Pokud při uzavírání životní pojistky v kolonce „povolání“ vyplníte „kosmonaut“, sklapne agent šanon a schůzka skončí. Fakta říkají, že kosmických letů se ke konci září 2016 zúčastnilo celkem 546 lidí, z nichž 18 zahynulo v přímé souvislosti s misí; a uvedené číslo se ještě o tři zvýší, započítáme-li tragédii Apolla 1. Zmíněná profese skutečně patří mezi ty rizikové. Potenciální nebezpečí představují například dlouhodobé účinky zvýšených dávek kosmického záření či pobyt v podmínkách mikrogravitace, a vyskytnout se mohou i náhlé zdravotní komplikace. Řídící letových misí se však obávají zejména tří událostí: ohně, dekomprese a otravy. 

Požár je obrovským rizikem pro veškerá izolovaná plavidla: nejen pro ta vesmírná, ale i pro lodě na moři či třeba pro letadla. Prostory jsou obvykle malé, oheň se rychle šíří a není před ním kam utéct. V kosmu také již několikrát hořelo, ale prozatím se plameny vždy podařilo dostat včas pod kontrolu. 

Dekomprese souvisí s únikem vzduchu. Je-li rychlá, už během několika desítek sekund nastává ztráta vědomí, a na reakci tak nezbývá moc času. Pomalá dekomprese však rovněž znamená krajní riziko. Také k této situaci již v kosmu několikrát došlo, a bohužel i s tragickými následky – například pro posádku Sojuzu 11. 

Třetí velkou hrozbu představuje únik nebezpečných látek, jež se rychle šíří ventilačním systémem v malých prostorách kosmické lodi. Mnohé látky používané jako technické (například jako chladivo) mají leptavé účinky a jejich únik je třeba okamžitě zastavit, nebo se musí alespoň zamezit jejich šíření, třeba i trvalým uzavřením příslušného modulu. A přirozeně – také této krizi už posádky v historii kosmonautiky čelily.

Některé autonomní drony jsou velké, plné moderního vybavení. A jiné zase mohou být úplně malé a jednoduché. Síla takových dronů je v tom, že je lze nasadit ve velkých hejnech.

Close-in Covert Autonomous Disposable Aircraft MK5 neboli CICADA je malý, autonomní kluzákový dron, který je oproti jiným autonomním dronům tak levný, že může být na jedno použití. Jeden dron CICADA přijde asi na 250 dolarů (asi 5 500 Kč).

TIP: Největší simulátor hurikánu na světě pomáhá zlepšovat předpovědi

Vědci nyní testují systém, který z jediného zásobníku vypustí 32 dronů CICADA najednou. Drony jsou vybavené senzory a v budoucnu budou v celých hejnech sbírat chemické nebo meteorologické informace. Dobře se uplatní při výzkumu hurikánů, tornád i dalších podobných jevů.

Dvaačtyřicetiletá Emma Mirrington si minulý víkend vyrazila na sýrový a chilli festival, který se konal v jihoanglickém Guildfordu. Jako připomínku prožitého víkendu si Emma v jednom z festivalových stánků se suvenýry zakoupila láhev vodky Satan’s Shot, jejíž důležitou příměsí je i jedna z nejpálivějších chilli papriček na světě - Carolina Reapers.

TIP: Král je mrtvý: Velšan vypěstoval nejpálivější chilli papričku na světě

O suvenýr se Emma rozhodla podělit s přáteli, degustace satanské vodky ale podle všeho nedopadla nejlépe. Třicetiletý kamarád Emmy po požití pálivého nápoje ztratil vědomí a skončil v péči lékařů. Objevily se i informace, že vodka mohla obsahovat nemrznoucí směs – v Česku dobře známou z kauzy pančovaného alkoholu. Tato informace se ale později ukázala jako nepravdivá.

Mnohem pravděpodobnější tezí se tak jeví možnost, že muž po pozření vodky utrpěl anafylaktický šok způsobený kapsaicinem - prudkou alergickou reakci, která může končit i smrtí.

Dnes už víme, že se během vzniku a vývoje planetárních systémů mohou některé planety ztratit. Pak se toulají po galaxii, aniž by patřily nějaké hvězdě. Kolik je ale vlastně takových potulných planet v Mléčné dráze?

Problém je v tom, že tyto planety prakticky nezáří a je tudíž nesmírně obtížně je objevit. První studie na toto téma, které se objevily kolem roku 2011, předpovídaly, že potulných planet je v naší Galaxii ohromné množství. Toulavé planety o velikosti Jupiteru a větší měly být asi dvakrát početnější, než jsou v Mléčné dráze hvězdy.

TIP: Bludné planety: Osamocení vesmírní poutníci

Nová vědecká práce, kterou má na svědomí Przemek Mróz a jeho kolegové z Observatoře Varšavské univerzity, ale tyto odhady podstatně snižuje. Podle jejich výsledků je planet velikosti Jupiteru v Galaxii přinejmenším 10× méně, než kolik vědci původně odhadovali.

Planety prozradí gravitační mikročočky

Mróz a spol. v rámci projektu Optical Gravitational Lensing Experiment (OGLE) pozorovali oblast s 50 miliony hvězd a hledali náhlá krátkodobá zjasnění, což jsou typické projevy gravitačních mikročoček. Mezi lety 2010 až 2015 zachytili 2 167 takových jevů, ale většinu z nich podle všeho způsobily slabě zářící hvězdy, nikoliv planety velikosti Jupiteru.

TIP: Jeden z nejbližších hnědých trpaslíků je dost možná potulnou planetou

Naopak potulné planety velikosti Země by podle výpočtů Mrózova týmu mohly být mnohem častější. Kvůli chybějícím datům a malému vzorku je sice těžké odhadovat jejich počet, nicméně podle polského vědce by jich mohlo být více než hvězd. Přesnější informace by mohly přinést pozorování vesmírných observatoří - evropské Euclid a americké WFIRST. 

Na první pohled je ósacký Hotel Relation obyčejným hotelem, jakých jsou po celém světě tisíce. Zdejší minimalistické pokoje jsou vybavené standardní postelí, televizí a v koupelnách jsou v kelímcích jednorázové zubní kartáčky. Přibližně polovina zdejších pokojů ale nabízí i malou místnost vybavenou oltářem. V těchto místnůstkách odpočívají v chlazených rakvích mrtvoly.

Podobně jako většina západních společností i populace v Japonsku nezadržitelně stárne a v posledních letech se země potýká s nedostatkem kapacit v krematoriích. V celé zemi vycházejícího slunce je zhruba 5 100 krematorií, přičemž na třináctimilionové Tokio jich připadá jen 26. Pro srovnání: v Česku aktuálně funguje 27 krematorií, které mají k dispozici 54 žárovišť. Pozůstalí tak musí čekat i několik dnů, než na ně přijde v krematoriu řada. 

Hotely pro mrtvé

Pro mnoho lidí zejména z velkých měst jde o poměrně složitý problém. Podle tradice jsou těla z márnic vydávána rodinám k poslednímu rozloučení domů. V malých městských bytech je ale není kam uložit.

Hotely, jakým je Relation v Ósace, tak nabízí praktické řešení, jak dostát poslednímu důstojnému rozloučení a zároveň přečkat čas, než se v krematoriích uvolní kapacita. Podle tradice uchovávají Japonci urnu s popelem zesnulého 49 dnů doma, než duše dorazí na onen svět. Teprve poté jej přemístí na hřbitov. 

TIP: Pohřeb nanečisto: Morbidní rituál má Jihokorejcům připomenout hodnotu života

Odborníci očekávají, že poptávka po podobných službách spíše poroste. V loňském roce v Japonsku zemřelo 1,3 milionu lidí, což je o 35 % více než v roce 2000. Podle japonského ministerstva práce by se počet pohřbů mohl v příštích 20 letech vyšplhat až na 1,7 milionu ročně. V této době bude vrcholit odchod silných ročníků a japonská populace se oproti dnešku smrskne o 20 milionů lidí.

Vedle chybějících kapacit krematorií se velká japonská města dlouhodobě potýkají i s nedostatkem míst pro nebožtíky. Na hřbitově v centru Tokia proto přišli se zajímavým řešením: ve svatyni plné moderních technologií mohou odpočívat více než dva tisíce zesnulých.

Pobyt na ostrém letním slunci může být zdraví nebezpečný. Řešením je použití opalovacího krému, obvykle je ale problém v tom, že se s nimi člověk musí po několika hodinách namazat znovu. To ale není případ nového experimentálního krému na opalování, který je vyrobený z DNA. Ten totiž funguje tím lépe, čím déle je na kůži. Takový krém by mohl přinést revoluci do plážové kosmetiky.

TIP: Vesmírné opalování: Špetka našeho bronzu pochází i z černých děr

Vědci využili toho, že UV záření ze slunečního svitu ničí řetězce DNA. Když k tomu dochází v buňkách, je to škodlivé pro zdraví. Ale pokud UV záření rozkládá DNA v krému na kůži, tak se tím zesiluje ochrana proti Slunci. Opalovací krém s DNA má navíc i další bonus - udržuje prý kůži příjemně vlhkou.

Kasuár je velmi výstřední příbuzný pštrosů z tropických pralesů Papui-Nové Guineje a severní Austrálie. V naší době je to unikátní pták a žádného podobného nenajdete.

Paleontologové teď ale v Číně vykopali nový druh oviraptora, čili dinosaura blízce příbuzného dnešním ptákům. Je to sice už sedmý druh oviraptora z této oblasti Číny, ale tenhle dinosaurus jako by z oka vypadl kasuárovi.

TIP: Velká změna v mládí? Zvláštní dinosauři z pouště Gobi měli zuby jenom do tří let

Jmenuje se Corythoraptor jacobsi a na hlavě měl věc velmi podobnou keratinovému výběžku, který zdobí hlavy dnešních kasuárů. A mají společné vlastně i to, že ani v jednom případě přesně nevíme, k čemu jim takový výběžek sloužil. Vědci obvykle sázejí na prostředek ke komunikaci, ale není to úplně jisté.

Srbsko leželo rakousko-uherské monarchii dlouho v žaludku, protože Vídeň vnímala malý státeček jako překážku posilování svého vlivu na Balkáně. Smrt následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este po sarajevském atentátu se stala vhodnou záminkou pro finální zúčtování.

Bublající evropský hrnec

Rostoucí napětí na starém kontinentu bylo patrné již řadu let. V říjnu 1908 habsburská říše anektovala Bosnu a Hercegovinu, kterou předtím tři desetiletí okupovala. Dvě balkánské války na přelomu let 1912 a 1913 téměř vytlačily z Balkánu Osmanskou říši a proměnily rozložení sil na poloostrově. Většině zdejších států vládly dynastie německého původu a zahraničněpolitická orientace byla zjevná. Výjimku představovalo Srbsko coby vazal Francie a především carského Ruska. Čtyřmilionová země překážela úmyslům centrálních mocností, další územní expanzi a posilování svazků s osmanskými spojenci. Sarajevský atentát sice připravil Rakousko-Uhersko o následníka trůnů, ale zároveň naservíroval strategickým plánovačům možnost, jak eliminovat srbský problém.

Brzkému rozpoutání ozbrojeného konfliktu nahrávala nedočkavost armádního velení a také záměrná izolace arcivévody Karla, nového následníka trůnu. Umírněný Karel zůstával stranou důležitých porad u císařského dvora, na nichž se přijímala klíčová rozhodnutí. Stařičký mocnář František Josef I. spoléhal na vládu, v níž převládali jednoznačně váleční jestřábi. Premiér Karl von Stürgkh a ministr zahraničí Leopold Berchtold si notovali s náčelníkem generálního štábu Conradem von Hötzendorfem, zarytým nepřítelem Slovanů v říši a propagátorem preventivní války proti Srbsku. Napjatá situace se přirozeně hodila vilémovskému Německu, které připravovalo vlastní útočné plány. 

Cesta k míru? Sotva!

Věhlasný britský historik Martin Gilbert zařadil rakouské ultimátum mezi trojici dokumentů, které nejvíce ovlivnily dějiny 20. století – hned vedle mírové smlouvy z Versaillles a Hitlerův Mein Kampf. Navzdory zoufalému diplomatickému manévrování vlády Nikoly Pašiće se zdál osud Srbského království zpečetěn. Ve čtvrtek 23. července 1914 v šest hodin odpoledne rakouský velvyslanec Giesl von Gieslingen doručil ultimátum ministru zahraničí Lazaru Pačuovi a oznámil, že odpověď je ve Vídni očekávána do osmačtyřiceti hodin. V případě nesplnění všech deseti bodů dojde k vyhlášení války a útoku.

Ačkoli dokument znamenal pro srbsko poprávní i politické stránce de facto sebevraždu, odeslal Nikola Pašić v termínu kladnou odpověď. Vídeň ujistil, že bude požadavkům maximálně vyhověno. Upozornil však, že k plnění některých bodů bude třeba přijmout legislativní změny. A právě na toto zaváhání oba německé státy čekaly.

Podpora německého bratra

Ministr Berchtold následujícího dne odejel do lázní Bad Ischl referovat císaři. Přivezl s sebou i dopisy, které počátkem měsíce získali v Berlíně pověření diplomaté hrabě Hoyos a velvyslanec von Szögyény-Marich. Německý kancléř Bethmann-Hollweg i císař Vilém II. v nich deklarovali podporu válečného dobrodružství rakouských spojenců. Berchtold s takto jasným poselstvím získal od Františka Josefa I. konečný souhlas, aby říše, jíž vládl neuvěřitelných šestašedesát let, znovu vstoupila na bitevní pole. Stalo se tak 28. července 1914, kdy monarchii zaplavilo císařovo provolání Mým národům, oznamující začátek válečného stavu. Ústřední aktéři předpokládali, že půjde o krátký lokální konflikt, který pro zaostalé, agrární Srbsko se slabou armádou skončí potupnou porážkou.

Jedinou neznámou zůstávala reakce Ruského impéria. Carská armáda již 24. července zahájila částečnou mobilizaci a bylo na Mikuláši II., jak se v rozhodující chvíli zachová. Rozlehlou říširozkládaly vnitřní nepokoje, ozbrojené síly byly fatálně nepřipraveny a dosud se nevzpamatovaly z potupné porážky od Japonska na Dálném východě v roce 1905. Car nakonec učinil rozhodnutí balkánským bratrům pomoci, i za cenu očekávaných krvavých obětí na frontě. Dne 30. července ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov oznámil úplnou mobilizaci, na kterou Německo (1. srpna) i Rakousko (6. srpna) reagovaly vyhlášením války. Během dvou srpnových týdnů pohltil žár války většinu evropského kontinentu.   

Sám sebe považoval za vzorového árijce kvůli nordickému vzhledu a nacistické ideologii zůstal věrný až do své popravy v roce 1952. Přitom zpočátku nic nenaznačovalo tomu, že by se z prostého zeměměřiče, narozeného roku 1895 v knížectví Lippe (centrální Německo) mohl stát fanatický esesman.

Závratný vzestup

Jürgen (původním jménem Josef) Stroop patřil při vypuknutí první světové války mezi nadšené mladíky, které zcela ovládla válečná psychóza. Již v srpnu dobrovolně narukoval a o několik měsíců později se ocitl na západní frontě, kde záhy utrpěl zranění ruky. Po vyléčení se na nějaký čas vrátil do Francie, ale již v létě 1915 se dočkal přeřazení na východní frontu. V bojích se projevil jako statečný a ukázněný, což dokládá i udělení Železného kříže II. třídy.

Po skončení války demobilizoval v hodnosti četaře a vrátil se ke svému původnímu zaměstnání zeměměřiče. Rok 1932 znamenal v jeho životě přelom – vstoupil do nacistické strany a také do SS, kde jeho kariéra začala (mimo jiné i díky přízni vysokých nacistických pohlavárů) okamžitě strmě stoupat. Krátce po Hitlerově jmenování kancléřem stanul v čele pomocné policie doma v Lippe. Nějakou dobu sloužil v Sudetech a při napadení Polska v září 1939 již měl hodnost SS-Standartenführera (plukovník) a zastával post velitele SS ve městě Hnězdno (německy Gnesen). V roce 1941 se také dostal do bojů na východní frontě – od července do září sloužil v divizi „Totenkopf“.

Zničení ghetta

Pomyslný vrchol Stroopovy kariéry představuje rozdrcení povstání ve varšavském ghettu, které vypuklo 19. dubna 1943. Na skromném kousku půdy se tu v hrozných životních podmínkách od roku 1940 tísnilo téměř 400 000 Židů, kteří začali být od léta 1942 deportováni na východ. Když pronikly do Varšavy zvěsti, že oněch prvních 300 000 osob Němci odtransportovali do vyhlazovacího tábora Treblinka, začali zbývající Židé formovat podzemní organizace a připravovat se na ozbrojené vystoupení.

Okupanti a polská policie ghetto v noci na 19. dubna obklíčili s cílem definitivně ho vyklidit, a když do něj v ranních hodinách napochodovali, zaskočila je soustředěná palba židovských bojovníků. První den bojů přinesl Němcům zklamání. Museli se z ghetta stáhnout a dosavadního velitele operace Ferdinanda von Sammern-Frankenegga nakázal Himmler nahradit ještě téhož dopoledne právě SS-Brigadeführerem Jürgenem Stroopem, který se nedávno účastnil bojů proti partyzánům na Ukrajině.

A ten se úkolu zlikvidovat revoltu zhostil s velkým nadšením. Druhého dne povstání se Němcům sice podařilo dosáhnout dílčích úspěchů, ale navečer se opět z ghetta museli stáhnout. Stroop, který akci osobně řídil, proto přistoupil k taktice vypalování jednotlivých domů, během čehož jeho podřízení odhalovali důmyslný systém bunkrů a skrýší, které si Židé připravili. Se zajatými povstalci němečtí vojáci jednali v naprosté většině stejně – popravou. Stroop Židy považoval za méněcennou rasu, ale v poválečných výpovědích zavzpomínal s jistou formou obdivu na tvrdošíjný odpor mladých mužů i žen, kteří se odmítali vzdát a na smrt šli s lehkostí.

Poslední odpor se podařilo Stroopovým jednotkám (o síle zhruba 2 000) zlomit až téměř po měsíci bojů, konkrétně 16. května. Během této systematické likvidace zemřelo podle Stroopových údajů 17 Němců a 93 jich bylo raněno. Ztráty mezi Židy však šly do desetitisíců – podle nejrůznějších odhadů bylo obětí 56–70 000. Buď je Němci zabili v boji, nebo je odeslali do vyhlazovacích táborů. O zničení ghetta sepsal velitel operace velmi podrobnou zprávu, která se po válce dostala do rukou Polákům a stala se jedním z hlavních dokumentů jeho obžaloby.

Židovská čtvrť Varšavy již neexistuje!

Tak se původně měla jmenovat takzvaná Stroopova zpráva, pětasedmdesátistránkový dokument mapující zničení židovské čtvrti. Mělo se jednat o jakési památeční album určené pro Heinricha Himmlera a vedle rozkazů a popisu operací obsahovalo asi 50 fotografií. Zpráva končí konstatováním: „Židovská čtvrť Varšavy již neexistuje! Velkolepá operace skončila ve 20.15, kdy byla varšavská synagoga vyhozena do povětří.“

Že však tento způsob prezentace vlastních „schopností“ nebyl řadě lidí po chuti, dokazuje i výrok generála Alfreda Jodla v průběhu norimberského tribunálu: „Sprostá arogantní esesácká svině! Jen ta představa, že psaní této vychloubačné zprávy na vražednou výpravu zabralo 75 stran, když běžná zpráva na klasickou bojovou akci vojáků proti dobře vyzbrojené armádě zabere jen pár stran.“

Konání pořádku

Stroopovy „úspěchy“ při potlačení povstání bezesporu přispěly k tomu, že se stal Vyšším vedoucím SS a policie ve Varšavě (Höherer SS-und-Polizeiführer, HSSPF). V této funkci jej jeho nadřízení odeslali na podzim toho roku do Athén, poněvadž po kapitulaci Itálie bylo zapotřebí udržet území do té doby spravovaná Italy. Od Stroopa se očekávala větší razance při pacifikaci vzpurných Řeků, upevnění moci athénského gestapa a též pokrok při „konečném řešení židovské otázky“ v zemi. Své pověsti krutého esesmana také dostál. Nejprve si nechal pozvat premiéra kolaborantské vlády Ioannise Rallise, přičemž mu jednoduše oznámil, že veškerá rozhodnutí bude konzultovat s ním, a nikoli s vojenským správcem Řecka generálem Alexandrem Leerem.

Nakázal okamžitý soupis veškerého židovského obyvatelstva, přičemž neuposlechnutí se mělo trestat smrtí. Během Stroopova působení v Řecku tak jeho lidé poslali na smrt do Osvětimi přes 10 000 Židů. Choval se bezpříkladně krutě k odbojářům, počínal si sebevědomě i ve vztahu k nadřízeným a též neváhal překračovat své pravomoci. Snad právě proto byl po několika týdnech(!) z Řecka odvolán a odeslán ve stejné funkci Vyššího velitele SS a policie do Porýní, kde setrval až do konce války.

Zmizet ve Wehrmachtu

V Porýní měl Stroop na svědomí další zločiny, mezi ty „nejproslulejší“ patří vražda devíti sestřelených a zajatých amerických pilotů. Vysoce postavený esesman to však nepovažoval za zločin – podle jeho vnímání světa se jednalo o teroristy a vrahy, kteří používali necivilizovaných metod v zabíjení lidí.

V první polovině dubna 1945 odcestoval směrem k Berlínu, protože se s ním chtěl setkat Heinrich Himmler. Stroop vzpomínal, že se jej říšský vůdce SS zeptal, jestli mohou vyhrát válku. Na to mu odvětil, že německý duch nemůže být nikdy zlomen. Himmler údajně zareagoval těmito slovy: „S vojáky, kteří jsou oddáni Hitlerovi jako vy, naše třetí říše nemůže zemřít.“

Stroop se pak v posledních týdnech války věnoval výcviku takzvaných werwolfů (budoucích záškodníků ve spojeneckém týlu) – a sám měl na starost skupinku mladých členů Hitlerjugend. Konec války je zastihl v Rakousku, kde se všichni dohodli, že se převléknou do uniforem Wehrmachtu a pokusí se splynout s masou vojáků. Stroop se od skupinky později oddělil – a 10. května 1945 se vzdal americkým silám v Bavorsku.

„Měl jsem strach“

Stroop měl u sebe falešné dokumenty na jméno Josef Straup. V roli záložního důstojníka Wehrmachtu setrval po dva měsíce, než se odhalila jeho pravá identita. Přestože u sebe nosil kapsli kyanidu, nakonec ji nepoužil. Když se ho po válce jeho spoluvězen zeptal, proč po zajetí nespáchal sebevraždu, odvětil mu takto: „Je to prosté. Měl jsem strach.“

Odhaleného válečného zločince nejprve odsoudili za vraždu pilotů k trestu smrti Američané ve zvláštním tribunálu konaném v Dachau. Avšak ihned po vynesení rozsudku v roce 1947 byl Stroop předán do Polska, kde se po celé čtyři roky sbíral podkladový materiál pro sestavení hlavních bodů obžaloby.

Přestože se při procesu snažil bagatelizovat vlastní roli ve správě země, vraždění Poláků a zničení varšavského ghetta, jeho zpráva pro Himmlera o úspěšném potlačení povstání však hovořila sama za sebe. V roce 1951 jej polský tribunál odsoudil k trestu smrti oběšením, který byl vykonán v březnu 1952.

Pokud si položíme otázku, zda fanatický esesman později zpytoval svědomí, odpověď nalezneme v jeho poválečné odpovědi na dotaz, jestli svých činů litoval: „Každý, kdo chtěl v těchto dnech být opravdovým mužem, což znamená silným mužem, musel jednat jako já.“

Nacista do morku kostí

Stroop představoval ukázkového antisemitu a zastánce teorie o nadřazenosti germánské rasy. O amerických příslušnících vojenského tribunálu se vyjadřoval jako o Židech, protože měli tmavé vlasy. Oddanosti nacistické ideologii se nikdy nevzdal (rovněž hlasitě odsuzoval atentát na Hitlera z 20. července 1944), a dokonce ještě po válce se svému spoluvězni svěřoval s vlastními „zasvěcenými“ rozbory rasových profilů spoluvězňů či plány na vyhubení ukrajinského národa po vyhrané válce pomocí alkoholu.

Kromě toho rázně odmítal slovanské ženy jako partnerky pro německé muže. Stroop si v roce 1941 nechal změnit jméno – z Josefa na Jürgena. Stalo se tak na památku jeho zesnulého syna, ale určitou roli v tom sehrál i fakt, že jméno Josef mu znělo příliš židovsky.

Průměrná délka života geostacionární družice je přibližně patnáct let. U některých satelitů se objeví závada ještě před jejich patnáctým rokem života, zatímco jiné fungují bez problémů i delší dobu. U těchto bezproblémových satelitů ovlivňuje délku života zbytek paliva, které satelit potřebuje k udržení své orbitální pozice, opravení kursu a k bezpečnému přesunu mimo orbitální dráhu. Doplňování paliva satelitům se stává skutečným předmětem zájmu a tématem diskusí v odborných kruzích. Řešení spočívá v doplňování paliva satelitů přímo ve vesmíru.

Vesmírná čerpací stanice

Údržba a doplňování paliva satelitů na oběžné dráze představuje skutečný průlom a scénář pro budoucí vývoj nových družic. Vesmírný servis s minimálním narušením provozu satelitů je přesně to, co satelitní operátoři hledají. Tato služba zajistí větší flexibilitu při řízení a správě satelitní flotily, a to s minimálními výdaji a prodloužením maximální životnosti. „Servis družic na oběžné dráze je nejdůležitějším faktorem pro vývoj nové generace komunikačních družic. Umožní satelitním operátorům rozšířit stávající využití vesmírných zařízení díky prodloužení jejich životnosti a možným kontrolám a opravám přímo ve vesmíru,“ říká Carlo Tommasini, viceprezident, Fleet Engineering ve společnosti SES. 

Mimo doplňování paliva a údržby bude možné satelity také částečně upravovat přímo ve vesmíru. Stávající družice půjdou rozšířit, jejich součástky bude možné nahradit a větší družice, které by bylo obtížné vypustit do vesmíru v celku vzhledem k nadměrné velikosti a váze, půjde smontovat přímo na oběžné dráze.

První „vesmírná benzínka“ již za 4 roky

Vůbec prvním komerčním zákazníkem, který bude využívat vesmírné služby pro doplňování paliva a údržbu satelitů, bude společnost SES, přední světový satelitní operátor s více než 50 geostacionárními satelity a 12 satelity na střední oběžné dráze. Tankovací vesmírné zařízení bude dle plánů uvedeno do provozu v roce 2021.

Jak bude vypadat a fungovat tato nová technologie? Zařízení pro doplňování paliva bude podobné pohyblivé benzínové stanici, která bude schopná doplňovat palivo družicím pomocí robotických paží. „Vesmírná čerpací stanice se přemístí na orbitální pozici satelitu SES, kde se připojí k jeho zadní části na dobu přibližně devíti dnů. Zatímco satelit SES bude i nadále poskytovat služby zákazníkům, automatická a dálkově ovládaná robotická ramena zkontrolují satelit, odkryjí tepelný plášť, uvolní ventily a doplní palivo. Poté, co je přečerpání paliva dokončeno, ventily uzavřeny a tepelný plášť zajištěný, se robot od satelitu odpojí a odletí. Satelit SES pak funguje samostatně a nadále slouží zákazníkům i za hranici obvyklé 15leté životnosti,“ vysvětluje Carlo Tommasini. 

Vyplatí se udržovat starý satelit při životě?

Otázkou zůstává, zda je žádoucí prodlužovat životnost satelitu se zastaralou technologií. Carlo Tommasini vysvětluje, že služba prodlužující životnost satelitů je významnou součástí mise konkrétní družice, kterou tak podporuje. Faktory jako strategický význam orbitální polohy satelitů, dlouhodobé plánování satelitní flotily a předpokládaná dynamika trhu ovlivňují diskusi o vývoji nových satelitů a naopak o prodloužení života starších družic. To znamená, že v případě méně strategicky výhodné orbitální pozice, nižších příjmů a vyšší tržní nejistoty je prodloužení života satelitů přínosné. Tato služba zajistí kontinuitu jinak neudržitelného toku příjmů a čas potřebný k dalšímu sledování tržní dynamiky, což je potřebné pro optimální nastavení dlouhodobé strategie satelitní flotily.