurenta stafylokoka – kvasinku Malassezia sympodialis, která patří k nejčastějším mikrobům na lidské pokožce. 

Badatelé zjistili, že na stafylokoky má zhoubný účinek látka, kterou tato kvasinka vylučuje. Jde o kyselinu 10-hydroxypalmitovou, zkracovanou jako 10-HP. Vědci v minulosti přehlédli její antimikrobiální vlastnosti, zřejmě kvůli tomu, že působí na bakterie jedině v prostředí o nízkém pH, jako je třeba právě na lidské pokožce. Podrobnosti shrnuje studie uveřejněná v odborném časopisu Current Biology.

V laboratorních testech došlo po pouhých dvou hodinách působení Malassezia sympodialis k více než stonásobnému snížení životaschopnosti různých kmenů stafylokoka. Jde o pozoruhodný výsledek, i když se časem ukázalo, že se bakterie dokážou vůči 10-HP bránit podobně jako vůči běžným antibiotikům. Zajímavostí je, že jiné, méně nebezpečné druhy stafylokoků si s touto kvasinkou již vytvořily rovnováhu – což naznačuje, že dlouhodobé mikrobiální soužití může vést k přirozené toleranci.

Autoři studie upozorňují, že význam Malassezie v rámci kožního mikrobiomu teprve začínáme odhalovat a její schopnosti formovat mikrobiální společenství a chránit proti infekcím jsou možná mnohem širší, než si dnes myslíme. Další výzkum se má zaměřit na genetické mechanismy rezistence vůči antibiotikům, které bakterie jako Staphylococcus aureus tak efektivně využívají.

Image

Čtěte také

Bakterie z mořských hlubin by se mohly stát zdrojem nové generace antibiotik

Kočkodan mona (Cercopithecus mona) je primát z čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae), jenž žije v jihozápadní Africe. Patří mezi menší druhy a délka těla těchto opic se v dospělosti obvykle pohybuje v rozmezí 30 až 50 centimetrů. Delší než samotné tělo je ocas kočkodanů, jenž dorůstá do 65 až 90 cm. Samci a samice vypadají velmi podobně, hlavní rozdíl je ve velikosti a hmotnosti. Samci typicky váží kolem 5 kg, samice o kilogram méně.

Kočkodani mona žijí v několika státech jihovýchodní Afriky. Introdukováni byli také na ostrovní stát Svatý Tomáš a Princův ostrov a na konci 17. století byli dovezeni i na ostrov Grenada v Karibském moři. (foto: Shutterstock)

Žijí ve větších skupinách (5 až 50 jedinců), kde bývá jeden samec. V případě, že jde o větší tlupu, která je ovšem obvykle složena z několika menších skupin a má jen dočasné trvání, je v ní přítomno více samců.

Kočkodani jsou všežravci a většinu jejich potravy tvoří ovoce. K tomu si však rádi přikousnou výhonky rostlin, mladé listy a drobné bezobratlé živočichy. Ze všech druhů, které patří mezi kočkodanovité, konzumují kočkodani mona největší podíl hmyzu a nejméně listí.

Kočkodani mona jsou známí hlasitou komunikací, která zní jako výrazné sténání. Protože „sténat“se anglicky řekne „moan“, má se obvykle za to, že jejich druhové jméno „mona“ je odvozené právě od těchto charakteristických hlasových projevů. To je ale omyl. Ve skutečnosti kořen slova, jenž za pojmenováním těchto kočkodanů stojí, pochází z arabštiny a odkazuje na dlouhý ocas. Stojí za zmínku, že i další hlasové projevy mon jsou pozoruhodné: Jejich varovné výkřiky znějí jako kýchnutí a teritoriální volání samců je dunivým pokašláváním.

Image

Čtěte také

Ohrožený makak bandar: Všetečný pankáč ze Srí Lanky