Zélandie je téměř kompletně ponořený kontinent o velikosti asi poloviny Austrálie. Když ho před 23 miliony let pohltily vlny, nad hladinou zůstal jen Nový Zéland, Nová Kaledonie, ostrov Norfolk a několik dalších ostrovů.

Přesto se teď na Zélandii chystá mezinárodní vědecká expedice. Ponořené části kontinentu bude zkoumat 30 vědců na palubě vědecké vrtné lodi Joides Resolution. Na celkem dvouměsíční výpravu se vydávají právě v těchto dnech.

TIP: Země má nový kontinent: Je velký jako Indie a téměř celý je pod vodou

Badatelé budou vrtat v oblasti Tasmánského moře, v hloubkách od 1 do 5 kilometrů. Na každém z vytipovaných míst chtějí proniknout do Zélandie 300 až 800 metrů pod zatopený povrch kontinentu. Jejich cílem je získat vzorky dávných sedimentů, které již miliony let nerušeně spočívají pod mořskou hladinou. Slibují si od nich odpovědi na otázky týkající se pohybu kontinentů a dávného klimatu.

Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) je jednou z druhově nejpočetnějších masožravých rostlin, jichž je více než 170 druhů. Jednotlivé druhy rosnatek se nejčastěji vyskytují v rašeliništi, mokřinách a močálech a mohou se značně lišit jak velikostí, tak tvarem. Mnoho druhů rosnatek je autogamních, takže u jejich květů dochází při uzavření k samoopylení. Jiné druhy se rozmnožují vegetativně pomocí odnoží. Kořenový systém většiny z nich je velmi málo vyvinut a obyčejně slouží pouze k příjmu vody a k ukotvení rostliny v půdě. Pro některé jihoafrické druhy jsou však nejen zásobárnou vody, ale i živin.

TIP: Sekvoje a sekvojovce aneb Mrakodrapy mezi rostlinami

Masožravý způsob obživy si rostlina vyvinula v důsledku nedostatku živin v kyselých biotopech. K rozpuštění polapeného hmyzu přilepeného k chloupkům na listech používá enzymy a z rozložených hmyzích těl získává dusičnany a jiné potřebné látky.

Kvete v pozdním létě bíle a někdy růžově. Květy se podobně jako téměř u všech ostatních masožravých rostlin nacházejí poměrně vysoko nad listy, čímž je zajištěno, že případný opylovač nebude lepkavými plochami chycen. Semínka jsou černá, 1–1,5 mm velká. Květy se otevírají v závislosti na osvětlení a celé květenství se natáčí se v závislosti na poloze slunce na obloze. Rosnatky jsou víceleté a mohou se dožívat i více než 50 let.

V Česku se vyskytují v Krušných horách, na Šumavě, v Jeseníkách, v Orlických horách, v Krkonoších, u Veselí nad Lužnicí a rovněž v Českém lese. Až budete procházet močály, dejte pozor, ať ji nezašlápnete.

Pařížané se v pátek ráno probudili a naskytl se jim šokující pohled na obrovskou „velrybu“ ležící na břehu řeky Seiny. Kytovec byl ve skutečnosti umělecká instalace skupiny nazvané kolektiv kapitána Boomera, jejíž cílem je zvýšit povědomí o životě a ochraně velryb a delfínů. Iluze byla takřka dokonalá.

U příležitosti výročí mise Apolla 11 připravila newyorská aukční síň Sotheby's dražbu vesmírných artefaktů. Mezi 170 nabízenými položkami byl největším tahákem na první pohled obyčejný vak. Ve skutečnosti v něm ale Neil Armstrong před 48 lety dopravil na Zem první vzorky z Měsíce.

Životní nákup

Cenný artefakt koupila v roce 2015 v aukci Nancy Carlsonová a podle všeho to byl životní nákup. Za vak (o kterém si myslela že pochází z mise Apolla 17) zaplatila pouhých 995 $ (zhruba 23 tisíc korun). Později se ale ukázalo, že „pytlík“ nepochází z Apolla 17, nýbrž z mise Apolla 11 a zpátky na Zemi se v něm vezly úplně první vzorky hornin. Tato zdánlivá maličkost pochopitelně hraje ve sběratelském světě zcela zásadní roli.

TIP: Aukce k nezaplacení: Kvůli omylu má NASA z ostudy kabát

Význam artefaktu si pochopitelně uvědomuje i NASA. Agentura vedla s Nancy Carlsonovou dva soudní spory, ve kterých se artefakt snažila získat. V loňském roce ale daly soudy za pravdu Nancy a lunární vak se tak opět objevil na trhu.

V pátek za něj kupec, který si podle aukční síně Sotheby´s nepřál zveřejnit jméno, zaplatil 1,8 milionu dolarů (v přepočtu přes 39 milionů korun). Vak se tak v žebříčku vesmírných relikvií vyšplhal na pomyslný stříbrný stupínek – doposud nejdražším vesmírným artefaktem je návratová kapsle za kterou sběratel v roce 2011 zaplatil 2 882 500 $. Za náramkové hodinky Davida Scotta, který se na Měsíc podíval v roce 1971, zaplatil v roce 2015 jiný sběratel 1 625 000 $.

Přestože jde o rekordní částku, v Sotheby's možná panuje mírné zklamání – těsně se totiž nepodařilo dosáhnout na odhadovanou cenu 2 až 4 miliony dolarů (46 až 93 milionů korun). Naopak Nancy Carlsonová jistě příliš nesmutní.

Vývoj kosmické lodi Orion není úplně jednoduchý. V tomto programu NASA dochází k velkému počtu změn a uštěpační kritici prohlašují, že se za padesát let od programu Apollo kosmické lodě NASA nijak moc nevyvinuly.

Orion měl původně vzlétat do vesmíru na nosné raketě Ares 1. Teď to mají být rakety SLS. Změnily se rozměry lodi, také se podstatně snížil počet členů posádky (ze 6 na 4). Zásadní změnou je i to, že se z původně plánovaného přistávání na souši stalo přistávání na vodě, opět stejně jako v programu Apollo. Přistávání na vodě je ale nutné důkladně nacvičit.

Přistání na moři

Astronauti NASA využili letního počasí a trénují procedury při přistání a vyzvednutí lodi Orion ve vlnách Mexického zálivu. Loď je navržena tak, aby mohla přistát na moři a pak čekat až 24 hodin na vylovení námořními týmy NASA.

TIP: NASA staví novou kosmickou loď. Najde ale pro Orion nějaký pořádný účel?

Během přistání může dojít k různým nehodám nebo poruchám. Astronauti na ně musí být v maximální možné míře připraveni. Posádka by měla být schopná dostat se ven vlastními silami, a pak do bezpečí, aniž by jim pomohli lidé z námořních týmů.

Takový unikát jinde nenajdete: Šest vesnic v nedotčené rumunské přírodě a v nich potomci českých přistěhovalců. Mluví starou češtinou, žijí tak, jak se na našem venkově žilo před dávnými časy, a nejsou závislí na moderních technologiích. Specifická komunita je však v posledních letech v ohrožení – mladí odcházejí a s nimi také mizí naděje na pokračování dvousetleté historie místních Čechů.

Kolik řečí umíš…

Jedna z šesti českých vesnic v Banátu se jmenuje Eibentál. Čechy tam před 190 lety nalákal jistý habsburský podnikatel, který si od císaře pronajal místní lesy a prodával dřevo. Do neosídlené krajiny na východě mocnářství se však nejdřív nikdo nehrnul. Teprve příslib dobrého výdělku a vlastní půdy nakonec přitáhl asi 80 českých rodin.  

Nicméně na místě bylo všechno trochu jinak: Svá pole si osadníci museli doslova „vydolovat“ z lesů a sám podnikatel se brzy vytratil. Lidé tak zůstali ponecháni svému osudu. Rakousko však potřebovalo kraj osídlit a Češi se osvědčili. Dostali proto i jiné výhodné nabídky – třeba úlevy od vojenské služby nebo deset let daňových prázdnin. Naděje na novou budoucnost pak kolem roku 1827 přivedla další české rodiny. 

Češi v místě zdomácněli, ale houževnatě si udržovali svou řeč i kulturu. Doma mluvili rodným jazykem, na trhu rumunsky či srbsky a na úřadech třeba maďarsky. „Za mého mládí všichni starší, kteří tu bydleli, mluvili běžně čtyřmi či pěti jazyky, i když měli třeba jen čtyři třídy školy,“ dodává Josef Kocman, bývalý elektrikář a pamětník, jenž o Eibentálu napsal i knihu. 

Ve velkém za prací  

Zachovat kulturu pomáhali čeští učitelé a kněží. Vesnice se staly katolickou výspou v jinak pravoslavném kraji – i to drželo osadníky pohromadě. Roli hrál ovšem ještě další fakt: „Už od počátku si Češi brali za manželky jen Češky z dalších vesnic,“ vysvětluje Kocman.  

V původně dvanácti osadách žilo na konci 19. století zhruba 8 500 Čechů. Živobytí jim dávaly doly na uhlí a chrom, jenže zejména mladí lidé začali postupem času odcházet. Například vesnice Svatá Helena měla ještě po sametové revoluci 1 200 obyvatel, zatímco dnes jich zbylo asi jen 320. Podle jednoho z osadníků Štěpána Štěpničků se většina vrátila do Čech. 

Velká vlna návratů do domoviny však přišla už po válce, v roce 1947; další odliv pak nastal, když se před 25 lety zavřely tamní doly. Ani dnes nemají mladí v Banátu práci, a odcházejí proto především tam, kde se domluví – do Čech. I od Štěpničkových zamířili do České republiky všichni tři synové. 

Konec, nebo nový začátek? 

Příběh sebevědomého mladíka Tiberiu Pospíšila z Eibentálu je ovšem jiný. Rozhodl se žít tam, kde se narodil. Práci si nehledal, ale vytvořil: Spolu s bratry si otevřel hospodu a začal vozit turisty na vyhlídkové plavby po Dunaji. Mezi svými vrstevníky je přesto pomyslnou kapkou v moři. Lidí tu zkrátka stále ubývá – navzdory faktu, že region nedávno znovu objevili čeští turisté a každoročně se tam koná i Festival Banát, kde hrají kapely převážně z alternativní scény. „Moc naděje na přežití vesnic nevidím – dokud tu nevzniknou nové možnosti výdělku pro mladé,“ uzavírá Josef Kocman.  

Kdysi se lidé domnívali, že jde o boží posly a uctívali je. Dnes jsou ohrožení a chráníme je. Měsíčníci jsou velice zvláštně vypadající gigantické ryby z příbuzenstva čtverzubců a doopravdy připomínají spíše nebeské těleso, které uvízlo v oceánu. Jsou to rozvážní lovci medúz a dalších mořských živočichů širého oceánu.

Až doposud jsme znali tři druhy těchto ryb. Běžného měsíčníka svítivého a další dva druhy. Australští vědci teď ale objevili čtvrtého měsíčníka, navíc po 125 letech. Nový druh dostal jméno Mola tecta, což by bylo možné přeložit jako „měsíčník skrytý“.

TIP: Překvapení v oceánu. Vědci objevili první teplokrevnou rybu

Badatelé tento druh odhalili, když analyzovali DNA od více než 150 měsíčníků z oceánů celého světa. Nově objevený měsíčník není žádný drobeček, může vážit až tunu. Podle toho, co zatím víme, tak tento druh obývá moře jižní polokoule. 

Český král Jan Lucemburský byl středověký rytířem v pravém slova smyslu. Účastnil se honosných turnajů a se stejnou vervou se vrhal vstříc válečným střetnutím. Stěží by však dosáhl úspěchů, kdyby mu po boku nestála vojenská družina.

Kdo mu sloužil

V průběhu více než třiceti let Janových dobrodružných výprav se složení jeho vojska pochopitelně měnilo. Zpočátku, v době sporů s českou šlechtou, tvořili základ družiníci z Lucemburska, případně najatí vojáci z dalších říšských knížectví. O první bitvě u Esslingenu (1316) zbraslavský kronikář píše: „Vedl pak s sebou král ve vojsku málo českých šlechticů, ale vzal si lidi pana Trevírského a také přidružil přemnohé z různých stran Německa.“

Daleko více Čechů a Moravanů už mu stálo po boku o šest let později u Mühldorfu při slavném drtivém vítězství nad Fridrichem Habsburským. Ta se navíc odehrála 28. září, tedy na svátek národního patrona svatého Václava. Tehdy už se tvořila pověst a prestiž rytířského krále a mnozí čeští šlechtici s dobrodružnou povahou neváhali získat vavříny i kořist po jeho boku. Nemáme k dispozici žádný přesný seznam, ale někteří se v Janově družině objevovali pravidelně – například Těma z Koldic patřil k jeho věrným druhům.

Nositelé zvučných jmen

Jiní zase využívali příležitostí, když se jim cíl výpravy zdál lákavý, ať z hlediska prestiže, či kořisti. Najdeme zde jména nejvýznamnějších českých rodů – například Petra z Rožmberka, Bernarda z Cimburka či Jindřicha mladšího z Lipé. Podle smlouvy s králem byli sice povinni sloužit mu vojensky zdarma, ale pouze při obraně země. Výpravy do zahraničí si nechávali platit. Výjimku v tomto směru představovaly křížové výpravy (za svaté tažení se pravděpodobně neplatilo), kde bylo Čechů hodně, protože do Litvy se vyráželo v podstatě od českých hranic.

TIP: Řeč českých králů: Jan Lucemburský nebyl Čechem, nýbrž Evropanem

Méně jich můžeme předpokládat třeba na italském tažení na počátku třicátých let, protože to bylo součástí Janovy západní politiky a vyrážel tam z Lucemburska. Tamní rytíři, které částečně podědil po císařském otci, tvořili další významnou část jeho družiny. Ne že by z nich měl nějakou osobní gardu, ale jako věrný doprovod fungovali. Opět mezi nimi byli tací, třeba proslulý Mnich Basilejský, kteří patřili k jeho věrným druhům. Obecně tedy počítejme družinu česko-lucemburskou doplněnou žoldáky z říše.

Kolik jich bylo

Otázka počtu je složitější nejen kvůli změnám, ale i chybějícím či pochybným číselným záznamům středověkých kronikářů. Víme například, že z 1 800 rytířů (kopí) Bavorova vojska u Mühldorfu, jich Janova družina tvořila významnou část, což může být třeba 500 až 800. Ke Kresčaku dojel Jan prý s 500 kopími. Kopí je jednotka patřící k jednomu těžce ozbrojenému rytíři. Tu mohlo tvořit zhruba 4 až 6 lidí – panošů a méně ozbrojených jezdců, kteří svého pána v bitvě chránili a podporovali ho. To znamená, že v obou významných bitvách mohlo jen Janovo osobní vojsko čítat 2 až 3 tisíce ozbrojených mužů (u Mühldorfu možná ještě více). Na italském tažení jich mohlo být zhruba stejně, na křížových výpravách zřejmě významně více, ale přesné počty se nedochovaly. Ve stovkách kopí se mohla počítat i Janova běžná družina, s níž často cestoval po Evropě za různými diplomatickými a jinými účely.

Rok 1917 byl pro ruské impérium zlomový. Proběhly v něm dvě revoluce - první únorová svrhla cara a druhá říjnová nastolila nový režim. Jedním z důsledků tohoto vnitropolitického chaosu a nestability bylo i zhroucení východní fronty. Rusové nakonec v listopadu toho roku požádali o uzavření příměří, které bylo podepsáno 15. prosince toho roku. Tento snímek zachycující podpis příměří se objevil v mnoha novinách a jiných periodikách po celém světě.

Zleva sedící za ústřední mocnosti: Hakki Paša (Osmanská říše), von Merey (Rakousko-Uhersko), princ Leopold Bavorský, gen. Hoffmann, plk. Gavčev (Bulharsko). Naproti nim seděla sovětská delegace: Lev Kameněv, Adolf Joffe, Anastasia Bizenko, admirál Altfater.

Indický inženýr se rozhodl postavit síle přírody - s pomocí pár trubek se snaží vytvářet miniaturní umělé ledovce. Zní to trochu bláznivě, ale Sonam Wangchuk se svým projektem Ice Stupa (česky „Ledový sloup“) získal prestižní cenu Rolex Award for Enterprise za loňský rok.

Wangchuk pomáhá farmářům v horské oblasti Ladak na severu Indie. Místní lidé zde do značné míry závisejí na jarním tání vody zamrzlé do ledovců, které se ale kvůli globálnímu oteplování zmenšují a ustupují.

TIP: Záchrana ledovce: Ve Švýcarsku plánují obnovit ledovec umělým sněhem

Inženýr proto staví důmyslné systémy trubek, které bez pomocí elektřiny či pump přivádějí vodu z horských bystřin, a za nízkých teplot z této vody vytvářejí ledové sloupy. Ty pak fungují jako miniaturní ledovce, které v teplém období pozvolna roztávají a zásobují obyvatele dále po proudu nezbytnou vodou.