Historie piva je už od počátku své existence spjatá s historií národa českého. Už první Češi dorazili s měchy plnými chmeleného piva. Svědky dávného pivovarnictví jsou dodnes názvy některých obcí, jež nesou pojmenování po chmelu případně po chmelnicích.

Každému jeho Pivín

Oproti tomu vesnice ani města se jmény odvozenými od podstatného jména „pivo“ vlastně neexistují, což se jeví jako malá záhada. Výjimkou je obec Pivín u Prostějova. Nabízí se však vcelku logické vysvětlení: slovo „pivo“ totiž bylo příliš obecným názvem a každá domácnost si ho vlastně připravovala sama. Jinak by se to na našich mapách Pivíny jen hemžilo!

Pivovarčiči Sobík, Šesůra a Častoň

Jednu z nejstarších zmínek o pivovarnictví v Čechách najdeme už v Zakládací listině Vyšehradské kapituly z roku 1088. V pozdně středověkém dokumentu se dokonce dočteme jména sládků, kterým se tehdy říkalo „pivovarčiči". A příjmení prvních doložených pivovarnických mistrů? Sobík, Šešůra a Častoň z osady Trávník. Je nepochybné, že pivo patřilo k životním potřebám mnoha lidí už tehdy.

Sám kníže Soběslav I. dokonce přidělí týdně každému z kanovníků po jednom vědru medu a jednom soudku piva. A duchovním od svatého Jiří v Praze se dostane každé Vánoce bezesporu výhodné nabídky; mohou si pořídit dvě pinty piva za velmi příznivých šest haléřů! A na Tři krále se klérus vydává na koledu k abatyši, která každému panáčkovi daruje piva a vína bez odměření. České knížecí dvory a statky vaří v nejstarších dobách nejen pivo, ale také tehdy masově oblíbenou medovinu. Ve středověkých podhradních župách bychom našli várečné krčmy, takzvané taberna braxatilis, které čepovaly hradní pivo domácím i pocestným.

Nejdůležitější živnost v zemi: pivovarnictví!

Ránu pivovarnictví zasadí svatý Vojtěch, který pod pohrůžkou vyobcování z církve vaření piva úplně zakáže. Velký fanoušek piva, Václav I., za tekutý chleba neváhá orodovat až u papeže, a naštěstí slaví úspěch. Lidé si mohou pivem zase legálně prolévat hrdla v celé zemi. A když se v Čechách a na Moravě zakládají města, nezmiňuje se v listinách městských privilegií žádná živnost v takové míře, jako pivovarnictví.

Důvod? Tato živnost přinášela královské komoře vůbec největší zisk. Roku 1330 je v Praze vydána listina, dle které se může pivo vařit pouze uvnitř hradeb města, což respektují i další města a menší obce v zemi. Jednotlivá města se od této chvíle začínají rozlišovat na takzvané právovárečné s právem vaření a výčepu piva a na nákladnické, kde se připravoval pouze slad, ale pivo se nevařilo.

Pivovarnické cechy

Během 14. století se zakládají cechy a sladovnictví se stává právoplatným a uznávaným řemeslem. Pivovarnictví nikoli. Cechy mají na starost ochranu práv měšťanů proti šlechtě, ale určují také pořadí vaření a kolik si kdo smí piva uvařit. Dohlíží také na pivovarnické učně a jejich vzdělávání, kontrolují kvalitu piva a hodnotí morálku svých členů. Zkrátka na dobré jméno klade mimořádný důraz.

Významným dokumentem v historii piva se stala Smlouva svatováclavská, která měšťanům povoluje vařit pivo po dobu šesti let, ale pouze pro vlastní potřebu. Nařízení má za následek to, že pivo nesmí prodávat o výročních městských trzích. Oproti tomu šlechtické usedlosti dostanou výhradní právo vařit pivo natrvalo. Pro měšťany značně nevýhodné!

Poupětova revoluce

V druhé polovině 18. století dojde k významné pivovarnické reformě, která umožní vyniknout typickým vlastnostem českých piv. Onu revoluci má na svědomí sládek František Ondřej Poupě (1753—1805). Konstruoval totiž nová zařízení pro výrobu sladu a piva. Přesvědčoval sládky, aby používali výhradně ječný slad. Snížil poměr přidávaného chmele, čímž pivo výrazně zesvětlalo. Původně totiž šlo o velmi tmavý mok. Poupě ve své pivní reformě kráčí srdnatě dál a v Brně zakládá pivovarnickou školu, první svého druhu v Evropě! Brněnskou pivní akademii absolvovala řádka tuzemských i zahraničních sládků. 

Když se v provozu ozve siréna, tak každý řidič, co má všech pět pohromadě, udělá místo, aby sanitka, policie nebo hasiči mohli projet. Zvládne to ale umělá inteligence autonomních vozidel?

Rozhodně by měla. Intenzivně na tom pracují experti společnosti Waymo, která je je úzce spojena s internetovým gigantem Google. Trénují umělé inteligence, aby si poradily s každým představitelným scénářem za plného provozu, v němž se objeví vozidlo se sirénou.

TIP: Virtuální lidé učí počítače chápat, jak reagují skuteční lidé

Umělé inteligence se musí naučit nejenom zachytit sirénu a určit, o jaký typ vozidla jde, ale rovněž rozpoznat směr, odkud se siréna blíží a patřičně zareagovat. Autonomní auta trénují s policejními vozy i motocykly, sanitkami, hasičskými vozy a dokonce i s neoznačenými policejními automobily.

Keporkaci, zvaní také velryby hrbaté (Megaptera novaeangliae), jsou mezi savci rekordmany migračních tras. Vědecký tým pod vedením Travise Hortona z University of Canterbury na Novém Zélandu nyní zjistil, že tyto trasy jsou nejen nejdelší, ale že keporkaci dorazí vždy na stejné místo, a to po jednotlivých, stovky či tisíce kilometrů dlouhých přímkách. Neodchýlí se přitom o více než jeden stupeň, a to i když musí odolávat silnému protiproudu.

TIP: Podceňovaný smysl aneb Vědci začínají rozplétat tajemství velrybího čichu

Šestnácti jedincům byly připevněny satelitní přístroje, které sledovaly a zaznamenávaly jejich pohyb z místa na místo. Všichni keporkaci byli neuvěřitelně přesní při hledání kýžené destinace, bez ohledu na to, kolik měsíců či let dělilo jejich migrační cesty.

Tajemství velrybí navigace

Vědci se dříve domnívali, že keporkaci využívají pro navigaci magnetického pole, ale různorodost jednotlivých tras tomu nenasvědčuje. Stejně tak je nepravděpodobné, že by se řídili sluncem, jehož poloha na nebi se mění příliš často na to, aby mohlo posloužit jako účinné vodítko. Podle Hortona je možné, že keporkaci využívají kombinaci obou těchto prostředků a mimo to sledují i měsíc a hvězdy. Objevují se i názory, že vnímají zvuky svých spoluputovníků, jež se nesou daleko oceánem, a částečně se jimi řídí. Skutečný způsob jejich navigace však zatím zůstává tajemstvím.

V druhé polovině podzimu 1942 se čerstvě zformované útvary začaly přesouvat na východní frontu. Zatímco 1. polní divize zaujala pozici u města Novgorod, 5. divizi čekala jihoruská Kubáň a 3. a 4. se přesunula ke klíčovému městu Vitebsk. Nejtěžší výzva stála před 7. a 8. polní divizí Luftwaffe, které se staly součástí skupiny armád Don.

Předchozí část: Polní divize Luftwaffe (1): Orli bez křídel

Boje u Stalingradu

Ta měla v listopadu 1942 prorazit do obklíčeného Stalingradu a zachránit zle tísněnou 6. armádu. Chuť ledového pekla okusila jako první 8. polní divize Luftwaffe, která se snažila prolomit sovětské linie již 25. listopadu. Postup zasněženým neznámým terénem se v důsledku nedostatečného průzkumu změnil v katastrofu. Přední jednotky padly do sovětské léčky a byly téměř zničeny, z čelních sil nasazených do akce se na shromaždiště poblíž soutoku Donu a Čiru vrátilo pouhých dvanáct mužů.

Velitel protitankového praporu se zastřelil, šokován stavem své jednotky po útoku. Veselo nebylo ani u 2. divize, která spadala pod 9. armádu ve střední části východní fronty. Tam spustili Sověti na konci listopadu operaci Mars a jeden z mála úspěchů, jichž zde dosáhli, šel na vrub právě Göringových mužů.

Nejen silný frontální útok Rudé armády, ale také ukrutné mrazy, vytrvalé sněžení a přepady partyzánů měly podíl na zhroucení divize nedaleko Rževa. Frontu se nakonec podařilo stabilizovat až nasazením elitních veteránů z pěší divize Grossdeutschland. Jedinou formací letectva, která dosáhla lepších výsledků, se tak stala 21. polní divize Luftwaffe (bývalá divize Meindl). Ta na začátku roku 1943 kryla ústup zbytků německých sil z Děmjanského kotle.

Otázka budoucnosti

Nepříliš přesvědčivé výkony při prvních bojích přinesly otázku, jaká je jejich skutečná bojová hodnota. Armádní velitelé v čele s polním maršálem Erichem von Mansteinem tvrdili, že je téměř nulová a že jejich další nasazení na frontě bude znamenat pouze plýtvání lidmi a vojenským materiálem. Generál Meindl oponoval a poukazoval na zcela nevhodné nasazení bojových svazků, které měly i přes zjevný nedostatek mužstva suplovat plnohodnotné pěší divize. V létě 1943 nakonec Hitler rozhodl o podřízení polních divizí armádnímu velení s platností od 1. listopadu 1943, což mělo přispět k jejich efektivnějšímu nasazení a kooperaci s ostatními ozbrojenými silami.

Zatímco velitelé diskutovali, válka pokračovala. Obranné pozice na řece Mius držela 15. polní divize Luftwaffe. O její situaci nejlépe svědčí fakt, že na jednom z úseků drželo perimetr dlouhý 1 500 metrů pouhých 91 mužů s jedním 20mm kanonem, třemi minomety a 13 kulomety. V průběhu srpna 1943 Rudá armáda překročila řeku, smetla slaboučké obranné pozice a divizi téměř obklíčila. V bojích o bytí a nebytí se části mužstva sice podařilo dostat zpět do vlastních linií, o nějaké relevantní síle už nemohla být řeč a na konci září 15. polní divize jako samostatná formace zanikla.

Další neúspěch zažily útvary Luftwaffe na severní části fronty u Vitebska, kde Rudá armáda 6. října 1943 prorazila skrze pozice 2. polní divize a obsadila město Nevel. Hitler nařídil protiútok, ale formace se již nacházela ve stavu těžkého rozkladu. Do bojů v okolí Nevelu tak nakonec zasáhla alespoň 3. a 4. polní divize, avšak bez větších úspěchů. V listopadu konečně převzala velení nad polními vojsky Luftwaffe armáda. Následovalo doplnění stavů o nové rekruty a také reorganizace, když se nově divize skládala ze dvou pluků po třech praporech.

Pomocný personál většinou tvořili příslušníci porobených národů, nejčastěji Rusové a další bývalí sovětští vojáci. Také se obměnil velitelský sbor, když původní důstojníky Luftwaffe nahradili jejich armádní kolegové. Formacím zůstaly stejné názvy, ale pováleční historikové je pro snadnější orientaci označovali písmenem L v závorce. Personální i logistické změny výrazně zlepšily kvalitu zbytků polních divizí, a ty tak na východní frontě sloužily až do konce války.

Dokončení 21. července

Lidská nahota v souvislosti se zvířaty bývá obvykle k vidění u příležitosti protestů ochránců zvířat a aktivistů bojujících proti využívání zvířecích kožešin či testování kosmetiky. Do londýnské zoo ale nyní vyrazili zcela šatůprostí zaměstnanci zahrady.

Úprk pro tygra

V tomto případě ovšem nešlo o protest, ale o originální formu pozvánky. Zoologická zahrada pořádá již několik let akci nazvanou Streak for Tigers (úprk pro tygra), během které se v areálu zahrady koná běh naháčů spojený s charitativní akcí na podporu šelem.

TIP: V britském Southamptonu vzniklo první fitness centrum pro naháče

Účastníci běhu, který se letos koná 10. srpna, zaplatí 20 liber startovné. Kromě toho se zavazují přispět dalšími alespoň 150 librami na podporu ušlechtilých šelem. Oplátkou se jim kromě dobrého pocitu dostane tygří masky a pamětního listu. Kdo ví, třeba se někdy podobné akce dočkáme i v českých zoologických zahradách.

Výbuch supernovy náleží k nejextrémnějším dějům ve vesmíru. Přestože je energie takové exploze pro nás doslova nepředstavitelná, neznamená definitivní zánik. Vědci se doposud domnívali, že exploze supernovy na daném místě spolehlivě zlikviduje veškerý kosmický prach a složitější molekuly. Teď se ale ukazuje, že to tak nejspíš není. Astronomka Mikako Matsuura z Univerzity v Cardiffu se svými kolegy prostudovala chladnoucí pozůstatek supernovy 1987A na okraji mlhoviny Tarantule ve Velkém Magellanově oblaku a objevila tam nečekané věci.

Sbírka molekul v pozůstatku supernovy

Poprvé v historii výzkumu supernov vědci nalezli v místě exploze, které je od nás vzdálené 163 tisíc světelných let, formylové kationy (HCO+) a molekuly oxidu sirnatého (SO). Kromě toho se zde podařilo nalézt i molekuly oxidu uhelnatého (CO) a oxidu křemnatého SiO. Astronomové odhadují, že v molekulách oxidu křemnatého skončil asi jeden atom křemíku explodující hvězdy z tisíce, v případě formylových kationů to prý byl tak jeden atom uhlíku z milionu.

TIP: Supernova v Magellanově mračnu: Jak se měnily prstence okolo hvězdy

Vše nasvědčuje tomu, že přímo v srdci exploze supernovy mohou vzniknout rozsáhlá mračna chladného plynu a prachu, která velmi připomínají hvězdné porodnice.

Kra se odlomila na počátku tohoto týdne, vědci ale už několik let předpovídali, že se tak stane. V ledu se vytvořila 80 kilometrů dlouhá prasklina a ještě v lednu drželo kru na místě pouhých 20 kilometrů ledu. Prasklina se vytvořila v šelfovém ledovci označovaném jako Larsen C, který má tloušťku asi 350 metrů a vyskytuje se na západním okraji Antarktidy.

Kra o hmotnosti asi jednoho bilionu tun zabírá větší rozlohu, než má například Moravskoslezský nebo Ústecký kraj. Nově vzniklý ledovec má zhruba poloviční velikost oproti kře, která se odtrhla od šelfového ledovce Ross v roce 2000, ale i tak patří k zhruba deseti největším, jaké kdy byly zaznamenány.

Rozpadání šelfového ledovce Larsen C označují vědci za nikoli klimatickou, ale geografickou událost. I když připouštějí, že k rozšíření pukliny mohlo globální oteplování přispět.

Spalničkám se lze stoprocentně vyhnout díky očkování. Přesto se stále šíří a také zabíjejí. Světová zdravotnická organizace WHO nyní vydala oficiální varování před spalničkami poté, co v Evropě za posledních 12 měsíců zemřelo na spalničky 35 lidí, většinou v Rumunsku.

Od roku 2016 se jen v Itálii objevilo přes 3 300 případů spalniček. V Itálii zemřela i nejnovější oběť této zákeřné choroby – šestiletý chlapec. Podle regionální šéfky WHO v Evropě Zsuzsanny Jakab je každé úmrtí nebo závažné postižení způsobené nemocí, které lze spolehlivě předejít očkováním, velikou a zbytečnou tragédií.

TIP: Vítězství očkování: V Novém světě lékaři eliminovali spalničky

Právě kvůli probíhající epidemii spalniček zvažují zákonodárci zpřísnění zákonů, které se týkají očkování. Jednou z hlavních příčin této epidemie je totiž vyhýbání se očkování, které je v evropských zemích na vzestupu.

Uprostřed června roku 1914 přijel do Prahy Čechoameričan Emanuel Voska. O dvacet let dříve zmizel z Kutné Hory, kde mu jako horkokrevnému sociálnímu demokratovi hrozilo zatčení, a nyní se vrátil coby vážený novinář a bohatý podnikatel z New Yorku.

Pavouk spřádá sítě

Již na jaře si správně uvědomil, že situace v Evropě se vyhrocuje směrem k válce. Proto vybudoval síť, která by mu z domova dodávala zprávy. Plánoval také schůzky s některými českými politiky a zkusil zauvažovat, co by Češi dělali „v případě potřeby“. Když Rakousko zahájilo válku, obrátil se Masaryk na hosta z Ameriky s neobvyklou žádostí: „Nemohl byste jet zpátky přes Anglii? Potřeboval bych tam něco doručit.“ Voska, který byl ochoten k jakémukoli dobrodružství, souhlasil.

Při schůzkách v redakci deníku Čas, což byl neformální orgán Masarykovy strany, profesor budoucího špiona podrobně informoval o situaci v Čechách a Rakousku. „Některá čísla a jména vám dám písemně, ty byste si nezapamatoval,“ řekl Masaryk. „Až přijedete domů, zkuste sehnat peníze, hodně peněz. Budeme je potřebovat na pomoc rodinám perzekuovaných lidí i na akce v zahraničí.“ Voska se s tím svěřil příteli Vojtovi Benešovi. „Ale musíš ty papíry někam zašít!“ varoval ho Vojta. „V Německu jistě budou cizince přísně prohlížet.“

Den před odjezdem mu proto švec schoval do bot několik papírů se vzkazy. Byly to špionážní zprávy a vlastizrádná poselství: sdělte Rusům, že čeští vojáci k nim budou přecházet s bílými šátky v rukou a z nich pak vytvořte dobrovolnické pluky. 

Špionážní síť z vlastenců

Na doporučení z Londýna navázal Voska kontakt s britským námořním atašé kapitánem Guyem R. A. Gauntem. Němci a Rakušané, kteří se usadili ve Spojených státech, se snažili znemožnit výrobu a dopravu zboží Britům různými diplomatickými kanály, někde i sabotážemi. Voska si uvědomil, že by mohl z českých vlastenců, žijících ve všech koutech Spojených států, zorganizovat síť informátorů, kteří by Spojencům pomáhali odhalovat sabotéry. Gaunt tuhle nečekanou nabídku s radostí přijal. Nakonec jich měl Voska podle svého tvrzení 84.

Kurýři z Ameriky do Čech

Voska posílal z Ameriky do Čech kurýry a ukázalo se, že lepší šance mají lidé nikoli s rakouským, ale s americkým pasem. Několik takových odvážlivců se dokonce podařilo sehnat, avšak některé podezírala rakouská policie z nepřátelských úmyslů, takže nakonec skončili ve vězení.

Také velká česká pěvkyně Ema Destinnová, která vystupovala v newyorské Metropolitní opeře, se v dubnu 1916 vracela domů. Německý císař Vilém, který pěvkyni velice miloval, ji vybavil průvodním listem. Ten však neplatil u Rakušanů. Jak napsal její životopisec Miloslav Pospíšil, „byla u ní při přejezdu hranic v Podmoklech nalezena tajná zpráva a plány, které měla zašité v divadelních kostýmech“. Za takovou zradu byl trest smrti, ale Destinnová byla příliš známou osobností. Začátkem května ji úřady internovaly na jejím jihočeském zámečku.

Válka byla na dohled a Voska se proto domluvil s americkými a britskými úřady, že v okamžiku, kdy do ní vstoupí Spojené státy, předá washingtonskému ministerstvu spravedlnosti svůj archiv a kartotéku podezřelých. Americká vláda přerušila styky s Německem 3. února 1917. Prezident Wilson vyhlásil válečný stav vůči Německu 6. dubna téhož roku.

Do všech koutů světa

Záhy Vosku poslali Američané a Britové do Ruska, aby pomáhal tamní špionáži a kontrašpionáži a současně vydával protiněmecké pamflety. V létě 1919 se Voska i s rodinou vrátil do Československa a s Alicí Masarykovou zde založil Červený kříž. Předsedal Klubu amerických Čechoslováků a samozřejmě podnikal. Zastupoval americkou firmu na psací stroje Underwood-Monrovie, která měla kanceláře v centru Prahy na Národní třídě.