Pokrok v genetických metodách nezadržitelně pádí vpřed. Ve světě se schyluje k revoluci v léčbě geneticky podmíněných i mnoha dalších závažných chorob. Lékaři chtějí měnit lidskou DNA.

Panel amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) nedávno jednomyslně schválil léčbu, která mění DNA buněk pacienta. Tento zákrok je součástí léčby jedné formy leukemie. Z pozměněných buněk pacienta se stane účinné léčivo, které „nahodí“ imunitní systém pacienta na vysoké obrátky, aby si snáze poradil s nemocí.

TIP: Editování genů poprvé zachraňuje před smrtí kvůli leukémii

Pokud Úřad pro kontrolu potravin a léčiv přijme doporučení panelu, což je velmi pravděpodobné, tak se na trhu objeví první dostupná genová terapie tohoto druhu, vyvinutá společností Novartis. Tato léčba navíc funguje nejen u jedné konkrétní formy leukemie, ale i u dalších typů této nemoci, stejně jako u mnohočetného myelomu a agresivního mozkového nádoru.

Přestože od vyhasnutí sopek Nízkého Jeseníku uplynula z geologického hlediska pouze „chvilka“, dnes z nich zbyly už jen trosky zničené deštěm, větrem a mrazem. I ty ovšem patří k unikátním přírodním výtvorům, jejichž prohlídku by si milovníci naší přírody a krajiny neměli nechat ujít.

Průřez Uhlířským vrchem

Nejznámější sopkou Nízkého Jeseníku je Uhlířský vrch u Bruntálu, jehož mírně klenutý, protáhlý hřbet zvýrazňuje barokní stavba poutního kostela. Jde o nepřehlédnutelnou dominantu, a pokud pojedete do Bruntálu autem či vlakem od Olomouce, určitě vás již zdálky zaujme. Uhlířský vrch (672 m) byl původně stratovulkánem neboli smíšenou sopkou. Při erupcích chrlil rozžhavené pevné částice (vulkanoklastika), po nichž následovaly výlevy žhavotekuté lávy. Průřez částí této sopky můžete obdivovat ve starém lomu na jihovýchodním svahu, těsně pod kostelem. Právě tento lom tvoří jádro chráněného území v kategorii přírodní památka, které bylo vyhlášeno v roce 1966. Vede přes něj i zelená turistická značka z Bruntálu.

TIP: Národní přírodní rezervace Králický Sněžník aneb Drsné kouzlo střechy Evropy

Bývalý lom využívaný k těžbě suroviny pro výrobu stavebních hmot poskytuje doslova učebnicový průřez vrstvami vulkanoklastik (tufů), jež kdysi tvořily podkovovitý val kolem poměrně rozlehlého kráteru. Obnažený profil se skládá z pěti lomových stěn, celkově je asi 40 metrů vysoký a téměř 300 metrů dlouhý. Podle vrtných geologických výzkumů se kráter nacházel severozápadně od dnešního vrcholu. Původně byl vyplněn lávovým jezerem, po protržení valu z něj láva vytékala směrem k východu (morfologicky zřetelný lávový proud obloukovitě obchází silnice i železnice). Zřejmě díky nerovnostem předvulkanického reliéfu nedošlo k tvorbě typického sopečného kužele.

Varhany Venušiny sopky

Další stratovulkán, který má sopečnou minulost přímo v názvu, vystupuje nad obcí Mezina, vzdušnou čarou asi čtyři kilometry jihovýchodně od Uhlířského vrchu. Jmenuje se Venušina sopka (643 m) a podobně jako Uhlířský vrch představuje erozní torzo někdejšího stratovulkánu. Také na Venušině sopce se v minulosti těžily vulkanoklastika (tufy) a to dokonce přímo na vrcholu. Památkou na těžbu je prohlubeň, mylně připomínající některým návštěvníkům kráter.

Zdejší odkryvy jsou na rozdíl od Uhlířského vrchu bohužel značně zašlé a zarostlé a průřez tufovými vrstvami lze zhlédnout prakticky jenom v severní části, kde byly během těžby vylámány výklenkovité komory připomínající malé jeskyně. Pozoruhodná je zde například sopečná puma velká až 1,5 metru. Nízký stupeň zpevnění vulkanoklastického materiálu nasvědčuje, že Venušina sopka je nejmladším z vulkánů Nízkého Jeseníku.

Během sopečné aktivity Venušiny sopky byly exploze několikrát přerušeny výlevnými fázemi. K výlevům láv docházelo k severu a východu – ve směru svažujícího se reliéfu. Vrtný průzkum zde odhalil celkem tři vrstvy lávových proudů, v jejichž čelech byly v minulosti založeny lomy na výrobu drceného kamene. Jeden z nich je od roku 1997 chráněný jako přírodní památka pod názvem Lávový proud u Meziny. Jeho prohlídku byste neměli vynechat, neboť poskytuje ukázku nejdokonaleji vyvinuté sloupcové odlučnosti čediče v moravskoslezské oblasti. Skalní stěna, tvořená řadou čedičových sloupů (tzv. kamenné varhany), představuje příčný průřez dvěma tělesy lávových proudů. Jednotlivé sloupy jsou 5–12 metrů vysoké a 20–50 centimetrů široké. Ve střední části lomu jsou orientovány vertikálně, v pravé lomové stěně se stáčejí do šikmé polohy, což signalizuje terénní nerovnost někdejšího předvulkanického reliéfu.

Ukázkový stratovulkán

Za největším a nejlépe zachovalým vulkánem Nízkého Jeseníku musíte z Venušiny sopky opět popojít či popojet. Konkrétně osm kilometrů na jihojihovýchod do obce Roudno, nad níž se zdvihá dominantní vrch Velký Roudný (780 m). Mezi všemi kopci vulkanického původu na území ČR se může pyšnit přídomkem „nejlépe zachovaný stratovulkán“. Jeho sopečné produkty dnes pokrývají plochu téměř 9 km2, chráněné území (národní přírodní památka) má však plochu jen 81 ha.

Svahy Velkého Roudného pokrývají nezpevněná vulkanoklastika (tufy), ve vrcholové části vystupuje fialově šedá pórovitá láva, jejíž petrografické složení naznačuje, že vyplňovala kráter nebo sopouch. Právě bohatá lávová výplň sopouchu podmínila zachovalý tvar sopky – zpevnila sopečný kužel a výrazně zpomalila jeho destrukci.

Kromě neživé přírody je Velký Roudný pozoruhodný i z botanického hlediska. Na jihozápadních svazích se vyskytují teplomilné druhy rostlin, krajinářsky zajímavé jsou antropogenně podmíněné pásy luk, oddělené souběžnými řadami stromů a keřů, které dodávají Velkému Roudnému typický vzhled a ráz. Přes tyto louky vede na vrchol od silnice Roudno – Křišťanovice půl kilometru dlouhá zeleně značená trasa (významová odbočka). Na vrcholu stojí dvacet metrů vysoká dřevěná rozhledna z roku 2007, která poskytuje částečný rozhled po okolní krajině, a obnovená poutní kaple z roku 1933, k níž vede z Roudna křížová cesta.

Materiál pro mlýnské kameny

Součásti stratovulkánu Velký Roudný jsou rovněž čtyři čedičové lávové proudy dlouhé několik kilometrů. Jeden z nich způsobil v geologické minulosti přehrazení údolí Moravice, čímž vznikla přirozená přírodní hráz. Za touto překážkou se dočasně vytvořilo jezero, v jehož hladině se pak po jistou dobu zrcadlil vybuchující a žhnoucí vulkán. Právě v klidné jezerní vodě se vlivem gravitace a vlnění usadily tzv. razovské tufity, chráněné od roku 1997 jako přírodní památka.

U nás jde o vzácný případ horniny, která se nikde jinde nevyskytuje. Těžila se již od středověku, vyráběly se z ní žlaby pro dobytek, římsy, mlýnské kameny a silniční patníky. Zajímavým pozůstatkem po mechanizované těžbě jsou seřezané rovné skalní stěny. Výchozy razovských tufitů najdete na jižním konci obce Razová, kam se ovšem z Velkého Roudného musí putovat velkou oklikou kolem přehrady Slezská Harta.

Rady do batohu

Sopečné bomby

Ve vulkanoklastickém materiálu na Uhlířském vrchu převládají lapilli a strusky, hojné jsou též sopečné bomby a balvany. Jejich aerodynamický tvar připomíná kapky, bochníky, vřetena, mandle nebo hrušky. Na mnohých exemplářích je vidět zatočená vnitřní struktura, která vznikla sbalením a rotací žhavotekutých lávových útržků při průletu atmosférou. Došlo přitom rovněž k rychlému ochlazení a utuhnutí povrchové, celistvé kůrky, čímž bylo zabráněno úniku plynů zevnitř – tím lze vysvětlit silně pórovitou vnitřní stavbu jednotlivých bomb a balvanů. Časté jsou v sopečných tělesech uzavřeniny cizorodého materiálu, který je přepálený a má cihlově červenou barvu. Jedná se o úlomky břidlic a drob, přes něž si láva razila cestu na zemský povrch, a které přitom pohlcovala, tavila či přepalovala.

Pověst o Boží stopě

Jeden rozlomený lávový balvan, volně ležící v lese těsně pod vrcholem Velkého Roudného, je místní přírodní raritou. Nazývá se Čertův anebo taky Boží a má na povrchu prohlubeň vyplněnou vodou, připomínající otisk lidské šlépěje. Podle lidové pověsti pochází přímo od Pána Boha, který na kameni zápasil s Luciferem. Velký Roudný totiž obsadili čerti, dštili síru, rozhazovali žhavé kameny a v okolí šířili bezbožnost a prostopášnost. Po vyhraném zápase Bůh mrštil Luciferem do země a za ním naskákali všichni čerti. Díra pak byla zaházena kameny, aby čertovská pakáž nevylezla znovu ven. Na Čertově (Božím) kameni jsou vlevo od stopy Boží patrné i škrábance po drápech ďábla... Vědci přišli s méně přitažlivým vysvětlením a prohlubeň považují za stopu po dopadu sopečné pumy, která rozlomila blok sopečného kamene napůl.

Mapa

Nízký Jeseník, turistická mapa Klubu českých turistů číslo 56 v měřítku 1:50 000

Mělo jít o zákrok, jakých lékaři v nemocnici Solihull Hospital nedaleko Birminghamu provádějí stovky. Sedmašedesátleté ženě měli lékaři odstranit šedý zákal. Během předoperačního vyšetření si ovšem všimli podezřelé namodralé hmoty v oku pacientky.

27 zapomenutých čoček

Po vyjmutí cizího tělesa se lékaři nestačili divit – v oku pacientky nalezli 17 do sebe slepených jednorázových kontaktních čoček. Následné vyšetření navíc odhalilo dalších 10 jednorázových kontaktních čoček ve stejném oku.

Oftalmolog solihullské nemocnice Dr. Rupal Morjaria, který zákrok prováděl, byl šokován. „Nikdy jsem se já, ani nikdo z mých kolegů, s něčím podobným ještě nesetkal,“ okomentoval svůj objev překvapený lékař. Operaci zákalu se nakonec lékaři rozhodli odložit, neboť existovalo nezanedbatelné riziko zánětu oka.

TIP: Žena spolykala 9 tisíc dolarů: Nechtěla se o ně dělit s partnerem

Pacientka podle svých slov používala jednorázové kontaktní čočky přibližně 35 let, jakým způsobem jí ale uvízly v očích netuší. Myslela si, že nepohodlí, které pociťovala, se objevilo v důsledku stárnutí a že trpí syndromem suchého oka, a proto ji tak pálí.

„Je opravdu překvapující, že si ničeho nevšimla. Takové množství čoček už něco váží, nehledě na to, že musely dráždit oči,“ poznamenal doktor Morjaria. Případ se stal již loni v listopadu, zveřejněn byl ale až nyní v prestižním lékařském magazínu British Medical Journal.

Masayuki Ozaki si podobně jako dva tisíce dalších japonských mužů pořídil hyperrealistického sexuálního robota nové generace. Zatímco ve většině je nákup silikonového stroje stále ještě primárně motivován touhou po sexuálním povyražení či jeho zpestření, v případě tohoto pětačtyřicetiletého fyzioterapeuta jde prý o opravdovou a nefalšovanou lásku. Masayuki své umělé robopartnerce kupuje oblečení a šperky, koupe se s ní a vyráží s ní na procházky.

Silikonová romance 

„Moje žena byla vzteky bez sebe, když jsem poprvé přinesl Mayu domů,“ říká Masayuki Ozaki. „Po porodu se moje žena začala chovat odtažitě a intimností bylo mezi námi stále méně. Cítil jsem se velmi osaměle. Když jsem v obchodě objevil Mayu, byla to láska na první pohled,“ dodává Masayuki.

Podle odborníků nejde o nic výjimečného a podobné příběhy se objevují stále častěji. Zejména v Japonsku se trh sofistikovaných sexuálních hraček rychle rozvíjí. Nejde přitom o nikterak levnou záležitost – nejnovější modely hyperrealistických silikonových sexrobotů stojí okolo šesti tisíc dolarů (zhruba 135 tisíc korun).

TIP: Sexuální pomůcka obětí falešného zločinu

Vývoj nových a stále realističtějších robotů je nyní doslova překotný – zatímco jednoduché nafukovací panny ze 70. let minulého století vydržely celé čtvrtstoletí v takřka nezměněné podobě, moderní modely jsou na trh uváděny s pravidelností nových chytrých telefonů. Od příštích generací odborníci čekají, že budou umět mluvit, smát se a simulovat lidské emoce, včetně například orgasmu.

Terapie robotem

V budoucnosti by se tak sexuální roboti mohli stát běžnou záležitostí. Mohou zpříjemňovat dlouhé chvíle seniorům, pomáhat mentálně postiženým a lze je využít i v rámci terapie sexuálních delikventů.

V otázkách terapeutického využití sexbotů ale existují mezi odborníky dva rozdílné pohledy. Podle jednoho by sex se stroji mohl sloužit jako bezpečná náhrada sexuálním delikventům a odradit je od páchání násilí na lidech. Existují ale i hlasy, které před takovou formou terapie varují. Odosobněný sex s roboty by mohl sexuální delikventy k násilí naopak povzbuzovat. Nedávná studie Minnesotské univerzity navíc ukázala, že hlavním motivem znásilnění je nikoli samotný sex, ale především agrese. Větší dostupnost sexuálních robotů by tak podle odborníků nemusela mít žádný pozitivní vliv na počet znásilnění.

„Mesaliance je nerovné manželství, manželství mezi osobou stavu šlechtického a osobou stavu občanského. Děti z takového manželství pošlé bývají vylučovány z práv a předností, vyhrazených jen potomkům rodičů po meči i po přeslici až do jistého pokolení, např. z nastupování ve fideikomissy, z jistých úřadů dvorských aj.“ Definice v Ottově slovníku naučném z konce 19. století přesně vysvětluje podstatu mesaliančních sňatků. Jednalo se o svazek příslušníka aristokracie s osobou nižšího stupně urozenosti či občanského původu. Takové spojení bylo pro vysokou historickou šlechtu nepřijatelné, neboť ohrožovalo její vnitřní integritu a exkluzivitu.

Překážka dědictví

Až do konce 18. století byly mesaliance v prostředí české a moravské šlechty spíše výjimečné, v průběhu 19. století jich ovšem přibývalo, přestože zůstávaly společensky neakceptovatelnými. Platila přitom zásada, že muž šlechtí ženu – manželka tedy vždy následovala postavení manželovo. Pokud se hraběnka provdala za měšťana, o svůj titul přišla. Bylo běžnou praxí, že se dívky z vysoké šlechty provdaly za šlechtice nižšího stupně.

Zejména na přelomu století také docházelo k tomu, že mnohé historické rody neměly takové finanční možnosti jako nově nastupující vrstva podnikatelů a obchodníků, takže zajištění věna dcerám nebylo snadné. Naproti tomu si bohatí průmyslníci za své peníze často koupili titul, statky a zámky – ovšem starobylý původ nikoli. Oženit se s dcerou z vyšší šlechtické rodiny jim skýtalo novou dávku společenské prestiže.

Velký problém pro aristokracii představovala mesaliance prvorozených synů, kteří tak mohli přijít o možnost dědictví fideikomisu neboli svěřenectví. Fideikomis bylo privilegium udělované panovníkem, které zamezovalo dělení či zcizení rodinného majetku. V čele rodinného fideikomisu stál obvykle nejstarší syn (ostatní bratři měli být zajištěni statky, které nebyly součástí svěřenectví, apanážemi a podobně). Principy nástupnictví většinou určil zakladatel fideikomisu a právě rovnorodé manželství patřilo mezi nejčastější podmínky. I přes riziko ztráty nástupnictví se však nalezli prvorození šlechtici, kteří se oženili s dívkou neurozeného stavu.

Morganatické svazky

V prostředí nejvyšší šlechty, kterou představovaly vládnoucí nebo suverénní rody, jež se řídily vlastními domácími zákony, znamenaly nerovné svazky velké nebezpečí. Pro jeho minimalizaci byly uzavírány takzvané morganatické sňatky, které neměly ohrozit ostatní členy rodu. Takový sňatek musel povolit panovník nebo hlava rodu a musela být uzavřena smlouva, která ošetřovala práva manželů. Děti z takového manželství dědily jméno i postavení matky. Známým příkladem byl v našem prostředí sňatek arcivévody Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové. 

Padesátitisícové město Salechard je v centru zájmu archeologů již nejméně 20 let. V roce 1997 zde rusko-americký tým objevil pozůstatky dávné civilizace. Výčet zdejších archeologických vykopávek čítá nejméně tři desítky převážně mělkých hrobů z období středověku a několik zachovalých pozůstatků těl. Objeveny zde byly i měděné nástroje, zbraně a artefakty pocházející pravděpodobně až z Persie. 

Stáří dříve nalezených lidských ostatků vědci odhadují na 800 až 1 000 let, nejnovější nález by podle předběžných odhadů mohl pocházet až z 8. století.

Díky chladnému podnebí, složení půdy a způsobu ukládání těl jsou zdejší nálezy mimořádně zachovalé. Většina z nalezených těl byla zabalena do kokonů z kůry a zvířecích kožešin přepásaných měděnými pláty. Nohy těl vždy směřovaly k řece, což vědci připisují náboženským rituálům. Nově objevená dvojice mumií patří dospělému člověku a dítěti. Pohlaví a přesné stáří budou archeologové schopni určit až po důkladné expertize v laboratoři.

Asociace TW Hydrae v souhvězdí Hydry představuje skupinu asi 30 velice mladých hvězd. Vznikla před několika miliony let a od Slunce ji dělí vzdálenost asi 160 světlených let. Součástí této hvězdné asociace je i objekt s nezapamatovatelným jménem 2MASS J11193254-1137466AB, který jsme donedávna považovali za potulnou planetu s hmotností asi 3,7 Jupiterů. Potulné planety jsou poměrně vzácné, astronomové z Havajské univerzity v Honolulu ale tvrdí, že tenhle objekt je ve skutečnosti ještě zajímavějším.

Opuštěná dvojice plynných obrů

Podle vědců jde nikoliv o jednu planetu, ale o dvojplanetu, tedy systém dvou gravitačně vázaných planet, které se navzájem obíhají a společně letí kosmickým prostorem. Takové objekty jsme zatím pozorovali jen vzácně. Tento systém je přitom rekordní v tom, že jde o samostatnou dvojici objektů s nejmenší společnou hmotností, jaký jsme kdy ve vesmíru pozorovali.

TIP: Jeden z nejbližších hnědých trpaslíků je dost možná potulnou planetou

Dvojice potulných planet, které jsou od sebe vzdálené asi 4 AU, tedy čtyřnásobek vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí, vědce velmi zaujala. Na podobných extrémních objektech se totiž mohou poučit o vzniku a chování planet. Pozorování planet je obvykle komplikované kvůli přítomnosti hvězdy, u potulných planet ale tento problém pochopitelně odpadá. 

Jen ve Spojených státech každý den čeká na transplantaci nového srdce asi 3 tisíce lidí. Lidských orgánů je ale stále nedostatek a nemalý počet pacientů se náhradního orgánu vůbec nedočká. Vědci proto pracují na různých řešeních, kterými by mohli potřebné orgány zajistit. Pěstují je v laboratořích nebo v geneticky vylepšených prasatech. Anebo je tisknou na 3D tiskárnách.

Švýcarští vědci použili 3D tiskárnu na vytištění umělého srdce ze silikonu, které je navrženo tak, aby co nejvěrněji napodobilo skutečné lidské srdce.

TIP: Regenerace ze 3D tiskárny: Vědci vytiskli náhradní tkáně

Srdce z 3D tiskárny je velké zhruba jako srdce dospělého člověka a váží asi 390 gramů. Bije jako by bylo živé, má to ale zatím jeden podstatný háček. Takto vyrobené srdce vydrží asi jenom 3 tisíce úderů, tedy zhruba 30 až 45 minut. Příští generace 3D umělých srdcí už budou určeny pro pacienty.

Ve které zemi jsou lidé nejčilejší? A kde žijí největší lenoši? Odpovědi na tyto otázky získali vědci ze Stanfordu díky důmyslnému využití dat z mobilních telefonů.

Posloužila jim k tomu aplikace Argus, se kterou lidé po celém světě sledují svoji aktivitu a kondici. Badatelé zpracovali 68 dní fyzické aktivity asi 720 tisíc anonymních uživatelů ze 46 zemí světa. Soustředili se přitom na to, kolik lidé udělají denně kroků.

Ze všech sledovaných zemi jsou lidé nejaktivnější v Číně, kde za den v průměru udělají 6 289 kroků. Čínu následuje Japonsko, Španělsko, Velká Británie a USA. Naopak nejméně jsou aktivní lidé v Indonésii s pouhými 3 513 kroky denně. Dále v pořadí od konce jsou Saúdská Arábie, Malajsie, Filipíny a Jihoafrická republika.

TIP: Pořádně od plic: Britská a kanadská mimina pláčou více než německá a dánská

Podle vědců je ale důležitější, jaký je rozdíl v počtu mezi aktivními a neaktivními lidmi v té které zemi. Když je tento rozdíl velký, tak je v zemi hodně obézních lidí, i když tam mají vysoký průměrný počet kroků denně na osobu, jako například v USA.

Island je země, kde má příroda na mnoha lokalitách stále zcela původní ráz. Jedním z nejpůsobivějších míst a dokladem zachovalosti tohoto kusu světa je největší evropský vodopád, který je pochopitelně zároveň největším vodopádem Islandu. Dettifoss se rozkládá na řece Jökulsá á Fjöllum, je 45 metrů vysoký a v šířce plných 100 metrů hřmí kaňonem Jökulsárgljúfur. Řeka je napájena z ledovce Vatnajökull, a proto je voda, bohatá na sedimenty, mléčně zabarvená.

TIP: Americký Národní park Arches aneb Skalní oblouky na solném ložisku

Vzhledem k tomu, že hrana vodopádu přetíná řeku v ostrém úhlu, je z každého břehu na rozbouřené vody zcela jiný scénický pohled. Ať už ale návštěvníci stojí na kterémkoli z břehů, vždy jsou si vědomi obrovské síly nespoutané vodní masy, která má průměrný průtok 193 m³ za sekundu a během deštivých období dosahuje až k hranici 600 m³/s. Unikátní vodopád, jenž je součástí Národního parku Vatnajökull, ovšem na řece není zdaleka osamocen. Kilometr proti toku je další působivý vodopád, nazvaný Selfoss, a dva kilometry po toku třetí gigant nazvaný Hafragilsfoss.