Německé jednotky tahaly v prvních týdnech války na východní frontě za kratší provaz. Úmysl velitele německé 8. armády generálplukovníka Maximiliana von Prittwitze vyklidit celé Východní Prusko navíc stratégy v Berlínu šokoval. Generální štáb se proto rozhodl jej odvolat a nahradit jej schopnějšími důstojníky. Volba padla na penzionovaného 67letého Paula von Hindenburga, známého neústupností i loajalitou. 

Zatímco jej Vilém II. reaktivoval, jmenoval Helmuth von Moltke náčelníkem štábu 8. armády hrdinu z bojů v Belgii generálporučíka Ericha Ludendorffa. Z víceméně náhodného spojení se měl zrodit jeden z nejplodnějších tandemů války, neboť oba muži se ideálně doplňovali. Starší Hindenburg coby oficiální velitel vzbuzoval autoritu, charisma z něj jen prýštilo a pro Němce byl garantem „dobrého vedení“. Energičtější a chladnější Ludendorff zase oplýval inteligencí a působil v pozadí, kde vypracovával plány. 

Výhoda železnice

Po příjezdu na východní bojiště 23. srpna 1914 nalezli oba důstojníci Prittwitzovu armádu pod tlakem a s morálkou na bodu mrazu, ale rychle nastolili pořádek. Využili jak nevraživosti mezi ruskými generály a jejich váznoucí komunikace s Petrohradem, tak vynikající práce ambiciózního plukovníka Maxe Hoffmanna z Prittwitzova operačního oddělení. Ten již zahájil přípravy protiofenzivy a měl blahodárný vliv též na Prittwitze, který se konečně vzpamatoval ze šoku od Gumbinnenu. Odvolaný velitel 8. armády si uvědomil, že ačkoliv Françoisův I. sbor přišel o 8 000 vojáků, nepřítele zastavil, čímž se Němcům uvolnily síly, které mohli použít jinde. 

Císařským generálům přišla vhod železniční síť, jež umožňovala rychle přesouvat svazky podél fronty. Generálu Paulu von Rennenkampfovi měla nyní čelit jediná divize kavalerie a pár oddílů Landwehru, zatímco hlavní síly tvořené I. a XVII. sborem by se postavily proti křídlům generála Alexandra Samsonova, kolem nichž Němci chystali obkličovací past. Ludendorff  po analýze situace dospěl k témuž názoru a plán dua Prittwitz–Hoffmann schválil. Navzdory rozšířenému omylu tak nebyl autorem vítězné strategie, ale pouze jejím realizátorem.      

Éter plný zpráv

Rennenkampf správně vytušil, že síly stojící proti jeho divizím se ztenčují. Dopustil se však omylu co do jejich nové lokalizace, neboť předpokládal,  že směřují ke Královci. Usoudil, že nastal čas pro zdlouhavé obléhání této pevnosti, pro které bude třeba shromáždit další pěchotu a děla. Na dobu, než 1. armáda kýžené posily obdrží, přenechal její velitel s Žilinského posvěcením iniciativu Samsonovovi. Druhá armáda se v té době dostala do kontaktu s nepřítelem jižně od jezer a očekávalo se, že Němcům odřízne únikovou cestu přes dolní tok Visly. Žilinskij Samsonovovi nařídil, aby se na obchvatný manévr připravil odkloněním svého levého křídla ještě dále od 1. armády.

Rozkazy ohledně chystaného obležení Královce sděloval Rennenkampf podřízeným rádiem bez jakéhokoliv šifrování. Podle rozšířené legendy Němci zprávy zachycovali a přizpůsobovali jim vlastní postup, což mělo mít klíčový dopad na výsledek bitvy. Ve skutečnosti vilémovští spojaři něco málo odposlechli, nicméně sami se dopouštěli podobných chyb. Zatímco u Rusů se vysílalo bez utajení kvůli nedostatku kódových knih, u Němců šlo o snahu ušetřit čas. Pod tlakem nadřízených spojaři prostě doufali, že jejich ruské protějšky většinu zpráv nestihnou zachytit. 

Vzduchem tak proudila jedna cenná zpráva za druhou, aniž toho některá ze stran dokázala využít. Zrána 25. srpna se však na Hindenburga přece jen usmálo štěstí, neboť mu podřízení naservírovali přepis rozkazu 1. armádě ohledně postupu při obkličování Královce. Z textu vyplývalo, že se Rennenkampfovy divize nazítří zastaví v určité vzdálenosti od města. A to tak daleko od 2. armády, že jí při chystané německé ofenzivě nestihnou přijít na pomoc. 

Chaos a krev

Povzbuzený Hindenburg vyzval Françoise k urychlení příprav na úder do Samsonovových boků. Podle schváleného plánu měl I. sbor zaútočit jako první, načež by se přidal XVII. sbor a XX. sbor vedený generálem Friedrichem von Scholtzem. Jindy agresivní François však 26. srpna postupoval jen zvolna a vymlouval se, že část artilerie je teprve na cestě k frontě. Ačkoliv tím Ludendorffa rozlítil, německým zájmům jeho liknavost paradoxně prospěla. V mezičase totiž na Samsonovovy svazky nikdo nevyvíjel nátlak, a tak 2. armáda sebevědomě vyslala dva a půl sboru k Visle v naději, že k ní protivníka přišpendlí. 

Nejtěžší boje čekaly XV. sbor generála Nikolaje Martose ve středu sestavy, na jehož levé straně Němci odrazili úder XXIII. sboru generála Kypriana Kandratoviče a odkryli tak bok Martosových sil. Vpravo mezitím XIII. sbor generála Nikolaje Klujeva dobyl Allenstein, ale když na jeho štáb přišly zprávy o sousedových potížích, přenechal obsazování města VI. sboru  a vyrazil Martosovi na pomoc. Klujev ovšem netušil, že VI. sbor se stal terčem Mackensenova útoku, upadl do chaosu a po ztrátě několika tisíc mužů ustoupil. U Allensteinu tak zůstala v ruských liniích obří mezera.    

Ukázalo se, že postup k Visle představuje pro Rusy hru vabank, protože odhalil boky 2. armády jak Françoisovi na jihu, tak Mackensenovi a Scholtzovi blížícím se od severu. Nová situace dodala Françoisovi opět odvahu a nazítří vyrazil do energického útoku. Samsonov nadále ignoroval riziko hrozící jeho týlu a pokračoval v postupu. Bitva se proměnila ve vyčerpávající přetahovanou, kdy se Rusové i Němci ve vlnách vrhali do ztečí a pokoušeli o obchvaty. Na 80km frontě docházelo k chaotickým střetům, při nichž vznikaly četné mezery otevírající prostor nepříteli. 

Kleště scvakly

V tomto okamžiku Ludendorff – jinak proslulý pevnými nervy – podlehl panice. Nařídil I. sboru vyčlenit divizi na pomoc oddílům u Visly a dočasně přerušit kroky vedoucí k obklíčení Samsonovových vojsk. Hindenburgem naopak vývoj bojů neotřásl a chtěl v bitvě pokračovat, čehož François využil a vrhl každý dostupný batalion maximálním tempem na východ. Během 28. srpna o výsledku bitvy rozhodlo zhroucení ruského I. sboru, po němž se nad 2. armádou začalo vznášet riziko obklíčení. Následujícího dne ráno dopochodoval 151. pěší pluk z německého I. sboru k Willenbergu, kde se setkal s husary ze XVII. sboru. 

Čelisti kleští se tím sevřely a Samsonov se ocitl v pasti. Boje ve vzniklém kotli se podobaly tomu, co se na východní frontě mělo odehrávat v roce 1941 – Němci rozdělovali ruské jednotky do menších izolovaných skupin, které jednu po druhé likvidovali. V letech 1914–1918 šlo o ojedinělý jev, neboť za celý konflikt došlo k porážce nepřítele následkem obklíčení velmi zřídka. Do 31. srpna přestala 2. armáda prakticky existovat. Asi 78 000 Rusů padlo nebo utrpělo zranění a 92 000 putovalo do zajetí, probít z pasti se podařilo jen asi 15 000 mužů. Němci uchvátili 500 děl a tisíce koní. Oslnivého úspěchu navíc 8. armáda dosáhla jen za cenu 10 000–15 000 padlých či raněných. 

Konec ruských armád

Samsonov z obklíčení vyvázl, jenže zkáza přidělených vojsk ho zlomila. Šokovaný generál s popelavou tváři neustále opakoval svým důstojníkům: „Car mi věřil, jak teď mohu před něj předstoupit?“ Jakmile se mu podařilo zůstat chvíli o samotě, přiložil si ke spánku revolver a spáchal sebevraždu. 

Naopak Ludendorff  prokázal pragmatismus. Při sestavování depeše pro císaře neoznačil jako místo vítězství geograficky správnější Frögenau, ale Tannenberg – tedy dějiště bitvy, v níž před půl tisíciletím řád německých rytířů podlehl polskolitevské koalici. V Ludendorffově pojetí tak Němci symbolicky oplatili Slovanům prastarou pohromu a nyní mohli pozornost obrátit proti Rennenkampfovi, jehož vojska stále držela část Východního Pruska.  

Velitel 1. armády v duchu nejlepších carských tradic odmítl uznat porážku. Když proti němu Hindenburg 7. září 1914 vrhl kompletní 8. armádu nově posílenou o XI. a gardový záložní sbor, vedl své muže s pozoruhodnou obratností. Tentokrát byli Rusové v početní nevýhodě, přesto se Rennenkampf obratně vyhýbal nepřátelským pokusům o obklíčení. Rusové se nevzdali ani poté, co past nastražená I. a XVII. sborem sklapla – protiofenzivou ze severu získali čas pro přeskupení a zastavili postup XX. sboru. 

Také Němci však dokázali pružně reagovat na vývoj bojů. Na severu zatlačili Rennenkampfa na výchozí linii a na jihu přistoupili k finálnímu obkličovacímu manévru. Jen rychlý ústup k hranicím zachránil 1. armádu od zničení a její zbytky se uchýlily do pevností. Vilémovská vojska u Mazurských jezer odepsala 10 000–40 000 padlých, raněných a nezvěstných, Rusové přišli o 100 000 mužů včetně tisíců zajatých.  

Dopady velkolepé bitvy

Vítězství mělo pro Němce obrovský význam – zachránilo Východní Prusko před okupací a odvrátilo nebezpečí ruského průniku do průmyslového Slezska a k Berlínu. V Rusku nepronikla porážka do všeobecného povědomí hned, protože Petrohrad právě oslavoval vítězství nad Rakušany v Haliči. Nakonec se rozsah pohromy od Tannenbergu přece jen projevil, neboť ani oslabení habsburských vojsk nemohlo vynahradit děsivé ztráty z Východního Pruska. Bitva odhalila nedostatečný výcvik carských pěšáků i neschopnost generálů a vzedmula vlnu protiválečných nálad. 

Ruský parní válec, do nějž Francouzi a Britové vkládali tolik nadějí, se zastavil po jediném německém úderu. Přesto carská vojska v srpnové bitvě alespoň něčeho dosáhla: dva německé sbory, které Moltke stáhl ze západní fronty k Tannenbergu, dorazily na východ až po bitvě. A vilémovským generálům kriticky chyběly na začátku září 1914 na Marně, kde se definitivně zhroutily německé naděje na rychlé vítězství v konfliktu.

Image

Čtěte také

Proti ruskému parnímu válci: První dny války o Východní Prusko

V roce 1969 se poprvé v dějinách dotkla lidská noha povrchu Měsíce. Stalo se tak v rámci mise Apollo 11.  Dnes, o více než půl století později, se vědci, historici a politici obávají, že jedinečné památky této éry mohou brzy čelit nevratnému poškození. Se stoupajícím počtem lunárních misí – a to jak vládních, tak komerčních – roste i riziko, že historická místa, jako je například Moře klidu, budou zničena nebo narušena. A tak se rozbíhá nový závod – tentokrát o zachování lunárního dědictví.

Měsíc na seznamu ohrožených památek

Světový fond památek (World Monuments Fund, WMF) zařadil pro rok 2025 Měsíc na svůj prestižní „Watch List“ – seznam ohrožených památek. Hlavním důvodem tohoto kroku byla ochrana unikátních lunárních lokalit před poškozením, rabováním nebo necitlivou turistikou. Šlo o zcela mimořádný krok: nikdy předtím nebyl za historickou památku uznán objekt mimo Zemi.

Podle viceprezidenta WMF Jonathana Bella jde o výzvu k přijetí proaktivních mezinárodních opatření. „Jako jsme přijali Antarktickou smlouvu chránící místa v extrémních podmínkách Země, můžeme podobně ochránit i kulturní a vědecké dědictví Měsíce,“ říká Bell. K vytvoření odpovídajícího rámce bude podle něj zapotřebí širší spolupráce odborníků na historii kosmonautiky, archeologii, správu památek a dalších oborů.

Lunární antropocén

Geolog Justin Holcomb z Kansaské univerzity vyslovil myšlenku tzv. „lunárního antropocénu“. Stejně jako na Zemi začala nová geologická epocha definovaná lidským vlivem, i Měsíc podle něj nese stopy lidské činnosti – od přistání Apolla až po nedávné sondy jako Blue Ghost nebo dva krkolomné pokusy o přistání modulu Nova-C společnosti Intuitive Machines. Lunární povrch je podle něj dnes nejen vědeckým polem, ale i kulturní krajinou.

V podobném duchu se vyjadřuje i Holcombův kolega Rolfe Mandel, podle nějž jsou vesmírné cesty dalším stupněm lidské migrace – od Afriky přes kontinenty až po vesmír. Každý artefakt mimo Zemi – včetně stop bot astronautů – tak představuje dědictví lidstva.

Kulturní dědictví a mezinárodní smlouvy

Michelle Hanlonová, zakladatelka organizace For All Moonkind, dlouhodobě lobbuje za legislativní ochranu lunárních lokalit. Díky její iniciativě byl v roce 2020 v USA přijat první zákon uznávající přítomnost lidského dědictví ve vesmíru. Její práce se odrazila i v tzv. Artemis Accords – dohodě, kterou už podepsalo 55 zemí, a která klade důraz i na ochranu kulturního dědictví mimo Zemi.

Hanlonová připomíná, že snahy o ochranu se musí vejít do rámce Smlouvy o vesmíru z roku 1967. Ta sice garantuje svobodný přístup všech států ke všem částem Měsíce, což ztěžuje formální ochranu konkrétní lokality, podle Hanlonové ale lze v rámci smlouvy vytvořit přístupové protokoly, které zachovají historická místa, aniž by omezovaly mezinárodní právo.

Rostoucí potřeba ochrany lunárního dědictví se odráží i v aktivitách OSN. Výbor COPUOS (Komise OSN pro mírové využití kosmického prostoru) založil Akční tým pro konzultace ohledně lunárních aktivit (ATLAC), jehož cílem je zajistit udržitelnost lunárních činností. Další pracovní skupiny OSN zabývající se těžbou vesmírných zdrojů a dlouhodobou udržitelností činností ve vesmíru rovněž zvažují začlenění ochrany dědictví do svých dokumentů – byť opatrně a zatím jen v podobě vyjednávaných návrhů.

Ochrana Měsíce jako kulturní památky se z utopické myšlenky mění v reálnou agendu. S blížícími se dalšími misemi – včetně programu Artemis a plánovaných soukromých letů – bude tlak na lunární povrch růst. Odborníci a aktivisté tak volají po společném plánu: než bude příliš pozdě a prach z lunárního povrchu pohltí i poslední stopy lidské historie mimo Zemi. 

Image

Čtěte také

Komu „patří“ Měsíc? Pozemky nakoupili američtí prezidenti i čeští politici

Olympijské hry se konaly jednou za čtyři roky v Diově svatyni v Olympii. Sjížděly se sem nejvýznamnější osobnosti řecky mluvícího světa, ti nejlepší sportovci na počest boha Dia bojovali o vítězství v nejrůznějších soutěžních disciplínách. S ženami se mohli muži utkat pouze v dostizích spřežení. 

Dvojnásobná výherkyně 

První a na dlouhou dobu jedinou ženou, která vyhrála antické olympijské hry, byla Kyniska. Narodila se po roce 440 př. n. l. Jejími rodiči byli spartský král Archidamos II. a jeho manželka Eupolia. Jméno Kyniska dostala po dědovi, také spartskému králi Zeuxidamovi, zvaném Kyniskos (označení má souvislost s řeckým slovem pes, z čehož usuzujeme, že byl patrně vyhlášeným lovcem). Kynisčinými bratry byli pozdější spartští králové Agis II. a Agesilaos II. 

Dívce se dostalo sportovního vzdělání, na které měli ve většině řeckého světa nárok pouze chlapci. Chovala koně, byla skvělou vozatajkou a připravovala spřežení i vozataje do vrcholných soutěží, jak dokazují starověké prameny. O Kynisce píšou řečtí autoři Xenofon, Plutarchos a Pausanias. Někteří z nich zastávali názor, že jeden z bratrů ji podporoval, aby se věnovala chovu a tréninku koní. Jiní se domnívali, že její výkony a úspěchy naopak shazoval. V každém případě se Kyniska mohla zúčastnit her coby majitelka spřežení. V roce 396 př. n. l. vyhrálo její čtyřspřeží na hipodromu (závodišti určenému k soutěžení s koňmi) v Olympii poprvé. V roce 392 př. n. l. svůj úspěch zopakovala a v jezdecké disciplíně dostihu čtyřspřeží zvaném tethrippon opět zvítězila.

V dostizích spřežení byl výhercem majitel, případně jeho majitelka, nikoliv vozataj, proto v tomto závodu mohly vítězit také ženy. K jiným disciplínám neměly přístup, ale směly soutěžit ve hrách heraia na počest bohyně Hery, které probíhaly paralelně s olympijskými hrami pro muže a odehrávaly se v odděleném prostoru. Ani zdaleka však nedosahovaly takové prestiže jako mužské disciplíny. 

Symbol ženské rovnoprávnosti 

Dvě výhry Kynisky představovaly pozoruhodný výkon i pro muže a zanechaly dojem. Etruský král Arimnestes nechal zhotovit bronzové sousoší dvojnásobné vítězky, jejího spřežení a vozataje v životní velikosti. Oslavné dílo bylo umístěno na prominentním místě u vchodu do Diova chrámu v Olympii. Na jeho bázi nechal vytesat nápis: „Králové Sparty jsou mými otcem a bratrem./ Já, Kyniska, zvítězivší se spřežením rychlonohých koní,/ jsem nechala vztyčit tuto sochu./ Prohlašuji, že jsem jedinou ženou v celé Helladě,/ která získala věnec vítězů./ Apelleas, syn Kallikův mě zhotovil.“ 

Sousoší měl možnost obdivovat ještě Pausanias ve 2. století, avšak do dnešních dob se nedochovalo a ani nevíme, co a kdy se s ním stalo. Kyniska byla oslavována jako hrdinka, a dokonce jí byla věnována vlastní svatyně heroon v lokalitě Platanistas, kde trénovali spartští mladíci. Kyniska pronikla i do moderní literatury coby symbol rovnoprávnosti žen. Jmenují se podle ní i některé sportovní kluby v USA. 

Úspěšné následovnice 

Kynisčin výkon vzbudil obdiv a jistě inspiroval další ženy starověkého světa k účasti na sportovních utkáních. K nim se řadila Sparťanka Euryleonis, která byla o generaci mladší než první olympijská vítězka. Její spřežení zvítězilo v roce 368 př. n. l. v Olympii a byla jí postavena bronzová socha v centru Sparty, jak sděluje Pausanias. Kromě těchto informací o ní mnoho nevíme. 

Následovalo několik dalších žen, ale Kyniska spolu s Euryleonis byly jedinečné v tom, že koně samy chovaly, trénovaly a jezdily na nich. Další výherkyní se o sto let později stala Bereniké II. (267/6–221 př. n. l.), královna regentka z ptolemaiovského Egypta. Tato ambiciózní žena proslula tím, že obětovala své vlasy, po nichž je pojmenováno jedno ze souhvězdí severní oblohy. Bereničina spřežení vyhrála na panhelénských hrách v Nemey a v Olympii kolem roku 244 př. n. l. 

Do mužského světa 

Pro vstup do koňského prostředí, které bylo ve starověku výlučně mužským působištěm, bylo zapotřebí splňovat více předpokladů. Prvním byla tělesná a duševní zdatnost. Péče o koně, výcvik nebo „pouhé“ vozatajství či ježdění je tvrdá a nebezpečná práce vyžadující šikovnost, empatii, intelekt, talent, ale i znalosti ze širokého spektra oborů. Již Xenofon shrnuje základy antické hipologie, která byla už v té době velmi rozvinutým oborem. 

Dalším předpokladem pro úspěch v tomto sportovním odvětví byla příslušnost k vyšším vrstvám. Mít koně představovalo drahou záležitost. Jeden kůň vyžadoval roční výdaje jako středně velká rodina. Ani splnění uvedených náležitostí ale ženám k prosazení v mužském světě nestačilo. Kupříkladu Athéňané koňařky prezentovali jako odstrašující případ, který demonstrovali na mytologickém cyklu o bojovných Amazonkách. Athénské ženy byly totiž plně podřízené svým mužům, otcům a bratrům, neměly prakticky žádnou svobodu či možnost rozhodovat samy o sobě na rozdíl od spartských žen, které se těšily větší volnosti. 

Aby muži akceptovali manažerská a trenérská rozhodnutí chovatelek, stájnic, trenérek i jezdkyní a věřili v jejich kvality coby leaderů a znalkyní svého oboru, museli je respektovat. Také bylo nezbytné, aby přistoupili na vzájemnou spolupráci s ženami a hledali společná řešení. Nemohli na ně nahlížet jako na jedince bez vlastních práv, na majetek manžela nebo rodiny. Závodnice měly jedinou možnost, jak si získat toto uznání a prostor pro své schopnosti a talent: být nejlepší. 

Prosadit se v prostředí, kde ženy byly vyloučeny z ekonomického i politického života a neměly ani právo rozhodovat samy o sobě, bylo výjimečné, přesto si uměly najít cestu. Oficiální politika a muži psaná historiografie o starověkých sportovních jezdkyních či chovatelkách ale spíše mlčí, nebo je zmiňuje okrajově, případně je komentuje spatra, kromě pár případů. K těm se řadil zmiňovaný Xenofon, sklánějící se před schopností talentovaných hipologů i hipoložek své doby.

Image

Čtěte také

Brutální počátky olympiád: Staří Řekové milovali sport, při kterém praskaly kosti

Fatální diagnózu amyotrofické laterální sklerózy neboli ALS si vyslechl už v 21 letech a lékaři mu dávali pouhé dva roky života. Tehdejší student Univerzity v Cambridgi ovšem překvapil odborníky i své blízké, když navzdory veškerým prognózám přežil dalších 55 let, během nichž dokázal nejen přijít s průlomovými objevy, ale také proniknout mimo akademickou sféru a proměnit se v kulturní ikonu. Když v březnu 2018 zemřel, ztratil svět významného badatele i popularizátora, jenž uměl vysoce abstraktní vědní obor převést do srozumitelné řeči. 

Stručná historie času

Dost možná máte v knihovně jeden z 10 milionů prodaných výtisků knihy Stručná historie času, která poprvé vyšla v roce 1988, dočkala se překladu do 40 jazyků a rekordních 237 týdnů figurovala na žebříčku bestsellerů The Sunday Times. Nebo jste alespoň viděli oscarový snímek Teorie všeho, jenž vznikl na motivy Hawkingova života v roce 2014.

„Příběh začíná v roce 1963, kdy má 21letý student kosmologie v Cambridgi našlápnuto ke skvělé budoucnosti. Spolužáci i profesoři ho zbožňují, stejně jako krásná Jane, která na stejné škole studuje jazyky. On na oplátku zbožňuje ji. Jakmile však v osobním i profesním životě stane na pomyslném vrcholu, zažije nemilosrdný pád. Doslova. Lékařské vyšetření po jednom z mnoha jeho ‚nešikovných‘ škobrtnutí vyřkne drsnou diagnózu – neléčitelné postupné ochrnutí nervového systému, které do dvou let ukončí smrt,“ píše se v anotaci, jež takřka přesně odráží realitu. 

Poprvé se jeho choroba skutečně ohlásila obyčejným klopýtnutím. „Během třetího roku na Oxfordu jsem si všiml, že jsem stále nemotornější. Jednou nebo dvakrát jsem bez zjevného důvodu zakopl a spadl,“ vylíčil Hawking v jednom z pozdějších rozhovorů.

Komicky snadné

Jeho „pozemská“ cesta započala 8. ledna 1942 právě v Oxfordu. Milovníkům konspiračních teorií neušlo, že se tak stalo přesně 300 let od úmrtí slovutného italského astronoma Galilea Galileiho. Otec chtěl mít ze Stephena lékaře, 17letý mladík však kariéru na poli medicíny odmítl, neboť biologie se mu zdála příliš popisná a málo exaktní. Jeho vysněnou matematiku toho roku na Oxfordu neotevírali, a tak nakonec zvolil kompromis v podobě fyziky a chemie. A zatímco mezi spolužáky si okamžitě vysloužil pověst „podivína a outsidera“, kantoři z něj byli zřejmě nadšení, neboť výuku dle vlastních slov shledával „komicky snadnou“. Robert Berman se později nechal slyšet, že byl Hawking nejchytřejším studentem, jakého kdy vedl, a dokonce prý předčil většinu vyučujících. 

Třebaže studiu fyziky věnoval podle svých odhadů v průměru asi jen hodinu denně, závěrečné zkoušky zvládl Stephen na výbornou a mohl pokračovat doktorátem na Cambridgi, kde se právě otevíral obor kosmologie. Události z roku 1963, jež doslova obrátily jeho soukromý vesmír naruby, pak popsal slovy: „Naplno se nemoc projevila až v době, kdy jsem studoval na Cambridgi. Můj otec zaregistroval určité příznaky a poslal mě za rodinným lékařem. Ten mě okamžitě předal specialistům a krátce po jednadvacátých narozeninách už jsem mířil na testy do nemocnice. Když jsem zjistil, že mám motorickou nervovou poruchu, zažil jsem obrovský šok.“ 

V té době byl již zamilovaný do studentky jazyků Jane Wildeové. O dva roky mladší dívka prokázala mimořádnou odvahu, když se i přes nepřízeň osudu a nejistou budoucnost rozhodla přijmout jeho nabídku k sňatku. Svatba, kterou Hawking později označil za nejdůležitější životní událost, se konala v roce 1965. Ten měl být dle lékařských prognóz jeho posledním, nicméně pacient překonal všechny odhady. Kvalita života mu však razantně klesala: Jak se Stephenův zdravotní stav zhoršoval, začal chodit o holi. O tři roky později pak usedl na invalidní vozík a už z něj nevstal.

Svatý grál fyziky

Hawking postupně ztratil vládu nad pažemi, posléze nad nohama, a nakonec i nad hlasem. Jako člověk zvyklý řešit problémy se ovšem rozhodl s hendikepem bojovat. Nemoc mu paradoxně poskytla určitou výhodu: Přišel totiž na způsob, jak si řešení rovnic namísto psaní rukou vizualizovat, a získal tak na zkoumaný problém zcela nový náhled. Podle některých Hawkingových současníků stál dokonce uvedený přístup za jeho největšími objevy.

Ve stavu této takřka úplné paralýzy se zabýval například černými dírami, jež vznikají zhroucením obřích hvězd do tzv. singularity neboli do bodu, kde běžně známé fyzikální parametry nabývají nekonečných hodnot. Postupem času si přitom uvědomil, že by černé díry mohly nabízet cestu ke svatému grálu fyziky – k univerzální „teorii všeho“, jež by spojila obecnou teorii relativity s kvantovou mechanikou. Jeho pokusy o sjednocení daných konceptů pak přinesly překvapivý závěr: Černé díry coby objekty, z nichž nedokážou uniknout ani částice světla, by ve skutečnosti měly zářit.

Jev popsaný v roce 1974 dnes známe jako Hawkingovo záření (viz Tajemství černých děr) a pomohl svého objevitele vynést na piedestal. V pouhých 32 letech se stal Hawking členem britské Královské společnosti, coby jeden z nejmladších lidí, kteří se uvedené pocty dočkali. Jen o pět let později slavil další kariérní úspěch, když jej na Univerzitě v Cambridgi jmenovali lukasiánským profesorem matematiky. Zmíněný post přitom v minulosti zastával také proslulý Isaac Newton.

Hořká stránka slávy

Zatímco profesně stoupal Hawking doslova ke hvězdám, zdravotně mu život naopak uštědřoval jednu ránu za druhou. V roce 1985 dostal při návštěvě výzkumného centra CERN v Ženevě zápal plic a musel podstoupit operaci. Lékaři mu sice zachránili život, ale v důsledku chirurgického zákroku přišel o zbytky hlasu. Znovu tak musel experimentovat, aby srovnal krok s kolegy a mohl se věnovat své práci. S pomocí přátel si obstaral nejmodernější elektronický syntetizátor hlasu a díky němu začal opět mluvit. Přístroj z 80. let pak používal až do roku 2004, přestože již existovaly moderní náhrady: Údajně se totiž přímo zamiloval do tónu, který vydával.

Mezi první činnosti, do nichž se Hawking po „znovunalezení“ hlasu pustil, patřilo vyhledání asistenta pro sepsání nové knihy. Výsledkem se stal již zmíněný bestseller Stručná historie času, který fyzikovi mimo jiné pomohl finančně zajistit rodinu. Především z něj však učinil celebritu, jež v roce 1999 dosáhla i jednoho z pomyslných milníků popkulturní kariéry: Hawking se totiž objevil v legendárním kresleném seriálu Simpsonovi.

Manželské rošády

Úspěch však opět vystřídal neúspěch: Jeho manželství se rozpadlo. Jane neunesla proměnu dobře vypadajícího aktivního muže ve fyzickou trosku. Později toto bolestivé období popsal ve svých memoárech Hawkingův dobrý přítel, fyzik Leonard Mlodinow, který fungování rodiny detailně znal. Ačkoliv Jane zpočátku udržovala s manželem intimní vztah a narodily se jim celkem tři děti, jeho kostnatá postava ji začala odpuzovat do té míry, že sex nadobro skončil. Během dvou dekád se stala z manželky ošetřovatelkou, bez níž se Stephen nedokázal obejít. Ztrácela vlastní identitu, byla jen „Hawkingovou ženou“. Po operaci v roce 1985 se navíc ukázalo, že bude pacient potřebovat dohled 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. 

Jane takovou zátěž nezvládla a nechala ji na profesionálech. V kostele pak navázala vztah s vedoucím pěveckého sboru, manželovi o něm řekla a ten vše posvětil. Naprosto však netušila, že se i on zahleděl do někoho jiného – a sice do své energické a optimistické ošetřovatelky Elaine Masonové, která hluboce obdivovala jeho intelekt. Fyzik přitom očekával, že budou všichni žít pod jednou střechou jako velká rodina, což ovšem Jane neunesla a požádala o rozvod. Nakonec se Hawking s Elaine oženil, ale v roce 2006, po 11 letech, se i jeho druhé manželství rozpadlo. 

V panteonu vědy

V 67 letech odstoupil Hawking podle předpisů Cambridgeské univerzity z funkce lukasiánského profesora matematiky, nadále se však věnoval vědecké a publikační činnosti. Tou dobou již ovšem ztratil hybnost i v ruce, kterou dosud řídil invalidní vozík, a komunikovat mohl pouze pohybem lícních svalů, jimiž ovládal svůj syntetizátor řeči.

Stephen Hawking zemřel 14. března 2018 ve věku 76 let v Cambridgi na komplikace spojené s ALS. Zanechal po sobě odkaz v podobě brilantních teorií rozvíjejících Einsteinovy myšlenky, které jej uvedly do panteonu nejvýznamnějších fyziků všech dob. V listopadu 2018 se v britské aukční síni Christie’s dražilo 22 předmětů z jeho pozůstalosti, mezi nimi i kolečkové křeslo z 80. let, které zájemce koupil v přepočtu za 8,8 milionu korun, nebo strojopis Hawkingovy disertační práce, jehož přepočtená cena se vyšplhala na 17,4 milionu korun. 

Image

Čtěte také

Záhada Einsteinovy mysli: Čím byl géniův mozek unikátní?

Koróna, vnější vrstva sluneční atmosféry, viditelná pouhým okem pouze při úplném zatmění Slunce, dlouho fascinovala vědce. Extrémní teploty, mohutné výtrysky a záhadné chování plazmatu z ní činí klíč k pochopení vesmírného počasí. Ale pozemské atmosférické turbulence už desítky let znemožňují ostré snímky. Nyní ale přichází zásadní průlom – technologie koronální adaptivní optiky (zkráceně Cona) umožnila pořídit dosud nejdetailnější záběry koróny vůbec.

Nový systém byl nainstalován na 1,6metrový Goodeho sluneční teleskop v kalifornské observatoři Big Bear. Adaptivní optika Cona pracuje tak, že neustále (2 200× za sekundu) mění tvar zrcadla, čímž kompenzuje optické zkreslení způsobené turbulentní atmosférou – podobně jako když letadlo za letu naráží na „vzduchové kapsy“.

Záhadou zůstává, proč je koróna mnohonásobně teplejší než samotný povrch Slunce. Právě jemné struktury chladnějšího plazmatu, které nyní dokážeme rozlišit, by mohly vést k objasnění tohoto paradoxu. Navíc lepší porozumění těmto procesům může pomoci předpovědět výbuchy plazmatu a jejich dopad na Zemi – tzv. vesmírné počasí, které ovlivňuje například satelity nebo rozvodné sítě.

Koróna pod lupou

Zatímco dřívější pozemské pozorování koróny dosahovalo rozlišení kolem 1 000 km, nový systém Cona je schopný rozlišení 63 km, což je teoretický limit daný velikostí teleskopu. Technologie je nyní nasazena na Goodeho teleskopu a vědci ji plánují přenést i na čtyřmetrový Daniel K. Inouye Solar Telescope na Havaji – největší sluneční teleskop na světě. Ten by mohl odhalit ještě jemnější detaily. „Tohle je naprostý zlom. Zvýšili jsme rozlišení desetinásobně – a to je jen začátek,“ vysvětluje Dirk Schmidt, hlavní vývojář systému.

Podle vědců představuje nový optický systém Cona technologický milník, který otevírá zcela novou éru sluneční astronomie. Umožňuje nám nahlédnout do jemných procesů v koróně s dosud nepředstavitelnou přesností – a možná jednou odhalí i tajemství, která ukrývá samotné srdce naší hvězdy.

Image

Čtěte také

Nový největší solární teleskop se uvedl fantastickým snímkem Slunce

Prvok měňavka úplavičná (Entamoeba histolytica) je jedním z nejrozšířenějších lidských parazitů. Je původcem amébózy – akutní střevní infekce doprovázené těžkými průjmy a křečovitými bolestmi břicha. Vyskytuje se po celém světě, především v zemích s teplým a vlhkým klimatem, a s horšími hygienickými podmínkami. Přenáší se především fekáliemi znečištěnou vodou a potravinami.

Většina infekcí měňavkou je bezpříznakových. Asi u jednoho z deseti nakažených se objevují průjmy a další symptomy. V některých případech mohou měňavky proniknout do tkání mimo střeva a vytvářet abscesy v játrech, plicích a mozku. Neléčená amébóza může být v takovém případě i smrtelná. Odborníci odhadují, tato měňavka každoročně infikuje asi 50 milionů lidí, z nichž téměř 70 tisíc zemře. Navzdory rozšířenosti tohoto parazita o něm víme stále jen velmi málo. Nedávno se na něj se svým týmem zaměřila Katherine Ralstonová z Kalifornské univerzity v Davisu. 

Chytrý parazit v přestrojení

Vědci dlouho věřili, že měňavky aktivně bojují s lidským imunitním systémem a mohou ničit bílé krvinky. Nový výzkum však tuto představu zcela přepisuje. Profesorka Ralstonová zjistila, že Entamoeba histolytica buňky místo toho „okousává“ – doslova si z nich ukousne kousek, zanechá je zraněné a z jejich membrán si vezme to, co potřebuje. Především dva klíčové proteiny: CD46 a CD55, které normálně chrání lidské buňky před útokem vlastního imunitního systému. Tyto proteiny si parazit nasadí na svůj povrch, a díky tomu jej obranný systém těla nerozpozná jako nepřítele. Tento proces se odborně nazývá trogocytóza – přenos buněčných částí z jedné buňky na druhou. Objev byl původně zveřejněn koncem roku 2024 jako preprint, nyní byl potvrzen novou studií, publikovanou v recenzovaném časopise Trends in Parasitology. 

Objev mechanismu, kterým se Entamoeba histolytica maskuje jako lidská buňka, představuje průlom v pochopení této málo prozkoumané hrozby. Namísto útoku používá biologickou přetvářku. Díky tomu uniká pozornosti imunitního systému a zůstává v těle prakticky neviditelný. Vědci nyní plánují využít již dostupnou genetickou knihovnu RNAi tohoto parazita a pomocí technologie CRISPR cílit na geny, které zajišťují „okusování“ buněk a „krádež“ proteinů. Otevírá se tak možnost cíleného zásahu, který by mohl trik měňavek zmařit – a zachránit tak tisíce životů.

Image

Čtěte také

Metrový červ rostoucí pod kůží: Další strašlivá nemoc je na pokraji vymýcení

Začátkem 20. století se v Německu zrodila strategie známá jako Schlieffenův plán, která přiřkla zásadní význam západní frontě, zatímco východní bojiště mělo sehrát druhořadou roli. Roku 1914 tak Východní Prusko hájila jediná armáda, jež dostala rozkaz zadržovat ruský nápor, dokud ji neposílí divize uvolněné po očekávaném vítězství nad Francií. Nevděčný úkol připadl 8. armádě generálplukovníka Maximiliana von Prittwitze, jež se skládala z I., XVII. a XX. sboru, I. záložního sboru a 1. jízdní divize. Svazek posílily též rezervní a zeměbranecké formace.  

Energický postup

Záhy po prvních výstřelech konfliktu se Prittwitzovy svazky dostaly do kritické situace, neboť Rusko mobilizovalo vojska rychleji, než v Berlíně předpokládali. Pro vpád do Pruska určil Petrohrad 1. armádu generála Paula von Rennenkampfa a 2. armádu generála Alexandra Samsonova ze Severozápadního frontu generála Jakova Žilinského. Ten vydal 13. srpna rozkaz: „Zahájit energický postup na území Východního Pruska, porazit nepřítele, odříznout ho od Královce a obsadit ústupové cesty k dolní Visle.“

Carská vojska 8. armádu početně výrazně převyšovala – na vilémovské oddíly se valilo devět sborů a sedm divizí. Mezi oběma ruskými generály – Samsonovem a Rennenkampfem – sice panovaly napjaté vztahy kvůli neshodám z minulosti, ale oba patřili mezi zkušené veterány války s Japonskem (1904–1905). Prittwitz oproti tomu měl pověst poživačného tlouštíka, který si kariéru zajistil tím, že „uměl získat u stolu císařovu přízeň žertovnými a oplzlými historkami“. 

Generálplukovníkových limitů si byl vědom i šéf Velkého generálního štábu Helmuth von Moltke, ale nemohl se protivit panovníkově vůli, a tak alespoň jmenoval náčelníkem štábu 8. armády svého zástupce generálmajora Georga von Waldersee. Kvůli jeho zdravotním problémům však značná část práce končila na bedrech ambiciózního plukovníka Maxe Hoffmanna z Prittwitzova operačního oddělení.

Plán ruského obchvatu

Carovy formace se mohly pochlubit i další výhodou – oproti německé pěší divizi o 12 praporech sestávaly ty ruské z 16 batalionů. Složení carské armády nicméně kladlo enormní nároky na zásobovače – v carských svazcích byla početně zastoupena kavalerie, jež vyžadovala dodávky obrovského množství píce. Málo výkonná transportní služba se s tímto břemenem nedokázala vypořádat a někteří analytici tvrdí, že klesající  hodnota jízdy nedokázala náročnou logistiku ospravedlnit – k zásobování pěší divize o 16 000 mužích i jízdní se čtvrtinovým stavem mužstva bylo třeba 40 vlaků. Vedle logistických potíží protivníka zůstávaly v Prittwitzových rukou už jen dva trumfy – lepší výcvik mužstva a vyšší počet těžkých děl.  

Ruský úspěch závisel kromě početní převahy i na tom, zda 1. a 2. armáda dokáží postupovat společně. Jejich křídla byla postavena tak, aby během pochodu mířila na západ směrem ke Königsbergu (Královci) a na sever ke Graudenzu. Žilinskij očekával, že proklouznou mezi oběma opevněnými body a dokončí obchvat kolem 8. armády. Zatímco Rennenkampf měl vázat v boji hlavní německé síly, Samsonov by se přiblížil z jihu, spojil s 1. armádou v oblasti Allensteinu a zasadil finální úder do nepřítelova boku. Poté by Rusové 8. armádu buď zničili, nebo donutili k ústupu, jenž by jim otevřel cestu do Západního Pruska a Slezska.  

Přírodní překážky

Hladkému postupu nicméně bránily geografické podmínky. Východní Prusko sice nabízelo rovinatou krajinu vhodnou pro pohyb velkých formací, jenže do cesty se Rusům stavěly vodní toky a plochy v čele s řetězcem jezer napájejících řeku Węgorapa. Jako nejvhodnější místo k jejich překonání se jevilo okolí Lötzenu, které ale protivník stihl opevnit. Vnitřní křídla obou armád se tak musela potýkat s 80km vodní bariérou, jež hrozila pochodující svazky rozdělit. 

Žilinskij pochopil, že bude vhodnější překážku obejít severně a jižně od Węgorapy namísto riskantních pokusů ji překonávat čelně, a tak podle toho formuloval rozkazy Samsonovovi i Rennenkampfovi. Zároveň si uvědomoval, jakou příležitost dočasné rozdělení invazních sil poskytne nepříteli, a uchýlil se k opatřením chránícím boky 1. a 2. armády. Ve skutečnosti nevhodnými pokyny riziko ještě navýšil. Rennenkampfovi dovolil posílit vojska u baltského pobřeží, která nemohl nikdo ohrozit, a Samsonovovi zbytečně vyslat oddíly k ochraně přístupů k Varšavě. 

Přeskupení vyústilo v nebezpečnou situaci, kdy II. sbor 2. armády nečinně stál v „prázdném“ prostoru, který ji odděloval od Rennenkampfa. Výsledkem ruských snah se místo koncentrace sil stalo jejich rozmělnění a oslabení útočných hrotů. Ačkoliv carští generálové začali rozvinovat své síly s převahou 19 divizí proti devíti německým, nyní nastupovali k ofenzivě jen s 16 vhodně rozmístěnými formacemi.

Nedostatek koordinace

Ještě víc narušil ruské snahy nedostatek koordinace. Zatímco 1. armáda překročila pruské hranice už 17. srpna, Samsonovův svazek, postupující lesnatou a bažinatou krajinou dorazil do výchozích pozic o dva dny později. Oba velitelé se navíc chovali arogantně, poskytovali si minimum informací a ignorovali problémy. Jejich svazky od sebe dělily tři dny pochodu – pokud by se některá z armád dostala pod tlak, nemohla očekávat rychlou pomoc. 

Dopady těchto chyb na nadcházející bitvu znásobily úspěchy německých průzkumníků. Carští vojáci naopak při zjišťování informací o nepřátelských pozicích selhávali. Kavaleristé se nesnažili proniknout do postavení protivníka – jakmile narazili na odpor, raději sesedli a vytvořili střeleckou linii. Podobně zklamali průzkumní piloti, byť se Petrohrad na začátku války mohl pyšnit po Francii druhým největším letectvem světa. 

Zato vilémovský 2. letecký sbor doplněný párem vzducholodí operujících z Poznaně a Královce sledoval pohyby protivníka už od 9. srpna 1914. Prittwitz se tak záhy dozvěděl, že 1. armáda má před Samsonovem výrazný náskok, který se postupně zvětšoval. To německého velitele uklidnilo a přivedlo k rozhodnutí rozmístit jádro svých sil severně od Mazurských jezer. 

Úvodní výstřely

K prvnímu střetu došlo spíše na základě náhody než plánování některé ze stran. Rennenkampfův III. sbor se 17. srpna kvůli chybné koordinaci vydal na další pochod o několik hodin dříve než ostatní carské svazky a u Stallupönenu narazil na I. sbor generála pěchoty Hermanna von François. Východně od města se okamžitě rozhořel boj. 

Jakmile příslušná zpráva dorazila na Prittwitzův štáb, rozzuřený velitel vyslal k Françoisovi posla s jednoznačným vzkazem:  „Vrchní velitel vám nařizuje, abyste okamžitě zastavil boj a ustoupil ke Gumbinnenu!“ Françoise tón urazil natolik, že jen odsekl: „Informujte ho, že generál François přeruší boj teprve tehdy, až Rusy porazí.“ 

Nakonec střet u Stallupönenu rozhodla převaha vilémovské artilerie, jež obrátila na útěk ruskou 27. divizi. Pěšáci si během této epizody poprvé prošli peklem moderního boje – v palbě se cítili jako nazí, propadali panice a vrhali se na zem. Němci přišli o 1 500 mužů, Rusové jich odepsali pětkrát tolik.

O tři dny později dorazily hlavní síly 1. armády ke zmíněnému Gumbinnenu, kde na ně za úsvitu opět udeřila pěchota německého I. sboru. Útočící oddíly patřily k nejslavnějším pruským regimentům a vrhaly se na protivníka se zuřivým elánem. Rusové se nicméně stihli v noci zakopat a opevnit okolní statky. Přestože disponovali jen lehčími děly, dokonale je zamaskovali a rychlou palbou z bezprostřední blízkosti proměnili ofenzivu I. sboru v jatka. Náhle však kanonáda utichla, neboť špatně zásobovaným bateriím došla munice. Dvě Françoisovy divize ihned vyrazily do další zteče a takřka zničily 28. divizi nepřítele.  

Tápající Prittwitz

Zatímco na Rennenkampfově pravém křídle se Němcům dařilo, ve středu a na levé straně se situace vyvíjela jinak. Hřmění děl carské vojáky varovalo, a když se XVII. sbor generálplukovníka Augusta von Mackensenova pokusil udeřit do jejich boku, byli připraveni. Slavný husar navíc vyslal své muže na zteč bez průzkumu a teprve koncentrovaná palba Němce ubezpečila, že se Rusové i v tomto úseku opevnili. Šrapnely přišpendlily Mackensenovy vojáky k zemi, vozy s municí po zásazích explodovaly a všude pobíhali vyděšení koně. 

Němci se dostali do nezáviděníhodné situace, neboť hrozilo, že se lokální střet u Gumbinnenu promění ve strategickou pohromu. Nejhoršímu zabránil až odlehčovací útok I. záložního sboru generálporučíka Otty von Belowa, jenž ochránil bok Mackensenovy formace od dalšího carského úderu. 

Celkově však nebylo pochyb, že boj skončil ruským vítězstvím, a na štábu 8. armády zavládla pochmurná nálada. Prittwitz dospěl k názoru, že nemá jinou možnost než Východní Prusko vyklidit a stáhnout se za Vislu. Podřízení nesouhlasili, a když se jim nepodařilo velitele přimět ke změně stanoviska, informovali za jeho zády Berlín. Moltkeho zpráva rozzuřila i vyděsila. Stažení 8. armády by jednak narušilo harmonogram Schlieffenova plánu a navíc by ohrozilo nejbližší příbuzné mnoha vysokých důstojníků žijící ve Východním Prusku. Německé válečné plány tak dostaly zásadní trhliny už v prvních dnech války.

Image

Čtěte také

Labutí píseň manévrové války: Závod k moři skončil v roce 1914 remízou

Vitamin D už delší dobu figuruje na seznamu „zázračných“ látek s možnými blahodárnými účinky na zdraví. Nová analýza z rozsáhlé americké studie VITAL nyní naznačuje, že pravidelné užívání vitamínu D by mohlo zpomalit zkracování telomer – koncových částí chromozomů, které hrají klíčovou roli v procesu stárnutí buněk.

Co jsou telomery a proč na nich záleží?

Telomery chrání naše chromozomy při každém dělení buněk. Při každé buněčné reprodukci se ale zkracují – a když jsou příliš krátké, buňka se přestane dělit a postupně odumírá. Tento proces je spojen s přirozeným stárnutím organismu. Kratší telomery se také spojují s vyšším rizikem některých nemocí, jako jsou kardiovaskulární onemocnění nebo rakovina.

Výzkumníci sledovali více než tisíc účastníků z větší skupiny téměř 26 000 lidí. Po dobu čtyř let jim pravidelně měřili délku telomer a porovnávali účinky různých doplňků: vitamínu D, rybího oleje nebo placeba. Ti, kteří užívali 2000 jednotek vitamínu D denně, měli po čtyřech letech méně zkrácené telomery než lidé, kteří dostávali placebo. U dobrovolníků, kteří užívali rybí olej, se podobný efekt neprojevil.

Co to znamená pro zdraví?

Zpomalení zkracování telomer o zhruba 140 „písmen“ DNA během čtyř let je sice měřitelné, ale otázka je, zda má skutečně vliv na zdraví nebo délku života. Někteří experti upozorňují, že rozdíl je stále v rámci běžné biologické variability – tedy něco, co se může běžně vyskytnout i bez cíleného doplňování stravy. Použitá metoda měření telomer navíc není zcela přesná.

Nejednoznačnost zjištění podtrhuje ji další velká studie z Velké Británie, podle které mohou být extrémně vysoké hladiny vitamínu D naopak spojeny s kratšími telomerami – tedy potenciálně opačným efektem. Vitamín D tedy může představovat potenciálně důležitý dílek v mozaice stárnutí a zdraví, zázračný elixír mládí to ale velmi pravděpodobně není. 

Image

Čtěte také

Vitamín D: Zázračný elixír života, nebo jen nafouknutá bublina?

Myšlenka poslat na vysokého představitele Říše české atentátníky se zrodila v hlavě prezidenta exilové vlády Edvarda Beneše. Potřeboval dokázat Britům, že český odboj operuje stejně úspěšně, jako v okupovaném Polsku, Jugoslávii nebo Francii. A také potřeboval posílit svou autoritu. Duše československé zpravodajské služby v zahraničí, plukovník František Moravec Benešův názor nesdílel. Obával se masivních represí, které by útok vyvolal. Zvrátit Benešovo rozhodnutí však nedokázal. 

Připravovaná operace spadala pod nejvyšší utajení. O poslání nově zřízené výsadkové skupiny Anthropoid věděly zprvu jen čtyři osoby. Deset vytipovaných adeptů, skvělých vojáků, svobodných a bezdětných mužů, kteří bez výjimky nepocházeli z Prahy, absolvovalo speciální šestitýdenní výcvik ve Skotsku zprostředkovaný instruktory z britského Oddělení speciálních operací.

„Vyvolenými“ se nakonec stali osmadvacetiletí poddůstojníci Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Urostlý sportovec, který před válkou hrával fotbal a o něco méně fyzicky zdatný, ale o to více bystrý a houževnatý Kubiš, tvořili dobrou dvojku. Když se krátce před výsadkem zástupci domácí odbojové centrály dozvěděli Benešův plán, okamžitě jej odmítli. Poukazovali na zničující odvetu nacistů. Ani oni však neuspěli. Bohužel ale měli pravdu. Odvetná akce zlikvidovala poslední zbytky Moravcovy zpravodajské a odbojové sítě v protektorátu. 

Kat českého národa 

Proč padla volba na Reinharda Heydricha? Na podzim 1941 byl dočasně jmenován říšským protektorem, aby zlikvidoval vzmáhající se odpor v protektorátu. A snažil se. Okamžitě vyhlásil stanné právo, po jeho raziích skončily v rukou katů stovky odbojářů, další tisíce lidí byly odeslány do koncentračních táborů. Odstartoval transporty Židů, výrazně zredukoval protektorátní autonomii. „Když se nedají poněmčit, musíme je postavit ke zdi“, vyjádřil se o Češích. 

Protože však věděl, že je není možné jen tak zlomit, uplatňoval metodu cukru a biče. Obyvatelé protektorátu měli pochopit, že přežít mohou pouze jako loajální služebníci Říše. Rozsáhlé poněmčování zahrnovalo zakládání oddílů Hitlerjugend a vznik Kuratoria pro výchovu mládeže, povinné sportovní organizace vybudované na troskách Sokola, Orla a Junáka. V lednu 1942 Heydrich ukázal „milostivou tvář“: zrušil stanné právo, propustil desítky studentů z koncentračních táborů, zvýšil dělníkům příděly potravin a nabídl jim rekreace a další výhody. To vše neslo své plody. Lidé měli strach, který přerůstal ve zbabělost. Opatrnost se měnila na udavačství, slušnost v podlézání. Přesně tak, jak to chtěl. Bylo nutné ho zastavit. 

Osudné ráno 

Heydrich 27. května 1942 posnídal se svou rodinou na zámečku v Panenských Břežanech, který obýval. Okolo 10. hodiny ranní se vydal autem do Prahy, odtud se měl letecky z Ruzyně přepravit do Berlína za Hitlerem. Jeho automobil, otevřený kabriolet značky Mercedes neměl, v rozporu s nařízením, bezpečnostní pancéřování a Heydrich navíc jel bez ochranného vojenského doprovodu. Ostatně – pokud by jej měl, parašutisté by útok odložili. 

V nepřehledné zatáčce z Kirchmayerovy třídy do ulice V Holešovičkách dal nejprve spolupracovník výsadkářů Josef Valčík svým kolegům signál pomocí odrazu kapesního zrcátka. Podle informací získaných z archívů v Británii měl být útok veden nejprve granátem – tak byli výsadkáři i cvičeni, šlo totiž o nejspolehlivější variantu. 

Kubiš ovšem nacvičeným spodním hodem netrefil pohybující se cíl tak, aby způsobil maximální škody. Gabčík chtěl Heydricha, zraněného v obličeji a na prsou střepinami, dobít, zasekl se mu však samopal. Paul Fildes z vojenského výzkumného střediska v Porton Down později tvrdil, že granát byl infikován botulotoxinem. To se nepotvrdilo. Kubiš i Gabčík poté vystřelili po Heydrichovi a jeho řidiči Kleinovi pistolemi. Heydrich se pokusil pronásledovat Kubiše, ale když zjistil, že nemá ve zbrani zásobník, vrátil se k autu, kde si sedl na sedadlo. Měl zlomené žebro a část kosti se mu dostala do sleziny. Nakonec jej do nemocnici na Bulovce odvezla dodávka převážející leštidlo. Do nemocnice se dostal až okolo 11. hodiny, tedy téměř hodinu a půl poté, co byl útok proveden. 

Rentgenové snímky odhalily rozsah vnitřních zranění – měl kromě zlomeného žebra též protrženou bránici a poškozenou slezinu. Byl okamžitě operován. O šest dní později, 3. června upadl do kómatu a 4. června ve 4.30 ráno zemřel – snad na celkovou otravu organismu, anemický šok či arterielní formu embolie. Další osudy Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše známe příliš dobře. Spolu s pěti dalšími výsadkáři spáchali 18. června 1942 sebevraždu v pražském chrámu svatého Cyrila a Metoděje.

Image

Čtěte také

Atentát z pohledu nacistů: Jak probíhalo vyšetřování smrti Reinharda Heydricha

V poslední době se dozvídáme překvapující podrobnosti o tom, jak společenstva bakterií, která žijí v našich tělech, mohou ovlivňovat naše fyzické i duševní zdraví. Týká se to i orálního mikrobiomu, tedy bakterií, které obývají ústní dutinu. Ukazuje se, že narušený orální mikrobiom může souviset s poruchami autistického spektra, demencí, Parkinsonovou chorobou, schizofrenií, případně úzkostí či depresí.

Mezinárodní výzkumný tým se nedávno zabýval pozoruhodnou otázkou, zda se orální mikrobiom a jeho stav může přenášet mezi partnery v intimním svazku líbáním, a zda takový přenos může ovlivnit duševní kondici partnerů. Výstupy tohoto zajímavého výzkumu uveřejnil odborný časopis Exploratory Research and Hypothesis in Medicine.

Sdílený mikrobiom

Badatelé nejprve prostudovali 1 740 párů. Z nich si vybrali 268, z nichž během posledního půlroku stali manželé a žili spolu. Jeden z partnerů přitom vždy byl v dobré duševní kondici, zatímco druhý trpěl nespavostí spojnou s úzkostí a depresí. Po půl roce vědci u těchto párů zjišťovali složení mikrobiomu v ústech, společně s hladinou stresového hormonu kortizolu ve slinách.

Ukázalo se, že po šesti měsících manželství s partnerem, který trpí nespavostí s rysy úzkosti a deprese vede k tomu, že se podobné projevy vyvíjejí i u partnera, který byl na počátku vztahu v lepší kondici. Tyto změny byly přitom výraznější u žen. Došlo k tomu, že se u zdravých partnerů zvyšovala hladina kortizolu a blížila se k úrovni partnera s nespavostí a současně se měnilo i složení jejich mikrobiomu, opět směrem k partnerovi, který trpěl nespavostí.

Z úst do mysli

Vědci dospěli k závěru, že mezi partnery v novomanželském svazku, kteří spolu žijí v těsném kontaktu, může docházet k přenosu mikrobů z orálního mikrobiomu. Tyto změny v orálním mikrobiomu u partnerů podle všeho souvisejí se změnami hladiny kortizolu ve slinách, stejně jako úrovně nespavosti a s ní spojené úzkosti a deprese. Z předchozích výzkumů přitom vyplývá, že podobně bývají páry sladěné ve více fyziologických parametrech, například srdečním rytmem nebo spánkem.

Studie má i svá omezení. Výzkumníci například spoléhali na subjektivní hodnocení úzkosti a deprese, měřili jen ranní hladiny kortizolu a nebrali plně v potaz společné životní návyky párů, například stravu. Také mikrobiální vzorky byly odebírány pouze z mandlí a hltanu, a ne z celé ústní dutiny. 

Závěry jsou proto zatím pouze asociační – popisují souvislosti, nikoli příčinu a následek. Pokud by se ale ukázalo, že jde skutečně o příčinný vztah, může to mít zásadní dopady na výzkum i praxi v oblasti duševního zdraví. Přenos psychických potíží mezi partnery prostřednictvím ústních bakterií by se mohl stát novým výzkumným směrem v oblasti duševního zdraví.

Image

Čtěte také

Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií