Lebky Tyrannosaura rexe i některých příbuzných druhů jsou často narušeny různými rýhami či otvory. Jedná se snad o následky zranění či zuřivých soubojů s jinými tyranosaury? Vědci dlouho tápali. Teprve v roce 2009 se podařilo zjistit, že mechanická poškození vznikla úplně jinak – působením bakteriální nebo parazitární infekce. 

Děravé lebky

Nová teorie se opírala o studium lebky „obřího“ exempláře Tyrannosaura rexe, který byl objeven v Jižní Dakotě a dostal jméno Sue (viz Obr mezi dravci). Jeho hlava vykazovala četná „poškození“ zejména v oblasti spodní čelisti, deformace však vědci považovali za stopy po kousnutí jiným tyranosaurem nebo za následky chronického bakteriálního onemocnění, tzv. aktinomykózy, jež způsobuje lokální záněty. Rozsáhlá analýza fosilií ovšem odhalila podobná poškození u deseti dalších exemplářů, a pomohla nám tak utvořit si lepší představu o původu deformací. 

Výsledkem je zjištění, že celé populace tyranosauridů mohly být zamořeny parazitickými prvoky podobnými současnému druhu bičenka drůbeží. Nezvané organismy se přitom mohly šířit kousnutím při mezidruhových zápasech o teritorium či o samice, konzumací nakažené kořisti, a snad i občasným kanibalismem. 

Smrt vyhladověním

Nemocným tyranosauridům se v lebce – zejména ve spodních čelistech – utvářely působením prvoků tzv. erozivní otvory, které však neodpovídají běžnému „bojovému poškození“. Objevovaly se jak jednotlivě, tak ve skupinkách a měly různý tvar i velikost: Jejich průměr se pohyboval od několika milimetrů až po centimetry. V okolí deformací se navíc měnil povrch kosti, a právě tato zvláštnost pomohla při pátrání po příčině otvorů v čelisti Sue. 

Zpočátku se za původce děr považovala bakteriální infekce druhu Actinomyces bovis. Jelikož však zmíněné parazitární onemocnění známe spíš u savců a v případě současných archosaurů (krokodýlů a ptáků) nebylo ještě pozorováno jeho působení, které by ovlivnilo kosti, nezdála se taková diagnóza příliš pravděpodobná.   

Když se však během výzkumu přihlédlo k životu ptáků, kteří mají k tyranosauridům ze současné fauny nejblíž, objevila se podobnost mezi úkazy na lebkách dávných tvorů a projevy tzv. trichomonózy. Zmíněné onemocnění způsobuje právě parazitický prvok bičenka drůbeží, přenášený zejména holuby a hrdličkami, přičemž k častým hostitelům patří kur domácí a krocan, ale také dravci, kteří mírumilovnější ptáky loví. Bičenka může vyvolat nebezpečné změny v horní části ptačího trávicího ústrojí, obzvlášť v zadní části zobáku, jícnu a ve voleti. Jejím působením dochází i k výrazným změnám na kostech zobáku, jež se velmi podobají deformacím na dolní čelisti tyranosauridů. Následkem infekce vzniká série otvorů s hladkými okraji; zduření a deformace, jež ji doprovázejí, pak znemožňují příjem potravy a postižený živočich umírá hlady. 

Šance na přežití

Epidemie této parazitární infekce mohly na konci křídové periody (před 66 miliony let) oslabit populace dávných ještěrů natolik, že byli náchylnější k celkovému vyhynutí – obzvlášť pokud přihlédneme k agresivitě tyranosauridů a k faktu, že se infekce šíří pokousáním. 

Absolutní jistotu, že za deformacemi lebek skutečně stojí prehistorická parazitární infekce, asi nebudeme mít nikdy – přestože je v tomto případě tvarová podobnost otvorů v čelistech zcela zřejmá. Každopádně je zjevné, že se nebezpečná onemocnění nevyhýbala ani dravým dinosaurům, o nichž často uvažujeme jako o neporazitelných vládcích dávné Země.

Vědci pozorovali velice mladou protohvězdu a jako první zmapovali magnetické pole, které ji obklopuje. Podle nich mohla podobně vypadat i vznikající Sluneční soustava před 4 a půl miliardami let.

Astronom Charles L. H. Hull z centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysicsv Cambridge a jeho kolegové k pozorování využili radioteleskopy soustavy ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile. Zamířili je na protohvězdu Ser-emb 8 ze souhvězdí Hada, která je od nás vzdálená asi 1 400 světelných let.

Rozcuchané magnetické pole

Ser-emb 8 je hvězda, kterou právě pozorujeme ve stádiu zrodu. Hroutící se mračno kosmického materiálu je zkoncentrované natolik, že se v něm může zažehnout hvězdná termonukleární reakce.

TIP: Radioteleskopy ALMA vystopovaly dramatický hvězdný ohňostroj

Radioteleskopy ale ALMA přinesly jeden nečekaný obrázek. Protohvězdu obklopuje magnetické pole, které je mnohem méně intenzivní a méně uspořádané, než si odborníci u protohvězdy představovali. Jeho siločáry jsou chaoticky zašmodrchané a připomínají tak extravagantní účes.

Pobřeží Pacifiku na severu Spojených států je pod útokem. V ohromných množstvích se tam objevily ohnivky, za normálních okolností poměrně vzácní mořští živočichové. Víme toho o nich velice málo. Jsou tak záhadné, že se jim přezdívá „mořští jednorožci“.

Ačkoliv na to ani trochu nevypadají, ohnivky jsou vlastně naši vzdálení příbuzní. Patří k pláštěncům, svérázné skupině strunatců, kteří často žijí v podobě bizarních kolonií na dně oceánu nebo v mořské vodě.

TIP: Pozor, již přicházejí! Severovýchod USA brzy zaplaví miliardy cikád

V posledních letech se ohnivky občas objeví ve velkých počtech a nikdo přesně neví proč. To, co se ale teď děje na severozápadním pobřeží USA, je prý naprosto neuvěřitelné. Náhle se tam zjevilo ohromné množství ohnivek, miliony a miliony jedinců. Přesnou příčinu ohnivčí invaze vědci neznají. Podle některých by mohlo jít (jako ostatně v dalších podobných případech) o další z důsledků rostoucích teplot v oceánech a globální změny klimatu. 

Některé druhy orchuidejí se ovšem vyskytují i v mírném pásmu a malá část druhů dokonce zasahuje až k polárnímu kruhu, a to jak na severní tak na jižní polokouli. 
Orchideje jsou vývojově mladá čeleď a tak v současnosti stále vznikají nové druhy, a to i v Evropě. Řada z evropských druhů je vázaná na tradičně obhospodařovanou kulturní krajinu s pastvinami a loukami. Za jejich rozšíření a rozvoj mohl člověk, který pro ně v historické době vytvořil příhodné podmínky. Dnes ale intenzivní zemědělské hospodaření a znečištění přírody těmto rostlinám nepřeje, a tak jsou v přírodě stále vzácnější.

TIP: Baobaby aneb Pozapomenutí králové sucha

Evropské orchideje mají, vyjma známého střevíčníku pantoflíčku, pouze drobné květy, jejichž krása a svébytnost vynikne teprve při pohledu zblízka. V Čechách roste kolem 70 taxonů vstavačovitých rostlin (orchidejí) a toto je tedy jen malá ochutnávka celé škály.

Střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus)

Velikost: až 45 cm
Doba květu: květen až červen
Rozšíření: Evropa, Asie až po Sachalin a Koreu
Rozšíření v ČR: roztroušeně od nížin do podhůří
Ekologie: listnaté lesy, křovinaté porosty zvláště na vápencích a opukách
Ochrana: v ČR silně ohrožené, status CITES A

Vemeníček zelený (Coeloglossum viride)

Velikost: až 30 cm
Doba květu: květen až červenec
Rozšíření: střední a severní Evropa, Asie a Severní Amerika, Island
Rozšíření v ČR: roztroušeně od podhůří do hor
Ekologie: louky, světlé lesy, vřesoviště na kyselých půdách
Ochrana: v ČR silně ohrožené, status CITES B

Tořič včelonosný (Ophrys apifera)

Velikost: až 40 cm
Doba květu: červen až červenec
Rozšíření: Britské ostrovy, střední Evropa, Středomoří, Malá Asie, Krym, Kavkaz
Rozšíření v ČR: jižní a střední Morava
Ekologie: výslunné travnaté a křovinaté stráně, středomořské křoviny, lesostepi
Ochrana: v ČR kriticky ohrožené, status CITES B

Okrotice červená (Cephalanthera rubra)

Velikost: až 60 cm
Doba květu: květen a červen
Rozšíření: jižní, střední a východní Evropa, Malá Asie, severní Afrika
Rozšíření v ČR: roztroušeně od nížin do podhůří, většinou na vápencích 
Ekologie: světlé listnaté lesy, lesostepi
Ochrana: v ČR silně ohrožené, status CITES B

Vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia)

Velikost: až 50 cm
Doba květu: červen až červenec
Rozšíření: Evropa, severní Afrika, v Asii roste na východ po Himálaje
Rozšíření v ČR: roztroušeně od nížin do podhůří
Ekologie: louky, staré sady, světlé humózní listnaté lesy
Ochrana: v ČR ohrožené, status CITES B

V USA vznikla poptávka po plamenometných tancích nejdřív u jednotek námořní pěchoty bojujících ve specifických podmínkách pacifických ostrovů pokrytých hustou džunglí. Japonští obránci často kladli fanatický odpor v dobře opevněných pozicích, odkud je dokázaly většinou pouze plameny spolehlivě vypudit. V těchto bojích také vzniklo několik improvizovaných montáží vrhačů ohně na lehké tanky M3 Stuart.

Po zkušenostech s jejich nasazením pak došlo k výrobě 24 kusů M3A1 Satan, který měl místo původního 37mm kanónu namontovaný plamenomet Ful Mk.V Ronson s dosahem 70 m. Jeho instalace ale omezila otáčení věže na 180° a kvůli malým rozměrům vozidla nesl satan málo zápalné směsi.

Satan, Sherman a M67

Vyrobené kusy se dostaly k 2. a 4. praporu námořní pěchoty USA (USMC), se kterými se účastnily vylodění na Saipanu v červnu 1944 a na Tinianu o měsíc později. Jejich osádky si je ale příliš neoblíbily. Přestavba na plamenometný stroj potkala i nejrozšířenější druhoválečný americký tank M4 Sherman, u něhož ohňomet putoval na místo původního děla.

Těchto verzí se vyrobilo 70 kusů a osm z nich v únoru 1945 bojovalo na Iwodžimě v řadách 713. praporu USMC. Mimořádně se osvědčily i při útocích na bunkry a podzemní kryty při invazi na Okinawu o dva měsíce později. Do výroby se dostala rovněž verze shermanu se 105mm houfnicí a dlouhou hlavní plamenometu umístěnou vpravo vedle ní. Kvůli nádrži se zápalnou směsí ale tento obrněnec vozil jen 20 granátů. Do druhoválečných bojů však již nezasáhl.

Bojového nasazení se naopak dočkal M4 Crocodile, vzniklý montáží plamenometu a taženého vozíku se zápalnou směsí britského původu, převzatého ze stroje Churchill Crocodile. Původní 75mm kanon ve věži zůstal. Čtyři ze šesti vyrobených tanků poté šly k 2. obrněné divizi, která je použila v bitvě v Hürtgenském lese na přelomu let 1944–1945. Jejich osádky si tyto stroje ale příliš nezamilovaly kvůli problémům s průchodností vozíku a obavám ze zásahu do něj.

Praxe však ukázala, že přívěs-nádrž nevybuchuje ani po zásahu dělostřeleckým granátem. Zájem americké armády o plamenometné obrněnce po konci války sice opadl, ale námořní pěchota si jejich význam nadále uvědomovala. Proto vyvíjela verzi tanku M48 Patton, označenou jako M67 s novým výkonným plamenometem účinným do 200 m namísto původního 90mm děla. Osádka se skládala jen ze tří mužů a obrněnec proto mohl vézt 1 500 litrů zápalné směsi. Tanky bojově nasadil 3. tankový prapor USMC, působící od roku 1968 ve Vietnamu, kde díky dosahu zášlehů úspěšně likvidovaly nepřátelské pozice v husté džungli.

Příliš krátký dostřel

Sověti pokračovali ve výrobě plamenometných OT-34/85 i po roce 1945. Když se na montážních linkách ocitly nové T-54, velení si vyžádalo vývoj ohňometné verze OT-54. U ní zůstal také zachován 100mm kanon se zásobou 19 nábojů a místo původního kulometu zaujal nový plamenomet ATO-1/460. Prototyp tohoto stroje se zrodil v květnu 1951, jeho sériová výroba běžela v letech 1955–1959 a dala vzniknout 110 kusům. Na výrobních linkách je pak nahradil TO-55, zařazený k armádě v lednu 1960.

TIP: Tanková munice: Výbušninou a ocelí proti pancíři

Podobal se svému předchůdci, měl ale zásobu granátů pro kanon zvětšenou na 25 kusů a výkonnější plamenomet ATO-200 s dosahem 200 m. Tento poslední sériově vyráběný plamenometný tank z ruské výzbroje zmizel až v roce 1993. I když se samotné T-54 a T-55 vyvážely do mnoha států východního bloku i do rozvojových zemí, plamenometné verze se exportu nikdy nedočkaly. Logicky – dosah ohňometů již nešlo dál zvětšovat, zatímco moderní protitankové řízené střely dokáží obrněnce spolehlivě likvidovat na čím dál větší vzdálenost a s rostoucí přesností. Tím se historie plamenometných tanků uzavřela.

V rozpínajícím se vesmíru jsou vzájemné kolize mezi galaxiemi poměrně běžné. Pohled do nitra systému ARP 299 ale odhaluje vesmírný supermix.

Systém ARP 299 se nachází v souhvězdí Velké medvědice, asi 140 milionů světelných let od Země. Jeho součástí jsou dvě galaxie – IC 694 a NGC 3690, které jsou ve stadiu slučování. Tento hvězdný mix ale není jedinou ingrediencí v tomto vesmírném mixu.

Nová data z rentgenové observatoře Chandra odhalila, že systém ARP 299 je doslova prošpikován vysoce zářivými zdroji. Astronomové jich zde napočítali hned 25, přičemž 14 z nich svým výkonem patří mezi tzv. ultrasvítivé rentgenové zdroje, označované jako ULX (ultraluminous X-ray sources).

Většina galaxií se přitom může pochlubit maximálně jedním ULX zdrojem a například v Mléčné dráze nebyl ULX objeven žádný. Předpokládá se, že ULX jsou kombinací hvězdy a neutronové hvězdy, nebo černé díry.

Bílé jahody představují ceněnou pochoutku na japonském trhu s luxusním ovocem. Ve skutečnosti existuje několik bílých odrůd, za tu vůbec nejdražší je považována odrůda Shiroi Houseki.

Sladké bílé zlato

Tuto speciální odrůdu bílých jahod vyšlechtil na své farmě v Karatsu zhruba před čtyřmi lety Yasuhito Teshima. Tento japonský pěstitel strávil několik let křížením různých odrůd, než se mu podařilo vyprodukovat velké jahody, které jsou bílé na povrchu i uvnitř.

Tajemstvím jeho bílého drahokamu je omezení slunečního záření, které v ovoci produkuje antokyany – ve vodě rozpustné pigmenty barvící plody do červena (nebo například v případě květů pomněnek do modra). Podle Teshimy nemá barva vliv na samotnou chuť – bílé jahody jsou sladké a velmi lahodné.

Stejně jako většina exkluzivních produktů, jsou i speciální bílé jahody pořádně drahé – japonský pěstitel svou lahůdku nabízí jednotlivě za 10 dolarů (přibližně 235 korun), případně v omezených malých baleních za 40 dolarů (940 korun).

Při plánování dovolené měla loajálním pracujícím pomoci instituce Kraft durch Freude (Radostí k síle), která byla součástí jediné povolené „odborové“ organizace Deutsche Arbeitsfront (Německá dělnická fronta). Vznikla v listopadu 1933 a v jejích pobočkách po celé říši pracovalo přes 100 000 zaměstnanců. Hlavním úkolem všech programů KdF bylo odstranit sociální rozdíly a vytvořit pocit sounáležitosti, jinými slovy stvořit velké německé národní společenství, v němž měl mít každý bez ohledu na společenský původ a příjem stejné právo na zotavenou a oddych.

Nástroj propagandy

Organizace KdF, která nabízela přístup k dosud buržoazním privilegiím, měla posílit představu, že režim usiluje o beztřídní společnost ve smyslu národně socialistického lidového společenství. Zvláštní důraz se kladl na posilování patriotismu a tradic. Nacisté pochopitelně akce KdF náležitě propagandisticky využívali k vytváření dojmu, jak skvěle se starají o německého dělníka. Ve skutečnosti ale režimu šlo hlavně o udržení klidu ve společnosti, zvýšení výkonu dělníků bez výraznějšího nárůstu mezd, tedy o zintenzivnění válečných příprav. Cynická prohlášení o „ukončení třídního boje“ v Německu nemohla zakrýt fakt, že třídní a majetková nerovnost zůstala zachována.

Organizace KdF usilovala taktéž o zpříjemnění pracovišť, například zařizovala kantýny, sportoviště nebo zelené plochy, a především nabízela velmi rozsáhlý volnočasový kulturní program. Ačkoliv nebylo jednoduché nadchnout dělníky pro umění, do roku 1938 navštívilo divadelní představení, hudební festivaly, koncerty, putovní umělecké výstavy, večery v krojích nebo přednášky přes 38 milionů lidí. Nutno poznamenat, že se často jednalo o bezplatné a zároveň povinné akce, takže dělníkům ani nic jiného nezbývalo.

Sport a cestování

Sportovní oddělení KdF mělo v kompetenci posilování těla německého lidu. Sport, který byl již před založením organizace KdF oblíbenou volnočasovou činností, hodlali nacisté nyní stejně jako jiné aktivity řídit a kontrolovat. Současně zpřístupnili drahé druhy sportu, například jízdu na koni, plachtění nebo tenis chudším lidem, kteří si dosud nemohli dovolit platit vysoké členské příspěvky. V olympijském roce 1936 se přes sedm milionů osob účastnilo sportovních kurzů. V Berlíně tehdy nedaleko hlavního olympijského stadionu vzniklo „městečko KdF“, které „každému příslušníku německého národa“ umožnilo navštívit olympijské hry.

Nejpropagovanější „službu“ německému lidu však představoval zájezdový program KdF, jenž byl vzhledem k výjimečnému postavení této organizace na trhu i velmi výdělečnou činností. Oddělení Cestování, pěší turistika a dovolená se proto na obratu KdF podílelo celými 80 %. Kromě výhodných krátkodobých a víkendových zájezdů organizovala KdF také delší cesty po Německu a do zahraničí. Největší popularitě se těšily lodní zájezdy do Norska, Itálie, Řecka a na ostrov Madeira. 

Úpadek organizace

Do roku 1939 prodala KdF asi 43 milionů zájezdů, převážně jednodenních. V létě téhož roku skončila její zlatá éra. V důsledku zvýšených příprav na válku s Polskem byly zastaveny námořní plavby i železniční zájezdy, aby se uvolnily kapacity pro vojenské transporty. Kancelář tedy začala místo toho nabízet turistické výlety a večerní akce. Bývalá volnočasová instituce se stala pomocnou organizací, která podporovala válku a posilovala vůli německého obyvatelstva dále bojovat. 

Jakou cenu mají Prachovské skály v Českém ráji? A kolik „stojí“ třeba takové slovenské Tatry? Australská společnost Deloitte Access Economics se pokusila vyčíslit hodnotu svého kulturního pokladu – známého Velkého bariérového útesu, kterému v důsledku klimatických změn hrozí, že brzy zcela zanikne.

Hodnota útesu je podle Deloitte 56 miliard amerických dolarů, což je v přepočtu zhruba 1,29 bilionu korun. Pro srovnání – rozpočet České republiky pro rok 2017 počítá s příjmy 1,25 bilionu korun. 

Památka, která je i součástí kulturního dědictví UNESCO, zároveň australské ekonomice přináší 64 tisíc přímých a nepřímých pracovních míst a ročně generuje příjmy ve odhadované výši 6,4 miliardy dolarů (147 mld. korun). Velký bariérový útes je tak podle Deloitte větším zaměstnavatelem než telekomunikační gigant Telstra, australská letecká společnost Qantas, Australská národní banka nebo celé odvětví těžby ropy a zemního plynu v Austrálii.

Velký bariérový útes umírá 

Velký bariérový útes se dlouhodobě potýká s rostoucí teplotou oceánů, které jsou podle odborníků důsledkem klimatických změn. Vyšší teplota znamená blednutí korálů a jejich postupné umírání. Severní třetina Velkého bariérového útesu zahrnující 700 kilometrů od Port Douglas až k Papui-Nové Guinei zaznamenala v loňském roce nejhorší blednutí a následné ztráty korálů. Na čtvrtině nejvíce zasažených útesů byly zaznamenány ztráty korálů 83 až 99 procent.

TIP: Unikátní video: Velký bariérový útes pohledem mořské želvy

Úplně první známý incident hromadného bělení korálů prožila bariéra v roce 1981. Ve stejném roce se korálový útes dostal na seznam světových přírodních památek UNESCO. Charlie Vernon, vedoucí Australského oceánografického ústavu, ve své londýnské přednášce z roku 2009 předpovídal, že koncentrace oxidu uhličitého bude v roce 2025 znamenat pro bariéru smrt.

Podle profesora Terryho Hughese z Australské rady pro výzkum a Univerzity Jamese Cooka jde o největší vymírání druhů v rámci světového přírodního dědictví UNESCO, a jedno z největších krátkodobých hynutí vůbec.

Známe to z vlastní zkušenosti: Neúspěch, špatná zpráva nebo jen nepříliš dobrý oběd v restauraci k agresivnímu sdělení, e-mailu či negativnímu hodnocení v současném internetově propojeném světě téměř vybízejí. Zmíněné „upuštění páry“ však podle vědců žádné ozdravné účinky nemá – právě naopak. 

Psycholog Brad Bushman z Ohio State University prováděl experiment s tímto zaměřením již v roce 2002. Testoval při něm 600 studentů, kteří na rozčilující událost reagovali různě: Někteří se rozzlobili a vyvolali hlasitou diskusi, další přemýšleli, zda sami nepochybili, jiní naopak nedělali nic a nechali problém „vyšumět“. Podle běžné představy měli mít studenti, kteří dali svému hněvu volný průchod, nejlepší pocit. Ve skutečnosti však nakonec uvedli, že jsou rozzlobení a podráždění, zatímco nejlépe se cítila skupina, jež nedělala nic. 

TIP: Chvilka na vychladnutí: Norové krotí internetové diskutéry

Úskalí vylévání hněvu na internetu spočívá podle Bushmana v tom, že takové zprávy často píšeme bezprostředně, z pohodlí domova a jakoby „ošáleni“ tím, že je nikdo nebude číst. Přímá konfrontace naopak vyžaduje fyzickou přítomnost obou stran, a než se s danou osobou setkáme, stačíme mnohdy vychladnout. Studie z roku 2013 pak ukázala, že lidé, kteří si pravidelně vylévají zlost on-line, jsou celkově náchylnější k hněvu a v důsledku se například chovají bezohledněji při řízení.