Psi už v dávné minulosti hlídali obydlí nebo pomáhali při lovu. Později se od plotů a branek přemístili k postelím a gaučům. Někteří šli ještě dál a své majitele z peřin bezostyšně vytlačili. Kde se zrodila láska ke psům, která překonala hranice mezi člověkem a zvířetem?

Stačí pohlédnout na šlechtické portréty novověku a je jasné, jaké postavení psí miláčkové u dvora měli. Zvláště šlechtičny trávily svůj čas v osamění na letních sídlech, když jejich muže odvolaly povinnosti ke dvoru. Právě pro ně byl psík příjemným společníkem. Šlechtický pes se měl podstatně lépe, než většina poddaných. Ale zajít bychom mohli i dále do minulosti. Už nástěnné rytiny v hrobkách faraonů představují psy téměř jako členy rodiny. Významem i zobrazenou velikostí často převyšovali panovníkovy manželky.

Carský mazlíček

Lásce ke psům zkrátka propadali i ti nejvýše postavení. Například ruský car Alexandr II. (1818–1881) si oblíbil irského setra Milorda. Do dějin vstoupil jako roztomilý černý hafan, ve skutečnosti však prý měl červenou srst s černými špičkami chlupů. Carovi ho daroval jistý polský statkář s tím, že pes není čistokrevný. Alexandrovi to evidentně nevadilo. Milord jej provázel na každém kroku. Poddaní si svého cara bez jeho psa už ani neuměli představit. A také s ním spojovali leckteré úsměvné historky.

Jistý obchodník se jednou natolik nešikovně tlačil přihlížejícím davem, aby byl svému carovi co nejblíže, že přitom Milordovi šlápl na tlapku. Pes si to nenechal líbit a uštědřil mu pořádný kousanec. Obchodník se sesunul v bolestech na zem a car se mu za svého psa velkoryse omlouval. Pokousaný nebožák však opáčil, že se není za co ospravedlňovat. Naopak, otisk psích zubů pro něj bude celoživotní nesmazatelnou památkou na tento výjimečný den, kdy na něj shlédl samotný car.

Zda je tato historka pravdivá, se už nejspíš nedozvíme. Jisté však je, že Milord byl ve své době nejslavnější pes v celém carském Rusku.

Nacistický prominent

Nacistické zákony přistupovaly k lidem hůř, než ke zvířatům. A to doslova. Právě zákon o ochraně zvířat z roku 1933 byl totiž v nacistickém Německu k němým tvářím nejvstřícnější. Dokonce až na výjimky výrazně omezoval pokusy na zvířatech. Že je vykonával na lidech, už je další věc. Zákon byl inovován až v roce 1972 verzí, která se k pokusům na zvířatech stavěla mnohem přístupněji!

Tento německý zákon mnohé vypovídá i o svých tvůrcích. Hodně nacistických pohlavárů k němým tvářím velice tíhlo. Včetně samotného Hitlera. On i jeho partnerka Eva Braunová celé roky chovali několik chlupáčů. A Hitler se s oblibou nechával se svými psy fotografovat. Domníval se, že tím zdůrazní svou lidskou stránku. Obzvláště si oblíbil fenku německého ovčáka Blondi. Tu mu v roce 1941 už jako sedmiletou daroval jeho osobní tajemník Martin Bormann.

Spolu až do konce

Hitler psa miloval a v jeho společnosti se prý dokázal nejlépe odreagovat. Blondi s ním trávila čas až do samého konce. I v bunkru pod říšským kancléřstvím. Dokonce ji nechával spát ve své posteli, což se Evě Braunové vůbec nelíbilo. Předtím, než sám spáchal sebevraždu, dal psa otrávit. Vyzkoušel tak na něm účinnost jedu, který si později sám vzal. V té době měla Blondi dokonce pět štěňat, se kterými si v bunkru hrávaly děti Josepha Goebbelse. Štěňata i děti potkal stejný osud, jako jejich rodiče. Smrt.

TIP: Jak psi rozumí lidské řeči: Vnímají intonaci, ale i obsah sdělení

Za zmínku také stojí, že tento německý ovčák nebyl tak úplně německý. Blondi údajně pocházela z prestižní české chovatelské stanice v Kravařích na Opavsku. Ze stejné stanice vzešel také vlčák, kterého si po válce pořídil prezident Eduard Beneš.

Nejslavnější český pes

Pokud hledáme nejslavnějšího českého psa, stačí vejít do knihkupectví či knihovny. Vždyť kdo by neznal Dášeňku, čili život štěněte. Autor knihy a majitel onoho roztomilého „malého nic“ si se skutečným štěnětem foxteriéra užil své. Kromě toho, že Dášeňka rozkousala, na co přišla, neměla vůbec smysl pro fotografování. Karel Čapek jako vášnivý fotograf se ovšem nedal. Nakonec se mu to přece jen povedlo. Dášeňka je tak patrně držitelkou jednoho světového rekordu. Patrně u žádného jiného slavného psa nemáme tak dokonale popsané štěněčí období, jako u ní.

Alex Borg je švédský inženýr ze skupiny AmazingDIYProjects, která se prezentuje poněkud bláznivými vynálezy. Nedávno Alex přišel s létajícím strojem s mnoha malými rotory, který vzdáleně připomíná létající koberec skřížený s hejnem včel. A také se na něm proletěl.

Velmi hlučný stroj s kolmým startem a přistáním nese jméno chAIR a ve vzduchu ho nese celkem 76 rotorů uspořádáných do čtyř multirotorových systémů. Elektrické motory pohání 80 lithium-polymerových baterií o váze 35 kg.

TIP: Studenti ze Singapuru postavili multikoptéru, která unese člověka

Uprostřed této extrémní multikoptéry je pohodlná sedačka pro pilota. První let, který absolvoval sám vynálezce, trval dohromady 8 minut a za tu dobu stroj spotřeboval polovinu energie z baterií.

Pokud byste si chtěli vyrobit svůj chAIR, pak vězte, že vás vyjde na zhruba 10 tisíc dolarů (asi 230 tisíc Kč). Létající koberec chAIR sice není příliš praktický, ale zábava to je prý zaručená.

Červnový liják mě zahnal pod klenbu mohutného javoru. Ani ne patnáct metrů ode mne na pokraji mýtiny a trnkových křovin stála na prkenných nohou srna. Chvíli jsem si myslel, že je zraněná, ale pak se jí pod „zrcátkem“ objevila neustále rostoucí bublina. Vzápětí se ve vysoké trávě ozvalo žuchnutí a na světě se ocitlo čerstvě narozené srnče, které neurvale omýval lijavec …

Nebezpečná útlocitnost

Říje srnce obecného (Capreolus capreolus) začíná v polovině července a trvá zhruba měsíc. Srny jsou poté latentně březí, takže až do listopadu se v nich zárodek nového života takřka nevyvíjí. Mládě v sobě nosí 280–300 dní, což je pozoruhodné i proto, že mnohem mohutnější laň je březí jen 240 dní. V červnu, výjimečně i na konci května, rodí samice jedno (někdy dvě; naprosto ojediněle tři) hnědé, bíle skvrnité srnče.

TIP: Jak fungují záchranné stanice aneb Nemocnice pro divoká zvířata

V prvních dnech zůstávají srnčata skrytá v husté vegetaci, kam je matka přichází několikrát denně krmit. Po cca třech týdnech srnče přijímá i rostlinnou potravu a je matkou pouze dokrmováno; k úplnému odstavení dochází až na podzim. Čekání v úkrytu je taktika, která účinně chrání mláďata před šelmami. Nedovede je však ochránit před nepoučenými lidmi. Někteří návštěvníci lesa totiž považují dočasně osamocená srnčata za opuštěné sirotky, hladí je a zanechávají na jejich srsti lidský pach (čímž mohou způsobit, že je matka již nepřijme a opustí) nebo se jich zbytečně ujímají. Nevědomky tak připravují mláďatům neradostnou budoucnost. Je třeba respektovat, že v přírodě se s přirozenými ztrátami na mláďatech počítá. Ve většině případů je lepší dát jejich životním příběhům volný průběh a – nevměšovat se!

Mláďata v pyžamu

Při výpravách do přírody můžeme poměrně často narazit i na rodiny divokých prasat (Sus scrofa). Černá zvěř je v naší zemi považována za přemnoženou a populace nadále explozivně roste. Bachyni se selaty můžete objevit jak na sněhu, tak i na prahu léta, protože vrhy černé zvěře jsou u nás rok od roku variabilnější! Kromě člověka nemají u nás přirozeného nepřítele s výjimkou několika vlků v Moravskoslezských Beskydech. Ostražitá a nesmírně inteligentní černá zvěř vede především noční život, takže lidé místo na černé rytíře narazí spíše na jejich stopy – rozrytou zem.

Jestliže v lese náhodou objevíte selata v rozkošných světle hnědých pruhovaných „pyžamech“, buďte ostražití. Jejich máma je totiž dokáže srdnatě bránit a zranění, která může způsobit páráky a klektáky (spodní a horní špičáky) mohou být hrozivá. Z vlastní zkušenosti však v rámci objektivity musím říci, že jsem s černou zvěří i s jejími mláďaty přicházel do úzkého kontaktu takřka po deset let a nikdy jsem nezažil ani jediný incident. Ačkoli je dlužno přiznat, že jsem byl vždy doprovázen dvěma aljašskými malamuty.

Blízký kontakt s rodinkou divokých prasat vám však zprostředkuje trpělivost a dobrý dalekohled. Sledování inteligentních společenských sudokopytníků bude patřit k vašim nezapomenutelným zážitkům.

Kam za srnami a černou zvěří

Odpověď je jednoznačná: „Kamkoliv.“ Srnčí patří k naší nejhojnější zvěři a její počet se odhaduje na 300 000 kusů. Přemnožení srnčí zvěře, které nastalo s vyhubením přirozených predátorů (zejména vlků), je nežádoucí, poněvadž je příčinou poškození lesa, které nakonec vede k ochuzení porostů; nejvíce trpí okusem mladé stromky. V příliš husté srnčí populaci se také často vyskytují váhově podprůměrní jedinci s nekvalitním parožím, kteří jsou i méně plodní. Srnce najdete v lesích, polích, v nížinách, vrchovinách i horách s výjimkou nejvyšších horských partií. Srnčí zvěř se velmi dobře aklimatizovala i v kulturní krajině, kde dramaticky ubylo vhodných remízků. V posledních letech se negativně projevuje zvýšení osevních ploch s řepkou olejkou, jejíž spásání způsobuje srnčí zvěři zažívací obtíže, které mnohdy končí i úhynem zvířat.

I divoká prasata se vyskytují téměř na celém území České republiky, i když v hustotě populace jsou značné rozdíly. V naší přírodě se dokonale přizpůsobila. Pokud mohou bez problémů ustoupit do lesních areálů, často v noci hledají potravu i v bezprostřední blízkosti lidských příbytků a vnikají i do zahrad. V nacházení potravy jsou všežravá prasata velmi úspěšná – živí se rostlinnou potravou, houbami, mlži a plži, hlodavci, ptačími vejci a s chutí se pustí do každé mršiny. Za veder s oblibou vyhledávají kaliště.

Nesou Izrael a Itálie vinu na ukřižování Ježíše Krista? Rozhodnout má v této otázce Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, na který se obrátil svérázný keňský právník Dola Indidis. Ze strany Keňana nejde o první pokus učinit zmíněné země odpovědné z vraždy Ježíše, podobnou petici soudu doručil již před 10 lety. Tehdy se jí soud odmítl zabývat.

2000 let stará vražda

V novém návrhu Dola Indidis viní ze smrti Krista kromě Izraele a Itálie i některé historické postavy, například Piláta Pontského, římského prefekta provincie Judea, který podle Bible odsoudil Ježíše k ukřižování. Mezi dalšími žalovanými je i tehdejší římský císař Tiberius, Héródés Antipas a další historické či biblické postavy.

Podle Dola Indidise byl Ježíšův výslech v rozporu s tehdejším i současným právem. Byly proti němu použité nezákonné formy mučení a celý proces odporoval všem formám spravedlnosti. „Někteří přítomní na Ježíše plivali, vysmívali se mu a bušili do něj pěstmi,“ okomentoval své pohnutky keňský právník.

TIP: Pastor ze Zimbabwe tvrdí: „Mám přímou telefonní linku na Boha“

S největší pravděpodobností ale snaha Keňana ani tentokrát nedojde svého naplnění. Podle mluvčího haagského soudu se Mezinárodní soudní dvůr podobnou žalobou zabývat nemůže, neboť tato nespadá do jeho kompetencí. „Zabývat se něčím podobným není pro Mezinárodní soudní dvůr ani teoreticky možné,“ prohlásil směrem k petici jeden ze zpravodajů haagského soudu.

Jeden z nejznámějších současných ruských sochařů Dashi Namdakov navrhl stavbu, která svým tvarem připomíná obří lebku mamuta. Stavba má stát na břehu jezera Bajkal a má sloužit jako hotel s konferenčním sálem.

Návrh není úplnou novinkou, Namdakov jej vytvořil již v roce 2012, tehdy jej ovšem koncipoval jako muzeum a umělecký ateliér. Původní návrh nevyšel, nový záměr má ale mocné zastánce. Podporu mu vyjádřila samotná hlava Burjatské republiky Alexej Cidenov. Podle něj potřebuje zdejší turistický ruch poněkud okořenit. „Lidé dnes nechtějí spát v obyčejných hotelech, láká je autenticita, folklórní prvky a etnografie,“ okomentoval Namdakovův návrh Alexej Cidenov.

TIP: Nejstarší a nejhlubší: Podmanivá krása legendárního jezera Bajkal

Rozměry stavby mají být vskutku velkolepé – kly mamuta se mají tyčit do výšky okolo sta metrů. Podle odborníků je ale podobná stavba ekonomický nesmysl. Hotely podobných velikostí stojí okolo 120 milionů dolarů, přičemž takto složitě pojatá stavba by tuto částku pravděpodobně několikanásobně přesáhla. Vzhledem ke krátké turistické sezóně na Bajkalu by návratnost podobného projektu byla nejméně 60 let.

Čína se v poslední době prezentuje jako stále ambicióznější kosmická velmoc. A leccos se jí i podařilo. Teď ale čínský kosmický program utrpěl závažnou ránu. Moderní těžká nosná raketa Dlouhý pochod 5 selhala při svém teprve druhém startu.

Nosná raketa Dlouhý pochod 5 je nejnovějším produktem čínských raketových vědců. Svými parametry se téměř vyrovná americké nosné raketě Delta IV Heavy. Na nízkou oběžnou dráhu Země je schopná vynést 25 tun nákladu, což ji v dnešní době řadí na druhou příčku ve světě, právě po zmíněné americké raketě.

Nejtěžší čínský satelit je ztracen

Premiéru měla raketa 3. listopadu 2016, kdy z kosmodromu na ostrově Chaj-nan v Jihočínském moři úspěšně vynesla satelit Shijian 17. V neděli 2. července 2017 se uskutečnil druhý start rakety Dlouhý pochod 5 s pokročilým komunikačním satelitem Shijian 18. Ten se měl s hmotností 7,5 tun stát nejtěžším satelitem, který se kdy dostal na geostacionární oběžnou dráhu, a také nejtěžším čínským satelitem vůbec.

TIP: Čína úspěšně vyzkoušela svou zatím největší nosnou raketu Dlouhý pochod 5

Start proběhl relativně normálně, první problémy se objevily ve 347. sekundě letu, kdy se u motorové části centrálního stupně objevil výtrysk plynů. O dvě sekundy později přestal pracovat jeden z motorů YF-77 a řídící počítač chtěl vykompenzovat ztrátu tahu prodlouženým hořením druhého motoru. Ten ale nestačil a sestava začala ztrácet výšku. Centrální stupeň nebyl odhozen ve 466. sekundě letu ale až o 109 sekund později. Sestup rakety tak pokračoval a ve výšce zhruba 75 kilometrů se rozpadla. Satelit vybavený zařízením pro vysokorychlostní laserovou komunikaci a iontovým pohonem je tak ztracen.

Hora Třemšín je krásnou dominantou Brd. Na jejím vrcholku dodnes leží zbytky středověkého hradu rodu Buziců. V erbu měli kančí hlavu. V místních neprostupných hvozdech byl hon na divočáky skutečně nebezpečnou zábavou. Divoký Třemšín je navíc opředen několika záhadami. Skrývá poklad hlídaný skřítkem a tajemnou podzemní chodbu?

Na pokladu sedí skřítek

Poklad patrně souvisí s nedalekým benediktinským klášterem v Teslínech. Klášter byl roku 1421 dobyt a vypleněn husity. Když táhnou jejich vojska brdskou krajinou podruhé o tři roky později, z třemšínského hradu zbudou pouhé trosky. Tehdejší majitel přísahal na katolickou církev, to stačilo. Pohnutky husitů ovšem nebyly čistě náboženské. K drancování je vedl také mamon. Kláštery přetékaly bohatou výzdobou, jejich poklady husité ve velkém rozkrádali. A právě teslínští mniši v klášteře ukrývali zlatý poklad. I proto ho husité napadli a vydrancovali. Ale poklad nenašli. Mniši stihli poklad odnést a schovat na bezpečnější místo. Na třemšínský hrad, který v té době ještě nebyl dobyt.

Dokonale utajená chodba

Mniši prý poklad odnesli tajnou podzemní chodbou, která spojovala klášter s hradem. A mluví o ní i mnohem starší pověsti! Kdysi jí uprchly tři dcery třemšínského pána, kterým hrozil únos. Na urozené slečny měl tehdy políčeno proslulý lapka Hroch z Maršovic. Hradu se nakonec zmocnil tak jako tak a zabral jej se svými kumpány loupežníky. Tajemstvím opředenou chodbu ale do dnešních dnů nikdo nenašel. Což je zvláštní.

Koncem 18. století se do tohoto kraje stěhuje pražský arcibiskup a kníže Vilém Florentin Salm. Krajinu si zamiluje a v okolí Třemšína tráví spoustu času. Buduje nové lesní cesty a odpočinkové altánky, které skýtají výletníkům ochranu před počasím. Ani během těchto rozsáhlých úprav na tajemnou chodbu nikdo nenarazil. Jenže místní jsou dodnes skálopevně přesvědčeni, že úniková chodba není výplodem fantazie. Dokonce by měla být deset kilometrů dlouhá! Tajné chodby středověké hrady běžně mívaly, většinou ale nevedly příliš daleko. Je možné, že ji nikdo neobjevil, protože leží nečekaně hluboko? Nebo se napojuje na hradní studnu? Na Třemšíně ji ale v 19. století zasypali.

Záhadná a ztepilá brdská hora si nese své tajemství dál. Kouzelný svět draků a bludiček vzal dnes za své. Nebo v hlubinách hory na pohádkovém pokladu skutečně sedí bláznivý skřítek a směje se nám už několik staletí? Kdo ví…

V Londýnském West Endu mají první chytrou ulici. Jmenuje se Bird Street (česky Ptačí ulice), a má ambice stát se oázou klidu a ticha v rušné nákupní zóně.

Když ulicí procházejí zákazníci zdejších obchodů nebo prostě jenom kolemjdoucí, stávají se chodícími generátory elektřiny. Stačí, když se projdou po chodníku o rozloze 10 čtverečních metrů, který zde nainstalovala společnost Pavegen.

Elektrickou energii vytvořenou chodci ulice Bird Street používá k provozu pouličních lamp a reproduktorů, které přehrávají zvuky ptáků, stejně jako pro zdejší zařízení s rozhraním Bluetooth. Ulice také informuje chodce SMS zprávami, kolik elektřiny svou chůzí vyrobili.

TIP: Solar Roadways: V USA vyvíjejí silnice, které vyrábějí elektřinu

Další zajímavou vychytávkou ulice je lavice ClearAir od společnosti Airlabs se zařízením, které čistí městský vzduch. Pohlcuje oxidy dusíku s částicemi prachu a do okolí vypouští čistý vzduch. V Bird Street jsou také použity speciální nátěry, které samovolně pohlcují oxidy dusíku, likvidují bakterie a odpuzují prach. 

Kapradiny rodu Platycerium jsou nevelkým rodem. Vždyť vědecky je v závislosti na pohledu jednotlivých taxonomů uznáváno pouze 15 až 19 druhů. Nejen proto, že vládnou povětří, jsou ale tyto kapradiny předmětem odborného i laického zájmu již od svého objevení v roce 1827. Francouzský botanik Nicaise Auguste Desvaux v tomto roce popsal hned dva druhy – africké Platycerium alcicorne i asijské Platycerium coronarium, oba druhy byly do pařížského muzea zaslány z bývalých francouzských kolonií.

Léky a čaj z plochých rohů

Vědecké jméno rodu upozorňuje na neobvyklý tvar listů a v překladu znamená „ploché rohy“. Tyto kapradiny skutečně jedinečným a nezaměnitelným tvarem zaujmou na první pohled. Jejich podoba inspirovala domorodé obyvatelstvo k mnoha poetickým místním názvům. Za všechny můžeme uvést jeden příklad – peruánští indiáni nazývají Platycerium andinum jménem „andělská koruna. Tento druh patří k nejmohutnějším a dorůstá až dvou metrů na výšku, v přírodě pak obsazuje největší pralesní velikány a jako koruna je obrůstá kolem dokola.

TIP: Krása plující na hladině aneb Náročné splývání vodních rostlin

Několik druhů svým zajímavým vzhledem inspirovalo domorodé šamany a místně se užívají v lidovém léčitelství. Kupříkladu šťáva vymačkaná ze zelených listů P. elephantotis se podává dětem v Kongu proti zimničným malarickým záchvatům. Na Madagaskaru se používá nálev z listů a kořenů P. quadridichotomum k léčbě zažívacích potíží a při hypertrofii srdce a sleziny. O výsledcích této léčby však není nic známo. V některých oblastech Asie se připravuje čaj z listů P. holttumii.

Listy jako ochrana a útulek

Platycerium má pro svůj vzhled velmi dobré důvody. Všechny druhy rostou jako epifyty (tedy na stromech) a dva z nich dokáží růst také na skalách – takzvaně epiliticky. Pro zajištění stability, ale hlavně výživy svého často mohutného těla vytvořily pozoruhodný systém dvou různých typů listů. Z krátkého silného oddenku vyrůstají zcela sterilní listy. Ty jsou zelené jen krátce po vyrašení a později hnědnou. Přimykají se plochou k podkladu a jejich úkolem je chránit jemné kořínky, jimiž rostliny přirůstají ke kmeni.

Současně tyto sterilní listy slouží jako kapsy zachycující srážkovou vodu včetně té, která stéká po kmenech, a také množství živin z různého opadu. Taková rozrostlá, několik desetiletí stará rostlina, bývá domovem mnoha dalších rostlin a živočichů a vytváří složitý systém potravních vazeb. V „kapsičkách“ sterilních listů lze proto nalézt celá mraveniště, ptačí i plazí vejce, mnoho druhů hmyzu a dalších drobných tvorů.

Sloní ucho i obří vafle

Druhý typ listů vyčnívá do prostoru, je koncově rozvětvený a připomíná paroží. Podle druhu mohou být tyto listy dlouhé od 20 centimetrů (P. ellisii) až po dva metry (P. andinum). Tyto listy jsou plodné, protože jsou na nich umístěné výtrusy, jimiž se kapradiny rozmnožují. Pro určení konkrétního druhu je často důležité právě umístění výtrusů. Ty lze najít na krajích prstovitých koncových výrůstků nebo na hlavní ploše listů. Zajímavostí je uložení výtrusů u druhů P. ridleyi a P. coronarium, u nichž se tvoří na nápadné ledvinité mističce vyrůstající z okraje výrazně členěného listu.

Tvar sterilních i výtrusných listů je druhově charakteristický a některé druhy snadno rozezná na první pohled i laik. Jedinečný tvar listů má například P. elephantotis – jde o zcela nedělené listy, které vypadají jako sloní ucho a podle tohoto tvaru vzniklo i vědecké jméno. Dva druhy – P. madagascariense a méně i P. ridleyi mají povrch sterilních listů v pravidelném tvaru zbrázděný, takže výsledek připomíná obří vafle. Sterilní listy mají většinou nějaké laloky na horním okraji, P. hillii a P. elisii však mají sterilní listy hladce okrouhlé.

Trpaslíci i obři

Kapradiny rodu Platycerium nepatří k největším (nejvyšší jsou některé druhy rodu Cyathea dorůstající až 15 metrů) ani k nejmohutnějším (kmeny rodu Angiopteris mívají až metr v průměru a třímetrovou výšku). Asi polovina druhů jsou ovšem mohutné a impozantní rostliny. Ostatní mají rozměry přijatelné a s většinou z nich se setkáváme i v kultuře. Nejmenším druhem je malajský P. ridleyi, který dorůstá maximálně do velikosti asi 50 cm. Jen o trochu větší bývají madagaskarské druhy P. elisii a P. quadridichotomum.

Opakem je čtveřice navzájem si podobných příbuzných obrů P. holttumii, P. wandae, P. grande a P. superbum, které se od sebe liší hlavně tvarem a počtem výtrusných ploch. Z posledních dvou jmen je jasné, že autory popisu v dobrém šokovaly a ovlivnily tak své pojmenování – tyto druhy mohou mít sterilní bázi více jak metr vysokou a jejich listy ční od kmene do vzdálenosti až 1,5 metru. Pokud se takový jedinec ocitne na zemi, dospělý muž vedle něj působí drobně. Všechny čtyři se také na rozdíl od ostatních druhů nerozrůstají dělením a jejich tělo bývá po celý život tvořeno jediným vrcholem. Zmínku o značné velikosti zaslouží i jihoamerické P. andinum a P. coronarium s velmi dlouhými koncovými úkrojky. Takové rostliny samozřejmě něco váží. Zvlášť po dešti je udrží pouze silné kmeny mohutných stromů.

Z tropické „prádelny“ i „sušárny“

Tuhé listy a hvězdovité chlupy na jejich povrchu napovídají, že se tyto kapradiny přizpůsobily především teplým vysychavějším stanovištím, kde dochází alespoň na krátké období vegetační sezóny k přísuškům. Většina druhů roste v monzunových oblastech se střídáním deštivých období a sucha. Trvalému vlhku je vystaveno zejména P. ridleyi, které je doma v nížinných, mnohdy bažinatých lesích od Malajsie po Sumatru a Borneo.

Jeho stanoviště je však především na tenkých vrcholových větvích v korunách stromů, kde je vlhkost zmírněna sluncem a větrem. K vlhkomilnějším druhům patří také P. wandae, P. grande, P. elisii, P. madagascariense a P. alcicorne. V opačném extrému, tedy v oblastech s výrazným obdobím sucha, rostou madagaskarské P. quadridichotomum a australské P. veitchii.

Kolem dokola rovníku

Parohaté kapradiny obsadily s rozdílnou úspěšností všechny tropické kontinenty. V Jižní Americe roste jen jediný druh P. andinum, a to na dvou malých územích v Peru a v Bolívii. Lépe je na tom Austrálie, kde se uvádí čtyři jména – P. superbum, a spolu s ním tři další navzájem příbuzné taxony řazené buď jako samostatné druhy, poddruhy či dokonce jen variety – P. veitchii, P. hillii a P. bifurcatum (pokud se uznává jediný druh, nese poslední uvedené jméno). Austrálie je také jediným místem, kde rod přesahuje do subtropů (P. bifurcatum a P. superbum) a nejjižnější populace krátkodobě snesou i teploty jen mírně nad bodem mrazu.

V Africe rostou tři druhy – P. stemmaria, P. elephantotis a P. alcicorne. Afriku však strčí do kapsy mnohem menší Madagaskar, kde rostou čtyři druhy. Kromě společného druhu P. alcicorne (i když kontinentální a ostrovní typ se také trochu liší) obývají Madagaskar ještě tři endemické druhy: P. elisii, P. quadridichotomum a P. madagascariense. Druhově nejbohatší oblastí je jihovýchodní Asie od Thajska přes Jávu a Filipíny na Novou Guineu, odkud je známo osm druhů.

Přežijí i naprosté sucho

Podobně jako mechy i některé druhy kapradin dovedou vypadat zdánlivě zcela mrtvě a vyschle, takže byste je bez milosti poslali do popelnice. Přesto však tyto rostliny žijí, a pokud jim opět dopřejete vodu, obnoví svůj růst. V České republice to dokáže velmi vzácný kyvor lékařský (Ceterach officinarum). Z rodu Platycerium mají tuto schopnost dva nejsuchomilnější druhy. Australský P. veitchii často roste na skalách a balvanech a údajně snese až dvouleté sucho. V kultuře mu však pravidelná zálivka nijak nevadí a jako sukulentní rostlina se nechová. Patří k rostlinám velmi přizpůsobivým a patrně ani na původních stanovištích není nastaven striktně na suchý odpočinek. Zato madagaskarské P. quadridichotomum zažívá v přírodě opravdu výrazné a dlouhé období sucha, kdy zcela seschnou a později odpadnou plodné listy. Dokonce i pěstované rostliny reagují na první náznaky přisušení svinováním listů, v kultuře se však vyskytují velmi vzácně a jen málokterý pěstitel je dlouhodobě udrží naživu.

Trampoty s českým názvoslovím

Jméno parožnatka je natolik přesvědčivé a navádějící, že se v českém botanickém názvosloví ujalo hned dvakrát pro různé skupiny rostlin. O kapradinových parožnatkách pojednává celý tento článek a zná je i mnohý laik. Pro rod Platycerium je však toto jméno jen lidovým, nikoliv oficiálním názvem a v literatuře by se používat nemělo. Je však již natolik zažité mezi pěstiteli pokojových rostlin, že jim ho univerzitní botanici těžko někdy vymluví. 
Zato naše největší řasy, rovněž označované jako parožnatky, jsou známé jen studentům biologie a specialistům. Jejich odborné označení je Charophyta a přímo rod Chara nese platné české jméno parožnatka. Řasové parožnatky mohou mít velikost několik desítek centimetrů a z českého území je známo více druhů. Některé jsou poměrně běžné, jiné hodně vzácné a specializované na určité typy vod. Obecně však pro ně platí, že mají rády vody s nízkou konkurencí. Často se proto objevují v prvních fázích po nějakém mechanickém narušení.

Manévrové boje druhé světové války ukázaly, že motorizovaná pěchota i tanky zůstávají velmi zranitelné útoky stíhacích bombardérů a bitevních letounů. Klasické tažené protiletadlové kanony nedokázaly pozemní jednotky při přesunech chránit, kvůli čemuž se rychlopalné kulomety i děla ráží 12,7–40 mm ve stále větších počtech začaly montovat přímo na obrněnou techniku. Tento trend sledovalo i velení obnovené čs. armády, která disponovala jak kvalitními podvozky, tak účinnou protiletadlovou zbraní.

Již od roku 1953 běžela sériová výroba nákladního vozu Praga V3S. Tento zdařilý šestikolový nákladní automobil se vyznačoval skvělou průchodností v těžkém terénu a mimořádnou spolehlivostí. Vojáci o něm dokonce tvrdili, že kudy si prorazí cestu tank, projede i V3S. O podvozku tedy bylo od začátku jasno.

Jako zbraň posloužil tehdy kvalitní 30mm kanon vzor 53, zkonstruovaný ve Zbrojovce Brno už za války, původně jako protiletadlová zbraň pro německé ponorky. Jeho vývoj pokračoval i po osvobození a nakonec z něj vznikl tažený prostředek na čtyřkolové lafetě, zařazený do výzbroje jako 30mm protiletadlový dvojkanon PLDvK vz. 53.

Zrod legendy

V Konstruktě Brno roku 1954 zahájil technický tým přípravné práce na projektu samohybného pancéřovaného protiletadlového komplexu a v lednu 1959 spustil zkoušky prvního vyrobeného kusu. Nový prostředek vznikl na mírně upraveném podvozku V3S. Na něm se nacházela pancéřová nástavba s protiletadlovým dělem na plošině za kabinou. Robustně konstruovaná spodní lafeta obsahovala dvě kluznice, které zjednodušovaly manipulaci.

Pomocí navijáku se dala zbraň spustit či vyzdvihnout. V případě nutnosti kluznice umožňovaly i vlečení za vozidlem, ovšem za podmínky, že rychlost jízdy nepřekročila 20 km/h. Nově vzniklému vozu se brzy dostalo bojového jména Ještěrka. Původně šlo o tajné krycí označení projektu, brzy však u vojáků doslova zlidovělo.

PLDvK vz. 53/59

• Délka: 6,92 m
• Šířka: 2,35 m
• Výška: 2,95 m
• Hmotnost: 10 300 kg
• Max. rychlost: 60 km/h
• Max. Dojezd: 500 km
• Osádka: 5 mužů
• Dostřel: 3 500 m (dálka),  3 000 m (výška)
• Palebný průměr: 800 nábojů

Ještěrka měla především ničit nízkoletící letouny a vrtulníky do maximální rychlosti 1 000 km/h, ale s úspěchem se dala použít i proti pozemním cílům. Průbojnou municí mohla likvidovat i lehce pancéřovanou obrněnou techniku. Osádku vozu tvořilo pět mužů: velitel, střelec, řidič a dva nabíječi. Pohon obstarával motor Tatra T 912. Šlo o vzduchem chlazený čtyřdobý vznětový šestiválec o maximálním výkonu 72 kW. Nástavba vznikla svařením z ocelových plechů o síle šest mm z boku a deset milimetrů na jejím čele.

Pancéřování poskytovalo ochranu pouze proti střepinám a lehkým ručním zbraním. Oproti nákladní V3S posunuli konstruktéři místo řidiče dozadu. Kabina se tak nacházela prakticky celá za motorem, a proto vyšla mnohem nižší než u základní verze, což v boji představovalo velkou výhodu pro každé obrněné vozidlo. V kabině seděl vlevo řidič, vpravo velitel. Nad jeho místem se nacházela průhledná pozorovací kopule. Za řidičem a velitelem měli zády ke směru jízdy svá sedadla oba nabíječi.

Nabíječi, nebo nosiči?

Do kabiny osádka nastupovala bočními dveřmi se sklopnou horní částí opatřenou průzory. V její zadní části mělo vozidlo dvojici sklopných dveří, které po sklopení dolů sloužily jako podlaha pro nabíječe při výměně zásobníků. Mezi sedadla nabíječů šlo umístit čtyři zásobníky. Výhled z vozidla zajišťovala pro velitele a řidiče dvojice oken, za bojové situace chráněných pancéřovými průzory. Na levé straně kabiny se nacházely úchyty pro dva kanystry se zásobou pohonných hmot, na pravé straně pak ženijní nářadí – sekera, lopata, pila a dva krumpáče.

Kabině ale chyběla vzduchotěsnost před účinkem chemických a otravných látek. Ještěrky používaly skříňové zásobníky segmentového tvaru na 50 nábojů – vkládaly se do sejmutého zásobníku ručně shora. Munice se převážela v dřevěných schránkách po 50 kusech. Teoretická rychlost střelby samotného kanonu (jedné hlavně) činila 450 ran/min. Vzhledem k potřebě měnit těžké zásobníky ručně však měla ještěrka praktickou kadenci asi poloviční – 150–200 ran/min.

Výškový dosah palby se pohyboval okolo 3 500 m u letících cílů, na 2 000 m se dalo účinně střílet na lehce obrněné pozemní cíle. Střílelo se ze stojícího vozidla. Dobře vycvičená osádka zvládla palbu i z jedoucího vozidla, případně během krátké zastávky, ovšem za cenu snížené přesnosti. Počítalo se i se sejmutím zbraně a střelbou z palebného postavení mimo vozidlo.

Dokončení 11. července