1. Černé díry mají singularitu

Představte si nekonečně malý bod, enormně hmotný a nekonečně hustý. To je singularita

Podstatou každé černé díry je gravitační singularita, alespoň podle převládajících teorií. A právě singularita může za všechny podivnosti, jež se se zmíněnými objekty pojí. Jde o bod v centru černé díry, v němž gravitační pole a další veličiny dosahují nekonečných hodnot. Z rovnic vyplývá, že nerotující černá díra by měla mít singularitu v podobě jednoho bodu, rotující černá díra zase ve tvaru prstence. V obou případech by však měla singularita dosahovat nulového objemu, nekonečně velké hustoty a měla by obsahovat veškerou hmotu černé díry. Kdyby někdo padal do nerotující černé díry, nemohl by se po překročení horizontu událostí nijak vyhnout pádu do singularity. Slapové síly by ho roztáhly jako nudli a singularita by ho rozdrtila do nekonečné hustoty. Nakonec by se celková hmota černé díry zvýšila o hmotu pozorovatele.

Jenže – vyskytuje-li se někde ve fyzikální teorii singularita, znamená to, že je tam problém a že něco chápeme špatně. Singularity rozvracejí rovnice, fyzici je nemají rádi a bohužel ani obecná teorie relativity ani kvantová mechanika si se singularitou černých děr nevědí rady. Snad by mohla pomoct kvantová teorie gravitace, ta však zůstává v nedohlednu. 

2. Černé díry obklopuje horizont událostí

Po překročení horizontu událostí už není cesty zpět. Ani pro světlo

Obecná relativita ohraničuje černé díry horizontem událostí, přibližně kulovitou plochou v časoprostoru, za kterou působí natolik silná gravitace, že nepustí ze svého dosahu ani světlo. Úniková rychlost je zde totiž vyšší než rychlost světla, tudíž se o dění za horizontem událostí nemůžeme nic dovědět.

V bezprostředním okolí černé díry dochází ke gravitační dilataci času. Pro člověka pozorujícího z bezpečné vzdálenosti nějaké těleso mizející v černé díře by se jeho pád neustále zpomaloval, s tím jak by se objekt blížil k horizontu událostí. Z hlediska pozorovatele by zmíněnému tělesu trvala cesta nekonečně dlouho, takže by horizontu událostí vlastně nikdy nedosáhlo. Všechny procesy, k nimž by na tomto objektu docházelo, by se pro člověka vně černé díry zpomalovaly a případné vyzařované světlo by rudlo a temnělo. Mluvíme o tzv. gravitačním rudém posuvu, a pokud takové těleso dosáhne horizontu událostí, vnějšímu pozorovateli navždy zmizí.

Naopak případný „nezničitelný“ pozorovatel, jenž by klesal do černé díry, by si ničeho podobného nevšiml. Čas by mu ubíhal normálně a následně by překročil horizont událostí, přičemž by vůbec nemohl zjistit, kdy k tomu došlo – z lokálních pozorování to totiž není možné určit. 

3. Singularita může být nahá

Nahá singularita se neschovává zbaběle za horizontem událostí – a mohli bychom ji tak pozorovat

Nacházejí-li se černá díra a její singularita uvnitř horizontu událostí, nelze je přímo pozorovat, neboť odtud neunikne ani světlo. Co kdyby však existovala gravitační singularita bez horizontu událostí? Fyzici jí přezdívají nahá singularita, a pokud doopravdy existuje, znamená to, že by bylo možné pozorovat gravitační kolaps velké hvězdy nebo podobného objektu do tělesa s nekonečnou hustotou. Potíž je v tom, že obecná relativita nedokáže předpovědět osud časoprostoru v blízkosti gravitační singularity. 

Nahé singularity jsou pro obecnou relativitu dokonce natolik problematické, že jejich existenci v našem vesmíru vylučuje hypotéza kosmické cenzury, podle níž nebyla nahá singularita k vidění od Velkého třesku. Někteří příznivci smyčkové kvantové gravitace se však domnívají, že by nahé singularity přece jen mohly v našem kosmu existovat – nikdo je dosud nepozoroval, ale totéž přece platí i pro horizont událostí. Osud nahých singularit tak zřejmě opět vyřeší až kvantová teorie gravitace. 

4. Černé díry nemají vlasy

Informace o hmotě, která tvoří černou díru, představují jakési „vlasy“. A nenávratně mizí za horizontem událostí

Astrofyzici se denně zabývají věcmi daleko za hranicemi nejbujnější představivosti a stali se z nich mistři metafor. Ačkoliv to tedy zní zvláštně, podle převládajících názorů černé díry skutečně nemají vlasy. Z rovnic obecné relativity plyne, že černé díry lze popsat pouhými třemi z vnějšku pozorovatelnými vlastnostmi: hmotou, elektrickým nábojem a momentem hybnosti. Všechny ostatní informace o hmotě, která utváří černou díru nebo do ní spadla, představují ve zmíněné metafoře ony „vlasy“ – a nenávratně mizí za horizontem událostí. Proto černé díry nemají vlasy. 

Uvedená představa přežívá už dlouho, i když se ji čas od času někdo pokusí zpochybnit. Černé díry by prý mohly mít vlasy v případě, že by časoprostor sestával z více rozměrů nebo by obecnou relativitu sesadila z trůnu jiná teorie gravitace.

5. Černé díry vymysleli v 18. století

Obecně zažitý mýtus, že otcem černých děr je Albert Einstein, se nezakládá na pravdě 

Otcem černých děr není Albert Einstein, přestože stvořil obecnou teorii relativity, v jejíchž rovnicích se černé díry skrývají. Nicméně idea těles tak hmotných, že z nich neunikne ani světlo, je o dost starší. Pokud víme, poprvé se o nich zmínil anglický filozof a přírodovědec John Michell v dopise, který roku 1783 adresoval výstřednímu britskému přírodovědci Henrymu Cavendishovi. O „temných hvězdách“ psal také v roce 1796 matematik Pierre-Simon Laplace, pak se však na více než sto let z fyziky vytratily, protože nebylo jasné, jak by mohla gravitace ovlivňovat světlo.

Vztahem mezi pohybem světla a gravitací se na začátku 20. století zabýval právě Einstein ve své obecné relativitě. V listopadu 1915 představil rovnice gravitačního pole, které už počátkem roku 1916 vyřešil astrofyzik Karl Schwarzschild, načež z jeho řešení vykoukly černé díry. Nejprve se jim říkalo zamrzlé hvězdy neboli frozen stars. O „černých dírách“ psala v této souvislosti poprvé novinářka Ann Ewingová ve svém článku z počátku roku 1964, a poté co se o nich v roce 1967 zmínil na fyzikální konferenci teoretický fyzik John Wheeler, zapustil fantastický termín definitivně hluboké kořeny.

Image

Čtěte také

Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů (2)

V dnešní době je k mání spousta různých probiotických výrobků. Pivo mezi nimi doposud chybělo. Důvodem je i to, že takzvané hořké chmelové kyseliny v pivu brání růstu a přežívání bakterií. Singapurským vědcům se toto omezení podařilo obejít a uvařili kyselé pivo, v němž může žít probiotická bakterie Lactobacillus paracasei L26. Nové „zdravé“ pivo prý dokáže zlepšit imunitu a trávení.

TIP: Pivo s chmelem je nejen hořké, ale i dobré pro játra

Odborníci se stále dohadují, jestli jsou probiotika vlastně prospěšná zdraví anebo ne. Na trhu se ale pro takové pivo jistě najde prostor, takže není vyloučeno, že se s něčím podobným brzy setkáme i u nás.

Před vypuknutím první světové války se muselo Rakousko-Uhersko potýkat s v mnoha ohledech nelehkou situací. I přes národnostní spory a politické aféry však byla mnohonárodnostní středoevropská říše tradičně chápána jako státní útvar stabilizující tento prostor a chránící jej před mocenskými ambicemi Německa na západě a Ruska na východě. Nikdo nečekal, že osudný sarajevský atentát odstartuje konflikt, který povede k zániku habsburského panství. 

Nečekaná válka

Samotná následníkova smrt u veřejnosti příliš emocí nevyvolala. František Ferdinand nebyl zrovna oblíben, takže státní instituce a noviny si odbyly „povinné“ truchlení a celá záležitost tím v podstatě skončila. Lidé litovali spíš jeho zavražděnou ženu a tři děti, ze kterých se stali sirotci.

TIP: Muž plný rozporů: Jaký vlastně byl František Ferdinand?

Ani houstnoucí mezinárodní atmosféra široké vrstvy obyvatel příliš nevzrušovala a všeobecně se mělo za to, že nakonec dojde k uklidnění situace. Vždyť takových harašení zbraněmi už proběhlo v uplynulých letech víc. Všichni ještě měli v živé paměti rakousko-uherskou anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Tehdy to také vypadalo na válku, ale nakonec k ní nedošlo.

Jeden z pamětníků vzpomínal na horké letní dny července 1914 takto: „‚Nebude z toho nic‘, říkali si naši lidé a nevšímali si novinových zpráv, které mluvily o nótách, poradách, konferencích a podobných událostech. ‚Nechť konferují, jenom když není vojna‘, s úsměvem povídali si sousedé a spěchali na pole za pilnou prací.“

Jenže tento optimismus byl předčasný. Rakousko-Uhersko předalo Srbsku ultimátum záměrně koncipované tak, aby bylo v podstatě nesplnitelné. Po neuspokojivé odpovědi z Bělehradu podepsal František Josef večer 25. července rozkaz k částečné mobilizaci osmi armádních sborů. Jelikož ale byla sobota, mobilizace fakticky začala až v pondělí 27. července. O den později vypověděli Rakušané Srbům válku. Následně došlo k řetězové reakci a původně zamýšlený lokální konflikt přerostl během pár dní ve střet celoevropského rozsahu.

Hladce a bez reptání

Jak na nečekaný vývoj situace zareagovala veřejnost? O částečné mobilizaci se dozvěděla nad ránem 26. července jednak z tisku, a potom také z vyhlášek vylepovaných na všech veřejných místech. Kolem plakátů s výrazným nadpisem Vyhláška o částečném vyzvání a svolání c. k. domobrany se tvořily hloučky kolemjdoucích, kteří vzrušeně diskutovali o nenadálém zvratu událostí. Vše potom dovršila druhá císařova vyhláška o všeobecné mobilizaci, publikovaná 31. července.

Přesto mnozí stále nevěřili, že dojde ke skutečné válce. Týkalo se to hlavně prostých vojáků, jejichž myšlenky vystihl branec Rudolf Štuc z Mladé Boleslavi: „I přes mobilizaci a celý válečný neklid nevěřili jsme přece ještě v možnost války a doufali jsme, že pouhým zařinčením zbraněmi bude konflikt vyřízen.“ O tom, jak katastrofální rozměry nakonec válka bude mít, nemohl samozřejmě nikdo předem tušit.

Většina lidí si navíc vůbec neuměla představit, jak vlastně taková válka ve skutečnosti vypadá. Vždyť poslední vojenský konflikt vedlo Rakousko s Pruskem a Itálií v roce 1866, a ten už pamatoval jen málokdo. Přes stísňující pocit však branci nastupovali ke svým jednotkám bez reptání a mobilizace probíhala hladce. Nahlas se s protesty ozvalo jen pár jedinců, kteří však nenalezli žádné pochopení. Když například tajemník Českoslovanského svazu kovodělníků v Praze Josef Krombholz brojil proti uposlechnutí mobilizačních vyhlášek, lidé ho přerušili výkřiky: „Mlčte, nechceme Vás slyšet!“

Krátká vlna nadšení

V prvních dnech po vyhlášení války se v Rakousku-Uhersku vzedmula vlna válečného nadšení podobná té, jaká probíhala například v sousedním Německu. Konflikt přivítali hlavně politici, důstojnický sbor armády, mnoho příslušníků inteligence a většina novinářů. Pro ně bylo vyhlášení války Srbsku důkazem, že Rakousko-Uhersko je stále ještě „schopno činu“. V ulicích měst probíhaly různé manifestace na podporu válečného úsilí a jejich účastníci se srocovali před významnými pomníky či velitelstvími různých vojenských jednotek. V Praze se takové akce konaly hlavně u pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí. Přitom bylo slyšet volání „Sláva“ a lidé zpívali rakouskou hymnu Zachovej nám Hospodine i Kde domov můj.

Mezi účastníky však bylo více Němců, než Čechů. Nejhalasněji se pak projevovali zastánci všeněmecké koncepce, tedy sjednocení všech německy mluvících zemí do jednoho celku. Obyvatele mohly vést k účasti na podobných shromážděních různé důvody. Řada z nich prostě podlehla celkové psychóze té doby a také propaganda v tisku udělala své. Jiní prostě jen chtěli „být přitom“.

TIP: Atenát na Františka Ferdinanda d´Este: Událost, která odstartovala konec monarchie

Pro tehdejší dny byly charakteristické také některé až hysterické projevy. Různí snaživci například začali odstraňovat nápisy v „nepřátelských jazycích“, takže mizelo cokoliv psaného francouzsky či anglicky. Mnoho obchodníků raději rychle přejmenovalo své podniky. Ruská kavárna v Praze na Vinohradech se nyní stala Národní kavárnou, název Café Français na Příkopech změnil pohotový majitel na Café Austria. V ulicích začal hon na příslušníky cizích národů a každou chvíli byl někde zadržen člověk v podezření, že se jedná o srbského, ruského, anglického nebo kdovíjakého špióna. Zahraniční lázeňské hosty v Karlových Varech musela dokonce ochránit policie, aby nebyli napadeni běsnícím davem.

Když v létě 1914 vypukla první světová válka, žádná z armád své muže nějakými, alespoň proti střepinám odolnými doplňky na uniformách nechránila. Řada soukromých firem si díru na trhu uvědomovala a přicházela s více či méně realistickými návrhy ochranných oděvů, avšak vzhledem k vysoké ceně neměly tyto novinky šanci dostat se do výbavy běžného vojáka.

Od nákrčníku po humří krunýř

A tak s prvními oficiálními pokusy chránit personál přišlo až během konfliktu britské letectvo. Důstojníci RAF si uvědomovali, že osádky bombardérů Jeho Veličenstva ohrožuje palba ze země. Kulky a šrapnely si vybíraly krvavou daň, ale pancéřovat letouny se slabými motory technicky nešlo. Každý kilogram navíc znamenal buď snížení výkonů, nebo únosnosti výzbroje. A tak se Britové rozhodli místo letadel „opancéřovat“ samotné letce.

V roce 1915 započaly testy ochranných ocelových plátů ne nepodobných jakési novodobé zbroji. Oblek však omezoval letce v pohybu natolik, že se bojového nasazení nedočkal. Do výroby nakonec prošel pouze „nákrčník“ z propletených vrstev hedvábí a bavlny zpevněných pryskyřicí, jenž kryl krk a ramena pilota. Pořizovací náklady nicméně umožnily vzniknout jen omezenému počtu kusů. Ve druhé polovině války se přece jen dostalo i na britské pěšáky a některé útvary obdržely primitivní balistické vesty.

Armáda jich ovšem nakoupila tak málo, že stačily pro vybavení pouhých 2 % vojáků. Postupně vznikly tři typy lišící se hmotností a odolností. Nejtěžší vesta sestávala z plechů všitých mezi vrstvy látky a nosila se obvykle přes uniformu, střední verze se skládala z menších kovových čtverců uchycených k podkladu z plátna. Nejlehčí varianta odpovídala „nákrčníku“ letectva. Žádný z modelů, které prosluly coby Dayfield Body Shield, se ale příliš neosvědčil. Nejtěžší verze vojáky neúměrně zatěžovaly, zatímco lehké je chránily spíše symbolicky.

S „brněním“ experimentovali též Francouzi, kteří zkoušeli k helmám Adrian připevnit ocelové clony. Kvalitnější ochrany se ve druhé polovině roku 1916 dočkali někteří němečtí císařští vojáci, a to v podobě „humřího krunýře“ z niklových plátů. Pro klasické pěchotní jednotky se ukázal jako příliš těžký, proto se vyrobené kusy uplatnily především u vojáků častěji bojujících ve statických pozicích, například u kulometčíků.

Nezapomnělo se ani na elitní úderné Sturmtruppen, které fasovaly ocelové kyrysy Sappenpanzer. Hlavní plát chránil hruď a ramena, menší pláty upevňované koženými řemeny i třísla a břicho. Sturmtruppen ale brnění nosily do boje jen málokdy, neboť při jejich překvapivých výpadech do nepřátelských zákopů neúměrně snižovalo pohyblivost.

Pro pěchotu i letectvo

Za druhé světové války se do čela vývoje opět postavili Britové. Již v roce 1940 navrhovala vládní Rada pro lékařský výzkum zavedení dvou verzí ochranného oděvu – lehčího pro pěchotu a těžšího pro obsluhy protiletadlových či námořních děl. V následujícím roce začal vývoj vesty z ocelových plechů s příměsí manganu, jež měla krýt životně důležité orgány. Zkoušky prokázaly, že nový model podstatně méně omezuje pohyb než krunýře z Velké války, a armáda převzala několik tisíc kusů.

Pozadu nechtěly zůstat ani Spojené státy, avšak výsledky práce jejich inženýrů dlouho nepřinášely praktický efekt. Teprve roku 1944 začala sériová výroba hned několika modelů, např. T34 či T39. Američané jako první zkusili do vest integrovat laminát na bázi skelných vláken, přičemž takto vyztužené modely se uplatnily v závěrečných bojích s Japonci. V omezené míře zavedla neprůstřelné vesty i Rudá armáda. Z několika testovaných verzí se výroby i nasazení dočkal model SN-42 (stalnoj nagrudnik 1942). Kyrys sestával z dvojice lisovaných ocelových plátů a chránil trup i třísla před kulkami do ráže 9×19 mm. „Brnění“ přišlo vhod úderným oddílům v městských bojích včetně Stalingradu, ale pro nasazení v otevřené krajině se nehodilo.

Pokračování:
Od oceli po kevlar (2): Historie a současnost neprůstřelných vest

Druhého července 2013 panovalo v kazašské stepi příjemné letní ráno. V 8:38 místního času však klid pod oblačným nebem narušil hřmot 53metrového obra – rakety Proton M. Nosič zažehl šest motorů na prvním stupni a zamířil k obloze s třemi novými družicemi pro ruskou obdobu GPS: navigační systém GLONASS.

Fatální chyba

Jenže raketa se záhy začala naklánět doleva a poté doprava. Za okamžik už byla v horizontální poloze, načež přešla do střemhlavého pádu a nakonec se z její špičky odlomil adaptér se satelity. Havárii završila děsivá exploze, když nosič – natankovaný stovkami tun pohonných látek – dopadl zpět na kosmodrom. Hlavní složku paliva v prvním stupni navíc tvořil silně toxický nesymetrický dimethylhydrazin. Celý let trval asi jen půl minuty.

Okamžitě zavládly obavy o životy ruských techniků, kteří běžně sledují start zblízka a necelou minutu po něm vyrážejí v automobilech zabezpečit vypouštěcí komplex. Havárie si však naštěstí nevyžádala žádné zranění či oběti na životech.

Jak se později ukázalo, její příčinou byly zmatečné signály z navigačních senzorů, na jejichž základě řídicí počítač korigoval neexistující odchylky. Jeden technik totiž některé z těchto senzorů nainstaloval do patřičných slotů vzhůru nohama! Nestal se však hlavním viníkem neštěstí: Jeho práci měli zkontrolovat tři další lidé v továrně i na kosmodromu, k čemuž zjevně nedošlo. 

Celosvětově klesající počet obojživelníků je přičítán predátorům, konkurenci, nemocem, lidskému faktoru, ztrátě a poškození přirozeného prostředí, znečištění přírody, invazivním druhům a klimatickým změnám. „Během posledních sto let došlo k obrovským změnám a obojživelníci se nedokážou vyvíjet dost rychle na to, aby s nimi drželi krok,“ vysvětluje profesor zoologie na Oregon State University Andrew Blaustein. „Propustná kůže a vystavení jak vodním, tak suchozemským problémům pro ně znamená nutnost čelit dvojité pohromě. Na savce, ptáky ani ryby probíhající změny nedopadají tak tvrdě jako na obojživelníky – tedy alespoň prozatím.“

TIP: Metamorfózy studených obojživelníků aneb Rodinný život žab

Někteří vědci se domnívají, že Země prochází obdobím masivního vymírání živočichů podobnou pěti dalším, které proběhly v dávné minulosti. A obojživelníci jsou v úbytku populací na prvním místě. Některé studie odhadují, že rychlost jejich vymírání je asi dvěstěkrát rychlejší než průměrný úbytek jiných druhů. Snahy pochopit, proč ubývá tolik obojživelníků, se doposud zaměřovaly vždy jen na jednu příčinu – plísňová onemocnění, invazivní druhy, UV záření apod. Všechny tyto problémy ovšem mají svoji váhu a celkový stav obojživelných populací lze pochopit jen tehdy, když se zváží všechny příčiny dohromady.

Jedním z příkladů může být plíseň Batrachochytrium dendrobatidis, která byla označena za důvod kolapsu mnoha žabích populací na celém světě. Nicméně v některých populacích nezpůsobuje tato plíseň po řadu let žádné potíže až do doby, kdy populace dosáhne prahu vymření. A zatímco plíseň narušuje elektrolytovou rovnováhu kůže, bojují žáby s dalšími patogeny, které tak mohou mít nejrůznější dopad. Co žáby nakonec zabije je kombinace těchto na sobě nezávislých patogenů. Fakt, že obojživelníci žili na Zemi již před 400 miliony lety – tedy ještě před dinosaury – a všechny změny zatím ustáli, naznačuje, že současné změny v životním prostředí jsou větší než kdykoli předtím.

Verdun Hayes údajně koketoval s myšlenkou tandemového seskoku již od svých 90 let, manželka o něj však měla příliš velký strach a odmítla ho pustit. Jelikož ji ovšem Verdun přežil, mohl si nakonec poněkud hořkosladce svůj sen splnit: Ve věku 101 let a 37 dní nasedl do letadla a z výšky 4,5 km nad zemí pak skočil.

TIP: Syrová vejce a samota: Nejstarší žena světa prozrazuje recept na dlouhověkost

Stal se tak nejstarším parašutistou v dějinách, a navíc si prý adrenalinový kousek náležitě užil – dokonce se nechal slyšet, že by si ho klidně zopakoval. Na obligátní otázku ohledně dlouhověkosti přitom odpověděl: „Hlavně byste neměli zapomenout dýchat.“

Touha poznávat daleké země je stará jako lidstvo samo. Toto poznání přitom nemusí mít se skutečnou realitou mnoho společného... Společně s cestovateli, obchodníky a námořníky se tak do civilizovaného světa dostávají také informace o neobvyklých tvorech, které je možné ve vzdálených krajinách a hlubokých mořích spatřit. Cestování je v minulosti určeno jen dobrodruhům či vyvoleným. Většina posluchačů si tak musí vystačit se svou a vypravěčovou fantazií. A jak známo, fantazie je bezbřehá.

Bestie i obludy dob minulých

Stejně bezbřehá je i obliba bestiářů, ve kterých jsou skutečné i neskutečné bytosti popsány a vyobrazeny. Libuje si v nich zvláště středověk, který má slabost pro nejrůznější obludnosti. Mnohé bestiáře se dočkají celé řady vydání a čtenáři je přímo hltají! Nikdo nepochybuje o skutečné existenci bazilišků, trpaslíků, vlkodlaků či mořských oblud. Že byl tehdejší člověk naivní a nechal si leccos nakukat? Není se co divit.

Vždyť kdo slyšel pouze z vyprávění o slonech či dracích, nosorožcích nebo jednorožcích, nerozpozná, který z těchto podivných tvorů je reálný. Stejně žádného z nich na vlastní oči nikdy neuvidí. Vysvětlujte pak zbožnému měšťanovi, že draci neexistují! Vždyť s jedním bojoval už svatý Jiří, jak nám popisuje Bible. A navíc, v dávné minulosti žili na zemi tvorové, před kterými by i sedmihlavá saň prchala v hrůze. Nemohl některý z nich přežít? Tuto otázku si přece pokládáme dodnes, a i když nám bestiáře mohou připadat úsměvné, najdeme v nich mnohé ze skutečného života. Ať už vnějšího či vnitřního.

Na každém šprochu…

Většina bájných tvorů, které bestiáře popisují, je z dnešního pohledu skutečně dílem bujné fantazie. U mnohých z nich bychom však našli reálný základ v přírodních procesech, které si lidé v minulosti nedokázali vysvětlit. Původ pradávných příšer můžeme hledat už v pravěku v animismu a totemismu. Tyto přednáboženské směry ostatně přetrvávají u mnohých domorodých kmenů dodnes. Šaman, který na sebe při obřadu údajně bere podobu zvířete, nemá daleko k představě vlkodlaka či upíra.

V nejrůznějších příšerách nachází velké zalíbení už antika. Mnohé z fantazií antických autorů se odrážejí v díle Naturalis Historia, které sepsal Plinius Starší začátkem našeho letopočtu. Kromě řady výmyslů představuje shrnutí antického vědění o přírodě. Ze čtvrtého století pochází řecké dílo s názvem Physiologus, které se do středověké Evropy dostává ve století devátém. Pojednává o zvířatech reálných i fantastických bytostech, rostlinách a drahých kamenech.

Jejich vlastnosti jsou upraveny v duchu středověké křesťanské morálky, což je další z rysů tehdejších bestiářů. Nesou v sobě určité morální poselství. Najdeme v zde i kapitoly o bazilišcích, dracích či kentaurech. I v knize Historiae animalium shromáždil Konrad Gesner dosavadní vědění o zvířatech včetně těch, která žila v nedávno objevené Americe. Nechybí v ní ani bájný jednorožec.

Za vším hledej Homéra

Většina bestiářů, které ve středověku vycházejí, je souhrnem děl předchozích autorů. Inspirací jsou i díla krásné literatury. Například Homérova Odysseia, ve které se ithacký král Odysseus na své cestě z Trojské války setká s vílami, jednookými obry a nejrůznějšími pozemskými i mořskými nestvůrami. Oblíbená jsou také dobrodružství arabského námořníka Sindibáda z Pohádek tisíce a jedné noci. Ten při svých plavbách naráží na velrybu, která vypadá jako ostrov, ptáka Noha či okřídlené lidi. Důležitou složkou bestiářů jsou také barvitá vyobrazení podivných stvoření. Počte si v nich tak i ten, který právě čtenářským uměním neoplývá.

Konec 19. století se ve Francii i na celém starém kontinentu nesl v duchu průmyslové revoluce, s níž přišly netušené možnosti. V roce 1900 se v Paříži uskutečnila Světová výstava oslavující úspěchy končícího století a jedním z jejích hlavních trendů se stalo – v Evropě stále oblíbenější – jízdní kolo. Na popularitě získávaly také cyklistické závody, mezi nimiž dominovala především extrémní trasa z Bordeaux do Paříže. Dnes bychom ji nazvali jednodenní klasikou, jenže vítěz prvního ročníku strávil na trati přes 26 hodin!

Mezitím však Francií zmítala Dreyfusova aféra, v níž byl židovský důstojník křivě obviněn ze špionáže pro německé císařství. Na dva tábory se rozdělila nejen veřejnost, ale také redakce největšího sportovního deníku Le Vélo, přičemž rozkol nakonec vedl k založení konkurenčního plátku L’Auto. A protože se novinka nesetkala s očekávaným zájmem čtenářů, padlo rozhodnutí dostat ji do širšího povědomí pořádáním etapového závodu kolem Francie – a tak vznikla Le Tour de France.

Utrpení na dvou kolech

Prvních 144 odvážlivců odstartovalo 31. května 1903 a během následujících šesti dní absolvovali závod, který se současné Tour de France skoro v ničem nepodobá. Každý den ujeli přes 400 km na těžkých kolech bez přehazovačky a jakékoliv vnější pomoci, odkázáni pouze na svůj výkon a dovednosti. Místo superlehkých dresů z prodyšných materiálů se potili v těžkých svetrech či kabátech. Na hlavách neměli aerodynamické přilby, nýbrž apartní hučky. Ti nejlepší trávili v sedle kolem 18 hodin denně: výjimku nepředstavovaly starty za úsvitu a noční návraty.

Hrdinou prvního ročníku se stal Maurice Garin, který ovládl tři z šesti etap a do Paříže dorazil s neuvěřitelnou průměrnou rychlostí 25,7 km/h. Mezi zúčastněnými přitom panovaly obrovské rozdíly – poslední závodník projel cílovou páskou až o 64 hodin a 22 minut později. Dnes by k ničemu podobnému dojít nemohlo: každou etapu totiž uzavírá auto, tzv. zameták, a sbírá největší opozdilce, kteří tím v klání končí.

Už s druhým ročníkem však odstartovala i série skandálů okolo Tour. Z vítězství se opět radoval Maurice Garin, jenže o titul záhy přišel. Spolu s dalšími jedenácti jezdci jej diskvalifikovali za podvádění: v průběhu závodu se totiž svezli vlakem či auty. Dodatečně byl tedy vítězem prohlášen Francouz Henri Cornet, který dosud drží titul pro nejmladšího favorita – triumfoval ve svých dvaceti letech.

Odkázáni sami na sebe

Ačkoliv už v prvních letech pořádání Tour existovaly přehazovačky, vedení závodu jejich montování na kola zakazovalo. I ta nejprudší stoupání proto borci překonávali typickým kolébavým způsobem s velmi těžkým převodem. Bicykly dále nesměly mít kovové ráfky, protože se organizátoři báli nadměrného přehřívání brzd ve sjezdech a následných pádů v důsledku odlepených plášťů. Jezdilo se tedy na dřevěných ráfcích a toto nařízení bylo zrušeno až v roce 1937.

Největší rozdíl oproti dnešku však představoval zákaz jakékoliv vnější pomoci. Zatímco v současnosti se o špičkové jezdce stará řada techniků, lékařů či masérů a závody doprovází kolona týmových vozů, průkopníci cyklistiky museli všechny role zvládnout svépomocí. Jezdili proto například omotáni náhradními dušemi.

Vznikla tak mimo jiné celá řada historek, z nichž povstali i hrdinové. Eugène Christophe se zúčastnil Tour de France v roce 1913 a dokončil ji na sedmém místě. V průběhu celý závod vedl a jako první se dostal na legendární horu Tourmalet. Ve sjezdu mu však praskla vidlice, a veškeré naděje na dobré umístění se tudíž rozplynuly. Bojovný Christophe přesto došel pěšky do nejbližší vesnice, vyhledal tamní kovárnu a vidlici si sám opravil. Ještě před koncem etapy předjel čtyři závodníky a finišoval s pouhou čtyřhodinovou ztrátou na vítěze. Protože mu ovšem při opravě šlapal měch kovářův osmiletý syn, dostal jezdec v cíli desetiminutovou penalizaci za cizí pomoc.

Bez drog to nešlo

Jakkoliv se mohou zdát počátky etapové cyklistiky romantické, námahu na Tour de France nebylo možné přežít bez podpůrných látek. Slovo „doping“ v té době nikdo neznal, a tak jezdci své utrpení potlačovali mnoha způsoby. Běžnou součást klání tvořil alkohol a také éter, který tlumil vnímání bolesti. K vyššímu výkonu pak pomáhaly tvrdé drogy – kokain či amfetaminy se staly téměř povinnou výbavou každého závodníka. Používaly se i látky jako chloroform a nitroglycerin, jež ovlivňují funkci tepen a okysličování krve. Nejčastěji však borci v prvních letech užívali strychnin, který dnes známe spíš jako jed.

K braní drog se v roce 1924 vyjádřil jeden z nejznámějších francouzských jezdců Henri Pélissier. V rozhovoru zmínil, že cyklisté jezdí na dynamit, načež začal před reportérem z tašky bez rozpaků vytahovat kokain, chloroform a další tři tuby s tabletami. Ital Fausto Coppi na toto téma uvedl: „S těmi, kteří nám [cyklistům] radí, abychom nebrali amfetamin, se nemá cenu bavit o cyklistice.“ 

Situace vyvrcholila několika vážnými incidenty v 50. a 60. letech, kdy se jezdcům podávaly stále účinnější – a také nebezpečnější – látky. Symbolem výstupu na Mont Ventoux v roce 1955 se stal Jean Malléjac, který se podle reportérů začal extrémně potit a kličkoval po cestě. Posléze už ani nereagoval na okolí a postupně upadal do bezvědomí. Když se nakonec i s kolem zřítil na silnici, jeho uvolněná noha trčící do vzduchu stále šlapala. Díky včasné pomoci přežil.

Komerční Tour 

Prvních ročníků Tour se mohl zúčastnit kdokoliv. Většina závodníků tehdy nepatřila do světa profesionální cyklistiky a ve Francii se jim říkalo touriste-routiers – tedy silniční turisté. Postupem času se však kolem výrobců bicyklů formovaly cyklistické organizace, které na klání vysílaly sponzorované jezdce. Profesionálové měli logicky nad amatéry navrch, což závodům ubíralo na atraktivitě. Šéf celého podniku Henri Desgrange proto zavedl tzv. francouzské regionální týmy, jež měly těm sponzorovaným konkurovat.

V roce 1930 otřásla podnikem další aféra, když navzdory nepříliš dobrému zdravotnímu stavu triumfoval Belgičan Maurice De Waele. Jeho tým Alycon totiž podplatil soupeře, aby jej nechali vyhrát. Po ukončení závodu Desgrange prohlásil, že zvítězila mrtvola, a rozhodl o zákazu komerčních týmů na Tour de France.

Uvedený koncept vydržel až do roku 1966. V následujících dvou letech se Tour ke sponzorovaným mužstvům experimentálně vrátila, načež dostal v roce 1969 zmíněný pokus oficiální požehnání pod podmínkou, že se jednou za několik let uspořádá čistě národní ročník – k čemuž ovšem nikdy nedošlo.

Žlutá nad zlato

Jakkoliv se Tour de France v průběhu více než sta let změnila, jedno zůstává stejné – symbolizuje ji žlutá barva. Zatímco v prvních ročnících se vedoucí jezdec označoval žlutým náramkem, od roku 1919 září lídr díky žlutému dresu. Volba na tuto barvu přitom nepadla pouze pro její nepřehlédnutelnost v pelotonu – žlutá byla také charakteristická pro časopis L’Auto.

Každý závodník, který si alespoň na jednu etapu oblékne proslulý maillot jaune neboli žlutý dres, se navždy zapíše do dějin cyklistiky. Rekordmanem, jehož nástupce budeme hledat velmi těžko, se stal legendární Eddy Merckx: ve žlutém absolvoval celkem 96 etap, tedy více než čtyřnásobek kompletního programu Tour.

I přes silnou symboliku žlutého dresu jej ovšem několik borců v historii odmítlo – většinou ze solidarity k jezdcům, kteří přišli o pozici lídra nešťastnou náhodou. Jako první se k takovému činu odhodlal právě Merckx, jenž se vzdal trikotu po pádu vedoucího závodníka Luise Ocañy. Stejně se zachoval i Joop Zoetemelk, když si Bernard Hinault zranil koleno, či Lance Armstrong po pádu Davida Zabriskieho.