Také Finsko vedlo od  25. června 1941 válku proti tehdejšímu Sovětskému svazu. Finsko bylo během této války, označované jako Pokračovací, zčásti podporováno nacistickým Německem, které využilo finské fronty ve svých operacích proti Sovětskému svazu. Po uzavření příměří mezi Finskem a Sovětským svazem v roce 1944, s nímž Německo nesouhlasilo, pak na Pokračovací válku navázala laponská válka mezi Finskem a Německem. 

Finské jednotky se účastnily po boku Němců například bojů ve východní Karélii ve směru na Murmansk. Tento propgandistický snímek z německého časopisu Signal zachycuje skupinku finských vojáků působících po boku Wehrmachtu v roce 1943. 

Žabka atelopus panamský (Atelopus zeteki) je, stejně jako mnohé jiné žáby, schopná vyloučit jed, který ji ochrání před predátory. V případě tohoto druhu jde o neurotoxin nazvaný zetekitoxin.

Gestikulující žáby

Skutečně pozoruhodná je ovšem tato asi pět centimetrů velká žabka díky komunikaci v rámci vlastního druhu. S jinými jedinci se totiž žáby nedorozumívají jen zvukově, ale také svébytnou „gestikulací“, která spočívá v jemných pohybech předních končetin. Ty mohou vyjadřovat jak přátelské úmysly, tak hrozbu. Příčinou, díky níž se u žab vyvinul tento druh dorozumívání, je zřejmě hluk rychlých horských toků, u nichž se přirozeně vyskytují.

TIP: Galerie obojživelných šperků aneb Žabí klenoty vody i pevniny

V roce 2006 byl o atelopusích natočen v Panamě, kde je jediné místo jejich výskytu, dokument BBC, jenž toto chování monitoroval. Je přitom možné, že mávání, které obojživelní tvorové předvedli do dokumentaristických objektivů, bylo zároveň jejich poslední sbohem. Populace byla totiž napadena kožní plísní Batrachochytrium dendrobatidis, která za posledních let zredukovala počet žabek o 80 %. Ačkoli je tedy atelopus panamský veden na seznamu ohrožených druhů jako „kriticky ohrožený“, není vůbec vyloučeno, že ve volné přírodě je již vyhuben.

Nadějí do budoucna jsou jednotlivci odchycení do zajetí, kteří by mohli být základem pro novou generaci. Projekt, jenž je na tento úkol zaměřen, má ovšem jako první postupný cíl dokonalé porozumění životu zranitelných „mávačů“.

Dovolená v roce 1990 změnila Nicku Wilsonovi život. Během návštěvy Cornwallu, nejzápadnější a nejjižnější části Britských ostrovů, se zamiloval do zdejší flóry natolik, že se rozhodl vybudovat si vlastní džungli doma. Z rodinného výletu si tehdy dovezl několik sazenic baroty rukávovité, rostliny s obřími listy pocházející z Jižní Ameriky, známé ale i z českých okrasných zahrad.

Tropický ráj uprostřed města

O osm let později, v roce 1998, začal s postupnou přestavbou své zahrádky uprostřed Leedsu. Ve sklenících i na volné ploše vysazoval množství rostlin a v místním zahradnictví se stal častým zákazníkem. Dříve obyčejný dvorek se začal postupně měnit v divokou džungli připomínající deštný prales.

Nejpyšnější je Nick na své obří baroty, které mají i tři metry velké listy, obří aralie připomínající svým tvarem palmy a stromové kapradiny. „Ve skutečnosti tady nemám žádné vzácné rostliny, většinu lze pořídit v jakémkoli zahradním centru. Důležitý je ale celkový pocit,“ říká o svém pralese zahradník Nick.

Výsledky dvacetiletého úsilí Nicka Wilsona chodí obdivovat řada návštěvníků jeho „tropického ráje“. Za malý příspěvek je Nick provede svou zahradou a zaníceně vypráví o vřesu a muškátech. Symbolické vstupné pak vystačí na základní údržbu jeho zahrady a co je navíc posílá Nick na charitu. Letos tak mohl například potěšit obyvatele hospicu v Moortownu šekem na 2 500 liber (zhruba 70 tisíc korun).

Rýže je pro Nepálce zcela zásadní plodinou a začátek rýžové sezóny je zde proto spojený s bujarými oslavami. Na rýžová políčka si v tento den na přelomu června a července najdou cestu kromě farmářů i studenti a v posledních letech také stále početnější zástupy turistů. Kromě ochutnávky místních rýžových specialit si lze v den zahájení rýžové sezóny vyzkoušet i netradiční sportovní aktivity – bahenní koupel spojenou například s fotbalem.  

Přejídání je nezdravé a platí to i ve vesmíru. Britští astronomové z centra Jodrell Bank Centre for Astrophysics nedávno přistihli supermasivní černou díru Vírové galaxie při potížích s galaktickým zažíváním, které mají rozsáhlé důsledky.

Vírová galaxie, nebo též M51, je spirální galaxie v souhvězdí Honicích psů, která je od nás vzdálená asi 23 milionů světelných let. Velmi blízko ní se nachází trpasličí galaxie NGC 5195, která kolem své větší sousedky krouží, a vždy jednou za pár set milionů let projde jejím diskem. Nebude to ale trvat věčně, Vírová galaxie postupně trpasličí galaxii pohltí.

Nenasytná supermasivní černá díra

Při každém z těchto průchodů ze sebe galaxie vytrhávají plyn. Supermasivní černá díra o hmotnosti asi 19 milionů Sluncí, která sedí v centru Vírové galaxie, se přitom snaží pohltit tolik materiálu, kolik jen zvládne.

TIP: Spirální M51: Rentgenové záření z Vírové galaxie odhaluje jasná centra

Nenasytnost supermasivní černé díry ale vede k tomu, že se plyn vrací od černé díry zpátky, jako kdyby jí bylo nevolno. Elektrony tohoto materiálu jsou v blízkosti černé díry urychlovány až k rychlosti světla, což vede k intenzivnímu záření, které zase ohřívá galaktický plyn na miliony stupňů. Díky tomu ho můžeme pozorovat zařízeními, jako je e-MERLIN, síť 7 radioteleskopů Manchesterské univerzity, schopná pořizovat rádiové snímky s vysokým rozlišením.

Snad od samotného počátku pití kávy se lidé dohadují, zda je tento oblíbený horký nápoj zdraví prospěšný, či nikiliv. Dvě nové a skutečně mimořádně rozsáhlé lékařské studie nyní tvrdí, že káva zdraví prospívá.

Zdraví prospěšná káva

V Mezinárodní agentuře pro výzkum rakoviny při Královské univerzitě v Londýně vědci prostudovali neuvěřitelných 520 tisíc lidí z 10 zemí Evropy, na Univerzitě Jižní Karolíny zase úctyhodných 185 tisíc lidí.

Obě studie dospěly k podobným závěrům. Ten, kdo pije v průměru 1 kávu denně, má riziko úmrtí nižší o 12 procent. U lidí, kteří si dopřejí dvě až tři kávy denně, je toto riziko nižší dokonce o 18 procent.

TIP: Neznámá rizika kávy: Jak oblíbený horký nápoj ovlivňuje náš organismus

Vysvětlení je podle badatelů docela jednoduché. Káva obsahuje množství antioxidantů a dalších sloučenin, které hrají významnou roli v prevenci rakoviny a řady dalších nemocí - například onemocnění oběhového ústrojí a nemocí trávicího ústrojí.

Výzkum dále prokázal, že vyšší spotřeba kávy snižuje pravděpodobnost srdečních onemocnění, onemocnění dýchacích cest, mrtvice, cukrovky nebo onemocnění ledvin. Muži, kteří pijí více kávy také méně často páchají sebevraždy. Kritici výzkumu ovšem upozorňují, že to může být i tak, že zdravější lidé prostě pijí více kávy.

Úspěšné živočišné druhy se zpravidla mohou pochlubit nějakou vlastností, která je k prosperitě předurčuje. Někdy to bývá mimořádná rychlost, jindy dobrá kamufláž, nebo třeba schopnost přizpůsobit se měnícímu se prostředí. Pakoně žádnou takovou vlastnost nemají a navíc jsou zřejmě nejfrekventovanější položkou na jídelníčku afrických šelem. Jejich úspěch je založen na množství, s nímž se mezi velkými africkými savci nemůže měřit žádný jiný druh.

Novorozenci v pohybu

V Tanzanii, v oblasti jižní Serengeti a kráteru Ngorongoro, se mezi lednem a březnem každoročně narodí asi 400 000 mladých pakoňů. Odhaduje se, že až 90 % z nich přichází na svět v rozmezí pouhých tří týdnů. Mimořádná schopnost samic sladit termín porodu do přibližně stejného období má velký význam. Jednak přispívá k větší bezpečnosti novorozenců čelících za těchto podmínek rozptýlenější pozorností predátorů. Druhým výrazným plusem je větší pohyblivost stáda. Život pakoňů znamená ustavičný pohyb a vrstevníci jsou schopni se stádem lépe udržet potřebné tempo. Mláďata se už do pěti minut po porodu musí postavit na nohy a následovat matky. Ta, která to nedokáží, jsou odsouzena k záhubě. Věčná migrace za potravou je nemilosrdná a malí pakoně se s jejími nároky musí umět vyrovnat co nejdříve po narození.

TIP: Unikátní africká fauna aneb Syrová krása Etiopie

Každoroční, přibližně 4 500 km dlouhé putování, začíná obvykle v dubnu. V té době je už tráva na jihu Serengeti spasená a nastává čas dešťů, za nimiž se pakoně přesouvají do západní části národního parku, kde zůstávají až do června. Poté začínají směřovat do keňské rezervace Masai Mara, která se Serengeti tvoří jeden ekosystém. Tady zůstávají až do konce října, kdy se opět začnou vracet do jižní Serengeti. Tam se jejich migrační cyklus po roce uzavře.

Tam a zase zpátky

Na průběh migrace má zásadní vliv pravidelný příchod srážek. Určuje nejen směr a tempo pohybu stád, ale je zásadní podmínkou jejich přežití. Dlouhodobé sucho může mít za následek až 80% úmrtnost mláďat. Pokud naopak v oblasti vydatně prší, nemusí k migraci vůbec dojít. Jindy se zase zvířata mohou na určitém místě zdržet déle, než je obvyklé. Jedná se spíše o výjimky, ale ty jsou, jak známo, nedílnou součástí životních pravidel.

„Ještě koncem listopadu jsme letos mohli pozorovat, jak velká stáda překračují řeku. Tohle je obvykle možné vidět nejpozději koncem října,“ říká správce safari kempu Olonana. Kemp leží přímo u řeky, poblíž vstupní brány do rezervace Masai Mara, a tak jde o zprávy z první ruky. „Migrace letos patřila k nejsilnějším za poslední desítku let. V září a v říjnu nám navíc nečekaně hodně pršelo, a tak se tu zvířata zdržela déle, než je obvyklé, “ dodává správce.

Že se děje něco zvláštního, je cítit dokonce i začátkem prosince. Na pláních rezervace jsou k vidění roztroušená stáda pakoňů, která s návratem do Serengeti pořád ještě váhají. Většina pakoňů je už ale na cestě do Tanzanie. Přesvědčujeme se o tom v soukromé rezervaci Singita Grumeti, která se Serengeti těsně sousedí. Ještě před pár lety to býval lovecký revír, kterému se migrační vlna spíše vyhýbala. Několik sezón důsledné ochrany přírody ale přivedlo mnoho zvířat zpět. Bezpečí a svěží, jasně zelená tráva je pro pakoně důvodem k několikadenní zastávce. Jedeme dále do srdce Serengeti. I zde potkáváme velká stáda, směřující na jih. Předvoj migrace je už jen pár desítek kilometrů od oblasti Ndutu, místa, kde jen o pár týdnů později přijde na svět nová generace rohatých poutníků.

Dědictví předešlých generací

Velké migrace se kromě pakoní účastní také zebry a gazely. Jejich stálými průvodci jsou pak predátoři. Tam, kde se vlna putujících zvířat převalí, nastávají dny hojnosti pro lvy, hyeny, supy a další masožravce. Pro teritoriální smečky jde o období, z nějž čerpají energii na chudší měsíce, mnozí dravci ale velká stáda pořád následují. Jde o úchvatné přírodní divadlo, které nejpozoruhodněji působí v rezervaci Masai Mara. Na rozlehlém území Serengeti se stáda víc rozptýlí a nepůsobí tak ohromujícím dojmem. Masai Mara je naproti tomu relativně malé území o rozloze pouhých 1 510 km². Když sem v letních měsících dorazí téměř dva miliony pakoňů, půl milionu zeber a tři sta tisíc antilop a gazel, vznikne doslova přetlak. Tou dobou je Masai Mara označována jako místo s nejvyšší koncentrací velkých savců na světě. Na stáda tu navíc čeká jedna z nejobtížnějších přírodních překážek jejich cesty – řeka Mara.

Je konec července a vrcholky pohoří Olololo nabízejí výborný výhled. Tam, kde se rozlehlé pláně Masai Mara střetávají s obzorem, se náhle vyhoupne hnědavá tečka a vzápětí další a další. V záplavě prachu se pak jednotlivé body slijí do jediné, zdánlivě nekonečné linie.

Čelo útvaru postupuje rychle, a tak nesmíme příliš váhat. Když se o něco později dostaneme na dohled, dělí nás od desetitisícového stáda pakoňů hluboce zaříznuté koryto řeky, která se jako had vine rezervací. Břehy jsou v těchto místech vysoké a strmé, přesto se stádo chystá překročit řeku právě zde. Podobný obrázek jsme viděli už mnohokrát, přesto nás nikdy nepřestane fascinovat. Jen o pár set metrů dál leží brod s pozvolným vstupem do vody, přesto si ale zvířata pro přechod řeky vybrala krkolomný sráz, z nějž nelze odhadnout místo dopadu. Jedním z možných vysvětlení tohoto chování je hypotéza, že pakoně mají migrační trasy zakódovány už po celé generace. Profil řeky se sice díky vnějším vlivům mnohde změnil, pakoně ale přesto tvrdohlavě lpí na místech, která k přechodu na druhý břeh využívali jejich předkové.

Bezhlaví skokani

Nervozita ve stádě se mezitím vystupňovala na nejvyšší možnou mez. Pakoně se shlukli do obrovského chumlu a tlačí přední řady nebezpečně blízko vysokého srázu. Několik zvířat tlačenici nezvládá a padá do úzké průrvy, která se tak stává nebezpečnou pastí. Hlasité pobekávání nabývá na intenzitě, která má přimět k činu prvního odvážlivce, jenž se vrhne z vysokého břehu do kalné vody. Jakmile se najde, budou jej ostatní bezhlavě následovat, bez ohledu na to, kam dopadnou. Někdy to mohou být hřbety druhů, kteří se do vody vrhli před nimi, jindy mělký úsek řeky s trčícími balvany, o které si zvířata zlámou nohy. Po velkých přechodech bývá řeka poseta desítkami mrtvých či umírajících zvířat, nad kterými se s vidinou bohaté hostiny slétají mrchožrouti…

Úspěch pakoňů jako druhu spočívá především v jejich obrovském počtu. Útrapy věčného putování, útoky šelem a nebezpečné přírodní překážky si rok co rok vyžádají mnoho obětí. Z mláďat, která se narodí v jižní Serengeti, se na stejné místo po roce putování dokáže vrátit jen každé třetí. Život ve velkém společenství je tak pro pakoně alfou a omegou jejich přežití. Nebylo tomu tak ale vždy. Přibližně v polovině minulého století se počet těchto zvířat v oblasti Serengeti dokonce přiblížil ke hranici, která hrozila jejich vyhubením. Mohla za to epidemie dobytčího moru, který sem byl zavlečen dobytkem Masajů. Teprve v šedesátých letech, kdy došlo k plošnému očkování domácího skotu, nastal pro pakoně šťastný obrat k lepším dnům, které naštěstí trvají dodnes.

Rodný list pakoně žíhaného (Connochaetes taurinus)

Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď: turovití (Bovidae)
Velikost: Samci jsou větší, dorůstají hmotnosti nad 200 kg a délky až kolem 240 cm. Výška v kohoutku do 150 cm. Rohy mají samci i samice, přičemž u samců mohou mít rozpětí až 90 cm.
Prostředí: V otevřených a keři porostlých savanách na jihu a východě Afriky. Vyhovují jim místa, která nejsou ani příliš suchá, ani moc mokrá.
Dospělí jedinci: Samičky dosahují pohlavní zralosti ve věku tři let, samci o rok až dva později.
Starost o mláďata: Samičky jsou březí po dobu 8,5 měsíce. Mláďata zůstávají v blízkosti svých matek a jsou kojena až do jednoho roku věku. Ve velkých stádech přečká první měsíc života až 80 % mláďat, v menších jen kolem 50 %.
Potrava: Pokud mají k dispozici dostatek vody, dokáží přežívat v poměrně suchých oblastech. Nejpozději každý druhý den se potřebují pořádně napít, takže se drží ve vzdálenosti 15–25 kilometrů od vodního zdroje. Jejich chrup je nejlépe uzpůsoben pro spásání krátké zelené trávy.
Přirození nepřátelé: Jsou oblíbenou kořistí lvů, hyen a krokodýlů. Mláďata se rovněž stávají obětí gepardů, levhartů a psů hyenových.
Početnost: Odhady stanovují celkové počty pakoní na zhruba 1,5 milionu jedinců.

Tehdy sice ještě mezi Slovany převládalo pohanství, ale bylo jaksi moderní přijmout křest, nebo alespoň křesťanskému pánu sloužit. Náš hrdinný předek rodu Bítovských se vydal právě s touto myšlenkou na zkušenou a vstoupil do služby ke králi vzdálené země. Vladař rytíře přijal vlídně a vyhradil mu místo u svého dvora.

Princeznin nápoj lásky

Král měl jedinou dceru, jejíž krása byla vyhlášená široko-daleko. Milovala hudbu, především mužský zpěv. Kdo by však čekal, že se panna zamiluje do srdnatého Slovana, nemohl by se více mýlit. Místo toho vzplála citem k princi, který tou dobou rovněž na hradě pobýval. Byl to syn krále kyperského, ovšem nikoliv toho, kterého tak bravurně ztvárnil Waldemar Matuška v Noci na Karlštejně.

Princezna se rozhodla, že nehodlá čekat, až si jí princátko všimne, a vzala věci do svých rukou. Navštívila čarodějnici a ta jí připravila nápoj, po kterém jí měl onen mládenec z Kypru klečet u nohou. Pověst nevypráví, jak se dívce podařilo princi elixír podstrčit, ale jisté je, že krátce poté k ní zaplál takovou láskou, že se z toho skoro roznemohl.

Protože sdílené neštěstí je neštěstí poloviční, princ pěkně po chlapsku situaci rozebral s naším Bítovákem. Ten znal dobře pohanské čáry – pro křest si teprve jel a do té doby byl učenlivým synem své vlasti. A tak se pustil do okouzlování princezny. A kdyby to náhodou bylo málo, vyzradil princi, že dívka miluje zpěv. Večer co večer ho pak dostrkal pod její balkon, aby se činil v trubadúrském umu.

Milujte se a množte se

Když se jednoho dne princezna rytíře optala, kdo že jí to pod okny tak krásně zpívá, Slovan věděl, že mají vyhráno. Urychleně zosnoval plán a za pomoci naditého váčku přesvědčil dívčinu chůvu, že má večer strávit na modlitbách. Prince pak v ženských šatech propašoval až do komnaty královské dcery – a z princezny a nápadníka se stali milenci.

Bítovský se nad tím radostně usmíval, protože biblické „milujte se a množte se“ byl jeden z božích pokynů, který chápal hned na první dobrou. Zároveň se však jal sedlat koně, protože mu bylo jasné, že až to praskne, bude mužný zpěv nahrazen královským rykem. Mladí ho však nenechali odjet, dokud mu sedlové brašny nenaplnili mnoha klenoty a jinými upomínkami jeho když ne hrdinského, tak alespoň záslužného činu.

Mezi šperky vynikal prsten, který princ nechal zhotovit přímo pro svého přítele. Kroužek z drahého kovu byl zdoben znakem srdce, ze kterého vycházel dvojitý plamen. Měl symbolizovat lásku mladých milenců, které rytíř pomohl zaplát. Princ trval na tom, aby jej Slovan nosil na památku své pomoci. Bítovský mu vyhověl. Znak planoucího srdce vetkl svému rodu do erbu a ten nám zůstal zachován ve znamení moravskoslezské vsi až do dnešních dní.

Řecko dlouhodobě patří mezi nemnoho zemí NATO, které dodržují závazek, aby na obranu vynakládaly nejméně 2 % HDP. Dokonce i v době těžké ekonomické krize mířilo do rozpočtu řeckých ozbrojených sil kolem 2,5 % HDP, velkým paradoxem se ovšem jeví skutečnost, že hlavní důvod řeckého zbrojení tvoří jiný člen NATO. Tradiční napětí mezi Řeckem a Tureckem, a to nejen kvůli rozdělenému ostrovu Kypr, udělalo z Řecka největšího importéra zbraní v Evropě, jenže skutečná vojenská hodnota řecké armády je diskutabilní a bezpečnostní systém země má k ideálu velmi daleko. To koneckonců nepříjemně dokazuje fakt, že Řecko naprosto nezvládá tisícové vlny imigrantů procházející přes jeho území.

Řecko se v roce 1952 stalo členem NATO a prodělávalo rychlý vzestup, jenže pokračující nestabilita vedla v roce 1967 k vojenskému puči. Plukovnická junta vládla až do roku 1974, kdy se do státu vrátil demokratický systém, který navzdory potížím stále funguje.

Břemeno pro ekonomiku

Hlavní příčinou pádu vojenské junty byl debakl plánů na připojení Kypru k Řecku. Na ostrově (jehož rozdělená populace sestává z Řeků a Turků) proběhl převrat organizovaný řeckou armádou, jenže Turecko bleskově reagovalo vojenskou operací a okupovalo severní části ostrova, kde dodnes de facto existuje takzvaná Severokyperská turecká republika.

Vojenská junta v Athénách, jež tak přivedla zemi na pokraj války s Tureckem, přišla o moc, otázka Kypru však stále představuje jedno z klíčových témat řecké bezpečnostní politiky. Dlouhodobě napjaté vztahy s Ankarou se odrážejí v intenzivním řeckém zbrojení, byť navzdory veškeré snaze to vždy byli Řekové, kdo musel dohánět turecký náskok. Pro jejich slabou ekonomiku se jednalo o extrémní zátěž, což ještě podtrhuje fakt, že dosud převážně zemědělské Řecko drtivou většinu zbraní dováží. Nemůže proto pomocí domácího zbrojního průmyslu stimulovat ekonomiku.

Naopak Turecko již řadu let důsledně buduje domácí vývojové a výrobní kapacity. Nevýhodu Athén představují také počty vojáků, protože turecká armáda je druhá nejpočetnější v NATO. Řecké vlády ale dlouhodobě vynakládaly obrovské částky nejen na zbrojení (respektive na import zbraní z USA, dalších států Aliance a v 90. letech i z Ruska), ale navíc na sociální systém a státní aparát, což přivedlo zemi v novém tisíciletí prakticky k bankrotu.

V důsledku finančních problémů se musely výdaje na ozbrojené síly omezit, ovšem navzdory tomu Řecko stále patří mezi státy, jež plní slavný „dvouprocentní“ závazek pro NATO. Hlavním důvodem zůstává napětí s Tureckem, přestože nyní musí Řecko čelit i dalšímu obrovskému problému v podobě přívalu imigrantů z arabských zemí. Země náleží mezi poslední státy Aliance, které udržují povinnou vojenskou službu, a to v trvání devíti měsíců. Armáda se v Řecku stále těší (coby jedna z mála veřejných institucí) silné podpoře obyvatelstva, avšak odpor vůči prezenční službě pomalu roste a ozbrojené síly evidentně směřují k plné profesionalizaci.

Od leopardů po kentaury

Hlavní manévrové síly pozemní armády představují čtyři tankové brigády, devět brigád mechanizované pěchoty, jedna divize a tři brigády lehké pěchoty a několik dalších brigád (mimo jiné výsadková či obojživelná). Z více než 1 300 tanků tvoří špičku 170 vozidel Leopard 2A6 HEL, kromě nich se užívá ještě asi 180 Leopardů 2A4. Ze starších obrněnců slouží 526 tanků Leopard 1A4 a 1A5, stovka amerických M60A1/A3 a ještě 375 takřka muzeálních M48A5. Pro průzkum se používá přes 220 francouzských lehkých obrněnců VBL.

O dopravu a podporu pěšáků se stará 398 vozidel BMP-1 (získaných z arzenálu bývalé NDR), za která se ale už hledá náhrada, jíž by se mohlo stát domácí bojové vozidlo pěchoty Kentaurus. Řecko by tak vlastně navázalo na nynější obrněné transportéry domácí výroby leonidas, částečně vycházející z rakouského vzoru, jichž slouží 86 kusů. Nejpočetnějším typem je americký M113 (asi 2 250 kusů), armáda provozuje též 11 obrněných vozidel MaxxPro. Jako nejlepší samohybné dělo lze hodnotit německou houfnici PzH 2000 ráže 155 mm, užívanou však jen v počtu 24 kusů.

Většina útvarů vlastní starší americké houfnice M109 různých verzí a rovněž 203mm houfnice M110A2. Navíc slouží asi 550 tažených děl, a to 105mm americké zbraně M101 a italská děla Mod-56 a 155mm houfnice M114. Raketové dělostřelectvo vlastní 111 čs. kompletů RM-70 a 36 amerických MLRS (včetně taktických raket ATACMS), vedle toho se používá 2 320 minometů ráže 81 a 107 mm (včetně asi 230 samohybných).

K ničení tanků slouží rakety TOW, MILAN, Fagot a Konkurs a přes 3 900 bezzákluzových děl, kdežto protivzdušnou obranu armády zajišťují systémy řízených raket MIM-23B I-HAWK (42 kusů), Tor-M1 (21 kusů), Osa-M (38 kusů) a ASRAD na šasi HMMWV (54 kusů), a navíc přenosné rakety Stinger a 727 tažených protiletadlových kanonů ráže 20 a 23 mm.

Dokončení za týden