Třiatřicetiletá Taylor Muhlová z Kalifornie je živoucí hříčkou genetiky. Lékaři jí před osmi lety diagnostikovali genetický chimérismus. Toto mimořádně vzácné onemocnění bylo doposud zaznamenáno jen u zhruba stovky lidí na celém světě. Vyznačuje se tím, že Taylořino tělo se skládá ze dvou geneticky odlišných buněčných linií organismu.

Dvě v jednom těle

Pokud dojde k určitému stupni splynutí dvou zárodků v časné fázi vývoje, mohou se vyvinout siamská dvojčata. Jinou možností je třeba zakrnělé dvojče, které se nalézá uvnitř dítěte jinak normálního. V případě Taylor lékaři tvrdí, že její organismus vstřebal její vlastní dvojče.

TIP: Jednovaječná dvojčata: Stejná, a přece jiná

Taylořin mix různých DNA sebou nese značné komplikace. Má v podstatě dva imunitní systémy, které mezi sebou neustále soupeří a žena je tak mnohem více ohrožena například chřipkou. Je také alergická na některé kovy. Taylořina dvojjedinost je ale patrná i navenek – její kůže na břiše má na první pohled patrné různé tóny.

Nebyl to první chlupatý dárek na Pražském hradě. Od prosince 1919 žili ve fíkovně Královské zahrady dva hnědí medvědi z Karpat – Macek a Mačka – samci, které Masarykovi věnoval užhorodský župan Ladislav Moyš jako heraldická zvířata přičleněné Podkarpatské Rusi. Teprve nové přírůstky však daly podnět k vybudování skutečného medvědince v horní části Jeleního příkopu, jenž byl od jara 1923 přístupný veřejnosti. Jeho historie se definitivně uzavřela roku 1960. 

Med z Moravy

V novém zařízení žilo brzy sedm zvířat, z toho pět „legionářských“. V červenci 1920 přibyla hnědá jedenapůlroční medvědice Honzíček či Honza, kterou „neznámý legionářský pluk projíždějící Prahou na Wilsonovo nádraží pro Hrad vyložil“.

Měsíc nato přijal prezident nabídku nadporučíka Berky z 8. roty 7. pluku na dar dvou malých černých medvědů ušatých jménem Máňa a Vašík, z něhož se ovšem též vyklubala samice. Byli pořízeni v Mandžusku a do té doby žili s Berkou v jeho bytě v Nuslích. 

Hradní medvědi se ve své době těšili velké popularitě a plnili stránky novin i knih. Stali se velkou atrakcí Prahy, kde zoo zatím neexistovalo, i oficiálních návštěv Hradu. Jak píše Jan Herben v Malých historkách o velkém muži, dostal Masaryk také bečku medu a psaní od dětí z Moravy, které rád citoval: „Milý Tatíčku, posíláme med pro Vaše medvídky, ale nedejte jim ho sežrat všechen. Lízněte si taky!"

Darebák Míťa

Hradní chov ale zřejmě nebyl ideální. Podle zoologa Miloše Anděry prostorová stísněnost zařízení, ne zcela vhodná potrava a snad i inverzní ráz klimatu v Jelením příkopu mohly vést k chorobám a poruchám chování zvířat.

Nejprve musel být v září 1923 utracen karpatský medvěd Mačka, který trpěl revmatismem a záchvaty zuřivosti tak, že dvakrát pokousal hlídače. Za tři roky jej následoval Macek, kterého vyšetřil profesor Jiří Janda, budoucí ředitel pražského zoo, a vyhodnotil, že „choroba medvědova činí dojem nervového onemocnění povstalého nedostatečným ukojením pudu pohlavního“ a že je nebezpečný. A to jej obklopovalo 5 samic a Macek se podle hlídačů snažil!

Míša, Masarykův narozeninový dárek, uhynula roku 1931 na cysticerkózu vyvolanou larvami tasemnice. Později ji nahradila medvědice Mařena z cirkusu Kludský a roku 1937 přibyl Míťa zabavený pytlákovi v polesí řádu Maltézských rytířů na Podkarpatsku. A právě Míťa se postaral o nešťastný konec prvorepublikového medvědince.

Večer 3. srpna 1942 se nejdřív drsně popral se starou Choďou a poté s přispěním obou černých huňáčů napadl medvědáře Peku, který se je snažil rozehnat železnou tyčí. Ošetřovatel následkům zranění podlehl a přivolaná policie všechny čtyři rozzuřené medvědy ve výběhu postřílela. Naživu zůstaly jen dvě medvědice, které byly v době neštěstí zavřené.

Legionářská Honza pošla v pražském zoo, kam byla spolu s Mařenou od Kludských převezena z bezpečnostních důvodů v srpnu 1943. Ani Mařena už se do výběhu nevrátila. Populární obyvatele Hradu tak připomínají kromě fotografií jen kůže a kosti čtyř jedinců v Národním muzeu.

Muška na výletě

Po epizodickém chovu mývalů v letech 1947–1951 se i komunistická prezidentská kancelář pokusila obnovit někdejší slávu medvědince, když v létě 1957 objednala dva mladé huňáče z Moskvy. Pokus ale skončil neslavně. Dva učně ani ne rok nato napadlo, že by se zvířata mohla trochu projít a položili jim přes příkop fošnu. Medvědice Muška to uvítala a ve dvoře jízdárny potom napadla a zranila manželku řidiče prezidentské kanceláře. Ještě předtím údajně stihla překvapit první dámu – Boženu Novotnou. Oba medvědi byli eskortováni do zoo a historie hradního medvědince se tím definitivně uzavřela. 

Podobně jako antarktické jezero Vostok, které zkoumají ruští vědci, se i Lechuguilla nachází v hledáčku biologů. Jeskyni vyhlodaly v hornině kyselé podzemní vody. Před sedmi miliony let pronikl pod tlakem zespodu do hornin slabý roztok kyseliny sírové a vyleptal v kameni rozsáhlé dutiny. Délka tohoto podzemního bludiště se odhaduje na dvě stě kilometrů. Nejhlubší a nejvyšší bod jeskynního systému od sebe dělí pět set výškových metrů. Postupem času hladina spodních vod klesla a zanechala za sebou prázdné prostory, které nemají žádné spojení s povrchem. Dělí je od něj několikasetmetrový skalní masiv, který je prakticky nepropustný. 

Odolné bakterie 

Izolovaná jeskyně Lechuguilla představuje pro vědce jedinečnou přírodní laboratoř. Ta by mohla přinést odpověď například na otázku, proč některé bakterie vzdorují všem dostupným antibiotikům. Jedna část vědecké obce je přesvědčena, že rezistence vůči těmto lékům je výsledkem jejich masového užívání. Jiní badatelé zase věří, že mnohá antibiotika vlastně představují prostředky, s jejichž pomocí proti sobě nejrůznější mikrobi vedou vzájemné války. Součást těchto válek tvoří i obranné strategie založené na genech, které zajišťují odolnost mikrobiálních protivníků vůči antibiotikům. 

Výzkum bakterií z jeskynních stěn by odpovídal spíše druhé teorii. Nejméně čtyři miliony let je jeskyně odříznuta od okolního světa a voda, která do ní prosákla a mohla s sebou přinést bakterie z povrchu, je stará nejméně deset tisíc roků. Přesto jsou celé dvě třetiny jeskynních bakterií odolné vůči současným antibiotikům.

TIP: Krev varanů komodských se může stát základem nových antibiotik

Neznamená to však, že je člověk v šíření rezistentních kmenů bez viny. Bakterie si své geny navzájem půjčují a kradou, funguje mezi nimi čilá směna, jakási „genová burza“.

Pokud se do tohoto směnného obchodu zapojí i původci lidských onemocnění a lékař použije k léčbě choroby antibiotikum, vše uměle urychlí. V těle jsou zahubeny mnohé bakterie a jako jeden z mála „vítězů“ vychází z této čistky právě nositel genu pro rezistenci. Ten má pak volné pole působnosti, může se rozmnožit a na genové burze nabírat další užitečné genetické novinky.  

Společnost SpaceX se během uplynulého víkendu opět zapsala do historie. Povedlo se jim vypustit dvě nosné rakety s komunikačními satelity a obě nosné rakety posadit na dronové námořní plošiny. To vše během 48 hodin. V kategorii soukromých společností je to rekord.

První ze startů se uskutečnil v pátek 23. června, z kosmodromu Cape Canaveral na Floridě. Nosná raketa Falcon 9 vynesla na geostacionární oběžnou dráhu první bulharský komunikační satelit BulgariaSat-1. První stupeň této rakety pak vzápětí přistál na dronové plošině „Of Course I Still Love You“.

Dva starty za dva dny

V neděli 25. června následoval další start nosné rakety Falcon 9, tentokrát ale z kalifornské základny Vandenberg Air Force Base. Raketa vypustila na nízkou oběžnou dráhu 10 satelitů společnosti Iridum a první stupeň pak dosedl na dronovou plošinu „Just Read the Instructions“.

TIP: Naprostý úspěch: Start rakety SpaceX se povedl na jedničku

V historii známe i starty nosných raket, které následovaly rychleji po sobě. Například Vostoky 3 a 4 s kosmonauty odstartovaly na oběžnou dráhu 11 a 12 srpna 1962. I tak je to ale pro soukromou společnost ohromným úspěchem. Cílem SpaceX je odstartovat z jedné startovací rampy během 24 hodin. Jak je vidět, jsou na dobré cestě.

Spuštění na vodu je významným milníkem pro připravované letadlové lodě britského námořnictva nové generace, což je právě HMS Queen Elizabeth a její sesterská loď HMS Prince of Wales.

Každá z těchto lodí o výtlaku 65 600 tun měří 280 metrů na délku a 70 metrů na šířku. Plout mohou rychlostí až 25 uzlů. Jejich posádky se 600 námořníky budou menší, než u letadlových lodí předešlé generace, především díky důmyslné automatizaci mnoha prvků ovládání lodi.

Až bude HMS Queen Elizabeth plně vyzbrojená, bude na ní operovat minimálně tucet bojových letounů páté generace F-35B Lightning II. Stane se tak nejen jednou z největších letadlových lodí na světě, ale zřejmě i první letadlovou lodí, ze které budou operovat letouny páté generace.

TIP: Gigant přichází: Letadlová superloď USS Gerald R. Ford zahajuje plavbu

To ale ještě nějakou dobu potrvá. Nyní HMS Queen Elizabeth čekají testy u severovýchodního pobřeží Skotska, které budou trvat šest týdnů. Půjde o první testy klíčových systémů lodi na moři.

Pokud jde o solární energii, tak dnes na Čínu nikdo nemá. Stal se z ní solární drak, který v roce zdvojnásobil výkon solární energetiky a nejeví žádné známky únavy.

Čína a další asijské země mají ale velký problém. Dostihlo je zanedbané životní prostředí, které teď nepříjemně zasahuje do jejich ekonomiky. Na mnoha místech Číny, Indie nebo zemí Arabského poloostrova se často vytváří hustý a dusivý smog, který kromě mnoha jiných nepříznivých důsledků také škodí solární energetice.

TIP: Extrémní smog v Číně nedávno zastavil pozemní i leteckou dopravu

Podle nové vědecké studie přicházejí solární elektrárny v Číně kvůli smogu až o závratných 25 procent svého výkonu. V průmyslových oblastech USA a západní Evropy je to přitom cca 3 až 15 procent. Vše nasvědčuje tomu, že Čína bude muset v zájmu své vlastní ekonomiky velmi zapracovat na kvalitě ovzduší.

Na východní frontě chtěl Dönitz bojovat dál, aby zachránil co nejvíce Němců před sovětským zajetím. Současně ale hodlal vytrvat i v boji proti Angloameričanům na západě, kde se měl pokusit admirál von Friedeburg získat čas částečnou kapitulací.

Předchozí část: Vláda velkoadmirála Dönitze: Dočasní správci Hitlerova dědictví

To se mu skutečně podařilo, když maršál Montgomery přijal 4. května kapitulaci německých jednotek v Nizozemí, Dánsku a severozápadním Německu, která vstoupila v platnost 5. května v 8.00.

Hroutící se Říše

Na západ se díky tomu dostaly téměř dva miliony německých vojáků. Generál Alfred Jodl dostal od Dönitze rozkaz zabránit kapitulaci na všech frontách, zvláště na východě se mělo bojovat dál. Eisenhowerovi však bylo jasné, že Němci hrají o čas a jde jim jen o to, aby se co nejvíce vojáků a civilistů dostalo do oblasti pod kontrolou západních Spojenců.

Nakonec Jodl na jednání v Remeši po tlaku spojeneckých vyjednavačů a po konzultaci s velkoadmirálem souhlasil s bezpodmínečnou kapitulací na všech frontách. „Muži a ženy Německa,“ ozval se 8. května z rádiových přijímačů Dönitzův hlas, „základy, na nichž stála třetí říše, se zhroutily. Máme před sebou těžkou cestu. Nechci na této trnité pouti zůstat za vámi. Pokud mi to povinnost přikáže, setrvám ve svém úřadě a pokusím se vám pomoct, jak jen bude v mých silách. Pokud mi povinnost přikáže, abych odešel, učiním v zájmu národa a říše i tento krok.“

Po kapitulaci Speer navrhoval, aby se vláda rozpustila, ale Dönitz a ostatní ministři se domnívali, že budou úřadovat v poražené zemi dál jako prozatímní vláda. A skutečně jim to po dobu dvou týdnů Spojenci umožnili. Dne 12. května přijeli do Flensburgu generálmajor americké armády Lowell W. Rooks a jeho britský zástupce brigádní generál E. J. Foord, jejichž úkolem bylo spolupracovat s Dönitzovou „loutkovou vládou“. Spojenci ji hodlali využít k snadnější správě Německa a poslední nacistický kabinet měl pouze vykonávat příkazy vítězů.

Dönitzovo malé království

Dönitz se snažil navenek distancovat od dosavadních chybných kroků Hitlerovy vlády a zvěrstev, jež páchala německá vojska, což se projevilo mimo jiné i tím, že odmítal jakoukoli spolupráci s Ribbentropem a Himmlerem. Byl však silně mimo realitu a hlásal, že setrvá ve funkci, dokud si Němci nezvolí nového vůdce.

I po podpisu bezpodmínečné kapitulace byly ulice a domy ve Flensburgu vyzdobeny symboly nacistické moci a vojáci SS se tu zdravili pozdravem „Heil Dönitz“. Sám velkoadmirál si výkon úřadu prezidenta užíval – nechal se vozit ze sídla vlády do svého bytu, asi pět set metrů, velkým opancéřovaným mercedesem, který dostal od Hitlera.

Krom toho, se v ospalém Flensburgu mnoho převratného neudávalo. Jak se ve svých pamětech vyjádřil Albert Speer: „Naše vláda byla nejen bezmocná, vůbec nikdo ji nebral vážně. Sepsali jsme memorandum do prázdna, pokusili se zakrýt naši nedůležitost zdánlivou činností. Každé ráno v deset hodin se v takzvaném kabinetním zasedacím sále, bývalé školní třídě, konalo zasedání kabinetu. (…) Na jedno zasedání přinesl úřadující ministr pro výživu ze svých zásob pár lahví žitné. Donesli jsme si ze svých pokojů sklenice a hrnky a hovořili o tom, jak je třeba proměnit kabinet, aby lépe vyhovoval aktuálním poměrům.“

Bezmocné figurky

Až 20. května dali vrchní sovětští představitelé jasně najevo, co si myslí o takzvané flensburské vládě. Nazvali ji Dönitzův gang a tvrdě kritizovali i pouhé představy, že by si tento kabinet měl udržet jakoukoliv výkonnou moc. Po dohodě se sovětskou vojenskou misí se nejvyšší anglo-americké velení rozhodlo ukončit činnost vlády a její členy zatknout. K tomu došlo 23. května. Toho dne odvedl britský důstojník Dönitze, von Friedeburga a Jodla ke generálu Rooksovi, který je v přítomnosti britského a sovětského zástupce informoval o rozpuštění vlády a jejich zatčení.

TIP: Honba za Martinem Bormannem: Kde skončila Hitlerova „hnědá eminence“?

S rozpuštěním vlády také přestalo existovat německé vrchní velitelství a v Německu tak přestala fungovat jakákoliv, byť velmi pochybná, centrální autorita. Mocenské vakuum bylo ukončeno až 6. června, kdy vznikla dohodou čtyř mocností – Spojených států amerických, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu takzvaná Spojenecká kontrolní komise, která převzala přímou správu okupovaného Německa.

Snímek, který ze všeho nejvíc připomíná vaječný žloutek je ve skutečnosti jedna z největších známých hvězd a druhá nejjasnější hvězda v souhvězdí Orionu – Betelgeuse.

Betelgeuse má poloměr asi 1 400× větší než Slunce (měřeno v oblasti milimetrového kontinua). Pokud by se nacházela ve středu naší Sluneční soustavy, sahal by její povrch až k dráze Jupitera a vnitřní kamenné planety by jí byly pohlceny.

Jde o hmotnou hvězdu, což znamená, že velmi jasně září a má krátkou předpokládanou dobu existence. V současnosti má Betelgeuse stáří asi osm milionů let, je ve fázi rudého veleobra a je na cestě k tomu stát se supernovou. Při odvrhování materiálu z hvězdy jako je Betelgeuse se uplatňují dva procesy. Jednak dochází ke vzniku mohutných výtrysků plynu, které se šíří do okolního prostoru z povrchu hvězdy. Druhý proces, který stojí za odvrhováním výtrysků, je prudký pohyb mohutných bublin v atmosféře hvězdy připomínající vařící vodu v hrnci. Až se Betelgeuse stane supernovou, bude její exploze viditelná ze Země, a to dokonce i během dne.

Pětadvacetiletý Luca Iaconi-Stewart ze San Francisca sám sebe popisuje jako „blázna do letectví“. Když uvážíme, že tento mladý muž strávil více než 10 tisíc hodin stavbou papírového modelu letadla, dalo by se s jeho sebehodnocením souhlasit. Luca pochopitelně nestaví jen tak nějaký model – jeho devítiletá práce zahrnuje stavbu patrně největšího a nejpřesnějšího papírového modelu letadla na světě.

Trochu jiná vystřihovánka

Fascinován letadly se Luca v roce 2008 rozhodl, že si postaví své vlastní. Vyzbrojen noži, nůžkami, pinzetou a lepidlem se pustil do stavby dokonalé repliky Boeingu 777 v měřítku 1:60. Zpočátku to nebylo vůbec jednoduché – Luca neměl k dispozici žádné technické výkresy. Na internetu si proto začal hledat fotografie a studoval nejrůznější videa. Podařilo se mu získat například tréninkovou příručku pro Boeing 777-200ER, která se ukázala jako mimořádně přínosná při stavbě křídel. V průběhu několika let shromáždil působivou sbírku materiálů, jakou by mu mohlo závidět i leckteré letecké muzeum.

Než se pustil do vystřihování jednotlivých dílů, vytvořil si v počítači co nejpřesnější výkresy. Pečlivost práce je viditelná na každém kousku jeho unikátní papírové skládačky – jedno léto například obětoval jen tvorbě sedadel – zatímco jedno sedadlo v ekonomické třídě mu zabralo okolo 20 minut, nad tím z obchodní třídy strávil 4 až 6 hodin. Na pohodlná křesla první třídy potřeboval Luca zhruba 8 hodin. Rozsah jeho práce je ohromující, uvážíme-li, že Boeing 777 má 342 sedadel!

Práce pětadvacetiletého Luca zaujala i jednoho z pilotů Richarda Sowdena, který práci mladého designéra na dálku sleduje. „Musím uznat, že jde o mimořádně přesný model,“ ocenil mladíkovo počínání kapitán Sowden.

Na otázku, kdy bude jeho práce hotová odpovídá Luca s úsměvem, že zatím neví. „Možná za rok, možná později.“ Stejně tajemný je i v otázce plánů do budoucna. „Pochybuji, že současný projekt je můj poslední. Je docela možné, že se pustím do dalšího letadla, rád bych si ale vyzkoušel i jiné oblasti designu,“ dává Luca alespoň částečně nahlédnout do svých plánů. 

Karel starší ze Žerotína (1564–1636) pocházel z mocného panského rodu. Do jeho majetku patřily Náměšť, Rosice, Přerov a Dřevohostice, v Čechách držel Brandýs nad Orlicí a sňatkem získal Třebíč. Majetkově se mu na Moravě mohli rovnat jen Karel z Lichtenštejna a olomoucký biskup.

Jako horlivý člen Jednoty bratrské byl i hlavou stavovské obce na Moravě, kde požíval obrovské autority mezi souvěrci i katolíky. Na studiích a cestách po Evropě strávil deset let a získal zde četné kontakty, které pak písemně udržoval. Ve Francii ho okouzlil mladý Jindřich Navarrský, v němž viděl budoucnost reformace. Neváhal a roku 1591 se vydal pomoci nyní už králi Jindřichu IV. v dobývání Rouenu. Vrátil se zklamaný, protože se ukázalo, že Jindřich je především pragmatik a o víru mu tolik nejde.

Na bojišti krátce působil i v Uhrách, ale moc se neosvědčil. Těžce snášel útrapy tažení a navíc válčení bylo jeho povaze cizí. Bytostně věřil v sílu politického vyjednávání, ale také v náboženskou toleranci. Válku vnímal až jako poslední možnost, a pokud by k ní mělo dojít, musela být řádně připravena, aby měla naději na úspěch.

Hvězdná chvíle jeho života přišla během bratrské rozepře mezi Rudolfem II. a Matyášem. Karel viděl v Rudolfovi hlavní překážku náboženského porozumění, ale roli hrály i osobní antipatie. V době nástupu militantních katolíků na přelomu 16. a 17. století byl totiž křivě obviněn z urážky majestátu a hrozil mu trest smrti. Proces postupně sám od sebe utichl a soud nevydal žádné rozhodnutí, přesto stál Žerotína mnoho psychických sil. Není tedy divu, že se přidal na stranu Matyáše a právě díky němu se na tutéž stranu připojila i Morava.

Z předáka psancem

Za své služby byl odměněn a v letech 1608–1614 vykonával úřad moravského zemského hejtmana. Toto období bývá označováno za vrchol stavovského státu na Moravě, protože Žerotín v toto uspořádání vášnivě věřil. Byl ovšem zklamán Matyášovou prokatolickou vládou a na svůj úřad rezignoval.

Znovu se do velké politiky vrátil až v době stavovského povstání, jehož byl odpůrcem. Ne že by ho odsuzoval zcela, ale soudil, že k podobnému kroku se má přistoupit až jako k poslední možnosti. Navíc celkem správně tvrdil, že vzbouřenci zůstanou bez mezinárodní podpory. Roku 1618 díky němu zůstala Morava neutrální, a proto ho radikálové označili za zrádce. Po převratu mu pak dokonce hrozili defenestrací, ale nakonec se spokojili jen s domácím vězením.

TIP: Krvavé žně v Praze: Druhou defenestraci odstartovala náboženská píseň

Po porážce povstání přispěl Žerotín k pacifikaci Moravy a doufal, že za to získá odpuštění pro vzbouřence. Částečně uspěl, protože nedošlo k žádným popravám. Sám pak pobýval na svých panstvích, kde poskytoval útočiště bratrským duchovním, mimo jiné i Komenskému. Po roce 1628 musel Moravu opustit, žil nějakou dobu ve Slezsku, ale zemřel v Přerově, tedy přece jen ve vlasti. Byla to však zcela jiná země, než o kterou celý život usiloval.