Po onemocnění kapavkou začal Rudolf stále víc pít. Podle Mizzi Kasparové, jedné z jeho posledních milenek, si tím pomáhal při ochabující potenci. „Schopen soulože, jen když se napije šampaňského.“ Tyto a podobné informace kupovali policejní špiclové od paní Wolfové, což byla jakási manažerka luxusních metres. Alkohol samotný však Rudolfovi nestačil a začal brát morfium. Naučil se dávat si podkožní injekce.

Útočiště v drogách

Rudolfova nemoc se projevovala různými příznaky: budila dojem, že je to bronchitida, pak zase revmatismus nebo zánět močového měchýře, Trpěl úpornými bolestmi hlavy a kloubů, když mu lékaři naordinovali rtuťové kúry, dostával astmatické záchvaty kašle a křeče žaludku. Morfium začal doplňovat kokainem. Snažil se sice závislosti zbavit, jenže odvykací svízele ho znovu vrátily do bludného kruhu.

„Nedlouho po propuknutí choroby se odehrála ještě jedna osudová věc,“ píše Petr Hora-Hořejš. „Na jaře roku 1886 si Rudolf naplánoval léčebný pobyt na dalmatském ostrově Lacromě (dnes Lokrum). Štěpánka se ho tam uvolila doprovodit. A právě tam ji Rudolf nakazil. Nelze zpětně zjistit, zda se tak stalo vědomě, z nezodpovědnosti prince, či bezděčně, aniž znal infekční povahu svého onemocnění.“ Rudolf zůstal neustálým čekatelem na císařský titul. Neměl ani syna, a už ani naději na něj. Své manželce způsobil komplikovaný průběh onemocnění kapavkou, kterou ji nakazil, neplodnost.

Práce a zábava? Obojí najednou

Nemocný princ stále sloužil v armádě. Umístili ho do funkce šéfa pěchotní inspekce, aby jezdil od jednoho útvaru k druhému a křížem krážem takřka neustále cestoval zeměmi a provincie monarchie. Byl blízko fyzickému i psychickému vyčerpání. Jeden dvorský úředník vydal toto svědectví: „Korunní princ chtěl pracovat a také mnoho pracoval, a byl současně lačný požitků a zábavy. Proto každá minuta jeho dne byla vyplněna spěchem. Když přišel pozdě večer či v noci domů, věnoval se ještě dlouhé hodiny korespondenci či politickým spisům. Aby se udržel vzhůru, popíjel vychlazené šampaňské smíchané s koňakem a na lůžko se ukládal až o třetí hodině ráno.“

TIP: Melancholik nebo šílenec? Rozporuplný císař Rudolf II.

Morfium, které bral od sedmadvaceti let, mu zpočátku pomáhalo. Vedlejším účinkům se však nevyhnul. Když mu je lékaři přestali dávat, opatřoval si je tajně. Zhubl a zestárl, vzrůstala jeho nervozita a agresivita. Když slavil třicáté narozeniny, byl z něj sklíčený a deprimovaný člověk. Svému zoufalému rozpoložení se rozhodl v noci na 30. ledna 1889 učinit konec. Dějištěm tragédie, která otřásla habsburským domem, se stal lovecký zámeček Mayerling. 

Je tomu již dlouhých 8 let, kdy Spojené státy zažily start astronautů z vlastní půdy. Když se 21. července 2011 posádka raketoplánu Atlantis vrátila zpět, nastalo dlouhé čekání na nový americký systém pro lety do vesmíru. Pro kosmickou supervelmoc, za jakou se Spojené státy právem považují, je to jistě ponižující.

Čekání je ale u konce. Agentura NASA v těchto dnech zveřejnila data startů prvních posádek soukromých kosmických lodí, které se vydají na oběžnou dráhu. Historicky první let astronautů se soukromou společností podnikne SpaceX, následovat bude Boeing.

Dragon a Starliner

Pokud všechno dobře dopadne, tak SpaceX vyšle do vesmíru nosnou raketu Falcon 9 s kosmickou lodí Dragon 2 nejprve v únoru 2018 bez posádky, a pak bude v červnu 2018 následovat první Dragon 2 s lidskou posádkou.

TIP: Nový úspěch SpaceX: Použitá kosmická loď Dragon je opět ve vesmíru

Společnost Boeing plánuje zkušební let kosmické lodi CST-100 Starliner na červen 2018 a první astronauty pošle do vesmíru již v srpnu 2018. Roli nosné rakety se zhostí osvědčený Atlas V. Jak SpaceX, tak i Boeing poletí z legendárního kosmodromu na floridském mysu Canaveral.

Rozkvětu nádherné třímilionové Arménie brání vedle četných vnitřních problémů také fakt, že je vklíněna mezi nepříliš přátelsky naladěné sousedy. S Ázerbájdžánem bojuje desítky let kvůli spornému území Náhorního Karabachu a nad vztahy s Tureckem se dál vznáší přízrak děsivé genocidy z roku 1915. Nebýt neustále přítomného napětí, možná by země prosperovala a ve velkém lákala zahraniční investory i turisty. Nemálo dobrodruhů se tam nicméně vydává již dnes a po krátké návštěvě metropole Jerevan míří na sever: Minou křišťálové jezero Sevan, jež slouží jako oblíbené prázdninové letovisko, a pokračují do Tavuše – jedné z deseti arménských provincií zhruba se 125 tisíci obyvatel. 

Nádherná – a zaostalá

K prvnímu osídlení Tavuše došlo zřejmě již v době kamenné a dnes se díky tamnímu mírnému klimatu, podporovanému hustou říční sítí, jedná o výhradně zemědělskou oblast. Na aleje ovocných stromů narazíte takřka na každém kroku a například městečko Noyemberyan se v létě promění v jeden velký trh, kde prodejci nabízejí lokální zboží všech barev a vůní.

Vedle úrodných nížin však v regionu nechybějí ani pohoří či majestátní rokliny: Zasněžený vrchol nejvyšší hory Murghuz se tyčí do výše 2 993 m n. m. Oblast zkrátka oplývá přírodním bohatstvím, které jí lze jedině závidět – a až tam jednou vznikne důležitá infrastruktura, dokáže snad Tavuš dostát označení „malé arménské Švýcarsko“, jež jí místní hrdě přisuzují. 

Omšelé kouzlo

Za sovětských časů představovala Tavuš vysoce industrializovaný region. Ve správním středisku, dvacetitisícovém Ijevanu, například dlouho fungovala továrna na koberce, která dávala práci stovkám lidí a zásobovala kvalitními výrobky ruský trh. Nedávno však zkrachovala a zavřela své brány, stejně jako mnohé jiné klíčové fabriky – třeba lihovar proslulého koňaku. V roce 2000 se navíc přerušila mezinárodní železniční tepna, jež Tavuš spojovala s okolními státy, což chudou provincii citelně zasáhlo. 

Dominující zemědělský charakter však v podstatě není na škodu. Zatímco města v Tavuši nejsou ničím zajímavá – se svou oprýskanou sovětskou architekturou a betonovými skulpturami, jež nahrazují zeleň –, tajemné vesničky ztracené v kopcích mají své omšelé kouzlo. 

Ani o krok zpět

Poněkud netradiční zážitky vám Tavuš nabídne u hranic s Ázerbájdžánem, kde několik enkláv dokonce zasahuje do sousedního území, a proto je tam cítit silné etnické napětí: Řidiči se na místních křivolakých cestách neustále ohlížejí a takřka za každou zatáčkou očekávají léčku, nepřátelskou palbu nebo „zbloudilou“ raketu. K ostražitosti mají velmi dobrý důvod: Loni v dubnu ve 300 kilometrů vzdáleném Náhorním Karabachu znenadání vzplála několikadenní vlna násilí, jež si pak vyžádala asi čtyři stovky životů – a intenzivní palba se nakonec rozezněla také v Tavuši. 

Pro „pohodlného“ Evropana je podobná situace málo uvěřitelná. Arméni si nicméně na život v neustálém napětí, kdy se křehké příměří může ze dne na den zbortit, zkrátka zvykli. Je dokonce otázkou národní hrdosti nepřenechat nepříteli ani píď území, pro které toho předkové tolik vytrpěli. Když se tedy rozezní sirény, ženy a děti utíkají do krytů, zatímco muži svorně oblékají uniformy a bez váhání jdou bránit hranici. 

Klidná válečná zóna

Pokud si však odmyslíte neustálou hrozbu války, je Tavuš klidným místem s okouzlující přírodou a pohostinnými lidmi. Každá hospodyně umí naplno využít plody z rozkvetlých zahrad a sadů. Návštěvníci si tak mohou vychutnat ovoce v nejrůznějších podobách: sušené, naložené, vařené, kandované – ale vždy vynikající. Gurmáni by rozhodně neměli vynechat spas, tradiční jogurtovou polévku s kroupami, nebo vinné listy s mletým jehněčím zvané tolma či šašlik z grilovaného skopového se zeleninou. Jako příloha se k většině pokrmů podává pověstný arménský chléb lavaš (viz Legenda o plackách). 

Jakmile zaplníte žaludek specialitami arménské kuchyně a zchladíte žáhu poněkud jedovatě vyhlížející, světle zelenou estragonovou limonádou (vyrábí se z pelyňku estragonu, byliny používané už v antických dobách), můžete se vydat objevovat místní kulturní bohatství. V Arménii připadá na jednoho obyvatele nejvíc kostelů a klášterů na světě – a ani Tavuš se nenechává zahanbit. Arménská apoštolská ortodoxní církev tam má mimořádně silný vliv. Prastaré chrámy se proto těší hojné návštěvnosti a neustále se budují nové. 

Ve světě klášterů

V provinciích na severu najdete desítky míst dýchajících mystickou atmosférou, kláštery nicméně hrají prim. Mezi nejnavštěvovanější patří Gošavank poblíž horské vísky Goš, jenž se rozkládá na místě původní stavby, zničené roku 1188 zemětřesením. Sestává se ze čtyř kostelů, dvou kaplí, knihovny, školy a galerie; po obvodu jeho zdí pak stojí opřeny kamenné desky – tzv. chačkary – s vyrytými kříži a dalšími motivy, jež jsou typické pro středověké arménské křesťanské umění. 

Rekonstruovaný klášter Haghartsin schovaný uprostřed lesů zas dovede vykouzlit magickou atmosféru svým masivním dómem, jímž dovnitř proniká kužel světla. A obrníte-li se trpělivostí ke stoupání po zablácené polní cestě ke klášteru Makaravank, bude vám odměnou pomyslný výlet do jiného světa: Už po průchodu kamennou brankou na malé prostranství si budete připadat jako ve snu, vevnitř vás posléze ohromí planoucí svíce, dřevěné sloupy a původní zdobené klenboví. Drobnější a na první pohled méně lákavý je klášter Kirants, i ten však umí překvapit – například svým stářím: Datuje se totiž až do 8. století. 

Malebné doly

Vyplatí se také vyrazit do sousední provincie Lorri, kde se nachází například klášter Akhtala z 10. století: Na jeho stěnách spatříte originální barevné fresky s liturgickými motivy a kromě toho je protkán labyrintem podzemních katakomb, kde se během turecké genocidy několik týdnů skrývaly stovky prchajících arménských vesničanů. V jeho těsné blízkosti pak funguje síť zlatých dolů – u svatostánku na kopci se před vámi otevře pitoreskní pohled na vyhloubené jámy v krajině všude okolo a nákladní vozy odvážející zeminu.

Klášterní komplex Haghpat, s propojeným systémem kaplí, zvonic a modliteben, je pro změnu unikátně zapuštěný do svahu. V některých místnostech vás zaujmou kruhové díry v podlaze, pod nimiž se nachází důmyslný úložný prostor, určený ke skladování a chlazení vína. Poté můžete jen na chvíli spočinout venku na lavičce, upřít oči k obloze a vnímat ticho. 

Za „otce“ kolečkových bruslí považujeme Belgičana Johna Josepha Merlina, který je světu představil v roce 1760. Nadaný a uznávaný vynálezce později mimo jiné v Londýně založil muzeum, kde veřejně demonstroval své důmyslné mechanické výtvory a vylepšené hudební nástroje. Jeho „bruslařské umění“ však podobnou kvalitou neoplývalo. Při prezentaci novinky na maškarním plese v londýnském Carlisle-House jezdil davem a při tom hrál na housle. Nabral ovšem přílišnou rychlost, načež narazil přímo do velkého zrcadla a skončil pořezaný. 

Kolečkové brusle si však nechal patentovat až Francouz Monsieur Petitbled, a to roku 1819 v Paříži. Jeho bota měla dřevěnou podrážku, kožené řemeny a tři kolečka vyrobená ze dřeva, kovu a slonoviny. Vynález dobře fungoval zejména při jízdě vpřed, ostatní manévry byly ovšem oproti dnešním bruslím o poznání složitější, ne-li nemožné.

Severně od Brna se vypíná nepřehlédnutelný Babí lom, který převyšuje moravskou metropoli o 330–370 metrů. Červené devonské sedimenty zde popustily uzdu kamenné fantazii a vytvořily úchvatnou lokalitu, jejíž genius loci dýchá z každičkého milimetru.

Kouzlo Moravského Švýcarska

Výrazný skalní hřeben, který se tyčí nad Lelekovicemi, již drahný čas přitahuje pozornost výletníků. Koneckonců to dokládají zažloutlé fotografie dam v dlouhých šatech a v kloboučcích a džentlmenů v redingotech a cylindrech před skalními útvary. Kdysi tu stávala dřevěná Merhautova rozhledna, Ripkova vyhlídka (na jižním vrcholu) a Wiesnerova chata (u Bukové studánky). Babí lom byl pro svou vyzývavou krásu nazýván Moravským (či Brněnským) Švýcarskem a jeho neobyčejnou krásu určitě pociťoval i básník Petr Bezruč, který zde s přáteli vždy 1. listopadu zapaloval svíčky za mrtvé kamarády.

Dodnes se udržuje tradice novoročních výstupů na Babí lom, která se datuje od konce 70. let 20. stol. Již mnohem dříve, v roce 1884, ale pěl na toto místo ódu K. Gartner v článku Der Babylom bei Brünn: „Morava sice není zemí, kde citrony kvetou a i bez zhlédnutí Brna lze klidně zemřít. Kdo zamíří svůj pohled z Brna k severu, všimne si modrého, všechny své sousedy převyšujícího vrchu kuželovitého tvaru, mohutně se vypínajícího nad běžnou úroveň krajiny – Babylomu.“

Rozmarná fantazie přírody za pomoci mrazu, eroze a vichru vytvořila z devonských sedimentů bizarní panoptikum miniaturních věží, skalních útvarů, útesů a stěn. Pokroucené borovice dotvářejí magickou atmosféru a zanášejí poutníkovu fantazii do říše japonských akvarelů.

Babylon jmen

Záhada kolem názvu Babího lomu vyvolávala řadu dohadů. Dříve se předpokládalo, že tak bylo pojmenováno místo, kde se „lámaly baby“ – starobylé kultovní idoly starých Slovanů – ale tato hypotéza byla již dávno odborníky opuštěna. Souběžně s názvem Babí lom nesla lokalita i jméno Babylon a v 15. století je jí dokonce říkalo Kozí hřbety.

V německém průvodci (Führer durch Brünn und Umgebung) z roku 1912 se dočteme: „Když jsme se rozhlíželi z brněnského Špilberku, upoutal nás zvláště Hexenstein (Kámen nebo Skála čarodějnic) – Babylom. Znovu a znovu se proměňuje vzhled tohoto lesa. Ze slunečného, protepleného přechází do zachmuřeného a temného houští a téměř hrůzný šepot z něj vycházející naznačuje blízkost Kamene čarodějnic. Cesta prudce stoupá, až náhle stojíme před vzhůru se tyčícími skalními kolosy – skalnatý hřbet Babylomu byl dosažen. Ten krásný Babylom, jenž je obklopen kouskem romantiky, zvláště k večeru, když modrá mlha zahalí lesy, údolí i rovinu, nebo vůbec v noci, kdy klamavé světlo měsíce se mihotá nad skalami a dává jim strašidelný nádech. Lidská fantazie zabydluje pak tu skalní divočinu postavami noci čarodějnic a představuje si celý čarodějnický rej.“ Podobné zajímavé úvahy kolem zmatku místních jmen však přenechejme etymologům, my se spokojíme s možností odhalit něco z fyzické krásy Babího lomu.

Dlouhá cesta ke kráse

Pásmo devonských sedimentů je v námi popisované oblasti mezi Svinošicemi a Ivanovicemi dlouhé sedm kilometrů. Na zemský povrch však výrazně vystupuje jen na Babím lomu, který ve svém nejvyšším bodu dosahuje výšku 562 m n. m. Tato cenná a vzácná lokalita zaujímá plochu 23,39 hektaru a od roku 1980 je přírodní rezervací.

Vývoj hřebene Babího lomu je dlouhý. Začal už někdy při vrásnění na konci prvohor, ale podstatnou dobou pro vývoj oblasti bylo především období mladších třetihor, kdy na okraj českého masívu „zaútočily“ horniny vrásnících se Karpat. Posledním, avšak klíčovým, obdobím byly starší čtvrtohory v době ledové. Tehdy země promrzala do hloubky 100–150 metrů. Ve skalách byl navát sníh upěchovaný vichrem. Ten se při tání měnil v led, který trhal a tvaroval skály.

Křídla na vrcholu skal

Na nejvyšších místech hřebene spadají k východu výrazné strmé skály. Právě na těchto místech se dochovaly poslední fragmenty reliktních borů. Všude jinde převažují duby s příměsí habru a ojedinělými buky.

Skalní plotny, jako by promyšleně a záměrně uložené kyklopským stavitelem, vytvářejí průrvy, úchvatné skalní útvary i skalní okna. Roztodivné skalní sestavy mají pochopitelně svá jména – najdete zde Ztracené skály, Paraple, Panenské skály, Ploutev, Velkou šikmou věž, Křídla a mnoho dalších. Mezi skalami trčí torza vývratů a jako hadi se proplétají plazící se kořeny. Z hřebene se okouzlenému poutníku otevírá řada nezapomenutelných výhledů na předpolí Českomoravské vrchoviny.

Rozhledna a nenápadný potomek

Na jižním okraji hřebene byla zásluhou lelekovického rodáka MUDr. Rudolfa Albrechta vystavěna v letech 1959–61 rozhledna, kterou projektoval ing. arch. M. Korvas. Z plošiny patnáctimetrové rozhledny, na kterou vede třiačtyřicet schodů, se otevírá takřka kruhový výhled. Návštěvníci se mohou kochat pohledem na Českomoravskou vrchovinu, Velký Lopeník, Drahanskou vrchovinu, Chřiby, Bílé Karpaty či Pavlovské vrchy. Několikrát do roka, zejména při zimní inverzi, je odtud vidět na sta kilometrů daleko, takže lze prý dohlédnout až na čtyři horské skupiny Východních Alp.

Impozantní hřeben Babího lomu má svého utajeného „levobočka“. Asi 350 metrů od Poslední skály se můžete s devonskými křemennými slepenci setkat ještě jihozápadně od Záhumenní v Lelekovicích. Skalky ovšem nepřesahují výšku jednoho metru.

Místo pro stromy i zvířata

Babí lom ovšem není jen místem nevšední kamenné krásy. Zároveň jde o významnou a vyhledávanou botanickou lokalitou, která poutala pozornost přírodovědců již od konce 19. století. Stačí nahlédnout do díla Moravská květena, jejíž autoři Oborny, Formánek a Polívka věnovali Babímu lomu několik hutných stran. Floristický výčet zdejších druhů by byl nekonečný, proto vyberme pouze několik nejvzácnějších druhů, kterými lokalita oplývá – lilie zlatohlavá (Lilium martagon), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), jedle bělokorá (Abies alba), jilm horský (Ulmus glabra), růže plstnatá (Rosa tomentosa)…

TIP: Rezervace Maštale ve Východních Čechách aneb Labyrinty kamenných poutníků

Ani z hlediska české fauny není Babí lom nezajímavý. Zastihnete zde převážně běžné druhy plazů, savců i ptáků. V posledních letech tady několikrát opakovaně zahnízdil krkavec velký (Corvus corax), zatímco dříve hnízdící výr velký (Bubo bubo) na lokalitě v současné době patrně pouze loví. Výhled z babího lomu si zřejmě oblíbil i čáp černý (Ciconia nigra). V okolí se vyskytuje srnčí i černá zvěř, loví zde lišky a po potravě slídí i jezevec.

Mnozí vysocí velitelé RA napsali po válce paměti, v nichž shodně uvádějí, že Stalinova linie po roce 1939 přišla o svou výzbroj, protože byla přemístěna do opevnění u nové hranice.

Předchozí část: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice (1)

Georgij Žukov ale naopak píše, že k odzbrojování pevností rozhodně nedocházelo a že jednoduše „průběh válečných akcí na začátku války neumožnil plně uskutečnit zamýšlená opatření a patřičně starých opevněných prostorů využít“.

Nekvalitní beton a neprofesionální přístup

Hlavním faktorem selhání pevností byl zřejmě lajdácký a amatérský přístup nejen při umisťování jednotlivých bunkrů, ale též při jejich budování. Při výstavbě často docházelo k excesům, jako byl například případ jednoho z bunkrů tiraspolského OP v Moldavsku, jenž měl vyrůst přímo uprostřed zavlažovacího kanálu, vyhloubeného teprve v roce 1931.

Samotná výstavba rovněž neprobíhala zrovna ukázkově. V letech 1938–1939 inspekce pevností zjistila, že do bunkrů se instalovala jen asi třetina potřebného počtu děl. Kvůli pozdnímu dodání plánů se ve sledovaném (kyjevském) prostoru nacházelo jen 13 dokončených objektů z 91. Stavělo se z nekvalitního betonu, nezřídka dokonce bez ocelového vyztužení. Bunkry měly stěny často až o 15 cm tenčí, než jak stálo v projektech.

Udivený nepřítel

Takových hlášení existovala celá řada. Představitelé NKVD, zástupci pěších a dělostřeleckých jednotek RA proto považovali dané stavby za zcela nezpůsobilé pro vedení jakýchkoli bojů. Nová inspekce se na obou liniích uskutečnila nedlouho před německým útokem – v dubnu a květnu 1941. Hlášení se od těch prvních příliš nelišila:

„Stav mechanismů je takový, že jsou neschopné palby. Tankové věže jsou nasazeny na tankových korbách zakopaných do země a místy lajdácky zabetonovaných. V takto provedených zařízeních není nic zajištěno k přebývání posádek.“ O tom, že už se nestihlo vše napravit, svědčí další významné hlášení, tentokrát od nepřítele. Na štábu 20. armády došlo 17. července 1941 k výslechu německého ženisty, poručíka Böhma, zajatého při bojích u Orši. Při výslechu řekl toto:

„Naše rota měla za úkol zablokovat a zničit betonová opevnění na staré hranici. (…) Měli jsme skvělý výcvik v rámci postupu spolu s motorizovanými a tankovými jednotkami. (…) Svůj úkol jsme ale nemohli splnit, protože nebylo co plnit: namísto mohutných opevněných linií, s nimiž se počítalo, jsme narazili jen na zanedbané betonové stavby, které často ani nebyly dokončeny. (…) Když na nás některé palebné body vůbec začaly střílet, snadno se daly obejít za terénními vlnami. (…) Dlouho jsme nemohli uvěřit, že tohle má být ta nepřekonatelná linie staré hranice.“

TIP: Hitlerovo Vlčí doupě v polských lesích: Velitelství pro válku se Sovětským svazem

Dlužno dodat, že i přes neuvěřitelné nedostatky dokázaly některé body OP klást tuhý odpor. Například karelský OP tvořil základ obrany Leningradu až do června 1944 a kyjevský OP od začátku července do 19. září 1941 bránil Kyjev. Koneckonců i Molotovova linie podél nových hranic se bránila: posádky některých pevnůstek grodněnského, rava-ruského a přemyšlského OP odolávaly nepříteli dva týdny. Vojáci přitom mnohé bunkry opustili až tehdy, když jim došly zásoby a hrozilo obklíčení z křídel. Nic to však nemění na tom, že Wehrmachtu ve snadném prolomení Molotovovy a Stalinovy linie velmi pomohl typický sovětský šlendrián už při jejich výstavbě.

Už od devadesátých let minulého století se říká, že se kvalita spermatu mužů vyspělých zemí zhoršuje. Vědci ale docházeli k rozporuplným závěrům a stále nebylo jasné, jak to vlastně je.

Mezinárodní tým teď ale v rozsáhlém výzkumu zpracoval data celkem 185 vědeckých studií a detailně analyzoval změny ve spermatu mužů v čase. Badatelé dospěli k přesvědčivému závěru, že za období mezi lety 1973 a 2011 poklesl průměrný počet spermií u mužů vyspělého světa o 59 procent.

Nešlo přitom o náhlý pokles. Spermie ubývají postupně, v průměru o 1,6 procenta ročně. O mužích z méně rozvinutých zemí není dostatek údajů, ale zdá se, že i zde je situace podobná, snad jen s pomalejším tempem.

Jaké to bude mít dopady na budoucnost lidstva? Žádnou katastrofu nečekejte, technologie umělého oplodnění fungují velmi dobře a spermií je stále ohromný nadbytek. V USA dokonce zaznamenali pokles nechtěných rodičovství, k němuž zřejmě nižší počet spermií přispívá.

TIP: Nové hrozby: Virus zika možná zmenšuje varlata a snižuje plodnost u mužů

Vědci se ale obávají příčin tohoto poklesu množství mužských spermií. Pravý důvod totiž stále neznáme a možná vysvětlení jsou jedno horší než druhé – od změn v organismu kvůli životnímu stylu až po celosvětové znečištění látkami, které narušují činnost hormonů.

Ještě před 18 lety trvala cesta přes kaňon oddělující čínské provincie Jün-nan a S’-čchuan více než tři hodiny. Pokud měl člověk štěstí. Obzvláště během jarních měsíců, kdy se řeka Jinsha měnila v rozbouřený živel, mohla cesta zabrat i několik dnů.

Masivní prosklená střecha sice může vypadat jako značný dobrovolný zásah do soukromí, nicméně uprostřed drsné severské krajiny se nejspíš tolik „obdivovatelů“ vašeho života nenajde. Zcela prosklený domek pojmenovaný House NA postavili japonští návrháři ze společnosti Sou Fujimoto Architects přímo v centru Tokia.

Strom ze skla

Třípatrovou budovu tvoří bíle natřené ocelové rámy, mezi nimiž je uchycena řada plošin propojených dřevěnými schodišti nebo jen volným prostorem. Na vyšší „stupně“ se tak dá vystoupat, ale i vyšplhat, a autoři proto o konstrukci hovoří jako o stromu.

TIP: Život v kontejneru: I z vyřazených kontejnerů se dá vytvořit útulný domov

„Kouzlo našeho ‚stromu‘ spočívá v tom, že nesestává z uzavřených místností, ale naopak z propojeného společného prostoru,“ vysvětluje zakladatel firmy Sou Fujimoto. „Přebývat v takovém domě znamená moderní návrat k životu, jaký vedli naši předci, když ještě nevládli Zemi,“ dodává. A pokud přece jen nechcete, aby vám v noci někdo viděl do ložnice, stačí jednoduše zatáhnout závěsy.

O tom, že obliba jógy stále stoupá, svědčí celá řada jejích nově se rodících odnoží. Už jsme si zvykli na pivní jógu, u níž se během zaujímání jednotlivých pozic (ásán) popíjí zlatavý mok, nebo na nahou jógu, při které se odkládá oblečení. Poslední novinkou, jež dobývá USA, se stala tzv. kozí jóga. Provozuje se na farmách a při cvičení se mezi lidmi promenují guinejské trpasličí kozy: Sem tam vyskočí cvičencům na záda, žmoulají jim vlasy či vousy a olizují tváře. Údajně jim přitom pomáhají udržovat rovnováhu a samozřejmě představují i vítané povyražení.