Jako řada jiných evropských zemí v meziválečném období se i SSSR soustředil na výstavbu pásma bunkrů podél svých hranic. Nešlo však o precizní a souvislý pás pevností táhnoucí se od Baltského k Černému moři, ale o systém obranných staveb sestávající z takzvaných opevněných prostorů (dále jen OP), což byla soustava 200–400 bunkrů („stálých obranných bodů“) a překážek z ostnatého drátu až v padesáti řadách („zajišťovací pásmo“).

Linie se jmény pohlavárů

Bunkry o posádkách 10–40 mužů se stavěly ve skupinách k vzájemné podpoře. Hloubka obrany od předních pozic a překážek k objektům stálého opevnění činila přibližně 12 km. Tyto OP se nacházely ve vzdálenosti 50–180 km od sebe a počítalo se s tím, že je na křídlech ochrání přirozené terénní překážky. Jako opěrná základna daného uskupení vojsk (založeného na pěší divizi či nejlépe na celém armádním sboru) mohl OP sloužit k obraně i k útoku.

Výstavba začala v letech 1927–1928 a do roku 1937 se podařilo dokončit 13 opevněných prostorů na západní hranici a 13 na Dálném východě. V letech 1938–1939 v mezerách mezi jednotlivými OP na západě probíhalo budování dalších osmi opevněných prostorů. V SSSR se tento obranný systém na západní hranici nikdy nenazýval „Stalinova linie“. Název použila až jedna lotyšská revue, jejíž článek přetiskl britský Daily Express, a odtud se pak sousloví rozšířilo.

V srpnu 1939 uzavřely Německo a SSSR pakt o neútočení, v jehož důsledku se sovětská hranice během následujícího roku posunula díky anexi Pobaltí, Besarábie a části Polska a Finska až o 300 km na západ. Zatímco opevnění na „staré hranici“ armáda zakonzervovala, na „nové hranici“ byla od Baltu po Karpaty neprodleně zahájena výstavba nového pásma opevněných prostorů, pro které se na západě vžilo označení Molotovova linie. Opět vzniklo 13 prostorů, přičemž každý chránil asi 100 km hranic. Za dva roky, konkrétně v okamžiku německého útoku 22. června 1941, se ve fázi dokončení nacházelo 880 hlavních staveb z plánovaných 5 807. Připravenost linie činila asi 15–20 %.

Nepřekonatelná hráz?

Husté řady zajišťovacího pásma z ostnatého drátu spolu s množstvím kulometných palpostů představovaly nepochybně těžko překonatelnou překážku pro pěchotu, ne však pro tanky. Sověti si to samozřejmě uvědomovali a snažili se vybavit obě linie těžkými a protitankovými děly. Avšak vzhledem k finanční a materiální náročnosti a omezené pohyblivosti těchto mnohdy téměř dvacetitunových kolosů se nakonec podařilo vyzbrojit zhruba jen 10 % objektů Stalinovy a 20 % Molotovovy linie.

Stáří použitých děl, houfnic a moždířů přitom činilo až padesát let. I přesto však za německého útoku disponovaly objekty obou linií úctyhodným počtem téměř 15 000 hlavní. O nedokončenosti linie „na nové hranici“ (tj. Molotovovy linie) se vše obecně vědělo, takže když ji Wehrmacht po 22. červnu 1941 hravě překonal, nikoho to moc nepřekvapilo. V meziválečných letech se však v SSSR i v zahraničí utvořil hotový mýtus o neproniknutelnosti opevnění „na staré hranice“.

V prvních dnech hitlerovského vpádu proto obyvatelé SSSR pevně věřili, že Wehrmacht si na opevněné staré hranice zcela jistě vyláme zuby. Stalinovu linii opravdu zanedlouho obsadily ustupující jednotky Rudé armády a pak se stalo něco nečekaného. Boj o pevnůstky trval většinou nanejvýš dva tři dny.

Pokračování: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice (2)

Bunkry rychle ničilo dělostřelectvo v souhře se zvláštními útočnými skupinami německé pěchoty. Zatímco na pevnůstky cílila palba, přiblížili se k nim vojáci a za použití silných náloží prolamovali jejich zdi a stropy. Když tedy k zastavení nepřítele nedošlo a Němci prošli i touto linií jako nůž máslem, celá společnost byla doslova šokována. Jak to, že mýty opředený Stalinův val selhal?

Výprava, jež zamířila k Měsíci 26. července 1971, měla uskutečnit čtvrté přistání na jeho povrchu. Poprvé se pak astronauti proháněli po našem souputníkovi v elektrickém roveru.

Velitelem mise byl zkušený David Scott, pilotem mateřského plavidla a lunárního modulu nováčci Alfred Worden a James Irwin. Loď vstoupila na lunární orbitu 30. července; následujícího dne se Scott s Irwinem přesunuli do modulu a přistáli v hornaté oblasti Moře dešťů, poblíž zlomu zvaného Hadleyova brázda. Šlo skutečně o náročný terén a ke konci manévru museli oba astronauti plavidlo řídit prakticky v kolmém sestupu. Dosednutí bylo poměrně tvrdé a modul se po kontaktu s povrchem ještě odrazil a poskočil.

Bude čím jezdit!

Vylepšení rakety Saturn V a lunárního modulu umožnilo oproti předchozím expedicím zůstat na Měsíci déle a také s sebou vzít terénní vozidlo pro několikakilometrové přesuny. Scott s Irwinem strávili na našem souputníkovi téměř tři dny, přičemž jejich tři výstupy trvaly celkem 18,5 hodiny a přinesly mnoho zajímavého. Kromě průzkumu široké oblasti kolem místa přistání a odběru hloubkových vzorků nalezli astronauti také vzácný úlomek původní měsíční kůry, následně pojmenovaný Genesis Rock. Jeho expertiza na Zemi pak podpořila teorii, že Měsíc vznikl po srážce naší planety s velkým tělesem v rané fázi jejího vývoje.

Zajímavý bonus představovala i dálkově ovládaná kamera na lunárním roveru, díky níž mohlo řídící středisko sledovat činnost astronautů či nezávisle snímat okolní terén.

Byl to infarkt?

Menší drama se odehrálo 2. srpna po startu z měsíčního povrchu. Když se návratová část Falconu spojila s mateřskou lodí a posádka přenášela vzorky hornin do velitelského modulu, postihla Irwina výrazná okamžitá srdeční arytmie. Lékař v Houstonu posléze uvedl, že kdyby byl astronaut dole na Zemi, poslal by jej do nemocnice s podezřením na slabý infarkt. Irwina potíže naštěstí rychle přešly a později z nich částečně vinil stres a námahu při práci na Měsíci. 

Po návratu však prodělal několik dalších srdečních příhod – a poslední z nich, v roce 1991, se mu stala osudnou. Když se ovšem Apollo 15 vracelo k Zemi, pozorovali lékaři nepravidelnost srdeční činnosti také u Scotta. Následně vzniklo několik teorií, proč ke komplikacím došlo: NASA hledala příčinu mimo jiné ve špatném složení stravy posádky během mise.

Když kabina s astronauty 6. srpna 1971 přistávala, otevřely se pouze dva ze tří hlavních padáků. Nejen na Měsíci, ale i na „rodné hroudě“ byl tak dopad trochu tvrdší. Naštěstí loď dosedala do vln oceánu. 

Osudné obálky

Jak ovšem vzpomínal šéfastronaut Donald Slayton, skutečné „tvrdé přistání“ přišlo až na jaře následujícího roku. Tehdy se totiž ukázalo, že s sebou posádka do kosmu tajně vzala 400 filatelistických obálek a po návratu je prodala coby „materiál křtěný Měsícem“ jistému sběrateli ze západního Německa, s cílem založit z obdržených peněz fond pro své děti (astronauti totiž měli problém získat na svou práci životní pojistku). Trojice si tak přišla na ekvivalent svého ročního platu, ale protože podobné „podnikání“ bylo v příkrém rozporu s předpisy NASA, znamenalo to konec kariéry v oddíle astronautů. 

TIP: NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Všichni tři muži měli přejít do záložní posádky Apolla 17, velitel Scott se navíc těšil, že v budoucnu usedne do raketoplánu. Žádný z těchto plánů se však neuskutečnil.

Vyšetřování navíc ukázalo, že si posádka „patnáctky“ nepřilepšovala spoluprací se sběrateli jako jediná: Například John Swigert by vyřazen z mise Sojuz–Apollo, protože po návratu Apolla 13 inkasoval peníze od téhož sběratele za podepsané materiály, které dramatickou výpravu připomínaly. 

Cukrovka 1. typu je autoimunitní choroba, při které imunitní systém pacienta útočí na buňky slinivky, produkující inzulín. Nemoci se přezdívá juvenilní cukrovka, protože se objevuje nejčastěji kolem 15. roku života. Není tak běžná jako cukrovka 2. typu, i tak ale postihuje miliony lidí po celém světě.

Dlouho nebylo jasné, co vlastně spouští ničivý útok vlastní imunity proti slinivce. Nedávné výzkumy ukazují, že v tom hrají velmi významnou roli některé enteroviry. Finští vědci již dlouho zkoumají možné spojení mezi cukrovkou 1. typu a enteroviry. Začali s více než stovkou enterovirů a nakonec identifikovali jeden virus, jehož infekce znamená nejvyšší riziko vzniku cukrovky 1. typu.

TIP: Překvapení z Austrálie: Stane se ptakopysk záchranou pro diabetiky?

Odhalení rizikového enteroviru bylo pochopitelně jen prvním krokem, finští vědci následně vyvinuli vakcínu, kterou úspěšně otestovali na zvířatech. Vakcínu nyní čekají klinické testy na lidech. Pokud dopadnou úspěšně, mohli bychom mít k dispozici účinné očkování proti cukrovce 1. typu.

Chobotnice patří k nejvyvinutějším bezobratlým živočichům. Mají velký mozek a rychle se učí. Fakt, že nemají pevnou kostru a jsou vybaveny osmi chapadly, jim umožňuje téměř neomezený pohyb při plazení, plavání, páření i lovu. Ale právě absence pevné kostry vedla dříve vědce k domněnce, že chobotnice mají pouze omezenou kontrolu nad svými chapadly a nedokážou je nasměrovat na konkrétní místo. Vědci z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě se ve své studii pokusili dokázat opak.

TIP: Krev sající příšera Chupacabra aneb Pravda o tajemné krvežíznivé zrůdě

Vytvořili průsvitné bludiště z plexiskla a do jedné jeho části umístili lákavou pochoutku. Chobotnice však musela použít jediné chapadlo, aby se k ní dostala. Ukázalo se, že všechny účastnice experimentu se bez potíží naučily vsunout chapadlo do úzkého tunelu umístěného nad vodou a ze správného oddělení si vzít svou odměnu. Poprvé tak bylo experimentálně doloženo, že chobotnice dokáže při složitém pohybu samostatně využít jediné ze svých chapadel a zacílit je na konkrétní místo.

Pokud si tedy toužíte odpočinout a nechcete se dlouze připravovat, shánět hlídání, dlouho čekat na letišti nebo překonávat autem tisíce kilometrů, tak pak jen stačí sednout do auta, zadat do navigace Mšené-lázně (například od Prahy po dálnici D8 je to 45 km) a za chvíli se nechat okouzlit příjemným prostředím malebné oázy klidu a pohody Lázně Mšené. 

Klientům, kteří si mohou během prázdnin udělat čas alespoň na 2 dny, nabízíme báječný pobyt Relax v lázních na 2 dny / 1 noc s ubytováním, polopenzí a přísadovou koupelí. Cena tohoto programu je 1.145 Kč, včetně doplňkových služeb zdarma. Těmito službami jsou například půjčení kol, půjčení holí na Nordic Walking, ping pong, kuželky, venkovní posilovna a další. 

Při pohledu na všechny historické budovy a upravený lázeňský areál na vás dýchne nezaměnitelný genius loci areálu s nostalgií starých časů. Lázně Mšené spojují svou dlouhou tradici od roku 1796 s moderním vybavením a bohatou nabídkou lázeňských a wellness procedur. Tradiční i exotické služby v těchto lázních rodinného typu ocení i náročnější klienti.

Nabídku lázeňských pobytů, rituálů i jednodenních balíčků procedur naleznete na www.msene.cz

Bušení srdce, nevolnost, mdloby, zmatenost, a dokonce halucinace – to vše mohou pociťovat lidé trpící tzv. Stendhalovým syndromem, známým též jako „florentský syndrom“ či „hyperkulturémie“. Jedná se o velmi zvláštní dočasnou poruchu a zmíněné stavy při ní u postiženého nastávají po zhlédnutí obvykle většího množství uměleckých děl, jež pro něj mají velký osobní význam. 

Onemocnění dostalo název podle francouzského spisovatele Stendhala, který popsal odpovídající zkušenost v roce 1817 při návštěvě Florencie. Důsledky syndromu jsou přitom pro některé osoby natolik závažné, že vyžadují pobyt v nemocnici, a dokonce nasazení antidepresiv. Například nemocnice Santa Maria Nuova ve zmíněné Florencii každoročně přijímá turisty trpícími závratěmi a dezorientací, poté co zhlédli sochu Davida či mistrovská díla v galerii Uffizi. Ačkoliv mnohé případy známe již z 19. století, poprvé syndrom popsala italská psychiatrička Graziella Magheriniová v roce 1979.

Odborníky i veřejnost po celém světě nedávno zaujala zpráva o podivných rádiových signálech, které měly přicházet od blízké hvězdy. Přesně po takových signálech už dlouho pátrají naše radioteleskopy.

Signály zachytil veliký radioteleskop portorické observatoře Arecibo. Přicházely od hvězdy Ross 128, což je velmi slabě zářící červený trpaslík, vzdálený od Sluneční soustavy asi 11 světelných let. V tuto chvíli nevíme o tom, že by kolem něj obíhaly nějaké planety.

Planý poplach

Navzdory pozdvižení v části médií, Abel Mendez z Portorické univerzity a jeho kolegové od počátku silně pochybovali o tom, že jde o signály nějaké mimozemské civilizace. Proto v uplynulých dnech znovu namířili Arecibo na trpaslíka Ross 128 a získaná data detailně analyzovali.

TIP: Radioteleskop Arecibo vystopoval nejrychleji rotujícího hnědého trpaslíka

Výsledky hovoří dost jasně. Zdrojem podezřelých rádiových signálů není žádná mimozemská entita, ale s největší pravděpodobností jeden nebo více geostacionárních satelitů. Signály pocházejí z pásma používaného geostacionárními satelity ke komunikaci a hvězda Ross 128 se nachází poblíž nebeského rovníku, kde se nalézá mnoho těchto satelitů.

Loni v listopadu zakopl devítiletý Jude Sparks na procházce v Las Cruces v Novém Mexiku o předmět, který vypadal obří zkamenělá čelist. Svůj nález ukázal rodičům, kteří následně kontaktovali profesora biologie Petera Houde z New Mexico State University. V květnu letošního roku se pak ostatky tvora, který byl identifikován jako Stegomastodon, prehistorický slon, který žil před 1,2 miliony let, podařilo vyjmout ze země.

Podle profesora Houdeho jde o poměrně vzácný nález. Pokud jsou kosterní pozůstatky vystaveny působení počasí, rychle se rozpadají. Chlapec měl ale štěstí, že k odkrytí jeho nálezu došlo relativně nedávno, pravděpodobně při silných deštích.

Stegomastodon byl asi 2,8 metru vysoký, vážil 6 tun a vypadal jako robustní verze dnešního slona. Žil v době Pliocénu až do Holocénu, tedy před 10 000 lety na území Severní a Jižní Ameriky. Řadí se mezi málo slonů (kromě rodu Cuvieronius), kterým se dařilo i v Jižní Americe. 

Čemu se smáli naši předkové? Třeba takové anekdotě, kterou na svých stránkách uveřejnil týdeník Kinorevue na konci 30. let minulého století.

Vojáci, kteří již sloužili dříve, projdou pouze jednoměsíčním zdokonalovacím kursem, ale všichni nováčci musí absolvovat tříměsíční kurs základní přípravy. Po ubytování v kasárnách v Dědicích branci vyfasují výstroj a začnou se z nich postupně stávat vojáci. Výcvik se dělí na čtyři fáze, přičemž zdokonalování různých dovedností probíhá ve všech z nich současně, byť každá se zaměřuje na něco jiného.

Předchozí část: Jak vstoupit do Armády České republiky (1)

Tři měsíce drilu

V první fázi instruktoři důkladně prověří fyzickou zdatnost i psychickou odolnost svých svěřenců. Přezkoušení je zaměřeno na výkony na překážkové dráze a pěší pochody na kratší vzdálenosti do 8 km. Ve druhé fázi se vojáci naučí manipulovat s pistolí, samopalem a ručními granáty a závěrečná zkouška se skládá mimo jiné ze střeleb a pochodu na 10 km. Třetí část výcviku již nutí brance použít nabyté dovednosti v rámci taktické přípravy. Při přesunu, útoku i obraně se dbá na soudržnost jednotky a týmový duch.

Instruktoři poté hodnotí kromě jiného i střelbu dvojic, výcvik v sebeobraně a boj zblízka a pěší pochod až na 15 km. Závěrečná fáze kursu základní přípravy pak všechny schopnosti rozvíjí a vojáci se učí mimo jiné překonávat nepřátelskou obranu, přežívat v terénu, nebo používat efektivně všechny zbraně v rámci družstva. Ti, kteří výcvik úspěšně zvládnou, jsou následně přeloženi ke konkrétnímu útvaru podle svého služebního zařazení. Tou dobou již za sebou mají také vojenskou přísahu, při níž slíbili věrnost České republice a ochotu bránit stát před jakýmkoliv vnějším útokem. Kariéra nových vojáků může začít.

Aktivní záloha

Jak se na přelomu tisíciletí postupně měnila struktura armády z branecké na profesionální, vznikla potřeba zajištění nových záložních kádrů, které by nahradily odcházející vojáky základní služby. V roce 1999 povolal náčelník generálního štábu Jiří Šedivý první záložníky na dobrovolná cvičení. O tři roky později se pak začaly utvářet první útvary a k 1. lednu 2004 dostala Aktivní záloha také zákonný rámec.

V současnosti slouží v každém kraji jedna pěší rota a při různých specializovaných útvarech pak fungují další jednotky. Jedná se například o Palebnou baterii AZ 13. dělostřeleckého pluku, tankovou rotu AZ 73. tankového praporu nebo záchrannou rotu AZ 151. ženijního praporu. Uchazeč o službu v Aktivní záloze musí absolvovat šestitýdenní kurs základní přípravy ve Vyškově a poté opakovaná každoroční cvičení v délce až čtyř týdnů.

Dříve AČR neměla dost prostředků na to, aby cvičení probíhala v plném rozsahu, ale v posledních dvou letech se situace pomalu zlepšuje. Armáda také záložníkům vyplácí vyšší náhradu za ušlou mzdu, než tomu bylo dříve. Úroveň Aktivní zálohy dokumentuje také to, že se její příslušníci dokonce zúčastní letošního mezinárodního cvičení Ample Strike 2016, kde budou plnit roli strážní služby. Podle náčelníka generálního štábu Josefa Bečváře jsou schopni se postavit vedle jednotek české armády i při těchto náročných cvičeních.