Wang Jianlin, šéf nadnárodního čínského konglomerátu Wanda Group, bývá označován za druhého nejbohatšího muže Číny. Jeho společnosti jen v loňském roce vykázaly obrat okolo 64,1 miliardy jüanů (přes 200 miliard korun) a jeho osobní majetek odhaduje agentura Bloomberg na 30 miliard dolarů (zhruba 670 miliard korun). Vedle světově největší sítě kin se tento multimiliardář může nově pyšnit dalším přírůstkem do již tak početné rodiny zábavních parků. Nedaleko čínského Charbinu jeho společnost otevřela největší krytou sjezdovku na světě.

Projekt za 6 miliard dolarů (asi 135 miliard korun) zahrnuje krytý svah s rozlohou 1,6 kilometru čtverečních. Lyžařský resort nabízí šest sjezdovek, přičemž ta nejdelší měří půl kilometru. Minulý týden otevřený park pojme najedou až 3 tisíce návštěvníků.

Zajímavý je kromě rozsahu projektu i výběr lokality. Charbin je známý jako „město ledu“ a každoročně se zde koná obří festival ledových soch. Zimní sezóna zde obvykle trvá šest měsíců a teploty zde padají i k mínus 36 °C.

Netradiční dárek k narozeninám si nadělil francouzský producent šampaňských vín Moët & Chandon. U příležitosti 275 let od založení vinařství si na narozeninové párty v Madridu postavili největší pyramidu ze skleniček na světě. Na stavbu 7 metrů vysoké skleněné pyramidy spotřebovali 50 116 skleniček. Úctyhodný počin pochopitelně neuniknul ani správcům Guinessovy knihy rekordů.

Když lev žere zebru, pavouk mouchu, nebo i žralok potápěče, připadá nám to relativně normální. Je-li však potravou nějakého živočicha jedinec patřící ke stejnému druhu, instinktivně nás to zarazí. Z vlastní minulosti známe mnoho příběhů o kanibalismu, ať už v rámci celých společenství, nebo jen u jednotlivců, kteří zatoužili po poněkud speciálním soustu. Požírání jedinců vlastního druhu je však poměrně běžné i mezi nejrůznějšími živočichy a s přibývajícími znalostmi o světě okolo se ukazuje, že jde možná o mnohem častější jev, než jsme si dřív mysleli.

Svůdné vražedkyně

Jako jedno z prvních zvířat se nám nejspíš v souvislosti s kanibalismem vybaví kudlanka: Samička totiž během kopulace často pozře samečka, přesto dotyčný stihne pohlavní akt úspěšně dokončit. Jeho tělo pak poslouží jako bohatý zdroj živin a pomyslný otcovský vklad do budoucího potomstva. Na otázku, proč se samečci odvažují pářit s hladovými protějšky, odpověděla předloni Katherine Barryová z Macquarie University: Konkrétně v případě australských kudlanek Pseudomantis albofimbriata odhalila, že špatně živené samice produkují ve srovnání s těmi „spokojenějšími“ víc feromonů, takže přilákají větší množství pářeníchtivých samců, kteří se pak stanou vítaným a snadno dostupným zdrojem potravy. Samice této kudlanky se tak naučily své chemické sexuální zbraně využívat poněkud podvodným způsobem a autorka je označuje za jakési přírodní „femmes fatales“. 

Manželského kanibalismu se nebojí ani někteří pavouci: Také v tomto případě samečci často platí životem za možnost předat své geny dalšímu pokolení, jejich oběť lze ovšem opět chápat jako jistou formu pomoci samičce, která jejich pozřením získá cenné živiny. Je však možné, že se úděl hlavního chodu některým pavoučím druhům nelíbí, a k námluvám se proto nedostavují s prázdnýma „rukama“ – některé čeledi tzv. slíďáků přinášejí samičkám jakési svatební dary v podobě potravy, kterou se zřejmě hodlají uchránit před smrtí. 

Uklidnit a oplodnit

Existují teorie, podle nichž samičky některých druhů před pářením dary vyloženě vyžadují a nápadníky si vybírají podle nich. Pravda však bude jiná: Být štědrý s dárky zaručuje samečkům dlouhověkost, a tedy možnost se úspěšně pářit častěji. Badatelé Soren Toft a Maria Albová totiž při pozorování lovčíka hajního zjistili, že samcům, kteří se na zásnuby dostavují s nějakou pozorností – obvykle s ulovenou mouchou –, hrozí až šestkrát menší riziko, že je něžné pohlaví sežere. Jelikož jsou samičky lovčíků často poměrně agresivní, mají je donesené dary zřejmě nejen nasytit, ale také uklidnit a rozptýlit. Nápadníkům pak zbývá dost času svoji vyvolenou oplodnit a v ideálním případě po aktu utéct. 

Také černé vdovy z rodu snovaček si vysloužily jméno požíráním svých partnerů. Badatelé z University of Toronto však potvrdili, že i v jejich případě se někteří „pánové“ rozhodli bojovat s nepříznivým osudem. Samečci snovačky hnědé a Hasseltovy se začali poohlížet po mladších „partiích“: Přišli totiž na to, že samičky, které se nacházejí v posledním stadiu před proměnou v dospělce, jsou mnohem méně agresivní, ale zároveň mají už plně vyvinuté orgány pro uchování spermií (tzv. spermatéky). Jediný problém tkví v tom, že vstup do jejich pohlavního ústrojí zůstává ještě uzavřený. Samcům to však nijak nevadí a své pohlavní buňky vpravují do protějšků tak, že proniknou přímo jejich exoskeletem (vnější kostrou). Spermie se následně dostanou do spermaték a posléze oplodní až dospělou samici. 

Poslední večeře

Že jsou pavouci nevyčerpatelnou studnicí příkladů kanibalismu, dokládají také cedivky domovní: Když se z oplozených vajíček vylíhnou malí pavoučci, matka se o ně musí nějak postarat. Naklade proto další, tentokrát již neoplozená vajíčka, jež pak potomstvu několik dní slouží jako potrava. Mláďata však dál rostou a mají stále větší hlad – nakonec proto samice svolá potomky na jednu hromadu, vrhne se do jejího středu a nabídne jim své vlastní tělo jako poslední mateřskou večeři.

Další skupinou živočichů, u nichž se setkáváme s kanibalismem, jsou hlavonožci a zejména pak chobotnice. Příkladem může být chobotnice pobřežní, která se vyskytuje ve Středozemním moři a u východních břehů Atlantiku. Že zmíněný hlavonožec občas pojídá příslušníky stejného druhu, se vědělo především díky analýze žaludečního obsahu uhynulých jedinců – dané chování se navíc objevilo i v laboratorních podmínkách. Teprve v roce 2014 se však podařilo chobotnice natočit při kanibalském hodování ve volné přírodě.

Třináctkrát a dost

Z dosavadních poznatků vyplývá, že zpravidla útočí několikanásobně větší jedinec na menšího, přičemž se tak často děje i v případě, že se v okolí nachází dostatek jiné potravy. Agresorem může být jak samec, tak samice, a vyloučit nelze ani sexuální kanibalismus. Ten se již podařilo zdokumentovat u jiného druhu – chobotnice modré: V laboratorních podmínkách vědci zaznamenali případ, kdy se samice po dvou a půl dnech a celkem třinácti kopulacích začala chovat agresivně. Při následujícím páření nakonec partnera zabila, zatáhla ho do svého doupěte a tam další dva dny pojídala jeho tělesnou schránku. 

Kanibalismus nicméně není pouze výsadou dospělých: Někdy jej dokonce praktikují ještě nenarození jedinci. U některých žraloků – například kladivouna obecného, žraloka modrého či písečného – dochází k tzv. nitroděložnímu kanibalismu. Uvedené druhy jsou totiž živorodé (samice rodí živá mláďata) a větší potomci běžně již při vývoji v děloze konzumují své menší sourozence. U žraloka písečného dokonce obvykle přicházejí na svět jen dva už zcela samostatní jedinci, kteří sežrali všechny ostatní: Dva proto, že žraloci mají dvě dělohy, takže si zbývající mláďata nemohou „jít po krku“. 

Souboje v děloze

Rozhodující pro přežití je skutečnost, že se žraločí potomstvo v těle matky nevyvíjí stejně – klube se z vajíček podle doby oplodnění. Jakmile jeden z největších zárodků vyčerpá živiny, které mu poskytoval žloutkový váček, nerozpakuje se a začne konzumovat další vajíčka, z nichž by se následně vyvinuli jeho sourozenci. Pokud by však již k vylíhnutí došlo, pochutná si i na nich. Podobné chování není pouze výsadou žraloků – uchylují se k němu také někteří ptáci: V jejich případě ovšem větší jedinci konzumují menší bratry a sestry uvnitř hnízda.

S požíráním příslušníků vlastního druhu se setkáváme rovněž u některých obojživelníků, například u axolotla tygrovaného či pamloka hokkaidského. Larvy těchto živočichů mohou nabývat dvou různých forem: normální, nebo „kanibalské“, jež má mimo jiné širší hlavičku s většími čelistmi. Zajímavé je, že kanibalské formy se neobjevují vždy, ale pouze za určitých podmínek – typicky když se na jednom místě zároveň nakupí velké množství larev, popřípadě je-li v lokalitě nedostatek potravy, což jde často ruku v ruce s vysokou populační hustotou. Roli hrají i vzájemné příbuzenské vztahy v líhni: Pokud jsou larvy blízce příbuzné, není zrození kanibalů tak pravděpodobné, jako když novorozenci pocházejí od různých rodičů.

Čištění rodu

Na požírání jedinců vlastního druhu narazíme také u savců – například u lvů se běžně stává, že smečku ovládne jiný samec a následně zabije, popřípadě i sežere všechna mláďata. Samice bez potomků se totiž mnohem rychleji připraví k dalšímu páření a zabřeznutí, čímž si nový vůdce zajistí vlastní potomstvo. 

TIP: Pojídání lidí: 5 nejznámějších případů kanibalismu

Zabíjení mláďat se však vyskytuje i u tak roztomilých tvorů, jakými jsou surikaty. Tyto malé šelmy žijí v koloniích, kde se obvykle množí pouze jeden dominantní pár. Často se ovšem mládě narodí i „podřízené matce“ a v takovém případě alfa samice potomky většinou zabije a sežere. Evoluční výhody popsaného chování odhalil biolog Matthew Bell: Spolu se svým týmem zjišťoval, jaký reprodukční úspěch zaznamená dominantní samice, pokud ostatním uměle zabrání v rozmnožování. Ukázalo se, že „alfa“ surikata v uvedeném případě porodila víc mláďat, která pak lépe prospívala, neboť na ně zbývalo víc potravy i péče ostatních samic-chův. 

Celý zemský povrch opakovaně mapují satelity na orbitě a také posádky kosmických stanic. Je tudíž nepravděpodobné, že by našemu poznání unikaly nějaké dosud neobjevené ostrovy. Na druhou stranu na Zemi nové ostrovní útvary neustále vznikají. Jedná se například o bariérové ostrovy, které se mohou zformovat sedimentací, geologickými pohyby, ale také erozí či oddělením od pevniny. V takovém případě jde ovšem o nestálé útvary s velmi krátkou životností – a o zcela nevhodné místo k osídlení. O jejich proměnlivém počtu svědčí čísla: V roce 2001 jich vědci evidovali 1 492, zatímco o deset let později 2 149. 

Existuje i skupina dočasných ostrovů, které se střídavě vynořují z vln a zase mizí – příkladem je tzv. Home Reef, vytvářený výbuchy podmořského vulkánu v souostroví Tonga v jižním Pacifiku. Nad hladinou se objevil již několikrát – v letech 1852, 1857, 1984 a 2006. „Zrození“ nového ostrova potenciálně umožňuje i tání ledovců, zejména v oblasti Antarktidy a Grónska.

V Mléčné dráze můžeme vidět mnoho zajímavého. A jak se ukazuje, je zde také spousta věcí, které jen tak vidět nemůžeme. Namátkou třeba černé díry nebo temná hmota. Podle nového výzkumu je v naší Galaxii ale i ohromná záplava hnědých trpaslíků, tedy extrémně slabě zářících těles, které se pohybují někde na rozmezí mezi malou hvězdou a velkou planetou. Jen v naší Galaxii jich prý je asi 100 miliard a možná mnohem více.

TIP: Kde je hranice mezi planetou a hnědým trpaslíkem?

Tvrdí to mezinárodní tým vědců, který hledal hnědé trpaslíky ve hvězdné porodnici NGC 1333 v souhvězdí Persea, vzdálené od nás asi 1 000 světelných let. Vědci s překvapením zjistli, že zde připadá přibližně jeden hnědý trpaslík na dvě normální hvězdy. To je mnohem více, než odborníci doposud odhadovali.

Trpaslíků jako máku

Pozorování jedné jediné oblasti Mléčné dráhy by nebylo moc přesvědčivé. Badatelé proto prozkoumali i hvězdokupu RCW 38 v souhvězdí Plachet pomocí teleskopu Very Large Telescope (VLT). A zjistili, že i zde připadá jeden hnědý trpaslík na dvě hvězdy.

TIP: Hnědý trpaslík překvapil: Odpaluje erupce silnější než Slunce

Hvězdokupa RCW 38 se přitom od NGC 1333 v mnohém liší. Nejenom že je mnohem dál, asi ve vzdálenosti 5 500 světelných let. Je v ní také mnohem více masivních hvězd a prostředí hvězdokupy je tím pádem jiné. Přesto je i tam hnědých trpaslíků jako máku. 

Umělé oplodnění nebývá stoprocentně úspěšné. Z celé řady různých příčin se může stát, že oplodnění selže a z embrya se nevyvine zdravé lidské dítě. Pro všechny zúčastněné a především pro samotnou matku je takový neúspěch velmi stresující. Odborníci se proto snaží rozeznat, které z připravených embryí má největší šanci na úspěch. Není to ale vůbec jednoduché.

Lidé versus počítače

Vědci se proto rozhodli, že v této dovednosti vycvičí umělou inteligenci. Aby si výsledky svého experimentu náležitě otestovali, uspořádali soutěž, ve které se proti sobě v simulovaném výběru embryí pro umělé oplodnění skotu postavil tým špičkových lidských odborníků a umělá inteligence.

TIP: Lékařská péče budoucnosti? Autonomní pojízdné kliniky s umělou inteligencí

Ač se lidé nepochybně velice snažili, umělá inteligence je nakonec poměrně přesvědčivě porazila. Nejenže dokázala vybrat embrya rychleji, ale správná zvolila v 76 procentech případů. Lidé to zvládli hůře. Důvody jsou nasnadě - umělá inteligence netrpí únavou, emočním stresem, ani se nemusí dohadovat s členy týmu.

Drony jsou dneska úplně všude. A to může být problém, hlavně na letištích, kolem vládních nebo vojenských objektů a na řadě dalších míst, kde nejsou vzdušní vetřelci z různých důvodů vítáni.

Proto se objevují různé snahy, jak s drony zatočit. Loví je speciálně cvičení orli, střílejí po nich sítě. Společnost DroneShield nabízí dva navzájem podobné systémy, které by měly zajistit permanentní ochranu před malými drony.

DroneSentinel a DroneSentry mají k dispozici radar, také rádiové, akustické, termální i optické senzory, a rovněž systém, který porovná data o pronikajícím dronu s databází a v případě ohrožení bezpečnosti vyrozumí uživatele smskou nebo interní sítí.

TIP: Dalekonosná puška Dronegun sestřelí otravný dron na 2 kilometry

Rozdíl je v tom, že DroneSentinel jenom hlídá, kdežto DroneSentry na vlezlý dron zaútočí výkonnou rušičkou, přeruší spojení mezi dronem a operátorem, a přinutí ho k přistání nebo k odletu. 

Rivalita mezi špičkami třetí říše přivedla na bojiště druhé světové války na německé straně několik v podstatě nezávislých armádních útvarů. Nejznámější paralelu k oficiální ozbrojené moci – Wehrmachtu, představovaly SS, které v podstatě tvořily stát ve státě. V zásadě samostatně pak operovalo námořnictvo Kriegsmarine. Mohutnou instituci představovalo vojenské letectvo, v jehož řadách jen v roce 1941 sloužilo na 1,7 milionu osob, převážně technického a pomocného personálu.

Od pluků k divizi

Po rychlé porážce Sovětského svazu plánoval Hitler značnou část armády demobilizovat a dopřát tak vojákům vyčerpaným několikaletou válkou
zasloužený odpočinek. Očekávaný triumf na východě se však nekonal a od poloviny podzimu 1941 se naopak německé branné moci zoufale nedostávalo mužstva. Luftwaffe představovala přirozený rezervoár lidských sil, ale Göring se obával, že Wehrmacht „promrhá schopnosti jeho skvělých mužů“. Po dohodě s Hitlerem tedy vznikl kompromis. Mělo dojít ke zformování několika polních pluků Luftwaffe, které by bojovaly na frontě, avšak zůstaly pod velením letectva.

V prvních dvou měsících roku 1942 tak z dobrovolníků sloužících u Luftwaffe postupně vzniklo sedm pluků, které po krátkém a ne zcela dostatečném výcviku čekalo spěšné odeslání na východní frontu. Tam se tyto jednotky zapojily do akce na několika různých bojištích, přičemž nejvýrazněji na sebe upozornily během bojů o Děmjanský kotel. Zlomový moment představovalo sloučení prvních čtyř polních pluků v samostatnou divizi pod velením generálmajora Eugena Meindla. První takové formaci složené výhradně z jednotek Luftwaffe sice chyběla dostatečná výzbroj i výstroj, to jí však nezabránilo upozornit na sebe v boji.

Zúčastnila se akcí u Děmjanska a podílela se též na partyzánské činnosti v oblasti. V létě 1942 se divizi dostalo pochvalné poznámky v hlášení: „V hrozných zimních bitvách na východní frontě, hrdinně bránily polní pluky Luftwaffe vážně ohrožené úseky fronty. Divize Meindl se zvláště vyznamenala během bojů v neprostupných bažinách.“

Rychlé formování

Zatímco Meindlovi vojáci sváděli urputné boje na východní frontě, rodily se konkrétní plány na vznik dalších samostatných polních divizí Luftwaffe. Ke vstupu do jejich řad vyzval Hermann Göring vojáky a pomocný personál Luftwaffe 17. září 1942. Původně se počítalo se vznikem 22 polních divizí o celkem 250 000 mužích, nakonec však Němci postavili o jednu divizi méně. Plánované rychlé nasazení na frontu se znatelně podepsalo jak na nedostatečném výcviku, tak na mnohdy zastaralém vybavení. Jeden z příslušníků 7. polní divize Luftwaffe později vzpomínal:

„Byl jsem přiřazen k sekci 88mm děl. Ale byla to hrůza! Nejenže o zbraních neměli páru mí kamarádi, ale nerozuměli jim ani někteří důstojníci. Tito lidé předtím sloužili jako kuchaři, holiči, řidiči, nebo jako nejrůznější podpůrný personál. Můj důstojník mi řekl: ‚Prosím, postarej se o výcvik práce s kulometem, protože já tomu nerozumím‘. Měli jsme na to tři dny. Pak nás poslali do Ruska.“

Zatímco běžná německá pěší divize disponovala devíti pěšími prapory, její protějšek od Luftwaffe měl pouze čtyři. Krom toho sestávala též z protitankového, protileteckého a dělostřeleckého praporu. Vše pak doplňovaly ještě jednotlivé roty cyklistů, pionýrů a průzkumníků. Nedostávalo se však podpůrného ženijní
ho a zdravotnického personálu. Pěchotní výzbroj se příliš nelišila od armádních sil, pouze některé jednotky využívaly z důvodu nedostatku kulometů MG 34, upravené letecké zbraně MG 15.

Pokračování: Polní divize Luftwaffe (2): Tuhé boje u Stalingradu 

Němci měli také málo protitankových děl, a tak se ve výzbroji běžně objevovala také sovětská kořistní děla ráže 76,2 mm. Původní plán motorizace zůstal jen na papíře, takže vojáci polních divizí Luftwaffe byli odkázáni na koňské potahy a vlastní nohy. Naopak v otázce výstroje si nemohli stěžovat, protože letectvo se postaralo o dostatek zimního vybavení. Většina z polních divizí však nikdy nedosáhla plných stavů a některé se dokonce blížily svými počty spíše brigádám. Také proto Göring počítal s nasazením svých jednotek převážně pro obranné či zajišťovací účely. Reálné potřeby fronty si však žádaly něčeho jiného.

Dalekohled ESO/VLT pořídil úchvatný záběr spirální galaxie s příčkou M 77. Snímek sice zachycuje krásy galaxie například v podobě zářících ramen protkaných temnými oblaky prachu, ale není schopen odhalit pravou neklidnou povahu M 77.

Tato půvabná galaxie už na první pohled působí trochu neučesaně a její vzhled prozrazuje o její povaze mnohem více, než by se mohlo zdát. Galaxie M 77 je jednou z nejbližších aktivních galaxií a tyto objekty patří k těm nejjasnějším ve vesmíru. Jejich jádra často bývají natolik jasná, že svým výkonem přezáří celý zbytek galaxie. Aktivní galaxie emitují záření, pokud ne všech, tak většiny možných vlnových délek elektromagnetického záření od rádiových přes mikrovlnné až po rentgenové a gama. M 77 je klasifikována jako Seyfertova galaxie druhého typu, kterou charakterizuje obzvláště vysoká jasnost v oboru infračerveného záření.

Mimořádná svítivost této galaxie je způsobena intenzivním vyzařováním její centrální oblasti, které dominuje akreční disk obklopující superhmotnou černou díru. Hmota padající směrem do černé díry je stlačována a zahřívá se na mimořádně vysoké teploty. Díky tomu vyzařuje ohromné množství energie. Předpokládá se, že akreční disk je obklopen hustou strukturou plynu a prachu, která připomíná donut a bývá označována jako „torus“.