Čich hraje zřejmě mnohem větší roli v jídle, než jsme si zatím mysleli. Zdá se, že když jíme jídlo bez čichu a tím pádem i bez vůně, má to vliv nejen na náš požitek z jídla, ale také na trávení a metabolismus.

Méně vůně, méně kil

Nedávno to zjistili vědci, kteří ve svých experimentech použili myši geneticky upravené tak, aby neměly žádný čich. Když tyhle myši a spolu s nimi i běžné laboratorní myši krmili tučnou stravou, s překvapením zjistili, že myši bez čichu ve výsledku hubly.

Experimentátoři si nejdřív mysleli, že myši bez čichu toho snědí méně. Ale nebylo to tak. Myši se krmily prakticky stejně. Přesto myši bez čichu za dobu experimentu shodily nemalých 16 procent své váhy.

TIP: Čeho se dočkají stresovaní rodiče? Obézních dětí!

Že právě čich hraje v tloustnutí či hubnutí podivuhodnou roli se vědcům potvrdilo, když si vyrobili myši nikoliv bez čichu, ale naopak se zesíleným čichem. Myši se superčichem tloustly při stejné stravě rychleji než běžné myši.

Přesný mechanismus vlivu čichu na metabolismus zatím neznáme a není zatím ani jasné, zda by popsaný princip fungoval i u lidí. Možná se ale brzy dočkáme a můžeme tak očekávat úplně nový přístup k léčbě obezity.

Předchozí část:
Od oceli po kevlar (1): Historie a současnost neprůstřelných vest

Mnohem masovějšího využití neprůstřelné vesty za druhé světové války doznaly u spojeneckého letectva. Protiletadlová palba nad Německem způsobovala britským i americkým bombardérům velké ztráty. Analýzy ukazovaly, že většinu sestřelených letounů nemá na svědomí poškození samotného stroje, ale fatální zranění osádky.

Proti střepinám flaku

Letce přitom mnohem častěji než přímý zásah usmrcovaly střepiny z explodujících granátů. Způsobovaly tak masivní krvácení, že ho na palubě letounu nešlo zastavit. Reakce britských konstruktérů na sebe nenechala dlouho čekat a vývoj dal vzniknout tzv. protiflakovým vestám (flak jackets) právě proti střepinám. Funkční vrstvu tvořil nylon (vynalezený v polovině 30. let) doplněný o kovové destičky různé velikosti.

S produkcí začala v roce 1943 společnost Wilkinson Sword, proslulá dnes holicími strojky. A přestože Royal Air Force vesty nakonec vyhodnotilo jako příliš neohrabané pro personál bombardérů Lancaster, masově se uplatnily v prostorných trupech amerických B-17 a B-24. Posádky je zpravidla nenosily během celého letu, ale oblékaly je až před dosažením cíle náletu. Doplňkovou ochranu tvořily ocelové přilby. Přes značnou hmotnost a neschopnost chránit před přímým zásahem kulometnou střelou německého stíhače historici nasazení prvních flak jackets hodnotí pozitivně.

Korea a Vietnam

Za korejské války se nejoblíbenějším modelem amerických mariňáků stala lehká M-1951 – nylonová vesta s všitými hliníkovými a plastovými segmenty. Ačkoliv reklama tvrdila, že vesta spolehlivě zastaví ruský náboj 7,62×25 mm Tokarev vypálený z bezprostřední vzdálenosti, skutečné ochranné schopnosti nevypadaly tak impozantně. Nízká hmotnost si prostě vybrala svou daň.

Postupné zlepšování vlastností nylonu spolu s vývojem lehkých, ale odolných materiálů nicméně posouvalo parametry vest stále dál. Ve vietnamském konfliktu poptávka po kvalitních balistických oblecích vzešla nejprve od osádek pomalých a nízko létajících letadel a vrtulníků v čele s UH-1 a UC-123. Dosud nejlepší řešení se zrodilo roku 1967 v armádních laboratořích v Naticku a neslo označení T65-2. Šlo o vůbec první vesty, jejichž konstrukci bychom již mohli označit za modulární.

Vyráběly se ze zodolněného nylonu a měly našité kapsy, do nichž se vkládaly pláty z různého materiálu – podle toho, jak náročnou misi měl voják absolvovat. Používaly se především keramické pláty, jež dokázaly zastavit puškový projektil ráže 7,62 mm. Mezi nejrozšířenější materiály patřil oxid hlinitý (respektive korund), karbid křemíku nebo karbid boru. Šlo o sloučeniny vyznačující se vysokou odolností a výjimečnou tvrdostí, kdy například karbid křemíku na Mohsově stupnici dosahuje hodnoty 9,5 (nejvyšší stupeň tvrdosti 10 na ní vykazuje diamant).

Nové vesty poskytovaly vojákům jak přiměřenou ochranu, tak konečně i přijatelný komfort a pohyblivost. Ne náhodou se ke konci války ve Vietnamu staly standardem u vrtulníkových osádek a běžnou výbavou pozemních jednotek. Při očekávání obzvlášť tuhé nepřátelské palby šla odolnost dále zvýšit přídavnými pláty z oceli či lehkých slitin.

Existovaly též vesty těžšího provedení, u nichž kovový panel tvořil integrální součást. Pro tvar a rozměr těchto plátů si neprůstřelné vesty vysloužily u vojáků přezdívku chicken plate (servírovací tác). Není bez zajímavosti, že bojovníci Vietkongu neprůstřelné vesty sice nenosili, přesto některým poskytovala alespoň částečnou balistickou ochranu náprsní kožená sumka se třemi kapsami na zásobníky pro automatickou pušku AK-47 či AKM či jiné zbraně.

Dokončení 16. července

6. Černé díry jsou kulaté

Černé díry ve skutečnosti nejsou žádné díry. Hmota, jež do nich padá, nikam nemizí

Pojem „černá díra“ je poněkud zavádějící. Nejde totiž o žádné díry ani tunely, jak se často znázorňují. S našimi fyzikálními teoriemi a přístroji můžeme dosáhnout k horizontu událostí – a ten má pro vnější pozorovatele prakticky kulovitý tvar. 

Předchozí část: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů (1)

Podle populárních představ požírají černé díry všechno ve svém dosahu, ve skutečnosti to ovšem platí jen pro blízké okolí horizontu událostí. S větším odstupem od černé díry je její gravitační pole stejné jako v případě jiného tělesa o stejné hmotnosti.

7. Z rotujících černých děr lze těžit energii

Díky rotaci prostoru nad horizontem událostí bychom teoreticky mohli z černých děr získat část energie

Kolem rotujících černých děr se vně horizontu událostí nachází elipsoidní oblast vymezená plochou, kde rotace okolního časoprostoru dosahuje rychlosti světla. Na obou pólech rotace se zmíněná plocha dotýká horizontu událostí, přičemž oblasti mezi touto plochou a horizontem událostí se říká ergosféra. Spadne-li nějaká částice do ergosféry, získá díky rotaci energii navíc. Dokud se však nachází nad horizontem událostí, může ještě černou díru i se získanou energií opustit.

Uvedený proces hypoteticky umožňuje těžit z černé díry rotační energii. V roce 1969 jej navrhnul matematik Roger Penrose a teoreticky lze tímto způsobem vytěžit 20,7 % celkové energie rotující černé díry. Poté by černá díra přestala rotovat a ergosféra by zanikla. Tzv. Penroseův proces by také mohl vysvětlovat gama záblesky a podobné nesmírně energetické jevy ve vesmíru. Počítačové modely ukazují, že zmíněný proces zřejmě podněcuje záření kvazarů a dalších aktivních galaktických jader, obsahujících monstrózní supermasivní černé díry.

8. Černé díry vznikají hlavně zhroucením hvězd

V existenci černých děr věříme, i když jsme je dosud nespatřili a víme o nich jen nepřímo

Podivnost černých děr může vést až k podezření, zda nejsou jen patologickým řešením Einsteinových rovnic, které nemá s reálným světem nic společného. Sám slavný fyzik v černé díry nevěřil a domníval se, že se částice při gravitačním kolapsu v určitou chvíli samovolně stabilizují. Kvůli jeho autoritě odmítala většina odborníků veškeré výsledky, které existenci zmíněných objektů naznačovaly. Po Einsteinově smrti v roce 1955 se však situace pozvolna měnila a koncem 60. let už převážná část fyziků souhlasila, že mohou vznikat horizonty událostí. Z černých děr se postupně stal astrofyzikální mainstream, i když dodnes na vlastní oči nikdo žádnou neviděl. 

Za hlavní příčinu vzniku černých děr se považuje zhroucení čili gravitační kolaps hmotných hvězd. Dochází k němu na konci života stálice, pokud vyčerpá všechno palivo, případně získá nadbytečnou hmotu. Jakmile přestane vnitřní tlak hvězdy stačit na vzdorování její vlastní gravitaci, objekt gravitačně zkolabuje. Je-li dostatečně masivní, fantasticky vybuchne jako supernova. Většina hmoty stálice se v explozi rozplyne a zůstanou jen velmi hutné „hvězdné vnitřnosti“. Pokud pozůstatek po supernově (zpravidla jádro původní hvězdy) dosáhne hmotnosti 3–4 sluncí, nic už nedokáže zabránit jeho totálnímu zhroucení do singularity černé díry. 

9. Můžeme vyrobit černou minidíru?

Vlastní černou díru zatím vytvořit neumíme. A i kdyby ano, potřebovali bychom nesmírné množství energie

Černé díry mohou čistě hypoteticky dosahovat jakékoliv hmotnosti, je-li stejná nebo vyšší než tzv. Planckova hmotnost čili asi 22 μg (mikrogramů). Vědci předpokládají, že vesmír byl bezprostředně po svém vzniku tak hustý, že v něm mohly vznikat tzv. primordiální černé díry, jež měly spíše skromné rozměry. Podle odhadů by dodnes mohly přežít prvopočáteční černé díry o hmotnosti 10¹² kg a větší, ovšem zatím tomu nic nenasvědčuje a pozorování hovoří spíše proti jejich existenci.

Další napínavá možnost zní, že bychom malou černou díru vyrobili na pozemských urychlovačích. Jenže – v důvěrně známé trojrozměrné gravitaci bychom ke vzniku těch nejmenších možných černých děr potřebovali minimálně 10¹⁹ GeV (gigaelektronvoltů) energie, což zůstává zcela mimo dosah jakýchkoliv dnes představitelných technologií. Údajně bychom k takové srážce částic museli disponovat urychlovačem o průměru tisíc světelných let. Americký fyzik John Wheeler prý spočítal, že by černou mikrodíru mohlo vytvořit i odpálení vodíkové pumy z veškerého deuteria v pozemské vodě. Některé scénáře bránové kosmologie zahrnující další rozměry však počítají s mnohem nižší Planckovou hmotností, na niž by už dosáhl Velký hadronový urychlovač (LHC), který bude srážet protony s výslednou energií 14 TeV (teraelektronvoltů). 

Fyzici se černých miniděr nebojí – naopak se je usilovně snaží objevit. Pokud by je vyčetli z dat LHC, šlo by o pádný důkaz ve prospěch existence dalších rozměrů. I kdyby se černou díru podařilo vyrobit, Zemi by určitě nezničila. Podle kvantové mechaniky se totiž takřka okamžitě vypaří. Jestliže by bylo snadné vytvořit na urychlovačích stabilní a žravou černou díru, dávno by už neexistovala Země ani další planety, hvězdy… Vesmírem totiž celé věky létají vysokoenergetické částice kosmického záření, při jejichž srážkách s dalšími atomy by se takové černé díry zrodily – a to se očividně neděje.

10. Černé díry se vypařují

Aby se černá díra mohla vypařovat, musela by vyzařovat Hawkingovo záření o vyšší teplotě než má její okolí

Když Stephen Hawking nasadil v roce 1974 na černé díry kvantovou mechaniku, zjistil, že nejsou tak úplně černé. Podle jeho výpočtů vydávají minimum tepelného záření, kterému se časem začalo říkat Hawkingovo. Pokud má slavný fyzik pravdu, černé díry se velmi pomalu vypařují, přičemž ty větší tak činí pomaleji a se zářením o nižší teplotě než jejich malé kolegyně.

Ve skutečnosti černá díra o hmotnosti Slunce vydává Hawkingovo záření o teplotě přibližně 100 nK (nanokelvinů), zatímco teplota reliktního mikrovlnného záření činí zhruba 2,7 K. Z toho plyne, že černé díry o hmotnosti naší hvězdy a větší přijmou mnohem víc hmoty od reliktního mikrovlnného záření, než kolik jí samy ztratí Hawkingovým zářením. Tudíž se nevypařují, ale naopak rostou. Aby tedy černá díra vyzařovala Hawkingovo záření teplejší než reliktní záření a skutečně se tak vypařovala, musela by být lehčí než Měsíc. V tom případě by ovšem měla průměr menší než 0,1 mm. Černá díra o hmotnosti auta by pak v průměru měřila pouze 10−24 m a vypařila by se za pouhou 1 ns (nanosekundu), přičemž by ovšem zableskla 200× jasněji než Slunce.

Image

Čtěte také

Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů (3)

Na trhu v kambodžském Phnom Penhu snadno narazíte na klece plné pištících krys. Většině Evropanů už jen ta představa nahání hrůzu a hýbe žaludkem zároveň. V jihovýchodní Asii se nad tím ale nikdo nepozastavuje. 

Překupník krys Khum Jeng právě dává dohromady úlovky místních, aby na trh odvezl další várku oblíbené pochoutky: „Někteří překupníci je vozí až do Vietnamu. Ty velké se sní zpravidla v polévce. Dalším způsobem je stažené krysy marinovat a opéct. Kůží se pak krmí třeba ryby. Těmi malými krysami se nakrmí hadi a ty, které nepřežijí, se dávají krokodýlům.“

Rýžová biokrysa

Krysy z venkova jsou ve městě velice žádané. Jde o divoká zvířata, která se rodí a vyrůstají na rýžových polích. Na rozdíl od těch z města, které se živí odpadem a tím, co skončí v kanálech, jsou tato zvířata vegetariáni pochutnávající si pouze na ekologické stravě. 

Nejlepším časem pro odchyt hlodavců je období dešťů, kdy se krysy přesouvají do vyšších poloh a odchytávačům tak ulehčují práci. „Pasti kladu každý den kolem druhé odpoledne a pak ještě v pět hodin. Každý den tak nachytám až dvacet kilogramů krys. Za jedno kilo dostávám zhruba tři a půl tisíce rielů,“ vysvětluje Mon San, chytač krys.

TIP: Doporučení severokorejských úřadů: Jezte psy, jsou zdraví!

A to je v přepočtu necelý dolar. Někomu se to může zdát málo, v Kambodži je to ale nadprůměrný výdělek. Chytači krys si tak na společenském žebříčku nestojí vůbec špatně. Děkovat za to mohou i obrovskému zájmu o krysí maso ze sousedního Vietnamu. Poptávka tak významně převyšuje nabídku. 

„Prodávám tady asi tři měsíce. Tady se prodává dobře. Někdo krysy kupuje pro sebe, někdo je má pro někoho, kdo se sem nedostane. Nejvíc zákazníků mám z Viet­namu, Kambodžanů je méně,“ vypráví Sok Pich Nary, prodavačka v Phnom Penhu. 

Pro Kambodžany je totiž krysí maso novinkou, nejedí ho zdaleka všichni. I obchodníci si raději za výdělek koupí třeba rybu. V sousedním Vietnamu je tato pochoutka zhruba desetkrát dražší. 

Lepší než žába

Doby se ale mění. Maso hlodavců končí i v Kambodži čím dál častěji v polévkách nebo jen tak grilované na dřevěném uhlí podávané s chilli omáčkou. „Maso krys je velice chutné, mnohem chutnější než žabí maso. Kupuji jej od příbuzných z venkova a jím je skoro každý den. Je plné vitamínů a je dobré na zdravé kosti,“ tvrdí jeden z milovníků krysího masa. Také majitelka místní restaurace si pochvaluje: „Krysí maso je velice oblíbené, u mě se jí každý den. Na jídelníčku mám krysy zhruba rok, zákazníci je milují. Jestli je to dobré pro zdraví, nebo ne, nevím. Vypadá to ale, že ano.“

Je jasné, že krysí maso není pro každý žaludek. A to ani v Kambodži. A i když jeho cena v uplynulých letech stoupala, v porovnání s vepřovým nebo hovězím jde stále o levnější zboží. Pro mnoho rodin je to proto jediná příležitost, jak alespoň jednou za čas dostat na stůl nějaké to maso. 

I poučený laik dnes ví, že nositelem světla jsou fotony. Pod pojmem „foton“ rozumíme nehmotnou částici, kterou unikátně popisuje její vlnový vektor, v němž je zakódován jednak směr šíření fotonu a také jeho energie.

Experimenty provedené již v minulosti však ukazují, že foton si nelze zjednodušeně představit jako kuličku a elektromagnetické záření jako proud takových kuliček. Je totiž zřejmé, že světlo vykazuje současně vlastnosti vln (na tomto principu ostatně staví celá pozorovací astronomie), které se chovají podobně jako třeba vlny zvukové. Jiné pokusy pak poukázaly na vlnové vlastnosti „klasických“ částic: Podařilo se například zaznamenat interferenci elektronů na dvojštěrbině. 

Tento tzv. vlnově-částicový dualismus zaměstnává fyziky již od počátku 20. století. Jasno pro odborníky – a zmatení pro laiky – vnesla do problému až kvantová mechanika a následně kvantová teorie pole. Uvedený teoretický rámec pracuje s abstraktním polem, jehož zvlnění (nahromadění energie neboli výrazný energetický výkyv proti pozadí) se interpretuje jako výskyt částice. Každá částice má „své“ kvantové pole. Z kvantové teorie pole vyplývají částicové i vlnové vlastnosti mikrosvěta přirozeně jako fyzikální limity.

O kudlankách je známo, že si příležitostně dopřejí malého obratlovce, třeba ještěrku, mloka nebo myš. Švýcarští a američtí vědci ale nedávno přišli na to, že kudlanky překvapivě často a s chutí loví malé ptáky. Je to prý mnohem častější, než si kdo kdy pomyslel.

TIP: Dobrá investice: Být obětí sexuálního kanibalismu se samcům kudlanek vyplatí

Badatelé zdokumentovali přes 140 různých případů ulovení ptáka kudlankou a mnohé z těchto snímků jsou jenom pro silné povahy. Ukázalo se, že ptáky loví kudlanky řady různých druhů, a to na všech kontinentech včetně Antarktidy. Kořistí těchto vražedných hmyzích dravců se stalo celkem 24 druhů ptáků. Většinou jde o kolibříky, v kusadlech kudlanek ale skončili další druhy ptáků.

Snovač žlutý (Ploceus velatus) je typickým obyvatelem afrického kontinentu. Ani se nemusíte moc snažit, abyste jej objevili ve stepích i na pastvinách, v lesích a džunglích, polopouštích, ale i v mokřadech. Navzdory hojnosti tohoto ptačího druhu zůstávají jeho rituály v období námluv fascinující, i když těžko zachytitelnou záležitostí.

Osamělá hnízda i „sídliště“

V Africe můžete sledovat osamělá hnízda snovačů postavená na listoví palem či akácií, ale taktéž hustě osídlená sídliště, čítající stovky opeřenců. Velké kolonie dokáží budovat komplikovaná sídliště, kde jedno hnízdo navazuje na druhé. Na sebe napojená tři i čtyři hnízda ale žel někdy při silnějším větru neudrží nápor a utrhnou se. „Panelák“ snovačů se zřítí k zemi a výstavba může začít znovu.

TIP: Rybák dlouhoosasý aneb Nejvytrvalejší letec a rekordman leteckých maratonů

V prosinci, uprostřed jihoafrického léta, pravidelně hnízdí velké kolonie v okolí resortu, který mám pronajatý. Obzvlášť výrazně se snovači projevují na jednom stromě, kde je již z dálky slyšet skřek a pohvizdování. Právě tady jsem měl poprvé poznat, jak nesnadným fotografickým objektem jsou tito zdánlivě snadno zachytitelní ptáčci.

Chytráci, kteří neradi pózují

Pod stromem jsem kroužil delší dobu a čekal na nepozorného opozdilce, který včas nezmizí v bezpečí několikametrové výšky svého hnízda. Brzy jsem ale pochopil, že pro uspokojivý záběr se ke snovačům musím dostat blíž. V sandálech jsem začal šplhat na strom a sotva jsem s těžkou fototechnikou zdolal první tři výškové metry, ptáci ztichli. Místo štěbetavých žlutých „vrabčáků“ bylo občas slyšet jen v dálce projíždějící auto. Nakonec jsem vylezl sedm metrů nad zem a usadil jsem se do mohutného přírodního křesla, vytvořeného z kmene stromu a jeho silných větví. Nejbližší hnízdo ode mne bylo sotva tři metry. Ulomil jsem pár větviček, které mi bránily v dokonalém výhledu. Lepší pozici bych si ani nemohl přát.

Drobný žlutý sameček, který se doposud ukrýval ve hnízdě, vystrčil zprvu zobák, pak celou hlavu. Natočil ji ke mně a ostražitým pohledem si mě změřil. Doostřil jsem a čekal, až vyleze celý. Snovač ovšem vystartoval tak bleskurychle, že jsem vůbec nestačil zareagovat. Hrobové ticho se změnilo v hlasitý rámus snovačů a koruna stromů vmžiku zežloutla novými pestrými květy. Jakoby na povel se ale celá ta žlutá okřídlená květena vznesla nad strom a zmizela. S pohledem za posledním mizejícím ptákem jsem si jen smutně povzdychl.

Po hodině čekání, kdy se zprvu pohodlné křeslo změnilo v mučicí nástroj, jsem to vzdal. Proklel jsem všechny ty opeřence a krkolomně slezl dolů. Když jsem se zpocený dotkl země, ozvalo se veselé štěbetání a frrrrr – parta snovačů se s křikem vrátila zpět do svých hnízd. „Žluťásci“ se mi dokonale vysmáli a já bral tohle pokoření jako výzvu pro příště.

Zákonitosti domovní prohlídky

Prosinec je pro pozorování snovačů skvělý měsíc. V Jižní Africe je to začátek období dešťů. Tráva vyskočí z hlíny a zazelená se, začíná období stavění hnízd, pak samotné hnízdění a svádění samičky s následujícím pářením. Rok následující po výše popsaném debaklu jsem náhodou objevil most, vedle nějž bylo na okrajích větví sotva sedmimetrového stromu několik snovačích hnízd. Byli tak zabráni do svého rozmnožovacího rituálu, že mne vůbec nevnímali a zajímali se pouze o svá obydlí a vzájemné hašteření. Týden jsem ke stromu chodil a postupně jsem začal pronikat do tajů jejich hejna.

Jakmile se objevila samička vybírající partnera, okamžitě se strhlo šílené překřikování, prudké třepetání křídel a pod váhou drobných tělíček se rozkývaly celé větve. Není pochyb o tom, že jsou samičky snovačů vybíravé. Když taková dáma přistane u nejkrásnějšího hnízda, ze kterého netrčí ani kousek stébla, ostatní, odmítnutí samečci neustávají v tokání. Nová paní domácí vleze úzkým otvorem, který je úmyslně otočen k zemi a tvoří tak i někdy dvaceticentimetrovou trubku (opatření proti případným nechtěným návštěvníkům z rodu plazů), a zkontroluje kvalitu práce. Frrrnk a nevěsta je pryč. Mladík neobstál. Netuším, co se „madam“ znelíbilo. V každém případě tohoto mladíka zavrhla a vyletěla ven z hnízda.

Ostatní samečci se ihned pustili do svatebního tance, aby slečnu nalákali k sobě. Kupodivu mávali křídly a křičeli i ti, kteří sotva začali se stavbou a měli na větvi bez listí namotáno sotva pár stébel zelené, ještě nevysušené trávy. Co kdyby se samička chtěla přičinit. Bývá totiž zvykem, že potenciální družka hodnotí i příbytky rozestavěné a jakmile ji žlutě zbarvený mládenec uhrane, dá se s ním do stavby a hnízdo dokončí oba společně.

Na rychlíky rychlospouští

Po několika dnech jsem měl zachyceno tolik poskakujících a hašteřivých samečků, že se notebook pomalu začal přebarvovat nažluto. Každopádně se mi stále nedařilo udělat fotku v letu, což je u těchto žlutých rychlíků šílený úkol. Nakonec jsme s kolegou, kterého snovačí mánie taky pohltila, začali přicházet na vhodnou taktiku. Přejíždět objektivem z jednoho opeřence na druhého nemělo žádný smysl. Stejně jsme byli pomalejší. Vybrali jsme si proto nejbližší hnízdo a čekali.

Sameček této téměř již dokončené stavby byl pečlivý a dochvilný. Toužil již založit rodinu co nejdříve a na závěrečných pracích si dával pečlivě záležet a neustával v pracovním nasazení. Sotva vylétl od hnízda a vyrazil do nedalekých travin, aby uštípl kousek stébla, hned se zase vracel. Každou vteřinu přilétá ke stromu několik žlutých „vrabčáků Afriky“ a bylo obtížné sledovat mezi nimi toho našeho. Ale jakmile se snovač propletl mezi větvemi a viditelně mířil k hnízdu, jeden z nás jen houknul: „Už letí!“ Kolikrát jsme ani nestačili vyslovit těch pár slov. Sotva jsme vykoktali: „U.., u…,“ a snovač byl v hnízdě. Ale dříve než dosedl a vůbec se dostal do zorného pole hledáčku, rychlospoušť nastartovala palbu snímků. A tak jsem dělali jednu fotku za druhou. Občas něco vyšlo, ale každý den jsme se prokousávali stovkami nepovedených snímků. Kvůli nutnosti mazat každý večer nepoužitelné záběry jsme se pasovali do postu „mazáků“.

Kolo se uzavírá

Datum letenky je nekompromisní, a tak opouštíme snovače v období, kdy jsou hnízda dokončena a namlouvání vrcholí. Nastává doba snůšky, kdy na řadu přichází samička, která se bude o vajíčka po dobu dvanácti dnů starat. Jakmile se mláďata vylíhnou, samička je začne krmit housenkami, dalším na bílkoviny bohatým hmyzem a nakonec i semeny trav. Po čtrnácti dnech vyletí mladí snovači z hnízda, a jestliže se vyhnou všem nástrahám, které na ně v životě čekají, budou po roce schopní předat štafetu snovačího namlouvání další generaci.

Koloběh se uzavírá a mláďata můžou dokonce stavět hnízda vedle svých rodičů. Toto soužití trvá jen po dobu dvou tří let, kterých se snovači dožívají. Pak odlétají na poslední pouť do ptačího nebe. Jedni umírají a jiní zaujímají jejich místa. Dokonalý koloběh života řízený ještě dokonalejším přírodním systémem naší planety.

Rodný list snovače žlutého (Ploceus velatus)

Řád: Pěvci (Passeriformes)
Čeleď: Snovačovití (Ploceidae)
Velikost: Jsou asi 11–15 centimetrů dlouzí.
Prostředí: Žijí v jižní Africe, dokonce i v pouštních oblastech zasahujících do Angoly, Zambie and Malawi. Přednost dávají polopouštním keřovým porostům, otevřeným savanám, okrajům lesů a příbřežním porostům i lidmi obhospodařovaným oblastem s řídce rostoucími stromy.
Hnízdění: Hnízdí v prosinci a lednu. Hnízdo utkané z trávy staví téměř výhradně samečci. Vajíčka kladou od července do března, přičemž vrchol sezóny je od září do února. Kladou 1–6, obvykle 2–4 vajíčka, na nichž samička sedí 12–14 dní.
Starost o mláďata: O krmení mláďat se stará pouze samička a mláďata opouštějí hnízdo po dalších cca 16–17 dnech.
Potrava: Živí se semeny, ovocem, hmyzem a nektarem.
Průměrný věk: Podle dostupných údajů 2–4 roky.
Početnost: Jde o velice početný druh, jehož existence zatím není nijak ohrožena.

Praha měla roku 1900 asi 201 600 obyvatel (s předměstími zhruba jednou tolik), Brno přibližně 109 000. Ve Vídni tehdy žilo okolo 1,6 milionu lidí všech národností podunajské monarchie. Z nich se bezmála 103 000 oficiálně přihlásilo, že užívají češtinu jako „obcovací jazyk“. Tento termín však nebyl jasně definován z hlediska národnosti, a tak se skutečný počet vídeňských Čechů odhaduje na 250 000 až 300 000 (šlo o jazyk každodenní komunikace, který se uváděl do sčítacích formulářů, a nepřímo se od něj odvozovala národnost, která se neudávala).

Za kariérou

První čeští osadníci se ve Vídni začali objevovat už za Přemysla Otakara II. Později je následovali služebníci a muzikanti doprovázející šlechtice na jejich misi k císařskému dvoru. Zhruba od poloviny 19. století převážili v hlavním proudu našinců putujících do rakouské metropole řemeslníci, především krejčí, ševci, cihláři, ale také služebné, kuchařky a cukráři. Usazovali se zprvu hlavně na předměstí, v obvodech Landstrasse a Wieden. Kolem roku 1900 snad ve všech lepších rodinách vařila dobrá česká jídla a starala se o děti Anna, Zdenka nebo Božena.

Protipól této vrstvy tvořila početně malá, ale intelektuálně významná skupina šlechticů, vědců, lékařů, učitelů, umělců a úředníků. Ve Vídni se daly lépe získat kontakty a možnosti kariéry byly mnohem nadějnější než v Praze. Nejlepší školy v mocnářství lákaly do metropole i studenty. Vídeňané si hodně cenili pražských učitelů, neboť jejich němčina se vyznačovala čistotou, nezasaženou dialektem, jak se to v uzavřené enklávě bez živých kontaktů stává.

Problém identity

Někteří krajané ale raději změnili svou identitu. Být Čechem ve Vídni totiž často nepřinášelo nic pozitivního. Oděvem a chováním vyvolávali Češi v rodilých Vídeňanech dojem křupanů z venkova, kterými skutečně namnoze byli.

Zpočátku přijímalo město na Dunaji Čechy bez výraznějších negativních emocí. Ještě v posledních dvaceti letech 19. století Vídeň s Prahou vzorně spolupracovala a starostové se oslovovali „vysoce vážený pane kolego“. Městské správy si vyměňovaly informace třeba o postupu, jak k centru připojit předměstí, nebo o posuvných žebřících hasičského sboru. Po požáru vídeňského Ringtheatru roku 1881 zorganizovala Praha v Čechách finanční sbírku na pomoc obětem. Vídeň zase pomohla Praze po požáru Národního divadla. Když ale Češi začali sklízet ve své národní emancipaci první úspěchy, nevraživost Vídeňanů se stupňovala.

K česko-německému rozkolu přispěly i nepokoje vyvolané roku 1897 vládním pokusem o zavedení jazykových nařízení, která zrovnoprávňovala češtinu a němčinu tak, že by němečtí úředníci museli v praxi ovládat oba jazyky, nebo by byli nahrazeni českými, pro něž to nepředstavovalo problém.

Vídeňský starosta Karl Lueger v obavách z přívalu českých přistěhovalců, který by mohl smést německou Vídeň, zastával vyloženě protičeské postoje. Podle jeho nařízení z roku 1897 mohl občan získat obecní pracovní místo od města Vídně, pouze pokud náležel k německé národnosti. V roce 1901 toto nařízení ještě zpřísnil na povinné veřejné přihlášení se k němčině.

Pozdrav ze staré vlasti

Vídeňané se české invazi bránili humorem, zpočátku neškodným, později stále více xenofobním. Dělali si především legraci z němčiny s českým akcentem. Našinec jako vídeňská figurka se stal oblíbeným námětem lidového šprýmování i vídeňských písniček.

České němčině s překrucováním slov, komolením a špatnou větnou skladbou Vídeňané říkali bémaklování. Jüdeln, židovská němčina, se jako zdroj taškařice nemohla imitování Čechů vyrovnat. Populární kabaretiér Peter Wehle († 1986) napsal: „Nám Vídeňákům holt připadá bémaklování (…) veselé a komické. Možná je to zasunutá vzpomínka na stříbrný a zlatý věk operety, kde se použitím českého nebo maďarského přízvuku téměř vždy dosáhlo komického efektu.“ Mezi české výrazy, které se často zařazovaly do textů vídeňských písní a kterým tehdy všichni rozuměli, patřily: hubitschka, ne rosumi, chlapetz, je to tak, schestak.

Ke konci 19. století otevřel Čech Jan Gabriel na vídeňské Habsburgergasserestaurant, z nějž se zakrátko stal prvotřídní podnik. Jeho úspěch způsobil především plzeňský Prazdroj, tehdy už mezinárodně proslulé pivo. V oblibě jej měl i císař František Josef, který při návštěvě Plzně roku 1874 pravil: „Jest mi podivné, že se ještě nikomu nepodařilo napodobit lahodnou chuť plzeňského piva, ač se o to naši sládci, například ve Schwechatu pokoušejí.“ Plzeňské pivo bylo součástí císařského menu. Gabriel brzy koupil další podnik, Schweitzerhaus v Prátru, a obě restaurace se staly vídeňskou atrakcí.

TIP: Všechny chutě monarchie: Kultovní vídeňské kavárny, které stojí za návštěvu

Hospody se spolu s českými školami a krajanskými spolky staly společenskými centry života české menšiny ve Vídni. Že české pivo posilovalo krajany na duši, dokládá Jaroslav Hašek v kapitole Jak se baví Češi ve Vídni v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona, když píše o konzumaci piva jako přijímání pozdravu ze staré vlasti.

Hned první dny operace Barbarossa přinesly německým tankistům šok v podobě sovětského těžkého tanku KV-1. Německé PzKpfw III a PzKpfw IV neměly takřka šanci tento silně pancéřovaný stroj zničit – disponovaly jen 50mm, případně 75mm krátkohlavňovým kanonem. Na řadu proto přišly improvizace v podobě stíhačů tanků. Vznikly montáží výkonných protitankových děl na různé dostupné podvozky. Teprve během zimy 1942–1943 na frontu dorazily PzKpfw VI Tiger, jejichž kanón ráže 88mm už pancíř tanku KV-1 probil.

Jak ulovit Tigera?

Nezaháleli však ani Sověti. Ti nejdřív zařadili do výzbroje vylepšené KV-1S, po nichž nastoupily KV-85 s kanónem ráže 85mm – ani ty se však nemohly plně měřit s Tigery. Počátkem září 1943 začaly brány sovětských závodů opouštět nové stroje IS-1 (IS jako Iosif Stalin) se stejným dělem, které používal KV-85. Velení Rudé armády požadovalo ještě instalaci 122mm kanonu, odvozeného od tažného M1931/37 (A-19), který se v bitvě u Kurska velmi osvědčil. Jeho maximální dostřel dosahoval 15 km, svým 25kg průbojným granátem prorazil na 1 500 m kolmou 15cm ocelovou desku.

Konstruktéři tuto zbraň urychleně upravili tak, aby se dala namontovat do věže tanku IS-1. Sovětské vrchní velení (Ставка) však požadovalo univerzální tank, který by dokázal nejen ničit Tigery, ale rovněž prorážet opevněná obranná postavení a poradit si i s pěchotou nepřítele. Šlo tedy o poněkud odlišnou filozofii nasazení, než jakou vyznávali Němci, kteří kladli hlavní důraz na protitankový boj. Návrh nového těžkého tanku schválil samotný Stalin 31. října 1943, výrobu vedl šéfkonstruktér Nikolaj Šašmurin.

První exemplář vznikl už 12. listopadu – kanon konstruktéři instalovali do upravené věže IS-1, kvůli silnému zpětnému rázu mu přidali úsťovou brzdu. Prototyp dostal označení Objekt 240. Zkušebních střeleb se zúčastnil i člen Státního výboru obrany maršál Kliment Vorošilov, kterého málem zasáhly kusy roztržené úsťové brzdy. I přes tuto nehodu prošel stroj testy na výbornou, jen brzda se vyměnila za typ obvyklý u německých tankových kanonů.

Při zkouškách 122mm granát zasáhl na 1 500 m ukořistěný Panther, prošel boční stěnou věže a zcela odtrhl protější stěnu. Velení takové výsledky nadchly a v prosinci 1943 v Kirovském závodě v Čeljabinsku začala sériová výroba. Ještě do konce roku armáda převzala prvních 35 strojů s označením IS-122. Přejmenování IS-122 na mnohem známější IS-2 nastalo po menších úpravách stroje v březnu 1944.

Odolný, ale pomalý

Korba stroje se takřka shodovala s IS-1, jediný rozdíl spočíval v kanónu a jeho uchycení na čelní stěně věže. Tank měl jednoduchou konstrukci a velké výrobní tolerance, což usnadňovalo masovou výrobu v závodech s dělníky bez velké kvalifikace. Pohon zajišťoval naftový vznětový motor V-2-IS o výkonu 447 kW. Podvozek tvořilo na každé straně šest dvojitých pojezdových kol s vnitřním tlumením a odpružením torzními tyčemi. Čelní stěna podvozkové vany měla sílu 100 mm, zkosená deska nad ní 60 mm a čelní stěna před řidičem dokonce 120 mm.

Ačkoliv se muselo nastupovat věží, řidič mohl opustit vozidlo i poklopem v podlaze. V přední části korby se nacházela elektricky poháněná odlévaná věž vejčitého tvaru. Všechny stěny věže dosahovaly síly 100 mm, její strop 30 mm. V přední části korby se nacházel napevno lafetovaný 7,62mm kulomet DTM, který dokázal pálit jen nepřesně v ose vozidla. Druhý kulomet stejného typu se nalézal ve střelišti v pravé půli zadní stěny a třetí kulomet s sebou vozila osádka volně uložený v trupu. Zásoba munice činila pouhých 28 dělených granátů – osm protipancéřových a 20 tříštivotrhavých.

Z levé strany věže vyčnívala velitelská kopule s poklopem. K pravé straně této kopule konstruktéři umístili druhý poklop určený pro nakládání munice. Některé IS-2 už opouštěly výrobní závody s 12,7mm protiletadlovým kulometem DŠK. Osádku tanku tvořil řidič, velitel, střelec a nabíječ, kromě řidiče seděli všichni ve věži. Velitel mohl tank bránit palbou ze zadního kulometu. Za věží měla své místo převodovka a silný motor, se kterým dokázal 46 tun těžký tank vyvinout na silnici maximální rychlost 37 km/h.

Motorový prostor od zbytku interiéru dělila přepážka se servis ním otvorem pro nejnutnější opravy. Po stranách tank vezl sudy s dodatečnou zásobou paliva, na každém boku dva. Při delších přesunech či během přepravy po železnici se věž tanku otáčela k zádi a hlaveň se pokládala na podpěru, aby při jízdě zbytečně nevibrovala a tím se neničila.

Původně se tato mise neměla vůbec uskutečnit a program raketoplánů měl uzavřít předchozí let STS-134, který dopravil na ISS alfa-magnetický spektrometr pro studium částic z hlubokého vesmíru. Jenže po návratu zmíněné výpravy zůstaly „na skladě“ pomocné startovací motory, palivová nádrž a raketoplán Atlantis, víceméně připravený k letu, jenž měl ke stanici vyrazit pro posádku STS-134 v případě vážného poškození jejich letounu Endeavour. Následoval tak logický krok – nachystanou sestavu využít a ještě naposledy dopravit větší množství nákladu na ISS a zpět dolů na Zemi, protože vyvíjené komerční lodě Dragon a Cygnus ani zdaleka nedosahovaly kapacit raketoplánu.

Nejistý návrat

Byl tu však problém: Kdyby se Atlantis při letu vážně poškodil a jeho posádka by musela zůstat na ISS, neexistovala by už výbava pro žádný další raketoplán, který by se mohl vydat na záchrannou misi. NASA proto rozhodla poslat do kosmu jen čtyři astronauty místo obvyklých šesti až sedmi: V případě nouze by zkrátka nějakou dobu žili na stanici, než by pro ně postupně zamířily ruské Sojuzy, startující rovněž s redukovanými posádkami a prázdnými křesly.

Atlantis vzlétl 8. července 2011 a o dva dny později se připojil k ISS. Hlavním cílem mise bylo vyložit pomocí robotické paže z nákladového prostoru modul Raffaelo, s několika tunami zásob, vědeckých experimentů a náhradních dílů. Následně jej astronauti zase naplnili hotovými pokusy a nepotřebným vybavením a přemístili ho zpět do raketoplánu.

Uskutečnil se i jeden kosmický výstup: Členové dlouhodobé posádky ISS Mike Fossum a Ron Garan přesunuli z vesmírného letounu na vnější plášť stanice experimentální zařízení, jež mělo zkoumat možnosti oprav a údržby běžných družic na orbitě; opačným směrem pak putovalo vadné čerpadlo chladicího systému ISS. 

Jednadvacátého července raketoplán bezpečně přistál na Floridě a velitel Christopher Ferguson ohlásil: „Houstone, tady Atlantis. Zastavili jsme na přistávací dráze… naposled.“